„O CHYBĚ SOUDRUHA L. MARTENSE“

Josef   K U T A J (písař)

Soudruh J.Železný, v našem prostředí známý svou přiléhavou literární tvorbou, se po velmi dlouhý čas nemůže smířit s případem upsání soudruha L.Martense, ke kterému došlo v jeho knize Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce.

Jedná se o text:

„Během čistek docházelo k závažným organizačním chybám: stávalo se, že nebyla dodržována pravidla demokratického centralizmu, zvůle někdy nahradila přísné vyšetřování, policie v některých chvílích nepodléhala stranické kontrole. To vedlo k rozsáhlým politickým chybám, protože represe nabyla příliš velkých rozměrů a trest smrti byl vykonáván v četných případech, kdy nebyl vůbec odůvodněný. Byl-li nutný v případě takového zrádce jako Trockij, nebyl na místě v případě oportunisty Bucharina a byl vážnou chybou v případě revolucionáře Pjatnického.“ (strana 74)

Dlouho jsem otálel s konkrétní odpovědí. Dnes nastal její neodkladný čas. Proto prozkoumám věc poněkud zevrubněji: Nicméně, neznám revolucionáře Pjatnického; zdá se mně, že se jedná o zkomolené jméno Pjatakova, který, na druhou stranu nebyl jenom „revolucionářem“. Vycházeje z knihy M.Sayerse a A.E. Kahna, Velké spiknutí, údajný Pjatnický nebyl v srpnu 1936 souzen v tzv. prvním moskevském procesu; vycházeje z autoritativních spisů, nebyl souzen ani v procesech, konaných v roce 1937 a v roce 1938. Pjatnický, uvedený v českém překladu již zde vzpomínané Martensovy knihy, byl, téměř s určitostí byl, Pjatakov. Již dost dohadů, ať hovoří fakta, jen fakta a zas fakta, nesmlouvavá fakta.

Tak tedy: V lednu roku 1937 probíhalo v Moskvě soudní řízení, ve kterém hlavním obžalovaným byl Jurij Leonidovič Pjatakov. Úvodem líčení, soudní zapisovatel Kosťučko, přečetl obžalovací spis; bylo v něm uvedeno mimo jiné:

„… obžalovaný Pjatakov, když líčil obsah své rozmluvy s L.Trockým, která se konala poblíž Oslo v prosinci 1935, vypověděl, že L.Trockij žádal, aby trockistická organizace v SSSR oživila záškodnickou, škůdcovskou a teroristickou činnost, a při tom zdůraznil, že v důsledku ujednání s kapitalistickými státy je nutno, jak se vyjádřil, ustoupit směrem ke kapitalizmu…“ Z Trockého stanoviska, které Pjatakov přijal za své, vyplynulo: „1. Zaručuje se všeobecně příznivý poměr k německé vládě a nutná spolupráce s ní v nejdůležitějších otázkách mezinárodního rázu. 2. Vyslovuje se souhlas s územními ústupky; 3. Bude dovoleno, aby němečtí podnikatelé ve formě koncesí (nebo v kterýchkoliv jiných formách) provozovali v SSSR takové podniky, které jsou nezbytným ekonomickým doplňkem německého hospodářství (šlo o železnou rudu, manganovou rudu, naftu, zlato, dříví atd.); 4. V SSSR budou vytvořeny příznivé podmínky pro činnost německých soukromých podniků; 5. Za války bude rozvinuta aktivní záškodnická činnost ve válečném průmyslu a na frontě. Přitom tato záškodnická činnost musí být prováděna podle pokynů Trockého, které musí být dohodnuty s německým generálním štábem; Tyto základní zásadní ujednání, jak uváděl Trockij, byly definitivně vypracovány a dohodnuty při schůzce Trockého s Hitlerovým náměstkem Hessem…“
Tedy, podivná, ale příznačná činnost pro “revolucionáře“, Pjatakova, alias Pjatnického.

Nyní doušku z Pjatakova vystoupení před vojenským senátem, který zasedal v Moskvě, během posledních dnů ledna, roku 1937:

Vyšinskij: „Zjistili jsme… už řadu atentátů, které byly připravovány za vaší účasti.“

Pjatakov: „To je pravda.“

Vyšinskij: „Kdo pracoval přímo pod vaším vedením v Moskvě?“

Pjatakov vyjmenoval čtyři osoby – členy skupiny.

