… historicky vítězí ta třída,

 která může vést za sebou masy obyvatelstva.

V.I.Lenin, Spisy, svazek 3O, str.174

cesta zrady

"v kostce", od smrti
J.V.Stalina až k pádu
N.S.Chruščova, se zastávkami
na historicky nebo politicky
významných místech

J.K A R N E

      Byl to právě Marx, který po prvé objevil velký vývojový zákon dějin, zákon, podle něhož všecky historické boje, ať již v oblasti politické, náboženské, filozofické či vůbec ideologické, jsou ve skutečnosti  jen více méně zřetelným odrazem bojů společenských tříd, zákon, podle něhož existence tříd a jejich vzájemné srážky jsou opět podmíněny stupněm vývoje jejich hospodářské situace, způsobem výroby a podmíněné ji směny. Tento zákon, který má pro dějiny stejný význam jako zákon proměny energie pro vědy přírodní – tento zákon dal Marxovi i v tomto případě klíč k porozumění dějinám druhé francouzské republiky. Na této historii ověřil svůj zákon – a dokonce po třiatřiceti letech musíme ještě říci, že tato zkouška dopadla skvěle.

(B.Engels, Předmluva k třetímu vydání díla K.Marxe, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta)

   Lidé dělají své vlastní dějiny, ale nedělají je libovolně, ne za okolností, jež si sami zvolili, nýbrž za okolností přímo předem daných a zůstavených. Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra. A právě v takových dobách, kdy se zdá, že lidé pracují k tomu, aby převrátili sebe i věci, aby vytvořili něco nebývalého, právě v takových epochách revolučních krizí vyvolávají úzkostlivě duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si jejich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a uctívaném převlečení a s touto vypůjčenou řečí zahráli novou scénu světových dějin. Tak se přestrojil Luther za apoštola Pavla, revoluce roku 1789 až 1848 se střídavě oblékala do hávu římské republiky, potom do hávu římského císařství a revoluce z roku 1848 nevěděla nic lepšího než parodovat brzy rok 1789, brzy revoluční tradici let 1793 – 1795…

   Pozorujeme-li ono světodějné vyvolávání duchů, postřehneme ihned do očí bijící rozdíl. Danton, Robepierre, Saint-Just, Napoleon, hrdinové stejně jako strany i masa staré francouzské revoluce splnili v římském kostýmu a s římským,i frázemi úkol své doby, osvobození a zřízení moderní měšťácké společnosti.

   Ti první rozbili na kusy feudální půdu a pokosili hlavy, které na ní vyrostly. Poslední z nich vytvořil uvnitř Francie podmínky, v nichž se teprve mohla rozvíjet volná konkurence, v nichž mohlo být těženo z parcelovaného pozemkového vlastnictví, použita uvolněná průmyslová výrobní síla národa, a za hranicemi Francie smetl všude feudální útvary, pokud bylo třeba, aby měšťácké společnosti ve Francii bylo opatřeno příslušné, potřebám doby odpovídající okolí  na evropské pevnině. Jakmile byla nová společenská formace zřízena, zmizeli předpotopní velikáni a s nimi z mrtvých vzkříšené římanství – Brutové, Gracchové, Piblicolové, tribuni, senátoři a César sám. Buržoazní společnost ve své střízlivé skutečnosti si zplodila své pravé tlumočníky a mluvčí v osobách Sayú, Cousinů, Royer-Collordů, Benjaminů Constantů a Guizotů; jejich skuteční vojevůdci seděli za účtárenskými stoly a "špeková hlava" Ludvíka XVIII. byla jejich politickou hlavou. Jsouc cele zaujata výrobou bohatství a pokojným konkurenčním zápasem, tato společnost již nechápala, že nad její kolébkou stály přízraky římských dob. Avšak ať je měšťácká společnost jakkoli neheroická, přece byl třeba heroismu, obětavosti a hrůzy, občanské války a bitev národů, aby ji přivedly na svět. A její gladiátoři našli v klasicky přísných tradicích římské republiky ideály a umělecké formy, sebeklamy, jichž potřebovali, aby sami sobě zastřeli měšťácky omezený obsah svých bojů a aby svou vášeň udrželi na výši velké dějinné tragedie. Takto si již na jiném stupni vývoje, o sto let dříve vypůjčil Cromwell a anglický lid mluvu, vášně a iluze se Starého zákona pro svou měšťáckou revoluci. Jakmile bylo skutečného cíle dosaženo, jakmile bylo měšťácké přetvoření anglické společnosti provedeno, vytlačil Locke Habakuka.

   Kříšení mrtvých v těchto revolucích mělo tedy nové boje zkrášlovat, nikoli staré boje parodovat, přehánět daný úkol ve fantazii, nikoli uhýbat před jeho řešením ve skutečnosti, najít opět ducha revoluce, nikoli dát opět obcházet jejímu přízraku…

   "Platit dluhy rodiny Bonapartu" – vzdychá francouzský národ. Angličan, pokud měl rozum, se nemohl zbavit utkvělé myšlenky dělání zlata. Francouzi, pokud dělali revoluci, nemohli se zbavit napoleonské vzpomínky…

   Sociální revoluce XIX.století nemůže čerpat svoji poezii z minulosti, nýbrž pouze z budoucnosti. Nemůže jakožto revoluce XIX.století začít, dokud neodhodí veškerou pověru minulosti. Dřívější revoluce potřebovaly vzpomínky ze světových dějin, aby v sobě přehlušily svůj vlastní obsah. Revoluce XIX.století musí nechat mrtvé pohřbít jejich mrtvé, aby dospěla k svému vlastnímu obsahu. Tam vynikala fráze nad obsah, zde vyniká obsah nad frází…

   Měšťácké revoluce, jako revoluce XVIII.století, se řítí rychle od úspěchu k úspěchu, jejich dramatické efekty se překonávají, lidé i věci se zdají zarámováni ohnivými brilianty, extase je duchem každého dne. Tyto revoluce mají však krátké trvání, brzy dosahují svého vrcholu a společnosti se zmocňuje kocovina dříve, než dospěje k střízlivému osvojení svého bouřliváckého období.

   Naproti tomu revoluce proletářské, jako revoluce XIX.století, neustále sebe kritizují, ustavičně přerušují svůj vlastní průběh, vracejí se k tomu, co se zdá již splněno, aby znovu začínaly od začátku, posmívají se s ukrutnou důkladností polovičatostem, slabinám a ubohostem svých prvních pokusů, zdá se jako by srážely svého protivníka jen proto, aby ze země nasál nové síly a znovu se před nimi vztyčil ještě obrovitěji, znovu a znovu couvají před neurčitou nesmírností svých vlastních cílů, až se posléze vytvoří situace, v níž ústup je naprosto nemožný a kdy poměry samy zavolají: Hic Rhodus, hic salta! Tady je růže, zde tancuj! (K.Marx, Osmnáctý brumaire Ludvíka Napoleona)

*  *  *

Puč v hodině smrti J.V.Stalina

ne 5.3.1953 přinesly všechny deníky světa zprávu o nemoci J.V.Stalina; uvádělo se v ní, že v noci na 3.3.1953, když byl Stalin ve svém venkovském bytě, nastalo u něho krvácení, které postihlo životně důležité mozkové oblasti, Stalin ztratil vědomí, došlo u něho k ochrnutí pravé ruky a nohy, nastala ztráta řeči, byla vážně porušena činnost srdce a dýchání; dne 6.3.1953 oznámily všechny deníky, že Josef Vissarionovič Stalin zemřel dne 5.3.1953 v 21,50 hod., to byl čtvrtek i okamžik začátku zrady socialismu, zrady, jakou dosud dějiny nepoznaly.

   Kdy se pučisté Malenkov, Berija, Chruščov, Molotov, Kaganovič, Bulganin, Vorošilov a Mikojan dohodli na zradě socialismu známo mně není, pravděpodobně tuto otázku neobjasní ani dějiny; na veřejnosti poprvé vystoupili následující den po smrti J.V.Stalina, v pátek 6.3.1953; na ten den svolali společnou schůzi pléna ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR; a je tu prvá otázka, prvá pochybnost: bylo možné jen během noci svolat a zajistit účast členů ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, kteří měli působiště i bydliště rozptýlené na jedné šestině světa? To možné nebylo, je nutno však dát za pravdu názoru, který tvrdí: všechny potřebné osoby bylo možno soustřeďovat na startovní čáru zrady již od prvních okamžiků Stalinovy choroby, nevhodné osoby bylo možno ponechat doma nebo na pracovišti a tak je z jednání vyloučit, schopnost usnášení přece za takových pohnutých podmínek nikdo nebude kontrolovat, mimo to, tak nesourodé shromáždění ani nebylo schopné vydávat své stanovisko za právoplatné usnesení(!) a přece si tyto tři orgány, naprosto na sobě nezávislé, samozvaně přisvojily právo rozhodovat společně a se spěchem o otázkách pučem vyvolaných; tak například: kde vzali členové prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, mezi nimi bezpartijní, právo účastnit se rozhodování a rozhodovat o závažných organizačních a kádrových otázkách vrcholného orgánu strany(?); kam se poděla v takovém závažném případě vedoucí úloha strany(?) a kam se poděla socialistická demokracie, když bylo přijato "doporučení", které nebylo politicky nebo jinak zdůvodněno(?), zde mám na mysli návrh zbavit N.M.Švernika funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a A.F.Gorkina zbavit funkce tajemníka prezidia Nejvyššího sovětu.

   Kromě toho, proč členové rady ministrů SSSR a členové pléna ÚV KSSS, kteří ve své absolutní většině nebyli členy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, ani členy Nejvyšší sovětu, jej "volbou" zcela organizačně a kádrově přestavěli, přesněji zcela rozvrátili vlastní orgán - radu ministrů SSSR, když to nebylo věcně nutné, neboť rada ministrů do té doby (jen do té doby!) plnila své úkoly velmi dobře; kromě toho, překotná organizační přestavba tohoto důležitého orgánu, dopředu, přímo bouřlivě signalizovala ukvapenost, při podrobnějším pohledu se i nezasvěcenému musel zjevit v takové přestavbě pučistický záměr, uvažujte se mnou nad rozsahem organizačních změn, které samozvaný shluk lidí, shluk orgánů zdůvodňoval takto:

   "… aby nedošlo k přerušení řízení činnosti státních orgánů, považuje Ústřední výbor KSSS, rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR za nutné provést řadu opatření v organizaci vedení strany a státu."

   Narychlo a jen v zájmu puče provedené změny, spočívající ve vytváření velkých neřiditelných ministerstev, dopředu upozorňovaly, volaly: přestavěná rada ministrů SSSR nemůže zabezpečit spolehlivé centrální řízení(!); toto riziko pučisté rádi převzali, neboť právě jeho pomocí vyřadili z řízení ministry, kteří nedávali plnou záruku, že zradu puče přijmou; rozsah změn nám ukážou příklady z usnesení, svévolně shluknutých orgánů, tak na příklad: sloučením ministerstva automobilového a traktorového průmyslu, ministerstva strojírenství a výroby přístrojů, ministerstva pro výrobu zemědělských strojů a ministerstva pro výrobu obráběcích strojů, bylo vytvořeno ministerstvo strojírenství, sloučením ministerstva pro výrobu dopravních strojů, ministerstva loďařského průmyslu, ministerstva těžkého strojírenství a ministerstva pro výrobu stavebních a silničních strojů, bylo zřízeno ministerstvo dopravního a těžkého strojírenství; tak tomu bylo ve všech ostatních organizačních změnách rady ministrů SSSR.

   Kromě toho, pučisté v radě ministrů SSSR si usurpovali rozhodující postavení, to jim vyplynulo z textu usnesení, pro naší potřebu z něho vyjímám:

·         Jmenovat předsedou rady ministrů SSSR soudruha G.M.Malenkova.

·         Jmenovat prvními náměstky předsedy rady ministrů SSSR soudruhy: L.P.Beriju, V.M.Molotova, N.A.Bulganina, L.M.Kagano-viče.

·         Uznat za nutné, aby rada ministrů SSSR měla místo dvou orgánů – předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán – předsednictvo rady ministrů SSSR.

·         Stanovit, že členy předsednictva rady ministrů SSSR jsou předseda rady ministrů a první náměstci předsedy rady ministrů SSSR.

·         Doporučit za předsedu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR soudruha K.J.Vorošilova a zprostit této funkce soudruha N.M.Švernika.

   Zdá se, že bez titulní funkce ve vrcholném orgánu státního řízení z pučistů zůstal jen Chruščov a Mikojan; rozhodující i když nevinně znějící bod usnesení však ještě přijde.

   Kromě toho pučisté prosadili usnesení i o předsednictvu ÚV KSSS a tajemnicích ÚV KSSS,  nejdříve  zdůrazním: předsednictvo ÚV KSSS, zvolené po XIX.sjezdu KSSS, bylo 25ti členné, náhradníků předsednictva bylo jedenáct; a nyní citáty z pučistického usnesení:

"2. Pro větší operativnost ve vedení stanovit, aby předsednictvo mělo 10 členů a 4 náhradníky.

1. Uznat za nutné, aby Ústřední výbor KSSS měl místo dvou orgánů ÚV – předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán – předsednictvo Ústředního výboru, jak určují stanovy strany.

3. Schválit toto složení předsednictva Ústředního výboru KSSS: Členové předsednictva ÚV KSSS: G.M.Malenkov, L.P.Berija, V.M.Molotov, K.J.Vorošilov, N.S.Chruščov, N.A.Bulganin, L.M.Kaganovič, A.I.Mikojan, M.Z.Saburov, M.G.Pervuchin… (dva posledně jmenovaní zcela určitě pučisty nebyli, nikdy tak nevystupovali, nebyli to ani politici, ale technokraté, bez kterých by se pučisté na začátku kariéry asi neobešli; kredit neoblomného si v mém pohledu zachoval však jen Saburov).

5. Uznat za nutné, aby se soudruh N.S.Chruščov soustředil na práci v Ústředním výboru KSSS, a proto ho zprostit funkce prvního tajemníka Moskevského výboru KSSS… (tady je nutno vidět vrchol puče(!), který jsem již v textu ohlásil)

7. Zprostit soudruhy Ponomarenka a Ignatova funkce tajemníků… a  soudruha Brežněva v souvislosti s jeho přechodem do funkce náčelníka politické správy ministerstva vojenského námořnictva"(?) (text usnesení dokazuje, že byl v předstihu připravován, když pučisté již v hodině smrti J.V.Stalina věděli kam přemístit Brežněva).

   Po XIX.sjezdu ÚV KSSS neměl tajemníky, ale sekretariát, ten sice tímto usnesením zrušen nebyl, ale usnesení zrušilo byro předsednictva, které po XIX.sjezdu neexistovalo; ale ani ten nejlepší zločin není dokonalý, chyba byla napravena dodatečným rozhodnutím, informovala o tom moskevská Pravda, když 21.3.1953 uvedla: "Plenární zasedání ÚV KSSS, které se konalo 14.3.1953, přijalo usnesení: 1. Vyhovět žádosti předsedy rady ministrů SSSR G.M.Malenkova a uvolnit ho z funkce tajemníka ÚV KSSS. (kterým nebyl, ani nemohl být); 2. Zvolit sekretariát ÚV KSSS v tomto složení: N.S.Chruščov, M.K.Suslov, P.N.Pospělov, N.N.Šatalin, S.D.Ignaťjev…"; zmatky na pokračování zřejmě vyrobil Chruščov, který k otázce úpravu vrcholných orgánů strany referoval na XIX.sjezdu KSSS!

   Tak začínal novodobý revizionizmus, pučem a prošel, ale v rozporu se stanovami, přijatými XIX.sjezdem KSSS, na základě doporučení Chruščova(!), který referoval o návrhu jejich úpravy(!!).

   Odstavec 28, stanov KSSS, přijatých XIX.sjezdem, dával každému členovi právo svobodně a věcně se účastnit projednávání otázek stranické politiky a to jak ve stranické organizaci, tak i v celé straně, avšak současně kategoricky prohlásil, což je zcela pochopitelné, že otázka diskuse, zejména o stranické politice, musí být organizována tak, aby nemohla vést k pokusům menšiny vnutit svou vůli většině strany nebo k pokusům o vytvoření frakčních skupin, rozbíjejících jednotu strany, k pokusům o rozkol, jež by mohl zviklat sílu a pevnost socialistického zřízení sovětského státu.

   Mimo to stanovy umožňovaly diskusi jen v tom případě, požádá-li o ní několik územních organizací oblastního nebo republikového měřítka; nebo není-li v ÚV dostatečně pevné většiny v nejzávažnějších otázkách stranické politiky, ale i v takovém případě když je dostatečně pevná většina ÚV, ale je nutno si ověřit diskusí správnost její politiky.

