PŘÍŠTÍ REVOLUCE II.
Evropská unie na cestě k socialismu
Hlavní referát pro teoretický seminář KSČ-ČSSP
J a n F a l č í k
listopad 2003
V době globalizace útoků musí i ohniska odporu
nabýt mezinárodního rozměru jako nikdy předtím
Jo Cottenier
Třídní boj a neoliberální Evropa
(Úvodem)
Soudružky a soudruzi!
Ještě poměrně donedávna se mohlo leckterému krátkozrace uvažujícímu prognostikovi či jinému přesvědčenému vyznavači „tržních“ hodnot zdát, že politické a majetkové převraty v zemích bývalého východního bloku, budou počátkem trvalé a neotřesitelné pevnosti i stability evropského kapitalismu jako systému. Vládnoucí establishmenty všech „vyspělých“ zemí Evropy, s velkým optimismem očekávaly nadějnou prosperitu, všeobecný rozvoj a dynamickou budoucnost svého společenského řádu, úměrně tomu, jakým oslnivým dojmem působil fakt, že onen tržní systém a soukromovlastnický řád svým čerstvým získáním „východního prostoru“, právě dobyl de facto své celosvětové vítězství. Vážná a velmi nebezpečná hospodářská i finanční krize tržních ekonomik, která podle očekávání ekonomů měla zasáhnout západní evropské země na konci 80.let XX.století, byla na poslední chvíli odvrácena právě díky tehdejším událostem na východě. Zdálo se, že po „pohřbení“ marxismu v bývalém socialistickém táboře, bude konečně možno definitivně pohřbít také třídní boj i ostatní „nebezpečné“ tendence, ohrožující hospodářsko-politický status quo tzv. „svobodného“ světa.
Avšak následný vývoj jak kapitalismu celosvětového, tak i evropského, začal čím dál nemilosrdněji a bezohledněji ukazovat všem těmto „tržním optimistům“, že celý tento společenský, ekonomický, politický i mezinárodní vývoj, se ubírá někam úplně jinam, než si mysleli. Že se ubírá někam úplně jinam, než si přáli a než by odpovídalo stabilitě a pevnosti panujícího řádu. Vítězství kapitalismu na východě pouze rozšířilo a umocnilo základnu pro ještě mohutnější, mnohem globálnější a následnější vyostření sociálních i politickomocenských rozporů, střetů a zdrojů nestability, celkové kolize i negativní perspektivy „nově“ nastolených poměrů. Toto rozšíření a umocnění není jen kvantitativní záležitostí, ale především kvalitativním faktem, s ohledem na specifické místo, které východní země ve scénáři nového rozpoložení mocenských sil a zájmů finanční oligarchie, měly a mají zaujímat. Není naším cílem v tomto referátu, se zabývat situací ve východních zemích či zemích třetího světa, avšak je potřeba alespoň okrajově poukázat a poznamenat některá důležitá fakta, jež se nepřímo tématu dotýkají.
Je nutno především připomenout skutečnost, že v onom předem stanoveném určení, v intencích bohatých imperialistických zemí, zcela zákonitě a v souladu s imanentními potřebami tohoto řádu samého, nebyla a ani nemohla být východním zemím přiřčena jiná úloha, než v podstatě úloha dodatečného rekoloniálního prostoru. (Každému skutečnému marxistovi by mělo být jasné, že se de facto nejedná o nic jiného, než především o hospodářsky podřízená odbytiště, laciné zdroje surovin a strategických potřeb i poměrně levné pracovní síly.) Rekolonizovaného prostoru, jehož tolik spásonosné „integrování“ do mocensko-finančních struktur evropského velkokapitálu, představuje nejen snahu o jisté bezprostřední a dočasné „vyřešení“ odbytových i kapitálově-reprodukčních komplikací a hospodářských rozporů, uzavřených do čím dál více se zužujícího kruhu kapitálovým vztahem modifikované formy přivlastňování, rozdělování a přerozdělování ekonomického bohatství. Ale představuje také zároveň tím více (a perspektivně o to výrazněji), i jakési východisko, „odrazový můstek“ či dialekticky „předzjednanější“ bázi pro samotné celkové prohloubení a vyostření těch rozporů, které měly být naopak oním „integrováním“ původně řešeny.
Nejmarkantněji je podobný jev stejného typu vidět na příkladě mimořádně děsivého řádění a skutečně „ultraextremistického“ běsnění (nynějšími socioekonomickými poměry modifikované) globalizace právě v rozvojových zemích. A v kontrastu s tím na příkladu USA, jehož privilegovaná elita má v současnosti tak silnou ekonomickou moc jako nikdy předtím, ovládá tak otevřeně, v takovém rozsahu a tak zvráceně hegemonními (a nejen ekonomicko-finančními) pákami prakticky veškeré rozhodující bohatství všech světových, více či méně neokolonizovaných regionů tržního systému vůbec, zejména „volných zón“ a regionů „III. světa“ – a přesto USA již od konce roku 2000 počaly plíživě zabředávat do jedné z dosud nejvážnějších a pro osudy světové tržní ekonomiky krajně alarmujících hospodářských krizí ve svých poválečných dějinách. Navíc američtí ekonomové již na jaře 2001 varují před nadcházející, ještě fatálnější, mimořádně rozsáhlou a hlubokou krizí, srovnatelnou, ne-li překonávající krizi z let 1929-33, která hrozí zasáhnout v mnohem větší míře jak americkou ekonomiku, tak i v logické souvislosti s tím ekonomiku světovou. Je nutno poznamenat, že zde mluvíme o krizích, jichž se USA nedokázaly a ani nedokáží zbavit žádnými hysterickými válečnými výpady, žádnými vylhanými a podvodnými konstrukcemi ani „preventivními“ krvavými štvanicemi proti tzv. „mezinárodnímu terorismu“.
Obecně je to výraz té dialektické zákonitosti, že je-li určitý objektivní rozpor řešen na podkladě své vlastní podstaty a uvnitř báze onoho rozporu samého, stává se toto řešení pouze nutnou stránkou dalšího zostření jeho protikladnosti. Stává se pouze zákonitou formou následného prohloubení a zároveň jednou ze stránek výsledkového „rozšíření“ daného rozporu jako takového, který uvnitř sebe samého nemůže překonat kvalitativní určenost sebe samého (toto řešení je tedy proto rovněž pouze dočasné), pakliže nedojde k „protržení“ oné určenosti na základě kvalitativního překonání dané podstaty rozporu jeho negací. Tento fakt je pro nás zcela logický, pakliže ke skutečné živoucí podstatě naší vědecké, dialekticko-materialistické filozofie a její filozofické metody, nepřistupujeme jakkoli schematicky, jakkoli scholasticky nebo mechanicky. Vraťme se však ještě k neokoloniálnímu postavení východoevropských zemí, které je nezbytně potřebováno „metropolním“ velkokapitálem, dnes integrovaným v podobě globalizovaného monopolního superstátí Evropské unie: Skutečně, ne nadarmo jsou především země bývalého Sovětského svazu, jež vlastně tvořily jádro východního bloku (a které jsou zároveň i největší „kořistí“ neoliberálních pijavic, pročež tuto skutečnost tomu přímo úměrně odnesly a odnášejí nejtragičtěji), tedy ne nadarmo jsou svojí sociálně-ekonomickou situací, vnucenou jim od přelomu 80. a 90.let XX.století, přirovnávány k jakési „nové“ Latinské Americe…
Ne náhodou se indický ekonom Jadish Bhagwati výstižně a lakonicky vyjádřil, že (v zájmu zmiňovaného mocného finančního kapitálu) byla zcela záměrně jedna supervelmoc změněna a cíleně transformována v superžebráka. A jestliže Zbigniew Brzezinski před pár lety nazval Evropu americkým protektorátem, můžeme – bohužel zcela bez nadsázky – nazvat východní Evropu skutečným protektorátem finanční oligarchie evropského velkokapitálu. Rozumí se, že především v čele s European Round Table a s ním spjatými transnárodními korporacemi… Ale vraťme se k našemu původnímu tématu.
Maastrichtské dohody z let 1991, resp. 1992-93, jak je rovněž všeobecně známo, vnutily západním dělníkům a zaměstnancům ta nejhorší sociální a „flexibilní“ omezení i bezpráví od konce II.světové války. Tyto dohody tvoří v podstatě hlavní jádro současné podoby i vnitřního vývoje Evropské unie a jejího „moderního“ liberalismu. Tyto dohody byly za prvé bezprostředním výsledkem i podstatným prvkem pokračujícího, v systémově daných rámcích a soukromovlastnických strukturách nevyhnutelného „antietatického“ a neoliberálního trendu dále se vyvíjejícího státně-monopolního kapitalismu Evropy. Za druhé byly výsledkem „umocnění“ tohoto trendu od 90.let XX.století, a sice „umocnění“ novými sociálními podmínkami v důsledku pádu východního bloku, podmínkami, co se týče otázky perspektiv postavení a práv „západních“ pracujících. Není přece žádným tajemstvím, že zhroucením socialistického tábora náhle zmizel ze světové scény ten tolik předtím vlivný a mnohdy klíčový faktor, co se týká nejen bezprostřední síly, vlivu a efektivity světového antimilitaristického a protiválečného hnutí, co se týká nejen zájmů, cílů a potřeb osvobozeneckého, antiimperialistického a protikoloniálního hnutí v drtivé většině nejchudších a fakticky závislých zemí („III. svět“), ale také co se týká existence, udržení či vydobytí četných sociálních práv a vymožeností námezdních pracujících „I. světa“!
