Demokracie a diktatura,

o odlišnosti výkladu těchto pojmů v pojetí protikladných sociálních tříd.

Aneb, „kdo seje vítr, sklízí po čase bouři...“

Jan Železný

Říjnovou revolucí v carském Rusku roku 1917 byla historicky poprvé v dějinách lidstva prolomena dosavadní dominance v té době světově vládnoucího kapitalistického ekonomického řádu, a na jedné pětině světa tak náhle vznikl řád socialisticky orientovaný. Došlo k tomu v epoše imperialismu, který je podle závěrů klasiků marxismu-leninismu závěrečnou, neboli finální fází vývoje kapitalistického ekonomického systému lidské společnosti.

Od té doby se svět změnil nebývalým způsobem, došlo k ostré radikalizaci a zostření politického života. Společenský systém odcházející ze scény si uvědomil, že mu zvoní hrana, a nepodnikne-li radikální kroky na svou záchranu, může vbrzku skončit jeho trvání a historická éra.

Systém, který v Rusku,  tehdy sociálně nejslabším článku kapitalistického světového systému poprvé na světě vznikl, prodělával hned od svého vzniku velmi těžké „dětské“ krůčky. Nemohl čerpat ze staletých, v některých aspektech až tisíciletých zkušeností vykořisťovatelských tříd, byl však od počátku veden lidmi, kteří se v důsledku osobních prožitků, mravní síly, zkušeností a hlubokého studia dopracovali k poznání, že neradostný život lidí lze za určitých okolností změnit aplikací teoretických poznatků obsažených v dílech Karla Marxe a Bedřicha Engelse. V důsledku mnoha vlivů vnitřních i vnějších však nově vzniklému socialistickému státu nebylo dopřáno žít klidné a šťastné „dětství“. Jeho zrození nebylo světovou veřejností, ovládanou kapitálem a sionisty, zrovna „očekávané“; zrodil se sice dialekticky zákonitě, avšak z hlediska tehdy vládnoucího kapitalismu již v jeho imperiální fázi zřejmě jaksi „neplánovaně“.

Obecně se každá lidská bytost zrodí v důsledku splynutí dvou lidských zárodků a zdárného skončení asi 9 měsíců trvajícího vývoje. Porodem se tato nově vzniklá lidská bytost dostane na svět, mezi ostatní lidské bytosti i všechen ostatní svět, v jeho různosti a rozmanitosti. Co svět světem je, většina lidských bytostí přichází na svět chtěně a je rodiči a svým okolím radostně očekávána. Někteří jedinci se však od dávných dob nenarodili v radostném očekávání, ale právě naopak, jejich okolí z jejich narození z různých příčin zrovna radost nemělo.

Všichni lidé se do společnosti těch ostatních rodí nazí a bezbranní, a bez péče svých rodičů, nebo náhradní péče, by bez lidské pomoci brzy zahynuli. Za posledních asi šest tisíc let lidského vývoje však došlo ke změně, která zásadním způsobem ovlivnila život lidí, do té doby z pohledu dosavadního lidského poznání tisíce let téměř neměnný. Tato změna (hromadění majetku, moci a vlivu u jedněch na úkor druhých), způsobila, že jedni lidé se rodili v jeskyních, chýších, chaloupkách, a druzí se rodili v hradech, zámcích a palácích, či nákladných domech. Tyto stavy se v zásadě neměnily, jen občas se dítě někoho zrozeného v chýši octlo v lepším příbytku, nebo naopak ten, kdo se narodil v bohatém domě zemřel v chýši. Feudální a šlechtické stavy se samy sebe zprvu náboženskými prostředky, později prostředky státně-právními „zaopatřily“ i proti těmto možným a mnohdy nechtěným zvratům tak, že ti s „modrou krví“ neměli trpět a také „buržoasně-demokraticky“ ani netrpěli pády hodnými jen kmánů...

