Pan JUDr. Václav  JUMR

se rozzlobil

J. S E D L Á K

 Dostal se mi do ruky dopis pana JUDr.Václava Jumra, ze 7.května, asi roku 2007, adresovaný, jak je uvedeno v jeho úvodu, „váženým a milým soudruhům na Slovensku“.

V něm autor, hned v úvodu, se snažil zalichotit vydavatelům časopisu Avantgarda sladkostmi buržoazního nádechu; v té souvislosti,  jak je pro lidi jeho typu přirozené, v uměle  nakynuté řeči klopýtal o banální, nic neznamenající sladké výroky.

Čertovo kopýtko však pan Jumr netajil dlouho; hned v druhém odstavečku, s razancí nepřítele, o jakém nemáme ani zdání, napsal o co mu jde především, když uvedl:

V rámečkách je a i v příštích případech bude, uvedena vybraná část textu, z dopisu pana V.Jumra slovenským komunistům.  Úvodem mého podání  musím uvést:

 Vážený pane doktore Jumre! Čas pádí rychlostí, kterou nestačíme ani sledovat. Jen si představte, ve stati V Dialogu… svítá?, přátelsky laděné, jsem se, někdy v březnu roku 2007, jen lehce dotkl politického profilu pana J.Fojtíka. S ohledem na své předcházející, řádně zdůvodněné výroky o něm, jsem tuto svou povinnost zde z části zanedbal, zdá se – lituji toho. Nicméně, zakrátko  nato, bez Vašeho podnětu,  pane Jumre, jsem se ze široka rozepsal, s důkladným zdůvodněním mnohého kroku pana J.Fojtíka, který učinil v politické činnosti; a to ve stati Šaramantní pan J.Fojtík. Zde z ní uvedu některé úseky:

… Pan PhDr. Jan Fojtík CSc. je stále společenskou i politickou veličinou.KSČM, strana v každém ohledu protilidová, mu, ač z KSČ vyloučenému, dala v prvé polovině listopadu 2006 příležitost pohovořit z  její tribuny na pražské teoreticko-politické konferenci, tentokrát nesoucí název K analýze úlohy KSČ při budování socializmu. (O takové analýze nic nevím a kdyby snad byla v minulosti vydána pro veřejnost mimo mé vědomí, tak to bych se jí – té analýze úlohy KSČ při budování socializmu, asi secsakramentsky divil)…

Teď je tu důvod k hlubšímu zamyšlení nad jinou, snad vědomě zastřenou otázkou, která se ptá: Proč ve zmíněné přednášce pana J.Fojtíka, vůbec není  uvedena zmínka o tragedii socializmu, začínající u N.S.Chruščova a naopak, právě u N.S.Chruščova přednáška pana J.Fojtíka končí a to ne charakteristikou nebo rozvedením příčin této strašné dějinné události, ale otázkou, pronesenou panem J.Fojtíkem:

„A co byl, jakou úlohu sehrál tzv. spotřební komunizmus, který hlásal Chruščov? Atd., atp. Ale o tom snad někdy jindy.“

Vidíte, a je tu prvé ale; ALE, to je ale pana J.Fojtíka; moje ALE bude zde vždy uvedeno velkými písmeny a nemůže se zabývat Chruščovovým spotřebním komunizmem; a to proto, že vím jak za jeho vlády sovětský lid, (ani u nás nebyla situace v zásobování základních potravin růžová), čelil hladu čerpáním zlatých rezerv SSSR, nahospodařených J.V.Stalinem. ALE, mimo to dobře vím, že všechny nesnáze a konečný zánik světového socializmu začínal strašnou zradou N.S.Chruščova; takovou jakou dějiny do té doby nepoznaly. O tom se však čtenář pana J.Fojtíka nemá nic dozvědět ani v příštím, slíbeném jeho pojednání o N.S.Chruščovovi; bude zato potěšen jeho „spotřebním komunizmem“; ALE o přízraku hladu nejen v SSSR, by se měl pan J.Fojtík rozepsat, když už slíbil pojednání o N.S.Chruščovovi. Neuvěřitelné, ALE v podání pana J.Fojtíka existující; zcela přirozeně existující! FUJ!

Kromě toho, dávno, dávno předtím, jsem se v jiné studii dotkl politiky pana J.Fojtíka; uvedl jsem v ní, mimo mnohé jiné důkazy:

Dne 22.9.1964, v hodině, která v podstatě uzavírala slávu arcizrádce N.S.Chruščova, vystoupil v Rudém právu J.Fojtík, s článkem Demokracie, její kritika a perspektivy.

Nadpis, zpravidla dobře promyšlený, rámcuje obsahové zaměření uměleckého, poltického, nebo odborného díla. Tak jsme se naučili jej vnímat a proto vždy po jeho přečtení se ptáme: co má autor na mysli? Rozšíří moje politické, nebo odborné poznatky? Mám, nebo nemám se mu věnovat?