   Nic z tohoto ustanovení stanov nevzali pučisté na vědomí, nepodřídili se mu a obešli zákony vnitrostranické demokracie;  usurpovali si moc ve vedení strany i v radě ministrů SSSR, prosadili jednoho ze svých řad do funkce předsedy Nejvyššího sovětu SSSR; na věčné časy bude hanba spojena s jejich jmény(!) a to přesto, že někteří a těch byla většina, se postavili proti avanturismu Chruščova, jejich revolta byla vágní a proto neúspěšná, dopředu prohraná.

Ještě před XX.sjezdem KSSS

hned po puči revizionisté začali s rehabilitací všech, kteří v minulosti vystoupili proti socialistické revoluci. Mezi prvými, již 3.dubna 1953, byli rehabilitováni lékaři, patřící do skupiny sionistické organizace Joint, jenž byla obviněna (a usvědčena?), že usilovala o zdraví a životy mužů, kteří se angažovali za věc socialismu; měla rehabilitace těchto lékařů spojitost s neočekávanou smrtí J.V.Stalina(?); kromě tohoto případu byla veřejnost seznámena i s rehabilitací Zoščenka a Achmatovové; jejich literární spisy po úpravách zaplavily trh i nabídku veřejných knihoven, v Československu samozřejmě také.  

   Jinak na povrchu šel život svou původní cestou; například 22.4.1954 byl v Rudém právu uveřejněn obsáhlý článek V.Krutiny – tajemníka ÚV KSČ o diktatuře proletariátu, Chruščov v každém svém projevu vzdával formální hold Stalinovi; například na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR, které se konalo 27.4.1954 řekl: "ÚV v čele s velkým pokračovatelem Leninova díla J.V.Stalinem, plníce Leninův odkaz, neustále upevňoval sovětský  stát a učinil z něho mohutnou socialistickou velmoc."

    Dne 25.4.1954 bylo v Rudém právu oznámeno:

   "Ve dnech 21. až 24.dubna 1954 před trestním kolegiem Nejvyššího soudu československé republiky se konal proces s rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů, působících na Slovensku, kterou vedl Dr.Gustav Husák a kterou tvořili Ladislav Novomeský, Dr.Daniel Okáli, Dr.Ivan Horváth a Ladislav Holdoš.

   Všichni obvinění se jako buržoazní nacionalisté dopustili trestného činu proti lidově demokratického státu a slovenského pracujícího lidu tím, že se spolčili navzájem s Vladimírem Clementisem, členem protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského, a dalšími k pokusu zničit samostatnost a jednotu republiky a jejího lidově demokratického zřízení.

   Průběh hlavního líčení potvrdil v plném rozsahu trestní činnost obviněných tak, jak to uváděla žaloba generálního prokurátora. Řadou nevyvratitelných důkazů, výpověďmi svědků i vzájemným usvědčením obviněných se ukázalo, že členové této buržoazně nacionalistické skupiny v čele s Dr.G.Husákem se spojili s reakční buržoazii a pod jejím vedením a v závazku vůči ni se vetřeli do vedení Slovenského národního povstání s cílem zmařit boj pracujícího lidu za osvobození. Když se jim to nepodařilo, sabotovali po osvobození československé republiky možnost vybudovat lidově demokratický řád. Právě tak usilovně mařili vypracování Ústavy 9.května, svou činnost založili na rozporu obou našich národů. Svých pozic ve Slovenské národní radě a ve sboru pověřenců zneužili zločinným způsobem proti zájmům československého státu a slovenského lidu tím, že se snažili izolovat jej od českého pracujícího lidu. Posilňovali na Slovensku zbytky kapitalistických a luďáckých pozic a pozic na obnovu kapitalismu.

   Rafinovaně podrývali hospodářský a kulturní rozvoj Slovenska, sabotovali výstavbu národních výborů a lidové bezpečnosti. Mařili rázné potrestání luďácko-fašistických zrádců a jiných nepřátel lidu. Brzdili výstavbu lidově demokratického školství, znemožňovali zavedení řádného sytému zásobování pracujícího lidu. Pomáhali sabotovat znárodnění, pozemkovou reformu a konfiskaci nepřátelského majetku.

   Po únoru 1948 obvinění umožňovali představitelům buržoazie utéci do zahraničních imperialistických států. Obviněný Okáli umožnil dále ilegální útěky sionistů a židovských kapitalistů a napomáhal jim protizákonným způsobem vyvést z ČSR velké majetkové hodnoty.

   Kromě toho obviněný Horváth a Holdoš vykonávali rozsáhlou činnost ve prospěch západních imperialistů.

   Zločinná činnost této buržoazně nacionalistické skupiny byla obzvláště nebezpečná proto, že jmenovaní zneužili svých funkcí v Komunistické straně Československa, a proto že tuto škůdcovskou činnost konali v souladu se zločineckými plány protisocialistického centra v čele s R.Slánským, v rámci boje  západních imperialistů proti Sovětskému svazu a státům lidové demokracie.

   Po závěrečné řeči prokurátora, po řečech obhájců a posledních slovech obviněných se odebralo kolegium Nejvyššího soudu na poradu, po niž jménem republiky byl vynesen rozsudek, který uznal obviněné vinnými z trestné činnosti velezrady, sabotáže a vyzvědačství a odsoudil je k trestům odnětí svobody: Gustava Husáka na doživotí, Ivana Horvátha na 22 let, Daniela Okáliho na 18 let, Ladislava Holdoše na 13 let a Ladislava Novomeského na 10 let.

   Kromě toho soud vyslovil vedlejší tresty a to ztrátu čestných práv občanských a propadnutí majetku.

   Soud nabyl právní moci.

   Pučisté do XX.sjezdu KSSS třikrát jednali na zasedání pléna ÚV KSSS o zemědělství; tam vystoupili proti koncepci rozvoje zemědělství, jak ji stanovil XIX.sjezdu KSSS; ten ukládal rozvoj zemědělství orientovat intenzivním směrem – zvyšovat hektarové výnosy cestou zlepšené péče o půdu i závlahu a ne extenzivní cestou, tedy pěstováním zemědělských plodin na úhoru, či panenské půdě nebo v podmínkách klimaticky nevýhodných, jak bylo na návrh Chruščova, rozhodnuto na plenárních zasedáních ÚV KSSS.

   Při těchto jednáních bylo také rozhodnuto udělit kolchozníkům velké daňové úlevy a odpustit jim neuhrazené částky daní; kromě toho revizionisté úplně rozvrátili socialistický charakter sovětského zemědělství a to tím, že zlikvidovali stanice zemědělské techniky a státní stroje z nich dali kolchozníkům  do osobního vlastnictví.

   Ještě před XX.sjezdem KSSS odjel Chruščov do Jugoslavie, aby tam v objetí s Titem, mezinárodně známým zrádcem věci socialismu, světu demonstroval změnu zahraničně politické orientace SSSR; sovětští revizionisté nikdy s Titem nepochodili, přesto  mu stále nadbíhali(!), nikdy ho neopustili; v období, kdy se projednávaly přípravy setkání Chruščova s Titem, se veřejně vyjádřil Molotov tak, že to neladilo uchu Tita; zápletku vyřešil Chruščov po svém, Molotova - ministra zahraničních věcí nechal doma(!), nevzal ho sebou do Jugoslávie.

XX.sjezd KSSS

vacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu se konal na konci února 1956, v době kdy již revizionizmus v KSSS zorganizoval svou sestavu tak, aby v zastřené formě mohl vystoupit před veřejnost.

   Jen teoreticky, ale po svém, bez přihlédnutí k revolučnímu pojetí Leninovu, projednal otázku "socialistické zákonnosti", možnost využití různých forem přechodu k socialismu, přijal usnesení, "zabezpečující" zpracování návrhu programu strany – který podle stále platného usnesení XIX.sjezdu KSSS měl být projednán na sjezdu dvacátém, ale to bylo delegátům sjezdu zamlčeno(!), ve skutečnosti byl projednán až na sjedu dvaadvacátém a to se závěry vysloveně protisocialistickými!

   Přijal usnesení o zavedení hmotné zainteresovanosti pracovníků na výsledcích vlastní práce. To je nutno považovat za jednu z nejtvrdších ran, zasazených XX.sjezdem KSSS socialismu.

   Při vlastní realizaci tohoto usnesení bylo normování práce zrušeno a finanční požitky nad základní tarif – prémie a podíly z hospodářských výsledků, byly vyplácely z hospodářských, přesněji obchodních – podnikatelských výsledků kolektivů – dílny, cechu, továrny,  podniku, resortu; při tom vznikaly ve mzdách stále se zvětšující rozdíly ve mzdových požitcích; pro důkaz pravdy zde předběhnu čas – na XXII.sjezdu KSSS, v roce 1961, v hlavním referátu Chruščov prohlásil: "Jak známo, v posledních letech bylo z iniciativy ÚV KSSS vykonáno mnoho pro úpravu mezd. Na základě těchto opatření byly značně sníženy vysoké příjmy a platy některých kategorií pracovníků. Zároveň bylo zvýšeno mzdové minimum. Ke sbližování příjmů různých kategorií  pracujících přispívá také stanovený způsob rušení daní ze mzdy. Stručně řečeno, bylo učiněno mnoho, aby se zmenšil rozdíl mezi příjmy různých skupin obyvatelstva. Návrh programu jasně ukazuje, že strana bude v této linii i nadále důsledně a neochvějně pokračovat, že bude usilovat o to, aby v SSSR už koncem prvního desetiletí přestala existovat kategorie pracovníků s nízkými platy…" Věřím, že strana důsledně a neochvějně pokračovala, leč podstatu, příčinu tohoto stavu – systém odměňování podle hmotné zainteresovanosti, která vyvěrala z kapitalistické  podstaty, ze zisku podniků, strana neodstranila a rozdíly ve mzdových příjmech dále kategorizaci obyvatelstva prohlubovaly; a to se zmiňuji jen o rozdílech ve mzdách, ke kterým je  nutno ještě připočítat i požitky některých pracujících, především záhumenkářů, z volného prodeje potravin.

   To nakonec vedlo k třídní polarizaci společnosti; podniky ztratily socialistický charakter, ten se změnil na skupinový, skupiny mezi sebou soutěžily o nejlepší hospodářský výsledek – přesněji o zisk; tím se psychologie některých pracovníků, především z řídících skupin – aristokratů, lidově papalášů, utvrzovala v nemožnost změny starého, kapitalistického vědomí mas v socialistické vědomí, jejich stanoviska dostávala stále příkřejší kapitalistický charakter, na veřejnosti však takto nevystupovali a když ano, tak jen ojediněle; výrobní a společenské vztahy se kapitalizovaly, tento trend nakonec zasáhl celý život socialismu ve všech zemích, s přívlastkem socialistické a zcela ochromil jejich socialistickou podstatu.

   XX.sjezd KSSS věnoval mnoho pozornosti leninskému míru – v těžkých rozporech s Leninovými stanovisky byla tato zanícená snaha charakterizována jako leninská i když na prvý pohled byla zcela neperspektivní, zcestná, jen glorifikující buržoazii, která ve své zásadní koncepci nenáviděla socialismus a pro jeho porážku byla ochotna přinést jakoukoliv přechodnou oběť; při "mírových jednáních" manévrovala, stala se nedostižnou když jednání a podněty revizionistů odmítala, tak ukazovala svoji sílu a nedostižnost, převahu i nadřazenost nad socialismem.

   Zde připomenu jméno Lenina, ten o míru pojednával mnohokrát, XX.sjezd KSSS se měl kde učit, ale šel proti Leninovi, protože jako výron revizionizmu musel svá stanoviska koncipovat proti Leninovi; bál se však vzpoury ortodoxních komunistů a proto je uspával Leninovým jménem; hanebné, posuďte mírovou koncepci XX.sjezd KSSS, zatím s jedním stanoviskem V.I.Lenina:

   "Jednou z forem balamucení dělnické třídy je pacifizmus a abstraktní hlásání míru. Za kapitalismu, a zvláště v jeho imperialistickém stadiu, jsou války nevyhnutelné. Na druhé straně však nemohou sociální demokraté popírat kladný význam revolučních válek, tj. válek nikoliv imperialistických, nýbrž takových, jaké byly vedeny na příklad v letech 1789 – 1871 za svržení národnostního útlaku a za vytvoření národních kapitalistických států, ze států feudálně rozdrobených, nebo jako může vést proletariát, aby v boji proti buržoazii vítězně ubránil své vymoženosti. Propaganda míru musí být provázena výzvou k revolučním akcím mas, jinak rozsévá iluze, demoralizuje proletariát vštěpováním víry v humánnost buržoazie a dělá z něho hračku v rukou tajné diplomacie… Hluboce chybná je zvláště myšlenka, že je možný tak zvaný demokratický mír bez řady revolucí." (V.I.Lenin v březnu roku 1915 na Konferenci zahraničních sekcí SDDSR, Spisy,sv.21,str.158 a 159)

   XX.sjezd KSSS zdůrazňoval zásadu kolektivnosti řízení; to byla novinka, prokazatelně postavená proti Leninově demokratickému centralismu; kolektivnost vedení, to byl útok na stranu, na její organizační pevnost, která v rukou kolektivu pučistů se musela rozložit; když se tento proces začal naplňovat, ustala i agitace propagující kolektivnost řízení.

   Zde připomenu jedno stanovisko V.I.Lenina, bylo součásti dopisu ÚV KSR(b) organizacím strany, který vyzýval do boje proti Děnikinovi:

   "Při řešení záležitostí státu dělníků a rolníků je nutno dodržovat zásadu kolektivnosti řízení. Ale jakékoli přehánění zásady kolektivního řízení, jakékoli překrucování vedoucí k  průtahům a neodpovědnosti, jakékoli přeměňování kolektivních orgánů ve žvanírny je obrovským zlem, a tomuto zlu je nutno stůj co stůj, co nejrychleji učinit konec a nezastavovat se při tom před ničím.

   Zásada kolektivního řízení nesmí překročit absolutně nezbytné minimum ani pokud jde o počet členů kolektivních orgánů, ani pokud jde o praktické řízení práce, zabraňování 'dlouhým řečem', o co nejrychlejší výměnu názorů, která se musí omezit na podání zprávy a na přesné praktické návrhy.          

   Kolektivní řízení se musí všude, kde je to alespoň trochu možné, omezovat na nejstručnější projednání jen nejdůležitějších otázek v co nejužším kolektivu, kdežto praktické řízení úřadu, podniku, záležitosti či úkolu musí být svěřeno jednomu soudruhovi, který je znám svou pevností, rozhodností, odvahou, schopností řídit praktickou práci a který má největší důvěru. V každém případě a za všech okolností bez výjimky musí být zásada kolektivního řízení provázena co nejpřísnějším vymezením osobní odpovědnosti každé osoby za přesně vymezenou věc. Neodpovědnost, zastíraná poukazování na kolektivnost řízení, je velmi nebezpečné zlo, které hrozí každému, kdo nemá značné zkušenosti z praktické kolektivní práce, a ve vojenství vede vždy a všude nevyhnutelně ke katastrofě, k chaosu, k panice, k mnohovládě, k porážce." (V.I.Lenin, Spisy,sv.29,str.431 a 432)

   Pochopitelně, XX.sjezd KSSS projednával ještě i jiné politické otázky, ale ty nebyly zdaleka již podstatné; uvedu ještě: kult Stalinovy osobnosti se na XX.sjezdu KSSS neprojednával(!); z tribuny sjezdu Stalinovi dokonce Chruščov dvakrát vzdal významný hold; jeho jméno během diskuse v kladném smyslu vyslovil Čou En-laj a Thorez. Režie XX.sjezdu KSSS neudržela na uzdě svých dispozic Mikojana, který jako jediný Stalina napadl a to kritikou jeho Ekonomických problémů socialismu SSSR; měl k tomu "dobrý mandát"; Ekonomické problémy… do nebe vychvaloval na XIX.sjezdu KSSS(!); jiný jméno Stalina na XX.sjezdu KSSS nepřipomněl.

   Útok na podstatu, do té doby úspěšné politiky sovětských komunistů, provedl Chruščov až v noci, po skončeném sjezdu, projevem, předneseným užaslým bývalým delegátům, bývalého XX.sjezdu KSSS; jeho vystoupení navazovalo na duch obecné, nekonkrétní, odpovědné osoby neuvádějící diskusní příspěvky pučistů, které jsem zde již jmenoval; pomáhala jim historička Pankratovová, která ve svém diskusním vystoupení hanobila činnost ideové fronty.

Chruščovův tajný projev

arx a Engels v Manifestu… slavnostně prohlásili: "Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly…" a Chruščov utekl se svým kultem Stalinovy osobnosti do podzemí, aby na tajném zasedání bývalých delegátů XX.sjezdu KSSS, tedy na shromáždění vysloveně frakčním – mandát delegátům zanikl v okamžiku oficiálního skončení sjezdu, připravil další kolo protistranické, protikomunistické štvanice, další kolo rozsévání revizionizmu; a to činil s velkým nasazením, v počátcích "kvalitně" – mazaně.