Tím, že majetkové, třídní rozdíly trvají přibližně 6 tisíc let, ve kterých lidé žijí v různých společenských systémech, které rozhodně nejsou v souladu s jejich původní lidskou přirozeností, staly se něčím, na což si jedni přirozeně a snadno zvykli, a druzí byli těmi majetnými a po moci lačnými uměle vytvořenými „okolnostmi“ mocensky a násilně přinuceni si „zvyknout“. Jelikož zvykat si na bezstarostný zahálčivý život je rozhodně snazší a příjemnější, než na dřinu od slunka do slunka za nízkou a neodpovídající mizernou odměnu, byly již v samém počátku ekonomické nadvlády jedněch nad druhými vynalezeny instituty usnadnění vlády jedněch (těch majetných), nad druhými – méně majetnými, nebo zcela nemajetnými. Těmito instituty vlády jedněch nad druhými se stala nejprve církev se svou hierarchií,  později stát a jeho právní a ideologické mechanismy. Hned po říjnové revoluci v Rusku, to co „dělali“ komunisté, „bylo odporné“, když „to“ dělali oni - komunisté. Když to samé a ještě daleko horší věci ale děláme dnes „my-kapitál“, je to již „šlechetné, vznešené a „nás povznášející“ – to je základní rozdíl mezi včerejškem a dneškem. Když v zájmu dominantní většiny společnosti pracujících občanů státu byl majetek kapitalistů zestátněn, byla to „svatokrádež, loupež století, atd...“. Když se po listopadovém kontrarevolučním převratu v roce 1989 v režii mluvčích a moderátorů plných náměstí pravicí a aktéry studené války zpitomělých občanů v rámci restitucí a divokých privatizací, začaly hodnoty vytvořené poctivou prací většiny občanů této země přelévat zpět, do vlastnictví potomků vykořisťovatelů našich otců, dědů a předchozích generací a zejména zahraničního kapitálu, bylo to prezentováno jako triumfální „vítězství demokracie“. Téměř po 20 letech od návratu buržoasie bude pravicová vláda vracet církvi po dobu mnoha let celkem téměř 270 miliard korun, které církev nikdy nevytvořila svou poctivou prací, jde o náhradu majetku nashromážděného v letech přisluhování církve feudálům a kapitalistickému systému, jakož i sprostým okrádáním věřících i nevěřících v uměle vytvořeném systému nerovného postavení poddaných, občanů a církevní hierarchie.

Rozdíl je jen v břehu, ze kterého a na co se díváme a také ve jménu koho se co činí... Na komunisty se dnes nadává bez upřesnění období na která se nadává, neříká se ale, že komunisté(marxisté-leninovci), byli u politické moci pouze do necelé první poloviny roku 1953. Poté již byli u moci, vyjma Antonína Zápotockého, jen a jen menší či větší revizionisté, záměrně a iniciativně mrzačící socialismus ve jménu zájmů autorů i aktérů studené války tak, aby výsledků tohoto mrzačení a znetvoření mohli využívat aktéři polistopadové a dnešní politiky (Havlové-Klausové-Paroubkové-Topolánkové-Julínkové-Kalouskové... atd), včetně jejich předchůdců a „sponzorů“ ze zahraničí.

Děsivá odpornost české politické scény, zjevy typu Melčáka a Pohanky, jsou pouze důsledkem podhoubí pozůstalém po panování revizionistů pod hlavičkou KSČ v letech 1956-1989. Všichni dnešní darebáci a podvodníci na politické scéně najdou své vzory a předchůdce v řadách předlistopadových  revizionistických exponentů „všemocné KSČ“. Plány studené války nemohly nekalkulovat s tím, že svinstva a nenávist vůči skutečným komunistům zasévaná revizionisty jako pátou kolonou buržoasie v komunistických stranách, zákonitě najdou úrodnou půdu v řadách občanů státu, kde byl skutečný socialismus budován vlastně jen pár let od roku 1948 do první poloviny roku 1953, při určitém zjednodušení částečně ještě jistou setrvačností do roku 1956. Od nástupu Antonína Novotného do vrcholových funkcí se u něho projevovaly, byť v počátku jen v zastřené formě, prvky oportunismu, revizionismu  a voluntarismu, a zejména negace marxisticko-leninského přístupu k řešení vznikajících problémů. Tyto prvky ovlivňovaly postupně stále více celou jeho stranickou i státnickou činnost. S jistou nadsázkou lze říci, že právě Novotný byl otcem poúnorového  revizionismu na české politické scéně, svoji medvědí a neohrabanou národností politikou vůči Slovensku probudil i dřímající slovenský nacionalismus husákovského stylu. „Vše souvisí se vším“ – to si od počátku uvědomovaly štáby studené války a postupně i stále více se osmělující sólisté i početné sbory revizionistických zrádců věci dělnické třídy, revizionisté se snad vzájemně cítili na dálku a obalovali se vzájemně těmi již jen sobě podobnými. Blížila se éra dělení na progresivisty a konzervativní, v tomto dělení však v podstatě již nešlo o obhajobu postulátů a z nich odvozené praxe klasiků marxismu-leninismu, ale šlo jen o koryta a výchozí pozice k frontálnímu nástupu již se šikujících kontrarevolučních sil. Ti, kteří setrvali na pozicích marxismu-leninismu byli zostuzováni a skandalizováni, veřejné mínění v důsledku „pečlivé přípravy a dlouhodobého hrubého porušování principů stranické práce revizionisty pod hlavičkou funkcionářů KSČ“, v tehdy již existující „politice KSČ“ i pod vlivem Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky vlastně ani nemohlo vidět nic pozitivního. Touto skutečností odvedli revizionisté ve vedení KSČ obrovský kus práce ve prospěch kapitálu a sionistů, ale současně i osobně dokonali zradu ideálů a revoluční praxe, kterou měli jako funkcionáři KSČ probojovávat a organizovat. Znakem revizionistů byl rozpor mezi slovy a činy, odklon od principů marxismu-leninismu a obhajoby zájmů dělnické třídy i pracujícího rolnictva. Řadoví komunisté viděli dlouhodobě se zvyšující rozpor mezi teorií a praxí vedení KSČ, který vedl ke stagnaci celé společnosti a její ekonomiky. Jelikož byly aktivity revizionistů v čele komunistických stran přesně koordinovány s aktéry plánů studené války a sionisty, byly změny a odklon od marxismu-leninismu maskovány a zakrývány „modernizací ekonomiky i politického života“. Studený vítr zrady a stagnace vál z Moskvy, od roku 1953 těžce zdegenerované zrádcem Chruščovem a jeho pohrobky až do dnešních dnů.