Nevíme, který seriózní politolog současnosti by tuto skutečnost mohl popírat, když již počátkem 60.let minulého století ji dokonce přiznal i politik natolik konzervativní, jako byl Konrad Adenauer. Tato kvalitativně změněná a výše nastíněná negativní situace, pokud jde o novou pozici samotné otázky sociálních a odborových práv západoevropského proletariátu, resp. námezdních pracujících dnešní Evropské unie (viz též summit EU v Lisabonu, apod.), byla nesporně katalyzována právě tragédií onoho (po zhroucení východních režimů) následně restaurovaného kapitalismu v drtivé většině zemí bývalého "II. světa“. Výše načrtnutá obecná filozofická zákonitost, týkající se problematiky protikladné jednoty řešení a prohloubení dialektického rozporu v souvislosti s problematikou zrušení a zachování kvalitativní podstaty daného rozporu, se nám v této konkrétní souvislosti projevuje mimo jiné následujícím. Tím, že namísto onoho tolik velkohubého pochovávání marxismu a komunismu, namísto onoho establishmentem „I. světa“ tak toužebně očekávaného i chtěného pohřbívání třídního boje, náhle zjišťujeme pravý opak: Místo komunismu je pohřben „dynamický a prosperující“ kapitalismus, místo marx-leninismu je pohřbíván reformismus a místo třídního boje „sociální stát“. A to všechno dnes probíhá čím dál evidentněji, tím více, jak ve svém vývoji postupuje navíc ještě nynější světová hospodářská krize z nadvýroby, jež tak nebo tak zasáhla a dosud zasahuje také ekonomiky prakticky všech států Evropské unie (a zejména Německo).
Je zcela logické, že v takových podmínkách mluvit o „zastaralosti“ teorie a praxe třídního boje, je čirý nesmysl. Třídní boj však s existencí vykořisťovatelských výrobních vztahů není spjatý principem ekvivalence, nýbrž implikace, přičemž v tomto případě jsou soukromovlastnické ekonomické vztahy antecedencí, třídní boj pak konsekventem, což znamená, že tento boj neexistuje výhradně a pouze ve vykořisťovatelských formacích. Rozbor této problematiky však není předmětem našeho referátu, a proto uvedené konstatování v něm nebudeme dále objasňovat. Nás zde zajímá něco jiného, a sice: Nelze popřít, že všude tam, kde existuje a stále trvá (nebo se dokonce stupňuje) vykořisťování a ožebračování jedné společenské skupiny jinou, tedy také včetně Evropské unie, musí existovat a trvat také třídní boj. Že tam, kde je upevňována nadvláda úzké elity na úkor drtivé většiny pracující společnosti, kde tok úhrnného bohatství je čím dál více směřován od nemajetných tříd směrem ke stále bohatší menšině – tedy i v Evropské unii, nelze mluvit o zrušení třídních antagonismů. Že tam, kde na jedné straně existuje princip „maximálního zisku“, princip nelítostné hospodářské konkurence likvidující každoročně desetitisíce zoufalých živnostníků a zemědělců (tím více za dnešní evropské „recese“ neboli krize), a na druhé straně pak rostoucí nezaměstnanost, levná pracovní síla a s těmito poměry korespondující také čím dál nehoráznější odírání většiny společnosti prostřednictvím rozpočtové, subvenční a daňové politiky monopolistického státu (či „nadstátu“), nelze mluvit o jakémkoli „anachronismu“ třídního boje či „zastaralosti“ marx-leninismu!
Přesto se dosud – a to i mezi tzv. „moderní levicí“ – najde pořád dosti lokajských ignorantů, kteří popíráním existence i nutnosti třídního boje buďto se zavázanýma očima popírají existenci vykořisťování, nebo nám chtějí namluvit, že toto rostoucí vykořisťování je možno alespoň „zmírnit“, ne-li zrušit, bez jakéhokoliv prý „nedemokratického“ třídního boje. V obou případech tito ignoranti dokazují v teorii jen svoji omezenost a ubohost, stejně jako v praxi svoji úslužnost a renegátství. Zejména poslední vývoj nejen světový, ale právě přímo i vývoj soudobého kapitalismu evropského, je velkou studenou sprchou a krutým políčkem pro všechny tyto liberální i „levicové“ euronadšence, kteří by společně chtěli vzít všem utlačovaným, ponižovaným a námezdně zotročeným třídám právo se bránit a právo bojovat! Vzít chudákům právo na třídní boj – ale přitom mlčky uznávat „oprávněnost“ tohoto (ekonomického, represivního, infiltračního, mediálního a jiného) boje ze strany vyvolené elity a s ní spjaté státní mašinérie: To je také skutečným smyslem i motivem všech těch veleučených takélevicových „demokratů“, tolik horujících pro „moderní evropskou levici“, bezmezně oddanou ideálům „občanské společnosti“ a jejího „nedotknutelného“ soukromovlastnického principu.
Dnes však už nejde o to, že tento třídní boj v EU stále existuje a trvá, nýbrž o to, že zejména v oněch zmíněných posledních letech mimořádně zesílil a dále zesiluje jak co do své kvantity, tak i svého celkového kvalitativního charakteru, různorodosti či forem. Míra a intenzita současných sociálních bouří, stávek, pokojných či bouřlivých, aktivit reformních či antisystémových, nejrůznějších masových, ekonomických, odborových, ale i politických, studentských, protiválečných, antiglobalizačních a dalších nepokojů, protestů i bojů, mnohdy vzájemně se prolínajících a doplňujících, nám dovoluje tvrdit, že se prakticky celá Evropská unie zmítá v takovém „sociálním smíru“, který ze všeho nejvíc dnes připomíná nádobu s benzínem, pohozenou blízko táborového ohně. Tento proces souvisí s postupující neoliberalizací panujících poměrů, protilidovými sociálními škrty, bezprecedentními útoky na základní odborová, dělnická a zaměstnanecká práva pracujících, růstem nezaměstnanosti, flexibility pracovní síly, drahoty (zejména po přechodu na euro) či diktování monopolních cen, atd. Tento proces souvisí s masovou privatizací a likvidací dosud státních podniků, sektorů a služeb, posilováním moci a neomezeného vlivu transnárodních korporací, daňovou a rozpočtovou politikou i pokračující globalizací frontální ofenzívy finančního kapitálu vůbec. Tento proces souvisí i s rostoucí politickou fašizací, „rasizací“ a militarizací, antidemokratizací a „represizací“ společensko-politické nadstavby, zejména byrokraticko-monopolních státních (i „nadstátních“) aparátů, a s dalšími dnes tolik aktuálními jevy podobného charakteru.
To všechno na jedné straně. Na straně druhé jsou zde pracující, kteří společně bojují, mládež a studenti, kteří bojují, odboráři, antimilitaristé, pokrokové síly revoluční i umírněné, radikálové i poctiví reformisté, komunisté i nekomunisté, antifašisté i antiglobalisté, kteří bojují, zemědělci, živnostníci, učitelé, drobní úředníci, nezaměstnaní a další a další. Včetně přistěhovalců a „barevných“ dělníků z „třetích“ zemí, včetně národnostních menšin a ostatních dodatečně i stupňovaně nadvykořisťovaných složek jednotného, společného tábora vyrábějících proti soukromým nadziskům, tábora práce proti nadnárodním koncernům, tábora milionů proti milionářům. V mnoha těchto (a skutečně možno říct) bitvách, zejména v posledních letech, výrazně sílí také vědomí nutnosti jejich internacionalizace a mezinárodně koordinovaného, společného postupu (odkaz Göteborgu, apod.). Všechny tyto zápasy jsou nezbytným předpokladem, chronologickou „předfází“ i novou nevyhnutelnou předzvěstí budoucího revolučního zániku nynějšího kapitalistického řádu jako takového – a to v Evropě, v zemích Unie i mimo ni, stejně jako kdekoli jinde.
Uvedeme jen pár nejcharakterističtějších příkladů z těchto bojů: Radikální, zásadový a posléze i vítězný boj belgických dělníků Clabecqu v letech 1997-98 a vstup revolučních marxistů z PTB a odborářů Clabecqu, Caterpillar a VW do bojů středoškoláků a učitelů v r. 1996, později i bojů státních zaměstnanců v r. 1998. Masové studentské nepokoje ve Francii a v Řecku v letech 1998-99 proti neoliberální školské reformě, mohutné protesty a zápasy francouzských i ostatních evropských rolníků, četné generální stávky, které právě v posledních letech tak intenzivně propukají a v čím dál rostoucím měřítku aktivizují moderní evropský proletariát i ostatní lidové vrstvy: generální stávka v Řecku v prosinci 2000 proti vládní reformě pracovního trhu i za ostatní sociálně-politické požadavky. Opět generální stávka v Řecku (duben 2001), generální stávka v Itálii v dubnu 2002, ve Španělsku v červnu 2002 a znova v Itálii v říjnu téhož roku, především proti stupňujícím se útokům na základní sociální práva a vymoženosti, pracujícími lidmi předcházejících let těžce vybojované a mnohdy i zaplacené krví.
