Únor znamenal rozhodující politicko-mocenské vítězství dělnické třídy nad
buržoazií. V tomto konstatování je shrnut v nejobecnější podobě historický
význam Února v dějinách Československa.Obdobně jako všechny velké třídní a politické srážky však byl a dodnes je jeho ohlas jiný u vítězů a poražených, neboť ani po dvaceti pěti letech nepatří toto mocenské střetnutí dvou protichůdných třídních sil jen historii. To se projevuje zejména tehdy, hledáme-li odpověď na otázku, jaký byl charakter Února a jaké byly skutečné příčiny jeho vzniku.
Komunistická strana Československa již v prohlášení svého předsednictva 20. února 1948 označila seskupení tří stran, jejichž ministři podali demisi, jako „protidemokratický, protilidový a protisocialistický blok, který si vzal za cíl zvrátit režim lidové demokracie a vynutit si přesun moci ve prospěch spojené reakce".
Je pochopitelné, že třídní zájem buržoazie se projevil již v průběhu únorových událostí ve svérázné interpretaci příčin a důvodů vzniku vládní krize, později pak v celkovém hodnocení Února. Protože poúnorová buržoazní emigrace byla od počátku silně diferencovaná (a to nejen podle politické příslušnosti jejích exponentů, ale především z hlediska dodatečně určované odpovědnosti jednotlivců či celých skupin za únorovou porážku), měly i její pokusy o výklad Února řadu odlišností. Nechceme se zabývat dílčími pohledy jednotlivých politiků ani skupin, ale po ukážeme na hlavní směr buržoazního výkladu února 1948.
Je celkem možno pominout poměrně okrajový proud československé buržoazní emigrace, který se tvořil v podstatě již od roku 1945 z politiků profašistického nebo protibenešovského směru (L. Prchala, K. Sidor, F. Ďurčanský a jiní), kteří od počátku odmítali uznat lidově demokratický režim a jimž se Únor jevil jako dovršení zrady E. Beneše a ostatních buržoazních politiků, kteří spolupracovali s komunisty v Národní frontě. Celá ostatní buržoazní emigrace charakterizovala Únor jako komunistický puč. Tuto tezi, která byla poprvé rozsáhleji uvedena v dubnu 1948 ve zprávě zahraničního výboru amerického Kongresu, zastává také většina buržoazních historiků a publicistů jiných zemí.
Než přistoupíme k detailnějšímu rozboru, pokusme se nejdříve vymezit pojem puče, respektive státního převratu. Nahlédneme-li do kterékoli encyklopedie, dozvíme se přibližně toto: puč znamená násilné svržení zákonné vlády; někdy bývá ztotožňován se státním převratem, který má obvykle legální podobu. Jejich podstata tkví v tom, že radikálně mění dosavadní mocenské poměry v intencích úzké vrstvy obyvatelstva.
Ačkoli jsme se pokusili vylíčit v této knize události Února poměrně značně podrobně, přesto je téměř nemožné vysvětlit jeho skutečnou podstatu jen z rozboru jeho dramatického průběhu. Klíč k pochopení toho, proč se „obyčejná" vládní krize, která navíc vznikla z okrajového problému, stala krizí státní a rozhodujícím momentem osudového zápasu o charakter státu a o další směr vývoje Československa, musíme hledat v předcházejícím vývoji
revoluce.
Vládní krizi vyvolali ministři národně socialistické, lidové a Demokratické
strany, jejichž reakční vedení hájila v podstatě zájem buržoazie, a proto se
nejdříve věnujme těmto stranám. Přestože základní principy výstavby lidově
demokratické republiky obsažené nejdříve v Košickém a po něm i v Budovatelském
vládním programu směřovaly jasně ke společenskému vývoji, který měl vyústit v
socialismus, kodifikovaly je i tyto strany. KSČ jim proto oprávněně v
následujících letech často tento jejich dobrovolně přijatý závazek připomínala.