Je nepochopitelné, že ti kteří si v současné době ještě stále říkají „komunisté“ a působí pod praporem KSČM, si tuto fatální zradu komunistického hnutí, kterou mnozí osobně prožili v mnoha různých souvislostech, si ještě v roce 2008, téměř 20 let po listopadu 1989 neuvědomují, nebo nechtějí uvědomit. Ti, co setrvávají v bludech a zradě dál, nemohli být nikdy, a ani nejsou skutečnými komunisty. Komunista, který přestane dialekticky odvozovat své politické i životní jednání a konání z postulátů a prací klasiků marxismu-leninismu, přestává být skutečným komunistou. Ponechává-li si přesto stranickou legitimaci v kapse, stává se zákonitě tím vším potenciálním revizionistou, neboť odvozuje z hlediska marxismu-leninismu již jen bezprincipiální jednání od svého nejbližšího okolí, což po roce 1956 jednoznačně znamenalo, že kdo nenotoval společně s revizionisty, buď se sám sebe odepsal chtěl-li zůstat na pozicích marxisty; nebo posílil řady revizionistů, chtěl-li obstát v jimi nastolovaném trendu. Tyto skutečnosti, předpoklady a okolnosti stály u zrodu událostí studené války, jakož i převratu v listopadu roku 1989. Nelze je přehlížet, při dodržování praxí vyzkoušených zásad stranické práce v duchu principů učení marxismu-leninismu se staly a stanou  součástí lidských vítězství obětavosti, ale jejich opuštění a zrada vede zákonitě k prohrám. Kdo staví jen na pokoření lidství a zradě, nemůže dlouhodobě v dějinách lidstva obstát. Ti, kdož staví na odiv své sympatie k těm, co zradili a setrvale zrazují, nemohou být přirozenými vůdci těch doufajících ve zlepšení svých stále se zhoršujících životních podmínek. Polistopadové vlády a revizionističtí zrádci v předlistopadové KSČ i polistopadové KSČM jsou tím co produkovaly a produkují v jedné linii se zájmy kapitálu a sionistů. To oni, všichni společně a nerozdílně se jednou budou zodpovídat ze všech příkoří, páchaných na lidu této země. „Psi štěkají, ale karavana kráčí dál“, říká jedno arabské přísloví, vyjadřující víru v pokračování dobra. Může být i prvním krůčkem k tomu, abychom si jako občané už konečně, po 19 letech od listopadu 1989 uvědomili, kým a čím vlastně jsme se stali s absencí a vynecháním rozumu a historických zkušeností, a čím se zase můžeme stát, začneme-li přemýšlet a hlavně jednat samostatně, jako lidé. Bláboly a lži  sdělovacích prostředků poslouchat a číst nemusíme, nekultivují nás, ale blbnou a stahují dál do bahna globalistických falší a lží, které mají jediný cil, připravit ještě lepší podmínky k dalším ziskům světového kapitálu a sionistů. To skutečně chceme, nebo ne? Co tedy ale jsme, když dobrovolně a s přiblblým zbabělým úsměvem na tvářích věrně sloužíme svým katům a zotročovatelům. Jsme ještě vůbec Homo sapiens?

Položme si v těchto naznačených souvislostech několik základních otázek a pokusme se na ně odpovědět z pohledu tehdy, a už zase dnes i u nás v České republice objektivně a reálně existujících třídních (majetkových) rozdílů mezi lidmi, neklamně potvrzujících, že za kecy a bláboly o zlepšení socialismu a socialistického státu, kterými aktéři studené války radikalizovali občany cílevědomě naštvané desetiletí trvajícím mrzačením socialismu revizionistickými zrádci s legitimacemi KSČ v kapse, byl ve skutečnosti jen a jenom záměr obnovit panství kapitálu... :

1)      Proč po určité době nebyla a zřejmě stále více není početně převažující množina občanů České republiky po roce 1989 již zase kapitalistického státu „očekávaným způsobem“ nadšena kapitalistickým pojetím polistopadového „demokratického“ státu?