V březnu 2002 dále protestuje půl milionu lidí ve španělské Barceloně „proti Evropě války a kapitálu“. Ve stejné době vyšlo do ulic Říma na tři miliony demonstrantů, aby bránili práva pracujících proti vládě Berlusconiho. O měsíc později se miliony Francouzů rázně staví hrozbě zvolení neonacisty Le Pena prezidentem, zanedlouho následuje největší evropská demonstrace proti válce v Londýně, v listopadu se ve Florencii schází půl milionu aktivistů ze všech evropských zemí pod heslem „proti válce a neoliberalismu“, kde diskutují nejen o zhoubných, bezvýchodných a bezperspektivních důsledcích soudobého kapitalistického řádu, ale i naléhavé potřebě zásadové, revoluční alternativy vůči tomuto řádu…
Na jaře 2003 probíhají rozsáhlé stávky v Rakousku a zvláště ve Francii, kde trvá značně bouřlivá situace několik týdnů. Volání po generální stávce ve Francii vyslyšelo v květnu téhož roku na milion lidí, a to zde samozřejmě zmiňujeme jen některé příklady těch nejmasovějších bojů a to ještě jen většinou s převažující sociálně-ekonomickou tematikou, v jejichž výčtu by bylo možno pokračovat mnohem a mnohem obsáhleji a podrobněji. Není však cílem této práce přinést vyčerpávající a podrobný výčet těchto třídních zápasů, nýbrž jen na několika nejvýznamnějších i „nejviditelnějších“ příkladech načrtnout reálné sociálně-třídní klima, které v současnosti panuje v drtivé většině zemí Evropské unie. A s přispěním tohoto stručného „náčrtu“, dále pokračovat v analýze uvedené problematiky, jež se ve zmiňovaných všestranných, rostoucích i zásadních třídních střetech zdaleka neomezuje jen na pouhé „sociálně reformní“ bouře či odborové požadavky - jak také uvidíme ještě v dalším výkladu našeho referátu.
V každém případě je zřejmé, že velká většina ze všech těchto zápasů, jaké dnes v Evropské unii čím dál častěji pozorujeme, nemá v žádném případě nic společného s onou ubohou karikaturou sociálních „bojů“, vedených zrádnými a zkorumpovanými odborovými „předáky“, jež známe kupříkladu ze současné České republiky. „Duch Clabecqu“ – i když samozřejmě stále ještě ne vždy a všude – přesto ten je exemplárním ukazatelem a charakteristickým symbolem skutečné tendence, kterou se ubírá nynější evropský vývoj. Tento duch, jež skutečně zachvacuje dnešní masové a třídní střety v zemích EU, především znamená zásadový, jednotný a solidární zápas za společné zájmy (a na bázi společného postupu) jakožto zájmy vykořisťované třídy, namísto jakýchkoliv podlých paktů a „vyjednávání“ v zájmu „udržení“ tzv. sociálního „smíru“. Tento duch znamená opravdovou internacionální neboli mnohonárodní solidaritu v těchto bojích, namísto rozeštvávání domácích a zahraničních dělníků podle rasistických tendencí „proti cizincům, jež nám berou práci“, apod. Znamená statečnost, důslednost a neústupnost ve stěžejních otázkách třídních zájmů spolu se znova čím dál více se probouzejícím skutečným vědomím těchto třídních zájmů, namísto krátkozrakých snah příliš „nerozlobit“ spokojené „pluralitní“ vlády i s těmi jejich těžkooděnými fízly za zadkem a za žádnou cenu tak nenarušovat ustálený „pořádek“ rozdmýcháváním „nějakých extremistických vášní“.
Tento duch znamená v souvislosti s tím i velký aktivní podíl právě radikální a marxistické levice či komunistických odborů (CGT a jiných) na těchto bojích, znamená vzájemnou spolupráci s těmito silami i těchto sil mezi sebou, znamená spojování a prolínání motivů ekonomických s motivy politickými a protiválečnými, motivů „dílčích“ s motivy antifašistickými a antiglobalizačními (proti EU, politické fašizaci, militarismu, NATO, atd.), s motivy antisystémovými a revolučními. Znamená nikoli pokorné či poslušné plazení se před vládami naoktrojovanými a „demokratickou“ státní mašinérií předem vymezenými mantinely neoliberálního systému jako takového. Znamená úsilí k odmítnutí, demaskování a izolování renegátských špiček odborářské byrokracie. Té byrokracie, která vždy raději zvolí „loajalitu“ ke státní moci pod záminkou ekonomické „reality“ či politické „nutnosti“, než by se přidala na stranu těch, kdo opravdu bojují v zájmu své zotročované třídy a ostatních spojenců této třídy. Opakujeme, že tento duch ani v dnešní „západní“ Evropě ještě neplatí všude a vždy, ale je a v souvislosti s dalším prohlubováním a zostřováním jak všech antagonismů tohoto systému, tak i jeho dále postupující všeobecné společenské krize, bude zákonitě v rostoucí míře nesporně sílit i nadále.
Tyto třídní střety jsou pochopitelně nevyhnutelně spojeny také s represivní ofenzívou státní moci, s policejním násilím proti demonstrujícím a stávkujícím, s politickými procesy proti pokrokovým předákům nejrůznějších sociálních a lidových bojů, rolnických nepokojů, odborářských akcí, antiválečných protestů či stávek. Jména jako Michel Collon, José Bové, Roberto D‘Orazio, Silvio Marra a mnoho dalších, stala se již živoucími legendami i vzory opravdových lidových vůdců, pronásledovaných a perzekuovaných nynější „europapalášskou“ vládnoucí kastou. Takové známé události, jako například krvavé potlačování mírových demonstrací v Belgii (1999), státní násilí proti zemědělským nepokojům ve Francii (2000), potlačování lidových protestů v Barceloně v souvislosti se zasedáním Světové banky; Střelba do demonstrantů ve švédském Göteborgu, krvavé běsnění italské policie v Janově a zavraždění mladého Carla Giulianiho (2001), hysterické násilí německé policie proti antifašistům a antiimperialistickým demonstrantům v Mnichově (2002); Tvrdé represe vůči protestujícím antikapitalistům v době konání nejrůznějších summitů EU (Athény, Soluň a jiné), nemilosrdné potlačování francouzských demonstrantů v červnu 2003, jež se nezastavilo ani před politickými procesy a soudními rozsudky, atd. atd. – to všechno jsou opět jen aktuální symboly a nejznámější příklady pravé tváře soudobého evropského kapitalismu i jeho „sociálního smíru“.
Proti některým z těchto příkladů je však možno namítnout, že jejich „třídní“ profil není dostatečně evidentní, že jejich nositeli jsou často třídně velmi různorodé síly, že podíl „klasických“ dělníků, odborářů či zaměstnanců na antiglobalizačních či jiných antisystémově značně vyhraněných akcích, je poměrně malý. Na druhé straně však je tento podíl relativně velký u akcí „typicky“ odborových, které přece jenom ve svém celku v sobě nemají tak vyhrocený revoluční náboj a mají často relativně „pokojný“ charakter alespoň ve srovnání s aktivitami např. radikální či revoluční levice. Je také pravda, že velmi masové demonstrace s relativně značným podílem dělníků, odborářů a zaměstnanců EU – na prvním místě ty nejrozsáhlejší vůbec, a sice mnohamilionové antiválečné demonstrace v letech 2002-2003 proti anglo-americké agresi v Iráku, jež se jako mohutný hlas nezadržitelné vlny moře převalily také naším kontinentem – měly ve zmiňovaných zemích EU relativně pokojný průběh. Jako bychom právě zde měli ony příklady „z druhé strany“, kdy – jak jsme již nastínili – onen revoluční bojový duch ne vždy, ne všude a ne za všech okolností platí. Ano, ale zde jsme právě u jádra věci! Tady se totiž dotýkáme té podstaty, o které vlastně chceme hovořit! Podívejme se proto na zásadní poučení, které z podobných akcí vyplývá, zaměřme se na hlavní zobecnění zkušeností, jež se právě uvedeného tématu tolik týkají.
„Sociáldemokratizace“ nebo revoluční radikalizace?
