Charta 77 a dnešek

S výročími je to jako s lidmi; změní se režim a vymění se desetitisíce lidí na významných i méně významných postech.

Bývalá výročí bývají z kalendária vyřazena a jsou nahrazována protichůdnými výročími. V restaurovaném kapitalismu byla potlačena takřka všechna výročí spojená se socialismem; nejnovějším šlágrem je návrh, aby byl z kalendářních svátků vyřazen prvomájový Svátek práce. Nepřirozenou katolizaci potomků husitských buřičů má zvýraznit povýšení Velikonočního pátku do červených písmen v kalendáři.

V těchto dnech je české veřejnosti nejrůznějšími způsoby připomínáno 30. výročí tzv. Charty 77. Ve své době šlo o undergroundové prohlášení několika desítek lidí požadujících, aby vládnoucí režim lépe a odpovědněji realizoval závazky, které na sebe vzal podpisem Závěrečného aktu Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, konané v roce 1975. Jmenovitě se tento požadavek týkal realizace tzv. třetího koše hovořícího o lidských právech. Chtěl bych se na toto výročí a Chartu jako takovou podívat bez emocí a předsudků. V zájmu historické pravdy je nezbytné posoudit, co Charta a chartisté českému národu dali - a co mu nedali, nebo přímo vzali.

Úporně se tomuto tématu věnoval, jak jinak, neúnavný bojovník proti (vlastní i obecné) komunistické minulosti, redaktor Práva Jiří Hanák., Trefně poznamenal, že Charta 77 spojovala svobodně smýšlející lidi od komunistických politických vězňů, přes katolíky a liberály, až po bývalé komunistické reformátory . Nelze pochybovat o tom, že v české společnosti 1977 nebylo všechno v pořádku, existovaly tisíce lidí režimem těžce poškození či dlouhodobě šikanovaní, a tedy přirozeně toužící po tom, aby se jejich postavení ve společnosti změnilo. Spojoval je nesouhlas s danou politickou praxí nebo dokonce odpor proti ní. Mezi chartisty byli i tací, kdo proti režimu bojoval se zbraní v ruce. Proto se mi zdá skladba chartistických řad velice nepřirozená. Nelze popřít, že v jejich řadách byli stoupenci socialismu (byť v reformované podobě) a vedle nich zarputilí odpůrci, ba dokonce nepřátelé socialismu. Bylo jejich spojení a spojenectví pozitivním a zdravým jevem? Nelze se spojovat v odporu proti něčemu s kýmkoliv, nemám-li zároveň jistotu, že máme také společné pozitivní cíle.

Nahrávala tomu bohužel a mimo jiné oficiální politika. V prověrkách na počátku 70. let byly z KSČ vypuzeny statisíce jejích členů. Velké množství mezi nimi bylo vyřazeno i z jejich profesních míst a nuceno hledat, často za mimořádně nepříznivých podmínek, nové zaměstnání, ba přímo možnost zajištění prosté existence. Když jsem v oné době požadoval, abychom se o ty, kteří s námi v jednom šiku pochodovali po desetiletí, řádně postarali, slyšel jsem kolem sebe projevy nesouhlasu, bohužel mnohdy i značně vulgárního ( oni by se s námi taky nesrali ). Velké množství z těch, kdo mi byli po léta soudruhy a kolegy na pracovišti, spoléhalo na slova prvního tajemníka Husáka, že každý si píše posudek vlastní prací . Věřili a doufali, že svoje skutečné nebo domnělé chyby a pochybení prací odčiní a dostanou novou šanci být u toho . V roce 1976 XV. sjezd strany svým polovičatým usnesením tyto naděje definitivně pohřbil. Značná část těch, s nimiž jsem se nebál stýkat i po jejich odchodu ze strany, zatrpkla. Na naší straně pomocnou ruku nenašli.