Socialismus v Československu z hlediska marxisticko-leninských principů jako výchozích kriterií práce komunistické strany fungoval (při určitém zjednodušení kriterií) pouze v období března roku 1948 až do jara roku 1953, kdy v krátkém časovém odstupu za dosud zcela nevyjasněných okolností zemřeli J.V.Stalin v Sovětském svazu a Klement Gottwald u nás. Po smrti Stalina se okamžitě uchopil veškeré moci v Sovětském svazu revizionista a zrádce věci komunistické strany a dělnické třídy N.S.Chruščov, který nejdříve v Sovětském svazu, a poté postupně v dalších evropských zemích socialistického tábora, usiloval o odstranění marxismu-leninismu oddaných funkcionářů a jejich nahrazení revizionisty, lidsky i charakterově nepevnými lidmi. Tyto změny byly ve smyslu plánů autorů a aktérů studené války ze Spojených států prováděny v utajení a tak, aby vyhovovaly záměrům postupného, ale rostoucího oslabení zemí socialistického společenství. Přesně toho chtěli v duchu svých plánů dosáhnout autoři i realizátoři „studené války“, kteří rozhodně nebyli spokojeni s porážkou nacistického Německa, které mělo ve jménu světového kapitálu a sionistů porazit a vojensky v rámci II.světové války zničit Sovětský svaz. Chtěli si zevnitř, pomocí tzv.“páté kolony“ usnadnit to, co se Hitlerovi ničícímu Sovětský svaz i jejich jménem nepodařilo – to znamená porazit a zničit kolébku socialismu. Studená válka vznikla původně proti Sovětskému svazu, ale po vzniku evropských socialistických států byla modifikována a rozšířena i na ně. Do „páté kolony“ se často iniciativně zařazovali i příslušníci revolucí v únoru 1948 poražené a ekonomicky i politicky odstavené buržoasie (příslušníků majetných a vykořisťovatelských vrstev obyvatelstva), jakož i sionistické kruhy, které měly v ČSR historicky pevné kořeny. Situace v tomto kopírovala stav v Sovětském svazu po VŘSR, nejen v ČSR, ale i v ostatních lidově demokratických, později socialistických státech. Kapitál, sionisty a po válce aktéry studené války podporovali ruku v ruce revizionisté ve vedení komunistických stran s pozůstatky politicky poražené buržoasie, statkářů a církevního kléru.  

V důsledku toho zejména od roku 1956 KSČ přestávala být postupně skutečně komunistickou stranou, pod slupkou všemocné KSČ se ve skutečnosti řetězovitě přestávala dělat politika pro pracující občany státu, spíše se postupně a zprvu nenápadně vytvářely podmínky k otrávení občanské společnosti a k znechucení občanů i řadových komunistů živících se svou prací. Situace se stávala horší, krize vyvrcholila v roce 1968, neboť vývoj v ČSR, Polsku a Maďarsku se zhoršoval rychleji než v okolních státech, což v té době ještě neodpovídalo plánům autorů studené války. Proto se USA, stojící po roce 1945 v čele kapitalistických zemí, dohodly již přes vedení Sovětského svazu, se kterým v důsledcích těžké Chruščovovy zrady, zejména po roce 1956 stále více, třebaže ještě v naprostém utajení, spolupracovaly. Ve zradě Sovětského svazu Chruščova evidentně následovali zatím všichni, kdo po něm stáli a stojí v čele torza SSSR, nyní již jen osamoceného Ruska. Neklamným svědectvím o tom je postupná totální absence a negace marxisticko-leninských základních principů existence socialistického státu v samotném chování státu a jeho politické reprezentace. Brežněvův zásah v srpnu 1968 v Československu, ačkoliv to mnoho lidí těžko pochopí, byl neklamně v režii aktérů studené války. Sovětský svaz v souladu s plány CIA v rámci studené války uhasil kontrarevoluční dění v ČSR, které svým způsobem v tu dobu předběhlo dění v ostatních již pseudosocialistických zemích, čímž „zrovnoměrnil“ stejně již nezvratně postupující revizionisty řízený rozklad ( dřívější události v NDR a Maďarsku ) , a navíc zásah spojeneckých armád dál „žádoucím způsobem“ zkomplikoval vztahy ve stejně již narušeném komunistickém hnutí, ve svém důsledku dále vytvořil i předpoklady pro již zkoordinovaný rozklad celého socialistického tábora v roce 1989. Autor si je vědom, že někteří čtenáři tomuto tvrzení nebudou věřit, doporučuje však těmto nevěřícím, aby sami analyzovali řetězec naznačených dějových souvislostí a přemýšleli o příčinách a důsledcích širokého řetězce souvislostí a událostí, předcházejících dění v roce 1989. Marxisticky uvažující člověk by neměl mechanicky přejímat předkládané závěry, měl by si je sám srovnávat, zda odpovídají marxisticko-leninské dialektice jevů, jejich příčin a vzájemných souvislostí. Proč asi byl po roce 1989 honem z vysokých škol odstraněn předmět výuky marxisticko-leninské filosofie? Nebylo to zejména proto, aby se občané stali bezduchými roboty sloužícími bez remcání svých vykořisťovatelům…?