Vyšinskij: „Jaký úkol měla tato skupina?“

Pjatakov: „Zavraždit Stalina a Kaganoviče.“

Potom Vyšinskij oslovil Radka; ten na jeho výzvu uvedl: „Když jsme se poprvé sešli po zavraždění Kirova, vynořila se otázka, že nemá smyslu vraždit jednotlivce. To nevede k žádným politickým výsledkům, to jen ničí organizaci. Je proto nutno přesně vyjasnit, jsou-li k dispozici síly k vážným akcím či nic… Buď je nutno se zříci teroru, nebo začít vážně organizovat hromadný teror, a otázka přiblížení se k moci by se stala časovou.“

Tolik důkazů by mohlo stačit k usvědčení soudruha Martense z omylu, ve věci glorifikace „revolucionáře“ Pjatnického. Nyní nepatrně zrentgenuji, prý oportunistu, Nikolaje Ivanoviče Bucharina, narozeného v roce 1888, který byl hlavním obžalovaným v soudním procesu, který se konal v Moskvě od 2. do 13. března roku 1938 a kde mimo jiných výroků, Bucharin také uvedl:
„Asi v roce 1928-1929, kdy jsem se sblížil s Tomským a Rykovem, došlo ke spojení a k oťukávání mezi tehdejšími členy Ústředního výboru, k ilegálním poradám a na této základně vyrůstalo již rychle vedení pravičácké organizace, které možno znázornit jako hierarchickou stupnici v čele se skupinou tří – Rykov, Tomskij a já…

V roce 1930-1931 počíná další období ve vývoji kontrarevoluční pravičácké organizace. Tehdy došlo v zemi k velkému zostření třídního boje, k sabotážím kulactva, k odporu kulaků proti politice strany atd. Toto období pokládám za přechod k ‚podvojnému účetnictví´ na celé frontě. Skupina tří se stala ilegálním ústředím, a proto tato skupina, byla-li dříve hlavou opozičních kruhů, stala se nyní centrem podzemní kontrarevoluční organizace.

K tomuto ilegálnímu centru se úzce přimykal Jenukidze, který měl s tímto centrem spojení prostřednictvím Tomského. Jemu blízký byl i Uglanov.

Asi na podzim 1932 počíná další období ve vývoji pravičácké organizace: přechod k taktice násilného svržen sovětské moci.

Přechod k taktice násilného svržení všeobecně datuji od okamžiku, kdy byla stanovena tak zvaná rjutinská platforma. Byla tak nazvána z konspirativních důvodů k zabezpečení před prozrazením…
V tomto okamžiku byla situace taková, že Trockij musel shodit svou levičáckou masku. Když došlo k přesné formulaci, co se má konečně udělat, ukázala se okamžitě jeho pravičácká platforma., tj. musel mluvit o rušení kolektivizace atd“.

Vyšinskij: „Vy jste tím dal trockizmu ideovou výzbroj?“

Bucharin: „Zcela správně. Byl to takový poměr sil, že Trockij neléhal na zostření bojových metod a že jsme mu do určitého stupně dodávali ideologickou výzbroj. Ve rjutinské platformě byl obsažen přechod k taktice násilného svržení sovětské moci. Rjutinská platforma byla schválena jménem pravičáckého centra. Jádrem rjutinské platformy byla ´palácová revoluce´, teror, zaměřený na přímý svazek s trockisty. Tehdy došlo k politickému bloku s Kameněvem a Zinověvem. V tomto období došlo ke schůzkám se Syrcevem a Lominadzem.

Využil jsem legálních možností k protisovětským ilegálním cílům. Pjatakov mě vypravoval, za rozmluvy v létě 1932, o schůzce se Sědovem,“ (se synem Trockého – poznámka písařova), „za níž se mluvilo o Trockého stanovisku k teroru. Tehdy jsme byli já i Pjatakov toho názoru, že to nejsou naše ideje, rozhodli jsme se však, že velmi brzdy najdeme společnou řeč, že v boji proti sovětské moci budou překonány názorové rozdíly. Tomskij a Rykov – možná že se mýlím – mluvili s Kameněvem a Sokolnikem. Pamatuji se, že Tomskij v tomto období trval zejména na provedení státního převratu a na koncentraci všech sil, zatím co se členové centra pravice orientovali na povstalecké hnutí. V roce 1932 utvořil se již kontrarevoluční blok pravičáků, trockistů a kemeněvců-zinověvců. …“

A nyní krátké fragmenty ze závěrečné řeči A.J.Vyšinského:

„Bucharin se zde snažil celou hrůzu svých zločinů uvést ve spojitosti s nějakými ‚ideovými hledisky‘, o nichž se pokoušel vést dlouhé a nabubřelé řeči. Bucharin zde mluvil o dělbě práce v této špiónské a škůdcovské organizaci, o jakýchsi ‚bodech programu‘ o jakési ‚ideové orientaci‘, i když to byla – jak sám dodával – ideová orientace na kulactvo.