Po pravdě musím uvést, u mě nadpis studie J.Fojtíka vyvolal rozpaky, a proto, dříve než jsem přistoupil k jeho studiu, vyhledal jsem orientaci v encyklopedickém slovníku akademie věd. Byl vydaný v roce 1972, je proto, jako všechna ostatní díla, vydaná v té době, poplatný revizionizmu. O demokracii říká, že vyjadřuje vládu lidu, pro níž jako vzor slouží zřízení městských států v starověkém Řecku, zejména v Athénách, kde v 6. – 4.století př.n.l. lidové shromáždění svobodných občanů přímo rozhodovalo o základních otázkách veřejného života. Že požadavek demokracie ožil opět jako jeden z hlavních postulátů buržoazně demokratických revolucí, které vytvořily parlamentně politický systém s několika politickými stranami, kde ekonomickou nadvládu kapitálu zajišťuje občasná výměna politických garnitur. O socialismu říká slovník: z diktatury proletariátu vyrůstá socialistická demokracie jako nový, demokratický politický systém, který sociálním obsahem zabezpečuje vládu dělnické třídy ve vedení s rolnictvem a s inteligencí. Aby dal své učenosti alespoň zdání logiky, definici uzavírá tvrzením: „Plný rozvoj socialistické demokracie je umožněn teprve po likvidaci antagonistických tříd.“

Pravděpodobně, že jiného, revizionisticky pokročilejšího názoru byl autor článku, který se  chystám vyhodnotit, J.Fojtík, který tvrdil, že počínaje XX.sjezdem KSSS byla praxe naší demokracie podrobována při různých příležitostech kritice a závěry z rozborů i když jednoznačné, přece však ještě ne definitivní, říkají: od začátku byla demokracie pojata jako mocenský nástroj dělnické třídy a proto nekompromisně vystupovala proti všem nepřátelům, a že „po vítězství dělnická moc byla formována v národní a demokratickou revoluci, v níž si dělnická třída, představovaná komunistickou stranou, zabezpečila nesporné vedoucí postavení…“ Tedy zase pan J.Fojtík vedoucí postavení dělnické třídě nepřiznával –  mohlo být realizováno, ale jen komunistickou stranou; už pěkně prolezlou středními vrstvami a proto také pěkně zdegenerovanou. V další větě ukončil pan J.Fojtík popis zkonstruovaných sladkostí a neočekávaně, ale s velkou razanci uvedl: „Avšak po únoru 1948 se postupně stále silněji uplatňovaly v celém našem společenském systému neblahé důsledky kultu osobnosti.“

Jistě, každý čtenář bude se mnou cítit rozdíly v obou právě uvedených stanovisek. Koncepce akademie věd, sice výrazně glorifikuje „vládu lidu otrokářské společnosti ze 6. – 4.století př.n.l. ve starověkém Řecku“ a jeho „svobodné občany“– otrokáře, vlastníky otroků, které beztrestně a svobodně, tedy demokraticky dávali zabíjet, nebo je sami naprosto demokraticky zabíjeli; ale přesto se zdá být „principiálnější“. Tvrdší než tvrzení J.Fojtíkovo. Ano, často jsem se setkával s rozdíly ve stanoviscích k jednomu problému, či k jedné otázce,  a došel jsem k závěru, že nepramenily z omylu, zlého záměru, nebo nepřesné interpretace, ale že velmi citlivě a přesně reagovaly na časté změny oficiálního, někdy i polooficiálního výkladu uznávaných autorit revizionizmu; což bylo stydlivým, v podstatě nic neznamenajícím rozchodem s křiklavými, někdy až neurvalými závěry zběsilého Chruščovova avanturismu.

Ale zpět k naší otázce, k demokracii. Již nyní vidíme, že to není hmotný pojem, že ji nemůžeme ani měřit ani vážit a že přesto je idolem stamilionů. Já hned nyní, na okraji úvahy, dodám: je nástrojem a to velmi účinným nástrojem buržoazního ohlupování širokého okruhu mas, které je prováděno v životním zájmu vykořisťovatelů. Na demokracii nelze věřit, tak jako nelze věřit na sv.Mikuláše, nebo zázraky svatých. Demokracie je atributem vykořisťovatelských sil a se socialismem nemá nic společného. Ani nikdy nic společného neměla. Ten má naprosto jiné cíle.