Zrada revizionistů ve vedení všech zemí  již jen pseudokomunistického tábora navenek ještě socialistických států naplno vyvrcholila v roce 1989, v ČSSR se jednalo o listopadové události, vlastně kontrarevoluční převzetí moci, které svou sprostou zradou umožnilo jakešovské vedení KSČ. Od listopadu 1989 až do současné doby vládnoucí kruhy narychlo vytvořené ze slepence domácího disentu, odpadlíků z KSČ, revizionistických funkcionářů, kapitalistických rychlokvašek různého původu a přisluhovačů sionistů, nedělají nic jiného, než se obohacují a ve velkém stylu likvidují a rozkrádají vše, co vzniklo poctivou prací generací většiny občanů Československa. Dnešní polistopadoví mocní, dříve „disidenti“ podle toho, co dnes tvrdí „nepracovali a jen sabotovali socialismus“, a protože pracovat v socialismu (a dokonce i v pseudosocialismu), museli všichni, socialistický stát řízený jejich dnešním úhlavním nepřítelem - KSČ, je tedy platil zřejmě za jejich „podvratnou činnost“.

V zájmu kapitálu byla republika v roce 1992 rozdělena, vznikly samostatné státy Český (včetně Moravy a Slezska), a Slovenský. Demokracie je dnes jen pro majetné a zloděje, ne pro lidi živicí se prodejem své práce a žijící poctivě, to si uvědomuje sice dost lidí, ale v důsledku „demokraticky vytvořeného strachu o svou prostou existenci“ se zatím o tom veřejně nemluví, i pro vedení a poslance za KSČM jsou tato fakta nepřekročitelné tabu.

Pseudolevicová, ačkoliv již po roce 1956 již jen víc a víc skomírající pseudosocialistická vláda státu byla po zmanipulovaném davovém prohavlovském až frenetickém podprahově vybuzeném nadšení listopadových náměstí postupně, ale rychle zbavena všech atributů socialistického státu, byla nahrazena převážně zatím domácími spolupracovníky kapitálu a sionistů (pozice ministra zahraničí obsazená Karlem Schwarzenberkem a kandidatura amerického občana Švejnara na prezidenta ČR signalizují i zde průlom dosavadní praxe). Stále více se pracující občané přesvědčují, že oni rozhodně více ztratili, než získali. Na jejich úkor až neskutečně získali zrádci, převlékači kabátů a potomci vykořisťovatelů jejich předků. Pravicové i sociálně demokratické vlády v jednom šiku, jen s malými pseudorozdíly stále více zbídačují pracující občany a orientují celý stát do lokajské pozice vůči Spojeným státům, které se v důsledku své válečnické globalizační politiky, ve které se zoufale snaží podřídit si celý svět, dostávající do stále více patrné ač zakrývané finanční a hospodářské krize. Občané díky prolhané a neobjektivní práci všech zmanipulovaných sdělovacích prostředků  o pravé a skutečné podstatě dnešního dění ve světě nevědí vůbec nic, nebo jen velmi málo, samostatně a kvalifikovaně bohužel přemýšlí málo lidí.

Dochází k paradoxu, kdy stále více občanů není spokojeno se stavem života ve státě, ale oficiální obraz společnosti je navenek stále téměř idylický a bez poskvrny. Mládež posedává po hospodách, prohání se v autech za miliony korun, ale stále větší počet mlčících občanů častěji obrací každou korunu, než ji utratí. Stále nejsou s to pochopit, co se vlastně stalo a co se děje. I to je ale zamýšlený důsledek desetiletí klamu a falešnosti, kdy pod kuklou líbezného komunistického motýlka dozrávaly dobře živené odporné larvy revizionistických zrádců, kteří vytvořili svou systematickou dlouholetou zradou výchozí podmínky pro dnešní parazitickou společnost, která je orientována výhradně ke splnění střednědobých i dlouhodobých cílů kapitalistických a sionistických špiček současného světa kapitálu.

Zrada a ztráta vlastenectví v zájmu touhy po mamonu a slávě postupně, ale stále jistěji zavírala, díky dlouhodobému negování skutečně marxisticko-leninských principů, kterého se před občany státu dopouštěly tisíce funkcionářů KSČ jakož i státní funkcionáři, dveře k skutečnému dialogu lidí a strany který, dle toho co stále ještě bylo do listopadu 1989 psáno a Ústavou dáno, měl a mohl vést k lepšímu životu. Namísto toho však  ve skutečnosti komunistická strana vedená zrádci a revizionisty vedla svou skutečnou revizionistickou politikou stále více k okovům kapitalismu, který zatím ještě  v důsledku nerealistického vnímání okolního světa bralo a bere mnoho nesoudných občanů za „vysněný ráj“. Tak jako za vlády revizionistů, již se stále menším torzem předpokladů existence skutečně socialistického státu, se v Rudém Právu lživě psalo o „skvělém životě“ pracujících v Československu, tak i dnes se noviny, téměř bez výjimky vlastněné zahraničními společnostmi a vlastníky předhánějí v oslavě  „svobody a dříve nevídaných možností“, které se po listopadu snesly na občany české kotliny.  Neříká se ovšem koho se ona buržoasní demokracie týká a koho netýká...