Charta 77 byla ve vedení strany vnímána rozporně. Zrodil se návrh aktivně proti Chartě zapracovat; cestou k tomu mělo být shromáždění umělecké elity a vydání jejího prohlášení vyzývajícího k aktivní umělecko-politické práci. Někteří tehdejší činitelé, především tajemníci Jan Fojtík a Vasil Biľak, s tímto návrhem nesouhlasili. Zdálo se jim, že touto akcí bude Charta, která neměla reálné naděje stát se ve společnosti významnější opoziční silou, dostane punc politického protipólu. Za svoláním umělců do Národního divadla stál především tajemník Josef Havlín a vedoucí oddělení Miroslav Müller. Poměr sil byl nerozhodný; vše rozhodl první tajemník Husák, jehož se velice dotklo, že o něm Charta hovořila výslovně a negativně. Husák, sám oběť politických procesů 50. let, si zakládal na společenském konsenzu, ve vedení strany prosazoval racionální linii a měl (oprávněný) pocit, že se konsolidace společnosti (dnes opět hanlivě nazývána normalizací) zdařila. Byl proto, také v důsledku svého věku, dotčen, že jej Charta vzala na rohy a s akcí v Národním divadle vyslovil souhlas. Tak se zrodila akce, která je dnes, právem i neprávem, nazývána Antichartou.

Jestliže Charta získala na počátku něco mezi 200-300 podpisy, pak údajně v několika dnech bylo podpisů kolem 1200. To je sice pěkné, ale v 15milionové společnosti to bylo zanedbatelné množství. Charta však nabírala dech a časem se stala reálnou politickou silou. Na vzniku a růstu Charty jako politické protiváhy Národní frontě se podílely tyto faktory:

1. Samotná politika státního vedení. Anticharta nastartovala popularitu Charty více než její samotný obsah.

2. Následné perzekuce signatářů Charty. Méně pozornosti Havlům apod. by režimu neublížilo; opačný přístup Chartu popularizoval.

3. Zahraniční pomoc chartistům. V listopadu 89 o Havlovi uveřejnila obsáhlou stať americká revue TIME. Psala o majiteli bílého mercedesu, jemuž údajně StB lakování automobilu poškozuje hřebíkem. Bylo to k smíchu, velvyslanec ČSSR jezdil ve vlasti škodovkou a pronásledovaný nemajetný disident bílým méďou . Živě si představuji pražské kluky, jak se na neobvyklém vozu stojícím na ulici vyžívají. V této souvislosti je zajímavé zcela čerstvé prohlášení šéfa současné diplomacie SRN. Napsal, že činnost signatářů Charty 77 zůstala jedním z nejdůležitějších přínosů k překonání nesvobody a rozdělení Evropy . Ocenil i prohlášení Charty, která přispěla k česko-německému dialogu a usmíření . Vezmeme-li za bernou minci skutečnost, že pohlcení členské země OSN, tedy Německé demokratické republiky, jinou členskou zemí, jmenovitě Německou spolkovou republikou, znamenalo zvrácení výsledků 2. světové války a závěrů postupimské konference, a nepřehlédneme-li stále stupňované, drzé a nebezpečné nároky odsunutých Němců, nemůžeme Chartě nevytknout, že má na tomto neblahém vývoji nemalý podíl.

4. Narůstající společenská stagnace a nedostatek vůle režimu k širšímu dialogu.

V 80. letech se oficiální politice stále silněji krátil dech. Společnost, ekonomika i politika vyžadovaly v zájmu nové dynamiky společenského vývoje zásahy, reformy a často zásadní změny. Uvnitř strany se rozrůstala obava o osud socialismu; množily se kritické hlasy a rodily se představy co dělat. Oproti hluboké minulosti nebylo na stranické půdě žádné tabu, diskutovalo se otevřeně a silně kriticky. To bylo nóvum a pozitivum. Negativem bylo to, že se obavám o socialismus a požadavkům na nápravu společenských chyb nedostávalo ze strany vedení patřičné odezvy. Připravovaná řešení (konec 80. let) byla pomalá a podmiňovaná odsouhlasením na sjezdu strany. Ten se měl konat na jaře 1990. Mezitím došlo v listopadu 1989 k převratu. Ten snad byl s vědomím, že připravované radikální reformy odstraní narůstající nespokojenost a jejich realizace vezme chartistům vítr z plachet, dokonce urychlen. Ne náhodou se nositelem převratu stala mládež; ne náhodou bylo zvoleno datum 17. listopad.