V době narůstání politické krize to znovu jasně vyjádřil A. Zápotocký v projevu
v Národním shromáždění 11. prosince 1947:„Naše komunistická strana... prohlásila a prohlašuje závazně: Trváme a neustupujeme ani v nejmenším od dohod, které byly v době národní revoluce, povstání a odboje uzavřeny a všemi stranami Národní frontu tvořícími závazně přijaty. Nová Československá republika bude budována na zásadách lidově demokratických. Aby nebyl nikdo na pochybách, jak je nutno pojem lidové demokracie vykládat, odvolávám se na prohlášení presidenta dr. E. Beneše, ,že lidovou demokracii nutno pojmout jako demokracii socializující. Na tomto podkladě byla uzavřena dohoda... Význam dohody byl v tom, vyhnout se dalším bojům plným obětí, ale nevyhnout se socialismu. Ale chceme a všichni se zavázali a slíbili, že se k ní musíme dopracovat. Abychom se k ní dopracovali ve svorné spolupráci a bez obětí a bojů, je potřebí, aby všichni dodrželi to, co v revolučních dnech dodržet slíbili."!!
Ve skutečnosti se brzy ukázalo, že představitelé buržoazie v nekomunistických stranách se s evolučním vývojem smiřovali jen dočasně, neboť věřili, že revoluce se dostane do nesnází a že se jim podaří její další pohyb zastavit a spoutat. Uskutečňování dalších sociálně ekonomických přeměn a zvláště řešeni sociálních otázek pracujících na úkor majetných vrstev bylo pro buržoazii nepřijatelné. Ve snaze tomu zabránit organizovala se postupně proti dělnické třídě jednotná fronta politické a sociální reakce. Slovenská buržoazie zašla přitom dokonce až tak daleko, že se otevřeně spojila s poraženým luďáckým a klerikálním hnutím.
Celkový pohyb revoluce změnil postoj buržoazie — z dočasného spojence se stávala odpůrcem revoluce. Proces sbližování stanovisek reakčních vedení pravicových stran začal brzy po volbách v roce 1946, ale zvláště výrazně se prohloubil po porážce těchto stran při jednáních o milionářskou dávku a po slovenské politické krizi. Začátkem roku 1948 dospěla vzájemná jednání reakčních politiků těchto stran už k závazným dohodám o společném postupu. Tak se postupně vytvořil protikomunistický blok, který za daného poměru mezinárodních a vnitřních sil usiloval o celkové mocenské oslabení komunistů. Konečným cílem zůstával zvrat lidově demokratických poměrů.
Z iniciativy národně socialistické strany byla vypracována společná taktika. Reakční vedení tří stran se dohodla, že musí stůj co stůj zabránit splnění zbývajících úkolů vládního programu. Obávala se předvolebního nástupu komunistické strany, a proto chtěla volby uspíšit v domnění, že předčasné volby mohou vést k oslabeni KSČ, jestliže se jim zároveň podaří dosáhnout izolace komunistické strany ve vládě a ostatních vrcholných orgánech. Již vznik protikomunistického bloku a zejména jeho činnost odhalovaly, že tyto strany opouštějí Národní frontu, přecházejí do otevřené rozvratné opozice, a tím vystupují proti jednomu ze základních principů lidově demokratického státu. Stále se zostřující politická krize se měnila v krizi státní — bylo zřejmé, že dojde k vrcholnému mocenskému střetnutí.
Únorové rozhodnutí reakčních vedení národně socialistické, lidové a Demokratické strany o emisi jejich zástupců ve vládě vycházelo z předpokladu, že vládní krize bude v podstatě řešena buržoazně demokratickými prostředky. Domnívali se, že vládní krize bude překonána jednáním presidenta republiky, předsedy vlády a vedení politických stran. Byl to pokus o řešení vládní krize nikoli na principech lidové moci, ale starými zvyklostmi předmnichovské republiky. Skutečnost, že během Února nebyl svolán ani parlament, svědčí o tom, že protikomunistický blok ve vládě spoléhal po podání demise ani ne tak na ústavní, jako spíše na „presidentské" řešení krize. Reakční koncepce politiky tří pravicových stran se promítla i do taktického postupu, který spoléhal výlučně na zákulisní jednání a předpokládal vyřazení širokých vrstev pracujících z rozhodování. Jejich taktiku silně poznamenala improvizovanost bez alternativ, strnulost a celková nemohoucnost vyplývající z neschopnosti reagovat pozitivně na potřeby vývoje. Reakční politika tak s sebou nesla i konzervativní principy taktiky.
