… … … Bezprostřední příčinou bídy německých dějin v novověku je rok 1933. Jak známo, v tomto roce mnoho Němců ve svobodných volbách volilo NSDAP a za říšského prezidenta Hindenburga, který už byl, rovněž svobodně, zvolen v roce 1932. Ten potom Hitlera zcela demokraticky povolal za říšského kancléře. V návaznosti na to, předchůdci našich politických stran, s výjimkou SPD, odhlasovali zmocňovací zákon, který Hitlerovi poskytl neomezenou diktátorskou pravomoc. Jenom komunisté před těmito volbami hlásali: „Kdo volí Hindenburga, volí Hitlera, volí válku“. Při hlasování o tomto zmocňovacím zákonu, byli komunističtí poslanci z jednání říšského sněmu vyloučeni. Mnoho komunistů bylo zatčeno nebo muselo odejít do ilegality. Už tenkrát, se zákazem komunistické strany, se začalo smrákat nad demokracií v Německu.
  Jakmile se Hitler stal německým kancléřem, prožilo Německo první hospodářský zázrak. Nezaměstnanost byla překonána, akcie Volkswagenu byly prodány, začala protižidovská hysterie. Německý lid byl ve své většině šťastný.
Když vypukla druhá světová válka a fanfáry hlásily z Polska, Norska, Dánska, Belgie, Holandska, Lucemburska, Francie, Jugoslávie a Řecka vítězství bleskových úderů, nadšení neznalo hranic. Srdce téměř všech Němců bila pro svého kancléře, pro největšího vůdce všech dob. Málokdo počítal s tím, že tisíciletá říše vydrží jen 12 let.
  Po roce 1945, kdy všechno leželo v troskách, nepatřil Německu svět, jak se zpívalo ve známé nacistické písni; ale Německo patřilo spojencům. Bylo rozděleno do čtyř okupačních zón a volný pohyb osob neexistoval. Toto lidské právo spojenecké mocnosti tenkrát neznaly. Neexistovalo ani pro německé emigranty, kteří se, jako například Gerhart Eisler, chtěli vrátit z USA do Německa.
  V USA se tenkrát zrodily plány, jako například plán Morgenthaua, který předpokládal, že Německo bude navěky rozděleno do několika samostatných států. Tyto plány přivedli Stalina k jeho často citované větě: „Hitlerové přicházejí a odcházejí, ale německý lid a německý stát zůstávají. Sovětským svazem předpokládaná jednota však nepřicházela v úvahu. Německo se v té době dostalo do studené války, vyvolané USA, a na cestu, která znamenala Bizonii, potom Trizonii, měnovou reformu a konečně, ustavení NSR v květnu 1949… K tomuto rozdělení došlo, jak potvrzují dobové zdroje, nikoliv přičiněním komunistů, ale západních spojenců a Konráda Adenauera. Zrození NDR, které následovalo, bylo logickým důsledkem vzniku NSR… … … (E.Honecker, před trestním senátem Zemského soudu v Berlíně, 3.prosince 1992)

= K O P A N C E =
SOCIALIZMUS SE RODÍ V RUSKU
Jiří K A R N E

  KRÁTCE PŘED PŮLNOCI PAMÁTNÉHO 16.DUBNA 1917, PŘIJEL V.I.LENIN DO PETROHRADU. Finské nádraží, náměstí před nádražím a přilehlé ulice byly naplněny tisíci dělníků, vojáků a námořníku, kteří ho přišli přivítat s rudými prapory. Lenin byl krajně vzrušen; z pancéřového auta pronesl krátkou řeč; zakončil ji provoláním: „Ať žije socialistická revoluce!“
  Následující den probíhala v Tverském paláci schůze bolševiků. Tam V.I.Lenin přednesl proslulé dubnové teze, dávající straně plán přechodu strany k socialistické revoluci.