 Vedle těchto blouznivců a snílků, hlasujících pro kapitál a pravici za každou cenu, však bez ohledu na jejich nelogické a nereálné růžové snění, kapitál přitahuje stále bezohledněji šrouby téměř všem občanům i zahraničním dělníkům, živícím se prodejem své práce. Veřejně jsou prezentováni jen ti úspěšní, například šéf ČEZu Martin Roman, který si vedle svého měsíčního platu asi 18 milionů „vydělal“ prodejem akcií „mrzkých“ – dnes legálních a jistě zasloužených více než 700 milionů Kč – jak bylo publikováno v tisku i na Internetových zpravodajských portálech. Dosud stále ještě vidinou takového zbohatnutí zpitomělá veřejnost ve značném rozsahu věří, že je jenom otázkou času, kdy se každý, nebo skoro každý z těch co nosí zásadně růžové brýle a hlasuje pro setrvání buržoasie u moci dočká něčeho podobného. Nebývalým způsobem se ale místo toho rozevírají bez nějaké větší pozornosti obyvatelstva pomyslné nůžky sociálních a majetkových rozdílů mezi občany.

Co na tom, že 3/4 občanů neberou vykazovaný průměrný měsíční plat. Je to jejich věc, mohli jak se dnes říká využít příležitosti, jako učinili někteří jejich dříve bližní. Neudělali-li to, je to jen jejich problém, dnešnímu státu na nich již stále méně záleží. Chudí, páchnoucí bezdomovci, pracující za almužnu, to je přeci pro současnou vládní garnituru vlastně jen nutný vedlejší odpad, na který se nesluší v jejich kruzích brát ohled. Jaképak zlepšování života všech občanů státu, proč odstraňovat příčiny bezdomovectví, pracovní podmínky se přeci tvoří výhradně jen pro další bohatnutí pár jedinců, a co těm je proboha po nějaké té otravné lůze, jak říkával poslanec Ledvinka; která se, šilhaje po socialistických jistotách, občas a nesměle, ale už zase správně - s čepicí v ruce, hlásí o pár korun přidání k platu. Kdo ty otravy a pobudy má poslouchat, fuj.... Zatím je to nutné zlo.

Julínek s Nečasem  se už postará, neonacisté jsou s patronací ODS stále hlasitější a beztrestní, zatím není nutno stavět plynové komory...

2)      Proč ani ti nemajetní, nebo méně majetní od počátku všichni plně nechápali společenský pokrok, který jim socialisticky orientovaný stát přinesl?

Objektivně možná pro krátký čas trvání skutečně socialistického státu. Počátky socialistického státu, pár let po skončení nacistické okupace Československa a II.světové války s mnohamilionovými obětmi byly pro většinu občanů sice radostné, ale objektivně i plné mnoha problémů, daných přechodem od kapitalistického uspořádání státu ke státu socialisticky orientovanému. Část občanů, zejména ti kteří přišli v důsledku socializace státu o svůj majetek a generacemi získané výhody, jakož i s nimi spjatí privilegovaní zaměstnanci, ti socialismus rozhodně nevítali, neboť přišli o své nezasloužené a nespravedlivě získané výhody. Jejich naděje byly spojeny s návratem kapitalismu, který byl v jejich myslích spojen zejména s poválečnou politikou Spojených států, které se po II.světové válce a porážce nacistického Německa postavily do čela kapitalistických zemí a hned po válce formulovaly plán další, tentokrát „studené války“. Jen málo lidí asi v té době tušilo, že vize USA jsou spojeny, v návaznosti na Hitlerovu porážku, s dlouhodobými plány sionistů, kteří se již před I. i II.světovou válkou v hojném počtu ve Spojených státech usídlili. Pár let budování skutečně socialistického státu bylo na jaře roku 1953, smrtí Stalina a nástupem Chruščova postupně a nenápadně ukončeno.

