… avantgarda proletariátu, jeho nejuvědomělejší část, komunistická strana, musí – bezpodmínečně musí – sahat k lavírování, dohadování, kompromisům s různými skupinami proletářů, s různými stranami dělníků a malovýrobců. Celá věc je v tom, že musíme dovést využívat této taktiky tak, abychom všeobecnou úroveň proletářského uvědomění, revolučnosti a způsobilosti k boji a k vítězství zvyšovali a nikoliv snižovali… Maloburžoazní demokraté… nevyhnutelně kolísají mezi buržoazií a proletariátem, mezi buržoazní demokracií a sovětským zřízením, mezi reformismem a revolučností, mezi láskou k dělnictvu a strachem před proletářskou diktaturou atd. Správná taktika komunistů musí záležet v tom, že využívají tohoto kolísání, a nikoliv že ho nedbají; k tomu je třeba činit ústupky živlům, přiklánějícím se k proletariátu… (V..Lenin, Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, Svoboda 1950, str.54; Spisy, sv.31)
Josef F I K T A
Dne 4.11.1957 oznámilo Rudé právo, že před třemi dny, tj. 1.listopadu 1957, přibyla do Moskvy letadlem T-104 delegace Čínské lidové republiky, vedená předsedou ústřední lidové vlády Mao Ce-tungem.
Delegaci na Vnukovském letišti vítali: N.A.Bulganin, N.S. Chruščov, N.I.Ignatov, A.N.Kosygin, A.I.Mikojan, M.A.Suslov a K.J.Vorošilov.
Po příletu Mao Ce-tung mimo jiné pravil: „U příležitosti 40.výročí Velké říjnové socialistické republiky jsme byli pověřeni čínským lidem, abychom odjeli do Moskvy a vzdali hold našim sovětským bratřím a tlumočili jim blahopřání. Socialistický tábor, vedený SSSR je silnou záštitou pro světový mír a je příkladem všech národů, které nechtějí trpět pod imperialistickým útlakem. VŘSR umožnila čínskému lidu, aby našel cestu jak dosáhnout rovnoprávnosti a suverenity. Čínskému lidu se dostalo velkých sympatií a ušlechtilé pomoci od sovětského lidu. Národy obou zemí už vytvořily těsné spojenectví ve své společném boji. Není na světě síly, která by nás mohla rozdělit. Soudruzi! Zůstaneme spolu i v boji za světový mír a vítězství naší věci.“
Jak se ukázalo později, návštěva čínské delegace nebyla zaměřena jen na účast při oslavách 40.výročí VŘSR. Trvala 19 dnů. A to bylo u Mao Ce-tunga zcela neobyčejné. Nebyl politickým turistou jako N.S.Chruščov. Opouštěl vlast zcela výjimečně a vždy jen z obzvlášť významného nebo naléhavého důvodu. Bylo tomu tak i při návštěvě Sovětského svazu v roce 1957!
Do zpráv o návštěvě čínské delegace bušily informace o průběhu stranických aktivů, konaných v mnoha městech a ve všech vojenských okruzích, zaměřených ke kritice G.K.Žukova. Byl to velmi nevhodný rámec tak významné návštěvy, nadcházejícího 40.výročí VŘSR.
Po XX.sjezdu KSSS a politických otřesech v některých státech socialistického tábora, začala do mezinárodního komunistického hnutí pronikat skepse, jednota se počala hroutit. Na to bylo třeba reagovat.
Jen delegace vládních stran socialistických zemí: Albánie, Bulharska, Československa, Číny, Korejské demokratické republiky, Maďarska, Mongolska, Německé demokratické republiky, Polska, Rumunska, Sovětského svazu a Vietnamské demokratické republiky, které se zúčastnily oslav 40.výročí VŘSR, se sešly k poradě. Její výsledek, Deklarace představitelů komunistických a dělnických stran socialistických zemí, přijatá na poradě, která se konala v Moskvě 14. až 16.listopadu 1957, byl záblesk naděje. Přesněji: Po Deklaraci… z XX.sjezdu KSSS zůstaly jen střípky. Ty se však dostaly jako smetí do Deklarace… a i jiných stanovisek KSSS a staly se později „posvěcenými“ argumenty představitelů KSSS ve sporech, vedených mezi a představiteli KS Číny - ty kulminovaly v roce 1963.