  V.I.Lenin vycházel ze stavu mocenského rozložení politických sil Ruska, kdy vedle Prozatímní vlády, jako oránu diktatury buržoazie, působily i sověty – orgány revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Takové politické uspořádání V.I.Lenin charakterizoval jako dvojvládí, které je výrazem přechodného historického okamžiku ve vývoji revoluce, které nemá naději na dlouhodobější existenci a proto kategoricky požadoval, aby v druhé etapě dvojvládí převzal moc proletariát a chudé vrstvy rolnictva. Pane! To byla revoluční koncepce! Vpravdě bolševická!
  Kromě toho, V.I.Lenin razil zásadu: „Žádnou moc vládě!“ Avšak s důrazným upozorněním: Tuto vládu nelze svrhnout v současnosti – je zatím podporována sověty – je nutno přesvědčit masy, že vláda musí být sovětská, jen sovětská, že Prozatímní vláda, je vládou buržoazie, která musí být odstraněna.
  Současně s tím V.I.Lenin požadoval, aby bolševici vysvětlovali masám zrádcovský charakter kompromisnických stran, aby izolovali menševiky a Esery od mas a postupně, ale soustavně, získávali většinu v sovětech.
  V tezích V.I.Lenin nastínil hospodářská opatření, která by měla vytvořit předpoklady pro poznenáhlý – demokratický přechod k socializmu; a to cestou konfiskace statkářské půdy, cestou postupného znárodnění veškeré půdy v zemi, cestou sloučení všech bank v jednu národní banku a zavedením kontroly sovětů nad společenskou výrobou a distribucí. V.I.Lenin navrhl, aby bolševická strana byla nazvána stranou komunistickou, jak nazývali svoji strany Marx s Engelsem, neboť konečným cílem bolševické strany je dosažení komunizmu.
  V.I.Lenin žádal, aby byla vytvořena třetí Komunistická Internacionála.
  Později, v květnu 1938, o této Leninově koncepci hovořil J.V.Stalin. Uvedl tehdy:
  „Chtěl bych tu promluvit o jednom z takových velikánů vědy, který je zároveň největším člověkem naší doby. Mám na mysli Lenina, našeho učitele, našeho vychovatele. Vzpomeňte na rok 1917. Na základě vědecké analýzy společenského vývoje Ruska a na základě vědecké analýzy mezinárodní situace došel tehdy Lenin k závěru, že jediným východiskem ze situace je vítězství socializmu v Rusku. Pro mnohé vědce to byl závěr neočekávaný. Plechanov, jeden z výtečných vědců, mluvil tehdy o Leninovi povýšeně a tvrdil, že prý Lenin ´blouzní´. Jiní, méně známí vědci tvrdili, že Lenin se ´zbláznil´… Proti Leninovi byli tehdy všemožní vědátoři jako proti člověku, který rozbíjí vědu. Lenin se však nebál jít proti proudu a proti ustrnulosti. A Lenin zvítězil.“ (J.Stalin, O Leninovi, Svoboda 1949, str.56)
  Dubnové teze vyvolaly zběsilý řev buržoazie, menševiků a Eserů. V.I.Leninovi bylo vyhrožováno; buržoazní tisk volal po fyzickém zúčtování s nim.
Nicméně; pod Leninovým osobním vedením se konala dubnová petrohradská konference bolševiků – šla za Leninem, sjednotila se a aktivizovala se právě na podkladě Leninových dubnových tezí. V době konání konference propuklo mohutné protestní hnutí petrohradského dělnictva a vojáků proti imperialistické politice Prozatímní vlády. Toto hnutí vyvolalo vládní krizi ruské buržoazie. Ve dnech 3. až 5. května zasedal Ústřední výbor bolševické strany. Proti hazardérské úchylce, žádající okamžité svržení Prozatímní vlády, se V.I.Lenin kategoricky postavil; k takovému stupni vývoj ještě nedospěl – prohlašovala V.I.Lenin.
