Ještě o volbách

Gottwaldův historický pohled na volby v Československu v roce 1929

Sociálfašisti v čele

Vývoj fašismu, charakteristický proces koncentrace buržoazních sil, probíhá dialekticky, tj. v rozporech, mezi jednotlivými skupinami a frakcemi buržoazie. Někdy v rozporech o podřadnější otázky: o mocenské pozice, o koryta, o podíl na vymačkání profitu apod. Někdy však také v rozporech o vážnější otázky. O metodu vládnutí, o formu balamucení a zotročení lidu, zkrátka o provádění generální linie finančního kapitálu. Příčiny nynějšího rozporu ve vládní koalici jsou obojího druhu. Jaké je pozadí nynější krize a ohlašovaných parlamentních voleb?

Československá buržoazie stojí před nutností provést velký hospodářsko-sociálně-politický program, který stručně nazýváme programem hladu, fašizmu a imperialistické války. Provádění tohoto programu, namířeného veskrze proti pracujícímu lidu, narazí nezbytně na jeho houževnatý odpor. Třídní rozpory a třídní boj se neobyčejně přiostří, což dnešní situaci – jak ukazuje příklad Rakouska – může rychle vést těsně na pokraj občanské války. V takové situaci potřebuje buržoazie obzvlášť šikovně kombinovat metody policejního a fašistického teroru s demagogií, musí obzvlášť obezřetně zbrojit k občanské válce pod heslem hospodářského a hradního míru. Musí se obzvlášť důkladně ohlížet po široké sociální základně své fašistické politiky, zejména ve městech. V takové situaci zkrátka nabývá otázka přímé účasti sociálfašizmu na provádění generálního plánu finančního kapitálu největší akutnosti.

Sociálfašismus se stále ukazuje jako předvoj buržoazních sil. Jako v Anglii má MacDonald provést program kapitalistické racionalizace a války proti Sovětům, jako v Německu má Hermann Müller –(německý sociální demokrat, který jako předseda německé vlády předložil program znovuvyzbrojení Německa a připravoval Hitlerovi cestu k moci – poznámka, které není součástí Gottwaldova textu)- přivést novoněmecký imperializmus k nové slávě za cenu nebývalého zotročení německého proletariátu a definitivní vřazení Německa do protisovětské fronty, jako ve Francii to byl sociál fašista Boncour, který prosadil zákon o zmilitarizování národa, jako v Rakousku sociálfašisté spolu s Heimwehry –(fašistické ozbrojené skupiny v Rakousku, složené z dobrovolníků, které používali v boji proti dělnickému hnutí teroristických prostředků)- a Schrober připravují občanskou válku proti proletariátu pod heslem „hradního míru“, tak i v Československu jsou sociálfašisté povolání k tomu stát v čele uskutečňovatelů programu hladu, fašismu a imperialistické války.

Popud k tomuto přeskupení sil vychází zřejmě z politického generálního štábu finanční buržoazie, z Hradu. Sociálfašisté – čeští sociální demokraté a národní socialisté, jakož i sociální demokraté němečtí – se derou do vlády. Nejsou však ochotni vstoupit do ní bez voleb a před volbami, v nichž počítají se ziskem. Proto Hrad tlačí na volby. Ostatní měšťácké strany považují situaci za více méně příznivou pro volby. Agrárníci spekulují s bídou drobného zemědělského lidu, která jim má dát podklad k demagogické agitaci. Serie jejich požadavků, kterou nedávno vytyčili, tomu také nasvědčuje. Slovenští ľudáci mohou napravit svoji porážku z roku 1928 a aspoň si zachovat své pozice z roku 1925 pouze tehdy, odejdou-li dočasně z koalice s velkým bengálem, tj. dnes s Tukou. Čeští klerikálové zase očekávají zisk ze svatováclavských parád. Všichni dohromady pak spekulují na ztráty komunistické strany. Proto se začíná všeobecně mluvit o nových volbách.

Pro pracující lid je otázka voleb a jejich termínu věcí vedlejší. Hlavní věcí je mobilizace a sjednocení jeho sil k protiútoku a k boji za dělnické požadavky. Signálem k této mobilizaci je dnešní pražská konference pracujícího lidu. Případného volebního zápasu použije komunistická strana a pracující lid k tomu, aby na podkladě konkrétního bojového programu zostřily svůj boj proti imperialistické válce, fašizmu, sociálfašizmu a hladu. Pak se také šeredně zklamou všichni ti, kdož spekulují s úpadkem revolučního hnutí ve volbách.