Že přeháním? Ale vůbec ne! Na konci roku 1916 a na začátku roku následujícího, studoval V.I.Lenin v Curychu otázku poměru proletariátu a jeho strany ke státu. Výsledek studia – rukopis tezí Marxismus o státu, ponechal ve Švýcarsku a v dubnu 1917 se vrátil do Ruska. Když v červnových dnech se musel skrývat v ilegalitě, napsal v jednom vzkazu: „Entre nous: jestli mě oddělají, vydejte prosím Vás, můj sešitek 'Marxismus o státu' (zůstal někde ve Stockholmu). V modré obálce, svázaný. Jsou v něm všechny citáty z Marxe a Engelse, a také Kautského… Je tam řada připomínek, poznámek a informací. Myslím, že stačí týden práce, aby to bylo možno vydat. Pokládám to za důležité… Podmínka: tohle je všechno absolutně entre nous!“ Sešitek se našel, byl vydán rusky roku 1930 v Leninském sborníku, sv.XIV. a po té vyšel ještě v roce 1931, 1932 a 1934. V češtině v roce 1959, ve vydání, které připral Ústav dějin KSČ. A tam, na straně 85, je uvedeno:

„I. – demokracie jen pro bohaté a pro tenkou vrstvu proletariátu; chudých se to netýká! Demokracie jen jako výjimka, nikdy ne úplná…

II. – demokracie pro chudé, pro devět desetin obyvatelstva, násilné potlačení odporu bohatých…

III. – demokracie úplná, která se stává zvykem,  proto odumírá… a místo ní nastupuje zásada 'každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb'. Úplná demokracie -  žádná demokracie. To není paradox, ale pravda!“.

V Rejstříku ke spisům V.I.Lenina jsem jako účetní zjistil, že k pojmu Demokracie buržoazní – všeobecná charakteristika, se V.I.Lenin vyjadřuje ve svých Spisech na 48 stránkách, pojem Demokracie – její krach v epoše imperialismu, je předmětem jeho úvah na 4o stránkách… Abych nebyl směšným puntičkářem, v Rejstříku… je osm stran hustě potištěno číselnými údaji, které dávají přehled na kolika stranách Spisů se věnoval V.I.Lenin pojmu demokracie. A revizionista J.Fojtík se ve svém, politicky velmi významném pojednání o demokracii, zaplňující dvě půlstránky velkého formátu Rudého práva, nepotřeboval obrátit k našemu klasikovi ani jednou. Ale důkazy, to pochopitelně, hledal jen u buržoazních autorů. Jako např. u amerického "myslitele" W.Millse, nebo u dlouhodobého vydavatele anglických The Times, jinak také buržoazního dějepisce SSSR, E.H.Carra a ještě u dalších dvou – třech buržoazních vzdělanců.

Přejímaje jejich myšlenky, se pan J.Fojtík snažil dokázat zvrácenost kultu osobnosti J.V.Stalina, který, představte si, pošlapal i atribut buržoazie – samotnou podstatu demokracie, které věnují svou náruživou a neutuchající pozornost význačné osobnosti buržoazie, ale komunisté, revolucionáři po ní od vítězství v únoru 1948 šlapali, sprosťáci.

Takže, po větru, po proudu, ať se jejich směr mění třeba každý den dvakrát; to je nejsnazší, že, pane Fojtíku. Teď vám zůstal nejnižší, poslední stupínek k vystoupení na vrchol  nové slávy. Dá se žít, já vím, určitý čas i na něm. Vím to dobře, celý život jsem byl pod ním a proto naději těch nade mnou jsem měl přímo na očích, poznal jsem ji dobře.

Na závěr této stati: Politika pana J.Fojtíka je neobyčejně proměnlivá, tedy zrádná; v tomto ohledu, ALE nesahal N.S.Chruščevovi ani po paty; ten byl ve zradě génius; největší jedinec v dějinách lidstva vůbec. O tom nemůže být sporu! Proto se pan J.Fojtík k němu obrací, jeho glorifikuje – především tím, že mu nepřisoudí ani stín odpovědnosti za strašnou, světovou zkázu socializmu. FUJ!

ALE, spějme dál. Ještě nedávno v Dialogu popularizoval pan J.Fojtík J.V.Stalina, ač morální ani politické právo k tomu neměl; teď potvrdil moje tvrzení a o J.V.Stalina zcela ztratil zájem a Dialog, (zásluhou pana J.Fojtíka?), snad zásadně, vzývá oba pány Masaryky – výrazný protipól J.V.Stalina. To je změna, která by měla varovat každého i politicky nezainteresovaného.

Nicméně; výrazné změny politické orientace pana J.Fojtíka jsou bouřlivě varující. Kromě toho, v poslední době, ze strany vedení Dialogu zcela ustaly plačky nad permanentní finanční krizí Dialogu! A to je podezřelé!