  Zdá se, že snad pro naší dnešní potřebu, V.I.Lenin, krátce po návratu z emigrace, hned po přednesení dubnových tezí, přesněji, na konci května roku1917, přednesl přednášku na téma: „Válka a revoluce“. Konala se v aule budovy námořní kadetské školy na Vasiljevském ostrově v Petrohradu, kde bylo přítomno více jak 2.000 posluchačů. Text přednášky byl dlouho pokládán za ztracený; teprve po několika letech byl nalezen její záznam, pořízený neznámou rukou. A ten byl na konci dubna 1929 otištěn v Pravdě. Podle něho V.I.Lenin při této přednášce uvedl, mimo jiné:
  „… TO HLAVNÍ, NA CO SE OBYČEJNĚ V DISKUZÍCH ZAPOMÍNÁ, ČEMU SE NEVĚNUJE DOSTATEČNÁ POZORNOST, TO HLAVNÍ, O ČEM SE VEDE TOLIK SPORŮ, A ŘEKL BYCH PLANÝCH, ZBYTEČNÝCH, BEZVÝSLEDNÝCH SPORŮ, JE ZÁKLADNÍ OTÁZKA, TOTIŽ, JAKOU TŘÍDNÍ POVAHU MÁ VÁLKA, JAKÉ HISTORICKO-EKONOMICKÉ PODMÍNKY JI VYVOLALY… … …
  Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Když francouzští revoluční měšťané a revoluční rolníci koncem 18.století svrhli ve své zemi revoluční cestou monarchii a nastolili demokratickou republiku – vypořádali se nejdříve se svým monarchou a potom se revolučním způsobem vypořádali se svými statkáři -, musela tato politika revoluční třídy do základů otřást celou ostatní absolutistickou, carskou, královskou a polofeudální Evropou. Nutným pokračováním této politiky revoluční třídy, která ve Francii zvítězila, byly války, v nichž se proti revoluční Francii postavily všechny monarchistické národy v Evropě, utvořily dobře známou koalici a zahájily proti Francii kontrarevoluční války. Stejně jako tehdy francouzský revoluční lid poprvé vyvinul po staletí nevídanou obrovskou revoluční energii, tak i ve válkách koncem 18. století, vyvinul stejně obrovské a stejně revoluční tvůrčí úsilí, změnil celý systém strategie, odmítl všechny staré zákony a starý způsob vedení války a místo staré armády vytvořil novou, revoluční, lidovou armádu a nový způsob vedení války. Tento příklad zasluhuje podle mého názoru zvláštním pozornost, protože ukazuje , na co dnes na každém kroku zapomínají publicisté z buržoazního tisku, kteří těží z předsudků a maloměšťácké nevědomosti naprosto nevyspělých lidových mas, které nechápou tuto nepopiratelnou ekonomickou a historickou souvislost každé války s předcházející politikou každé země a každé třídy, jež vládla před válkou a zabezpečovala si dosažení svých cílů takzvanými ´pokojnými´prostředky. (Takzvanými, neboť brutální násilí, bez něhož se například neobejde ´pokojná´nadvláda nad koloniemi, může být sotva nazváno pokojným)… … …“ (V.I.Lenin – /ne Spisy/, ale Sebrané spisy, sv. 32, str. 95 – 118).
  (Později, za panství N.S.Chruščova a jeho „demokracií“ poblouzněných následovníků, už komunistické hnutí nemělo tak jasnou, tak mobilizující koncepci. Pomotaná, nelogická orientace „na mírového soužití dvou zcela protichůdných politických systémů“ ji charakterizovala. Jak ukázala historie, byla to koncepce stejně geniální, jako byla koncepce Leninova. ALE! Její orientace byla protileninská, protisocialistická; od samého začátku bylo zcela zřejmé, že je koncipována na postupnou likvidaci socializmu. A přesto prošla (a to bez jediného otevřeného slova protestu), až do svého závěru – úplné likvidace socializmu, jako světového politického systému).
  Ale zpět k našemu tématu. VELKÁ ŘÍJNOVÁ SOCIALISTICKÁ REVOLUCE se zrodila z přirozené nutnosti, naléhavě diktující, konečně změnit stávající carský – feudální stát, státem dokonalejším, který bude lépe zabezpečovat potřeby společnosti.