Nepřesvědčivý společenský, ekonomicko-sociální i politický vývoj 80. let byl provázen těžko pochopitelnou hluchotou a němotou stranických orgánů. Trvale a veskrze stupidně jsem slýchal, že největší hrozbou socialismu je organizace Obroda, společenství bývalých členů KSČ. Přitom tato organizace byla ve své většině stále orientována na socialismus, a zde a nikde jinde měla KSČ hledat své spojence. Nevím, co bylo příčinou ignorace či podcenění měnícího se poměru sil ve společnosti. Byla to snad obava tehdejšího stranického vedení, že přijde o své výsadní postavení? Tomu se nechce věřit, po převratu jsem měl příležitost ke styku s většinou těch kdysi nahoře , nenabyl jsem pocit, že by na své potenciální konkurenty u Obrody žárlili . Nejsem však natolik informován, abych mohl tvrdit, že k určitým kontaktům a jednáním nedošlo.

Polistopadový vývoj šokoval. Nejrozpornějším jevem oné doby bylo společné vystupování Václava Havla a Alexandra Dubčeka. Jako by signalizovalo nesourodé spojenectví založené na negaci minulosti a absenci jasné politické orientace pro budoucnost. Dodnes nejsem schopen se smířit s tím, jak rychle se levicoví příslušníci Charty sžili s novým postavením a jak málo se angažovali za politiku kontinuity a diskontinuity. Potkal jsem v oné době Břetislava Bednáře, vojáka z povolání, který byl počátkem 70. let odstaven a pracoval v Obrodě. Řekl mi doslova: Chtěli jsme změnu, ale takhle jsme si to nepředstavovali. Z mnohých chartistů, nečekaně povýšených na společenská nebesa, se stali vyložení nepřátelé své vlastní minulosti; k předním odpůrcům socialismu, byť jej za svého působení v Čs. rozhlase tvrdě prosazoval, patří jako příklad redaktor Práva Hanák Dnes je z něj nesmiřitelný. Na adresu umělců, kteří v Národním divadle podepsali, napsal: Byl to obraz nenový, ale mimořádně odporný. Výkvět české kultury se dostavil v maximálním počtu, aby si rituálně naplil do tváře. Ani církevní moralisté by to nenapsali výrazněji. Hanák střílí rád, ale střílí špatně. Tvrdí např., že Václav Havel byl a dosud je nespolehlivějším českým 'platidlem' v zahraničí. Na druhé straně jsou lidé mravní tekutosti . Mohu ho ubezpečit, že s Havlem či bez něj musíme v globalizovaném světě tvrdě za všechno platit. Hanák a stovky jiných se bohužel vzdali světového názoru a současnost, včetně jejího zakladatele Havla, vidí spektrem svých uspokojených osobních ambicí na návrat na výsluní. To je pro českou společnost a její přítomnost velice málo, ba téměř nic. Příliš se tento postoj podobá frontovnímu myšlení pravicových dogmatiků.

Současné oslavné ódy na kladnou roli Charty 77 při svržení totality a obnově demokracie postrádají jednu velice důležitou složku. Poctivé zhodnocení současného stavu české demokracie ; důsledné a objektivní zhodnocení současného stavu lidských práv v této zemi při stále rostoucí absenci sociálních práv; hluboké a věcné zhodnocení politického, ekonomického, sociálního a morálního stavu české společnosti, diferencované podle nezřízeně rozdílných majetkových poměrů; stav plnění prvních dvou helsinských košů , bez nichž je třetí koš nemyslitelný. Nemůže si nepoložit zásadní otázku, proč byly po návratu k demokracii ze svých profesí vyloučeny statisíce lidí a proč se další statisíce ocitly bez práce vůbec. Proč jsou i dnes pro své politické přesvědčení lidé nejrůznějším způsobem šikanováni a perzekvováni. Chartě chybí i sebekritické zhodnocení dnešní vlastní ideové jednoty a vlivu obroditelů a chartistů na reality renovované kapitalistické společnosti. Kdysi na počátku se hlásili k ideálům první republiky a politice prezidenta Masaryka. Nechť si sami upřímně přiznají, zda by je dnes Masaryk, jehož heslem bylo Tábor, nikoliv Řím, je náš program , nezatratil. Nechť si přiznají, zda by za Masaryka mohla opětně na české společnosti parazitovat panská šlechta. Nechť se dnes sejdou svobodně smýšlející lidi od komunistických politických vězňů, přes katolíky a liberály, až po bývalé komunistické reformátory a upřímně a shodně řeknou: ano, takto jsme si to v roce 1977 přáli. Kde je jednotné Československo? Kde je sociální spravedlnost? Kde je všeobecné a úplné odzbrojení a bezpečný mírový svět? Kdeže loňské sněhy jsou.

9. ledna 2007, Václav JUMR