POZDRAV Z RUSKA

J. Kutaj

  

Jarmila Glazarová, česká spisovatelka, slovem doprovodila knihu fotografií, která nese jednoduchý název: Leningrad. Vypráví v ní o tomto městě, o jeho lidech, o tom jak tam v jejich letech žili i jak umírali za doby fašistického obklíčení Leningradu. Mě zvlášť oslovil text:

Divadlo Maxima Gorkého je v Leningradě rozlehlá, zeširoka rozsedlá budova na nábřeží Fontanky, s velkým hledištěm a s technicky dobře vybaveným jevištěm. Úzkými a klikatými chodbami připomíná naše Stavovské divadlo. Zůstal mi z něho podivně smutný dojem. Jak je to zvláštní. Pokaždé, když jsem šla ten dlouhý kus cesty po nábřeží od zastávky autobusu, pršelo. Pokaždé bylo syrovo a šedo, nízké mraky se převalovaly nad olověnou Fontankou a rozpojovacím Černyševským mostem. Na dlažbě bylo ještě znát stopy války, i na vykousaném zábradlí nad řekou.

Jednou jsem šla z tohoto divadla pod hlubokým, hlubokým dojmem, jak člověk jde, do sebe pohřížen, pln doznívání, docela pomalu, ačkoliv prší, je jedna hodina po půlnoci a očím se chce spát. Uvnitř však všechno zní. Byla to pohostinská hra Michoelsova Židovského divadla z Moskvy. Toho večera hráli Bluždajuščije zvjozdy. V jazyce „jiddiš“, kterým židovští herci mluvili, se hra jmenuje Sterne fallen. Německé prvky převládají v té sloučenině mezi ruským, polským a rumunským jazykem.

Jaký to byl zážitek, jaký objev – to bylo docela zvláštní, jiné, strhující umění, pathetičtější, mimičtější, temperamentnější a také propastnější, než jaké jsme zvyklí vidět a slyšet. Je to příběh dcery haličského vesnického kantora, která se stane slavnou zpěvačkou. Příběh beznadějné lásky, která vede dětského kamaráda ve stopách lásky, touhy a hledání až do Ameriky. A když se konečně sejdou, oba slavní umělci, když se poznají pod uměleckými jmény, je pozdě, oba jsou vázáni sňatkem. Na terase newyorského hotelu se rozcházejí, „dobrou noc“, a ještě pod schodištěm, obraceje obličej vzhůru, muž šeptá „dobrou noc“ a žena se ještě vrhá zpátky k zábradlí a pláče „dobrou noc“, a muž, odcházeje do tmy, ještě naposled tlumeně zvolá „dobrou noc“. A je to přesně, do posledního záchvěvu hlasu, do posledního náznaku pohybu zopakovaná scéna loučení v haličské vsi, na rozpadajících se schodech kantorova domku, u zábradlí před komůrkou děvčátka, které se loučí se soudruhem dětských her na prahu milostného citu, na samém prahu lásky.

Dobře vím, že tato kostra banálního příběhu neříká mnoho. Co z toho však dokázali udělat ti zvláštní, nespoutaní lidé, jak mluvili, zpívali, kolik to bylo postaviček potulné židovské tlupy mezi Krakovem, Bukureští, Londýnem a Novým Yorkem. Kolik tragických postav, propadlých  vášní divadla, bídě, nemocem, nezdarům, kteří umírají, nebo docházejí ke slávě. Bylo to objevné setkání s novým neznámým světem.

Když se člověk rozhlédl hledištěm, jak zvláštní i obecenstvo. Židovské obecenstvo, převážně. Elegantní, inteligentní, uměřené, a přece otřesené do hlubin, naslouchající srdcem. Nejhlubším, skrytým, starým a ozvučným koutkem srdce, v kterém se pohnulo dědictví krve. Mnoho smíšených manželských dvojic, kde jeden se dívá zvědavě, ničemu nerozumí, a druhý se dívá pohřížen a naslouchá srdcem. O přestávkách překládají a vysvětlují. Motiv písně se zmocnil jejich mysli, popěvují si tichounce ten neskonale, rafinovaně smutný nápěv, při kterém srdce usedá.

Vyjdete ven. Hustě prší. Dešťová voda se valí z okapů. Fontanka šumí pod přívalem deště. A odevšud, odevšud zní ta melodie, ale i v člověku samotném zní – snad je to nakonec sám starý smutek těchto herců, v této melodii, v naslouchání, v dychtivém a vroucím naslouchaní lidí, kteří zaslechli z velké dálky starý a známý hlas?

Je to reportáž dávné české spisovatelky, která se dělí o své dojmy z Ruska Stalinovy doby. Očekáváme přiměřené stanovisko její následovatelky! Zatím nám s razancí sděluje spisovatelka, mimořádně disponovaná buržoazní erudicí, hrdá na svůj poloviční židovský původ: „Oněgin, byl Rusák!“ To Taťána, ta se na Oněgina dívala zcela jinak. Podle překladu Josefa Hory, mu francouzsky napsala:

Já píši vám – co mohu více?

Co ještě mohu dodati?

Teď vím, že máte právo sice

mne pohrdáním trestati,

leč věřím nešťastnice,

že mne váš milosrdný soud

nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;

a věřte: nebyl byste znal

můj ostýchavý žal,

kdybych jen stín naděje měla,

že třeba jednou za týden

vás u nás na vsi uzřím jen,

abych vám slůvko mohla říci;

vidět vaší tvář, slyšet váš hlas,

než znovu navštívíte nás,

dnem nocí abych mohla stříci…

Však řekli, že jste samotář.

Že na vsi nudíte se, víme.

A my… z nás věru nejde zář.

Třebaže ze srdce vás ctíme.

„Proč jenom, proč jste přišel k nám?

Já v žalu upuštěné vsi té

bych neznala vás, jak vás znám,

ba ani žal, jejž pochopíte.

 

Mé záruky, v tmách duše skryté,

by smířil čas, pak (kdož to ví?)

bych zadala se mužovi

a byla mu i věrnou ženou,

ctnostnou matkou usmířenou.

… … …

Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?

Či úskočný můj pokušitel?

Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?

Snad je to klam, jenž svými stíny

v mou nezkušenou duši leh!

A mně je souzen osud jiný…

Děj se co děj! Já osud svůj

dnes do rukou tvých svěřuji ti.

Modlím se k tobě: Při mně stůj,

mé slzy v dlaně tvé se řítí…

A uvaž: Já zde sama jsem,

a nikdo mi tebe nedá.

A musím zahynouti, běda,

i se svým němým úžasem.

Čekám tě. Přijď, vytoužený.

Buď lásku najevo mi dej,

či těžké sny mé zpřetrhej,

ať stihne mě trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mí číst psaní…

Já studem, strachy umírám…

Však vím, že vaše čest mě chrání

a proto směle svěřuji se vám…“