   Hned prvými slovy navázal na obecné odsouzení kultu osobnosti, který byl "kriticky hodnocen ve zprávě o činnosti ústředního výboru, v řadě diskusních příspěvků sjezdových delegátů," (správně: jen v diskusních příspěvcích pučistů z hodiny smrti Stalina) "a také na plenárních zasedáních ÚV KSSS", (to nelze vyvrátit, právě tak nelze dokázat, že o tom byla in-formována stranická veřejnost, že by k této otázce probíhala stranická diskuse, jak to ukládaly stanovy KSSS, to nelze dokázat, protože taková akce se nekonala, konat nemohla, neboť v ní by byl revizionizmus na hlavu poražen, v otevřeném střetnutí neměl naději(!)).

   Potom Chruščov chvíli balancoval s kultem V.I.Lenina, jenž uznávám jako oprávněný, s jeho postuláty o úloze osobnosti v dějinách, i se "zřídlem živé tvůrčí síly lidu" a ve vypjatých okamžicích puče také prohlásil: "Lenin s hrdostí mluvil o bolševické komunistické straně jako vůdci a učiteli lidu a vyzýval, aby se před soudem uvědomělých dělníků, před soudem vlastní strany projednávaly všechny závažné otázky, neboť, jak prohlásil, 'jí věříme, ona je pro nás moudrostí, ctí a svědomím naší epochy'".

   Rozhodná změna politiky strany, její zrada, to je pochopitelné, se však před soudem uvědomělých dělníků, před soudem vlastní strany, projednávat nemohla(!), puč i tajný projev Chruščova byl pro ně na vždycky tajemstvím; nikdy se nestal součásti protokolu sjezdu, nikdy o něm nepadla ani ta nejmenší oficiální zmínka, ani nikdo z polooficiálních představitelů revizionizmu se "náhodou", "nechtěně" "nepřeřekl", aby tak dělníky nebo vlastní stranu informoval(!); Cruščovův projev tajemstvím však nebyl pro západní buržoazní svět(!), nebyl tajemstvím ani pro kolísající v Československu, kteří z předcházející doby měli se západním světem kontakty.

   Potom Chruščov vytasil nejsilnější zbraň, Leninovy dopisy ze smrtelného lože, ve kterých Stalin, do té doby zahrnovaný Leninovou pozorností, zcela propadl a naopak Trockij, před tím mnohokrát zcela odhalen, byl poctěn, skromně řečeno, Leninovou pozorností; tuto epizodu ze široka, ale nepřesně vysvětluje Molotov ve svým vzpomínkách (viz F.I.Čujev, Orego 1996, str. 145, 146, 165 a 209), sám, s přihlédnutím ještě k jiným zdrojům, jsem o tom sestavil stať, uvedenou ve dvou jiných, "zatím" nevydaných pojednáních); zde jen zdůrazním: v životních epizodách byl Chruščov pletichářem k nepřekonání(!).

   Chruščov na projevu prohlásil: "Stalinova zvůle ve vztahu ke straně a k jejímu Ústřednímu výboru se zvlášť projevila po XVII.sjezdu strany, který se konal v roce 1934. Ústřední výbor, který má k disposici nesčetná fakta svědčící o hrubé zvůli vůči stranickým kádrům, vyčlenil stranickou komisi předsednictva ÚV, které uložil důkladně se orientovat v tom, jakým způsobem být možné hromadné represe proti většině členů a kandidátů Ústředního výboru strany, zvoleného XVII.sjezdem VKS(b)." Potom pokračoval tvrzením, z něhož vyplývá: komise zjistila že šlo o nesčetné případy falšování vyšetřovaných případů, o lživá obvinění a křiklavé porušování socialistické zákonnosti, které měly za následek smrt nevinných lidí, prohlásil: "Bylo zjištěno, že ze 139 členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvolených na XVII.sjezdu, bylo zatčeno a zastřeleno (hlavně v letech 1937 – 1938 98 osob, tj. 70 procent… (projevy rozhořčení v sále)

   Takový osud stihl nejen členy ÚV, ale většinu delegátů XVII.sjezdu strany. Z 1966 delegátů tohoto sjezdu s hlasem rozhodujícím a poradním bylo na základě obvinění z kontrarevolučních zločinů zatčena nadpoloviční většina – ll08 lidí…"

   Strašné obvinění padlo na osobu Stalina, ale důvod, který uvedl Chruščov, byl jaksi mlhavý, řekl: "… represe stále více zesilovaly proto, že Stalin se tou dobou postavil nad stranu a lid, že už naprosto nebral ohled na ústřední výbor ani na stranu." V povýšení nelze spatřovat důvod k organizování masových vražd v rozsahu, který překonává hrůzy středověku.

   Hledal jsem v různých podkladech zprávu nebo jen zprávičku o genocidě, páchané Stalinem na delegátech XVII.sjezdu a na členech Ústředního výboru tímto sjezdem zvolených; nenašel jsem však ani smítko, které by jen svým stínem naznačilo, že Chruščov nelhal; důkaz, který by potvrzoval strašné obvinění Stalina jsem nenašel; a to přesto, že Chruščovem byla ustanovena komise, která měla prozkoumat Stalinovu zvůli na delegátech XVII.sjezdu VKS(b); je však dobře zdokumentováno nedopatření, z něhož se Stalin nikdy nevyviní, spočívá  v tom, že nezabránil, nebo dokonce navrhl(?!), aby na XVII.sjezdu strany byl poprvé do ÚV zvolen Chruščov(!).

   Chruščov v tajném projevu podal zdeformovanou zprávu o vnitřní situaci v Sovětském svazu před druhou světovou válkou, prohlásil, že vítězství socialismu v Sovětském svazu bylo zřejmé a proto všechna Stalinova kádrová opatření byla bezdůvodná a represivní; Chruščov také hanobil čest Stalina vojevůdce; v tajném projevu uvedl:

   "Zavolal jsem Vasilevskému a úpěnlivě jsem ho žádal: 'Alexandře Michajloviči, povídám mu (soudruh Vasilevskij je zde přítomen), vezměte mapu a ukažte soudruhu Stalinovi, jak se vyhrotila situace.' Je totiž třeba říci, že Stalin plánoval operace podle globusu. Ano soudruzi, brával globus a na něm ukazoval linii fronty. A tak jsem řekl soudruhu Vasilevskému, ukažte mu situaci  na mapě…"

   A maršál Vasilevskij seděl a mlčel i přesto, že dobře věděl jaká je to lež; pracoval vedle Stalina jako náčelník generálního štábu třicet čtyři měsíce; mlčel i maršál Žukov; ten dokonce vojensky zabezpečoval mocenský převrat Chruščova, v roce 1953 velel skupině maršálů a generálů, která zatýkala Berju bez zatykače; v roce 1957 organizoval vojenská opatření proti vzpouře stydlivých oponentů Chruščova; mlčel i armádní generál Štemenko, ten také pracoval ve velké blízkosti Stalina, během války byl vedoucím operační kanceláře generálního štábu, na jejím konci byl povolán do funkce zástupce náčelníka generálního štábu; všichni ti, které jsem zde nyní uvedl, byli delegáty XX.sjezdu KSSS a jistě se tajného zasedání účastnili a mlčeli; síla momentu překvapení je strašně mocná a oportunismus, pramenící ze sladkého života ve vysoké funkci, ten také hraje významnou úlohu, zvláště za mimořádné situace, když dějiny odbočují(!).

   Uvedu ještě jeden konkrétní případ, ten ve své poslední fázi přece jenom Chruščovovu prolhanost zdokumentoval; začínal jeho prohlášením na tajném zasedání:

   "Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správné rozhodnutí zastavit operace k obklíčení Charkova, poněvadž v tehdejší reálné situaci další plnění tohoto druhu hrozilo našim vojskům osudovými důsledky.

   Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti, abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk.

   Stalin navzdory zdravému rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnění operace k obklíčení Charkova pokračovat, ačkoli tou dobou už našim uskupením hrozilo naprosto reálné nebezpečí obklíčení a zničení…"

   Na začátku sedmdesátých let byly vydávány memoáry vysokých činitelů sovětské armády; někteří se v nich zmínili i o operaci u Charkova v roce 1942; například Vasilevskij, v knize Smysl mého života, na straně 192, uvedl:

   "B.M.Šapošnikov, který si byl vědom rizika útoku z operačního pytle, v jakém se nacházel Jihozápadní front, navrhoval, aby se od něho ustoupilo. Avšak velitelství směru" (kde byl Chruščov členem rady obrany) "trvalo na svém návrhu a ubezpečilo Stalina, že operace bude úspěšná, Stalin tedy souhlasil…"

   Na jeho stanovisko navazoval Žukov ve své knize Úvahy a vzpomínky: "Dne 12.května vojska Jihozápadního frontu přešla do protiútoku ve směru na Charkov a zasadila nepříteli dva údery… Tato operace se zpočátku vyvíjela úspěšně. Rudá armáda prolomila nepřátelskou obranu a za tři dny postoupila o 25 – 5O km. J.V.Stalin byl spokojený. Jak vzpomíná Vasilevskij" (Žukov v tomto svědectví si z Vasilevského dělal společníka), "vrchnímu veliteli to zavdalo podnět, aby vytkl generálnímu štábu, že na jeho naléhání málem nedovolil provést tak úspěšně se rozvíjející operaci.

   Avšak situace se brzy změnila… Velitelství Jihozápadního frontu nerozpoznalo nebezpečí ze strany Kramatorska. Tam dokončovalo soustředění silné útočné uskupení německých tankových a motorizovaných vojsk. Ráno 17.května zaútočilo…

   Vasilevskij okamžitě podal hlášení vrchnímu veliteli a navrhl zastavit útok… Stalin oznámil náčelníku generálního štábu, že opatření jež učinilo velitelství směru, zcela dostačují k tomu, aby úder nepřítele proti Jihozápadnímu frontu byl odražen, a proto Jihozápadní front bude pokračovat v útoku.

   Dne 18.května se situace Jihozápadního frontu velmi zhoršila. Generální štáb ještě jednou se vyslovil pro to, aby naše útočná operace u Charkova byla zastavena.

   Měl jsem téhož dne příležitost být přítomen v hlavním stanu při jednom rozhovoru J.V.Stalina s velitelem Jihozápadního frontu. Dobře si pamatuji, že vrchní velitel tehdy už jasně vyslovil S.K.Timošenkovi vážné obavy týkající se úspěchu nepřítele v prostoru Kramatorska.

   K večeru 18.května hovořil vrchní velitel na toto téma s členem rady obrany frontu N.S.Chruščovem, jenž vyslovil takový názor jako velitelství Jihozápadního frontu: obava před nebezpečím ze strany kramatorské skupiny nepřítele je značně přehnaná a není důvod k přerušení operce. Vrchní velitel, odvolávaje se na hlášení vojenské rady Jihozápadního frontu o nutnosti pokračovat v útoku, názory generálního štábu zamítl.

   Verze, které nyní kolují o zneklidňujícím hlášení vojenských rad Jižního a Jihozápadního frontu, odeslaných hlavnímu stanu, neodpovídají skutečnosti. Mohu to potvrdit, protože jsem byl osobně přítomen při rozhovorech vrchního velitele."

   Takový lhář, takový šejdíř byl Chruščov; budu se přít o své přesvědčení, o svůj názor, pokud budu mít jistotu, že je správný, s kýmkoli, ale s podvodníkem typu Chruščov to není možné; i když na tajném projevu hanobil osobu Stalina ještě z mnoha stran, zde končím, každé další slovo je už zbytečné.

   Dvacátý sjezd KSSS nebyl zcela bezvýznamnou dějinnou epizodou, to není třeba dokazovat, ale i nestranný a nezaujatý pozorovatel musí připustit: vedle puče a Chruščovova tajného projevu, byl XX.sjezd KSSS přece jen akcí druhořadého významu!

Po xx.sjezdu KSSS

 pravdou o podstatě XX.sjezdu KSSS, především však o kultu osobnosti J.V.Stalina, se v Československu nespěchalo, přesto se dostalo do tisku několik ohlasů na zprávy nebo stanoviska, uveřejněná v zahraničí.

   Podle jedné zprávy, uveřejněné v Rudém právu, měl zabřednout do svých úvah nad právě skončeným XX.sjezdu KSSS státní tajemník USA J.F.Dulles; prohlásil na tiskové konferenci 28.2.1956, že je ještě velmi brzy vyhlásit vyhraněná stanovisky k jeho závěrům, že je nutno ještě  počkat až "nové rysy sovětské a čínské politiky budou jasnější"; i tak se nechá v diplomatické řeči státního tajemníka USA poznat jeho osobní sympatie se sjezdem; je v ní zřejmá i obava z možného zvratu; tak to posuzoval ještě tento den i Hlas Ameriky ve svém německém vysílání, když uvedl: "Jestliže si Dulles dělá nároky na to, že nová sovětská politika je výrazem amerického vítězství, pak s ním ani tady, v Americe, nesouhlasí mnoho lidí… Dulles prostě pronesl volební program." K tomu dodávám: do volebního programu se dávají jen takové informace, které jsou v buržoazní společnosti důkazem obratnosti a politické dovednosti kandidáta.

   Podle názorů západních komentátoru, v buržoazním prostředí ihned po XX.sjezdu zcela ustaly útoky proti Sovětskému svazu, což bylo především patrné na tom, že již nebyl označován jako imperialistický stát; a to byl také důkaz zatím jen počátku odeznívání obav a výsledek sjezdu, to jednak a pak také i toho, že nová sovětská a čínská politika vyžadovala i novou politiku buržoazního světa, a ta nebyla, ani nemohla být ještě zpracována a odsouhlasena příslušnými centrálami.

   New York Herald Tribune jásal radostí zase nad tím, že už konečně to není jen kapitalistický systém, kdo je drásán vnitřními rozpory.

   Zkrátka, potěšil buržoazii XX.sjezd KSSS; jak uvedu zakrátko, na novou situaci světová buržoazie neuměla odpovědět pohotově a vývoj nových vztahů řídit nedokázala ; drobnější buržoazie, především ta ze států lidové demokracie, byla nedočkavá, provedla několik horkých a centrálně neřízených kroků, tím byli zaskočeni i pučisté; o tom se ještě zde zmíním.

   Již 10.března 1956 přineslo Rudé právo podstatný výtah z článku P.Togliattiho, který uveřejnila moskevská Pravda; nese název O možnosti využití parlamentní cesty pro přechod k socialismu; je to neuvěřitelné, ale je to fakt, muž, který dlouhá léta patřil do kolektivu nejbližších spolupracovníků Stalina – tam patřili i všichni pučisté – blábolil o parlamentu jako o možném politickém prostředku k dosažení socialismu demokratickou cestou; jakoby neměl vlastní zkušenosti s buržoazní demokracií, které sloužil v letech 1944 až 1946 ve funkci místopředseda a ministr spravedlnosti italské vlády.

   Po pravdě řečeno, Togliatti své vývody nevyjadřoval s rozhodností, revizionista, když už svou politiku dělá, tak zase jen revizionisticky, nezásadově, bez důrazu a tím i nepřesvědčivě; jaké zbraně mohl použít takové i dal  do vínku XX.sjezdu KSSS; na podporu mého tvrzení, uvedu úryvek ze závěru článku:

   "Mohou tyto síly" (v článku se hovoří o pokrokových lidových silách i o dělnické třídě a jejich stranách) doufat v možnost využít parlamentu pro přechod k socialismu, tj. pro uskutečnění takových hospodářských a sociálních přeměn? Všechno závisí na poměru sil, a především na tom, jak budou umět strany dělnické třídy zahájit boj a vést za sebou široké lidové masy,"

   A to je nepřesné, nerevoluční, to je argument, který nebere v úvahu i dalšího činitele revolucí a sice buržoazii, která zcela určitě v každé socialistické revoluci nasadí všechny prostředky které má k dispozici; kromě toho, buržoazní parlament je jen zdání moci, tu, v zájmy buržoazie, vykonávají jiné síly než parlament; ještě se seznámíme se stanoviskem V.I.Lenina:

   "Nahradit staré orgány útisku, policii, byrokracii a stálou armádu, všeobecným ozbrojením lidu, skutečně svobodnou milicí – to je jediná cesta, která dává zemi bezpečnou záruku, že nebude obnovena monarchie, a umožňuje kráčet plánovitě, jistě a rozhodně k socialismu, 'nezavádí' jej však shora, nýbrž burcuje obrovské masy proletářů a poloproletářů a učí je spravovat stát a rozhodovat o veškeré státní moci."

   Sloužit společnosti prostřednictvím policie, která stojí nad lidem, a prostřednictvím úředníků, kteří jsou nejoddanějšími sluhy buržoazie, prostřednictvím armády pod vedením statkářů a kapitalistů, to je ideál buržoazní parlamentní republiky, která usiluje o zachování panství kapitálu na věky věků." (V.I.Lenin, Spisy,sv.24,str.175)

   Je to již jasné, Togliatti i organizátoři XX.sjezdu KSSS měli zájem o zachování panství kapitálu na věky věků; jejich zásluhou se panství kapitálu vrátilo; na věky věků?