Samozřejmě, Deklarace… se nezačala psát na čistý papír až v Moskvě. Rodila se obtížně v jednáních, se kterými veřejnost dosud seznámena nebyla. My jen víme, že komunistické a dělnické strany nesocialistických zemí se nestaly jejími signatáři. Ty v Moskvě podepsaly „jen“ Manifest míru. Ten svou rozhodností a jasnou komunistickou orientací vysoko překonal „mírové zásady“ XX.sjezdu KSSS. Podepsal je i zástupce Svazu komunistů Jugoslávie.
Mao Ce-tung osobní účastí na poradách vyzvedl význam Deklarace…, který v roce 1957 spočíval především v upevnění, spíše obnovení jednoty a bratrské spolupráce socialistických zemí komunistických a dělnických stran všech zemí, semknutí mezinárodního dělnického, národně osvobozeneckého, ale i demokratického hnutí. Nyní k obsahu Deklarace…
Prvou z věcných statí Deklarace… je specifikace vzájemných vztahů mezi socialistickými zeměmi. Když si uvědomíme intervenční vliv sovětského revizionizmu jen v Polsku nebo v Maďarsku – jak jsem se o něm zmínil v předešlých statích, hned nám je jasné, že tu byly pádné důvody tyto socialistické zásady připomenout už na začátku textu. Dominují zde dvě myšlenky. Prvá je vyjádřena:
„Socialistické země budují své vzájemné vztahy na zásadách plné rovnoprávnosti, respektování územní celistvosti, státní nezávislosti, suverenity a nevměšování do vnitřních záležitostí. Jsou to důležité zásady, avšak nevyčerpávají celou podstatu vztahů mezi socialistickými zeměmi. Neoddělitelnou zásadou jejich vzájemných vztahů je vzájemná bratrská pomoc. V této vzájemné pomoci se účinně projevuje zásada socialistického internacionalismu.“
Pamatuji, že zásada, vyjádřená výrazem „vzájemná bratrská pomoc“, kterou jsem zde v textu podtrhl, vyvolala i mezi českými komunisty v základních organizacích diskusi. Někteří ji pokládali za polemickou. Jen menšina trvala na jejím bezpodmínečném dodržovaní. Nebylo v té době již V.I.Lenina, ani J.V.Stalina, aby svou rozhodností, vědeckou jasnozřivostí a svým kultem podpořili mezinárodní dohodu komunistů a získali pro ní maximální podporu. Proto i v členstvu KSČ se začala projevovat „diferenciace“, přesněji, začal se projevovat sklon k oportunismu, ztráta pocitu revoluční sounáležitosti komunistů celého světa.
Druhá myšlenka se stala zásadou, když byla vyjádřena slovy: „Všechny otázky vzájemných vztahů mezi socialistickými zeměmi se mohou plně řešit soudružským projednáváním na základě důsledného dodržování zásad socialistického internacionalismu.“ Potom, v rozporu s principem socialistického internacionalizmu, jedenáct let „zdokonalovali“ socialismus pole „Chruščovovy koncepce“ – tedy v rozporu s koncepcí klasiků, až se tito politici v Československu museli nechat zastupovat tanky, aniž by to s československými komunisty konkrétně a veřejně projednali. Nejde ani tak o státní suverenitu Československa, jako spíš o strašnou ránu, kterou tímto „avanturizmem“ zasadili mezinárodnímu komunistickému hnutí, jak zhoršili podmínky pro jeho úspěšnou práci v masách. Revizionizmus vždy vede ke zhoubným důsledkům!
Potoky revizionistické špíny třísnily na XX.sjezdu KSSS leninismus ve věci forem přechodu k socialismu. A to jak v referátu, tak i v diskusi – tam především, tak i v závěrečné rezoluci. Tím chtěl N.S.Chruščov dokázat, aby Titova zrada byla uznána za jednu z „legálních“ forem přechodu k socialismu, aby se tak vytvořilo „ideologické“ klíma i pro zrádný vývoj v Sovětském svazu a ostatních socialistických zemích. Ale Deklarace… jakoby s vědeckým chladem, řekla bez emocí:
„Zkušenosti SSSR a ostatních socialistických zemí plně potvrdily správnost teze marxisticko-leninské teorie o tom, že proces socialistické revoluce a socialistické výstavby vychází z řady hlavních zákonitostí, jež jsou vlastní všem zemím, které vstupují na cestu socialismu. Tyto zákonitosti se projevují všude; vedle toho existuje i velké množství historicky vzniklých národních zvláštností a tradic, na které je nezbytně třeba brát zřetel.
