TROCKISMUS – NEPŘÍTEL LENINISMU

  Sestaveno podle sborníku Trockizm – vrag leninizma Moskva 1968. Leninových spisů a další literatury přeložil kolektiv překladatelů. Předmluvu napsal dr. Josef Mudroch.

PŘEDMLUVA

  Čtenáři se dostává do rukou publikace, která pomůže objasnit skutečnou úlohu Trockého v ruském revolučním dělnickém hnutí a to především dlouho před Říjnovou revolucí a posléze po vítězství socialistické revoluce v Rusku.
Obsahuje zejména Leninovu zásadovou polemiku s oportunistickými názory Trockého a jeho společníků, dokumenty a materiály sjezdů, konferencí a plén ÚV KSSS. Časově jde o rozmezí sahající od roku 1903 až do roku 1927.
Je historickou skutečností, že Trockij od samého počátku své politické činnosti vystupoval často jako odpůrce marxismu a musil se tedy nutně střetnout i s Leninem.
Můžeme sledovat Leninův urputný ideový boj s Trockým v důležitých etapách revolučního období před rokem 1917. Je to zvláště v době po II. sjezdu SDDSR v roce 1903 ústící v revoluci roku 1905 a po její porážce, kdy bolševici musili svést rozhodný boj s likvidátory a otzovisty za zachování revoluční strany.
Lenin mistrně odhaloval frazérství a oportunismus Trockého a pranýřoval jeho snahy o „soužití" skutečných revolucionářů s oportunisty v jedné straně.
V roce 1911 neváhal Lenin nazvat Trockého „Jidáškem". Jak rychle se blížila první světová válka, tak se vyhrocovaly zásadně rozdílné postoje mezi Leninem a Trockým. Ukázalo se to na konferenci socialistů v Zimmerwaldu v roce 1917 ve Švýcarsku. Zatímco Lenin je vůdčí osobností tzv. zimmerwaklské levice, stojící na internacionalistické a protiimperialistické pozici, na pozici protiválečné, Trockij se přimknul k pravicovému křídlu, i když tuto skutečnost zastíral levou frází.
V roce 1913 byl Trockij v čele skupiny zvané „mezirajonci", která se utvořila při SDDSR. Patřili k ní menševici-internacionalisté a také bolševici, zvaní smířlivci. „Mezirajonci" zaujímali v podstatě centristickou pozici. Po únorové revoluci v roce 1917 se v důsledku revolučního vývoje událostí přiblížili do značné míry k bolševikům, až posléze na VI. sjezdu SDDSR v roce 1917 bylo schváleno přijetí této skupiny do bolševické strany.
Pokud jde o Trockého a jeho některé stoupence, ukázalo se, že přerušili boj proti bolševikům pouze na krátkou dobu a že vstoupili do strany proto, aby zevnitř bojovali proti leninismu a vnutili leninské straně svou oportunistickou politiku.
Publikace ukazuje dále rys dobrodružnosti Trockého a jím prováděné politiky, což se názorně ukázalo v osudových chvílích Říjnové revoluce, jako byla např. jednání V roce 1918 v Brestu Litevském o uzavření míru. A nejen to. Trockij, vycházeje z teorie tzv. permanentní revoluce, odmítal možnost vítězství socialismu v jedné zemi i za podmínek kapitalistického obklíčení, ke kterémužto závěru, jak známo, došel Lenin, a prováděl dobrodružnou politiku dále i v době imperialistické intervence a občanské války v Rusku.
Za Leninova života došlo ještě k další vážné konfrontaci s Trockým. Bylo to v otázce úlohy odborů v socialistické zemi, k níž se rozvinula známá diskuse, a dále v otázkách spojených s budováním socialismu v letech po vítězství Říjnové revoluce. Znovu se tu ukázala neslučitelnost leninismu a jeho pojetí výstavby socialismu s představou Trockého, resp. s tím, co se počínalo nazývat trockismem.
*
Lev Trockij (Lev Davidovič Bronštejn) se narodil r. 1879 na jižní Ukrajině. Roku 1902 uprchl z carského vyhnanství do Londýna, kde se brzy připojil k redakčnímu kruhu kolem „Jiskry", kam patřili především Lenin, Zasuličová, Martov a další.