A teď povzdech: Zalistujete-li v Rudém právu nebo i v jiných, prý komunistických novinách z  aktivní doby pana J.Fojtíka, musíte narazit na to co on deformoval, jak přehlížel stanoviska klasiků, které prokázaly svoji historickou platnost. To naprosto přirozeně vedlo k deformacím socializmu, k jeho vývoji do tzv. reálného socializmu a od něho, naprosto přirozeně, k úplnému, vše zahrnujícímu rozkladu všech, absolutně všech socialistických pozůstatků. Tak se otevřela perspektiva k dalšímu, hlubšímu a širšímu, teoretickému, nakonec všeobecnému, absolutnímu zhroucení, které, pochopitelně nezahrnuje jen Teoreticko analytické pracoviště KSČM, ale celou tuto stranu i myšlení ostatních, v komunizmu ne zcela kovaných jednotlivců. ALE zpátky ke KSČM. Samozřejmě, tato strana nemá, ani nemůže mít centrální řízení, proto její rozklad je neobyčejně pestrý – nejednotný; jeho hloubka je všude jiná; ale rozklad je všude, absolutně všude, na všech místech života i řízení KSČM. Je to strašná bilance; odpovědnost za ní padá na každého z nás, kdo jsme v tomto období byl v plné síle; ALE na lidi politických rozměrů, politického postavení pana J.Fojtíka, padá především!!!

A pan Jumr na Jendu Fojtíka nedá dopustit. To nepřekvapuje. Pro něho, právě tak jako pro pana J.Fojtíka, jsou základní komunistické principy naprostou zbytečností. Pan Jumr se v tomto ohledu především vyznačuje tím, že se ve své zrádné politice neorientuje jako politik, ale JEN jako historik buržoazního ražení. Ve všech jeho pojednáních jsou uvedeny jen historické události, pro něho je minulost jen buržoazním, matoucím, zatemňujícím dějepisem. V jeho textech a neprostudoval jsem jich málo, jsem nenašel zmínku o tom která síla, která událost by vývoj v příslušném dějinném období specifikovala; nesetkal jsem se v nich s rozvedením okolností či s popisem pohybu sil, které ji vyvolaly, která třída je vedla, kdo v jejím počínání jí pomáhal a kdo – která společenská skupina mu bránila… Prostě, provolání K.Marxe a B.Engelse v Komunistickém manifestu, v úvodu hlásající: „DĚJINY VŠECH DOSAVADNÍCH SPOLEČNOSTÍ JSOU DĚJINAMI TŘÍDNÍCH BOJŮ“, nebere pan V.Jumr vůbec na vědomí a přesto má odvahu, (nebo snad drzost), vyslovit písemné výtky neohroženým slovenským komunistům. Neuvěřitelné, leč pravdivé!

Asi nejtěžší, přímo agresivní napadení komunistických postulátů, vyjádřil pan Jumr v textu, právě zde zarámovaným:

Nejdříve ke stanovisku pana Jumra uvedu svou trošku; chci v ní zdůraznit: pan Jumr ví, že zastává revizionizmus, vždyť se k němu slavnostně hlásí, bojuje o jeho naplnění i u mladých slovenských komunistů, tvrzením, výtkou: „… Horší však je, že Váš časopis uveřejnil tak neskutečně škodlivý článek odmítající ‚Revizionistický Pacifizmus‘ zahraniční politiky ČSSR…“ Zde pan Jumr ostentativně deklaruje své protileninské, protisocialistické stanovisko. Na to má právo, to mu nemůžeme upírat, „vždyť žijeme v demokracii“; ale naše povinnost nám za takového stavu jeho politického vědomí ukládá: považovat pana Jumra za ostrého a nesmlouvavého antikomunistu, s kterým už nelze vést diskusi, která by si kladla za cíl vzájemné objasnění a postupné sjednocení politických stanovisek. Tento politický extrém pana Jumra nesmí být pro nás překvapením; mnoho symptomu – příznaků nám už dávno řeklo s velkým důrazem, že zvlášť aktivní členové KSČM jsou v mnoha případech výrazně antikomunisticky orientovaní; teď z konkrétního, písemného výroku jsme dostali do ruky pádný důkaz, že takovým, vyzrálým antikomunistou je i pan Jumr. Je to politováníhodné, ale stokrát lepší  než kdyby nás jeho antikomunizmus přepadl v neočekávané situaci.

Další text tohoto stanoviska bych rád adresoval především mladým komunistům; pro tento posvátný čin jsem se obrátil na klasika, který svoji marxisto-leninskou orientaci uměl v plném rozsahu uplatnit v politické praxi velmi těžkého historického období, na J.V.Stalina, který, jaksi navíc, se otázkou mírové agitace zabýval krátce před svou smrtí a to v pojednání Ekonomické problémy socializmu v SSSR. V této stati uvedl mimo jiné:

„Někteří soudruzi tvrdí, že v důsledku vývoje mezinárodních podmínek po druhé světové válce přestaly být války mezi kapitalistickými zeměmi nevyhnutelnými. Soudí, že rozpory mezi táborem socializmu a táborem kapitalizmu jsou silnější než rozpory mezi kapitalistickými zeměmi, že Spojené státy americké si dostatečně podřídily ostatní kapitalistické země, aby jim znemožnily bojovat mezi sebou a vzájemně se oslabovat, že předáci kapitalizmu byli dostatečně poučeni zkušeností dvou světových válek, které způsobily vážnou škodu celému kapitalistickému světu, než aby si dovolili znovu zavléci kapitalistické země do války mezi sebou – že vzhledem k tomu všemu přestaly být války mezi kapitalistickými zeměmi nevyhnutelnými.