   A teď přijde dost složitá partie, věřím, že bude jasná dříve než se uzavře toto pojednání; Rudé právo 9.4.1956 uveřejnilo článek Historická zkušenost diktatury proletariátu, který, jak zdůrazňovalo jeho záhlaví, byl 5.4.1956 otištěn v ústředním orgánu Komunistické strany Číny Ženminžibao; byl sestaven z výsledku diskuse rozšířeného zasedání politického byra ÚV KS Číny; k této základní informaci Rudé právo dodalo: "Hluboce objasňuje historické podmínky, za nichž došlo k některým chybám v mezinárodním revolučním hnutí po vzniku prvního socialistického státu, zvláště v souvislosti s kultem osobnosti J.V.Salina. Pomůže i našim čtenářům všestranně pochopit výsledky XX.sjezdu KSSS".

   Byla to nepřesná, falešná informace; už sám článek přímo demonstroval roztříštěnost a politickou neujasněnost stanovisek členů politického byra ÚV KS Číny a lidí z jeho nejbližšího okolí; musela přijít doba, proces zrání, především v čínské kulturní revoluci, než se jim vyjasnili otázky, než se zformovaly politické proudy do skupin a skupinek, než čínští komunisté našli koncepci, která i tam, pro nás velmi daleko, zajišťovala proletářskou orientaci při výstavbě socialismu; a nebylo to navždy; po odchodu Mao Ce-tunga, se na čelo strany probojovala skupina vedená Teng Siao-pchingem; ta se otevřela světu, ale uzavřela mezinárodnímu komunistickému hnutím; nám zbyla jen malá, maličká naděje, pramenící z nenávisti, kterou k nim chovali revizionisté z vedení KSSS, kterou k nim chová světová buržoazie, vedená buržoazii USA; mám-li být upřímný, musím uvést: jsme po několik desetiletí "zahlceni" tichem, absolutním tichem, rozprostírajícím se kolem Číny, v takovém prostředí se daří nadějím, já se však bojím zprávy nebo události, která nás vyvede i z této malé, docela malinkaté naděje; nyní zpět do roku 1956.

   V úvodu článek zcela tendenčně charakterizoval obsah jednání XX.sjezdu KSSS a zdůraznil: "Sjezd odhalil velice ostře dlouhotrvající kult osobnosti, který vedl k chybám v práci a projevil se v neblahých účincích na sovětský život." Tvrdé a jen obecné konstatování; budiž je to úvodní část, ale ani v té nemůže být desinformační tvrzení; je přece nad slunce jasnější, že XX.sjezd KSSS, na svém právoplatném zasedání, o kultu osobnosti hovořil sice ze široka, ale jen v obecné rovině; pokud se dotkl osoby, tak to byl jen Berija, který s kultem osobnosti byl dáván do souvislosti.

   Kromě toho, článek v této své části, byl k osobě Stalina ohleduplný když tvrdil: "Který vedoucí marxista kdy ve svých spisech řekl, že se nemůže dopustit chyb či že se některý komunista nemůže dopustit žádných chyb… Lenin řekl v říjnu 1921… 'Cožpak je možné vyhnout se nezdarům a chybám v tak novém díle, jako je vytvoření dosud nevídaného typu státního zřízení? Budeme vytrvale bojovat o nápravu našich nezdarů a chyb…'" To byl nepřesný, proto i nesprávný argument; v tajném projevu totiž Chruščov nevytýkal Stalinovi jeho chyby, ale obviňoval jej ze zločinů, z absolutní neschopnosti, z diletantství; čínští soudruzi byli pravděpodobně nepřesně informováni, nevzali v úvahu puč z hodiny smrti Stalina a jeho přímou souvislost s tajným projevem Chruščova.

   Potom přešel článek k aktivní, zanícené obraně diktatury proletariátu, hájil její nutnost, vysvětloval význam jejího charakteru, srovnával jí s diktaturou buržoazie; plynule přešel k charakteristice vůdců proletářů: "Vůdcové komunistických stran a socialistických států se musí ze všech sil  snažit, aby omezili chyby, aby předešli některým vážným chybám, musí si brát poučení z jednotlivých chyb. Proto musí být každý vůdce nanejvýš skromný a rozvážný, musí udržovat spojení s masami, radit se s nimi a všech otázkách, vracet se stále znovu k podstatě věci a musí neustále provádět kritiku a sebekritiku odpovídající situaci a jeho postavení. Stalin, který právě toto opominul, se proto dopustil v pozdějším období svého života… vážných chyb ve své práci, stal se domýšlivým, nebyl rozvážný. Myslel subjektivně a jednostranně a učinil chybná rozhodnutí v určitých významných otázkách, což vedlo k vážným a škodlivým důsledkům."

   Článek, snad aby zvýraznil svoji snahu o objektivnost, uvedl řadu Stalinových osobních předností i jeho zásluh; z toho vyvodil závěr: "Avšak Stalin, když svou správnou aplikací leninské linie získal prestiž mezi lidem v Sovětském svazu i mimo něj, upadl do obvyklého přeceňování své vlastní úlohy a postavil svou vlastní autoritu proti kolektivnímu vedení… To vedlo u Stalina v pozdějším období jeho života k rozporu mezi teorií a praxi v této otázce."

   Článek se zastavil i u otázky úlohy osobnosti v dějinách a uvedl: "Marxismus – leninismus uznává, že vůdcové mají významnou úlohu v dějinách. Lid a jeho strana potřebují vynikající osobnosti, které mohou zastupovat zájmy, a vůli lidu a které mohou stát v přední frontě historického boje a vést je. Popírat úlohu osobnosti, úloh předních pracovníků a vůdců je zcela chybné. Když se však některý vůdce strany nebo státu staví nad stranu a masy místo do jejich řad, když se masám odcizuje, ztratí celkový, jasný pohled na záležitosti státu: Za takových okolností činí i vynikající činitelé, tak jako se to stalo Stalinovi, nevyhnutelně nerealistická a chybná opatření v některých významných otázkách. Stalin si nevzal poučení z některých místních a dočasných omylů v jistých otázkách a proto se mu nepodařilo zabránit, aby se z nich nevyvinuly vážné chyby, které po dlouhou dobu postihovaly celý stát. V pozdějším období svého života Stalin stále více upadal do kultu osobnosti, čímž porušoval stranický systém spojování kolektivního vedení s osobní odpovědností. V důsledku toho učinil některé závažné chyby, jako například to, že hnal do krajnosti problém likvidace kontrarevolucionářů, že projevil nedostatek bdělosti v předvečer protifašistické války, že nevěnoval náležitou pozornost dalšímu rozvoji zemědělství a životní úrovni rolnictva, že obhajoval určité chybné linie v mezinárodním komunistickém hnutí, především v otázce Jugoslavie. V těchto otázkách byl Stalin subjektivní a jednostranný, odtrhl se od objektivních skutečností a od mas."

   Stěžoval jsem si na převahu obecného v obsahu článku a najednou je v něm plno konkrétních důkazů Stalinových chyb, pramenících z jeho kultu; aby zůstala působit jejich přesvědčivost, nesměli bychom je podrobit rozboru; to však není možné; tak tedy rozbor, ale jen nedůsledný a předběžný.

   Již jsem zde uvedl, že když se revizionizmus zbavil Chruščova, musel se distancovat i od jeho obzvlášť hrubé, do nebe volající neurvalosti; ta byla především v jeho kvalifikaci Stalinovy vojenské odbornosti; byl to revizionizmus a ten musel napravovat své pochybení zase jen revizionisticky, tedy neprincipálně, nedůsledně, povrchně, v našem případě tedy nemohl použít rozhodné stanovisko vrcholného orgánu, prostě, Chruščov byl v zapomenutí, jeho jméno se nesmělo připomínat a od jeho avanturismu bylo nutno se distancovat; tento úkol dostala vojenská špička, která se Stalinem za války spolupracovala, všichni vojenští protagonisté, kteří v této věci literárně vystoupili, především Žukov a Vasilevskij, jenž byli vrchnímu veliteli za války nejblíže, dali Stalinovi, jako velitelovi a vojenskému odborníku vůbec, ale i jako politikovi světové velikosti, absolutní absolutorium!!!

   A otázka Jugoslavie(?), Chruščovovu jugoslávskou zradu zakrátko napravovali sami čínští komunisté, avšak nenapravili i když při tom byli bolševicky zásadoví(!).

   Asi tak uprostřed celého obsahu článku, vyslovili čínští komunisté toto provolání: "Boj proti kultu osobnosti, který byl zahájen na XX.sjezdu KSSS, je velkým a hrdinným bojem Komunistické strany a lidu Sovětského svazu za odstranění ideologických překážek na jejich cestě pokroku… Komunistická strana Číny blahopřeje Komunistické straně Sovětského svazu k významným úspěchům v historickém boji proti kultu osobnosti…"

   Takové provolání se celkem přirozeně jeví jako nadnesené, cítíme v něm cosi cizího, pro komunistický projev cosi zcela nepatřičného, jako orace božstvu, kultu, který nikdo nepotřeboval, po němž nevolala žádná potřeba, v tomto výroku je cítit dech servilnosti a byla-li v něm servilnost, tak pro takové stanovisko musíme mít pochopení; v Číně byly podmínky pro výstavbu socialismu i pro jeho obranu velmi špatné, jistě mnozí z vedoucích čínských komunistických činitelů trpěli oprávněnými obavami o osud socialismu a vzdávali se naděje na jeho úspěch v podmínkách poznamenaných politickou roztržkou s KSSS, to mohl být hlavní motiv "dočasného čínského pochopení" pro avanturismus XX.sjezdu KSSS.

   Historie ukázala, že přechodné sympatie čínských soudruhů k XX.sjezdu KSSS bylY projevem omylu, jenž však nebyl vázán záludnostmi puče, proto mohli čínští komunisté mezi sebou v těžkých ideologických srážkách, původní, bezprostřední projevy, podrobovat rozborům a tak opravovat své omyly; o tom později, až v tomto pojednání k tomu uzraje čas.

   Vzpomínám si, po Stalinově smrti, někdy uprostřed roku 1954, se mezi československými komunisty hodně diskutovalo o obezličce, ta měla spočívat v osobní neodpovědnosti za kolektivně přijaté závěry, velmi se dbalo, aby každý bod usnesení měl svého garanta, osobu odpovědnou za jeho splnění; pak přišel XX.sjezd KSSS, jenž zdůraznil kolektivnost řízení; a rozkvetla osobní neodpovědnost; má vzpomínka nechce z "principu" kolektivního řízení setřít podvrh, jenž útočil na demokratický centralismus, Leninem v těžkých podmínkách vybojovaný; je  projevem nostalgie – pardon.

   Téměř za půl roku po skončení XX.sjezdu KSSS, až dne 3.7.1956, přineslo Rudé právo informaci o tom, že zasedal ÚV KSSS; přijal usnesení O překonání kultu osobnosti a jeho důsledků; neuvádím zde o něm podrobnosti, nevešly by se do naší kostky; jen zdůrazním: usnesení konečně dalo útokům na Stalinův odkaz punc oficiálního stanoviska – jako důkaz, že projev Chruščova po skončeném XX.sjezdu KSSS byl soukromou akcí pučistů.

   Ihned po skončení XX.sjezdu KSSS nastaly těžké otřesy světového socialismu – nedočkavá buržoazie zaútočila; nejdříve bylo zasaženo nejslabší místo socialismu – Německá demokratická republika, potom Polsko, záhy na to Maďarsko – tam byla buržoazie neobyčejně krvežíznivá; základy socialismu se zachvěly i v daleké Číně.

   V Československu se pokusili buržoazně orientovaní spisovatelé zneužít svůj druhý sjezd, který se konal krátce po skončení XX.sjezdu KSSS; na něm dobu o několik desetiletí předešel svým vystoupením básník Seifert, známý literární činností za Protektorátu – odsoudil komunismus od základu; hlavním mluvčím reakce byl básník Hrubín, zcela selhal Drda, bolševickou orientaci nepotvrdil Štoll, Zápotocký si zachoval kredit, ale komunisty do boje nevyzval; mnoho spisovatelů hanobilo svojí vlastní literární tvorbu, pokud byla zaměřena socialisticky.

   Během XX.sjezdu KSSS zemřel v Moskvě představitel PSDS Bierut; ještě neskončili politické otřesy v Polsku a do Varšavy se dostavili Chruščov, Mikojan, Molotov a Kaganovič, aby na čelo dělnické strany Polska dovedli usvědčeného revizionistu Gomulku.

   Ne všude se podařilo prosadit naráz všechny kádrové "koncepce" chruščovismu, ten v tomto ohledu měl potíže v Maďarsku; Rákosi, revolucionář typu Stalin, se mu vzpíral, až v červenci 1956 se vzdal funkce prvního tajemníka strany; v tu dobu byl však politický systém maďarského socialismu oslaben a buržoazie tak posílena a tak nedočkavá svého vítězství, že sáhla k akci, strašné akci; Chruščov ji nechal řádit přímo před očima příslušníků sovětské armády; až naléhání velitelů ho přimělo k rozkazu použít vojenských prostředků; otřes to byl neobyčejně těžký, důsledky se protáhly v nekonečné politické a diplomatické nátlaky buržoazie; za takového politického stavu socialismu zákonitě ubývaly síly, buržoazie překonala depresi z předcházejících porážek v Asii a stala se troufalejší; Maďarsko - to bylo AntiStalingrad, tam převzala buržoazie v politice strategickou iniciativu, socialismus se od té doby už jen bránil a to neúčinně; později, v Helsinkách, odložil i pasivní obranu!

   Zrada věci socialismu zašla příliš daleko, většina pučistů se začala Chruščovovi stavět na odpor, v létě roku 1957 došlo mezi nimi ke střetu, v něm zvítězil lépe orientovaný Chruščov, prý podporovaný armádou, vedenou snad Žukovem, asi určitě Moskalenkem; opozičníky porazil na hlavu a likvidoval je postupně; Malenkova, Molotova a Kaganoviče vyřídil hned, Bulganina později, až když potřeboval převzít jeho funkci – předsedy rady ministrů SSSR; Vorošilova doslova usmažil v kotli hanby až na XXII.sjezdu KSSS; Mikojan Chruščova politicky přežil ve funkci předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR.

   Politika vedení KSSS vyvolala rozpad jednoty mezinárodního komunistického hnutí; k eliminaci škodlivých důsledků tohoto stavu, byly v roce 1957 a 1960 svolány mezinárodní porady představitelů komunistického hnutí do Moskvy; v roce 1957 tam přijel Mao Ce-tung, aby pomohl zachránit hroutící se jednotu hnutí; závěr porady z roku 1957 svým obsahem, ne svým výrokem, zcela odsoudil závěry XX.sjezdu KSSS; závěrečný dokument podepsali jen představitelé komunistických stran socialistických zemí; Závěrečný dokument porady z roku 1960 podepsali představitelé všech stran, které se zúčastnily jednání; ten již není nositelem rozhodnosti a bolševické zásadovosti, ale odsoudil jugoslávskou odrůdu revizionizmu; zrada byla však pro "sovětské" revizionisty jediným programem a proto porady nemohly rozpadu jednoty mezinárodního komunistického hnutí zabránit.

   Potom přišel politicky málo významný XXI.sjezd KSSS; konal se na přelomu ledna a února roku 1959; projednal směrná čísla sedmiletého plánu rozvoje hospodářství SSSR; úkoly plánu se nepodařilo splnit – poprvé v historii výstavby socialismu; na lid Sovětského svazu začal doléhat přízrak hladu; i v Československu se museli pracující uskromnit ve spotřebě potravin, především  masa i másla byl velmi citelný nedostatek, odpadly výhodné dodávky z Číny a zemědělství ještě nedokázalo svou výrobou pokrýt celou spotřebu obyvatel Československa, jak tomu bylo v době pozdější; avanturismus "sovětských" revizionistů nezpůsoboval jen politické škody, ale dokonce přivedl lid až ke strádání ve spotřebě základních potravin(!); lid ztrácel víru v sílu socialismu, buržoazie a její nohsledi, působící v masách, dostávali do rukou těžké argumenty a stále větší odvahu v agitaci i v nepřátelských akcích.

XXII.sjezd KSSS

e konal v říjnu 1961; v té době byl Chruščov na vrcholu své moci, na vrcholu své slávy; ale jistý si nebyl, zaměření i vlastní provedení sjezdu podávají důkazy o hloubce jeho psychických komplexů, které si rozháněl neurvalostí; ani po likvidaci sarkofágu s tělesnými pozůstatky Stalina se mu neulevilo, už si pomalu sedal na křeslo skluzavky, vedoucí do propadliště dějin; na konci roku 1964 ho objalo ticho strašného zapomenutí.