Ačkoli reakční síly samy rozhodly o momentu svého útoku, hned od počátku se
ocitly v defenzívě. Postupně si začaly uvědomovat bezvýchodnost situace a
nereálnost původních záměrů. Jestliže zpočátku reakční vůdcové předpokládali, že
se jim podaří dosáhnout zvratu politických poměrů, později se domnívali, že
dojde alespoň k oslabení komunistů při obnově vlády, aby nakonec dokonce
souhlasili s obnovou původního složení vlády, a to i za cenu personálních změn
vlastního zastoupení ve vládě.Úplný krach kontrarevolučního vystoupení buržoazie výstižně vyjádřil sám J. Šrámek, který v rozhovoru 23. února řekl P. Zenklovi: „Nemyslíte, že ta věc je prohraná? Musíme to však důstojně dohrát."
Vycházejíc ze všech těchto známých fakt, hodnotí marxistická historiografe v souladu s hlediskem Komunistické strany Československa Únor jako odražení kontrarevolučního pokusu buržoazních sil o zvrat lidově demokratické moci, který vedl k urychlení socialistické revoluce. Jak totiž ukázal bezprostřední poúnorový vývoj, potvrdilo se i v Československu, že v době revoluce žádná kontrarevoluce vývoj revolučních událostí nejen nemůže zadržet, nýbrž že je uspíší.
Postoj dělnické třídy a KSČ k lidově demokratickému státu byl od počátku naprosto kladný. Komunisté byli zainteresováni na dalším rozvoji revoluce, na prohloubení jejího socialistického obsahu. Z toho také vyplývá, že KSČ nemohla mít zájem na státním převratu, který by rušil dosavadní poměry, ale na takové mocenské změně, jež by prohloubila revoluci přesunem části politické moci ve prospěch dělnické třídy tak, aby tato třída mohla rozhodněji uplatnit svou vedoucí úlohu. Pohyb tímto směrem byl logickým rozvíjením dosavadního revolučního procesu.
Buržoazní propaganda uvádí jako hlavní důvod tzv. komunistického puče údajnou obavu KSČ z porážky ve volbách, které se měly konat v květnu 1948. Jaká však byla skutečná situace? Komunistická strana se na volební nástup začala fakticky připravovat již v lednu 1947, kdy vyhlásila heslo „Za většinu národa". Komunistům se postupně v průběhu roku 1947 dařilo stále více odhalovat buržoazii a její politické mluvčí a bojem za zájmy jednotlivých vrstev získávat jejich podporu. Na listopadovém zasedání svého ústředního výboru v roce 1947 se KSČ zamýšlela již nad konkrétním předvolebním postupem, který měl jít hlavně po linii dalšího ekonomického oslabení buržoazie (odstranění soukromého velkoobchodu, vyhlášení dalšího znárodnění, uskutečnění další etapy pozemkové reformy atd.). Aby buržoazie byla ochromena ve volbách i politicky, mělo dojít k vyhlášení jednotného předvolebního programu všech pokrokových sil a na tomto základě i k eventuálnímu vytvoření jednotné kandidátky. Během ledna 1948, kdy již bylo jasné, že se buržoazie chystá k útoku proti vládě Národní fronty, navázali komunisté kontakty s některými opozičními předáky jiných politických stran a informovali je o přípravách jednotné kandidátky. Byla to však jen jedna z alternativ přípravy nových voleb.
Nezávisle na tomto postupu vedoucích funkcionářů Komunistické strany Československa prováděly okresní a krajské organizace KSČ přibližný odhad volebních výsledků, a to ještě za předpokladu samostatné kandidátky KSČ. Celkový odhad volebních výsledků činil 55 % hlasů pro KSČ. Připomeňme, že podobný odhad provedený KSČ před volbami v roce 1946 se lišil od skutečných výsledků jen o 3 %. Národně socialistická strana neorganizovala žádný podobný průzkum a zřejmě na její optimistické odhady nejvíce zapůsobily výsledky voleb do jednotlivých vysokoškolských spolků, kde národní socialisté spolu s lidovci získávali 50—70 % hlasů. Na tomto podkladě se národní socialisté spolu s lidovci domnívali, že volby vyhrají i celostátně. Podobný odhad měla však národně socialistická strana i před volbami v roce 1946 a nakonec dosáhla jen 18 % hlasů proti 38 % hlasů pro KSČ.