Tito soudruzi se mýlí. Vidí vnější jevy, míhající se na povrchu, nevidí však ony hlubinné síly, které, i když působí zatím nepozorovaně, přece jen budou určovat chod událostí.

Navenek všecko vypadá jako ‚v nejlepším pořádku‘: Spojené státy americké drží zkrátka západní Evropu, Japonsko a jiné kapitalistické země; Německo (západní), Anglie, Francie, Itálie, Japonsko, které upadly do spárů USA, poslušně plní přikázání USA. Bylo by však nesprávné myslet si, že tento ‚pořádek se může udržet na věky věkům‘, že tyto země budou do nekonečna snášet nadvládu a útlak Spojených států amerických, že se nepokusí vymanit se z americké poroby a dát se cestou samostatného vývoje.

Vezměme především Anglii a Francii. Je nepochybné, že tyto země jsou imperialistické. Je nepochybné, že levné suroviny a zabezpečená odbytiště mají pro ně prvořadý význam. Je možno předpokládat, že budou do nekonečna snášet nynější situaci, kdy Američané pod záminkou ‚pomoci‘ ve formě ‚Marshallova plánu‘ pronikají do anglického a francouzského hospodářství a snaží se je přeměnit v přívěšek hospodářství Spojených států amerických, kdy americký kapitál uchvacuje suroviny a odbytiště v anglo-francouzských koloniích a připravuje tak katastrofu pro vysoké zisky anglo-francouzských kapitalistů? Nebude snad správnější říci, že kapitalistická Anglie a po ní i kapitalistická Francie budou konec konců donuceny vyrvat se ze sevření USA a dostat se s nimi do konfliktu, aby si tak zajistily samostatné postavení a ovšem i vysoké zisky?

Přejděme k hlavním poraženým zemím, k Německu a Japonsku. Tyto země nyní bídně živoří pod botou amerického imperializmu. Jejich průmysl a zemědělství, jejich obchod, jejich zahraniční a vnitřní politika, celý jejich život – jsou spoutány americkým okupačním ‚režimem‘. A přece tyto země byly ještě včera velkými imperialistickými mocnostmi, které otřásaly základy panství Anglie, USA a Francie v Evropě a v Asii. Domnívat se, že se tyto země nepokusí znovu postavit na vlastní nohy, zlomit ‚režim‘ USA a prodrat se na cestu samostatného vývoje – to znamená věřit v zázraky.

Říkají, že prý rozpory mezi kapitalizmem a socializmem jsou silnější než rozpory mezi kapitalistickými zeměmi. Teoreticky je to ovšem správné. Je to správné nejen nyní, v současné době – bylo to správné i před druhou světovou válkou. A to více méně chápali vedoucí činitelé kapitalistických zemí. A přesto druhá světová válka začala nikoli válkou proti SSSR, nýbrž válkou mezi kapitalistickými zeměmi. Proč? Za prvé proto, že válka proti SSSR, jakožto zemi socializmu, je pro kapitalizmus nebezpečnější než válka mezi kapitalistickými zeměmi, neboť klade-li válka mezi kapitalistickými zeměmi pouze otázku převahy jedněch kapitalistických zemí nad jinými kapitalistickými zeměmi, pak válka proti SSSR musí nutně položit otázku existence kapitalizmu samotného. Za druhé proto, že kapitalisté, přestože z propagačních důvodů povykují o útočnosti Sovětského svazu, sami nevěří v jeho útočnost, neboť počítají s mírovou politikou Sovětského svazu a vědí, že Sovětský svaz sám kapitalistické země nenapadne.

Po první světové válce se rovněž mělo za to, že Německo je definitivně vyřazeno, právě tak jako se nyní někteří soudruzi domnívají, že Japonsko a Německo jsou definitivně vyřazeny. Tehdy se rovněž hovořilo a halasně vytrubovalo v tisku, že Spojené státy americké drží Evropu zkrátka, že Německo se nemůže již postavit na nohy, že od nynějška nemůže dojít k válce mezi kapitalistickými zeměmi. Přes to se však Německo pozvedlo a postavilo na nohy jako velmoc za nějakých 15 až 20 let po své porážce, vymanilo se z poroby a dalo se cestou samostatného vývoje. Při tom je charakteristické, že to byla právě Anglie a Spojené státy americké, kdož pomohl Německu pozvednout se hospodářsky a pozvednout jeho vojensko-hospodářský potenciál. Ovšem, když USA a Anglie pomáhaly Německu, aby se hospodářsky pozvedlo, měly při tom na mysli obrátit Německo, jakmile se vzchopí, proti Sovětskému svazu, využít ho proti zemi socializmu. Německo však zaměřilo své síly v prvé řadě proti aglo-francouzsko-americkému bloku. A když hitlerovské Německo vyhlásilo válku Sovětskému svazu, tu se aglo-francouzsko-americký blok k hitlerovskému Německu nejen nepřipojil, nýbrž naopak byl nucen vstoupit do koalice s SSSR proti hitlerovskému Německu.

