Z utlačených tříd je s to své postavení odstranit jen ta třída, která je vyškolená, sjednocená, vychovaná a zocelená desetiletími stávkového a politického boje… jen ta třída, která si osvojila veškerou městskou, průmyslovou… kulturu, která je odhodlána a schopna ji ubránit, udržet a dále rozvinout všechny její vymoženosti, zpřístupnit ji všemu lidu, všem pracujícím – jen ta třída, která dokáže překonat všechny obtíže, zkoušky, útrapy a přinést veliké oběti, jež dějiny nezbytně svalují na bedra toho, kdo se nadobro rozchází s minulostí a odvážně si razí cestu k nové budoucnosti – jen ta třída, v níž jsou nejlepší lidé plni nenávisti a opovržení ke všemu… šosáckému, k oněm vlastnostem, které tak bujejí mezi maloburžoazií, mezi drobným úřednictvem, mezi "inteligencí" – jen ta třída, která "prošla zocelující školou práce" a dovede vzbuzovat úctu k své pracovní schopnosti u každého pracujícího, u každého čestného člověka.

(V.I.Lenin, Spisy, sv.29, str.382 až 386; "Pravda" z 29.5.1919)

začátek politického
rozvratu

probíhající v Československu

v roce 1963

Milan  a l k a

Rok 1963 byl politicky zcela mimořádně významný. V běhu jeho života proběhl III.sjezd SČSS a významné jednání představitelů KS Sovětského svazu s představiteli KS Číny, které položilo hranice nové etapy vývoje mezinárodního komunistického hnutí. V jeho závěru byly položeny základy pro politické otřesy degenerovaného socializmu v Československu. Na tyto události si pan Biľak ve svých vzpomínkách nevzpomněl; nechce se tomu věřit, ale nevzpomněl; asi proto, že v tento čas revizionizmus, zakořeněný ve straně i ve společnosti hned po XX. a XXII. sjezdu KSSS, dospěl do nového vyššího stadia, do likvidátorství

Pan Biľak vidí těžkosti roku 1963 jen v reorganizaci státní správy a v potížích s rehabilitací slovenských buržoazních nacionalistů; (o rehabilitacích československých antikomunistů se nezmiňuje, československá otázka pro něho neexistuje ani na poli rehabilitací. Jeho politické zaměření bylo jen slovensky orientované?)

Rok 1963 byl pro československý, ale i pro světový socializmus skutečně zcela mimořádný, ale jevy a události, které mu takový charakter vtiskly, pan Biľak neviděl, nechtěl vidět, jako revizionista až do morku kostí ani vidět nesměl.

Já některé rozhodující jevy roku 1963 zde připomínám; někde jen poznámkou, jinde obšírnějším pojednáním či důrazem, volajícím: všechny události roku 1963 se dotýkaly zrady, všechny byly rozvratem nebo rozvratem vyvolané. Výraz Rozvrat charakterizuje i pojmenování tohoto malého spisku.

Leč! O slovenských buržoazních nacionalistech podrobnější doklady nemám k dispozici i když jsem jejich vyhledání věnoval pozornost; moje snaha, probíhající i za účasti odborníků, znalých otázku evidence vydavatelské činnosti v padesátých letech, byla bezúspěšná. Nakonec jsem dospěl k závěru: kniha, spis o právním řešení otázek slovenských nacionalistů, byl asi vydán jen ve slovenštině; přehledy o vydavatelství slovenských publikací však nejsou v mém okolí dostupné; asi se bude muset na osvětlení této otázky a otázek jí příbuzných, nějaký čas ještě čekat a zatím čerpat poznání jen z útržků, které jsou k dispozici nyní; z takových zdrojů předkládám čtenáři text, který hovoří o zrodu "slovenské politické otázky".

Nyní k meritu tohoto pojednání, k III.sjezdu Svazu československých spisovatelů, včetně některých doplňujících informací:

Chceme-li poznat skutečný politický profil L.Novomeského, (z kterého se nelze vykroutit), tak je nutno poznatky čerpat jen z autentických, skutečně věruhodných podkladů. Jak jsem již zde uvedl, takových mnoho nemám, zatím disponuji jen těmi, které byly L.Novomeským přímo nebo s odvoláním na jeho jméno předneseny na III., případně na IV.sjezdu SČSS a které jsou uloženy ve veřejně vydaných protokolech obou sjezdů.

III.sjezd SČSS se konal 22.až 24.května 1963. Jeho jednání zahájil V.Závada, který v dobách Masarykovy republiky patřil s Halasem a Levitem do skupiny, vedené melantrišským ředitelem B.Fučíkem, pořádající štvanice proti mrtvému J.Wolkerovi; v roce 1934, v článku Jiří Wolker po desíti lety, o něm tato skupina uvedla mimo jiné: "Wolker je polotovar, polotovar umělecký, básnický a sociálně etický… Úhrnem je to osud proletářského básníka, vracejícího buržoovi vše, co od něho vzal." – (viz L.Štoll, Třicet let bojů za českou socialistickou poezii).

V.Závada, právě zde připomenutý, uvedl při zahájení III.sjezdu spisovatelů: "Co nejvřeleji pozdravuji mezi námi delegaci ÚV KSČ, kterou vede člen  předsednictva a tajemník ústředního výboru Jiří Hendrych. Jejími členy jsou Jozef Lenárt, Čestmír Císař, Vasil Biľak a Jaroslav Hes."