Takovými společenskými zákonitostmi jsou: vedení pracujících mas dělnickou třídou, jejímž jádrem je marxisticko-leninská strana, při uskutečňování proletářské revoluce v té či oné formě a nastolení diktatury proletariátu v té či oné formě; svazek dělnické třídy se základní masou rolnictva a jinými vrstvami pracujících; likvidace kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků; postupná socialistická přeměna zemědělství; plánovitý rozvoj národního hospodářství směřující k vybudování socialismu a komunismu, ke zvyšování životní úrovně pracujících; provedení socialistické revoluce v oblasti ideologie a kultury a vytvoření početné inteligence, oddané dělnické třídě, pracujícímu lidu a věci socialismu; likvidace národnostního útlaku a nastolení rovnoprávnosti a bratrského přátelství mezi národy; obrana vymožeností socialismu před pokusy zahraničních a vnitřních nepřátel; solidarita dělnické třídy příslušné země s dělnickou třídou ostatních zemí – proletářský internacionalismus.“
Společných zákonitostí pro přechod k socialismu nebylo málo. Vezněme jednu po druhé a porovnejme ji se skutečným stavem za reálného socialismu v Československu na konci osmdesátých let. Jak to bylo třeba s diktaturou proletariátu, či socialistickou revolucí v kultuře? Nebo v Polsku v roce 1958. A zjistíme, jak se tam skutečný stav a vývoj s výše uvedenými zásadami koncepčně rozcházel. W.Gomulka jen v průběhu roku 1957 programově zničil výdobytky na úseku postupné socialistické přeměny zemědělství – úplně zrušil již založená zemědělská družstva. Stejně si počínal i s další zákonitostí – nastolením společenského vlastnictví výrobních prostředků – kterou zrušil a zavedl vlastnictví skupinové. A přesto delegace PSDS s Deklarací… „souhlasila“. Deklarace měla velmi špatné podmínky pro život. Přišla pozdě. N.S.Chruščov se svým revizionizmem byl v časovém předstihu.
V další části Deklarace… zdůrazňovala význam pojmu dialektický materialismus. Upozornila na jeho platnost pro tehdejší současnost i pro budoucnost a uvedla: „Jestliže marxistická strana nevychází při zkoumání otázek z dialektiky a materialismu, pak to vede k jednostrannosti a subjektivismu, ke zkostnatělosti myšlení, k odtržení od praxe a ke ztrátě schopnosti náležitým způsobem analyzovat věci a jevy, revizionistickým nebo dogmatickým chybám v politice…“ V závěrečné části této stati Deklarace… jsou uvedeny všeobecné formulace. Během jednání a jistě i před ním, se však zcela určitě diskutovalo o konkrétních stranách, o konkrétní oblasti činností nebo problémů, kde konkrétně a konkrétní strana nedbala dialektického materialismu. Zde jsme opět odkázání na mýtický soud dějin. Je však nutné nespoléhat na dobrodiní mýtů, ale materialisticko-dialektické rozbory provádět vlastními silami. Již nyní, náročně a kriticky!
I v další části je řeč, v podstatě, obecná. V ní Deklarace… říká: „V současné etapě nabývá velkého významu zesílení boje proti oportunistickým směrům v dělnickém a komunistickém hnutí. Porada zdůrazňuje, že je potřeba rozhodně překonat revizionizmus a dogmatismus v řadách komunistických a dělnických stran…, které v současných podmínkách musí za hlavní nebezpečí považovat revizionizmus, který paralyzuje revoluční energii dělnické třídy a požaduje zachování nebo obnovení kapitalismu…“
Zde se již N.S.Chruščov neměl za co skrýt. Zde jej už ani obecná formulace ani čínská slušnost, již neochránily. Ať byl jakkoliv zběhlý v maskování svých skutečných záměrů, snahu potlačit – zahubit revoluční energii dělnické třídy, se mu nikdy nepodařilo zcela ukrýt.
