ZRADA
ZÁKONITÁ SOUČÁST VÝVOJE MODERNÍ SPOLEČNOSTI

-Já-

 Stát – nástroj moci vládnoucích tříd všech společenských systémů, se za dobu svého dlouhého, předlouhého vývoje mimořádně zdokonalil, až dosáhl své dnešní úrovně, kdy vykonává své funkce velmi kvalifikovaně, v zastřené formě, sotva znatelně. Ale společnost, kterou spravuje není pospolitá, je rozvrstvena do tříd, mezitříd nebo jejich frakcí; ty mají rozdílné zájmy i rozdílné názory na řešení mezitřídních otázek - jejich vztah, v některých případech, je antagonistický. A to komplikuje politiku vůbec i hlediska, postoje, včetně stanovisek státu a jeho orgánů.
Nejspodnější třídou dnešní státní společností jsou proletáři, paupeři – ti jsou zmanipulováni a dávají se často do služeb vládnoucí třídy; to však vůbec neznamená, že se stali její součástí, že by jejich třídní vědomí na všechny časy srostlo s ideovými zájmy vládnoucí třídy. I přes tento znepokojivý stav zůstává zákonem budoucnosti: osvobození dělnické třídy může být pouze dílem dělnické třídy samé, vždyť všechny ostatní třídy jako celek jsou v podstatě pro zachování základů stávajícího politického i ekonomického řádu.
Zvláštní úlohu, jež nás v této chvíli především zajímá, hrají jednotlivci, občas i skupiny, které svým společenským postavením spadají mezi krajní společenské třídy; mezi buržoazii a proletariát. TAKOVÉ SPOLEČENSKÉ POSTAVENÍ JIM VYTVÁŘÍ NEJISTOTU; Z NÍ SE RODÍ JEJICH SPECIFIKUM – SPEKULACE; NEUSTÁLÁ OTÁZKA, NIKDY DEFINITIVNĚ NEVYŘEŠENÁ OTÁZKA: S KTEROU KRAJNÍ TŘÍDOU MAJÍ JÍT, KTERÉ KRAJNÍ TŘÍDĚ MAJÍ SLOUŽIT; TO JE ZNEPOKOJUJE, HLAVNĚ PROTO, ŽE VÝVOJ SPOLEČNOSTI JE PRODUKTEM BOJE PROTIKLADŮ; JEDNOU V DĚJINÁCH MÁ PERSPEKTIVU JEDNA KRAJNÍ SPOLEČENSKÁ TŘÍDA, ZAKRÁTKO ZAS DRUHÁ KRAJNÍ SPOLEČENSKÁ TŘÍDA. A PŘÍSLUŠNÍCI STŘEDNÍCH SPOLEČENSKÝCH TŘÍD „MUSÍ“ PŘEBÍHAT. PŘI TOM ZRAZUJÍ JEDNU A PAK ZAS DRUHOU KRAJNÍ TŘÍDU - BEZ ZRADY SE MEZI KRAJNÍMI SPOLEČENSKÝMI TŘÍDAMI PŘEBÍHAT NEDÁ! TAK SE STÁVÁ TŘÍDNÍ ZRADA PŘIROZENOU SOUČÁSTÍ ŽIVOTA TŘÍDNĚ ROZVRSTVENÉ SPOLEČNOSTI.
Výrazem zrada chápeme v češtině jednorázové, záměrné, nečekané porušení věrnosti své třídě, svému národnímu okolí, právním závazkům, např. manželství apod. Zde, v tomto pojednání, však zradu chápeme jako přirozený, zákonitý proces.
Zradou začíná kolaborace; tento výraz v češtině vyjadřuje nečestnou spolupráci nebo posluhu politickému, případně třídnímu nepříteli.
Uvedením této specifikace nikoho nevedu k třídní nenávisti. Dobře víme, že revoluční hořlaviny, které produkuje každá vládnoucí třída bez ustání, neztratily schopnost samovznícení. Zákonitě je plodila vláda diktatury proletariátu i její protiklad - vláda reálného socialismu. Uvádím jen pravdu, odhalenou našimi klasiky, prokázanou dějinami i současností.
