Podle historiků existovalo v dějinách několik
velkých otrokářských společností,
jako například starověké Řecko a Egypt, Říše římská nebo arabský svět.
Vyspělé antické společnosti závisely na práci otroků, bez nich by
společnost nefungovala. Od pracovníků v dolech až po učitele, všude byla
otrocká práce využívána. Otroci neměli žádná práva, byli považováni za věc,
s níž může majitel libovolně nakládat. V průběhu vývoje společnosti
docházelo k mírným úpravám, třeba římský otrok mohl být – jako projev uznání –
pánem propuštěn a dokonce i obdařen určitým majetkem, ovšem na bezprávném
osudu otroků se po staletí nic podstatného nezměnilo. Otrokem se člověk
narodil, nebo stal jako součást kořisti armád vyspělých antických
společností, mohl být prodán svými příbuznými i svým panovníkem, upadl do
otroctví pro dluhy či kriminální čin, možností byla celá řada. S koncem
antiky otrokářství nezmizelo, v Evropě vydrželo i podstatnou část středověku.
Zasáhlo i středověké Čechy, když vítaným zdrojem
příjmu nepohrdla ani přemyslovská knížata, která prodávala hlavně zajatce ze
svých výbojů proti jiným slovanským kmenům. Podle pramenů je otrokářství v
našich zemí doložitelné ještě začátkem 12. století.
I v době pozdního středověku se Evropané stávali otroky, v letech 1500-1800
se počet odvlečených do otroctví z Evropy odhaduje na 1,25 milionu lidí
hlavně z oblastí, které byly pod muslimskou nadvládou, což se okrajově v 16.
století týkalo i Slováků a Čechů, když Turci obléhali Vídeň, kontrolovali
Maďarsko i část Slovenska a pořádali vojenské výpravy na Moravu.
Ve světovém měřítku však otroctví nikdy nenabylo takových rozměrů, jaké
způsobil obchod s africkými otroky v Americe. Za největší obchodníky s
otroky jsou považovány evropské koloniální mocnosti.
Atlantický obchod s otroky z počátku kontrolovali Portugalci, kteří většinu
otroků prodávali v Evropě a na ostrovech v Atlantiku. Prvního otroka
pocházejícího z Afriky Portugalci prodali v roce 1444. Od poloviny 16.
století se ale stala hlavním odbytištěm otroků Amerika. Na tomto kontinentě
otroctví existovalo již před příchodem Kryštofa Kolumba, nemělo však takový
význam, jako po příchodu Španělů, Portugalců a dalších Evropanů.
Prvními oběťmi se stali indiáni, kteří se však brzy ukázali jako málo
odolní. Otrokáři se pak zaměřili na černé Afričany, zvyklé na horké podnebí.
Za největší obchodníky s otroky jsou považovány Británie, Portugalsko,
Francie a Nizozemsko a největším trhem se postupně stala Brazílie (4 miliony
prodaných otroků ). Významným odbytištěm byly karibské ostrovy (4 miliony )
a také anglické kolonie v severní Americe – pozdější USA (500 000 ). Otroky
měl i první americký prezident George Washington, který sice bojoval za
práva člověka, ale otroky za lidi nepovažoval. Na jeho statku žili otroci v
polozemnicích, které připomínaly prasečí chlívky.
Obchod s otroky nabyl v 18. a 19. století formu výnosného obchodního
podnikání. V rámci trojúhelníkového obchodu putovaly z Evropy do Afriky
šperky a zlato, z Afriky do Ameriky otroci a z Ameriky se do Evropy vracely
komodity jako například cukr, káva, bavlna a tabák.