  Kapitalizmus, jenž převzal vedení světa, po velikých a nepopiratelných zásluhách o pokrok lidstva, dospěl velmi rychle do fáze, ve které se stal brzdou společenského pokroku a absolutním nebezpečím pro existenci lidského roku vůbec; jeho původní zdravá podnikavost jednotlivců dospěla k všeobecné, bezohledné dravosti. V pochodu za stále většími a většími zisky, kapitalizmus zaměřil svou agresi proti nejširšímu okolí. Za takového stavu, nutně, v důsledku svého principu – získat hospodářský úspěch za každou cenu - se kapitalizmus volné konkurence, změnil v imperializmus.
  Tím, že kapitalizmus vytvořil dělnickou třídu, vytvořil i sílu, která je schopna ho historicky překonat. Všeobecně se čekalo, že to bude Německo, kde proletář byl nejlépe organizován, kde proběhne proces historického přerodu imperializmu do nové společenské fáze. Ale! Kapitalistický rozvoj zkorumpoval vedení dělnického hnutí tak silně, že zcela propadlo čirému revizionizmu a místo postupu – boji proti kapitalizmu, dalo se německé komunistické hnutí cestou úplného ideovému rozkladu. *
  Zákony historického vývoje, které nám nejsou zcela neznámé, se pozitivně projevily jinde. A to tam, kde vliv buržoazie nebyl doposud plně rozvinutý a dělnická třída prožívala začátek svého revolučního zrodu. A to bylo v Rusku. Historickou možnost rodícího se proletariátu v Rusku plně vystihl V.I.Lenin a dokázal perfektně, koncepčně i v detailu, připravit proletářskou revoluci.
  Vypukla první světová válka, která zcela zřetelně ukázala naprostou neschopnost carského samoděržaví a neomezenou agresivitu imperiálního systému. V ní carizmu neměl naději na přežití; proto byl svržen!
  Ale co s tím. Ruské potencionální buržoazní elementy byly zcela bezradné. Naprosto bezradní byli i rozliční pseudosocialisté, matoucí sebe, ostatní jednotlivce i drobné skupinky intelektuálů.

* (Přibližně stejný proces, se bez otřesů, odehrál
i v podmínkách tzv. reálného socializmu)
  A v tomto společenství se najednou zjevila ideologická mocnost – leninovci – strana bolševiků, co prošla své dvě desetiletí urputnými ideologickými zápasy, někdy i ideologickými boji; poznatky z nich ji připravily provést socialistickou revoluci – naprostý protiklad carizmu i evropského imperiálního systému.
  TAK NADEŠEL ŘÍJEN 7.LISTOPADU 1917! Ten den, (nebo tu noc?), zvítězil bolševizmus v Rusku. To je pro někoho div, ale ve skutečnosti první důkaz hluboké nutnosti socialistické revoluce – socialistického hospodářsko – společenského uspořádání v Rusku.
  Avšak! Materialistické podmínky k rozvoji socializmu v Rusku byly velmi, velmi špatné. Ekonomický stav Ruska byl ve všech ohledech nejen zaostalý, velmi slabý, ale současně válkou bylo Rusko katastrofálně rozvráceno. A přesto Říjnová revoluce zvítězila zcela, absolutně.
Proč ne. Už jsme si v tomto cyklu dokazovali, že celé jedno století před bolševickou revolucí, bylo Rusko prodchnuto bojovým odporem intelektuálů různého politického zaměření. Kromě toho, v důsledku hospodářského zaostávání, Rusko nemělo hotovou, vyzrálou buržoazii a na hlavu poražení caristé uměli držet u moci jen cara; většina z nich vůbec neovládala intelektuální politické „hmaty“, například pseudoargumenty tisku…
Nicméně, v Rusku měla tradice armáda – dobyvatelská armáda; pochopitelně, když se řekne ruská armáda, tak se přirozeně má zato, že jde o armádu morálně, technicky i takticko-operačně zanedbanou; to však vůbec neznamenalo, že v ní nebyli jednotlivci, kteří by dokázali armádu organizovat a ideově motivovat – vést od vítězství k vítězství, jak se to ověřilo v mnoha bojích bolševických oddílů, vedených caristickými důstojníky.