Vlastní úlohu v této bandě pokoušel se Bucharin vylíčit jako úlohu ‚teoretika‘. Čtvrtý den procesu, když už byly zcela odhaleny sprosté a vyzvědačské zločiny tohoto tak zvaného bloku, nestyděl se prohlásit doslova:‚Já jsem se zabýval hlavně problematikou všeobecného vedení a ideologickou stránkou, což ovšem nevylučovalo, že jsem věděl o praktické stránce věci, ani to, že jsem činil celou řadu praktických kroků.‘…“

Vyšinskij na to odpověděl, mimo jiné:

„Když byl chycen za ruku, přistižen při činu, Bucharin volá za svědka samého Hegela, pouští se do učených výkladů linguistiky, filozofie a rétoriky, žvaní jakási učená slova, jen aby nějak zahladil stopy. Ale neobstojí a své učeně zmetené žvanění končí přiznáním:

‚My všichni jsme se změnili v zapřísáhlé kontrarevolucionáře, ve zrádce socialistické vlasti, změnili jsme se ve špiony, teroristy a obnovovatele kapitalizmu. Dali jsme se na cestu zrady, velezrady a zločinů. Změnili jsme se v povstalecký oddíl, organizovali jsme teroristické skupiny, zabývali jsme se škůdcovstvím, chtěli jsme teroristické skupiny, zabývali jsme se škůdcovstvím, chtěli jsme svrhnout sovětskou moc proletariátu.‘

Bucharin měl k tomu dodat: ‚Změnili jsme se v policejní oddělení japonsko-německé výzvědné služby, změnili jsme se v nestydaté zaprodavatele vlasti.‘“

Takže, soudruh Martens se secsakramentsky mýlí, když Bucharina kvalifikuje jako oportunistu!? Ale! Je to skutečně stanovisko Martensovo?

A zase je u této „ideologické otázky“ pan Jan Kůrka(!), známý manažér překvapivých politickoideových montáží. Tentokrát v postavení odborného lektora a redaktora nakladatelství Orego, který vedl práce, spojené s vydáním knihy L.Martense, „Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce“, v české řeči.

Nepodsunul L.Martensovi slova, zde oprávněně pobuřující, právě pan Kůrka? Příležitost k tomu měl, a ta ho jistě ponoukala; kromě toho, pan Kůrka už jednou takovou nehoráznost spáchal, (svědčí o tom jeho vlastní veřejné prohlášení), když spolu s panem Vladimírem Kotenjatkynem, zkrátili obsah knihy F.Čujeva, která výrazně glorifikuje V.M.Molotova – jednoho z největších zrádců socializmu vůbec a J.V.Stalina zvlášť. Pravda, nakonec se Molotov přece jenom politicky vzmužil a postavil se proti Chruščovovi; leč nevýrazně, zbaběle; bez Stalina ani jinak nebyl schopen. A to jej nemůže ospravedlnit – vždyť, proboha, byl to on, Molotov, kdo především vynesl Chruščova na „oběžnou dráhu světové politiky“, kde jeho zkáza dosáhlo hrůzných, katastrofálních důsledků.

Vidíte, od revolucionáře Martense jsme se dostali až k Molotovovi – prokazatelně k zrádci jedné z největší dějinné velikosti, kterého pan Kůrka, s mnoha jinými, průkazně a s důrazem glorifikoval. Od takové akce je jen kousek ke zkreslování politických stanovisek Martensových. To je logické, to je možné, to je časté, jak známe dějiny; ale důkaz to ještě ani zdaleka není; to je jen důrazná a všestranná výzva k naší obezřetnosti. Na druhou stranu, byl by to pro revizionistu úspěch, kdyby vypálil cejch zrady revolucionáři Martensovi. Z toho plyne pro nás: Můžeme lidi, ale i společenské či politické jevy kolem nás hodnotit až podle dlouhodobějšího pozorování a ne podle jednoho výroku! I ten, však, může být zradou. Jen přísnost, spojená s obezřetností a rozhodností se dokáže vyrovnat s problematikou každé otázky, každého sporu… V životě a v politice zvlášť, je to neobyčejně složité – pravdivé zůstává starobolševické: „VĚŘ A PROVĚŘUJ!“