Tak zvané „klasické“ odborářské akce, v nichž jde zejména o sociálně-ekonomické požadavky, jsou nezbytným vývojovým předpokladem zapojení prostých dělníků do následných, kvalitativně vyšších forem protestů i antisystémových bojů. Tyto akce jsou samozřejmě jednou z vůbec prvních forem mobilizace utlačovaných v boji proti kapitálu. Avšak na druhé straně co se týče jejich relativní „pokojnosti“ a „umírněnosti“, ta je bohužel většinou právě výsledkem onoho neblahého působení a vlivu státotvorných oportunních sil, provádějících již zmíněnou politiku zbabělých ústupků vůči vládnoucímu režimu a maskovaných nejrůznější „růžovou“ či přímo žluťáckou demagogií. Mocenská elita samo sebou potřebuje, aby potencionální radikalismus mas a latentní revoluční potenciál milionových vrstev byl dobře utlumen, sevřen předem vymezenými hranicemi, byl uspáván, rozřeďován, redukován či paralyzován, zkrátka aby byl „pod kontrolou“.
Každý marxista, a zdaleka nejen marxista, dobře ví, že tuto úlohu plní establishmentem ochočená „dělnická“ a odborářská „smetánka“ či žluťácká byrokracie. Avšak právě díky praktickým zkušenostem, závěrům i „demaskujícím“ výsledkům těchto „demokraticky“ umírněných akcí, v podstatě neškodných, ani systému, ba ani konkrétním vládním záměrům nikoli nebezpečných a vniveč se obracejících, v poslušných intencích panujícího status quo, tedy díky těmto zkušenostem se prostým lidem v čím dál rostoucí míře otevírají oči. Stále více je zřejmé, že jedině takové bojové akce a formy, které na „vyžraných ksichtech“ vládnoucích potentátů, technokratů a finančních parazitů, nebudou vyvolávat pohrdavý úsměv, ale naopak stigmata paniky a strachu, že jedině takové akce a jejich organizační formy mohou být výrazem další progresivní perspektivy i posléze skutečných bojových úspěchů potlačovaných „dolních“ milionů.
Jen se podívejme, co pro naše nepřátele znamenají „pokojné“ protesty lidu! Miliony lidí v Británii, řádově desítky milionů v Evropě (bohužel ne však tolik v zemích střední a východní Evropy…) a stamiliony lidí na světě demonstrovaly proti teroristicko-agresivní politice bushovsko-blairovské kliky. A tito špinaví vrahové iráckých dětí se jen tupě usmívali a nad rozhodnou vůlí drtivé většiny lidu naší planety, jen bezostyšně mávli rukou! Rakouský kancléř Wolfgang Schüssel označil v květnu 2003 s cynickým úšklebkem masové demonstrace pracujících proti zmiňovanému asociálnímu běsnění rakouské vlády i EU - této věrné služky korporací, akcionářů a bankéřů - přičemž se (jen) ve Vídni shromáždilo na sto tisíc lidí, jako pouhé „rituály“(!). Francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin, tento další velký obdivovatel „pluralitní demokracie“, si dokonce bez nejmenší známky studu dovolil tváří v tvář téměř dvěma milionům demonstrujících obyvatel, suše a nehorázně prohodit, že „ulice“ přece „nevládne“. Ano, takhle se tito úctyhodní vládcové dnešní imperialistické Evropy staví k požadavkům, zájmům či právům „svých“ vykořisťovaných obyvatel! Takto cynicky tito hnusní lumpové pohrdají těmi, které ve svých médiích soustavně ohlupují směšnými hesly o „sociálním smíru“, „evropské demokracii“ či „lidských právech“! A takto skandálně nám zároveň dávají najevo, že zříci se teorie a taktiky třídního boje a postupu v tomto boji od prvotních, základních organizačních forem k organizačním formám vyšším a vyspělejším, od sociálních nebo „dílčích“ motivů k politickým i revolučním či od pokojných taktických forem ke konfrontačním, by znamenalo ulomit si vlastní hroty a otupit ostří svých vlastních zbraní.
A právě v tomto smyslu zejména dnes probíhá u evropských pracujících ono čím dál zřejmější uvědomování si těchto vyvozovaných nutností. V tomto smyslu tam probíhá skutečné vyspívání a vyzrávání této taktiky. Lze se tedy divit, že pozorujeme ve všech pokrokových hnutích současných zemí Unie právě taková poučení a taková zobecnění, která jednoznačně korespondují s těmito letmo zmiňovanými a čím dál častějšími zkušenostmi z těchto zápasů? Lze se snad divit tomu, že si tito bojující, třeba odboráři počínaje, antifašistickými a studentskými aktivisty konče, v rostoucím měřítku uvědomují tuto nutnost všestranné radikalizace a politické důslednosti, ne-li přímo revolučnosti v dalších svých postupech a formách?
Ještě drobnou poznámku: Totiž onen tzv. „tradeunionistický“, „neprotistátní“ či vůči podstatě panujících soukromovlastnických vztahů „nekonfrontační“ obsah těchto zápasů, je pokrokový tehdy a potud, kdy a pokud představuje právě onu prvotní, „elementární“ formu mobilizace vykořisťovaných vrstev, domáhajících se svých práv. To je evidentní dialekticko-vývojová souvislost i nezbytnost, kterou nelze „oddekretovat“. Avšak tentýž obsah je naopak zcela reakční, jakmile je výsledkem „spolehlivosti“ a „loajálnosti“ sociálfašistických odborových „předáků“ či jiných „sociálně-partnerských“ zaprodanců, těchto bezzásadově-„levicových“ i zásadově-„legálních“, „legitimně“ zkorumpovaných zrádců a pohůnků „svých“ privilegovaných pánů! Jakmile je zkrátka výsledkem jejich „spolupráce“ a oddanosti vůči zbožnímu trhu, vůči „pluralitní demokracii“ či „občanské“ společnosti, navzdory všem námezdně olupovaným a „tržně“ porobeným lidem, navzdory „demokraticky“ pošlapávaným právům i nejvlastnějším zájmům všech kapitálově zotročených vrstev. A právě tohle si mnozí takélevicoví pseudoreformisté, kteří si ze své odborové či politické „práce“ udělali výnosnou živnost a slibnou „opoziční“ kariéru, prostě neuvědomují, lépe řečeno uvědomovat absolutně nechtějí a nehodlají.
Jestliže jsme už výše nadhodili tu skutečnost, že pro dlouhé období evropského kapitalismu byl typický relativně malý „antisystémový“ náboj pro „klasické“ odborářské akce či naopak relativně malý podíl moderního proletariátu na (třebas živelných) akcích s výrazným „antisystémovým“ nábojem, je v této souvislosti nutno poznamenat několik skutečností. Tento trend, jehož pořád ještě existující pozůstatky na druhé straně nelze popírat v zemích EU ani dnes, je výsledkem jednak jistého masovějšího vlivu konzumních hodnot, jisté reálné intoxikace širších vrstev společnosti jedem konzumních prvků, jednak (což s tím souvisí) výsledkem velkých škod neblahé metastázy politického revizionizmu, jímž byly v minulosti indoktrinovány a kontaminovány prakticky všechny západní komunistické strany. Není cílem této práce ani rozebírat příčiny, prvky a projevy tohoto stavu existence oněch „konzumních atributů“, existence, kterou samozřejmě nelze ignorovat.
Poznamenejme však, že jednou z hlavních věcí, jíž se tyto intoxikační vlivy začaly projevovat, je narušování a likvidování třídního vědomí utlačovaných, řízená substituce tohoto vědomí tzv. „vědomím falešným“, jak na to již v 60.letech XX.století poukazuje H. Marcuse. A na tomto podkladě jistá depolitizace, politická inercie a pasivita širších vrstev, subjektivně rezignujících na své postavení jakožto třídy, stojící v progresivní opozici vůči systémovému řádu jako takovému. Mluvíme někdy o problematice individualistického „smíření“, zglajchšaltování a vlastně „integrování“ utlačované třídy do stávajícího status quo, transformovaného v onom údajném „post-třídním“ vědomí jako „nevyhnutelný (ne-)pořádek“. Míra masovosti i vlivu této subjektivně „anti-třídní“, maloměšťácké, zkorumpované, lépe řečeno třídně-„korumpující“ tendence v západních zemích, je však na druhé straně velmi výrazně a neoddiskutovatelně mnohem menší, než je tomu ve většině zemí bývalého „II.světa“, u čehož se ještě pozastavíme níže. Integrování třídy, jejíž „potlačené“ vědomí se tedy „reodcizilo (znovaodcizilo)“ vlastní objektivní podstatě postavení jí samé, přičemž se jeho falešnost jeví jako „ne-falešnost“ a bezalternativní „normálnost“, tzv. „realita“ či dokonce zdánlivá myšlenková „svoboda“. Je nesporné, že oním subjektivně nejdůležitějším zhoubným faktorem, jenž modifikoval tento stav, byl právě jíž zmíněný vliv, rozšíření a především praktické důsledky „chruščovsko-brežněvovského“ a pod jeho vlivem i „eurokomunistického“ revizionizmu, oné „zázračné druhé mízy“ pro fakticky umělé prodlužování a přezrávání již dávno regresivního kapitalismu.