To znamená, že boj kapitalistických zemí o trhy a přání utopit své konkurenty se ukázaly prakticky silnější než rozpory mezi táborem kapitalizmu a táborem socializmu“. (I z tohoto hlediska je třeba posuzovat poválečné dekrety, vydané v Československu; rozhodně je nutné odmítnout jejich dnešní masové zneužívání v dostupných tiskovinách, prý komunistické orientace, ke glorifikaci imperialisticky zaměřeného Dr.Eduarda Beneše).

„Ptáme se, kde je záruka, že se Německo a Japonsko nepostaví znovu na nohy, že se nepokusí vymanit se z americké poroby a začít žít samostatným životem? Myslím, že takových záruk není.

Z toho vyplývá, že nevyhnutelnost válek mezi kapitalistickými zeměmi zůstává v platnosti.“

(O nevyhnutelnosti válek mezi kapitalizmem a socializmem, se J.V.Stalin nezmiňoval přímo; uváděl jen její specifika, její odlišnost od válek mezi kapitalistickými státy. To neznamená, že mezi těmito dvěma světovými systémy, nebyla i přiměřenost, podobná přiměřenostem, panujících ve vztazích mezi buržoazními státy světa!)

J.V.Stalin pokračoval: „Říkají:“ (oponenti J.V.Stalina; myslím, že mezi mimi dominoval N.S.Chruščov) „Leninovu poučku, tvrdící, že imperializmus nevyhnutelně plodí války, je nutno považovat za zastaralou, protože nyní vyrostly mohutné lidové síly, vystupující na obranu míru proti světové válce. To je nesprávné.“ (Nebyla to původně odpověď J.V.Stalina ‚na koncepci‘, kterou, už před XX.sjezdem KSSS, N.S.Chruščov otevřel v rozhovoru s J.V.Stalinem? Nebyla tato „válečná“ vsuvka do ekonomických problému SSSR odpovědí J.V.Stalina N.S.Chruščovovi - na jeho blouznění o epoše světového míru, které na plné obrátky bouřilo v „marxistické“ teorii po smrti J.V.Stalina? Nežije v této agonii ještě dnes i pan Jumr? Na jedné teoretické konferenci si takto zafantazíroval i pan J.Skála v hlavní referátu; a potom, když mu jeho omyl vysvětlovala děvčátka z německého prostředí, mluvící anglicky a on, pan J.Skála potom, když překládal jejich stanoviska do češtiny, ani nepoznal, že vyvracejí jeho, krátce před tím glorifikovanou, jeho mírovou mánii. A pročpak jsem nyní jejich výroky nenašel ve sborníku z konference? Nezařídila to ruka pana Pázlera? Už dávno si na ní stěžoval soudruh Kohoutek!)

J.V.Stalin pokračoval: „Cílem soudobého hnutí za mír je pozvednout lidové masy k boji za zachování míru, za odvrácení nové světové války. Cílem tohoto hnutí za mír není svržení kapitalizmu a nastolení socializmu – toto hnutí se omezuje na demokratické cíle, na zachování míru. V tomto směru se soudobé hnutí za zachování míru liší od hnutí v období prvé světové války, požadující přeměnu války imperialistické ve válku občanskou; toto hnutí šlo dále a sledovalo socialistické cíle.“

(Takové mírové hnutí měl N.S.Chruščov a jeho následovníci praktikovat a ne na jedné straně do světa prohlašovat, že vývoj světa dospěl do stadia, kdy je možno války vyloučit z dějinných procesů a při tom, na druhé straně, v poklesu do kolen marně prosit světovou buržoazií o účast na diplomatických mírových jednáních a tak, v zásadním rozporu s pravdou, dokazovat celému světu, že buržoazie je silou výrazně nakloněnou k míru, k míru pro všechny a na všechny časy. Takovou politiku, bohužel, prosazuje i teď, po letech i pan V.Jumr! Rozhodně neměl právo ve svém stanovisku napadnout koncepci V.I.Lenina a pak nám, mně a slovenským komunistům, vmést do tváře: „Měli jsme… ve jménu socialistické revoluce prosazovat války?“ K tomu ho nikdo nenutil, ani demokraticky nevedl. Je nutné tvrdit s důrazem: Tak zvaná leninská mírová politika, zkoncipovaná zrádnými záměry N.S.Chruščova, praktikovaná i L.I.Brežněvem – výrazně glorifikovala buržoazii; a stejně války nevymítila; vždyť sami sovětští revizionisté zbraněmi „rešili“ a nevyřešili politické události v Maďarsku, v Polsku, Československu i v Afghánistánu… Co vím, jen ve Vietnamu byly sovětské zbraně vítězné a zabezpečily zdrcující porážku USA. Teď zpět k tvrzení J.V.Stalina, ten dále uvedl:

 „Je možné, že při určité shodě okolností se boj za mír někde rozvine v boj za socializmus, avšak to už nebude dnešní hnutí za mír, nýbrž hnutí za svržení kapitalizmu.