Vedoucí delegace, J.Hendrych, byl stoupencem R.Slánského a měl být soudně stíhán. A.Novotný k tomu uvedl: "Já jsem byl tehdy za něho osobně orodovat, dělal jsem všechno, abych ho z toho dostal. Kl.Gottwald nakonec podlehl mým argumentům…" (R.Černý, Exprezident, OREGO, sv.1, str.126)

Potom V.Závada vzpomněl šestapadesáti členů SČSS, kteří zemřeli v době mezi sjezdy; zde z nich připomenu jen: Petra Bezruče, Jaromíra Hořejše, Josefa Ladu, Zdeňka Nejedlého, Vítězslava Nezvala, Marii Pujmanovou, Václava Řezáče a spisovatele a prezidenta Antonína Zápotockého.  

Pod řízením Vladimíra Mináče bylo zvoleno předsednictvo sjezdu; převážně bylo složeno z lidí, kteří před veřejnosti už ověřili své protisocialistické ledví; z nich uvedu: J.Drdu, J.Hájka, F.Hrubína. M.Kunderu, O.Mikuláše, L.Mňačko, V.Neffa, I.Skálu, D.Tatarku a V.Závadu.

Pak přišel dvouetapový úvodní projev prvního tajemníka SČSS Ivana Skály. Ten pateticky blábolil o pokroku, nespecifikovaném pokroku, o polidštění člověka, o subjektivním činiteli dějinného procesu, o funkci literatury, o velkolepém programu komunizmu XXII.sjezdu KSSS atd.

Zmínil se i o maloměšťákovi, když uvedl: "Lhostejnost, pokud je výrazem individualistického sobectví, má své historické kořeny. Ve své podstatě se váže k psychologii maloměšťácké vrstvy za kapitalizmu jejíž touha po dosažení blahobytu a lesku buržoazního světa je zasahována z jedné strany neustálým ohrožením existence ze strany buržoazie, z druhé strany 'děsivým' kolektivistickým programem proletariátu. Z toho plyne pro maloměšťáka touha dojít životní jistoty, vytvořit si bezpečné hnízdečko, v němž by se mohl obrátit zády k vnějšímu světu naplněnému pro něho nejistotami… Nelze nevidět, že… ideál malého štěstí byl lidem vštepován i určitou části literatury, která nadbíhala přirozenému lidskému sklonu po harmonii a podsouvala mu její nejpříznivější podobu, kterou stejně tak rozpoznáme v kondelíkovštině jako v pragmatických představách." I.Skála byl blízko naší, komunistické pravdy, dotýkající se otázek životní praxe maloměšťáků vůbec a z nich se rodících souběžců s komunistickým hnutím zvláště; ale utopil se v blábolu! I.Skála, znalec otázek třídního boje; (spolu s maminkou jsme v padesátých letech vyhledávali jeho prosté, jednoduché básnické, třídní specifikace v Rudém právu, těšili i posilovali jsme se z nich). Leč, I.Skála vyrostl ze světa třídního boje; vůbec ho nezahrnul do svého úvodního vystoupení na třetím sjezdu SČSS. Své třídní projevy vyřadil i ze svazků, pojednávajících o jeho celoživotním literárním odkazu!

Na II.sjezdu SČSS spisovatelů, tedy hned po skončení XX.sjezdu KSSS, v roce 1956 to bylo, prohlásil básník F.Hrubín, razící prvé veřejné kroky antikomunizmu mezi literáty, o I.Skálovi: „držel v ruce páku stínadel hlav“. Hezky vzletně, básnicky, ale neurčitě mu to řekl. F.Hrubín byl v takovém projevu, dávno před panem Biľakem, i lepší než pan Biľak, měl také jasně vyhraněné maloburžoazní zrození, z něho byl malý krůček k antikomunizmu, uměl hovořit básnicky, byl to všestranný a dovedný básník. Něco pravdy na jeho výroku o stínadle hlav asi bylo, asi si to vzal I.Skála k srdci; rozhodně, ve svém úvodním vystoupení na III.sjezdu spisovatelů, se chtěl vemluvit do přízně maloburžoazie, která po XX.sjezdu KSSS dostala nekontrolovatelnou volnost i perspektivu. Tomu se nemůžeme divit, jinak tomu ani v maloburžoazním světě nemůže být. Asi proto si I.Skála vzal na paškál J.V.Stalina; v úvodním projevu ke III.sjezdu SČSS ho tepal a tepal bez ustání, snad bez konce v každé, naprosto každé kapitole tepal J.V.Stalina; tvrdil, v rozporu s logikou, spřátelen kde s kým i s třídním nepřítelem: "Přátelé socializmu, i lidé váhající a těžko překonávající předsudky, i největší nepřátelé socializmu – všichni vidí, že za několik málo let od XX.sjezdu KSSS vzrostla přitažlivost socialistického hnutí při řešení všech klíčových otázek současné světové politiky. Leninská mírová politika soužití zemí s různým společenským zřízením, záchrana civilizace před nukleárním zničením, boj proti strnulým dogmatům o nevyhnutelnosti války, reálná perspektiva všestranného hospodářského a kulturního rozvoje národů – to vše vystoupilo po odhalení kultu osobnosti Stalina před zrakem národů v jasné a srozumitelné podobě a naplnilo je nadějí…" Pak přišlo rozčarování i pro I.Skálu; v té souvislosti si vzpomínám na říkanku I.Skály, uveřejněnou ve Zpravodaji samozvaného „Výboru národní kultury“, ve které I.Skála sténal: nyní bez poplatku ani vyčůrat se nelze a tvrdil, že si na buržoazní notu nezvykne; bohužel, nemusel si zvykat, zemřel; to ho však nezbavilo odpovědnosti. Třídní odpovědnost, podle všeobecně platného statutu, je trvalá, nezničitelná!