V.I.Lenin se velmi často zabýval otázkou příslušníků středních tříd - souběžců. V červenci 1918 ji specifikoval v obsáhlém pojednání, které dostalo literární pojmenování: Výsledky diskuse o sebeurčení, kde mimo jiné uvedl asi toto:
Socialistická revoluce v Evropě nemůže být nic jiného než výbuch masového boje VŠECH utlačovaných. Část maloburžoazie a zaostalých dělníků se jí nutně také zúčastní – kdyby se jí nezúčastnili, nebyla by možná žádná revoluce. A tito neproletářští jedinci, skupiny nebo třídy – budou nezbytně vnášet do hnutí své předsudky, své reakční fantazie, své slabosti a chyby. Vyspělý proletariát tím, že vybojuje naději na změnu již neudržitelného stavu společnosti, dokáže usměrnit a sjednotit různorodý, disharmonický, pestrý, navenek roztříštěný soubor lidského rodu. Jen tak dokáže vybojovat vítězství. Ale tato nová, v revoluci vytvořená společnost, ani zdaleka hned neočistí své vědomí od zděděné maloburžoazní myšlenkové příměsi. Potom úsilí o dosažení jednoty nového, v revoluci spontánně vzniklého společenství, bude mít, musí mít, zvláštní prioritu.
Život šel cestou, kterou ukázal Lenin; socialistická revoluce v Rusku zvítězila podle jeho dispozic; za velmi těžkých podmínek rostl a sílil Sovětský svaz, plod socialistické revoluce. Jeho síla dala podnět ke vzniku souběžců se socialismem; již to nebyli nespokojenci s vládou buržoazie – roztříštěný soubor lidského rodu, ale a to hlavně, "nadšenci" z řad středních vrstev pro nové, socialistické uspořádání společnosti; výrazně k tomu přispěla i mimořádná světová událost:
Na konci třicátých let dvacátého století se buržoazie stále hlouběji propadala do nové krize. Byla založena nespravedlivým vyrovnáním prvé světové války a potřebou zlikvidovat její hlavní politický plod – existenci proletářského státu, Sovětského svazu. Které hledisko mělo vyšší stupeň potřeby asi nebude rozřešeno; ale s určitostí lze tvrdit: Za prvé, krize kapitalismu by propukla, i kdyby Sovětský svaz neexistoval. Za druhé, TATO KRIZE ZPLODILA FAŠISMUS; LIDSKÁ CIVILIZACE SE DOSTALA DO SMRTELNÉHO NEBEZPEČÍ. BURŽOAZNÍ DEMOKRACIE A CIVILIZACE VŮBEC STÁLA PŘED SVÝM ZÁNIKEM. K PŘEKONÁNÍ TOHOTO BEZPROSTŘEDNÍHO NEBEZPEČÍ, JEŽ BYLO PLODEM TOUHY NĚMECKÉ BURŽOAZIE PO SVĚTOVLÁDĚ a blahé shovívavosti buržoazně-demokratických velmocí, které neviděly, nechtěly vidět vyzbrojování nacistického Německa, které pozdě reagovaly na růst jeho moci vojenským záborem téměř celé Evropy, neboť bláhově věřily, že jeho síla zničí Sovětský svaz. NAKONEC VYVEDLY DĚJINY KOUSEK, JAKÝ NIKDO NEPŘEDPOKLÁDAL; V ZÁJMU ZACHOVÁNÍ CIVILIZACE SE SPOJIL SOCIALISTICKÝ SOVĚTSKÝ SVAZ S VELMOCEMI BURŽOAZNÍ DEMOKRACIE; JEDINĚ TOTO SPOJENECTVÍ DÁVALO ZÁRUKU PŘEŽITÍ LIDSKÉHO RODU. BEZ SILNÉHO SOVĚTSKÉHO SVAZU – ŘÍZENÉHO STALINEM, BY BURŽOAZNĚ DEMOKRATICKÉ VELMOCI CIVILIZACI UŽ NEZACHRÁNILY!!!