   O rozpisu směrných čísel sedmiletky rozhodl mimořádný XXI.sjezd KSSS, o programu, jako o hlavním bodu sjezdového jednání rozhodla už v létě ulice a to po předcházející velmi intenzivní politické masáži.

   Tohoto "předstihu" mohl XXII.sjezd KSSS využít k politickým pletichám; "svou šanci" nepustil z ruky, zištně ji kapitalizoval měrou vrchovatou; až do krajnosti rozběsnil vášně proti skupině "frakcionářů" a to proti Molotovovi, Kaganovičovi a Malenkovi; jak už je uvedeno na jiném místě, sjezd rdousil Vorošilova, který svým písemným prohlášením si vystavil dokument, opravňující veřejnost k jeho pohrdání, tak dolehl těžký osud na jednoho z největších hrdinů občanské války, na hrdinu, který veřejně pohrdal životem při návštěvách bojujících vojsk Rudé armády za Velké vlastenecké války(!); se stejným zaujetím a se stejnou nevraživostí XXII.sjezd KSSS útočil i proti albánským komunistům.

   Sjezd přijal program strany; v něm prohlásil, že dělnická strana naplnila své historické poslání a stala se stranou všeho lidu; že stát diktatury proletariátu se stal státem všeho lidu.

   Větší projev zrady už dosažené socializace nikdo před tím ani potom s takovou samozřejmostí nevyhlásil; přesněji však: toto vyhlášení odpovídalo stavu ve straně a ve společnosti, stavu, jaký dosáhl "sovětský" revizionizmus svou zradou.

   V té době se začala společnost majetkově strukturalizovat do několika pater; nejvýše "bydleli" lékaři a inteligence řídící sféry – dotovaná vysokými peněžními částkami z hmotné zainteresovanosti, v Praze nad nimi byli umělci z divadelní branže; velmi dobré zázemí  bylo vytvořeno později pro družstevní zemědělce se záhumenkovým hospodářstvím; i dělníkům, kteří vlastnili půdu a objekty vhodné k zemědělské činnosti se dařilo dobře; výborně byli zabezpečení někteří vedoucí obchodů se zeleninou a masem i kioskářům v rekreačních oblastech se nedařilo špatně.

   Dělnické mzdy? Ty si nedovolím zde specifikovat, byla to výrazně nejméně, nejhůře honorovaná skupina pracujících.

   K této otázce ještě uvedu: dělníci "fušeři", především někteří zedníci, provádějící "ve volném čase" práce na stavbách domů, vil, chat a při opravách – adaptaci rodinných domků a rekreačních chalup, později i někteří řemeslníci, například montážníci rozvodů vytápění a někteří jiní, byli také nositeli lepších příjmů, někdy i bohatství.

   V podmínkách, kdy společnost byla takto majetkově rozčleněna, nebylo možno počítat s trvalým socialistickým vědomím mas, s hromadným převedením lidu na socialistickou orientaci; taková perspektiva byla dopředu ztracena i kdyby tu nebylo působení starých vlivů (tradice) nebo nepřátelské propagandy buržoazie!

   Buržoazie vedla svůj předsmrtný zápas se socialismem bez ohledu na náklady, které mu dobrovolně a obětavě, ve velikém množství odevzdávala; v mnoha zemích Evropy, ani nemusely být v sousedství se socialistickými zeměmi, organizovala růst životní úrovně lidu; při tom prohlašovala, že takový vývoj je přirozeným důsledkem sociální spravedlnosti kapitalistického státu, vedeného sociálnědemokratickou většinou;, byl to pro ní těžký, ale účinný boj; vytrvala v něm(!); vedle něho vytvářela kult spotřeby a tomu podléhalo stále větší množství občanů socialistických států; nyní, po svém vítězství, když porazila reálný socialismus, všechny tyto sociální dotace buržoazie lidu odebírá.

   Kromě toho, v podmínkách vlády revizionizmu, se  buržoazie a její lidé snadno dostávali do vedení  vládnoucích stran i důležitých orgánů socialistických států a dělali si tam co sami chtěli i to co jim bylo přikázáno ze zahraničí; například chronický nedostatek toaletního papíru o tom svědčí s velkou pádností; Československo, s centrálně plánovaným hospodářstvím, jehož řízení za Husáka sice bylo roztříštěno do tří samostatných oblastí, ale které masově vyváželo do zahraničí papír získaný sběrem – základní surovinu k výrobě toaletního papíru – vůbec tento záměrně vytvořený problém nikdy nevyřešilo, přestože to bylo velmi snadné; prostě nikdo ho neřešil a když, tak jen nárazově a neodpovědně; bylo možné, aby něco takového se stalo za Gottwalda(?); bylo, prostředky boje buržoazie proti socialismu nelze ničím absolutně odstranit; ale z toaletního papíru by se nikdy chronický případ nestal; a z řešení takové záležitosti by byla celá společnost poučena, celá veřejnost i ta v zahraničí(!); proti revizionizmu nebylo obrany(?); nebylo(!); revizionizmus bylo třeba vyhubit i s kořeny!!!

Revizionizmus nejen v roce 1962

a podzim roku 1962 se vyhrotil čínsko – indický pohraniční spor, jednalo se o hospodářsky bezvýznamnou oblast, velmi řídce obydlenou v horském území o rozloze asi 125 tisíc km2, podél přibližně 2.5OO km dlouhých indicko – čínských hranic; tradiční zvyková hranice nebyla nikdy před tím stanovena, čehož využívali britští kolonizátoři Indie k postupnému rozšiřování svých držav; pokusy Britů a legalizaci této zvůle odmítaly i feudální vlády staré Číny.

   Spor mezi Indií a Čínou nabyl otevřené podoby po potlačení reakčního povstání tibetských feudálů na jaře roku 1959, kdy čínské ozbrojené oddíly pronásledovaly povstalce, ustupující do Indie.

   Čína byla iniciativní při snaze problém urovnat dohodou; pro ní navrhovala různá opatření; řešení se však nepodařilo najít ani při návštěvě Čou En-laje v Dillí, kde v roce 196O vedl jednání s Nehrúem.

   Koncem října 1962 zahájila indická vojska velkou ofenzívu; ozbrojené síly Číny ji odrazily a v protiútoku obsadily všechna území na která si Čínská lidová republika činila nárok.

   Nehrú se obrátil na zahraniční vlády o pomoc; v ní se exponovaly především USA, ty daly indické armádě k dispozici 12 dopravních vojenských letadel s americkými vojenskými posádkami, Sovětský svaz dodal indické vládě veřejnosti neupřesněný počet bojových letadel MIG! V roce 1962 byla ještě Čína spojencem SSSR a socialistickým státem!!!

   Dnes víme, že psychika Chruščova byla patologicky zasažena; byl to maniak, aby mohl existovat, musel ve velkých dávkách chlemstat slávu; proto vyhledával cesty, tam byli novináři, fotoaparáty, televizní a filmové kamery, hlavně tam byli lidé, masy, kterým se mohl bezprostředně předvést se svým primitivním komediantstvím, kterým dokázal rozehrát postavu milovaného vůdce, jenž mu dějiny (nebo jeho zrada?) vložily do rukou.

   Vše co bylo v jeho dosahu to reorganizoval; "drobné" změny spočívaly v časté kádrové a organizační přestavbě vlády a ústředních institucí, určených k řízení života ohromného státu.

   Šepilov byl zřejmě muž s velkou perspektivou; prvé české zmínky o něm jsou z období kolem XIX.sjezdu KSSS, tam byl zvolen členem Ústředního výboru strany; v té době se o něm s uspokojením zmínil Stalin v práci Ekonomické problémy socialismus v SSSR; v květnu 1955 doprovázel Chruščova do Jugoslávie jako prvý redaktor listu Pravda; po návratu byl zvolen tajemníkem ÚV KSSS; v únoru 1956 ho XX.sjezd KSSS v potvrdil v této funkci a zvolil mezi kandidáty předsednictva ÚV KSSS; na závěr roku 1956 byl z této funkce uvolněn, protože byl jmenován ministrem zahraničních věcí – za Molotova; v této funkci si dlouho nepobyl; již v polovině února následujícího roku funkci uvolnil Gromykovi a sám se vrátil do funkce tajemníka ÜV KSSS; ještě neskončilo prvé pololetí roku 1957 a Šepilov byl vyloučen z funkce tajemníka, z řad kandidátů předsednictva ÚV KSSS a z řad členů ÚV KSSS; to byla kádrová rotace v provedení "Made in N.S.Chruščov".

   Jakmile bylo něco problematické nebo dokonce nepochopitelné, tak to dostalo přívlastek "leninské"; nebylo tomu jinak ani v případě kdy plénum ÚV KSSS, zakrátko po skončení XX.sjezdu KSSS, v prosinci 1956, rozhodlo výrazným způsobem decentralizovat řízení národního hospodářství; taková myšlenka měla být přibita na pranýř ještě před tím než byla uvedena na veřejnost, leč plénum ÚV KSSS soudilo jinak; zřejmě soudil jinak i Chruščov a na konec prvé poloviny února roku 1957 svolal nové zasedání pléna ÚV KSSS a na něm sám vystoupil s referátem O dalším zdokonalování organizace řízení průmyslu a stavebnictví, které spočívalo v další decentralizaci řízení a to podle ekonomických oblastí; to vstoupilo v platnost od 1.7.1957.

   Byl Chruščov, byly i reorganizace, teď se zmíním o té co vstoupila do dějin jako absolutní nesmysl; začínala podobně jako ta o které jsem se zmínil před chvilkou.

   Krátce po XXII.sjezdu KSSS, bylo na začátek března 1962 svoláno plenární zasedání ÚV KSSS; na něm byla schválena nová struktura řízení zemědělské výroby; v oblastech, krajích a republikách byly vytvořeny kolchozně sovchozní nebo sovchozně kolchozní správy (podle toho, zda v příslušné oblasti převládala kolchozní nebo sovchozní forma).

   Po reorganizaci řízení zemědělství bylo rozhodnuto reorganizovat i stranické řízení národního hospodářství; usnesení o tom přijalo plenární zasedání ÚV KSSS, jednající na konci listopadu 1962; jeho podstata spočívala v tom, že byla zřízena dvě stranická byra – jedno pro řízení průmyslu, druhé pro řízení zemědělství; obdobný princip byl zaveden v organizační výstavbě sovětů, odborů a Komsomolu.

   K otázce reorganizací nechal Ponomarjov do Dějin KSSS napsat: "Pracovní úsilí dělníků, kolchozníků a inteligence řídily organizace strany. Avšak v jejich práci se projevoval vliv neustálých změn, reorganizací… Ve většině oblastí a krajů se vytvořily dvě samostatné stranické organizace s vlastními vedoucími orgány… Brzy se začalo pociťovat, že nová struktura je složitá, těžkopádná a ukazovaly se její stinné stránky…"

   Ve skutečnosti to byly smrtelné křeče avanturismu Chruščovova revizionizmu na cestě ke komunismu, kterého se mělo,  podle právě skončeného XXII.sjezdu KSSS v pohodě dosáhnout v roce 1980(!); za takových podmínek byla sama existence socialismu zcela problematická(!!!), připočítáme-li k tomu hlad, způsobený zhroucením systému řízení sovětského zemědělství, byl socialismus pro veřejnost zcela nežádoucí!!!

   V roce 1962 lidstvo prožilo atomové drama; nastalo v důsledku avanturistické akce generality Chruščova, která nevzala v úvahu, že dalekou Kubu a sovětské rakety tam rozmístěné nelze bránit konvečními zbraněmi, že dokonce za vypjaté situace nelze zabezpečit ani mírové zásobování obyvatel Kuby, že nemají k dispozici globální a dobře propojený systém válečných středisek ve světě.

   Jen střetnutí s použitím atomových zbraní přicházelo v úvahu; oficiální místa znesvářených stran to nepopírala.

   Útočník byl Sovětský svaz, to on rozmisťoval v karibské oblasti rakety, mírové hnutí přerostlo v dějinném okamžiku v bezprostřední nebezpečí vzniku atomové války.

   Krize v Karibském moři nazrávala delší čas; po celou tu dobu před světovou veřejností popíraly sdělovací prostředky sovětských revizionistů existenci svých odpalovacích zařízení a rozmístění raket středního doletu na Kubě; politická atmosféra světa se vzdouvala stále ostřejšími propagačními nájezdy obou stran; v roce 1961 Kuba úspěšně odrazila pokus kubánských kontrarevolucionářů o invazi, podporovaný USA; v podstatě se dařilo překonávat těžkosti vzniklé ekonomickou blokádou Kuby; jak krize nazrávala, rozrůstaly se nájezdy bojůvek kontrarevolucionářů; sovětská vláda v prohlášení TASS z ll.9.1962 varovala před agresivními akcemi USA; Kenedy 13.9.1962 odpověděl diplomaticky; prohlásil: "… v současných podmínkách nemůže být jednostranný vojenský zásah USA nutný ani oprávněný…"; dával tak možnost, aby se sovětští revizionisté pokořili již v této fázi vývoje krize; oni však odpověděli dalším popíráním existence sovětských raket na území Kuby a dalšími bombastickými frázemi; vojenská převaha byla v tomto případě na straně USA a podle toho také i jednaly.

   Kongres USA schválil, aby prezident všemi prostředky zabránil rozšíření kubánského režimu na západní polokouli; stejně se vyjádřila i konference ministrů zahraničních věcí OAS, která proběhla 2. a 3.1O.1962 ve Washingtonu; rezoluce Kongresu USA ze 4.1O.1962 dávala prezidentovi právo povolat do služby 15O.OOO záložníků.

   Od poloviny října 1962 začaly USA horečně stupňovat soustřeďování vojenských sil v Karibském moři; 22.1O.1962 prohlásil Kenedy: dal jsem příkaz ozbrojeným slám, aby zahájily provádění úplné námořní blokády Kuby a zabránily tak dopravu zbraní i jiného materiálu, který označí USA za zakázaný; propaganda sovětských revizionistů neustala, prohlašovala dokonce, že sovětské lodi prorazí blokádu a dosáhnou břehů Kuby za každou cenu; a právě v tuto chvíli stál svět před naprosto bezprostředním nebezpečím vzniku atomové války; napjetí trvalo několik dnů, to svět sotva dýchal; až 27.1O.1962 Chruščov ve svém poselství oznámil, že Sovětský svaz je ochoten odstranit z Kuby vojenské prostředky, které prezident Kenedy označil za útočné; nastala úleva spojená s hlubokým pokořením a ponížením; to nepramenilo z rozhodnutí stáhnout z Kuby rakety, že tam nebudou rozmístěny, ale ze zbytečné, stokrát zbytečné porážky, která byla přímým důsledkem avanturismu revizionizmu, ale svět ji připisoval komunismu; bylo to mimořádně trpké; reakční síly jásaly, staly se ještě troufalejší; nestabilní a lavírující lidé, kteří do té doby žili v politickém útlumu, po karibské porážce přešli úplně a nezastřeně na stranu buržoazie; mezinárodní komunistické hnutí, do té doby rozštěpené, se úplně zhroutilo, podmínky pro jeho úspěšnou práci v masách úplně zanikly.

   Sovětský revizionizmus, praktikující avanturismus v politice, přenesl jej i do vojenství; ale po porážce, strašné porážce, na sebe Chruščov vzal úlohu vítěze(!); neuvěřitelné(!); to všechno dokáže revizionizmus na účet komunismu.

   Ještě jeden pohled do roku 1962; krize v karibské oblasti se obešla bez výstřelu; v ten čas se však střílelo v Praze; "soudruzi", na čele s dělnickým prezidentem, "soudruhem" Novotným, ničili Stalinův pomník, který byl v padesátých letech vystavěn na Letenské pláni.

Dopis úv Komunistické strany Číny

 létě roku 1963 se v Moskvě projednával obsah dopisu, zaslaného ÚV Komunistické strany Číny ÚV Komunistické strany Sovětského svazu.

   V jeho úvodu vyslovili čínští komunisté naději, že vzájemné rozhovory pomohou překonat názorové rozdíly a vytvoří příznivé podmínky pro svolání schůzky představitelů všech komunistických stran; ale hned v prvém bodu svého stanoviska kategoricky prohlásili:

   "Základem generální linie mezinárodního komunistického hnutí musí být revoluční teorie marxismu – leninismu o historickém poslání proletariátu a nesmí se od ní odchýlit."

   A to byla trefa do černého, to zasáhli revizionisty na hlavním a nejcitlivějším místě; v tomto směru text dopisu pokračoval, nevychvaloval závěry XX. a XXII.sjezdu KSSS, ale naopak, dovolával se závěrů Moskevských porad z roku 1957 a 1960, rozeběhl se, aby ukázal na potřebu revolučního řešení nejdůležitějších otázek období šedesátých let a mimo jiné při tom uvedl:

   "Je pravda, že se po několik let projevovaly názorové rozdíly… nyní jde o to zda… uznat či neuznat skutečnost, že národy, které jdou cestou socialismu a čítají jednu třetinu obyvatelstva, mají dovést svou revoluci do konce."