Tyto odhady není možné dnes plně prokázat ani vyvrátit, ale sledování tehdejšího vývoje může mnoho napovědět. Stačí si jen uvědomit, že počátkem roku 1948 se začala mohutně rozvíjet akce 30 miliónů hodin republice, kterou vyhlásila komunistická strana; že omezení soukromého velkoobchodu získalo všeobecnou podporu; že požadavky sjezdu závodních rad našly masový ohlas; že růst akčních výborů Národní fronty byl přímo lavinovitý a že naopak národní socialisté (a ještě hůře na tom byli lidovci a Demokratická strana) soustavně neplnili svá předsevzetí v náboru členů, že nebyli schopni zorganizovat v lednu ani v únoru 1948 žádnou větší akci, přičemž jejich organizační nemohoucnost a značná politická izolovanost se zvlášť zřetelně projevily v samém průběhu únorových dnů. O tehdejších pocitech reakčních politiků vydal svědectví v emigraci předseda Demokratické strany J. Lettrich, když napsal:
„Nekomunisté se ocitli v Únoru před alternativou: Buď dovolit komunistům
pokračovat v přípravách na získání většiny, nebo se tomu postavit na odpor a
vyprovokovat vládní krizi. Nekomunisté zvolili vládní krizi.Z těchto výše uvedených fakt je zřejmé, že nikoli komunisté se báli nastávajících voleb, ale že reakční politikové si uvědomili, že svolávané sjezdy závodních rad a rolnických komisí jsou prvními vážnými kroky komunistů v jejich předvolebním nástupu, a proto v podstatě ze strachu před volebními výsledky vyvolali vládní krizi.
Komunisté původně chtěli svést rozhodný boj až v parlamentních volbách, ale po demisi reakčních ministrů změnili svůj plán a rozhodli se využít vzniklé situace ke konečnému měření sil. Byli sice poněkud překvapeni okamžikem a částečně i formou vystoupení buržoazie, jinak však střetnutí o moc očekávali. Jako revoluční strana se na ně KSČ připravovala prakticky od roku 1945. Již tehdy docílila, že v obnovené republice se buržoazie nemohla opřít o žádnou z předmnichovských právních, ústavních a státních institucí a že republika byla budována na lidově demokratických principech. Značnou pozornost věnovala i výstavbě mocenského státního aparátu — Sboru národní bezpečnosti, armádě a národním výborům všech stupňů. Díky tomu sehrál i tento aparát v Únoru pozitivní roli a značně pomohl dělnické třídě. KSČ spoléhala i na Revoluční odborové hnutí, rolnické komise a na všechny ostatní organizace, jež byly pod jejím vlivem. Mnohokrát od roku 1945 prohlásila, že chce jít při uskutečňování úkolů vládního programu pokojnou cestou, neskrývala však, že je odhodlána použít i mocenských prostředků, kdykoli by byla revoluce ohrožena. Přesvědčivý důkaz, že tato varování na adresu buržoazie myslí komunisté vážně, byl podán poprvé při řešení slovenské politické krize, která byla největší mocenskou srážkou mezi buržoazií a dělnickou třídou v předúnorovém období.
Komunistická strana od vypuknutí vládní krize přešla do rázného protiútoku. Od podání demise ministry tří pravicových stran určila už sama způsob řešení mocenského konfliktu. Chtěla vládní krizi vyřešit co nejrychleji a nejúsporněji, aby příliš neohrozila rozvoj hospodářství a nevedla k zahraničně politickým komplikacím. Jeho hlavní součástí měl být tlak masových shromáždění, zejména pak sjezd závodních rad a sjezd rolnických komisí. Komunistická strana od počátku zamýšlela masový tlak stupňovat až k všeobecné generální stávce, která měla být krajním prostředkem, jenž ještě mohl řešit vládní krizi neozbrojenou formou. Stupňování akcí mělo především sjednocovat masy kolem KSČ a zároveň oslabovat pozice reakčních sil, paralyzovat jejich případné akce. Tato taktická koncepce umožňovala komunistům sjednotit v únorových dnech kolem dělnické třídy ostatní vrstvy pracujících. Sjednocování mas probíhalo souběžně s další polarizací politického života.