Uvedl jsem, že existence civilizace byla bezprostředně ohrožena; nyní podrobněji o tom: "Němečtí fašisté si vybrali za svou ideologickou zbraň člověku nepřátelskou rasovou teorii, majíce za to, že hlásání animálního (zvířecího – Já) nacionalismu vytvoří morálně-politické předpoklady pro panství… nad podmaněnými národy. Avšak… ideologie a politika rasové nenávisti se stala faktorem rozpadu hitlerovského lupičského bloku… proti se pozvedly nejen potlačené národy Francie, Jugoslávie, Polska, Československa, Řecka, Belgie, Dánska, Norska a Holandska, nýbrž Hitlerovi vazalové – Italové, Rumuni, Finové a Bulhaři. Hitlerovská klika pozvedla svou kanibalskou politikou proti Německu národy celého světa a tak zvaná 'vyvolené německá rasa' se stala předmětem všeobecné nenávisti…" (J.V.Stalin, O Velké vlastenecké válce Sovětského svazu, Svoboda 1945, str.124)
Pochopitelně, nejtěžší úkol zápasu o vítězství civilizace nad německým fašizmem byl svěřen Sovětskému svazu. To především jemu přineslo hluboké uznání milionů prostých lidí, které nabylo konkrétní povahy zřízením států lidové demokracie. Lidstvo postoupilo vpřed; ale to buržoazní demokracie nepřijala, protože přijmout nemohla. Opět se proto vzedmul nový boj třídního záměru; STUDENÁ VÁLKA JEJ CHARAKTERIZOVALA; měl odpovědět na otázku "kdo s koho?" Socialismus byl na neobyčejně dynamickém postupu; působilo mnoho faktorů, říkajících, že to bude on, kdo bude určovat další vývoj světa.
A PRÁVĚ V TÉTO CHVÍLI SE ZAČALI RODIT SOUBĚŽCI S KOMUNISMEM NOVÉHO RODU, ŘEKL BYCH NA BĚŽÍCÍM PÁSU. STŘEDNÍ VRSTVY SE NADŠENĚ ANGAŽOVALY SOCIALISTICKY!
Hned po vítězném Únoru 1948, jsem na hlavních třídách našeho města, za výlohou těch nejhonosnějších obchodů, viděl tisíce, možná, že desetitisíce stranických legitimací členů strany národně socialistické, odložených jako důkaz jejich zásadního a jak ukázala historie, konečného rozchodu, averze, s dosavadní politikou své strany, kterou milovali. Prostě a výrazněji řečeno: buržoazie v Československu byla zcela politicky poražena a bývalí stoupenci její politiky, pocházející především ze středních nebo přece jenom lepších kruhů společnosti, se s ní rozcházeli. Mnozí a nebylo jich málo, vůbec přešli do komunistické strany. Ani později se návrat právě zaniklé strany národně socialistické, s výraznou buržoazní orientací, nekonal; politický vývoj Západu ji vyhubil globalizací, která je zcela, ale zcela protinárodní. Koneckonců, ani Hitler se nemohl v každém ohledu spokojit s nacionálním chápáním své politické orientace; potřeboval spojence; a našel je i on, například v Itálii, Rumunsku, Finsku a i jinde. Sociální demokracie, která byla po druhé světové válce zcela, absolutně bez perspektivy, se dokázala obrodit, aniž by přebudovala svou ideologii; znovu našla své uplatnění; proč ne, vždyť buržoazie nikdy nepohrdne s cizí, dokonce prý dělnickou glorifikací své politiky. V tomto ohledu je i politika KSČM perspektivní a tedy správná, v buržoazním pohledu; leč bude si se sociální demokracií konkurovat.