O nepřekonatelné platnosti strnulých stalinských dogmat se zmiňovat nebudu, je to zbytečné; jejich obsah s třídní řízností varoval a nadále varuje svět; ale to co bylo prohospodařeno revizionistickou lží, se musí znovu protrpět; náprava se musí znovu v politickém klání vybojovat, jiné řešení nepřichází v úvahu. Nejdříve je však třeba na padrť rozbít podvod XX.i XXII.sjezdu KSSS, se všemi falešnými ideály Chruščova, Hendrycha, Biľaka, Fojtíka, Skály a všech ostatních politických podvodníků prostého lidu.

I.Skála v úvodu mluvil pateticky o umění, o dějinách, o prostém člověku, o jeho zápasech s kapitalismem, o hrobech těch kdo padli pod četnickými kulkami v mučírnách gestapa i o hrobech krasnoarmějců, o patosu partyzánských bojů ve slovenských horách, o budování, o prvních nadšených, překotných a střemhlavých krocích budovatelů, o letech zrání, "kdy jsme dorůstali svých úkolů, kdy nejednou úkoly přerůstaly nás, kdy v nás často bylo více víry než poznání a připravenosti. Jsou to léta vítězství i proher, hledání i nalézání i omylů, nadšení i únavy…", uvedl I.Skála.

Potom pokračoval: "Jestliže na XII.sjezdu KSČ řekl s.Novotný, že 'v naší vlastní praxí se plně potvrzuje správnost jedné ze základních pouček  programu KSSS o tom, že diktatura proletariátu, jakmile splní své historické poslání, to znamená potlačí odpor vykořisťovatelských tříd a odstraní tyto třídy, organizuje výstavbu socialismu a zajistí jeho úplné a definitivní vítězství - přerůstá ve všelidový stát - také u nás vede vývoj socialistické státnosti od proletářské demokracie k demokracii všelidové', pak za tímto zjištěním se nám vynořuje konkrétní podoba člověka, přetvářejícího na různých úsecích práce svoji zemi a sebe v ní…" ,

Bože, jak to všechno zašmodrchal I.Skála; ale buďme přísní, ale i spravedliví; on to převzal od autorit, a ne malých, od XXII.sjezdu KSSS, tam to bylo přece slavnostně vyhlášeno i když trochu jinak, ale vyhlášeno to bylo; diktatura proletariátu, v souladu s již dosaženou skutečnou skutečností tam byla odvolána; proč ne, už dávno před XXII.sjezdem KSSS byli "socialističtí" aristokraté, lidově - papaláši - vládnoucí třídou, to oni prováděli diktát, dokonce i XXII.sjezdu KSSS, který v souladu s jejich vůli, prohlásil Sovětský svaz, zatím budující socializmus za všelidový stát a kdysi bolševickou - proletářskou Komunistickou stranu Sovětského svazu za stranu  všeho lidu.

V tomto duchu hovořil i J.Hendrych, vedoucí delegace ÚV KSČ. Ten, aby se náhodou nedotkl maloměšťáka, nebo, proboha měšťáka, přítomného na sjezdu spisovatelů, nikoho neoslovil a hned spustil svůj revizionistický mlýn. Po několika slovech uvedl: "Potvrdilo se, že osvědčená zásada strany – začlenit do aktivní tvůrčí účasti na rozvoji socialistické společnosti všechny pracující republiky – zapustila pevné kořeny." Na prvý pohled nezávadná slova, ta však kryla tu skutečnost, ve které se vliv i moc společnosti přesouvaly na jedince, kteří se den ode dne stále rychleji vzdalovali prostému lidu, který se propadal do stále hlubšího područí. To se projevovalo jak v běžném životě protekcí a různými výhodami pro vyvolené, tak na pracovišti, kde se prohlubovalo postavení mezi jednotlivými skupinami dělníků, tak i ve výši mzdových požitků. J.Hendrych také uvedl: "Strana dnes, v kvalitativně nové etapě", (tak decentně se říkalo zradě), "může od samého základu řešet otázky našeho života proto, že prakticky od svého X.sjezdu a zejména pod vlivem XX.a XXII.sjezdu KSSS, usilovala o překonání důsledků kultu osobnosti, o obrodu leninských principů výstavba socialistické společnosti, že upevňovala své spojení s pracujícími a všestranně rozvíjela socialistickou demokracii, vytvářela podmínky pro rozmach tvůrčí ideologie." A to snad stačí, vždyť v již v tomto místě byl překonán i pan Biľak, kterého pokládám za rekordmana v slovních podvodech prostého lidu - cestou formalizmu.