V zemích socialistického tábora, navenek silného protějšku USA, přes halasná hesla a budování Varšavské smlouvy začal socialismu ve skutečnosti zvonit umíráček. Těmi, kdo jej likvidovali nebyly armády vojáků, ale paradoxně ti, kteří socialistické státy měli vést  a byli proto v jejich čele, aniž ovšem společnost vedli tak, jak měli. Větší či menší měrou, všichni ti, kteří stáli zejména po roce 1956 v čele socialistických zemí, se zajíkali citáty ze spisů a knih klasiků marxismu-leninismu, avšak jejich skutečné a jimi organizované činy tomu naprosto neodpovídaly. Docházelo k rostoucím rozporům mezi slovy a činy, což občané nesli stále neliběji a tíživěji. Zdánlivě rozhodující třída společnosti, dělnická třída vedená komunistickou stranou, byla revizionisty na vedoucích postech KSČ stále více manipulována a zatlačována do poznání, že ...nejlepší je „držet ústa a krok“. Funkcionáři mnoha stupňů ve značném rozsahu dávali občanům vědět a poznat, že ačkoliv feudalismu a kapitalismu „odzvonilo“, nová „komunistická šlechta“ sice nemá zámky a polnosti, avšak má stejné atributy sprostého a neurvalého chování ne k „poddaným“, ale k těm, kteří na ní ve skutečnosti stále více „nedosáhnou“. Tento sytém, pochopitelně vydatně podporovaný aktéry studené války, se v praxi ukázal jako velmi účinný. Sprostota a odpornost chování řady funkcionářů KSČ přesahovala v mnoha případech snad i sny aktérů studené války. Nikým a vlastně již ničím neohraničená moc zrádců, revizionistů se mnohdy vlastně i samospádem, ještě živená jejich až živočišnou, byť zatím ještě pečlivě skrývanou nenávistí k lidem práce a vidinou vlastní neomylnosti a „velikosti“, vytvářela ty nejlepší předpoklady ke konci existence socialistického státu, což byl vysněný cíl otců i aktérů studené války ( Dulles v roce 1945 a W.Churchill v roce 1946 – jeho řeč ve Fultonu), a obecně kapitálu od roku 1917. Jasný důkaz o této nenávisti podali a podávají všichni ti bývalí funkcionáři, kteří se po listopadu 1989 dali otevřeně, či skrytě na stranu kapitalisticky orientované společnosti. Názorně je to vidět na vedení KSČM od samého vzniku této jednoznačně protilidové a prokapitalisticky orientované strany. Komu se to zdá odvážné tvrzení, ať najde v práci a dokumentech této ostudy komunistického hnutí něco, co skutečně vychází z marxismu-leninismu a jeho dialektiky.

Takže toho k chápání tak moc nebylo, co mělo být po pár letech zřetelnější a úspěšnější, najednou postupně ubývalo, sláblo, až nebylo. Co zůstávalo a bylo, to bylo stále méně a méně socialistické. To většina občanů zpočátku zřejmě vůbec netušila, intuitivně ale pár lidí začalo cítit, že přes trvající zdánlivě socialistické rysy jsou stále patrnější aspekty zrodu a stále větší nenasytnosti nové, komunistické nemarxistické „šlechty“. Komunisté nebyli komunisty, byli to, soudě podle jejich chování jejich vedení lidé, jejichž vedení kázalo vodu, ale samo pilo víno. Skromnost, pokora a oddanost věci dělnické třídy se poznenáhlu někam vytratila. Ti poctiví byli stále více lidem kolem sebe buď pro smích, nebo jimi ti šilhající po Západu přímo, i když z počátku ne veřejně, pohrdali. Kdo to myslel se socialismem a s praktickou aplikací vedoucích principů komunistické strany v celé společnosti vážně, byl zkrátka okolím i vedením komunistické strany (vedoucího hegemona společnosti), jak se tehdy rádo a veřejně psalo a říkávalo, zatlačován ve skutečnosti stále radikálněji na vedlejší kolej a dokonce v nucené a oficiální zapomnění. Zrada myšlenek a odkazu nositelů komunistického vyznání v myslích většiny občanů degenerovala socialistický stát na spolek stále pochybnějších a odpornějších individuí, kteří něco jiného říkali a něco jiného dělali. Se stranickými průkazy v kapse připravovali návrat kapitálu k moci, jen jejich terminologie byla tomu neodpovídající, mnozí se při své otevřené zradě ještě zalykali citáty klasiků, které do nich vlévali revizionisté na Vysoké škole při ÚV KSČ, která se stala z dnešního pohledu jednoznačně revizionistickou líhní pod patronací tehdejšího stranického vedení. Dalším učilištěm revizionismu a zrady byl Husákův Prognostický ústav v Praze, ostatně nepochybná líheň polistopadových politických vlašťovek. Tímto závažným způsobem i do budoucna, jak se o tom kolem nás přesvědčujeme, revizionisté ve vedoucích funkcích strany i státu poškodili úsilí torza skutečných a lidsky poctivých komunistů, kteří se dříve i v dnešní době snažili a dál snaží řídit se komunistickými zásadami a idejemi. Veřejnost o těchto komunistech neví, ale kdo se chce dozvědět pravdu o podstatě a příčinách dnešní národní tragedie, sám si ji může nalézt a najde. Tak se zrádci a revizionisté v čele KSČ pomstili a dál mstí těm, kteří marxismus-leninismus nezradili a dál se jej snažili a snaží aplikovat v praxi. KSČM je  v zájmu kapitálu a sionistů podsunutým majákem pro zoufalé a stále zoufalejší, po vzoru antických Sirén však KSČM jako fiktivní a virtuální ostrov láká stále více strádající k sobě kouzelným falešným zpěvem, jen místo usmrcení zatím přichází další podvázání v zájmu kapitálu...