Ale s touto specifikací politických subjektů buržoazního světa, se tato úvaha zabývat nechce; jejím smyslem má být specifické pojednání o souběžcích, o jejich přebíhání. A jako demonstrativní, metodický příklad, nám měla posloužit doba, kterou znám od pohledu.
V dobách mého mládí se říkalo, masy přebíhají. Ale nebyl to prvý historický případ – prvý politický exodus v našem prostředí. Vždyť masové přebíhání mas v zatáčkách dějin je jev častý, naprosto přirozený, tedy zákonitý. Strany, ty nejsou již tak flexibilní, nepřizpůsobují se novému politickému klimatu tak snadno jako jednotlivci a proto při změně politického směru společnosti zbrkle nepřebíhají, zato velmi často zanikají, musejí zanikat.
Na potvrzení mé pravdy ještě jeden příklad z dějin nám dost blízkých: Také T.G.Masaryk byl souběžcem, pak přeběhlíkem a zrádcem feudalizmu i Rakouska(!), přestože je oba miloval horoucí láskou oddaného vazala. Do zahraničí - na Západ, proti Rakousku i feudalizmu(!), šel v roce 1915; v době kdy odcházel, vítězila ruská vojska nad rakousko - uherskými a hnala je přes Halič. Na stranu Rusů masově přebíhali čeští, jednotlivě i slovenští vojáci; a tomu odpovídala i prvá válečná orientace Masarykova; dne 6.července 1915, v Ženevě, při oslavě Husově, Masaryk označil prvou světovou válku za zápas Germánstva a Slovanstva. (To byl nesmysl do nebe volající, jako všechno ostatní Masarykovo plácání - imperiální síly světa se rvaly o kořist materiální povahy!)
Masaryk za své sídlo zahraniční činnosti zvolil Londýn, Eduard Beneš Paříž, kde byla vytvořena Československá národní rada; ale těžiště úsilí o zformování odbojných sil viděl Masaryk v Rusku, kde teprve po únorové revoluci roku 1917 byla dána možnost stavět ve značném rozsahu legie; proto Masaryk odjel v květnu 1917 do Ruska; přes Petrohrad jel do Kyjeva, kde podrobil tvořící se legie vedení pařížské Čs.národní radě; v Petrohradě a pak v Moskvě prožil Masaryk převratné dny bolševické revoluce; v Kyjevě přebýval až do března 1918, kdy odjel přes Sibiř do Ameriky, aniž by se jen pokusil navázat spojení s bolševiky, vítězi revoluce; do Ameriky dorazil v květnu 1918; Masaryk se mylně domníval, že socialistická revoluce zvrátila naděje na pomoc úsilí o československou samostatnost. A stal se politikem buržoazním, proamericky orientovaným. A s ním, ale až po skončení války, se zcela politicky převlékla i celá česká buržoazie; pochopitelně, musela odhodit rakouskou orientaci, ale to zvládla s lehkým srdcem, neuronila při tom ani slzičku i když před tím milovala Rakousko, jako Masaryk!
Ale zpět, do našeho tématu, který se rozjížděl po skončení druhé světové války: dělnické vrstvy Čech, se orientovaly komunisticky. Na Slovensku situace byla poněkud jiná, specificky slovenská – prostě minulost masarykovského Československa i podmínky samostatného slovenského státu tam situaci upravily do své vlastní podoby, ve které komunistická orientace lidu byla přece jenom slabší. Taková situace se projevovala před vítězným Únorem 1948! V období po něm, se komunistické myšlenky ještě výrazněji rozšířily do politického vědomí mas už celého Československa.