  A TEĎ NAHLÉDNEME NA NĚKTERÉ REVOLUČNÍ JEDNOTLIVOSTI VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE:
  Lenin, opřen o velké vědecké dílo Karla Marxe a Bedřicha Engelse, spolu se svými politickými druhy, zcela plánovitě, organizovaně a systematicky, začal provádět jednotlivé úkoly socialistické revoluce.
  Především, bylo třeba dokončit únorovou revoluci – zničit zbytky starého, zcela rozloženého feudalizmu; to znamenalo konkrétně: zcela vyplenit nevolnictví a silné kastovnictví. V tomto směru leninovci dokázali výrazně pokročit, zatímco buržoazní strany – kadeti a jejich pomocníci, menševici a Eseři – za své osmi měsíční vlády před bolševiky, s těmito otázkami ani nepohnuli.
  Z Leninova podnětu šly dekrety jeden za druhým a všechny hubily feudální přežitky - carizmus. Samozřejmě, hned s tím se koncipoval do praktických opatření nový socialistický pořádek.
  Druhý den po Říjnu – 8. listopadu, bylo vydáno provolání k pracujícímu lidu celého světa, aby zastavil válečné vraždění a přistoupil k novému, lepšímu uspořádání světa: k míru bez anexí, bez podrobování si jiných, slabších národů - to se týkalo i nás, Čechů a Slováků.
  12. listopadu byl vydán dekret o osmihodinové pracovní době a 17. listopadu dekret o znárodnění Likinské manufaktury, jako odpověď na pokus tamějších inženýrů sabotovat revoluční opatření na závodě.
  Kromě toho, 27. listopadu byl vydán dekret o dělnické kontrole – který přímo reagoval na buržoazní pokus zavírat podniky a jinak hospodářsky škodit nové společnosti – tak se vychovávaly dělnické kádry k revoluční práci, k revoluční bdělosti, k revoluční aktivitě.
Dne 15. listopadu byla vydána Deklarace práv národů, která přiznávala rovnost a svrchovanost všech národů Ruska s právem na plné sebeurčení až do úplného odtržení… … …
„To není změna vlády“ – prohlásil Stalin – „nýbrž nový stát s novými orgány vlády“
  Už první den úředníci všech ministerstev zahájili stávku; (dostali na ni od nepřátel socialistické revoluce dva miliony rublů); bankovní úředníci odřekli vyplácet peníze závodům pod dělnickou kontrolou a klíče od pokladny odnesli neznámo kam. Úředníci výživy sabotovali zásobováni Petrohradu; mimo jiné, snížili dávku chleba na 150 g, aby poštvali lid; ministerstvo sociální péče přestalo vyplácet penze a podpory sirotkům, invalidům a starcům; telegrafní úředníci zachycovali a nevypravovali rozkazy sovětské vlády – to všechno socialistická revoluce musela řešit. A vyřešila!
  Leč! Ukázali se i slabí lidé ve vlastních řadách bolševiků. Například: Kameněv a Zinověv, místo aby čistili aparát, začali se domlouvat s kontrarevolucionáři. Revoluce si našla řešení. Bylo velmi prosté; spočívalo v dosazení jiné osoby; tak se dostal na čelní místo J.M.Sverdlov, člověk do krajnosti pracovitý, pro revoluci nadšený, bezpříkladně obětavý…
  Byla to revoluce těžká, urputná, ale vítězná; dokonce se probojovala, za strastiplných podmínek, k míru, ale jen míru - vhodném pro shromáždění nových sil k nové, tentokrát již revoluční válce.
  A zase to byl V.I.Lenin, kdo koncipoval komunistickou orientaci Ruska, ale v podmínkách neobyčejně svízelných, pro buržoazního pozorovatele zcela neřešitelných… O tom snad někdy později. Teď, na závěr, se jen zlehka porozhlédnu po událostech, které se sice odehrávaly mimo revoluční Rusko, ale svými důsledky život i boj Ruska výrazně ovlivňovaly; na pokusy, bezvýsledné pokusy zorganizovat trvalý mír, který v podmínkách třídně rozděleného světa, žije jen v pevné symbióze s válkou, dnes se světovou válkou…
  PRVÁ SVĚTOVÁ VÁLKA (oficiálně) skončila podepsáním příměří, ke kterému došlo dne 11.listopadu 1918. Zpráva o tom letěla světem a všechny vesničky i města se rozezvučela bláznivým lomozem píšťal, houkaček, zvonů; tisíce lidí, radostí jásajících, divoce tančily po ulicích všech měst, všech městeček i vesnic celé Evropy. I Amerika byla jásavě radostná.