V roce 1903 na II. sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska se Trockij dostal do zásadních sporů
v diskusi o charakteru strany, úloze stranických organizací a nutnosti sjednocování ruských marxistů kolem revolučního programu. Trockij, vystupuje z počátku na pozicích Lenina, přešel během sjezdu ke druhé skupině, která v důsledku své porážky na sjezdu při hlasování byla nazvána menševiky.
V revoluci roku 1905 hrál Trockij důležitou úlohu jako předseda petrohradského sovětu. Zde se u něho projevily rysy příznačné pro menševismus – radikalismus maloměšťáka v době revolučního přílivu, skepse a panika při porážce revoluce. Trockij byl po likvidaci petrohradského sovětu zatčen a odsouzen k doživotnímu vyhnanství. V té době napsal pojednání na téma „Výsledky a perspektivy", které je odborníky považováno za jakési ucelené první vyjádření názorů Trockého k základním otázkám vývoje ruské společnosti. Rozchází se tu v mnohém s Leninovými stanovisky (úloha rolnictva, koncepce buržoazně demokratické revoluce aj.) Tehdy se vynořuje u Trockého teorie „permanentní revoluce".
Někdy se činily pokusy vydávat teorii „permanentní revoluce" za originální myšlenku Trockého. Nic takového. Myšlenka permanentní revoluce se objevila již u Marxe, avšak v jiném chápání. V pojetí Trockého znamenala popírání relativně samostatného stadia buržoazně demokratické revoluce, kdy vedoucí úlohu má dělnická třída s cílem revolučně demokratické diktatury dělníků a rolníků. Připomeňme v této souvislosti známou Leninovu myšlenku o tom, že revoluce se nezastaví na půli cesty a bude se dále vyvíjet směrem k socialistické revoluci. Trockij hlásal proti Leninovi však pojetí jiné, pojetí okamžitého a automatického přechodu k socialistické revoluci. Dějiny nepotvrdily koncepci Trockého, pro niž byla příznačná netrpělivost, přehlížení složitostí třídního boje, zjednodušování a z toho vyplývající i dobrodružnost. Dějiny naopak daly za pravdu leninismu, jeho přísně vědeckému chápání společenského vývoje, střízlivosti, revolučnímu optimismu a důslednosti.
Trockij se rozcházel s Leninem ještě v době před Říjnovou revolucí i v dalších zásadních otázkách. Lenin rozvíjel koncepci revolučního svazku dělnické třídy s rolnictvem, u Trockého bylo naopak rolnictvo pasívním a revoluci překážejícím elementem, který prý nakonec znemožní vy- budování socialismu v Rusku.
Trockij vehementně popíral možnost výstavby socialismu v Rusku i v podmínkách kapitalistického obklíčení, kdy ruská revoluce zůstane prozatím osamocena. Byl to naopak právě Lenin, který vědecky dokázal, že v důsledku nerovnoměrného vývoje jednotlivých zemí v, období imperialismu je možnost vítězství proletářské revoluce v jednotlivé zemi pravděpodobná. Dějiny opět v tomto směru daly za pravdu Leninovi. Sovětské Rusko uhájilo v rozhořčeném boji proti imperialismu a vnitřní kontrarevoluci vítězství socialistické revoluce a rozvinulo výstavbu socialismu. Dějiny odvrhly Trockého nevíru v tvůrčí síly socialistické revoluce a lidu, odvrhly jeho dobrodružnou myšlenku o nutnosti exportu revoluce do jiných zemí v zájmu záchrany revoluce v Rusku.
Trockij se stal členem bolševické strany až v červenci 1917. Bylo to ve chvíli, kdy se ve vedení strany vyhrocovaly rozdílné názory na otázku ozbrojeného povstání. Lenin poukazoval v souvislosti se vzniklou situací na nutnost ozbrojeného povstání vedeného stranou. Mimo jiné se to projevovalo konkrétně v tom, že Trockij vytvářel vojenský revoluční výbor v Petrohradě jako orgán sovětů, a nikoli jako orgán strany.
Pohled na Trockého z období před rokem 1917, rozbor jeho názorů a stanovisek a jejich srovnání s Leninovým dílem a jeho závěry přesvědčivě potvrzují, že pokusy různých autorů líčit Trockého jako významného činitele bolševické strany či jej dokonce stavět naroveň Leninovi jsou nehoráznou falzifikací skutečnosti. Tyto pokusy však ne obstojí ani při hodnocení úlohy a významu Trockého v období po roce 1917.