Hlavním nástrojem sjednocování a mobilizace mas se staly akční výbory, které byly základem obrozené Národní fronty. Akční výbory vznikly revoluční cestou a vynutily si tak rozsáhlou pravomoc, že se staly vrcholným mocenským orgánem. Jejich počáteční složení odpovídalo stupni sjednocení mas kolem KSČ. V prvních dvou dnech byli jejich členy většinou zástupci KSČ a několika masových organizací. Teprve během dalších dnů únorové krize (a to v přímé závislosti na stupni sjednocení mas) se do akčních výborů zapojovali i zástupci dalších masových organizací, zástupci sociální demokracie i jednotliví představitelé opozičních proudů ostatních politických stran. Okamžité vytvoření akčních výborů na všech úrovních bylo jedním z nejdůležitějších, ne-li vůbec rozhodujících opatření KSČ při řešení únorové státní krize.
KSČ od počátku zdůrazňovala, že usiluje o ústavní a parlamentní řešení. Jasně to vyjádřil Kl. Gottwald 21. února 1948 na Staroměstském náměstí:
„Chceme tuto krizi řešit ústavně, demokraticky a parlamentárně, na základě široké Národní fronty. Navrhujeme, aby za odstoupivší ministry byla vláda doplněna novými lidmi, kteří zůstali věrni Národní frontě."
Vedení KSČ se proto rozhodlo zahájit okamžité jednání s vedením sociální demokracie a s těmi členy ostatních stran, kteří s demisí nesouhlasili. Na základě těchto jednání připravili komunisté návrh na doplnění vlády, předložili jej presidentovi a trvali na jeho schválení. Že se doplnění vlády, a tím i vyřešení vládní krize protáhlo až do 25. února, bylo do značné míry způsobeno prudkým vnitrostranickým bojem mezi pravicí a levicí uvnitř sociální demokracie.
KSČ dávala ve své taktice z řady připravených alternativ přednost vyjednávání. Bylo to důležité zejména pro její jednání s presidentem Benešem, jehož postoj těsně souvisel i se způsobem řešení únorové krize. Proto při řešení vládní krize byla respektována práva parlamentu i presidenta zakotvená v ústavě. Vládu jmenoval president, a proto o přijetí demise mohl pravoplatně rozhodovat president republiky.
President E. Beneš stál ideově a politicky na straně reakčních sil. Jeho ideálem byla sociálně reformovaná buržoazně demokratická společnost. Zároveň bylo všeobecně známo, že je reálným politikem, že je s to v určitých okamžicích respektovat poměr sil a podřídit se mu. Proto komunisté soustředili hlavní nápor k požadavku přijetí demise a doplnění vlády novými lidmi. E. Beneš si hned po demisi dvanácti ministrů uvědomil, že ostrost rozporů dosáhla již meze, kterou ani jedna z protichůdných sil nebude ochotna v rámci starého poměru sil překročit, ale doufal, že se mu podaří přimět politické strany ke kompromisu, a obnovit tak stav spolupráce v rámci Národní fronty. Spoléhal především na koaliční jednání, k němuž chtěl dát podnět. Hluboce na něj však zapůsobila mohutnost a spontánnost sjezdu závodních rad, po jehož jednání si začal uvědomovat, že obnova předkrizového stavu je téměř vyloučena. Gottwaldovo kategorické odmítnutí návrhu na vyjednáváni i rozhodnost, s jakou komunisté prosazovali své požadavky, spolu s úplnou pasivitou vedoucích představitelů ostatních politických stran, kteří veškerou tíhu odpovědnosti za řešení krize přenesli na něho, přivedly presidenta k závěru, že demisi přijme, ale bude trvat na dosavadní struktuře vlády i na právu vedení politických stran delegovat do vlády vlastní zástupce. Touto Benešovou koncepcí otřásla teprve jednohodinová manifestační stávka a informace, že se připravuje všeobecná generální stávka.
President E. Beneš nakonec 25. února demisi reakčních ministrů podepsal a novou
vládu jmenoval ve složení, jak ji navrhl Kl. Gottwald. Uvědomil si, že
objektivní situace a celkové rozložení sil mu neposkytují téměř jiné možnosti.