  Prezident USA, Woodrow Wilson, seděl u svého psacího stolu v Bílém domě a psal slavnostní, jásavé poselství americkému lidu: „Spoluobčané! Dnes ráno bylo podepsáno příměří. Všeho, oč Amerika bojovala, bylo dosaženo. Nyní bude naší šťastnou povinností pomáhat příkladem, střízlivou a přátelskou radou i hmotnou pomocí. Tak nastolíme spravedlivou demokracií po celém světě.“
  V Evropě, stejně jako v Americe, všichni opakovali přehnaně romantické proslovy prezidenta Wilsona. Když potom v prosinci přijel do Evropy, aby se zúčastnil mírové konference v Paříži, byl vysoký, hubený a obrýlený profesor z Princetonu vroucně vzýván válkou znavenými miliony. Viděly v něm moderního Mojžíše, jenž přišel, aby zavedl lidstvo do zaslíbené země míru a bratrské lásky.
  A přece, ať se to zdálo být jakkoliv neuvěřitelným, v několika týdnech se skvělá vidění, vykouzlená Wilsonovými magickými slovy, vykouřila do vzduchu a na jejich místě se počaly rýsovat předzvěsti bouřlivých a tragických dnů, které měly následovat.
  Ve svém deníku si 3.března 1919 s obavami zaznamenal plukovník E.M.House, Wilsonův osobní poradce a nejbližší jeho důvěrník: „Jest nyní zjevné, že mír nebude takovým mírem, na jaký jsme si činili naděje, nebo takovým, jaký měl být výsledkem tohoto strašlivého převratu.“
  Při velmi pečlivě chráněných mírových poradách Velké čtyřky, v jedné z konferenčních místností v paláci na Quai dÓrsay v Paříži, se brzy vynořily pravé důvody, pro které miliony mužů zemřely v blátě evropských bojišť. Vázáni svými tajnými smlouvami a obchodními pakty a chtivě netrpěliví, aby si již mohli znovu rozdělit světové trhy a rozkrájet si na kusy německou říši, ztráceli David Lloyd George, Winston Churchill, (který dočasně zastupoval Lloyda George), Georges Clemenceau a Vittorio Orlando jen málo času tím, že se obratně vyhýbali okázalým Wilsonovým mírovým návrhům; místo toho se věnovali svým zájmům, aktuálním obchodům.
  Slavný britský válečný zpravodaj, sir Philips Gipps, o tom poznamenal: „Staří politikové, kteří hráli politickou hru před válkou, dávajíce při své hře v sázku životy lidí za území, vyhrazené obchodní trhy, naftová pole, domorodé kmeny, uhelná ložiska a prestiž imperií, uchvátili to, co němečtí hazardní hráči ztratili, když skončil jejich poslední bluf, a nyní se hádali o rozdělení.“ Ve hře, na mírové konferenci praktikované, byly i jiné známky nesouladu, občas i diplomatického klání.
  Odkaz velké války nebyl omezen na miliony mrtvých a zmrzačených lidských bytostí, na trosky, mor, hlad a bídu. Z této potopy se nepředvídaně a nevyzvány vzedmuly obrovské vlny lidských mas, revoltujících proti dalšímu utrpení a krveprolévání, žádajících mír, chléb, půdu a KONEC STARÉHO ŘÁDU.
  Ve svém důvěrném memorandu mírové konferenci, řekl ministerský předseda David Lloyd George: „Celá Evropa je naplněna duchem revoluce… Celý stávající řád, ve svých politických, sociálních i hospodářských aspektech, je od jednoho, až ke druhému konci Evropy, brán davy obyvatelstva v úplnou pochybnost.“
  Jak udusit tento „duch revoluce“ a udržet status quo? Jak likvidovat sověty v Berlíně a v Hamburku, v Bavorsku a Maďarsku? Takové byly otázky, které strašily mírotvorce v Paříži.