Obchod s otroky přes Atlantik představoval jednu z největších násilných
migrací v dějinách. Podle většiny odhadů mohlo být od počátku 16. století do
poloviny 19. století přepraveno do Ameriky více než 11 milionů Afričanů (někteří
historici hovoří až o 60 milionech, zřejmě při započítání všech, kdo lov na
otroky a jejich přepravu přes oceán v hrůzných podmínkách nepřežili ). Podle
UNESCO bylo během tisíce let trvání novodobého otrokářství z Afriky vyvezeno
24 milionů lidí. Kolonizace amerického kontinentu, která se ze strany
evropských mocností vyznačovala vybíjením původních obyvatel a využíváním
otrocké práce ke kultivaci krajiny a zvyšování zemědělské produkce, tak byla
z valné části výsledkem práce otroků. S počátky kapitalismu se však poměr
vládnoucích vrstev společnosti k otroctví změnil. O otroka se musel pán
starat, musel ho živit, obstarávat alespoň trochu ucházející bydlení prostě
udržovat ho práceschopného, jinak neměl otrok pro otrokáře význam. Dravý kapitalismus měl jiný recept – formálně svobodný člověk je najímán, starosti
o svou osobu a svou práceschopnost přebírá na sebe, kapitalista není vázán
svými otroky, může si najímat libovolné pracovní síly a zbavovat se jich,
kdykoli potřebuje. Může také využít množství nabídnutých pracovních sil ke
snížení pracovních nákladů. Otroctví, které po staletí bylo ekonomickým
nástrojem, začalo být brzdou, ale i zbytečně nákladnou věcí. Tehdejší rozvoj
průmyslové výroby potřeboval mnohem více pracovní síly, než byli otrokáři
schopni nabídnout, navíc se objevovaly a postupně šířily požadavky na
kvalifikaci pracovní síly, což práce otroků nabídnout nedokázala vůbec.
(Tu treba poznamenať chybnú predstavu množstva ľudí,
že otroctvo zaniklo. Otroctvo nezaniklo. Otroctvo bol istý spôsob
vykorisťovania človeka človekom, ktorý tu máme aj dnes, len má inú formu. Na
jeho podstate sa však nič nezmenilo. Chybou je tiež predstava, že otroctvo
vymizlo na základe nejakého pokroku. Nie, nebolo to nijakým osvietenstvom v
spoločnosti. Otroctvo zmenilo svoju formu na základe istých zmien v
spoločnosti - respektíve zmenou výrobných procesov. Otrok ako taký začal byť
brzdou a pre kapitalizmus bol tento spôsob vykorisťovania už neefektívny.
Preto vykorisťovanie nadobudlo oveľa dômyselnejší a stabilnejší spôsob
podrobovania si ľudí. Teda nie pokrok, ale zmena výrobných vzťahov
uskutočnila pád otrokárskeho systému. poznámka redaktora Komunisti.sk )
Přesto otrokářství nikdy zcela nezmizelo, existuje dodnes a v některých
oborech se rozvíjí. Pokud pomineme ve světě ojedinělý případ Mauritánie, kde
je sice otrokářství zakázáno od roku 1981, ale stále se praktikuje, pak
největší trhy na otroky představuje po světě i v Evropě prodej žen jako
nedobrovolných prostitutek a prodej dětí, ať už pro otrockou práci, pro
adopci či dokonce pro kriminální cíle jako je obstarávání lidských orgánů.
Zrušení otroctví vybranými mocnostmi (řazeno chronologicky):
VELKÁ BRITÁNIE – V roce 1807 byl zakázán obchod s otroky v Anglii, otroctví
bylo zrušeno (i v koloniích) v roce 1833 s platností od 1834.
FRANCIE – Otroctví bylo nejprve zrušeno za francouzské revoluce v únoru 1794
po povstání otroků na Haiti. V roce 1802 ho však obnovil Napoleon Bonaparte.
Definitivní výnos o zrušení otroctví byl vydán 27. dubna 1848.
NIZOZEMSKO – Otroctví zrušeno v etapách, definitivně v roce 1863. Po zákazu
však museli otroci povinně pracovat ještě deset let na domovské plantáži,
ale už za mzdu. Farmářům byly také vypláceny kompenzace.
USA – V severních státech USA bylo otrokářství postupně zrušeno do roku
1790. Od roku 1808 začal platit zákaz dovozu otroků. Prezident Abraham
Lincoln vydal během občanské války Prohlášení o zrovnoprávnění otroků
vyhlašující, že počínaje 1. lednem 1863 budou všichni otroci v
konfederovaných státech nebo oblastech aktivně zapojených do vzpoury
svobodní. Definitivní zákaz otroctví přinesl 13. dodatek ústavy, který se
součástí základního zákona stal 18. prosince 1865.
PORTUGALSKO – V Portugalsku a na ostrovech v Atlantickém oceánu bylo
otroctví zrušeno v roce 1761 premiérem markýzem z Pombalu. V afrických
koloniích zrušeno v roce 1869.
BRAZÍLIE – Všechny formy otroctví Brazílie zrušila definitivně 13. května
1888. Podle historiků tímto krokem ztratila monarchie důvěru velkých farmářů,
což mimo jiné přispělo k jejímu svržení vojenským převratem v listopadu
1889.
převzato HaNo, 5. 4. 2007