Vyloučíme-li ty, které by znamenaly porušení ústavy a parlamentních zvyklostí (jako
např. nahrazení existující většinové vlády vládou úřednickou nebo použití armády
bez souhlasu předsedy vlády), pak mu zbývalo jen následující: nemusel demisi
přijmout, mohl abdikovat a oznámit své rozhodnutí celé veřejnosti. Uvědomoval si
však, že takový postup by nutně vyvolal protiakce komunistické strany,
eventuálně i vážné zahraničně politické komplikace, což mohlo vést až k občanské
válce. Z obavy před tímto možným vývojem nakonec demisi ministrů podepsal.
Ačkoli z jeho poúnorového postoje vyzařuje odpor proti výsledkům Února, zůstane
historickým faktem, že to byl i jeho postup, který umožnil řešit vládní krizi ve
shodě s ústavními a parlamentními zvyklostmi. Změny ve složení vlády schválilo i
Národní shromáždění ve svém původním složení. V tomto smyslu byla vládní krize
řešena ve shodě s ústavními zvyklostmi.Kromě parlamentních prostředků použila KSČ v Únoru i prostředků mimoparlamentních. Rámec ústavy překročila hlavně činnost akčních výborů a ustavení oddílů Lidových milicí. Ty vyjadřovaly revoluční prvek v únorových událostech a bylo jich použito proto, že hrozilo nebezpečí zbytečného prodlužování krize, které mohlo vyvolat hrozbu občanské války. Tato revoluční opatření vyplynula z konkrétní revoluční situace a z vědomí, že v sázce je osud revoluce a výdobytků dosavadního lidově demokratického vývoje. Právě uplatnění těchto revolučních prvků v postupu strany umožnilo a zajistilo celkově pokojné dovršení procesu přerůstání revoluce. Z hlediska charakteru znamenaly únorové události jednak ústavní řešení vládní krize a zároveň revoluční řešeni všeobecné politické krize.
Mocenské střetnutí v únoru 1948 nebylo nevyhnutelné, neboť mohlo proběhnout jinak a jindy. KSČ totiž předpokládala, že k definitivnímu mocenskému měření sil dojde až v květnových volbách roku 1948. Třídní zápas má však svou vlastní vnitřní dynamiku. Nikdy nelze s naprostou jistotou předvídat další vývoj, neboť postup a prostředky užité politickým protivníkem mohou často rozhodujícím způsobem ovlivnit celkovou situaci. Takovou nahodilostí byla i demise reakčních ministrů, která signalizovala snahu reakce o zvrat politických poměrů.
Jestliže konkrétní průběh únorových událostí mohl mít nepřehledné množství obměn, pak výsledek střetnutí by byl býval vždycky stejný. Demise byla nahodilostí, ale vyústění tohoto třídního zápasu bylo zákonitostí, neboť vyplývalo z logiky historického vývoje. Proto můžeme také konstatovat, že Únor — jako rozhodující střetnutí mezi dělnickou třídou a buržoazií — byl nevyhnutelný, neboť byl výslednicí všech tehdy působících příčinných souvislostí. Vždyť koneckonců ani pohnutky tříd, politických stran a jejich vůdců nejsou náhodné, ale vyjadřují určitou tendenci, která vyplývá z jejich postavení a zájmů a odpovídá historickým zákonitostem vývoje.
Naskýtá se ještě velmi aktuální otázka, jaká byla úloha a místo Února v československé revoluci let 1944—1948. Revizionistické přístupy k hodnocení Února (zejména v druhé polovině šedesátých let) byly totiž těsně spjaty se zkresleným výkladem podstaty tzv. specifické cesty Československa k socialismu, kterou uskutečňovala Komunistická strana Československa.
KSČ se začala orientovat na pokojnou a postupnou cestu přechodu k socialismu ještě v průběhu národně osvobozeneckého boje. Orientace na důsledné uskutečnění národní a demokratické revoluce a její postupné přerůstáni v revoluci socialistickou byla hlavním obsahem tzv. specifické cesty k socialismu. Podmínky pro možnost pokojné cesty k socialismu vytvořilo vítězství Sovětského svazu nad fašistickým Německem, osvobození Československa Sovětskou armádou i příznivá vnitropolitická situace. Specifická cesta k socialismu představovala tedy zvláštní případ přístupu k socialismu, k jehož hledání vybízel komunistické strany V. I.. Lenin. Vedoucí představitelé KSČ v období let 1945 až 1948 často zdůrazňovali, že smyslem postupu KSČ je vyhnout se zbytečným srážkám, chaosu a nepokojům, ale důsledně zabezpečovat socialistický vývoj.