Teprve v dnešní době je možno ve „vyspělé“ Evropě konstatovat výraznou, byť ne nárazovou, byť ne „ultrasilnou“, ale přesto nezadržitelně postupující negaci takového stavu, zděděného z minulosti. To v dnešní době, v dnešní Evropské unii (samozřejmě ne díky této Unii, ale naopak v negaci k ní jakožto k integrované instituci velkokapitálu) existuje vedle oněch „tradeunionistických“ a v antisystémovém smyslu „nekonfrontačních“ forem třídního boje, také ještě ono „něco jiného“ či „něco vývojově vyššího“. To v této Evropské unii (a samozřejmě nejen v ní…) existují právě jasné, evidentní a pro osudy kapitalismu přímo „nebezpečné“ zárodky (byť stále jen ještě zárodky) těchto revolučních antisystémových tendencí, z jejichž praxe postupně vyrůstá a vyroste nová generace revolucionářů moderní Evropy. Tendencí, v kvalitativně nových historických podmínkách současnosti (plus zejména blízké budoucnosti) nakonec navazujících na všechno to nejlepší, co v evropském živelném (a i proto poraženém), ale přesto revolučním hnutí existovalo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
A ony zárodky úměrně tomu nutně postupují od taktéž zděděné (a revizionizmem zaviněné) „tradiční“ živelnosti k prvním formám nové perspektivní organizovanosti. Jsou navíc skutečně charakterizovány rok od roku také čím dál větší masovostí a rovněž korespondují za prvé s mnohem větším příklonem „běžných“ evropských vrstev, zejména mladých lidí, k radikálně i revolučně levicovým myšlenkám, o čemž se dnes oficiálně u nás na východě raději téměř nemluví. A za druhé – to je zvlášť důležité - korespondují i s pomalým, ale jistým vnitřním vyzráváním a zdokonalováním avantgardních nositelů či „organizačních pilířů“ těchto revolučně-levých tendencí, jež se právě od 90.let minulého století počaly frontálně očišťovat od všech bezperspektivních a špinavých nánosů oportunního a pseudokomunistického revizionizmu. Což se ve východních zemích pochopitelně raději také vůbec nepřipomíná. Proč asi tomu tak je, není vůbec těžké uhádnout… A co jiného vlastně zbývá všem těm pro-systémovým lokajům a pravicovým i „levicovým“ vyznavačům věčných a nedotknutelných „hodnot“ moderní „civilizace“?
Co jiného jim vlastně zbývá, než alespoň nepřipomínat a zamlčovat existenci takových perspektivně-stěžejních skutečností nynějších sociálně a politicky pokrokových sil Evropy (či případně nejen Evropy), jako je například slavná Bruselská deklarace z roku 1995 a teoreticko-praktické důsledky z ní vyplývající? Jako byl vznik Janovského sociálního fóra (GSF)? Jako je hrdinné Hnutí za obrodu odborů (MRS) či existence Evropského sociálního fóra (ESF)? Jako je dominantní role zejména značného množství revolučně-komunistické i ostatní radikálně-levicové mládeže a pokrokových studentů vyspělých zemí Evropy, na těchto či podobných protikapitalistických iniciativách, atd.? A bylo by možno uvést ještě mnoho dalších konkrétních dokladů té „nepohodlné“ skutečnosti, kterou možno stručně vyjádřit takto: Co se týká současného společenského vývoje ve většině zemí tzv. „I.světa“ pokud jde o nikoli zjednodušeně chápané a přímočaré, ale přesto blížící se „nebezpečí“ jejich nové revoluční perspektivy, je pro celý reakční establishment i všechny jeho („demokratickou participací“) ochočené přisluhovače, pomalu nejvýhodnější už jen – tiše mlčet…
Ano, spíše mlčet by měli ti, kdo ve jménu tzv. „mrtvoly komunismu“, „konce dějin“, „lidských práv“ a ostatních lživých demagogií či zprofanovaných konjunkturálních podvodů, sami sobě stejně jako druhým tak zuřivě nasazují koňské klapky na oči. Jen proto, aby prostě nebyla vidět (a nemohla inspirovat) ona nikoli příliš vzdálená revoluční perspektiva, nadto zvláště na východě „přece“ údajně dávno pohřbená, mrtvá a bůhvíjaká ještě… – totiž perspektiva (také) „západoevropského“ vývoje v důsledně antiimperialistickém, skutečně moderním a socialistickém slova smyslu.
Tyto souvislosti jsou však naprosto neoddělitelné od velmi důležité, ba dokonce zcela bez nadsázky stěžejní problematiky, jež se týká tzv. stupně vyspělosti „subjektivního faktoru“ pro možné revoluční změny. Není žádnou novinkou, že s touto otázkou „subjektivního faktoru“ mimořádně úzce souvisí problematika zákonitosti míry a stupně odklonu či odlivu důvěry širokých vrstev od zkrachovalé politiky pseudolevicového revizionizmu, dnes také a především co se týče zkrachovalé politiky pseudokomunistických, již dávno na své dřívější tradice rezignujících a tudíž zcela bezperspektivních, revizionistických stran. Nebudeme se zde do hloubky zabývat vývojem či analýzou tohoto „eurokomunistického“ renegátství. Avšak je potřeba se zde alespoň stručně pozastavit nad některými aktuálními aspekty, jež se dotýkají právě tendence relativně všeobecného „odlivu“ od uvedeného evropského rádoby-komunistického, neakceschopného a oportunního politikaření. Přesně toho neprincipiálního politikaření a bezpáteřného politického čachrářství, jemuž jsou přímo úměrné všechny beznadějné i prohnilé důsledky jeho krachující či zkrachovalé praxe.
Přímo symbolicky je tato tendence vidět na příkladu Francie a na neslavném osudu její komunistické strany, kdysi uznávané, silné i respektované revoluční síly. Totální úpadek této strany v důsledku její státotvorné, „antistalinské“, režimu úslužné a „neokomunistické“ (rozuměj revizionistické) politiky, byl vystupňován a nejzřetelněji se projevil zejména po nástupu hueovského vedení, jež se bezostyšně neváhalo zříci dokonce vedení nejsilnější odborové centrály v zemi, revoluční CGT. Hanebný hueovský postoj této strany, jež byla jednou z vládnoucích sil ve Francii v době imperialistické agrese NATO proti Jugoslávii, je všeobecně znám. Krach důvěry francouzského voličstva v tuto stranu, jež v dobách svého revolučního kurzu patřila k nejsilnějším stranám západní Evropy vůbec, byl nejmarkantnější zejména po jejím XXX.sjezdu r. 2000, jenž představoval dovršení Pyrrhova vítězství v intencích „moderně levicových“ renegátů. Také debakl francouzských „socialistů“ v roce 2002 byl jasně výmluvným faktem, navíc čtyřicet procent hlasů v orgánech této strany dnes ovládají dvě agilní levé frakce. Naproti tomu dokonce oficiální volební průzkumy z letošního roku (2003) dokládají značnou inklinaci francouzské společnosti k radikální levici, byť se v první fázi hned nemusí jednat přímo o levici důsledně marxisticko-leninskou, ale třeba i maloburžoasní, trockistickou: pro tamější Dělnický boj a Revoluční komunistickou ligu se vyslovilo plných 22 procent občanů!
A v souvislosti s organizačním „znovuvyzráváním“ skutečných revolučních tendencí a platforem v dnešní KS Francie (ale také mimo ni), není možno nezmínit zejména čím dál vlivnější marxisticko-leninské koordinační grémium CNUC, jež zastřešuje řadu jednotlivých, ať už méně či více důsledných i autentických, organizačních ohnisek francouzských komunistů (do značné míry však ještě ideově různorodých), ovšem stojících nesmiřitelně proti hueovství. Mnoho členů tohoto koordinačního centra je zároveň uznávanými dělnickými vůdci a odborovými představiteli CGT. Vývojově velmi pozoruhodnou krystalizaci i diferenciaci revolučních sil je možno pozorovat taktéž v Itálii či v jiných západních zemích evropského kontinentu.
Belgická strana práce (PTB), tato důsledná marxisticko-leninská a jedna z nejpřednějších revolučních sil v soudobé západní Evropě, navíc působící v zemi, v níž revoluční tradice není příliš silná, se přesto, že není parlamentní stranou, těší několikanásobně větší podpoře belgického obyvatelstva, než činí celková podpora veřejnosti pro belgické trockisty plus pravicové oportunisty ze zkrachovalé „Komunistické“ strany Belgie. Rok od roku PTB získává nejen nový příliv voličů, ale také svých aktivních členů. Je známa svoji zásadovou, principiální a bojovnou politikou s prioritní vazbou na lidové masy a jejich protiimperialistickou orientaci a je v současnosti zároveň také vůdčí silou znova se sjednocujícího mezinárodního komunistického hnutí na bázi autentického, revolučního marx-leninismu. V krátké době dokázala zdvojnásobit počet svých členů, má velkou roli mezi mládeží, dále v belgickém odborovém hnutí a na pracovištích.