Teď, když máme jakous takous představu o politickém klimatu, kdysi komunistické části světa i o směru, který byl vytýčen XX.a XXII.sjezdem KSSS i III.sjezd SČSS, nyní, když každodenně vidíme co všechno bylo prohospodařeno revizionistickou zradou, co všechno se musí znovu vybojovat, za cenu nových, tedy zbytečných ztrát, můžeme se zamyslet nad vystoupením, které učinil L.Novomeský a jeho revizionističtí a antikomunističtí druzi na III.sjezdu Svazu československých spisovatelů.

A bude to úkol neobyčejně obtížný, je-li vůbec řešitelný; uvažujte se mnou. L.Novomeský, přivítán na tribuně III.sjezdu SČSS frenetickým potleskem – maloburžoazie na sjezdu měla bohaté zastoupení a její členové se vzájemně podporovali, nejen potleskem, spustil bez skrupulí:

"Značná část naší literární historie dospěla už dnes – v naprosté shodě s pravdou – k poznatku, že komunistický světový názor a z něho plynoucí politické vyznání bylo velmi upřímné, nekonjunkturální, nemódní, celkem logické u převážné většiny příslušníků tzv. avantgardy mezi dvěma válkami i když jejich díla z různých období této epochy neodpovídaly představám proletářského umění na počátku dvacátých let a socialistickému realizmu později a dnes. Možno říct, že soudobé mladé čtenářstvo rádo a s láskou bere do rukou díla představitelů této avantgardy z roků dvacátých a třicátých a nastupující tvůrčí generace v Čechách i na Slovensku se hlásí k jejich odkazu (vhodně či nevhodně, to je jiná otázka), ale hlavně proto, neboť zpozorovali, přesvědčili se a  imponuje jim, že vychází z revolučních pozic a ne proto, či jen proto, že tvůrci ignorovali požadavky, které jim kladla schéma ve jménu revolučnosti, stranickosti, dokonce strany."

A tady máme buržoazně orientovanou filozofii L.Novomeského jako na dlani; podle revizionistického zákona informuje bez informací, argumentuje bez argumentů a při tom motá myšlenky i pojmy do nerozluštitelných formací; z nich snad v tomto prvém případě plyne, že značná část historiků dospěla k poznatku: avantgarda mezi dvěma válkami zpracovala a vydala dobrá díla, která však neodpovídala představám o proletářském umění, ani socialistickému realizmu; je to zhuštěný výklad, ale jiný jsem z textu nevyluštil. Neurčitost a motanice pojmů – to je charakter celého diskusním vystoupení L.Novomeského.

Kromě toho, svými slovy L.Novomestký hned na začátku, sice nejasně, nepřesvědčivě a zašmodrchaně, demonstroval nezvratnou vůli rozhodně se nepodřídit vlivu komunistické strany, jejímž rehabilitovaným byl členem, když tvrdil, že čtenáři se sympatiemi "zpozorovali, přesvědčili se a imponuje jim, že" (asi avantgarda)  "vychází z revolučních pozic a  ne jen proto, či jen proto, že tvůrci ignorovali požadavky, které jim kladla schéma ve jménu revolučnosti, stranickosti, dokonce strany."

Pane, to byl pro L.Novomeského úspěch, když komunistická strana byla vyřazena z vlivu na literární práci svých členů nebo když se k němu nedostala, neprobojovala. Zde je nutno prohlásit: individualistické stanovisko L.Novomeského je v plném souhlase s duchem XXII.sjezdu KSSS. K tomu je však třeba uvést ještě dvě nepřehlédnutelné a nezvratné skutečnosti. A) L.Novomeský by nebyl rehabilitován kdyby nebylo zrady XX.sjezdu KSSS; B) V.I.Lenin měl na otázku řízení literatury zcela jiný, zcela protichůdný názor; uvedu z něho kratičkou část:

"Literatura se musí stát stranickou. Na rozdíl od buržoazních mravů, na rozdíl od buržoazního podnikatelského, kramářského tisku, na rozdíl od buržoazního literárního kariérizmu a individualizmu, 'panského anarchizmu' a honby za ziskem musí socialistický proletariát vytyčit princip stranické literatury, rozvinout tento princip a uvést jej v život v co možno nejplnější a nejucelenější formě…“  (V.I.Lenin, Stranická organizace a stranická literatura, Novaja Žizň, č.12, 13.listopad 1905, Spisy,sv.10, str.37-42)

V tomto smyslu měl rehabilitovaný L.Novomeský hovořit nejen na III.sjezdu SČSS; leč, to nebyla jeho ideová orientace; on právě sjezdu spisovatelů využil k propagaci, k dalšímu uvolnění individualizmu; to se mu podařilo; s jeho rehabilitaci se otevřely hranice a proudy buržoazních bestsellerů, bez literární ceny, protikomunisticky laděné, zaplavily knihovny i prodejny knih v Čechách a jak věřím i na Slovensku. Teď, když byl dokončen proces započatý rehabilitacemi, kdy se v knižní produkci uplatňují výhradně buržoazní praktiky, byla zlikvidována celá produkce knih, pořízena za reálného socializmu; teď se likvidují i knihy buržoazního ražení, pořízené za období Masarykova i Hitlerova panství; snad jen proto, aby se v knihovnách uvolnil prostor pro uložení literárního projevu soudobé produkce. Byl to L.Novomeský, který se výrazným způsobem přičinil o tento vývoj, o tento stav.