Nejpravděpodobnější však je, že dnešní hnutí za mír, jakožto hnutí za zachování míru, v případě úspěchu povede k odvrácení dané války, dočasně ji oddálí, dočasně uchrání daný mír, odstraní válkychtivou vládu a nahradí ji vládou, ochotnou mír dočasně zachovat. To je ovšem dobré. Dokonce velmi dobré. Avšak toto vše nestačí k tomu, aby byla odstraněna nevyhnutelnost válek vůbec. Nestačí to, protože imperializmus se přes všechny tyto úspěchy hnutí na obranu míru přece jen udržuje, existuje dál, a tudíž existuje dál i nevyhnutelnost válek…“

Reálný - jednoduchý pohled na maximální složitost světa, pane V.Jumre, to není vaše metoda, jak jsem poznal! Ale vyvolávat averze, zápasit o svou nadřazenost, tomu se nevyhýbáte! Pročpak? Protože tyto hmaty ovládáte, jak si myslíte? Ano! Komunistický náhled na společenské procesy je vám naprosto cizí – s takovými předpoklady jste předurčen pro revizionizmus toho největšího zrna. Nedivte se proto, že budete i nadále předmětem našeho zvýšeného zájmu; to však neznamená, že budeme preventivně bránit vašemu antikomunizmu; to by bylo zcela zbytečné, neboť Váš primitivní antikomunizmus nikoho nezíská a s vaší zradou jsme se již smířili.

Tady si z hrubých výroků – (ty jemné, podrobné, zde zatím nelze umístit, zatím nenastal jejich čas, ty ještě nedozrály k podrobnému veřejnému pojednání) si vystavíme jakousi rekapitulaci výsledků „demokratického revizionizmu“, který miluje pan Jumr a který praktikovali papaláši, když byli u moci:

Víme a to nejen ze stanovisek pana Jumra zde uvedených, že revizionisté s velkým nasazením usilovali o lásku se světovou buržoazií; ta, když se probudila k životu, se rozvinula do společného, dvojhlasého antistalinizmu – do akce, která v nasazení neměla v našem prostředí k sobě rovnou; (až dnes ji výrazně překonává antikomunizmus); antistalinizmus, jako takový, vyvolal absolutní nedůvěru mas k socializmu; to na jedné straně; na té druhé straně antistalinizmus antisocialisticky aktivoval maloburžoazní souběžce se socializmem; kromě toho, antistalinizmus se praktikoval nejen na ideologické frontě, ale on uvolňoval, bouřil a bojovně aktivoval všechny, absolutně všechny antisocialistické síly; za těchto podmínek do denní politiky vstoupily rehabilitace; to všechno v sladkém nálevu mírové politiky světového socializmu s buržoazií. Tak se vytvořila neobyčejně silná protisocialistická fronta; která v roce 1968 přešla do akce.

Zas musela přijít ke slovu demokracie tanků; jen jejich rachot přivedl „k rozumu“ absolutní většinu prostého lidu Československa.

Ale ve směru vývoje se nic nezměnilo; potom, v rámci normalizace, zas dostali moc antistalinisté, antikomunisté; a celý opar těžkého třídního boje, v roce 1968 probíhající, se odpařil do ztracena komínem „pomýlených“.

Všechna ta neskomírající láska revizionistů ke světové buržoazii, probíhala v maximální nenávisti ke komunistické, Mao Cen-tungově  Číně!

Potom se láska ke světové buržoazii začala v reálsocialistickém prostředí Brežněvem praktikovat vědecky; válka ve Vietnamu ještě neskončila a celá Evropa narychlo zapomněla na antagonizmus, pevně vládnoucí ve vztazích buržoazie a socializmu, aby mohla jednat o míru, přátelství a spolupráci. Nová vlna milostných orgií, probíhající mezi kapitalizmem socializmem, formálně  dosáhla vrcholu v roce 1975 v Helsinkách.  V podstatě se nic nezměnilo, buržoazie držela směr i vyhraněnou rezervaci k reálsocializmu; „jen“ socializmus začal rychleji strádat ekonomicky i politicky; „jen“ reálsocialisté dále na kolenou žadonili o nová a zase nová jednání o míru – tak sami reálsocialisté v lidu pěstovali lásku k buržoazii; (V.I.Lenin měl vždycky pravdu, to nepřekoná ani pan Jumr)! V tomto období se soustředila buržoazie na Sovětský svaz; ten byl rozhodující; s jeho zánikem přece musí zaniknout i ostatní státy jeho bloku – vždyť socializmus se z nich už dávno vytratil zcela spontánní cestou, bez bouřlivých antikomunistických podnětů světové buržoazie.