*
Boj proti názorům Trockého a jeho stoupenců nabyl po vítězství Říjnové revoluce v Rusku záhy dosti ostrých forem. K první vážné srážce mezi Leninem a Trockým došlo při mírových jednáních s imperialistickým Německem a jeho spojenci v roce 1917 a 1918 v Brest Litevsku. Je pravdou, že tehdy se Lenin utkal nejen s Trockým, který zastával funkci lidového komisaře zahraničních věcí, ale i s dalšími představiteli opozičních proudů (Bucharin, Osinskij, Lomov atd.). Lenin sám charakterizoval vzniklou situaci ve vedení strany tak, že se vytvořily zhruba tři proudy. Jeden, který představuje mínění asi poloviny delegátů a je blížeji znám jako „moskevské" stanovisko, je pro pokračování v tzv. revoluční válce a tedy proti jednání o míru. Čtvrtina je pro stanovisko Trockého, to znamená „vyhlásit konec válečného stavu, demobilizovat armádu a poslat ji domů, avšak mírovou smlouvu nepodepisovat". Čtvrtina – konstatoval Lenin, podporuje pak jeho stanovisko.
Revoluci ohrožovalo smrtelně nejen stanovisko „levých komunistů" ohánějících se frází o „zradě proletářské revoluce", ale i stanovisko Trockého zhuštěné ve formuli „Ani válku, ani mír!".
10. února 1918 přerušil Trockij v rozporu s Leninovou směrnicí jednání v Brest Litevsku a prohlásil, že sovětská vláda válku zastaví, ale že mírové podmínky prozatím nepodepíše. Této situace využili němečtí imperialisté, zaútočili na široké frontě, a když obsadili Dvinsk, prosadila se teprve ve vedení strany Leninova pozice. Podmínky, které německý imperialismus diktoval nyní, staly se ještě tvrdšími. Trockij však musil ze své vládní funkce lidového komisaře zahraničních věcí odstoupit.
Byl to Leninův dramatický, ale rozhodný boj proti škodlivému stanovisku Trockého a „levých komunistů", který vůdce socialistické revoluce musil svést večer 18. února 1918 ve vedení strany. Svědčí o tom tato Leninova slova: „Ne máme nyní žádnou možnost čekat. To by znamenalo hodit ruskou revoluci do starého železa... Dotaz u Němců by byl jen cárem papíru. To není žádná politika. Jediné, co můžeme učinit, je navrhnout Němcům obnovení jednání...
Budeme psát diplomatické nóty a oni zatím zaberou skladiště a železniční vagóny a my zajdeme. Teď jde především o to, že vydáme revoluci na pospas Němcům, budeme-li si zahrávat s válkou."
Leninův génius vědce a střízlivého politika se znovu projevil v kritice Trockého chyb při vyjasňování úlohy odborů. Lenin ve své kritice se odvolával na brožuru Trockého „O úloze a úkolech odborů" a na společném zasedání představitelů strany, sovětů a odborů počátkem roku 1921 v Moskvě mj. řekl, že když se hlouběji začítal v brožuře Trockého o odborech a srovnával ji s tezemi, které byly předloženy v ústředním výboru, že „nevycházel z úžasu, jaké množství teoretických chyb a do nebe volajících nesprávností je v ní sneseno". V široké diskusi o odborech vnucené Trockým straně odhalil Lenin znovu závažné teoretické chyby nejen u Trockého, ale i u Bucharina a Zinovjeva (eklekticismus, mrtvá scholastika atd.). V roce 1921 byla v Moskvě jako brožura vydána Leninova polemika na téma „Ještě jednou o odborech, současné situaci a chybách Trockého a Bucharina". Lenin v ní mimo jiné předvídavě upozorňoval na nebezpečí frakční činnosti a platformy, které vyplývá z některých závěrů obsažených v Trockého brožuře o odborech. Dějiny ukázaly, že se nemýlil.
Trockij vystupoval v letech 1924 až 1928 aktivně proti politické linii strany, vycházející z Leninova odkazu. Trockij nesprávně chápal otázku vztahu proletariátu k neproletářským a poloproletářským vrstvám obyvatelstva, snižoval úlohu strany v revoluci a při socialistické výstavbě, popíral nutnost ideové a organizační jednoty strany. Opoziční činnost Trockého a slepování různých frakcí a bez zásadových aliancí vrcholila v odmítání politické linie prosazované především pod Stalinovým vedením, kde šlo o uskutečnění socialistické industrializace a později kolektivizace v zemědělství.