Další stať mířila do XX.sjezdu KSSS již bez zástěrky. Víme, jak se na něm hodnotila pokročilost výstavby socialismu v SSSR, víme, že na chruščovskou verzi, tvrdící, že v SSSR bylo socializmu již dosaženo, narazil V.M.Molotov; víme, jak ze svého správného stanoviska na XX.sjezdu KSSS couval; víme, že na něm bylo z několika stran uvedeno: vítězství socialismu je v Sovětském svazu dokončeno, je nezvratné. Deklarace… do této otázky vnesla leninsko-stalinské světlo, uvedla:
„Je nutno poznamenat, že pro dělnickou třídu je dobytí moci pouze začátkem revoluce, a nikoliv jejím dovršením. Po dobytí moci stojí před dělnickou třídou důležité úkoly socialistické přeměny národního hospodářství a vytvoření ekonomické a technické základny socialismu. Současně svržená buržoazie se vždy snaží o obnovu kapitalismu; vliv buržoazie, maloburžoazie a její inteligence ve společnosti je stále velmi veliký. Proto k vyřešení „kdo s koho“ – kapitalismus či socialismus – je třeba ještě dosti dlouhé doby. Existence buržoazního vlivu je vnitřním zdrojem revizionizmu, zatímco kapitulantství před tlakem imperialismu je jeho vnějším vlivem.
Soudobý revizionizmus se snaží hanět veliké učení marxismu-leninismu, prohlašuje je za zastaralé… Revizionisté se snaží vyhladit revoluční podstatu marxismu, zviklat víru dělnické třídy a pracujícího lidu v socialismus. Vystupují proti nutnosti proletářské revoluce a diktatury proletariátu v období přechodu od kapitalismu k socialismu, popírají vedoucí úlohu marxisticko-leninské strany, popírají zásady proletářského internacionalismu, žádají, aby byly opuštěny základní leninské zásady výstavby strany, především demokratický centralismus, žádají, aby se komunistická strana z bojové revoluční organizace změnila v jakýsi diskusní klub…“
Deklarace… byla v přímém rozporu s duchem XX.sjezdu KSSS, dokonce se může tvrdit, že byla vyhraněnou kritikou jeho závěrů. Napadala však jen hlavní směry revizionizmu. Především neuváděla jeho nové formy boje a tím nepostihla charakter revizionistických novinek – sovětský revizionizmus, na němž bylo nové především to, že proti leninismu útočil Leninovým jménem, prohlašoval o vyložených projevech revizionizmu, že jsou leninské, jako například „leninská mírová politika“ A to byla forma, které se dostalo sluchu u řadového členstva komunistických stran. Mohla být napadena apologetiky ryzího – ortodoxního leninismu. Leč ti nevystoupili. Ani Deklarace… bohužel, není zcela leninská. Zřejmě se to nepodařilo prosadit do jejího textu. Síly věrné leninismu se musely spokojit s tím, že dostaly možnost kritizovat revizionizmus, ale jen zlehka, nekonkrétně. Oportunisticky? Zde se zcela určitě projevily obavy čínských soudruhů o jednotu, obavy z rozkolu, který stejně přišel, přijít musel, revizionizmus byl v nástupu.
V dalším Deklarace… zaříkávala sovětské revizionisty, kladla jim na srdce tato slova:
„Komunistické a dělnické strany mají zvláštní závažnou historickou odpovědnost za osudy světové socialistické soustavy a mezinárodního komunistického hnutí… strany zúčastněné na poradě prohlašují, že budou neochvějně posilovat svou jednotu a soudružskou spolupráci v zájmu dalšího upevnění společenství socialistických států, v zájmu mezinárodního dělnického hnutí, míru a socialismu…
Od té doby, kdy komunisté zahájili svůj boj, jsou štváni a pronásledováni reakčními silami, avšak komunistické hnutí hrdinsky odráží útoky a z těchto zkoušek vychází silnější…“ (Dokumenty mezinárodních porad komunistických a dělnických stran, Svoboda 1979, str.7 – 24)
Deklarace… byla dobrým dokladem. Krátkým, ale zaměřeným na důležité otázky doby. Revizionizmus byl však v předstihu. Socialističtí aristokraté už nedali revolučním silám, jejichž aktivita byla na odlivu, příležitost k vážnějšímu odporu. Přesto pole revizionizmu zcela nevyklidily. Boje se však odehrávaly mimo účast mas. Neutěšený stav v mezinárodním komunistickém hnutí se zhorčoval. Proto bylo nutno v roce 1960, u příležitosti 43.výročí VŘSR, svolat novou poradu. Té se již zúčastnilo přes šedesát stran. Výsledný dokument „Prohlášení porady představitelů komunistických a dělnických stran“, již nesl znaky revizionizmu. Především svou mnohomluvností zatlačil komunistické myšlenky. Revoluční duch Deklarace… se z něho vytratil. Katastrofa komunismu se již stala jen otázkou času.