Příznačný byl taktéž poměrně nedávný totální propad oportunistů a renegátů z PDS v čele s G. Gysim, u německé veřejnosti. Její účast na vládě v Meklenbursku-Předním Pomořansku a v Berlíně, kde tato strana participovala
na regresivní, privatizační a protilidové politice buržoasní státní moci, (nemluvě navíc o Gysiho reakční orientaci ve vztahu k militarismu a hegemonismu USA), to vše mluvilo a mluví jasnou řečí. Zejména neuvěřitelně podbízivý postoj PDS ve smyslu podpory americké „New War“, s cílem vetřít se do „přízně“ panujících privilegovaných kruhů německého imperialismu, vyvolal skutečný skandál, nota bene právě v současném Německu, které je typické mimořádně silným antimilitaristickým hnutím i protiamerickými postoji obyvatelstva, zvláště mládeže. Pokud jde například o Schröderovu sociálně-demokratickou SPD, tak tato strana mimo jiné ve volbách roku 2002 ztratila asi 1,7 milionů hlasů oproti roku 1998… Také v Německu pokračuje evidentní trend rostoucího vlivu skutečně antisystémové a marxisticko-revoluční levice, stejně jako v mnoha jiných zemích nynějšího evropského kapitalismu. Tento vliv je silný především mezi pracujícími a mládeží. A dalších příkladů všeobecného odlivu důvěry prostého lidu od politiky revizi-onizmu neboli patolízalského přisluhovačství ve vztahu k panujícímu buržoasnímu řádu, včetně jeho institucionálního výtvoru v podobě EU - odlivu, jenž jsme zde chtěli konkrétně načrtnout, bylo by možno uvést ještě více.
Obecně lze skutečně tvrdit, že zmíněný masový odklon od revizionizmu je evidentní a doložitelný, a že zároveň s tímto procesem probíhá v evropských zemích také výrazná krystalizace, strukturování, diferenciace, růst vlivu a organizování důsledných marxistických sil, tedy nositelů nejprogresivnějších revolučních tendencí vůbec. Na druhé straně bylo by mylné však z toho vyvozovat, že tento proces probíhá jakkoli zjednodušeně (výše jsme to již zmínili), že probíhá jakkoli přímočaře, mechanicky či „prostě“. Nelze ještě tvrdit, že v současné Evropě panuje revoluční situace, pouze to, že vývoj k ní stoprocentně směřuje. Avšak je potřeba objektivně vidět, že většina revolučních sil a potencionálních avantgard existuje ještě stále v „zárodečném“ stavu, že vesměs probíhá teprve vzpamatovávání se z revizionizmu, teprve ono krystalizování, diferencování, že se podnikají první, ale jisté kroky k razantnímu vypořádání se s tímto morem.
Nelze mávnout rukou nad stále existujícím a přetrvávajícím vlivem jakýchkoli typů pravicově oportunistických stran, nelze podceňovat setrvačnost, maloměšťáctví či nikoli marginální vliv zmíněných konzumních hodnot a společenských vzorců. Kromě toho nejen že vyzrávání antisystémových avantgard není jevem přímočaře zjednodušeným, ale ani samotný proces dalšího společenského vývoje nelze takto chápat. To platí zejména s ohledem na velmi silné nebezpečí právě zcela opačného, a sice ultrapravicového vývoje, jehož hrozba je zcela reálná a je taktéž produktem všeobecné systémové krize, v níž se soudobé evropské země nacházejí. Nebezpečí, že v první fázi ještě tato všeobecná krize může vyústit v těch či oněch západoevropských zemích nikoli ve vítěznou protikapitalistickou revoluci, nýbrž naopak v plné dovršení fašizačního procesu, je v dnešní situaci velmi akutní (tato fašistická hrozba se však může projevovat ve specificky velmi rozličných formách). Není snad potřeba zmiňovat tyto nebezpečné tendence v Rakousku, Itálii, Francii i jinde. Není snad potřeba připomínat, že nikoli náhodou se o dnešní sociálně-politické i ekonomické situaci v Německu často mluví v mnoha ohledech jako o výrazné a nebezpečné analogii, pokud jde o srovnávání právě s třicátými léty minulého století…
Navíc i onen odklon a znechucení revizionistickým politikařením se neprojevuje vždy stejně, opět je zde vliv jisté setrvačnosti a jiných složitých tendencí či příčin. Tento odklon se projevuje například „jinak“ u vrstev více maloměšťácky ovlivněných, „jinak“ u více radikálněji naladěné části společnosti. Odliv od revizionizmu nemusí rovněž hned, bez nějaké „přechodné fáze“, vždy a za všech okolností automaticky znamenat příklon k sociální revolučnosti, apod. Do podrobností se však v tomto směru nyní pouštět nebudeme, neboť ani to samozřejmě není cílem tohoto referátu. Cílem bylo pouze podotknout a připomenout, že revoluční perspektiva v evropských „metropolních“ zemích „I.světa“, jejich vývojová tendence směrem k nové sociální revoluci, je proces, jehož zákonitost se projevuje jako složitá a klikatá, zcela nelineární, neredukovatelná na cokoliv zjednodušeného, cokoliv metafyzického, oproštěného od jakýchkoliv „oklik“. Avšak tato perspektiva existuje, první stavby na troskách rozbíjeného revizionizmu dostávají zcela jasné kontury a tento proces je nezvratný. Souvisí jednak s dalším vývojem nynějších všeobecných, „neignorovatelných“ a nejvlastnějších rozporů panujícího, dekadentního globálního kapitalismu, toho kapitalismu, který potřebuje a hrozí proměnit celý svět v jeden veliký „sweatshop“. Jednak souvisí i s tímto již započatým frontálním „očišťováním“ hnutí, a velmi podstatné je, jakou stěžejní a vůdčí úlohu v tomto historickém „vyzrávacím“ procesu dnes v celé Evropě (a mnohdy dokonce nejen „I.světa“) zaujímá právě mládež. Tento fakt není nutné dokazovat nikomu, kdo má alespoň trochu reálný politický přehled o tom, jak po této stránce vypadá situace v dnešních kapitalistických zemích EU. Přesto se alespoň nad některými příklady ještě níže pozastavíme.
Je potřeba se tedy při posuzování problematiky nynějšího třídního boje a jeho zobecňování i perspektiv v zemích Evropské unie, vyhnout oběma krajním, „ultrapolárním“ a nesprávným tvrzením: za prvé, primitivní buržoasní iluze o tom, že revoluce v těchto zemích prý „není reálná“ a že nastíněná perspektiva vývoje se „nikdy neuskuteční“, tj. status quo se před svoji nezadržitelnou revoluční negací „navždy ochrání“ (třeba bodáky NATO nebo duchovním kastrováním pomocí drog či „washing brain“). Za druhé, že se tam revoluce uskuteční „už zítra“ nebo alespoň že už nyní v Evropě panuje skutečná revoluční situace. Ani toto tvrzení zatím není správné. Ale ještě na okraj poznamenejme, naopak zase k takzvané „slabosti“ či relativní slabosti organizovaných nejrevolučnějších sil v těch či oněch evropských zemích - pro ty, kdo usuzují zcela povrchně a právě tak uboze přímočaře (či kdo tak schválně chtějí usuzovat): Stačí si už jen na to vzpomenout, jak „silní“ (v uvozovkách) byli bolševici roku 1905 (a dokonce i po tomto revolučním roce!), ba ještě i v roce 1912 – a jaká byla naopak skutečná síla bolševické strany na podzim roku 1917. Nikdo tím nechce tvrdit, že budoucí vývoj k socialismu v Evropě půjde přesně tak, jako šlo Rusko po roce 1917 – ale toho se už ani výše uvedený ruský příklad, ani naše obecně platná poznámka o „síle“ či „slabosti“ avantgard, vůbec netýká – směšovat ta dvě témata v jedno, to je samozřejmě čistá sofistika.
Na výmluvný příklad mimořádně intenzivního, akceschopného a vyhroceného ideově-politického kvasu, pokud jde o evropskou revoluční levici, její aktivitu i organizační formy, je možno poukázat zejména v Řecku. V této zemi, s poměrně velkou revoluční tradicí z XX.století, v této zemi, která patří k jedné ze všeobecně nejhůře postižených co se týče novodobého „unijního“ eurokolonialismu, v této zemi žije bezesporu jeden z nejlevicovějších a nejpokrokověji smýšlejících národů Evropy. Řecké revoluční síly v KKE i mládežnické KNE patří k nejakceschopnějším i k nejnadějnějším na celém evropském kontinentě, a to bez jakékoli nadsázky. Zejména typické smýšlení, vzájemná solidarita i bojovnost pokrokové mladé generace řeckého lidu je něčím, z čeho by si mohl brát nejeden evropský národ (zejména na východě) užitečný příklad. (A to bez ohledu na skutečnost, že ani řecké hnutí není zcela prosto určitého revizionizmu, jenž pochopitelně tak či onak dokáže i tam škodit v teorii i v praxi.) KKE získává především stále větší podporu právě mezi řeckou mládeží, protože orientace na mládež je jednou z hlavních priorit této strany. Komunističtí poslanci si také povinně pro sebe ponechávají jen malou část svého platu, jsou v čele všech akcí a demonstrací, pracují trvale jako jediní mezi lidmi. Tradiční řecké festivaly mládeže jsou vždy výmluvným symbolem i výraznou bojovou přehlídkou skutečné síly i organizačních schopností zvláště mladé marxistické levice tohoto hrdého národa, jehož 90% obyvatel podle statistických průzkumů například nenávidí militantní imperialismus, ztělesněný v NATO.