Z celé koncepce KSČ je zřejmé, že vítězství socialismu mělo být dosaženo pokojným, eventuálně parlamentním přechodem moci do rukou dělnické třídy. Komunistická strana využila příznivé situace, ale byla si od počátku vědoma toho, že přes odlišnost podmínek a zvláštnost přístupu k socialismu budou i v Československu uplatněny obecné principy přechodu od kapitalismu k socialismu, které zobecněním hlavních rysů Velké říjnové socialistické revoluce formuloval V. I. Lenin. KSČ chápala a neustále zdůrazňovala, že československá revoluce je neoddělitelnou součástí světové socialistické revoluce, že pohyb revoluce sice musí odpovídat konkrétní situaci, ale svým vyústěním musí být obsahově a v podstatě i časově shodný s revolucemi v ostatních lidově demokratických zemích. Taková byla podstata politiky KSČ.
Revizionisté však vkládali do pojmu československé specifické cesty k socialismu úplně jiný obsah. Tvrdili, že tato cesta byla již realizovaným pohybem socialismu a že revoluce v letech 1944—1945 byla už revolucí socialistickou. Z tohoto pojetí pak vyplývalo, že společensko-politický systém po roce 1945 byl v podstatě dovršeným modelem česko slovenského socialismu, jehož hlavním znakem byla politická pluralita a hospodářská koexistence několika sektorů.
Úvahy o československém modelu socialismu se u nás v Československu začaly objevovat poté, co o těchto otázkách začaly diskutovat v rámci příprav vlastních programů některé evropské komunistické strany. Mechanické přejímání těchto úvah a jejich transplantace na minulé děje byly první a základní chybou, ze které se potom vlastně logicky odvíjely další.
Z metodologického hlediska chyba spočívala především v pokusu srovnávat nesrovnatelné. Stačí se jen zamyslet nad mezinárodní situací, abychom zjistili, že období 1944 až 1948 mělo zcela odlišný rámec než období od druhé poloviny padesátých let, kdy socialistická světová soustava začala rozhodující měrou ovlivňovat vývoj celého světa. Právě tak nebylo možné mechanicky srovnávat vnitropolitickou situaci, která je do značné míry vždy určena sociálním postavením jednotlivých tříd a vrstev. Jestliže v poválečném Československu bylo hlavním problémem zajištění základní výživy pro obyvatelstvo, pak v dnešní západní Evropě musí komunistické strany vycházet z jiného charakteru a ostrosti sociálního napětí vyvěrajícího ze současné úrovně kapitalistické společnosti. K těmto odlišnostem přistupují navíc i faktory subjektivní.
Vcelku lze tedy shrnout, že při voluntaristickém konstruování „československého modelu socialismu" byl porušen základní princip marxistické metodologie spočívající v požadavku konkrétního rozboru konkrétní situace. Navíc tato konstrukce vycházela ze svévolné interpretace obecného a zvláštního v revoluci, neboť zvláštní bylo často vydáváno za obecné a naopak. Sledujeme-li vývoj revoluce v jiných lidově demokratických zemích a v Československu, pak můžeme odpovědně konstatovat, že přes řadu odlišností v přístupu k socialistické revoluci v každé z nich lze zcela bezpečně určit jejich převažující shodné rysy, které znovu potvrdily platnost obecných zákonitostí přechodu od kapitalismu k socialismu.