L.Novomeský by však nebyl antikomunistou své pověsti, svého rozsahu, kdyby nezaútočil na Třicet let bojů za českou socialistickou poezii L.Štolla; na III.sjezdu SČSS uvedl:

"Pravda je taková, že když se strana k moci dostala, úvaha Třicet let… vyloučila z revolučního kontextu převážnou většinu českých básníků, kterých díla – než se strana k moci dostala… velkolepě a pyšně demonstrovala… mocnou zakotvenost revolučních idejí, ba komunizmu, v domácí kulturní půdě…

Pravda je ještě i taková, že dva básníci, kteří touto divnou prověrkou prošli, stihl špatný, povězme hned, že celkem nezasloužený osud přitakávačů různých dogmatických doktrín, což je, zejména S.K.Neumana, zbavovalo ve vědomí čtenářů úcty, která jinak jeho básnickému dílu i jeho boji bez diskuse přináleží."

Tak je to koncipováno, znovu zdůrazňuji, v celém diskusním vystoupení L.Novomeského. Přesně, jako každý jiný revizionista, útočil slovem tak vybraným, tak uspořádaným, že nic jednoznačného neříkalo, že delegáti a hosté, právě tak jako my, dnešní čtenáři jeho textu, u vědomí co se od L.Novomeského očekává, se musíme domyslet smyslu jeho záměru. A ten, ten byl v tomto místě, jednoznačný; útočil na L.Štolla a jeho Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. L.Novomeský, jako revizionista, antikomunista, právě tak jako pan Biľak neviděl, nechtěl vidět že i na literární frontě probíhá ostré třídní střetnutí, ve kterém buržoazie a její početné maloburžoazní vrstvy mají absolutní převahu, která jim dává možnost prostřednictvím literatury kymácet se socializmem, ohrožovat jeho základy.

Ale buržoazní síly, praktikující na literární frontě třídní boj, si v tu dobu ještě nevěřily; jejich mluvčí se vyjadřovali neurčitě, nepřesvědčivě, rozvláčně. To plně platilo o L.Novomeském, nejen když útočil na L.Štolla. Situaci zachraňoval L.Mňačko, ten hovořil přímo, bez servítků; mezi spisovateli byl jeho antikomunizmus zcela určující, proto i strhávající ostatní; to on, L.Mňačko prolomil bariéru ostychu, vyvěrajícího ze strachu. K útoku na L.Štolla potřeboval jen několik vět; ty se vešly do jednoho odstavečku; uvedu ho zde:

"Sedí mezi námi soudruh Ladislav Štoll. Napsal svého času knihu, která existuje ve veřejných i soukromých knihovnách v mnohatisícových exemplářích. Byla svého času téměř dokumentem a učebnicí. Všichni víme, že způsobila negativní  následky a důsledky. Dobře, vždyť i já jsem napsal svého času o jednom člověku nechť zhyne. Ale nedalo mě to pokoj a dal jsem si deset let práci, aby jsem tento čin na něm odčinil a napravil; a pokud jde o veřejné vyúčtování, už jsem ho napsal. Soudruh Štoll mlčí. Už ví, ale mlčí. Nechci soudruha Štolla vyhánět, vyřazovat z našich řad, patří mezi nás, nežádám ani nějaký flagelantský stripíz, jde jen o mužné slovo, na které mají všichni ti, kteří knihu četli a kterých mohla na čas ovlivnit, právo."

Důsledky XX.sjezd KSSS byly neobyčejně složitou otázkou; na III.sjezdu Svazu československých spisovatelů, kryti příkrovem zrady revizionistů, soustředěných v hodinách smrti J.V.Stalina kolem N.S.Chruščova, zaútočili dva Slováci; (ale četl jsem, že Mňačko byl českého původu), ne na knihu, ale jen na studii, svazeček, přesněji: na přednášku L.Štolla, pronesenou na pracovní konferenci SČSS, která se konala 22.1.1950, kterou autor charakterizoval názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. (Zdůrazňuji: přednáška se týkala české a socialistické poezie, téma se netýkalo těch kdo neměli zájem se uplatnit v poezii; a těch byla absolutně absolutní většina ze spisovatelů působících v "inkriminovaných" třiceti letech, kdy poezie byla větší popelkou než kdykoliv za reálného socializmu). Ale L.Štoll, literárně, politicky, hlavně ideologicky vzato, do okrajového literárního okruhu vložil veliký bolševický náboj; na to musela podrážděně reagovat velká část lidí a nemuseli být spisovateli, činnými v hodnocených třiceti letech. Do své kritické úvahy L.Štoll nezahrnul L.Novomeského, ani L.Mňačka; ale zmínil se v ní o F.Hrubínovi, který antikomunistickou vřavu proti Třiceti letům… rozpoutal již v několika hodinách po XX.sjezdu KSSS v roce 1956 - na II.sjezdu spisovatelů. Nemohu zde neuvést některá slova ze L.Štollova  pojednání, mající vztah k F.Hrubínovi:

"… i v naší pokvětnové poezii" (myšleno po květnu 1945) „můžeme pozorovat proces dramatického zápasu, v němž znovu podléhají ti, kdo se v prvých pokvětnových dnech pod hlubokým dojmem historických událostí zdánlivě zbavili kletby minulosti. Mezi ně patří na prvém místě Hrubín a Holan, jejichž dočasné napřímení by si zasloužilo zvláštního kritického rozboru.