A pak přišla chvíle velkého třesku; lid, zamilovaný do buržoazie, především z reálsocialistických podnětů, (vždyť přímý buržoazní ideologický vliv v zemích reálného socializmu byl do té doby nepatrný), vstoupil do ulic; a reálsocialistické vedení už neexistovalo, rozpustilo se, zcela se rozplynulo ve všude přítomné  lásce k buržoazii, se zanícením revizionisty pěstované po dlouhá léta své bezmocné moci – jak se teď smějí děti rodičů, kteří v reálsocialistických podmínkách v nepřímých projevech pěstovali lásku k buržoazii.

Lid se teď sám probouzí, tápe a znovu upadá do područí zběsilého
antikomunizmu;  KSČM, strana pana Jumra, mu nepomůže
v politické orientaci, ani jedním slovem.

Mírumilovná buržoazie, kterou ještě dnes vychvaluje pan Jumr, se
chystá z Čech řídit let raket… Z toho přirozeně vyplývá: J.V.Stalin se nemýlil, když tvrdil: nevyhnutelnost válek mezi buržoazními státy stále přetrvává.

Neděláme špatnou politiku, když nás proklíná pan Jumr.
Opravdu, není to špatná politika, ale je zatím zcela neúčinná!
Co se s tím dá dělat? Nevím, já zatím bojuji s pány Jumry!

Jak je zřejmé z textu pana Jumra, nikdy nepřestal být aktivním členem strany – své členství ve straně zdůrazňuje několikrát; ale za komunistu se neprohlásil ani jednou; není to příznačné a logické; nebo dokonce: člen KSČM ani nesmí být komunistou?; je to možné, s politickou orientací pana Dolejše nebo pana Filipa, se to absolutně neslučuje.

Nebudu o mnoho let starší než pan Jumr; a přece jsem do strany vstoupil v roce 1947 –  byl jsem předúnorovým členem strany, komunistou už dávno předtím; přihlášku do strany jsem podepsal 14.2.1947; to mně bylo šestnáct let a čtrnáct dnů; do strany jsem byl přijat 1.3.1947; v 18ti letech jsem se stal předsedou základní organizace, o 105ti členech. KSČM pana Grebeníčka mně členství v jeho straně ukončila, když jsem nepodepsal prosbu o ponechání v KSČM – bylo to logické, nepatřil jsem mezi ně; (přirozeně i život ukazuje, že nepatřím ani k panu Jumrovi); vždyť mně „soudruzi“ vyhazovali ze zaměstnání celý život; za reálsocializmu jsem dostal jednu stranickou důtku, za chybu v kádrové práci, aniž by „soudruzi“ z okresu se mnou promluvili jedno slovo; příští měsíc přišli opět na členskou schůzi mé základní organizace a trest odvolali, aniž by se mnou promluvili jedno slovo; snad se dovtípili, že trest byl vyhlášen neoprávněně, protože sám, (na upozornění anonyma), jsem chybu před dvěma roky odstranil; no, za dva, za tři měsíce mně odvolali z funkce ředitele, aniž by se mnou promluvili jedno slovo; nedivme se tomu, jeden z těchto hlavních aktérů – později vedoucí tajemník OV KSČ a ještě později hlavní odborář kraje, jako stážista ústřední stranické školy, v roce 1968 maloval na zeď , aby okupanti táhli domů; a tak tomu bylo celý život, přesněji: celý život, XX.sjezdem KSSS počínající. Do svého soukromí jsem si odskočil z podnětu pana Jumra, nesídlím tam trvale, ale někdy přece jen tam pohlédnu, ale jen na chvilku.

Pan Jumr, nevím proč, ve svém dopise připomíná pana Chňoupka; já vím, byl to jeho nadřízený. Hergot! Ten, kdyby byl na světě, ten by se  na mne pořádně rozzlobil; narazil jsem totiž na jeho jméno, které schvaluje – uvádí do života Vyhlášku 120/1976 Sb., právně zavádějící v Československu kapitalistické politické poměry. V práci na tomto rozboru stále nemůžu pokračovat plynule; stále mně ruší nějaké nepředpokládané podněty; a pak, nejsem odborníkem na právo nebo na legislativu; ale snad se za pomocí konzultací s odborníkem, prokoušu až k závěru tohoto úkolu; a to zas averze bude hořet.

P.S. O mém seznámením s panem Jumrem, o tom jak naše přátelství zaniklo, o listovce Cesta zrady, o tom, jak pan Jumr si násilně pomáhá vymyšlenými dvěma, na sobě nezávislými J.Sedláky a o jiných drobnostech, z podnětů pana Jumra vyplývajících, se snad rozepíšu někdy později; kdyby se taková potřeba přece jenom vyskytla.