S. M. Kirov v jednom ze svých vystoupení na adresu Trockého a jeho stoupenců mj. řekl, že „opozice má jednu nemoc, kterou budeme musit léčit nejradikálnějšími prostředky, jestliže mírné prostředky nepomohou. Je to její protistranické chování".
V roce 1927 byl Trockij a jeho stoupenci vyloučeni ze strany. Těm, kdož se domnívali, že šlo o příkré opatření, Kirov odpověděl : „To bychom teprve viděli, co by zbylo z Trockého a Zinovjeva, kdyby byl živ soudruh Lenin. Celé neštěstí je v tom, že po Leninově smrti někteří ‚vůdci‘, jako například Trockij, se chtějí pokládat za přímé následovníky Iljičovy. V tom je jejich základní omyl." Trockij byl vypovězen do Alma-Aty a v roce 1929 opouští Sovětský svaz. V exilu od roku 1929 má již trockismus a jeho hlavní nositel všechny znaky bojovného antisovětismu.
Na stránkách buržoazního a sociálně demokratického tisku psal Trockij články plné nenávisti proti SSSR a vyzýval k boji proti němu. Trockij našel v té době obhájce i v Sovětském svazu – Rakovskij, Ausem, V. Kosior, Grünstein a další žádali rehabilitaci trockistů a návrat Trockého do země, což bylo však důrazně XVI. sjezdem KSSS (r. 1930) odmítnuto.
V třicátých letech, kdy v Evropě nastupoval k moci fašismus, Trockij šířil poraženecké nálady a předpovídal porážku Sovětského svazu v eventuálním konfliktu s fašistickým Německem. Nezůstával jen u slov. Ukázalo se záhy, že se pokouší organizovat na území Sovětského svazu ilegální organizace s cílem svrhnout sovětskou moc a v případě její porážky uskutečnit trockistickou představu politického systému společnosti, která by nutně vedla k obnově kapitalismu.
V roce 1938 se Trockij pokouší vytvořit jako protiváhu III., Komunistické internacionále, takzvanou IV. (trockistickou) internacionálu. Trockého vize o masovosti této internacionály se nesplnila a její existence se vyznačuje především zoufalým bojem o to, jak odvrátit neúprosný politický bankrot.
Zkrachovaný prorok „revolucí" v Sovětském svazu proti „vládnoucí byrokracii" (Lev Trockij: Problémy vývoje SSSR) v roce 1936 nezastřeně hlásá a vyzývá ke kontrarevoluci proti sovětské moci v knize „Zrazená revoluce", kde mj. napsal: „Vše nasvědčuje tomu, že během dalšího vývoje musí nevyhnutelně dojít k srážce kulturně vyspělých sil lidu s byrokratickou oligarchií. Pokojné východisko z krize neexistuje. Žádný čert si nikdy dobrovolně neostříhal své pazoury. Sovětská byrokracie se svých pozic dobrovolně nevzdá. Vývoj vede jednoznačně na cestu revoluce!"
Vítězství Sovětského svazu nad hitlerovským Německem zasadilo mimo jiné rozhodný úder i plánům dědiců Trockého. Skupiny, které vyvíjejí činnost především v západní Evropě, v Latinské Americe a v Japonsku, mají různé názvy (posadisté, entristé, frankisté, leví trockisté), spojuje je však jedno – nenávist k socialistickým zemím a především k Sovětskému svazu. Trockisté používají různé taktiky k tomu, aby získávali v různých společenských organizacích a i v politických stranách vliv. V současné době se orientují přednostně na maloměšťácké vrstvy a zvláště na studenty, tedy ty složky společnosti, které mají sklon k radikalismu a dobrodružné politice. Vliv trockismu bylo cítit zřetelně v bouřlivých protivládních demonstracích ve Francii na jaře 1968, zrovna jako se objevila jeho bezostyšná propagace v Československu v roce 1968, a to především na stránkách Literárních listů.
*
Trockismus měl v době před druhou světovou válkou v Československu v některých kruzích intelektuálů své propagátory a přívržence. V řadách Komunistické strany Československa natropil nemálo škod, podobně působil rozkladně i v mezinárodním revolučním dělnickém a komunistickém hnutí. S trockismem se sváděl boj i na půdě Komunistické internacionály.