Zejména Hrubínovo vystoupení mělo veliký význam proto, že Hrubín se nespokojil jen novým kladným postojem, ale proto, že ukázal jedině správnou cestu, která vede k ozdravění a vykoupení z prokletí – cestu sebekritiky. V 'Jobově noci' jako by chtěl promluvil za všechny ty, kdo jsou povinni sebekritikou:

… … …
A zatím co tu pro sebe jen zpívá,
pod starou zemí čeká země živá.
A jako stín už chodí básník Job,
to jediné, co zbylo z poezie
na staré zemi – slupka, slupka slov,
a jejich jádro v nové zemi žije
… … …

Ten psí Job, jehož páteří je bič,
ten Job, jež krásu lže a život haní,
ten Job, to nelidské, to umírání,
to shnilé, staré, to, co už je pryč
… … …
Básníku český,
a tvým srdcem dnes
ty miliony věří.
A do tvé noci
voní z dálky bez –
vstávej, u tvých dveří
máj rudý, vonný.

Bylo to pozoruhodné narovnání páteře v této oblasti české poezie, zejména proto, že je manifestoval básník vyrostlý v ovzduší tak vzdáleném a cizím socialistické poezii.

Avšak to napřímení, to nalezené 'srdce jímž věří miliony', ta energie patosu, byly, zdá se, jen dočasné; o rozkolísané se vede boj. Ironický vtip, cynická duchaplnost zabíjí patos, dál sráží k zemi ty, kdo nestojí pevně opřeni o lid. Starý svět se nikdy nevzdává. 'Víra je jeden z citů, jejž rafinovaná společnost promíjí nejméně, neboť ji ztratila – říká R.Rolland v Janu Kryštofovi… Nejmladší skupina 'básníků' t.zv. 'dynamoarchistů' (Listopad, Hořec, Grosmann, Zachovalá, Andrenik, Morák, Santr, Hák) předstupuje, ač je to neuvěřitelné, před českou veřejnost na podzim roku 1945 se 'Sborníkem nového myšlení'… Teoretik této nejnovější skupiny Grosmann hledá roku 1945 rodokmen 'nového uměleckého myšlení' a nachází ho – v německé romantice. Při to je si vědom, čeho se dopouští…"

F.Hrubín, podle názoru L.Štolla ze začátku roku 1950, chtěl jít cestou sebekritiky. Takový předpoklad se mohl naplnit, kdyby vývoj šel komunistickou cestou, kdyby socializmus měl stále před sebou perspektivu brzkého vítězství; krátce, kdyby nebylo zrady XX.sjedu KSSS. Lidí typu F.Hrubína, pocházející z hloubky maloměšťáckého prostředí, ostražitě sledovali vývoj po smrti J.V.Stalina, víc než smutek lidu je interesoval puč N.S.Chruščova v hodině smrti J.V.Stalina; jistě je brzy naplnila ostražitostí rehabilitace lékařů ze skupiny Jiont, kteří byli rehabilitování první, vůbec první ze všech rehabilitovaných a když přišel XX.sjezd KSSS, tak byli daleko aktivnější než ve dnech vítězství Rudé armády nad fašistickým Německem. Pozvolný obrat souběžce F.Hrubína správně a v předstihu, zaznamenala kritika L.Štolla v Třiceti letech…, ale což je zatím nepochopitelné, špatně reagoval L.Štoll na Hrubínovu smeč, když promyšleně, koncepčně, těžko postižitelně, na II.sjezdu SČSS zaútočil na Třicet let…

Musel jsem ukázat aspoň na jedno místo z Třiceti let… L.Štolla; bohužel, jak za krátko poznáme, na III.sjezdu SČSS se L.Štoll své, marxisticky-leninsky-stalinské koncepce vzdal. Tak otevřel brány historického prostoru pro další mnohá léta bojů; z nich jsme už více jak čtyřicet let prohospodařili, aniž bychom zvedli pohled na třídní ústrojí světa, ve kterém se nacházíme!

Nyní zpět na třetí sjezd československých spisovatelů. Když už byl L.Mňačko rozjetý, opřel se do dalšího problému, prý plynoucího z dědictví kultu osobnosti J.V.Stalina; pro něho jej ztělesňoval V.Kopecký. To byl člověk, podle mého názoru, citově nejblíže postavený k osobě Kl.Gottwalda; toho si už L.Mňačko nedovolil jmenovat, s odvahou a bezohledností zůstal asi tak na úrovni L.Novomeského, při jeho útoku na L.Štolla, když uvedl:

"Ještě nedávno řídil osudy naší kultury nevážný člověk, kterého jedině období kultu osobnosti mohlo vynést na čelo dlouholetého ideologického znásilňování… Nechuť k nápravě ho ponechávala ve funkci i po XXII.sjezdu KSSS. S temperamentem jemu vlastním přednesl svého času na nejvyšším fóru dva nejhanebnější dokumenty, jaké v novodobých dějinách vyšly. Dělal při tom – s použitím Matuškova termínu – nadpráci." (Které dva dokumenty?) "Zasahoval i do našich uměleckých a spisovatelských osudů; je dost našich druhů, kteří na vlastním těle pocítili jeho nevyzpytatelnou, subjektivisticky motivovanou zvůli.