  Nade všemi otázkami dominovalo dilema: Jak rozdrtit revoluci v Rusku, jež přivedla 7.listopadu 1917 k moci sovětský režim?
  V polooficiálních Dějinách mírové konference, vydaných pod záštitou Britského královského ústavu pro mezinárodní záležitosti, bylo uvedeno:
  „Účinek ruského problému na pařížskou mírovou konferenci byl hluboký: Nelze porozumět Paříži bez Moskvy. Aniž byli v Paříži vůbec zastoupeni, byli bolševici a bolševizmus při každé příležitosti mocným činitelem. Rusko hrálo v Paříži důležitější roli než Prusko.“
Stárnoucí francouzský „tygr“, ministerský předseda Georges Clemen-ceau, rozčileně varoval mírovou konferenci: „Bolševizmus se šíří. Vnikl do baltských provincií a do Polska… dostali jsme velmi špatné zprávy o jeho rozšiřování do Budapešti a do Vídně. Také Itálie je v nebezpečí. Proto se musí něco podniknout proti bolševizmu.“
  …Ačkoliv byl vyhlášen mír, desetitisíce spojeneckých vojáků, bojujících bok po boku s kontrarevolučními bílými armádami, vedenými bývalými carskými generály, vedly krvavou, nevyhlášenou válku za svržení sovětské vlády.
  Šestý z Wilsonových čtrnácti bodů, žádal „evakuaci všeho ruského území“ a „neodvislé určení vlastního politického vývoje a národní politiky Ruska“. V Paříži však, po měsíci stále protahovaných diskusích a haštěřivých debat, povolil Wilson, nemocný a na duchu pokleslý, stoupencům intervence v Rusku. Den před tím, než se měl vrátit do Ameriky, řekl unaveně: „Vysvětlil jsem Radě, jak bych jednal, kdybych byl sám. Chci však svůj osud připnout k osudu ostatních.“
  Po návratu do Ameriky předložil Wilson versailleskou smlouvu senátu. Při jejím projednáváni zcela selhal; řečnil:
  „Rámec dění je stanoven, osud se odhalil. Stalo se tak nikoliv podle plánu námi vymyšleného, nýbrž rukou Boha, jež nás vedl do války… Můžeme jedině vpřed, s očima vzhlížejícíma vzhůru a s osvěženým duchem, abychom šli, kam nás vede náš sen.“ Tedy, je to zřejmé, blábolil!
  Přesto, proti radě svých lékařů, vypravil se Wilson, po návratu do USA, v záři 1919, na dlouhou řečnickou cestu; v noci na 25.září, při cestě vlakem, se prezident zhroutil. O několik dnů později způsobila mozková trombóza částečné ochrnutí levé strany jeho těla. Po dobu zbývajících sedmnácti měsíců churavěl v samotě, obklopen jen nádherou Bílého domu; zemřel 3.2.1924.
  Napjaté příměří, mezi americkým kapitálem a americkými dělníky, zavedené během války a řečnicky deklarované jako „průmyslová demokracie“, hned po válce zcela skončilo; mzdové výhody a odborové organizace dělníků, byly rozdrceny. Kolem této otázky se hodně řečnilo. Pan Elbert H.Gary, předseda Ocelářského svazu Spojených států, uvedl na schůzi akcionářů: „…Existence a jednání odborů je, aspoň v naší zemi, namířeno proti nejlepším zájmům zaměstnanců, zaměstnavatelům i celé veřejnosti.“ Pan William H.Barr byl upřímnější, ten řekl: „Válečné mzdy musí být zlikvidovány… Kde jsou radikální odborové prvky příliš silně zakořeněny, je nakonec možná jen jediná věc a to jest porazit je násilím.“ (Podle Alberta E. KAHNA – v knize VELEZRDA, Melantrich 1951, str. 15 – 23)
Do Spojených států evropské revoluční otřesy nedorazily…