To, co jsme uvedli o řeckých festivalech, platí podobně do značné míry například o německém (opět zejména mládežnickém) hnutí (mimo jiné REBELL a další) a jeho každoročních berlínských akcích na památku Luxemburgové, Liebknechta i Lenina. O výrazné solidaritě jednotlivých levicových proudů v silném antifašistickém hnutí Německa, o akčním vlivu a pozici německých marxisticko-leninských organizací v tomto (a nejen antifašistickém) hnutí, apod. Také v Rakousku je to zejména marxisticko-leninská mládež, studenti a dělničtí vedoucí, kteří nedávno výrazně pozvedli bojový prapor proti špinavému renegátství W. Baiera z KPÖ. V září 2002 došlo k dohodě mezi všemi skutečně levicovými platformami v německé PDS o spolupráci, mimo jiné v boji proti oportunismu. V Portugalsku se podařilo zvítězit nad pravicí ve straně, která způsobila výrazný vzrůst nedůvěry portugalského obyvatelstva vůči KS Portugalska a přeliv sympatií dělníků k marxisticko-leninskému Lidově demokratickému svazu (bývalí maoisté). Komunistická mládež Portugalska, její síla a podíl v boji proti tomuto „místnímu“ politickému revizionizmu; perspektivní, příkladný vývoj i akceschopnost relativně nové KPML(r) dokonce v tradiční „sociálně-demokratické“ skandinávské zemi, jakou je Švédsko – to vše je potřeba v těchto souvislostech zmínit. Prioritní aktivní úlohu v evropském komunistickém hnutí a v jeho anti-renegátském, „očistném“ procesu skutečně začínají stále více sehrávat komsomolské organizace, mládež, studenti.
Nebylo by těžké uvést ještě celou řadu dalších příkladů, dokazujících jak ofenzívu proti revizionizmu, tak očišťující vyzrávání marxisticky avantgardních sil v mnoha soudobých zemích EU, tak i zmíněný specifický a často nosný podíl mládeže na tomto procesu, aniž bychom chtěli cokoli přehánět nebo „přikrášlovat“. Tyto skutečnosti se totiž mohou zdát „neuvěřitelné“ tak jedině zaslepeným, velkoměšťáckým či maloměšťáckým hlupákům (neboť jim, a nikoli nám, se zřejmě „zastavil čas“!), anebo naprostým politickým neznalcům, kteří opravdu ještě stále věří, že marxismus-leninismus je „mrtvé“ učení, jež „nenávratně“ patří pouze minulosti! Na druhé straně je nutno raději poněkolikáté na tomto místě našeho referátu připomenout, že v žádném případě není jeho cílem přinášet vyčerpávající analýzu zmíněných skutečností, procesů a tendencí v každé zemi Evropské unie, kde k těmto sociálně-politickým fenoménům dochází, nýbrž že jde jen o jistý náčrt určitých příkladů, které výše uvedené jevy potvrzují a dokazují.
V dnešní době už můžeme rozhodně říci, že frontální ofenzíva proti revizionizmu má ve své podstatě opravdový celoevropský charakter, jestliže hovoříme o Evropě „I.světa“. Je velmi důležité podotknout, že právě tato ofenzíva, projevující se rozličnými způsoby, je také jistá – a to velmi důležitá – forma současného třídního boje. Skutečného, charakteristického a aktuálního boje protikladných třídních tendencí, bez jehož rozvíjení je samozřejmě nová socialistická revoluce nemyslitelná.
Toto stručné zkoumání situace třídního boje v evropských zemích „I.světa“, nám však zároveň ukazuje jednu velmi podstatnou věc, která vyjde najevo, jakmile porovnáme uvedené poměry se zeměmi „II.světa“, se zeměmi bývalého východního bloku. V těchto zemích, monopolním kapitalismem nedávno znova uchvácených, pro něž nebylo určeno žádné postavení rozvinutých „metropolních“ velmocí, nýbrž naopak jen imperialismem tolik potřebná rekoloniální pozice, podřízená globálním „centrům“, existuje dosud situace poněkud jiná. V zemích nově restaurovaného kapitalismu ještě stále nejsou, jak známo, ani zdaleka tak ostré třídní boje, není zde tak silné antikapitalistické hnutí ani tak výrazná ofenzíva proti revizionizmu. Přesto, že tyto země jsou ekonomicky mnohem více odírány, že je zde mnohem levnější pracovní síla, že chapadla neoliberální globalizace je proměnila v sociální i ekonomické trosky! I když tedy podle absolutních světových ukazatelů je stupeň celkového zbídačení mas v těchto zemích samozřejmě mnohem větší než v Evropě „I.světa“, přesto jsme již výše zmínili, že stupeň masového rozšíření konzumních kontaminačních vlivů je dnes v zemích střední a východní Evropy mnohem silnější, než je tomu ve většině západních zemí, atd. A právě tyto skutečnosti jasně ukazují, že celou problematiku nelze posuzovat čistě „ekonomisticky“, ve smyslu zjednodušených schémat „přímé úměry“ mezi absolutní bídou a blízkostí revoluční perspektivy. Podle této nesprávné interpretace by jakási „posloupnost“ našich budoucích vítězství musela v podstatě jít v přísné chronologické řadě od nejchudších oblastí světa k oblastem či zemím nejbohatším, což je velmi primitivní pohled.
Podobně metafyzicky, ale zase z opačného hlediska, uvažovali někteří marxisté před sto lety, když tehdy absolutizovali otázku vítězství socialismu v nejvyspělejších zemích a prostě nedokázali pochopit, že centrum revolučního boje se již začalo přesouvat ze západní Evropy do Ruska, byť nesrovnatelně zaostalejšího. Zjednodušeně a schematicky posuzovali problematiku stupně zostření rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy, a z toho pak „pochopitelně“ usuzovali, že socialismus musí nutně nejprve zvítězit v nejvyspělejších zemích, přičemž byly zcela ignorovány nové specifické jevy a společenské zákonitosti, jež souvisely s vývojovým přechodem k monopolnímu, tedy imperialistickému stadiu. Podstata chybnosti těchto úvah by měla být jasná každému marxistovi a my ji teď rozebírat nebudeme. Je však nutno poukázat, že v dnešní době právě leckdo na levici uvažuje zase tak, jako kdyby evropská revoluce měla mít šanci jedině a pouze z východu. To jsou dva názorové ultrapóly pokud jde o „zdůvodnění“ uvedených hledisek, extrémy, kterým je nutno se vyhnout, přičemž tento současný je způsoben dílem „přeháněním“ (resp. ne zcela správným pochopením) onoho „ekonomického faktoru“, dílem snad i jistou myšlenkovou setrvačností s ohledem na dějiny revolučního hnutí ve XX.století.
Jistěže ekonomický faktor v souvislosti s vyzráváním objektivní revoluční situace hraje důležitou úlohu. Nelze tuto úlohu však ani absolutizovat, ale ani jakkoli zkresleně interpretovat. Právě na dnešní Evropě to nejlépe vidíme, jak je nutno vyhnout se povrchnímu zjednodušování a metafyzickému posuzování toho, čemu říkáme „ekonomický faktor“. V případě hodnocení reálného obsahu tohoto faktoru totiž mnohem více záleží na jeho vývoji, na jeho proměně a dynamičnosti, na způsobu i specifičnosti této vývojové změny a rozporuplném průběhu její intenzity, než na nějaké absolutní „úrovni“, posuzované s jinými zeměmi. A samozřejmě mnohem více záleží i na souvislostech a spojení tohoto ekonomického faktoru jednak s jinými jevy mimo ekonomickou oblast, jednak s určitým typickým rámcem sociálně-kulturních a historicky vzniklých podmínek i relativních poměrů, jež se v určité společnosti vyvinuly a v níž platí. Těch poměrů, které se v dané zemi nebo dané oblasti zemí zakořenily a které všestranně také skutečnou podstatu a náplň tohoto ekonomického činitele teprve modifikují. Chceme-li se tedy vyhnout dogmatizování nebo jednostrannému pojetí „ekonomického faktoru“, tak nelze tento činitel chápat odděleně od dialektického aspektu všestranné objektivní souvislosti všech jeho stránek, stejně jako ani od jeho dynamické, „vývojové“ dimenze.
Není možno zapomínat, že nynější společensko-politické okolnosti na evropském kontinentě, nejsou vůbec stejné z hlediska historicky se vyvinuvších podmínek určujících povahu revoluční perspektivy, ve srovnání se situací před sto lety. Stupeň, ostrost, povaha, charakter i vývojové tendence existujícího třídního boje jako takového, jsou ve smyslu této perspektivy faktorem mnohem komplexnějším, směrodatnějším a výmluvnějším, než například mechanické srovnávání ekonomických rozdílů mezi západním a východním kapitalismem. Není možné ignorovat, jaké mnohem více bezprostřednější (než na západě) a tudíž fatálnější škody na našem hnutí napáchal revizionizmus v zemích „II.světa“, kdežto v západních evropských zemích působil zhoubný vliv této kontaminace v podstatě nepřímo, zprostředkovaně a rozdílnými sociálně-politickými okolnostmi modifikovaně. Právě ve východních zemích nebyl jen „obyčejným“ revizionizmem, nýbrž revizionizmem vládnoucím za kvalitativně jiných podmínek, na podkladě jím paralyzovaného socialismu jako nové (a mladé) formace, systému, jenž byl touto chorobnou zhoubou nakonec dočasně zlikvidován.