Nežádám od tohoto sjezdu, žádám od posjezdového úsilí, aby byl objasněn jeho neblahý život. Nemějte mně za zlé, že o něm hovořím, nemyslím totiž, že je správné pořekadlo – o mrtvých jen dobře. Marně jsem se snažil říct mu věci tehdy, kdy ještě žil, byl tehdy ještě dost mocný, aby tomu mohl, aspoň před veřejností zabránit." (Vůbec nevím čemu zabránit, o čem konkrétně mluvil L.Mňačko). "Dějiny musí i v tomto směru říci plnou pravdu o mrtvých, či už zemřeli tak nebo onak i o živých, samozřejmě ne živých mimo nás, ale o živých mezi námi." (To už blábolil L.Mňačko, ale přece jen uměl včas skončit).

Přečetl jsem mnohé statě V.Kopeckého, učil a učím se od něho, často cituji jeho výroky, ale ty, přece jen občas připisuji bez specifikace, jen českému pamětníku, jímž skutečně V.Kopecký byl. Proč jsem vůči němu také nevděčný; tak předně: nemohu mu odpustit jeho lásku k N.S.Chruščovovi, jeho miloval snad více než A.Novotný – miloval ho opravdově? Asi těžko; snad přesněji: N.S.Chruščova miloval A.Novotný láskou, jakou zahrnuje rab svého pána; V.Kopecký byl k N.S.Chruščovovi jen servilní z nutnosti. (Prosím čtenáře, aby moje tvrzení bral s rezervou, je založeno na domněnce, vyvolané mnoha nepřímými podněty). Kromě toho: V.Kopecký nese osobní odpovědnost za protisocialistický vývoj naší kultury a ten začal ještě v dobách Gottwaldových; věnoval mnoho ohledů spisovatelům, paktoval se s představiteli buržoazie ve věci omluvy politických hříchů, spáchaných některými umělci ve prospěch hitlerčíků za války; bezmezně věřil některým spisovatelům – vím kterým, ale zde se halím do neurčitosti; jen proto, že tato otázka je velmi široká a proto se ji zde nemohu věnovat. V.Kopecký se dal spisovateli smýkat a ti ho dosmýkali až k II.sjezdu SČSS; na něm zůstal zcela konsternován, neschopen v následujících dnech koncepční reakce; po II.sjezdu SČSS věc nápravy nehledal dole, mezi dělnickou třídou, v masách, (to už nešlo, to bylo po XX.sjezdu KSSS, proto měl odejít do ústraní), ale on, V.Kopecký, těžký ideologický konflikt se pokoušel řešit velkými, bombastickými akcemi, jako byl například Sjezd socialistické kultury, zorganizovaný v roce 1959, kde hlavní jednající osobou byl L.Štoll atd.

Jak je z uvedeného naprosto zřejmě vidět, literatura vůbec nebyla pod kontrolou strany; spisovatelé ve své většině byli již zcela na straně světové buržoazie a strana už nebyla ani malinko komunistická. A v tomto prostředí byl L.Novomeský, ač souzený, ač vězněný, ač rehabilitovaný, naprosto spokojený, zde byl doma, zde byl ve svém živlu, proto takové prostředí vytvářel spolu s ostatními antikomunisty. To jej bez násilí, naprosto přirozeně charakterizuje jako antikomunistu, jako antikomunistu ze zásady, který se doplňoval s L.Mňačkem, antikomunistou – emigrantem, zcela přirozeně, ze zásady, bez domluvy; patřil mezi ně i F.Hrubín a nespočet dalších.

Nyní by měl v tomto pojednání dostat slovo L.Štoll; je to snadný úkol, vždyť hovořil na III.sjezdu SČSS. Je však nutné této stati předeslat: Mlýn antikomunizmu byl na III.sjezdu SČSS rozjetý, vedení strany i souběžci - v tu dobu již antikomunisté, stáli pevně za zrádným XX.a XXII.sjezdem KSSS; za  této situace bylo vyloučeno dřívější, byť i ojedinělé akce bolševického charakteru veřejně bránit; ale bylo možno ustoupit, stát se nemocným nebo vyčkávajícím. Leč L.Štoll se na III.sjezdu SČSS dal plně do služeb buržoaznímu avanturizmu. Proč to udělal? Ozvalo se srdce původu? Tatínek L.Štolla byl totiž nájemcem hostince, tedy žil z  jedinců, nacházejících se až pod standardem vykořisťovaného lidu české vesnice. Ani se nechce věřit, že v takovém prostředí se zrodil a vyrostl jedinec tak mimořádně třídně vyzrálý, tak teoreticky erudovaný, oprávněně zařazený mezi akademiky. A přece i on se na III.sjezdu SČSS, v uzlovém místě politického vývoje nejen československé společnosti, vzdal své vyhraněné bolševické orientace. Bylo to pod tlakem pohrůžky buržoazní kritikou? Četl jsem ji několikrát, ale Štollovu repliku ani jednu; kritika chtěla od L.Štolla vysvětlení, proč všichni z jeho komunistických druhů, z dob prvé republiky, padli za hitlerovské okupace pod fašistickou rukou, zatím co on jediný protektorát prožil bez problémů; pravda, to bylo později, až v roce 1968, neznamená to však, že mimo veřejnost taková pohrůžka na něho neútočila již v přípravě na III.sjezd SČSS. Jako nejpravděpodobnější se však jeví úvaha: L.Štoll  odložil bolševické vyznání pod vlivem revizionistů, působících v literárním prostředí Sovětského svazu.