Avšak v prvých dnech března 1953, v hodině smrti J.V.Stalina, vystoupili před světovou veřejnost zrádní pučisté, nejbližší spolupracovníci J.V.Stalina: Malenkov, Berija, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Bulganin a Chruščov s Mikojanem. To oni aktivizovali revizionisty; to oni usurpovali všechnu moc v početně zredukovaném předsednictvu ÚV KSSS; v radě minstrů SSSR, kterou zcela rozvrátili organizačně, obsadili všechny vedoucí funkce, vyměnili osobu na funkci předsedy Nejvyššího sovětu SSSR; potom odstranili i další čelní funkcionáře a nahradili je rehabilitovanými; hned na to začali likvidovat socialistický charakter sovětského zemědělství a změnili poměr k jugoslávskému revizionizmu – při tomto procesu se již začala jejich jednota tříštit; a pak přišel XX.sjezd KSSS, PŘEDEVŠÍM VŠAK TAJNÝ PROJEV N.S.CHRUŠČOVA! Po něm ztratil světový socialismus perspektivu; to souběžci dobře věděli i v Československu, vždyť měli velmi dobré spojení s kapitalistickým západem, kde tajný Chruščovův projev obíhal ve velkých nákladech. Tak nastaly celkem pochopitelné důvody k masovému útěků souběžců. Zradu věci socialismu zakrývali "argumenty", které převzali z Chruščovova tajného projevu; ten nekritizoval, ale hanobil Stalina! ZA TĚCHTO PODMÍNEK SE PŘEKOTNĚ RODILA MASOVÁ ZRADA SOUBĚŽCŮ! JAK MASOVĚ SE DÁVALI DO SLUŽEB VĚCI SOCIALISMU, TAK V PRVÉ DĚJINNÉ ZATÁČCE JEJ MASOVĚ OPOUŠTĚLI - ZRAZOVALI. PŘI TOM MUSELI ZÁKONITĚ PŘEJÍT DO SLUŽBY BURŽOAZIE. TENTO PŘECHOD NEBYL VŽDY SPOJEN S VYHRANĚNÝMI PROTIKOMUNISTICKÝMI PROJEVY, NĚKTEŘÍ ZRAZOVALI "JEN" JAKO REVIZIONISTÉ – PROSAZOVALI LEVICOVÉ VIDĚNÍ SVĚTA A DEMOKRATIZACI FOREM PRÁCE KOMUNISTICKÝCH STRAN – VŠICHNI VŠAK Z KOMUNISMU VYKLEŠŤOVALI TŘÍDNÍ HLEDISKA A REVOLUČNÍ METODY PRÁCE – VŠICHNI BYLI PROTI STALINOVI, NIKDO Z NICH SE NEDOTÝKAL ODKAZŮ MARXE NEBO LENINA PŘÍMÝMI VÝROKY, VŠICHNI JE VŠAK ZRAZOVALI PRAKTICKY A TO JAK V IDEOLOGICKÉ, TAK I POLITICKÉ OBLASTI.
Kromě tohoto procesu je nutno vidět celkem přirozený, průběžný zrod zrádců; například těch, kteří byli souzeni během roku 1952; téměř všichni z nich byli maloburžoazního, nebo buržoazního původu, ale jako souběžci se zrodili v dřívější době, která byla poznamenána "jen" vítězstvím bolševické revoluce v Rusku; neznám případ, že mezi těmito odsouzenými byli lidé zrozeni, vychováni a zakaleni v proletářském prostředí. I když zradu nelze vyloučit ani u jednotlivců, pocházejících z této třídy; z ní jsou ke zradě náchylní především ti, kteří se stali aristokraty.
Pochopitelně, to máme za zlé zrádcům jako osobám, ale hlavní vina leží především na nevyhraněnosti třídy, ve které se zrodili, která jim dala své disposice, to máme za zlé revizionistům v čelních funkcích, kteří je pustili do strany, dosadili na vysoké funkce, nebo jim dali možnost masové publikace protisocialistických literárních projevů a nevedli proti nim politicko-ideový boj s otevřeným hledím a to s celou stranou, se vším lidem, vedeným proletářskou diktaturou. Kdyby jen to!
Zde se nezmiňuji o politicko-ideové zhoubnosti masových rehabilitacích, které nebyly prováděny právní cestou, ale jen politickým usnesením orgánů „komunistických stran“. To byla právní zvůle, dotýkající se všech, absolutně všech pravomocně odsouzených regulérními soudy státní moci.