   V diplomatické řeči dopisu to znamenalo naprosto neskrývanou výtku sovětskému revizionizmu, která jej označila za element, který ve své politice revoluci neuplatňuje, že svým revizionistickým vlivem vede sovětskou společnost od socialistické revoluce; jeden z dalších odstavců, když charakterizoval revoluční zásady proletariátu, to řekl již přiléhavěji, tak, že jeho znění bylo bolševicky jasné a nedávalo možnost manévru s jeho zněním; říkal:

   "… Proletáři všech zemí spojte se s utlačovaným lidem a s utlačovanými národy; postavte se proti imperialismu a reakci ve všech zemích a usilujte o světový mír, národní osvobození, lidovou demokracii a socialismus; upevňujte a rozšiřujte socialistický tábor; veďte proletářskou revoluci krok za krokem k úplnému vítězství a vytvořte nový svět bez imperialismu, bez kapitalismu a bez vykořisťování člověka člověkem!"

   Takové výroky byly pro revizionisty zcela nestravitelné, kdepak proletářská revoluce, oni měli zájem o demokracii pro všechny, proto proletáře zasunuli hluboko mezi všechen lid; mezi příslušníky právě vyvlastněných vrstev carské společnosti zastrčili i proletářskou stranu; vždyť s revoluci by si neužili klidu, po kterém teď, když už je dávno Stalin nevedl do stále nových a nových střetů se vším starým nebo se zpožďujícím tolik toužili, co toužili, ani byli přesvědčeni, že teď mají  oprávněný nárok na siestu, lovy, zábavu, okázalost a život vznešené úrovně; kromě všech těchto lahůdek Chruščov a nebyl sám, potřeboval ještě i slávu, mnoho slávy(!); a Číňané přišli s revolucí!!!

   Zatím jsme se pohybovali v prvé, úvodní části dopisu, kde Číňané zůstávali u obecného, neboť zatím jen specifikovali potřebu revoluce; do naší kostky se z této části dopisu již více nevejde a přejdeme do toho místa, kde dopis specifikoval pokročilost revizionizmu v KSSS, tam uvedl:

   "5. V otázce základních rozporů v současném světě by měly být kritizovány tyto mylné názory:

   a) Názor, který zastírá třídní obsah rozporu mezi socialistickým a imperialistickým táborem a nevidí ho jako rozpor mezi státy diktatury proletariátu a státy diktatury monopolních kapitalistů;

   b) názor, který uznává pouze rozpor mezi socialistickým a imperialistickým táborem, přičemž zanedbává nebo podceňuje rozpory mezi proletariátem a buržoazii v kapitalistické světě, mezi utlačovanými národy a imperialismem, mezi imperialistickými zeměmi a mezi skupinami monopolů, který uznává pouze boje z těchto rozporů vznikající;

   c) názor, že je možno vyřešit rozpor mezi proletariátem a buržoazii bez proletářské revoluce v každé zemi a že rozpor mezi utlačovanými národy a imperialismem může být vyřešen bez revoluce utlačovaných národů…

   e) názor, že rozpor mezi světovou soustavou socialistickou a kapitalistickou automaticky vymizí v průběhu 'hospodářského soutěžení', že ostatní základní rozpory ve světě automaticky zmizí spolu s odstraněním rozporu mezi oběma soustavami a že bude vytvořen svět 'bez válek', nový svět 'všeobecné spolupráce'.

   Je zřejmé, že tyto mylné názory nevyhnutelně vedou k mylné a škodlivé politice , a tudíž k různým nezdarům a ztrátám věci lidu a socialismu.

   6. … Tábor socialismu vzešel z bojů mezinárodního proletariátu a pracujícího lidu. Patří mezinárodnímu proletariátu a pracujícím stejně jako lidu socialistických zemí…

   Hlavní požadavek … Upevňovat diktaturu proletariátu a svazek dělníků a rolníků vedený proletariátem, pokračovat v socialistické revoluci až do konce na hospodářské, politické a ideové frontě… plánovitě rozšiřovat výrobu, zvyšovat životní úroveň a posilovat národní obranu…

   Jestliže kdokoliv nesleduje správnou marxisticky – leninskou linii a politiku, nebrání jednotu socialistického tábora, ale naopak vytváří v něm napětí a rozkol, nebo dokonce provádí politiku jugoslávského revizionizmu, snaží se likvidovat tábor socialismu nebo se připojuje ke kapitalistickým zemím v útocích na bratrské socialistické země, pak zrazuje zájmy celého mezinárodního proletariátu a lidu celého světa.

   Jestliže kdokoli, kráčeje při tom ve šlépějích jiných, obhajuje mylnou oportunistickou linii a politiku jisté socialistické země, místo aby zastával správnou marxisticko – leninskou linii a politiku, kterou mají socialistické země provádět, hájí-li politiku rozkolu, místo aby zastával politiku jednoty, pak opouští marxismus – leninismus a proletářský internacionalismus.

   7. … po druhé světové válce vystřídali imperialisté Spojených států německé, italské a japonské fašisty a pokoušejí se vybudovat obrovské impérium, jaké nikdy před tím svět nepoznal…

   Prohlášení z roku 1960 zdůrazňuje: Imperialismus USA se stal největším mezinárodním vykořisťovatelem. Spojené státy jsou dnes hlavní oporou kolonialismu. Imperialismus USA je hlavní silou agrese a války…

   Americký imperialismus tak postavil proti sobě lid celého světa a dostal se do jeho obklíčení. Mezinárodní proletariát musí a může sjednotit všechny síly, které se sjednotit dají, využít rozporů v táboře nepřítele a vytvořit nejširší jednotnou frontu proti americkému imperialismu a jeho lokajům…

   11. V otázce přechodu od kapitalismu k socialismu musí proletářská strana vycházet ze stanoviska třídního boje a revoluce na základě učení Marxismu – leninismu o proletářské revoluci a diktatuře proletariátu.

   Komunisté vždy dávají přednost uskutečnění přechodu k socialismu mírovými prostředky… Leninismus učí a historické zkušenosti potvrzují, že se vládnoucí třídy dobrovolně nevzdávají moci. Kterákoliv stará vláda  ani v období krize nepadne, dokud ji nenechají padnout. To je všeobecný zákon třídního boje… proroci, kteří upínají všechny své naděje k 'mírovému přechodu', vycházejí z historického idealizmu, ignorují nejzákladnější rozpory kapitalismu, odmítají marxisticko – leninské učení o třídním boji a dospívají k subjektivistickým a nepodloženým závěrům…

   Proletářská strana nesmí nikdy stavět své myšlení, svou politiku revoluce a celou svou práci na předpokladu, že imperialisté a reakcionáři přistoupí na mírovou přeměnu.

   Proletářská strana se musí připravit na dvě možnosti: současně s přípravou k mírovému rozvití revoluce musí se rovněž připravit na nikoliv mírový rozvoj…

   Zanedbá-li tyto přípravy, ochromí proletářská strana revoluční odhodlání proletariátu, ideologicky se odzbrojí a upadne do zcela pasivního stavu nepřipravenosti jak politické, tak i organizační, a tím zahubí revoluční věc proletariátu…

   12. Všechny sociální revoluce v různých období dějin lidstva jsou historicky nevyhnutelné a řídí se objektivními zákony nezávislými na vůli člověka. Dějiny nadto ukazují, že nikdy nebylo revoluce, která dokázala zvítězit bez oklik a jistých obětí.

   Jisté osoby jednoznačně zveličují úlohu mírového soutěžení mezi socialistickými a imperialistickými zeměmi ve snaze nahradit mírovým soutěžením revoluční boj utlačovaného lidu. Podle jejich učení by se zdálo, že imperialismus se automaticky zhroutí v průběhu tohoto mírového soutěžení a že stačí, aby utlačované národy klidně čekaly na příchod tohoto dne. Co to má společného s marxismem – leninismem?

   14. … Je politováníhodné, že jistí lidé v mezinárodním komunistickém hnutí mluví mnoho a své lásce k míru a nenávisti k válce, ale ani v nejmenším nechtějí porozumět jednoduché pravdě o válce, jak ji formuloval Lenin, který řekl:

   'Zdá se mi, že hlavní věc, na kterou se obyčejně v diskusích o válce zapomíná a které se nevěnuje dostatečná pozornost, hlavní věc, o kterou se vede tolik sporů, a já bych řekl že snad až zbytečných, bezvýsledných a neúčelných sporů – tkví v tom, že se zapomíná na nejdůležitější otázku, totiž jakou třídní povahu má válka, proč tato válka vzplanula, které třídy ji vedou a jaké historickoekonomické podmínky ji vyvolaly' (Spisy,sv.24,str.396)…

   Jak je možné odstranit válku? Lenin to viděl takto:

   'Naším cílem je dosažení socialistického společenské zřízení, které tím, že odstraní rozdělení lidstva na třídy a každé vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa druhým národem, odstraní nutně i každou možnost válek vůbec. (Spisy,sv.24,str.397)…

   Jistí lidé však přesto nyní tvrdí, že je možno vytvořit 'svět bez zbraní, bez ozbrojených sil a bez válek, na základě všeobecného a úplného odzbrojení' při trvající existenci imperialismu a vykořisťování člověka člověkem. To je čirá iluze…

   Považuje-li někdo všeobecné a úplné odzbrojení za základní cestu ke světovému míru a šíří iluzi, že imperialismus automaticky složí zbraně, pak se snaží likvidovat revoluční boj utlačovaných národů pod záminkou odzbrojení. Tím úmyslně klame lid celého světa a napomáhá imperialistům v jejich politice války a agrese.

   Jsme toho názoru, že aby byl překonán nynější ideologický zmatek v mezinárodním komunistickém hnutí v otázce míru, musí být Leninovy teze, překroucené soudobými revizionisty, očištěny v zájmu boje proti imperialismu a obrany světového míru…

   Světový mír je možno hájit jedině spoléháním na rozvoj sil socialistického tábora, na revoluční boj proletariátu a pracujících všech zemí, na osvobozenecký boj utlačovaných národů a boj všech mírumilovných lidí.

   Toto je leninská politika. Kterákoli opačná politika v žádném případě nepovede ke světovému míru, ale povzbudí ambice imperialistů a zvýší nebezpečí světové války…

   17. Po velmi dlouhé historické období po převzetí moci prolateriátem zůstává třídní boj objektivním zákonem nezávislým na vůli člověka, lišící se pouze formou před převzetím moci… Život tyto Leninovy závěry potvrdil…

   Popřít existenci třídního boje v období diktatury proletariátu a nutnost dovršit socialistickou revoluci na hospodářské, politické a ideologické frontě je nesprávné, neodpovídá objektivní realitě a porušuje marxismus – leninismus…

   18. …Ve své Kritice Gothajského programu položil Marx otázku takto: …Mezi kapitalistickou a komunistickou společností leží období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu období odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu- (K.Marx-B.Engels, Vybran.spisy str.28, Svoboda 1950)

   Lenin často zdůrazňoval velkou Marxovu teorii diktatury proletariátu a analyzoval vývoj této teorie, zejména ve svém díle Stát a revoluce, kde napsal: '…přechod od kapitalistické společnosti, která se vyvíjí ke komunismu, ke komunistické společnosti, je nemožný bez politického přechodného období a stát tohoto období může být pouze diktatura proletariátu.' (Spisy, sv.25,str.478)

   Lenin dále řekl: 'Podstatu Marxova učení o státu si osvojil jedině ten kdo pochopil, že diktatura jedné třídy je nutná nejen pro každou třídní společnost vůbec, nejen pro proletariát, jenž svrhl buržoazii, nýbrž i pro celé historické období, oddělující kapitalismus od beztřídní společnosti, od komunismus'. (Spisy, sv.25,str.423)

   …základní Marxovou a Leninovou tezí je, že diktatura proletariátu bude nezbytně pokračovat po celé historické období přechodu od kapitalismu ke komunismus, tj. po celé období odstraňování všech třídních rozporů a vstupu do beztřídní společnosti, do vyšší fáze komunistické společnosti.

   Co se stane, bude-li na půli cesty oznámeno, že diktatura proletariátu již není nutná?

   Není to v rozporu s učením Marxe a Lenina o státě diktatury proletariátu?… vedlo by to k nesmírně vážným důsledkům a naprosto znemožnilo jakýkoli přechod ke komunismu.

   Může existovat všelidový stát? Je možné nahradit stát diktatury proletariátu všelidovým státem?

   To není otázka vnitřních záležitostí té které země, ale základní problém ztělesňující univerzální pravdu marxismu – leninismu.

   Podle názorů marxistů – leninovců neexistuje nic takového jako je netřídní nebo nadtřídní stát. Pokud stát zůstane státem, bude mít třídní charakter. Pokud bude stát existovat, nemůže být státem všelidovým. Jakmile se stane společnost beztřídní, přestane existovat stát…

   Jistí lidé mohou tvrdit, že jejich společnost je beztřídní. My odpovídáme : Ne, třídy a třídní boj existují ve všech socialistických  zemích bez vyjímky. Protože tam existují zbytky starých vykořisťovatelských tříd, usilujících o návrat, protože se stále rodí nové kapitalistické živly a protože dosud existují paraziti spekulanti, lenoši, chuligáni a rozkrádači státních fondů, jak je možno říci, že již neexistuje třídní boj? Jak je možno říci, že diktatura proletariátu již není nutná

   19. Leninismus učí, že v socialistických zemích musí existovat proletářská strana spolu s diktaturou proletariátu. Proletářská strana je nezbytná pro celé historické období diktatury proletariátu, a to proto, že diktatura proletariátu musí bojovat proti nepřátelům proletariátu a lidu, přetvářet rolnictvo a jiné drobné výrobce, neustále upevňovat proletářské řady, budovat socialismus a uskutečňovat přechod ke komunismu. Nic z toho nelze učinit bez vedení proletářské strany.

   Může existovat všelidová strana? Je možné nahradit stranu, která je avantgardou proletariátu všelidovou stranou

   To rovněž není otázkou vnitřních záležitostí té které komunistické strany, ale základním problémem ztělesňujícím univerzální pravdu marxismu – leninismu.

   Z hlediska marxistů – leninovců neexistuje nic takového jako je netřídní nebo nadtřídní politická strana. Všechny politické strany mají třídní charakter. Stranický duch je soustředěným výrazem třídního charakteru.

   Proletářská strana je jedinou stranou schopnou reprezentovat zájmy všeho lidu. Může tak učinit právě proto, že představuje zájmy proletariátu, jehož myšlenky a vůli ztělesňuje. Může vést všechen lid, neboť proletariát se může emancipovat jedině emancipací celého lidstva, neboť sama povaha proletariátu umožňuje jeho straně přistupovat k problémům z hlediska jeho SOUČASNÝCH i budoucích zájmů, neboť strana je bezmezně věrna lidu a je prodchnuta duchem SEBEOBĚTOVÁNÍ. Z toho pramení její demokratický centralismus a železná kázeň. Bez takové strany je nemožné udržet diktaturu proletariátu a reprezentovat zájmy všeho lidu.

   Co se stane, oznámí-li se na půli cesty, před dosažením vyššího stadia komunistické společnosti, že se proletářská strana stala všelidovou stranou a zavrhne-li se její proletářský třídní charakter?… Neodzbrojuje to proletariát a všechen pracující lid organizačně a ideologicky, nerovná se to napomáhání obnově kapitalismu?…

   20. V minulých několika letech jisté osoby porušovaly zásadu Leninova učení a vzájemných vztazích mezi vedoucími představiteli, stranou, třídou a masami a vystoupily s otázkou boje proti kultu osobnosti, což je chybné a škodlivé…

   Jisté osoby halasně vedou boj proti tzv. kultu osobnosti, avšak ve skutečnosti ze všech sil pomlouvají proletářskou stranu a diktaturu proletariátu. Současně nesmírně přeceňují úlohu jistých osob, svalují všechny chyby na jiné a samy si osobují všechny zásluhy.

   Mnohem závažnější je skutečnost, že pod záminkou boje proti kultu osobnosti se jisté osoby hrubě vměšují do vnitřních záležitostí ostatních bratrských stran a zemí a nutí ostatní bratrské strany změnit vedení, aby tak mohly těmto stranám vnutit svou vlastní chybnou linii. To je velmocenský šovinismus, sektářství a rozkolnictví, to je podvratná činnost.