Československý trockista Pollak např. těsně před XV. sjezdem VKS(b) vydal v r. 1927 brožuru o mezinárodní situaci, kde žádal, aby Sovětský svaz ihned vstoupil do války na podporu stávkujících v Anglii, a to v duchu Trockého teze o nutnosti „vývozu revoluce".
Objevení se trockismu v pestré mozaice kontrarevolučních sil v „československém jaru" v roce 1968 není ničím náhodným.
Literární listy, týdeník Svazu československých spisovatelů, počaly uveřejňovat výňatky z přednášek trockisty polského původu, Isaaca Deutschera, který přednášel na Cambridgeské universitě v Anglii. Byly to přednášky proslovené Deutscherem k 50. výročí existence Sovětského svazu. Vyšly v Anglii knižně pod názvem „Nedokončená revoluce".
Když Literární listy dělaly této trockistické publikaci reklamu, uvedly, že Deutscher se v nich zabývá „vývojem sociální a politické problematiky sovětské společnosti od revoluce až k dnešku, vztahy revoluce a ruské tradice, internacionálními a nacionálními aspekty revoluce, jejím vztahem k demokracii a perspektivami dějinného procesu, který Říjnová revoluce zahájila".
Dále se Deutscherovo dílo vydávalo za „pokus o marxistickou sociologii a filosofii revoluce", přičemž se podotýkalo, že autorovi v něm jde „O zkoumání hybných sil porevolučního vývoje, sociálních příčin, které vedly k vítězství stalinismu, o zjištění objektivních procesů, které otřásly stalinskou ideologií a kultem, a sociologické prognózy dalšího vývoje".
Lubomír Sochor v Literárních listech Č. 10/1968 napsal jakousi stručnou biografii Isaaca Deutschera a seznamoval čtenáře blížeji s jeho myšlenkami a dílem. Podle názoru L. Sochora je Deutscher „marxistou, a to velmi rigorózním, marxistickým historikem komunismu a marxistickým historikem marxismu", což podle něho je prý „jev zatím více než vzácný".
Sochor dále uvádí, že prý tuto neveřejnou reputaci měl Deutscher v našich dřívějších poměrech pochopitelně jen „v úzkých kruzích marxistické intelektuální levice, a to od poloviny padesátých let, kdy k nám začala ojediněle pronikat jeho historická díla".
Sochor píše, že Deutscherovy publikace jako „semena padala na připravenou půdu".
Naši levicoví intelektuálové si prý začínali uvědomovat, že socialismus je v krizi a na věčně živou otázku, co dělat, si šli pro odpověď k Deutscherovi v jehož knihách „bylo možno postřehnout lví spár marxismu". U Deutschera prý proti stalinským mystifikacím a historickým legendám „promlouvala skutečná historie".
Sochor poznamenává, že tehdy prý znamenala tato četba ještě riskantní záležitost. Co však bylo hlavní, bylo to, že „urychlila významně vývoj mnoha marxistických intelektuálů a připravila je na boj se stalinismem".
Sochor pln nadšení volá: „Konečně přišla doba, kdy lze o dílech Isaaca Deutschera mluvit veřejně a vyslovit požadavek, aby byla u nás také vydána a zpřístupněna všem."
Sochor označil Deutscherovy práce za „perly marxistického dějepisectví" a dokonce je srovnával s některými pracemi Marxovými a Engelsovými. Doporučoval každému, kdo se prý „chce zbavit dějinných mystifikací, aby šel k pramenům". Deutscherovy práce „k nim ukazují a otevírají cestu". A znovu Sochor volá: „Je třeba je přeložit a vydat, a to v celé šíři ..."
Sochorův článek na oslavu Isaaca Deutschera je v lecčems poučný. Ukazuje totiž přerod intelektuála, který i když nosil stranickou legitimaci v kapse, dezertoval z marxisticko-leninské bojové fronty, jakmile se střetl s obtížemi a zákruty ve vývoji světového revolučního procesu a ve vývoji doma. Přijímá v našem případě trockistickou koncepci, se kterou vyráží do boje, kdy vrcholí krize u nás, jako tomu bylo na rozhraní roku 1967 a 1968.