Lidé jsou nepoučitelní, dobrovolně vyřazují rozum a historické povědomí - v zájmu svých budoucích katů. 

Názornou ukázkou pokleslosti a zrady principů marxismu-leninismu jsou autentická, a knižně vydaná životopisná interview s tehdejšími funkcionáři KSČ, obsažená v knize Vítězové a poražení, autoři Miroslav Vaněk a Pavel Urbášek, II.díl, PROSTOR 2005, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Na více než 800 stranách se čtenář může přesvědčit, jaké morální a tehdy politicky všemocné „veličiny“ ve skutečnosti řídily tento stát. Jejich slova jsou po roce 1989 už zásadně bez citátů z klasiků. Už se to nenosí, dnes se hodně peněz vydělává jinak a bez nich, tak proč by se jimi oháněli. Někteří z nich to nedělají ani v řadách Grebeníčkovsko-Filipovské KSČM, další mutace chruščovovských genů zrady v novém dnes moderním převleku. Jeden z mutantů, možná jich bylo a je víc ale veřejně ne jeho formátu, se dokonce ani nepřevtělil. Pod názvem KSČ dokonce alternuje a rozdává moudra, tiskne noviny a je k dispozici sdělovacím prostředkům vždy, kdy je třeba zkompromitovat komunistické hnutí. Pan ing. Miroslav Štěpán žlučí nešetří, z jeho televizních blábolů a sprostých lží se slušnému člověku musí zvedat žaludek. Pikantní je, že několik interviewovaných funkcionářů KSČ uvedených v této knize působí v dosti významných postech dnešní KSČM ponejvíce ve všelikých pražských částech ale nejenom tam, a vůbec jim nevadí, že existuje dost lidí, kteří byli a jsou svědky jejich chování a postojů před listopadem 1989, přečetli si citovanou knihu s jejich inovovanými „moudry“, a mohou být dnes svědky jejich aktualizovaného a době přizpůsobeného chování podle  hesla „ Od Novotného nebo Husáka a jejich KSČ až ke Grebeníčkovi a Filipovi a jejich - pozor změna - KSČM, vždy nahoře a u koryta - a hlavně, přes časový rozdíl desítek let stále výkonným revizionistou“! Peníze nesmrdí, mají hroší kůži a oni „kabáty nepřevlékají“... revizionisty byli a revizionisty zůstali! V KSČM ostatně Grebeníček a Filip nikdy myšlenky a závěry klasiků marxismu-leninismu nevyznávali a nevyznávají, tak co... Většině členů KSČM to také vůbec nevadí, korýtka sice už moc nenesou, ale není všem dnům konec, celý život měli ze zrady výhody, a „o tom to je“...     

Lidé živící se prodejem práce byli zrazeni těmi, co je po roce 1956 vedli jinam než měli a než měli ve vínku. Dnes se ze zoufalství a s absencí vlastního poznání závěrů klasiků marxismu-leninismu nesmyslně „upínají“ ke KSČM, jejíž lídři se už klepou na další a větší prebendy v žoldu buržoasie. O místo na slunci „levice“ se v dnešní stále tragičtější době perou revizionisté z KSČM s podvodníky z řad vedení sociální demokracie. Pravice by ve fiktivních volbách na počátku roku 2008 byla poražena „levicí“, která však s opravdovou levicí, komunistickou stranou marx-leninského typu nemá krom slova v názvu strany vůbec nic, ale absolutně nic společného. Marxisticko-leninská terminologie, dialektika poznávání objektivní reality, a hlavně z toho vycházející uvažování a chování jsou usmívajícím se bossům ve vedení KSČM naprosto cizí. KSČM v zájmu zahraničního kapitálu a sionistů uboze a nepříliš originálně parazituje po vzoru své revizionistické předchůdkyně ( KSČ v letech 1956-1989) na tradici ještě skutečně komunistické strany, která ve volbách roku 1946 s převahou vyhrála, díky jejímu neohroženému a principiálními postoji a boji s nacistickými okupanty, tehdejší volby. Volby v roce 1946 komunisté vyhráli díky poctivému postoji a obětem v boji s okupanty, což v té době bylo  v zájmu celého národa. Po roce 1956 se vedení KSČ zprvu nenápadně, ale časem stále otevřeněji pod heslem budování socialismu dopouštělo stále hlubší zrady životních zájmů pracujících občanů Československé republiky. Historie nepochybně objektivně zhodnotí podíl všech, kteří se svou zradou se stranickou legitimací v kapse na této zradě podíleli a dál podílí. Děti dnešních zrádců se zradou svých předků rozhodně asi naparovat nebudou, zbídačelá společnost bude vedena pudem sebezáchovy vyznávat možná úplně jiné hodnoty. Majetek zrádců a zlodějů je evidentní, evidovaný a průhledný, vyjma zahraničních bank...