   23. K uskutečnění společného programu mezinárodního komunistického hnutí, na němž se jednomyslně bratrské strany dohodly, je nutné vést nekompromisní boj proti všem formám oportunismu, který je v rozporu s marxismem – leninismem…

   Tvrzení, že v Jugoslávii lze pozorovat 'jisté pozitivní tendence', že je 'socialistickou zemí' a že Titova klika je 'protiimperialistickou silou', je zcela neopodstatněné a vůbec neodpovídá skutečnosti…

   Jistí lidé se nyní pokoušejí protlačit jugoslávskou revizionistickou kliku do velké rodiny mezinárodního komunistického hnutí, čímž zjevně porušují jednomyslně přijatou dohodu na poradě bratrských stran v roce 1960, a to je absolutně nepřístupné… Se zásadami nelze kupčit, schvalovat jednou to a jindy ono, jednou hlásat to a jindy ono."

   V předposledním, čtyřiadvacátém bodu svého dopisu se čínští soudruzi vrátili k otázce strany, k jejímu historickému vývoji; uvedli v něm výroky, ze kterých vyplynulo: nejdůležitější zkušenosti mezinárodního komunistického hnutí dokazují že vývoj a vítězství revoluce závisí na tom, zda existuje revoluční proletářská strana; s důrazem připomněli její charakteristické znaky, od kterých se v šedesátých letech minulého století, některé strany odvracely.

   Závěr dopisu je pro nás důležitý ještě dnes, dává nám možnost nahlédnout do počátku historie neshod v komunistickém hnutí; tvrdí, že veřejnou polemiku v mezinárodním komunistickém hnutí vyvolali vedoucí představitelé některých bratrských stran a tak ji Komunistické straně Číny vnutili; k tomuto tvrzení je v závěru dopisu uveden odstavec tohoto znění:

   "Komunistická strana Číny byla v poslední době předmětem zběsilých útoků. Iniciátoři těchto útoků spustili halasný pokřik a bez zřetele na fakta se na nás obořili s četnými smyšlenými obviněními. Tyto články a projevy útočící na nás jsme v našem tisku uveřejnili.

   Uveřejnili jsme v našem tisku plné znění zprávy vedoucího představitele Sovětského svazu na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR 12.prosince 1962, redakční úvodník Pravdy ze 7.ledna 1963, projev vedoucího delegace KSSS na VI.sjezdu SED 16.ledna 1963 a úvodník Pravdy z 10.února 1963.

   Uveřejnili jsme také plné znění dvou dopisů ústředního výboru KSSS z 21. února  30.března 1963.

   Odpověděli jsme na některé články a vystoupení bratrských stran, které na nás útočily, ale na některé jsme dosud neodpověděli. Například jsme přímo neodpověděli na mnoho článků a projevů soudruhů z KSSS.

   Mezi 15.prosincem 1962 a 8.březnem 1963 jsme v odpověď těm, kteří na nás útočili, napsali sedm článků, jsou nadepsány"

Proletáři všech zemí, spojte se, bojujte proti našemu společnému nepříteli,

Rozpory mezi soudruhem Togliattim a námi,

Leninismus a soudobý revizionizmus,

Sjednoťme se na základě moskevské Deklarace a moskevského Prohlášení,

Z čeho pramení rozpory? – odpověď soudruhu Thorezovi a ostatním soudruhům,

Ještě jednou o rozporech mezi soudruhem Togliattim a námi – některé důležité problémy leninismu v současném světě,

Komentář k Prohlášení Komunistické strany USA.

   Pravděpodobně máte na mysli tyto články, když na konci vašeho dopisu z 30.března 1963 obviňujete čínský tisk, že 'zcela neopodstatněně útočí' na KSSS. Jsou-li články, kterými odpovídáme útočníkům, označovány za útoky, pak jsou věci zcela obráceny naruby.

   Označujete-li naše články za 'zcela neopodstatněné' a za velmi špatné, proč je tedy neuveřejníte všech těchto sedm 'zcela neopodstatněných útoků' podobně, jako jsme my uveřejnili vaše články, a neumožníte všem sovětským soudruhům a sovětskému lidu, aby se sami zamysleli a posoudili, kdo má pravdu a kdo ne? Máte ovšem právo vyvrátit bod po bodu v těchto článcích, které považujete za 'zcela neopodstatněné útoky'.

   Ačkoliv nazýváte naše články 'neopodstatněnými' a naše argumenty chybnými, neříkáte sovětskému lidu, v čem tyto argumenty skutečně spočívají. Tuto praxi nelze nijak označit za odpovědný postoj k diskusi o problémech bratrských stran, za odpovědný postoj k pravdě, za odpovědný postoj k masám."

   Potom čínští soudruzi ještě uvedli domněnku o možnosti polemiku mezi bratrskými stranami zastavit a to na základě rovnosti, jednomyslnosti, dosažené cestou konsultací.

   Ještě před úplným závěrem dopisu, čínští soudruzi zdůraznili: dopis se dotýká otázek generální linie mezinárodního komunistického hnutí a některých dalších otázek a mimo tyto okruhy existují ještě i jiné případy, požadující řešení, jako je kritika Stalina a některé významné a zásadní otázky, týkající se mezinárodního komunistického hnutí, které byly vzneseny na XX.a XXII.sjezdu KSSS.

   K jednání už nedošlo, následovala veřejná a útočná nevraživost "sovětských" revizionistů na politiku Komunistické strany Číny; samozřejmě, aktivně čínským soudruhům spílali i českoslovenští revizionisté (ještě dnes se o čínských komunistech vyjadřují nepřátelsky); objektivní informace o životě a díle Komunistické strany Číny a čínského lidu zcela ustaly a nebyly ani v tom nejmenším obnoveny – naše absolutní izolace od Číny, nejen od ní, trvá téměř čtyřicet let.

Nový vozka na kozlíku revizionizmu

veřejnění dopisu čínských soudruhů zatřáslo s revizionisty, své "koncepce" zrady socialismu se však nevzdali; některé své výroky sice na čas pozměnili, krátce po poradách se ukazovali v revolučním světle na dobře tematicky orientovaných shromážděních, ale revizionizmus páchali dál.

   Koncem srpna 1964 přiletěl do Československa Chruščov, aby se zúčastnil oslav dvacátého výročí Slovenského národního povstání; v Čechách i na Slovensku ho vítali nadšenci, bylo jich vždy kolem jednoho sta tisíc; vypadal skvěle, zářil zdravím a svým vtipem, byl plný perspektiv i síly, posuďte jeho jednu stať, jenž vyslovil po příletu do Prahy:

   "… nechť odpůrci nedoufají, že nás mohou zničit třikrát nebo čtyřikrát, a my je jen jednou, jak říkají. My na to odpovídáme: nám stačí, když protivníka zničíme jen jednou. Pokud jde o vaše hranice se západním Německem, ať již tam jsou jacíkoliv revanšisté, neuvidí pochod na Východ… Nehrozím, ale varuji. Teď už Hitler se svými hordami do Volgogradu pochodovat nemůže…"

   K čemu by byl Hitler, když sám revizionizmus Chruščova otevíral dokořán cestu buržoazní ideologii, tím že hanobil revoluční ideologii i historii ortodoxního komunismu, odstraňoval z funkcí revolučně orientovaný komunisty a politickým avanturismem odrazoval kolísající; jeho mírová politika byla založena na ničivé síle atomových zbraní; ale ty jen vytvořily nové podmínky nových válek – v žádném případě nevytvořily, ani v tom nejmenším, předpoklady pro mírovou koexistenci buržoazie s komunismem – válka za existence vykořisťování je naprosto přirozená a neodstranitelná; do Volgogradu a zemí socialistického tábora nemusel pochodovat Hitler, na vlnách revizionizmu, který přirozeně přerostl ve zradu, jakou dějiny zatím nepoznaly,  vtrhly americký dolaru a německá marka; do Stalingradu - do zemí diktatury proletariátu, by se nikdy nedostaly.

   Asi za měsíc, přesně 19. září 1964 se Chruščov blýskl před účastníky světového fóra mládeže, které se konalo v Moskvě; a tam ve svém projevu odpovídal na výtky čínských komunistů; a dělal to způsobem, který byl příznačný právě pro revizionistu, revizionizmus vůbec, prázdnými bezobsažnými, ale chvástavými gesty.

   V úvodu plýtval výrazem dělnická třída, on který nedávno, v roce 1961, na XXII.sjezdu KSSS zahubil její historické poslání, když vyhlásil stranu a stát, kdysi vyhraněné proletářské a ve všech ohledech mimořádné úspěšné subjekty, za orgány všeho lidu.

   Věděl, že existuje leninské kdo s koho, ale tento stěžejní pojem období přechodu od kapitalismu k socialismu si zjednodušil; na fóru prohlásil: "… to hlavní při rozhodování kdo s koho je hospodářské soutěžení, a opakuji potřetí – hospodářské soutěžení." Pravda to sice nebyla, ale dost blízko pravdy byl,  vyhlašovat takový axiom neměl právo; ekonomika SSSR se nerozvíjela, bloudila v ustavičných reorganizacích, jeho politika nemobilizovala lid do pracovního hrdinství, zmítaly s ní těžké ideologické i ekonomické neduhy; právě v tu dobu se zhroutilo Chruščovovo zemědělství, nikdo neví po kolikáté to bylo; obilí se nakupovalo v zahraničí, vše se svádělo na neúrodu tohoto roku, nikdo nevysvětlil, proč se výrobní manko nevykrývá ze státních rezerv, které si v obilí, surovině strategického významu, chová každá země; neúrodu válečných let Stalin vykryl jedině ze státních rezerv, při její tvorbě obilí stačil exportovat!

   Potom si Chruščov pomáhal demagogií, prohlásil: "Někdo si na nás ukazuje prstem, že prosazujeme mírové soužití. Ano, my jsme pro mírové soužití mezi státy s rozdílným sociálním a politickým zřízením, ale jsme proti mírovému soužití nepřátelských tříd. Jsme pro třídní boj. Nemůže být míru mezi těmi kdo vykořisťují, a těmi kdo jsou vykořisťováni. To je naše filozofie mírového soužití. A jsem přesvědčen, že je to filozofie správná."

   S takovým demagogickým nesmyslem se mohl předvádět Chruščov světovému fóru mládeže, které bylo politicky, především třídně neobyčejně pestré, ale že s ním mohl i před proletariát a jeho vůdce, že ho bez uzardění otisklo Rudé právo, tak to se věřit nechce, a přece tomu tak bylo; nyní již bez údivu:

   Každý stát je nástrojem moci vládnoucí třídy a prosazuje i zajišťuje zájmy své třídy, která si ho vytvořila a má ho v moci, kapitalistické třídě například zajišťuje stát takovou právní úpravu, aby vykořisťování a všechny ostatní zájmy vykořisťovatelů byly požehnanou činností.

   Stát s kapitalistickým politickým a sociálním zřízení stojí  v ostrém, vyhraněném antagonistickém rozporu se státem, který kapitalistické právo na vykořisťování odmítá; a proto mezi nimi vzniká třídní boj; nelze třídní boj omezit na třídy, nelze z třídního boje vytlačit nebo jinak odstranit státy!

   Třídní boj nelze udržet v hranicích států také z čistě kapitalistických důvodů; už dávno, dávno tomu bylo kdy kapitalismus vyspěl, vzal na sebe imperialistický charakter, vystoupil z hranic svých států, většinou národních a rozmáchl se zachvátit pro sebe celý svět; při tom národní skupiny buržoazie do sebe secsakramentsky narážely, své problémy řešily násilnými prostředky, třídním bojem mezi buržoazii jednotlivých národů; až došlo k dvěma válkám světovým; při té druhé se dostala buržoazie jako celek do těžkého postavení, bezprostředně hrozila záhuba lidské civilizace – tenkrát lidstvo i buržoazii svým vítězstvím zachránil první socialistický stát, Sovětský svaz, řízený J.V.Stalinem, který byl napaden a tak vtažen  do víru třídních válek národních buržoazií světa.

   Vidíme, že do třídních bojů vstupují státy v zájmu  vládnoucí třídy, v naší době buržoazie; (jen z tohoto hlediska lze posuzovat válku v Čečensku, v Perském zálivu, v Jugoslávii nebo Afghánistánu) je to prosté, i když nyní, po porážce světové soustavy reálného socialismu, tyto otázky komplikuje světová hegemonie Spojených států; vývoji za tohoto stavu se říká globalizace – vůbec to však neznamená, že USA dosáhnou své mety, že Leninova charakteristika imperialismu přestala platit; v době Chruščovova avanturismu to bylo jen jednodušší, zatím nerozvinuté do dnešního stupně, všeobecně a na všech úrovních jasné, a přesto politika mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením v demagogické verzi, nesla revizionizmus na svých bedrech mnoho let.

   Nezmiňuji se o otázce národních, osvobozeneckých válek, i v této věci zatemnil revizionizmus marxisticko – leninský výklad, stavěl se tak proti pokroku ve vývoji lidstva a to v místě, které bylo tehdy zvlášť velmi citlivé, plál totiž žár dekolonizace, ve kterém otázka národních válek byla obzvlášť aktuální, revizionizmus se svým mírovým pojetím jej nepodporoval, bránil jeho rozšíření.

   Chruščov v projevu také uvedl: "Nám, naší straně se vyčítá, že jsme do usnesení XXII.sjezdu vepsali, že diktatura proletariátu v naší zemi splnila své poslání a z hlediska úkolů vnitřního rozvoje zanikla její potřeba v SSSR. Učinili jsme to protože v Sovětském svazu dnes neexistují vykořisťovatelské třídy a sovětská společnost je jednotná a svorná. Sovětský všelidový stát dnes úspěšně plní úkoly komunistické výstavby, obrany revolučních vymožeností, před pletichami imperialismu."

   Dnes po pádu světové socialistické soustavy bych mohl říci: Chruščov se mýlil, historie dokázala, že sovětská společnost byla jednotná jen formálně, na povrchu, že třídní elementy v ní žijící se přetvařovaly a čekaly na svůj den; když přišel, tak se na socialismus vrhly a rozsápaly ho, majetek lidu rozkradly a zem přivedly do úplného područí vykořisťovatelů. Podíváme se na tuto otázku, je důležité nejen Chruščova, ale především revizionizmus usvědčit ze zrady, strašné zrady platných a veřejně známých, klasických axiómů.

   Již mladičký Lenin, někdy kolem roku 1900, napsal:

   "…boj dělnické třídy s třídou kapitalistů je bojem proti všem třídám, žijícím z cizí práce, a proti jakémukoli vykořisťování. Může skončit jen přechodem politické moci do rukou dělnické třídy…

   …existuje jen jeden prostředek, jak skončit s vykořisťováním práce kapitálem, a to: odstranit soukromé vlastnictví výrobních prostředků, odevzdat všechny továrny, závody, doly a rovněž všechny velkostatky atd. do rukou celé společnosti a zavést společnou socialistickou výrobu, řízenou dělníky samými…

   …je nezbytné, aby politická moc, tj. moc řídit stát, přešla z rukou vlády, která je pod vlivem kapitalistů a statkářů…, do rukou dělnické třídy. Takový je konečný cíl boje dělnické střídy, takové jsou podmínky jejího úplného osvobození…

   Činnost strany má záležet v podpoře třídního boje dělníků. Úkol strany není v tom, aby vymýšlela nějaké módní prostředky jak pomoci dělníkům, ale v tom, aby se přimkla k hnutí dělníků, vnesla do něho jasno a pomohla dělníkům v tomto boji, který již začali vést…

   …boj dělnické třídy je boj politický. To znamená, že dělnická třída nemůže vést boj za své osvobození, aniž se domáhá vlivu na státní záležitosti, na řízení státu, na vydávání zákonů… Z toho samo sebou vyplývá, že ani dělnická třída nemůže vést svůj boj, ani se nemůže domoci trvalého zlepšen svého údělu bez vlivu na státní moc…" (V.I.Lenin, Spisy, sv.2,str.97 – 112)

   Již nyní by bylo možno odsoudit revizionizmus; leč léta plynula, boj však pokračoval, stanoviska Lenina krystalizovala; proto nahlédneme do jeho myšlenek, formovaných vítěznou revolucí; 28.června 1919 vyšlo jeho pojednání Velká iniciativa, v něm rozvedl především otázku historického poslání proletariátu, nahlédneme do něho:

   "Diktatura proletariátu, jak jsem již nejednou uváděl – není jen násilí na vykořisťovatelích, ba není ani hlavně násilí. Ekonomickým základem tohoto revolučního násilí, zárukou jeho životaschopnosti a úspěchu je to, že proletariát představuje a uskutečňuje vyšší typ společenské organizace práce než kapitalismus. V tom je jádro věci. V tom je zdroj síly a záruka neodvratného úplného vítězství komunismu…

   Komunistická organizace společenské práce, ke které je socialismus prvním krokem, se udržuje a čím dále tím více se bude udržovat svobodnou a uvědomělou kázní samotných pracujících, kteří svrhli jho jak statkářů, tak kapitalistů.