Sochor i časově přesně umísťuje výchozí bod ideového přezbrojení směrem ke kontrarevoluci našeho intelektuála, jímž je polovina padesátých let. Je to v době, kdy odzněly závěry XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Kritika kultu osobnosti a odhalení deformací umožnily však kontrarevolučním živlům v Maďarsku a v Polsku rozpoutat pod záminkou boje „proti stalinismu" útok proti socialismu a moci dělnické třídy. Zdá se, že nebyl tehdy mimo jiné doceněn destrukční vliv trockismu v těchto událostech a ani to, že se dovedl velmi obratně přiživovat na kritice kultu Stalinovy osobnosti.
Sochor ukazuje právě rozpolcenost intelektuála onoho období krizí a zlomů ve vývoji socialistických zemí, který se ve zmatku chápe laciného hesla boje „proti stalinismu", ztotožňuje deformace kultu osobnosti se socialistickým systémem jako takovým a jde si pro poučení k trockistům.
Trockismus se mohl stát jeho útočištěm proto, neboť dovedně operoval se socialistickou frazeologií, tvářil se jako reformátor socialismu, který odstraní neduhy „stalinismu" a „byrokratického socialismu"; koneckonců svým odporem proti organizovanému postupu, kázni a centrálnímu řízení byl trockismus vždy blízký intelektuálním náladám a sklonům, které jsme mohli u nás v roce 1968 pozorovat také v činnosti politikářů ze spisovatelských kruhů.
Vliv trockismu bylo možno pozorovat i v kruzích historiků i u nás a v dalších socialistických zemích. Nejasnosti a subjektivistické pohledy na některé etapy dějin Komunistické strany Sovětského svazu, nedostatečné odhalování skutečné úlohy trockismu a jeho nepřátelského charakteru povzbudily u některých historiků nesprávné představy, poplatné trockistickým pozicím. Sem patří i kniha M. Reimana vydaná u nás v roce 1967 pod názvem „Ruská revoluce". Jde o pokus snížit význam Říjnové revoluce jako revoluce znamenající novou epochu v dějinách lidstva a vydávat ji za „nacionálně omezenou". Reiman zamlčuje v podstatě nesmiřitelný boj mezi Leninem a Trockým ještě dlouho před Říjnovou revolucí a snaží se Trockého vydávat za jednoho z vůdčích činitelů Října. M. Reiman se pokouší rehabilitovat Trockého a vylíčit jej vedle Lenina jako nejvýznamnějšího vůdčího činitele bolševické strany. Avšak pravdou je to, že Trockij byl protivníkem leninismu a svou činností způsobil značné škody bolševické straně, Sovětskému svazu a celému mezinárodnímu komunistickému hnutí.
I. Deutscher ve své „Nedokončené revoluci" v souzvuku s trockisty různého ražení opakuje již známé názory, které dávno vyřkl Trockij. Opakuje známá obvinění o „byrokratizaci bolševického vedení", o „buržoazním přerodu SSSR" a vyhlašuje nutnost provedení „nové politické revoluce" v Sovětském svazu a v ostatních socialistických zemích, směřující k obnovení kapitalismu.
I. Deutscher ve své knize v rozporu s historickou skutečností bagatelizuje podstatu s hloubkou rozporů mezi leninským vedením KSSS a trockistickými opozičníky, které prohlašuje za bojovníky usilující o návrat k „demokratickým metodám" v životě strany.
V souladu s Trockým opakuje názor, že prý socialistická revoluce v Rusku byla předčasná a že „nebyly ještě zralé podmínky". Jestliže však byla revoluce provedena, tedy pak se podle Deutschera zvrhla a zbyrokratizovala, neboť bolševici byli v menšině. A kdo prý je v menšině, musí se uchylovat k násilí.
Pan Deutscher nemůže v roce 1967 neuznat veliké úspěchy, jichž dosáhl sovětský lid v různých oblastech společenské činnosti. Přiznává to a netají se ani překvapením, avšak podotýká, že prý existuje v Sovětském svazu mezi vládnoucí byrokracií a lidem nesmiřitelný rozpor a že sovětský lid nemá v této chvíli důležitějšího cíle než tento rozpor vyřešit. Podle pana Deutschera je prý zahanbující, že sovětský lid se nyní musí pachtit za svobodou slova či shromažďování, což prý je paradoxní, když buržoazní společnost toto svým poddaným již dávno poskytla.