A nyní L.Štoll na III.sjezdu SČSS. Je nutno hned v úvodu uvést: Stanovisko L.Štolla, přednesené III.sjezdu SČSS je projevem vrcholného ideového veletoče, se snahou vyvolat dojem věrnosti svému dílu! Posuďte se mnou.

Po úvodního slovech L.Štoll prohlásil: "Soudruhu Lacovi Novomeskému bych chtěl říci, že má stať '3O let bojů' vznikla jako výraz mého nejvnitřnějšího přesvědčení, které je uloženo v jejím obsahu." Tedy dalo by se po těchto slovech konstatovat: L.Štoll trvá na pravdivosti a oprávněnosti všech svých stanovisek v Třiceti letech uvedených; leč on v dalším odstavečku všechno svedl na kult osobnosti. Uvedl v něm:

"Je známo, že kniha, duchovní projev, když vyjde, nabývá svůj vlastní samostatný život. To platí i o mé stati. Já pochopitelně, když vyšla, jsem už nemohl přebírat odpovědnost za interpretace mého textu, interpretace chytré či vulgární, které třeba mohly mít nejrůznější následky. Lidé často zapomínají na nejvlastnější obsah knihy, ale spojují ji s určitou atmosférou, v tomto případě to byla atmosféra kultu, která i sám obsah poznamenala."

 Tak tady to máme, kult deformoval obsah Štollovy knihy. Ale to byla novinka, vždycky před Štollem a po Štollovi jsem četl i slyšel, že knihy, rozhlasové  komentáře a filmové scénáře vytvářely kult Stalinovy osobnosti – už jsem ale uvedl, že Štoll byl velký formát, potvrdil to i zde svou velkou novinkou revizionizmu - škoda.

Potom L.Štoll pokračoval svými úvahami; v jejich závěru opět svalil odpovědnost za Třicet let… na ty ostatní, když uvedl: "… nyní je třeba vidět to, že tato práce v jisté době byla některými" lidmi" (kterými lidmi? – pozn. M.A.) považována za linii, nikoliv ovšem proto, že bych to chtěl. Já jsem tomuto vývoji nemohl bránit, neboť tím bych se zříkal vlastního přesvědčení a toho se v podstatě ani dnes nezříkám."

Také se vám zdá, že L.Štoll se touto větou vrátil k přesvědčení z roku 1950? No, není to jisté, svého přesvědčení se nezříká, ale jen v podstatě a to je pro komunistu bolševické orientace secsakramentsky málo.

Pak L.Štoll zase míchal pojmy a výrazy, potom uvedl: "Vím lépe než kdokoliv jiný, že tato práce z padesátého roku je velmi silně poznamenána atmosférou kultu osobnosti. Všichni, kdož jsme tehdy v daných historických podmínkách nějak usilovali, bojovali za upevnění moci dělnické třídy v novém rodícím se státu, který měl plně všechny znaky diktatury proletariátu, máme na svém životním díle tento neblahý punc. Jenom ti, kdož mlčeli, ti, o nichž mluvil soudruh Mihálik, ti nejsou poznamenáni." K lepšímu a snadnějšímu pochopení měl L.Štoll uvést – dodat: Nyní, kdy jsme i naší pomocí, pomocí literátů, moc vyrvali z rukou dělnické třídy, zbavujeme se i obsahu svých prací, poznamenaných neblahým puncem. Já sám, za 12 let, tedy v roce 1975, vydám přepracované vydání Třiceti let bojů za českou socialistickou poezii, které ponese pro novou demokracii příhodný název: Básník a naděje. A ta neurčitá, bezvýznamná a kluzká naděje také všem poctivým lidem zůstane nadějí. Jen nadějí! Já k tomu dodám: Takový je život, tak nepřívětivý je vývoj ke zrádcům i k těm, ke kterým patří specifikace odrodilci; demaskuje je nemilosrdnou a doslova hmatatelnou řečí. Kdyby jen to, ale zrádci, jak ukázal vývoj v našem prostředí po XX. a XXII. KSSS jsou za určitých, často se opakujících podmínek, schopni formovat vývoj mnohých společenských systémů. Takové jejich dílo potom dopadá na bedra prostého, zradou oklamaného lidu.

Končím pojednání o III.sjezdu SČSS s poznámkou: Je to jen několik letmých pohledů na vybrané okruhy jeho jednání. Myslím si však, že přece jen uvedly trošku důkazů o jeho charakteru, že nám přiblížily i politický profil rehabilitovaného L.Novomeského, jeho příležitostného společníka – antikomunistu a emigranta L.Mňačka, že nám poodhalily i politický profil erudovaného a kdysi bolševicky orientovaného L.Štolla, který, když ztratil zázemí moci stalinského Sovětského svazu, zřekl se vyhraněné bolševické orientace a dovedným, okázalým způsobem přešel na stranu, v tu dobu vítězícího revizionizmu; ale jeho nová iniciativa v tomto politickém směru byla nepatrná, nebyla ani revizionisty žádaná.

*