   Tato nová kázeň není dána shůry ani se nerodí ze zbožných přání, nýbrž vyrůstá z materiálních podmínek kapitalistické velkovýroby, jen z nich. Bez nich není možná. A nositelem těchto materiálních podmínek nebo jejich uskutečňovatelem je určitá historická třída, vytvořená, zorganizovaná, vyškolená, vychovaná, zocelená velkokapitalismem. Touto třídou je proletariát…

Jen určitá třída, a to městští a vůbec tovární, průmysloví dělníci jsou s to vést celou masu pracujících a vykořisťovaných v boji za svržení jha kapitálu, v procesu tohoto svrhávání, v boji za udržení a upevnění vítězství, při vytváření nového, socialistického společenského řádu, v celém boji za odstranění tříd…"

   Pane Chruščove a vy všichni ostatní revizionisté(!); zopakuji Leninův výrok. "Jen určitá třída, proletariát je s to vést celou masu pracujících v boji za udržení, upevnění vítězství, při vytváření nového socialistického společenského řádu, v celém boji za odstranění tříd"; a ty stále existovaly, ještě si řekneme, co podle Lenina bylo třeba udělat, aby zanikly stále existující třídy, jejichž existenci jste velkodušně připouštěli, když jste slavnostně likvidovali diktaturu proletariátu; po pravdě řečeno, jak jsem již uvedl, proletariát jste z vedení společnosti odstranili již dávno před XXII.sjezd KSSS, tam jste jen proklamovali již hotovou, dokončenou zradu.  H A N B A ! Nepřeháním, V.I.Lenin vás usvědčuje:

   "Je jasné, že k úplnému odstranění tříd je třeba nejen svrhnout vykořisťovatele, statkáře a kapitalisty, nejen zrušit jejich vlastnictví, je třeba zrušit také jakékoli soukromé vlastnictví výrobních prostředků" které jste dali s božskou velkorysostí kolchozníkům! "je třeba úplně odstranit jak rozdíly mezi městem a vesnicí, tak i rozdíly mezi fyzicky a duševně pracujícími. To je velmi dlouhý proces. Aby byl uskutečněn, k tomu je nutný obrovský pokrok v rozvoji výrobních sil, je třeba překonat odpor (často pasivní, který je obzvlášť houževnatý a který překonat je zvlášť těžké) četných pozůstatků malovýroby, je třeba překonat obrovskou sílu zvyku a setrvačnosti, spjatou s těmito pozůstatky.

   Předpokládat, že všichni pracující jsou stejně schopni této práce, by bylo nejpustší frází nebo iluzí předpotopního, předmarxistického socialisty. Neboť tato schopnost není dána sama sebou, nýbrž vyrůstá historicky a vyrůstá jedině z materiálních podmínek kapitalistické velkovýroby. Tuto schopnost má, na počátku cesty od kapitalismu k socialismu, jedině proletariát. Proletariát je s to vykonat gigantický úkol, který mu připadá, předně proto, že je nejsilnější a nejpokrokovější třídou civilizovaných společností, za druhé proto, že v nejvyspělejších zemích tvoří většinu obyvatelstva, za třetí proto, že v zaostalých kapitalistických zemích… většinu obyvatelstva tvoří poloproletáři…

   Ať je maloměšťácké váhání a kolísání neproletářských a poloproletářských mas pracujícího obyvatelstva zpět, k buržoaznímu 'pořádku', pod 'perutě' buržoazie, jakkoli silné a jakkoli nevyhnutelné, nemohou přece jen neuznávat morálně politickou autoritu proletariátu, který nejenže svrhává vykořisťovatele a potlačuje jejich odpor, ale také vytváří nové, vyšší společenské pojítko, společenskou kázeň; kázeň uvědomělých a sjednocených pracovníků, kteří nad sebou neznají žádné jho a žádnou jinou moc než moc vlastního sjednocení, své vlastní, uvědomělejší, odvážné, semknuté, revoluční, důsledné avantgardy.

   Aby proletariát zvítězil, aby vytvořil a upevnil socialismus, musí vyřešit dvojí, vlastně dvojjediný úkol: za prvé nadchnout svým sebeobětavým hrdinstvím revolučního boje proti kapitálu celou masu pracujících a vykořisťovaných, strhnout ji, zorganizovat ji a vést ji ke svržení buržoazie  a k úplnému potlačení jakéhokoli odporu z její strany; za druhé vést celou masu pracujících a vykořisťovaných, jakož i všechny maloburžoazní vrstvy cestou nového společenského pojítka, nové pracovní kázně, nové organizace práce, spojující poslední vymoženosti vědy a kapitalistické techniky s masovým sjednocením uvědomělých pracovníků budujících socialistickou velkovýrobu.

  Tento druhý úkol je obtížnější než první, neboť nemůže být v žádném případě vyřešen hrdinstvím jednorázového náporu, nýbrž vyžaduje nejtrvalejší, nejúpornější, nejnesnadnější hrdinství masové každodenni práce. Tento úkol je však také podstatnější než první, neboť konec konců nejhlubším zdrojem síly k vítězství nad buržoazií a jedinou zárukou trvalosti a neotřesitelnosti těchto vítězství může být jen nový, vyšší způsob společenské výroby, nahrazení kapitalistické a maloburžoazní výroby socialistickou velkovýrobou.

   Páni buržoové a jejich nohsledi…, kteří si zvykli pokládat se za představitele 'veřejného mínění', se samozřejmě vysmívají nadějím komunistů, nazývají tyto naděje 'palmou v květináči od rezedy', vysmívají se nepatrnému počtu subotniků ve srovnání s hromadnými případy rozkrádání, zahálky, poklesu produktivity, kažení surovin, kažení výrobků a pod. Těmto pánům odpovíme: kdyby buržoazní inteligence pomáhala svými znalostmi pracujícím, a ne ruským a zahraničním kapitalistům v zájmu znovunastolení jejich moci, pak by převrat probíhal rychleji a pokojněji. Ale to je utopie, protože otázka se řeší třídním bojem, a většina inteligence tíhne k buržoazii. Ne s pomoci inteligence, ale přes její odpor (alespoň ve většině případů) proletariát zvítězí, odstraní nenapravitelné buržoazní inteligenty, předělá, převychová, podřídí si kolísavé a ponenáhlu si získá stále větší část na svou stranu. Škodolibá radost nad nesnázemi a nezdary převratu, šíření paniky, propagování návratu ke starému – to všechno jsou zbraně a metody třídního boje buržoazní inteligence. Tím se proletariát nedá oklamat… Buržoazní inteligence… si zůstává věrna, sloužíc kapitálu a používajíc dál veskrze prolhané argumentace. Před proletářskou revolucí nám vytýkali utopičnost, ale po ní od nás žádají fantasticky rychlé odstraňování stop minulosti…

   Jestliže japonský vědec, který chtěl lidstvu pomoci vymýtit syfilis, měl trpělivost vyzkoušet 6O5 preparátu, pokud nevyrobil 6O6., vyhovující určitým požadavkům, musí mít ti, kdo chtějí vyřešit úkol obtížnější: zvítězit nad kapitalismem, dost vytrvalosti k vyzkoušení set a tisíců nových metod, způsobů a prostředků boje, aby mohli nalézt nejvhodnější z nich." (V.I.Lenin,Spisy,svazek 29,str.405 – 428)

   Dokud existují třídy, je svoboda a rovnost tříd buržoazním podvodem. Proletariát se ujímá moci, stává se vládnoucí třídou, rozbíjí buržoazní parlamentarismus a buržoasní demokracii, potlačuje buržoazii, potlačuje všechny pokusy všech ostatních tříd o návrat ke kapitalismu, dává pracujícím opravdovou svobodu a rovnost (což lze uskutečnit jen tehdy, je-li zrušeno soukromé vlastnictví výrobních prostředků), dává jim nejen 'práva', ale též reálnou možnost využívat toho, co bylo odňato buržoazii. Kdo nepochopil tento obsah diktatury proletariátu (nebo, což je totéž, sovětské moci nebo proletářské demokracie), používá tohoto slova nadarmo. (V.I.Lenin, Spisy, svazek 29, str. 506 a 507)

      Na závěr důkazního řízení ve věci zločinu proti socialismu, spáchaného revizionizmem na XXII.sjezdu KSSS, vystoupí ještě jeden ze zvlášť pádných žalobců, ten který svůj teoretický objev odkázal proletariátu, Karel Marx:

   "… socialismus je vyhlášením permanentnosti revoluce, je to třídní diktatura proletariátu jako nutný průchozí stupeň k odstranění třídních rozdílů vůbec, k odstranění všech výrobních vztahů, na nichž tyto rozdíly spočívají, k odstranění všech společenských vztahů, jež těmto výrobním vztahům odpovídají, k převratu všech idejí, jež z těchto společenských vztahů vyplývají.(K.Marx, Třídní boje ve Francii, Spisy K.Marxe a B.Engelse, svazek 7, str. 112 a 113; zde uvedené stanovisko opakoval K.Marx v Oznámení redaktorovi časopisu Neue Deutsche Zeitung, viz. Spisy, svazek 7, strana 352)  

   Pane Chruščove! řekl jste fóru mládežníků světa: "Nám, naší straně se vyčítá, že jsme do usnesení XXII.sjezdu vepsali, že diktatura proletariátu v naší zemi splnila své poslání a z hlediska úkolů vnitřního rozvoje zanikla její potřeba v SSSR. Učinili jsme to protože v Sovětském svazu dnes neexistují vykořisťovatelské třídy a sovětská společnost je jednotná a svorná. Sovětský všelidový stát dnes úspěšně plní úkoly komunistické výstavby, obrany revolučních vymožeností, před pletichami imperialismu." To bylo drzé a provokativní trvání na zradě a to přesto, že jste z ní už byl usvědčen; odkaz V.I.Lenina i historie by vás měly povolat před soud za tento podvod, který byl těžkou, hanebnou zradou; věřím, že to nebude stále jen stanovisko rozptýlených jednotlivců, ale že komunistické hnutí najde svůj směr a v něm sílu, aby vás marxisticko – leninskou kritikou veřejně usvědčilo z revizionizmu – z hanebné zrady.

   V projevu bojoval Chruščov především proti kritice, vyjádřené v dopisu ÚV KS Číny; většinou blábolil, vykřikoval prázdné fráze, nelze vést polemiku se vším co mládežníkům světa, všech politických směrů a všech tříd vypravoval; dříve než úvahu nad jeho "argumenty" skončím, uvedu  jeden jeho  vznešený, ale prázdný výrok: "Sovětský svaz vyoral první brázdu na lánu socialistické výstavby. Nám připadla ta čest, abychom byli průkopníky i v budování komunismu. Někdo by mohl říci, že se Chruščov chvástá. Nechvástám se tím, já se tím pyšním! Být první kdo razí cestu k nové společnosti, jak to dělá sovětský lid, to je velká čest. A ti, kdo dnes plivají na náš boj, poplivávají sami sebe. A naše leninské dílo, naše hnutí se rozvíjí dál a dále. Jdeme s jistotou kupředu směrem, který nám ukázal Marx, Engels a Lenin." Kdyby to byla pravda, tak by Sovětský svaz nezanikl bez hlesu a téměř beze stopy!!! Ale byl prošpikovaný revizionizmem – produktem buržoazního vlivu a proto jeho cesta nevedla jinam než do jemného, tichého, zcela přirozeného splynutí s kapitalismem!!!

   Koncem září 1964 se konalo v Moskvě slavnostní shromáždění ke 100.výročí I.internacionály; hlavním řečníkem byl B.Ponomarjov – už o něm byla v tomto sešitě zmínka, před shromáždění jej uvedl úvodní, krátký projev  Chruščova; připomenu z něho jednu stať, uvedl v ní: "My, sovětští komunisté, oslavujeme 100.výročí I.Internacionály a vyzýváme všechny bratrské strany, všechny revoluční síly, aby ještě těsněji semkly své řady, překonaly všechny potíže a sjednotily se pod praporem marxismu – leninismu ve jménu vítězství dělnické třídy, v zájmu drtivé většiny lidstva…" Jednota bratrských stran se rozštěpila v důsledku jeho revizionizmu, v důsledku jeho hanobení historie i odkazu klasiků, spolčil se buržoazními elementy a dal jim bojová letadla, aby je použily proti vojskům bratrské čínské strany, proti vojskům která pronásledovala vzbouřence feudálních tibetských pánů; historickou úlohu dělnické třídy veřejně odvrhl a v projevu nabádal k jednotě v zájmu vítězství dělnické třídy; byl zapleten do svých vlastních osidel, nemohl vyslovit ani zahajovací projev, aby ho nesvírala stále pevněji; stal se neúnosný i pro revizionisty!

   1.října 1964 pravděpodobně Chruščov přednesl svůj poslední veřejný projev; na zasedání předsednictva ÚV KSSS a rady ministrů SSSR, kterého se zúčastnili vedoucí představitelé republik, krajů a oblastí i vedoucí pracovníci hospodářských a plánovacích orgánů hovořil o úspěších sovětského hospodářství a směrech rozvoje ekonomiky pro nejbližší období; byl plný iniciativy.

   Potom, zcela neobvykle v tak pokročilou roční dobu, odjel na dovolenou; tu však musel přerušit, neboť:

   Dne 14.října 1964 se konalo plenární zasedání ústředního výboru KSSS, které, jak bylo uveřejněno, "vyhovělo žádosti soudruha N.S.Chruščova, aby byl uvolněn z funkcí prvního tajemníka ÚV KSSS, člena předsednictva ÚV KSSS a předsedy rady ministrů SSSR a to vzhledem k vysokému věku a zhoršenému zdravotnímu stavu"; plénum zvolilo prvním tajemníkem ÚV KSSS L.I.Brežněva.

   Hned po té prezidium Nejvyššího sovětu SSSR, za předsednictví Mikojana, zvolilo předsedou rady ministrů SSSR A.Kosygina.

   Po tomto závažném oznámení následovalo několik klidných dnů, prostí komunisté ve velké naději předpokládali, že probíhají intenzivní jednání mezi představiteli KSSS a KS Číny, leč hned na počátku listopadu 1964 byla vydána v Rudém právu zpráva o redakčním článku moskevské Pravdy, nesoucí název Velký prapor budovatelů komunismu; praporem byl program, přijatý na XXII.sjezdu KSSS, v mysli komunistů zavládla trpkost, hořce nakyslá, svíravá pachuť, tak je to asi správně, rozhodně to nebylo zklamání, které by hledalo revoluční úlevu v odboji; revizionizmus měl před sebou volný politický prostor, hned ho v článku využil.

   V rozporu se skutečností, která byla naprosto zřejmá, článek tvrdil, že komunistické a dělnické strany přijaly program KSSS jako vynikající dokument tvůrčího marxismu – leninismu, podle něhož se silným průmyslem se má vybudovat i vysoce produktivní zemědělství, k čemuž dopomůže všestranná mechanizace a důsledná intenzifikace a že od XXII.sjezdu KSSS v tomto směru už bylo nemálo uděláno, atd.; bohužel, formální, pro revizionizmus naprosto zákonité, prázdná, jen prázdná slova.

   Novinku je snad možné vidět v tvrzení článku: "Vedoucí úlohu v sovětské společnosti má nejpokrokovější třída – třída dělníků." Skvělý XXII.sjezd KSSS a jeho závěry se tu, v článku na jeho oslavu, nekompromisně přestavují, už není rozhodující absolutní všelidová strana s všelidovým státem, ale vedoucí úlohu přejímá nejpokrokovější třída – třída dělníků; a to si dovolí redakční článek takto zacházet se závěry sjezdu; proč ne, vždyť nikdo neví, nikdo nikdy nespecifikoval, předtím ani potom, co je vedoucí úloha, hlavně když tento tajemný implantát uklidní kritiky, když se na revizionistech nebude už chtít, aby se uplatňovala diktatura proletariátu, jen a jen proletariátu, třeba pod pojmem lidová demokracie, jako to bylo v Československu za života Gottwalda, tedy jen velmi, velmi krátce, nebo dělnická demokracie, jak diktaturu proletariátu   řídce, ale přece jen někdy označoval V.I.Lenin.

   Tak se narodil pojem "vedoucí úloha"; nikdo nevěděl co znamená, ale síla jeho slov hrála svou úlohu po mnoho generací; vynálezcem, tak to nasvědčují i jiné originality, byl asi sám Suslov.

   Závěr článku tvrdil, že leninskou generální linii vklínil XX.XXI.a XXII.sjezd jak do programu strany, tak i do vůle všeho lidu, že do ní patří kolektivnost řízení i neslučitelnost kultu osobnosti a tvrdil, že XX.sjezd KSSS rázně odsoudil kult Stalinovy osobnosti a "vyvinul obrovské úsilí o obnovení leninských norem stranického života."

   Naděje, jež vyvolalo "neočekávané" "uvolnění" Chruščova se rozplynuly, Chruščov odešel do zapomenutí, ale jeho odkaz, revizionizmus, ten tu zůstal, aniž by jen jedním slovem jméno svého duchovního otce, jméno Chruščova připomněl; falešná hra vstoupila do druhého dějství.

* * *