V tu dobu se v „komunistických“ podmínkách států Varšavského paktu, prováděla s velkým nasazením zcela zhoubná politika – veřejně a slavnostně, na XXII.sjezdu KSSS, jsme se zřekli vedoucího postavení dělnické třídy, když dávno před tím jsme rozjeli antistalinizmus tvrdého, naprosto nesmlouvavého ražení. A TO V DĚLNÉ, AKTIVNÍ, ZANÍCENÉ SPOLUPRÁCI S NEJZATVRZELEJŠÍMI ORGÁNY SVĚTOVÉ BURŽOAZIE! NEJMOCNĚJŠÍ, NEJVLIVNĚJŠÍ ANTIKOMUNISTÉ CELOSVĚTOVÉHO RAŽENÍ, SE NEJEN V TÉTO OTÁZCE, ZCELA SPOJILI DO JEDNOHO BOJOVÉHO ŠIKU S REVIZIONISTY MOCNÉHO A ABSOLUTNĚ, ZE VŠECH STRAN PODPOROVANÉHO TÝMU, VEDENÉHO ZRÁDCEM, JAKÉHO DO TÉ DOBY NEPOZNALY DĚJINY - CHRUŠČOVEM! Tomu nemohl světový komunizmus odolat! A také neodolal! Dnes důsledky této porážky potkáváme na každém kroku! Nejen to, STÁLE SI STRAŠNĚ LŽEME, dál se hanebně a už vědomě podvádíme, když porážku světového komunizmu, která vyvrcholila zhroucením světového socializmu na konci devadesátých let minulého století, připisujeme jen, vždycky jen, za každou cenu jen odpovědnosti Gorbačova!
Přeběhlíci! Ať se dívám sebe pozorněji, vidím v nich jen lidi středního původu. Skutečně, celý proces zrady a její vrcholný akt, prý sametovou revoluci, prováděli výhradně lidé středního původu – souběžci s komunistickým hnutím. Slyšel jsem: sedmdesát procent členů komunistické strany, také v převážné míře složené ze středních vrstev společnosti, se jí aktivně zúčastnilo! Já vím, nad souběžci dominoval V.Havel, jediný představitel velkoburžoazie; samozřejmě, působily zde i řídící vlivy, byly tu možná i další, nám neznámé faktory, ale výkonná moc sametové revoluce – to byly jen střední vrstvy naprosto, naprosto, naprosto zdegenerovaného reálného socializmu. (Z historie buržoazních revolucí známe časté případy, kdy na veřejnosti, se zbraní v ruce, bojoval jen proletariát, ale vítězství si podržela rodící se buržoazie. Takže, v podstatě nic nového pod sluncem se neudálo ani v sametové revoluci?)
Nedávno, dva pánové, obzvlášť vysoko postavení, sdělili Právu: My se známe třicet sedm let; poprvé jsme se sešli, když jsme spolu nastupovali do vojenského gymnázia. Jak je vidět, ti dva pánové pocházejí z vyšších středních vrstev; jen pro jejich děti bylo otevřené reálsocialistické vojenské gymnázium. Tedy, nejvyšší představitelé českého buržoazního státu, se i dnes rekrutují z rodin, které v nedávné minulosti, byly politicky dobře nakloněny ke „komunistickému“ režimu! Zase jde jen o souběžce, o přebíhání?
Československá buržoazie, rakouského nebo masarykovského rodu, se v sametové revoluci neprojevila aktivním nasazením; ani potom se nevrátila k hotovému dílu, k materiálním ziskům revoluce. Pročpak asi? Vyhynula v období čtyřicetiletého panství komunistické „totality“? Nebo snad proto se nevrátila, že i její bývalé provozy nebo provozy, na kterých měla majetkovou účast, byly nemilosrdně, hned po sametové revoluci, zlikvidovány světovou buržoazií?