Únor 1948 definitivně rozhodl základní otázku revoluce — otázku „kdo s koho" v třídním zápase mezi dělnickou třídou a buržoazií, otázku politické moci — ve prospěch dělnické třídy. Jestliže v květnu 1945 došlo k zásadnímu přelomu v dějinách Československa, které vstoupilo na lidově demokratickou cestu postupného přechodu k socialismu, pak únor 1948 tuto cestu nejen definitivně zabezpečil, ale zároveň neobyčejně urychlil. Lidově demokratický režim začal plnit funkce diktatury proletariátu, a tím vytvořil základní nezbytný předpoklad budování socialismu v naší zemi. Kl. Gottwald zhodnotil výsledky únorového vítězství hned na dubnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1948:
„V Únoru, vezmeme-li věc vnitropoliticky, šlo o to, zda má náš lidově demokratický vývoj pokračovat dále úspěšně na cestě k socialismu, nebo má-li být zvrácen, má-li dojít k zvratu, který by byl začátkem ústupu zpět k dobám předmnichovským, k dobám kapitalismu. Tak jako rok 1920 po první světové válce rozhodl o dalším vývoji předmnichovské republiky, tak také únor 1948 rozhodl o dalším vývoji osvobozené lidově demokratické republiky, jenomže právě s opačnými výsledky. Jestliže prosinec 1920 znamenal vítězství reakce a začátek kapitalistického upevňováni kapitalistického režimu v předmnichovské republice, únor 1948 znamenal rozhodnou porážku reakce, upevnění lidově demokratického režimu a uvolnění cesty k rychlejšímu postupu k socialismu."
Únorové vítězství zabezpečilo zároveň zahraničně politické postavení naší republiky a upevnilo její dosavadní orientaci na Sovětský svaz a ostatní země lidové demokracie. Ačkoli se celá Národní fronta v Košickém vládním programu zavázala, že „smlouva československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci bude určovat pro veškerou budoucnost zahraničně politickou pozici našeho státu", sledoval pokus reakčních sil o zvrat politických poměrů i narušení těchto závazků a zapojení Československa do tvořícího se západoevropského bloku kapitalistických států. Únor likvidoval tyto pokusy buržoazie a natrvalo zajistil spojenectví a přátelství se Sovětským svazem. Vítězství této zahraničně politické orientace umožnilo, aby se Československo zapojilo do tvořícího se společenství socialistických států, do světové socialistické soustavy.
Únorové události potvrdily celkovou správnost a účinnost politiky Komunistické strany Československa. V jejich průběhu se projevila vydobytá a uznávaná vedoucí úloha strany, která vítězstvím nad buržoazií dále vzrostla a stala se stěžejním principem československého státu. Komunistická strana dovedla dělnickou třídu a ostatní pracující k vítězství díky tomu, že důsledně vycházela z revoluční teorie, kterou se řídila ve své praktické činnosti. Její postup v letech 1944—1948 byl potvrzením toho, že strana zvládla učení marxismu-leninismu, že je uměla tvůrčím způsobem aplikovat na konkrétní československé podmínky. Únor 1948 plně potvrdil, že důsledné uplatňování marxismu-leninismu umožňuje straně usměrňovat celý společenský pohyb a dosahovat postupně strategických cílů.
Komunistická strana jako avantgarda dělnické třídy vždy vyjadřovala a prosazovala třídní zájem dělnické třídy a zároveň i stěžejní zájmy ostatních pracujících. Únor 1948 byl přesvědčivým důkazem toho, že probojování zájmů dělnické třídy umožnilo prosadit i zájmy ostatních pracujících, že osvobození dělnické třídy je současně i osvobozením ostatních pracujících.
V únoru 1948 jako v každé klíčové události se koncentrují jakoby v ohnisku všechny minulé zkušenosti a poučení. V dramatické zkratce tu můžeme odhalit podstatu politického pohybu celých nejnovějších dějin Československa.
Únor 1948 vešel do souhrnu zkušeností dělnické třídy a mezinárodního komunistického hnutí. KSČ se vždy považovala za součást mezinárodního komunistického hnutí. Čerpala zkušenosti a pomoc ze strany bratrských komunistických stran, zvláště Komunistické strany Sovětského svazu, a svůj postup a vlastní úspěchy považovala za dílčí přínos do společného boje za vítězství socialismu na celém světě. Proto únor 1948 má vedle Pařížské komuny, Velké říjnové socialistické revoluce, vítězství v ostatních lidově demokratických zemích atd. svoje místo v pokladnici zkušeností mezinárodního komunistického hnutí, neboť představuje vítěznou zkušenost pokojného přechodu k socialismu. Zahrnuje v sobě mnoho konkrétních a zřejmě už neopakovatelných zkušeností, ale rovněž obecné rysy, které znovu potvrdily mezinárodní platnost a životnost marxismu-leninismu a obohatily mezinárodní komunistické hnutí novými zkušenostmi.