Není možné v důsledku toho ignorovat v „postsocialistických“ zemích ani mnohem větší a závažnější - i přes logicky také zde stále výraznější názorový posun doleva - stupeň jistého tápání, marxistického „vyrovnávání se“, znova-hledání či vyjasňování. Rovněž i tedy mnohem větší a závažnější stupeň ideové dezorientace, teoretického zmatku, politické chaotičnosti a stagnace či „sociální inercie“, mimo jiné i v kontextu s onou inklinací ke konzumním atributům. A konečně – stejně jako stupeň relativního a přechodného ochromení místního komunistického hnutí z hlediska úsilí a náporu boje za nezbytnou revoluční akceschopnost, autenticitu a marxistickou obnovu tohoto hnutí. Živelné a ostré třídní střety už sice dnes začínají sem tam propukat i v těchto státech, což je samozřejmě dobré. Určitá kontinuita hnutí, marxisticky principiální tradice či zákonitě se „dědící“ bojový odkaz tohoto hnutí – to vše je dnes na východě (v důsledku přímého vlivu kontrarevoluce) však většinou mnohem více narušenější či postiženější než v zemích západoevropských. Nelze ignorovat, že v současné době má obyvatelstvo zemí bývalého „II.světa“ rovněž mnohem méně zkušeností s kapitalistickým řádem, a tudíž i se zápasem proti němu, než je tomu u evropského obyvatelstva „I.světa“, apod. Všechny tyto jevy a mnohé jiné s nimi související, je nutno zkrátka vzít v současných poměrech nezbytně v úvahu. To ale nic nemění na faktu, že tato „politická stagnace“ nakonec bude překonána, že marxisticky vyspělá organizovanost antisystémového revolučního hnutí se úspěšně probudí k životu i ve východních zemích a že toto hnutí pomalu již procitá a dříve či později dospěje k novému svržení zahnívající diktatury kapitálu také zde.
Je zcela jistě irelevantní a neplodné jakkoli spekulovat, kde vzniknou či nevzniknou „první“ ohniska nového antiimperialistického vítězství v tomto století. Nikdo rovněž nechce tvrdit, že v celosvětovém rámci tuto prioritu za každých okolností musí mít Evropa. Nelze ignorovat ani mimořádně perspektivní revoluční náboj zejména Latinské Ameriky nebo mocný progresivní pohyb či potenciál také v jiných oblastech světa. Avšak nehodláme zde hovořit o té či oné pravděpodobnosti možných revolučních center mimo Evropu, chceme jen konstatovat, že v budoucnu zřejmě může vzniknout těchto stěžejních světových ohnisek i více a že současná západní Evropa je jedním z nejpravděpodobnějších potencionálních epicenter tohoto budoucího světového vývoje. Čím přesněji a konkrétněji by však někdo chtěl tuto perspektivu předpovídat, tím větší nebezpečí, že by se dostal na tenký led spekulativního šarlatánství a že by se tak začal zpronevěřovat exaktně vědeckému marxistickému přístupu k jakékoliv zkoumané věci. Kromě toho, jak jsme již naznačili, je to věc zcela irelevantní z hlediska nynějších aktuálních potřeb našeho hnutí. V každém případě však do žádných těchto nevědeckých spekulací nezabředneme, když budeme konstatovat, že zákon nerovnoměrnosti ekonomicko-politického vývoje platí také v rámci EU, že rovněž zde se zostřují a dále i zostřovat budou nejrůznější rozpory mezi jednotlivými evropskými zeměmi, mezi „jádrem“ a unionistickou „periferií“, že tyto rozličné rozpory se zcela jistě budou svérázně proplétat s jinými, „světovými“ protiklady, že tato nerovnoměrnost se vzhledem k povaze a podstatě finančního kapitálu ještě více zostří i po začlenění dalších, ještě „perifernějších“ (východních) zemí do Evropské unie, atd. apod.
Z toho hlediska si podle všeho nelze představovat budoucí evropskou revoluci prostě jako náhlou přeměnu celé Evropské unie v socialistický útvar. Proto se nám nejvíce pravdivými jeví slova soudruha Ludo Martense, která zazněla v jeho referátu na Mezinárodním komunistickém semináři 1.května 1998 v Bruselu: „Bojem proti Evropské unii jsme zároveň za co největší solidaritu a co nejsilnější jednotu pracujících a komunistů, kteří jsou podrobeni jařmu tohoto Evropského společenství. Je málo pravděpodobné, že lidové masy zvítězí ve všech evropských zemích současně, ale ty, co uspějí, vytvoří Unii socialistických republik, která udělá vše, aby pomohla triumfovati ostatním.“(Podtrhnuto námi.)
Každé naše vítězství kdekoli na světě však nevyhnutelně je a musí být naším vítězstvím společným. Proti globalizaci našich nepřátel, ztělesněné mimo jiné také v instituci Evropské unie, je dnes nutno více než kdy jindy postavit globalizaci našeho vlastního třídního odporu na základě nejdůsledněji a nejvšestranněji pojatého internacionalismu, který budeme stupňovat a samostatně v praxi rozvíjet nikoli díky Evropské unii, nýbrž jí navzdory. Takový internacionalismus evropského hnutí zároveň nemůže být omezen pouze na oblast evropskou, nýbrž světovou a musí především rovněž zahrnovat i naši nedělitelnou solidaritu s rozmanitým osvobozujícím zápasem lidu „III.světa“. I ve smyslu všech těchto skutečností nebylo cílem našeho referátu a jeho načrtnuté analýzy revoluční perspektivy právě v zemích EU, nějaké spekulování nad chronologií budoucích ohnisek či něco podobného. Byla to pouze snaha o jisté překonání určitého neodůvodněného nihilismu vůči vývoji třídních bojů i vyspívání našeho hnutí v západní Evropě. O jistou kritiku pouhé jednostranné fixace na očekávání „prvotní a nejprvotnější“ perspektivy „samozřejmě“ z východu a tedy i kritický postoj k určitému relativnímu „uzavírání se“ do „východní“ ulity, které někdy u nás ve středo-východní Evropě pozorujeme. Jde o to obrátit naši internacionální a třídní pozornost také geograficky opačným směrem a mnohem více rozvíjet revoluční kontakty a zkoumat i lépe analyzovat poznatky, činnost, orientaci, dění, zkušenosti, tendence i jejich správné využívání, jejich správné aplikování a zobecňování na té bázi, která plně koresponduje s jasným uvědoměním si toho, co bylo právě o soudobé západní Evropě i jejím vývojovém směřování, výše naznačováno. Jde taktéž o to, abychom maximálně čerpali inspiraci a poučení od všech nejpokrokovějších sil jak západní Evropy, tak i ostatních oblastí a regionů světa. Jedině tak můžeme přispět k účinné pomoci našemu hnutí i k novému skutečně revolučnímu rozmachu třídních bojů, opět rovněž v zemích bývalého „II.světa“, to znamená rovněž na východě.
V předvečer Říjnové revoluce, v srpnu 1917, na ilegálním sjezdu bolševické strany, tehdy prohlásil J.V. Stalin tato známá, památná a prorocká slova: „Není možné vyloučit možnost, že Rusko bude zemí, která otevře cestu k socialismu. Je nutno dát vale starému myšlení, že nám může ukázat cestu jedině Evropa.“ Dnes je potřeba tato slova soudruha Stalina změnit a spíše otočit o 180 stupňů: Je nutno dát vale starému pojetí, že nám může ukázat cestu jedině Rusko, jedině východ. Všichni kompradorští vykonavatelé soudobé globální buržoasní diktatury, této „transnárodní“ imperialistické diktatury na východě, nás soustavně ohlupují, jak je nutno se stále „učit“ od západu, „učit“ se tam prý „demokracii, lidským právům“, a podobnými tlachy. My však naopak víme, že jediné, z čeho bychom se politicky skutečně měli od Evropy „I.světa“ učit, z čeho se také soustavně učit chceme a učit budeme, je tam existující třídní boj, je mohutně se rozvíjející antiburžoasní i marxisticko-leninské hnutí, je tato nastíněná a nikoli tolik vzdálená vývojová perspektiva. Ta perspektiva, jež v kvalitativně nových podmínkách našeho nedávno započatého století nakonec povede k opětovnému svržení oné loupeživé, prohnilé a nelidské diktatury velkoparazitní oligarchie – i k modernímu vítězství jediné demokracie skutečné, demokracie proletářské neboli diktatury proletariátu.
Děkuji.
J. F.