Deutscher podobně jako Trockij opakuje na adresu sovětského vedení obvinění, že se zpronevěřilo internacionalismu v důsledku teorie o „vybudování socialismu v jedné zemi" a že sovětští komunisté myslili jen na své vlastní zájmy a že ponechali svému osudu věc mezinárodního revolučního dělnického a komunistického hnutí.
To jsou některé ukázky z Deutscherovy „klenotnice marxistického myšlení", které nepotřebují komentáře.
Pan Deutscher zemřel náhle v létě 1967. V roce 1966 se konal v Moskvě XXIII. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. Při dobré vůli a schopnosti objektivní analýzy by Deutscher mohl zjistit, že dělnická třída Sovětského svazu, kolchozní rolnictvo a inteligence vidí zásadně jinak svoje úkoly a problémy, než je podává on ve své „Nedokončené revoluci".
Mohl by zjistit, že sovětský lid vidí jako svůj hlavní cíl co nejefektivněji využití obrovských výrobních sil, Sociálních vymoženosti, úspěchů ve vědě a technice a rostoucí kulturní úrovně a vzdělání.
Mohl by zjistit, že XXIII. sjezd KSSS projednal a schválil opatření k prohloubení demokratizace v hospodářství, státní správě a v zákonodárství a že rozšiřování občanských práv vidí podmíněno i upevňováním stranické, státní a pracovní kázně a v plnění zákonů a pravidel socialistické společnosti.
Deutscher a jemu podobní zdvihají velký pokřik kolem otázek svobody projevu, kritiky a shromažďování v Sovětském svazu. I o tom se na XXIII. sjezdu KSSS hovořilo a bylo zaujato jasné, leninské stanovisko. Panu Deutscherovi je možné připomenout tato Leninova slova: „Svoboda kritiky je velmi dobrá věc, ale když jsme se pod ni všichni podepsali, neškodí se zabývat otázkou, jaký má kritika obsah. Svobodou kritiky nás dlouho strašili menševici, eseři a jiní lidé, ale my jsme se toho nezalekli. Znamená-li svoboda kritiky obhajovat kapitalismus, pak ji potlačíme."
Při obhlížení současných mezinárodních obzorů nelze nevidět, že mnoho společného s trockismem mají názory současného Čínského vedení. Kult války a násilí se jeví jako jakési pokračování Trockého „permanentní revoluce", jeho tezí o nutnosti „exportu revoluce". Ultrarevoluční formulace v otázkách války a míru svědčí mimo jiné o tom, že čínské vedení nevěří v sílu lidových mas, v možnost vítězství socialismu bez ničivé světové války. Podobně jako soudobí trockisté vedou zuřivou kampaň proti SSSR a dalším socialistickým zemím.
Je příkazem doby vést nesmiřitelný boj proti trockismu a jiným formám oportunismu. Soudobý trockismus se vyznačuje hrubým antisovětismem, snahou zbavit dělnickou třídu revoluční strany, podkopat diktaturu proletariátu, vedoucí úlohu strany, postavit proti sobě dělnictvo, rolnictvo a inteligenci, vyrvat moc dělnické třídě a přivést dělnické a komunistické hnutí na cestu kapitulace před imperialismem.
Trockismus parazitoval a parazituje na nedostatcích a chybách při socialistické výstavbě podobně jako revizionismus, Dnes jako již dříve ignoruje leninismus, s kterým je v nesmiřitelném rozporu. V současné době, vyznačují se neobyčejnou intenzitou ideologického boje, je stále nebezpečným protivníkem. Platí stejně dnes jako za dob Leninových, že jeho maloměšťáckou a protirevoluční tvář je třeba stále a důsledně odhalovat.
Je znovu aktuální připomenout slova Klementa Gottwalda, která pronesl na závěr schůze funkcionářů KSČ Velké Prahy dne 10. února 1937, když podával zprávu o procesu s trockistickou skupinou v Moskvě: „Úkolem je konečně ideologicky i organizačně zpevnit řady strany a přesvědčit všechny, kdož dosud nemají snad jasno o pravé podstatě trockismu, aby nezůstal ve straně nikde ani stín pochybnosti a nejasnosti."

Květen 1970
Dr. Josef Mudroch

Tato kniha bude i přes své některé sporné a zavádějící formulace i nadále vycházet na našich internetových stránkách, neboť boj trockismu s leninismem je i nedílnou součástí práce každé bolševické strany, tedy i naší strany (KSČ-ČSSP).