Rudé právo, 22.9.1929

K VÝSLEDKŮM parlamentních voleb

27. října 1929 se konaly v Československu třetí parlamentní volby. Podle dosavadních poloúředních dat bylo odevzdáno v celé zemi 7, 386. 019 platných hlasů, z nichž dostala kandidátka KSČ 752. 560, tj. 10,2 procenta. Při těchto volbách ztratila KSČ proti roku 1925 181. 663 hlasy (19 procent) a proti volbám z roku 1928 69. 989 hlasů (8,4 procent).

Ztráty KSČ byly způsobeny především tím, že strana stále ještě nedovedla prosadit v praxi novou revoluční politiku, především v hospodářských bojích, při kterých se dnes – jako teď při stávce severočeských horníků – provozuje v jistých částech strany a Rudých odborů nejen sabotáž, ale i přímá zrada a přechod k sociálním fašistům. Volební kampaň ukázala, ačkoli byla velkým pokrokem proti našim dosavadním volebním kampaním, ještě mnoho oportunizmu, často i sociálního demokratizmu, což muselo mít negativní vliv na volební výsledky. Přesto přinesly volební výsledky neradostné překvapení všem nepřátelům. Buržoazie a sociální fašisté počítali s rozbitím KSČ. Doufali, že zrada renegátů, organizační a finanční zeslabení strany a fašistický teror přemění stranu v bezvýznamnou sektu. Prorokovali nám ztrátu až 400. 000 hlasů.

Zklamali se. KSČ zůstává velkou proletářskou masovou stranou, zatím co klika likvidátorských renegátů byla úplně odstraněna z politického jeviště. KSČ po těžkých, celý rok trvajících vnitřních bojích proti likvidátorům, jimiž byl organizmus strany nesmírně otřesen, ztratila jen 19 procent hlasů. Likvidátoři byli úplně rozbiti a neodvážili se vůbec samostatně kandidovat. To svědčí o neochvějnosti KSČ. Ovšem, strana by za dnešního zostření třídních rozporů, za silného zradikalizování mas, neměla ztratit pranic, nýbrž získat. Vedení strany si je plně vědomo, že hlavní příčinou volební ztráty, v této jinak neobyčejně příznivé situaci, je fakt, že strana sice zcela zničila likvidátory, zabránila rozbití strany, ale nepřekonala však dosud pravé nebezpečí ve vlastních řadách.

Volební úspěch sociálního fašismu byl všeobecně očekáván a není tedy překvapením (/Sociální fašismus za vedení Hradu byl buržoazií krajně podporován jako hlavní opora příští vládní garnitury vlády silné ruky, jež má dokončit racionalizační plány buržoazie, zvýšené vykořisťování, připravit fašistickou diktaturu a imperialistickou válku proti Sovětskému svazu. Text v této dvojí závorce byl zcenzurován./) Tak na příklad: čeští národní socialisté kandidovali zřejmého zástupce velkého kapitálu, dr.Stránského, a byli přímo podporováni známým továrníkem Baťou. Většina měšťáckých stran má vážné ztráty, čímž se rovněž projevuje zradikalizování mas. Že však z této radikalizace měli prospěch sociální fašisté, je zaviněno dosavadní politickými slabinami komunistické strany.

Vedle sociálních fašistů kandidovala po prvé skupina přímých fašistů se Stříbrným, Gajdou a Perglerem v čele. (Karel Pergler – fašistický předák, byl čs.vyslancem ve Washingtonu a v Tokiu; přijel do Prahy a byl spolu se Stříbrným a Gajdou zvolen poslancem za Ligu proti vázaným kandidátům.) Tato fašistická skupina, jež vede demagogický boj proti Hradu, dostala v celé republice 71. 949 hlasů a tři mandáty do poslanecké sněmovny. Touto fašistickou skupinou tvoří si buržoazie zálohu k zachycení mas, jež se teď budou rychle odvracet od sociálních fašistů. Bude záležet na postupu komunistů proti sociálním fašistům, jakou měrou se buržoazii podaří splnění těchto plánů.

Volební ztráty naší strany nemají v našich řadách deprimující účinek. Naopak, 28.října konaly se v Praze čtyři velké veřejné schůze, na nichž bylo podáno první hodnocení voleb v duchu sebekritiky a bojovnosti. 31.října koná se schůze ÚV strany, jež provede přesnou analýzu volební kampaně a dá přesné pokyny k další práci. Příštím úkolem strany je demonstrativní provedení akce 7.listopad, 12.výročí bolševické revoluce.

Mezinárodní tisková korespondence č.57, 1.11.1929