Krok za krokem

(o revizionizmu)

J. Karne

Seděti v pozoru, s tělem ztrnule vzpřímeným, s rukama ke kolenům a s očima až k oslepnutí upřenýma na zažloutlou stěnu "domácího vězení" v Petschkově paláci - to věru není poloha nejvhodnější pro myšlení. Ale kdo přiměje myšlenku, aby seděla v pozoru?

Kdosi kdysi - už nikdy asi nezjistíme kdo a kdy - nazval "domácí vezení" v Petschkově paláci "biografem". Geniální nápad. Prostorná místnost, šest dlouhých lavice za sebou, obsazených ztrnulými těly vyšetřovanců, a před nimi holá stěna jako plátno kina. Všecky produkce světa nenatočily tolik filmů, kolik jich na tuto stěnu promítly oči vyšetřovanců, čekajících na nový výslech, na mučení, na smrt. Filmy celých životů i nejdrobnějších úseků života, filmy o matce, o ženě, o dětech, o zničeném domově, o ztracené existenci, filmy o statečném soudruhovi i o zradě, o tom, komu jsem dal ten leták, o krvi, která opět poteče, o pevném stisku ruky, který mne zavázal, filmy plné děsu a odhodlání, nenávisti i lásky, úzkosti i naděje. Obrácen zády k životu každý tu před svýma očima denně umírá. Ale ne každý se znovu rodí.

Julius Fučík, Reportáž psaná na oprátce. (Úvodní stať)

Na uvítanou

Srdečně tě zdravím, vážený a milý čtenáři!; je velmi pravděpodobné, že tvé postavení je mimořádné; má domněnka vyvěrá z obavy žes prvým i posledním mým čtenářem současně; témata, která Ti v tomto písemném pojednání předkládám ke čtení, jsou koncipována zcela nezvykle, tvrdím v nich, že buržoazie neporazila komunismus, ale bastarda, zplozeného odporným revizionismem  a podlou zradou; je to koncepce zcela neobvyklá, ale pravdivá a proto perspektivní; byl bych rád, kdyby Ti byla spíš posilou a ne jen čtenářským zákuskem, zatím o můj výklad není valný zájem, zatím je to literární propadák, jasně, propadák; proč tedy se trápím s jejich zpracováním(?), proč ve skrytu mé, již dávno vybouřené duše, nacházím tak hlučnou, neodbytnou a vroucí potřebu Tě oslovit(?); následující řádky ti dají odpověď.

Vezmi si například Lenina; ten v době po prohrané Ruské revoluci, někdy v roce 1907, v jednom ze svých článků, který jsem teď hledal, ale marně, nenašel jsem ho, o jeho existence však vážený čtenáři nepochybuj, moje paměť i serióznost je Ti zárukou, pojednával o stavu masového odklonu od revoluce, prostě o otřesných důsledcích porážky, které se promítly do vědomí mas; tam také uvedl výrok, příznačný i pro dnešní dobu; říkal v něm tehdy, tedy po prohrané Ruské revoluci: slušní lidé nyní nečtou Marxe, ale pornografii.

Později, Bertolt Brecht, německý básník, režisér a teoretik divadla, jehož koncepce vyvolala výrazný světový ohlas, v jedné ze svých básní, kterou nazval Chvála dialektiky, hovořil o jistém a neohroženém kroku bezpráví, o malomocenství utlačených, jenž prohlašovali "nikdy se nepovede, co chceme", ale i o jistotách, které vůbec nejsou jisté, o ustavičném vývoji, který proměňuje existující, tedy "neměnné"; v závěrečné části básně vyslovoval výzvy sraženým, nakonec provolal: "Nikdy se změní v Ještě dnes!"

I kdyby nebylo dialektiky, kdyby nebylo vývoje vpřed, k vyšším a dokonalejším formám života lidstva, celého lidstva, ne jen několika vyvolených, jen jedné skupiny lidí, jejichž moc, bohatství a přepych stojí hlavně na strachu a  mámení mas, jehož výsledkem je lidská nevědomost, pak je tu ještě přirozená potřeba, nás, ztroskotaných, odevzdat zprávu ostatním, snad až těm budoucím; ztroskotaní námořníci, vyvrženi bouři, dříve než začali na pustém ostrově, v novém domově, hledat možnost obživy, sestavovali zprávy o příčinách svého osudu, pečetili je do mořem vyplavených lahví, které pak zas moři odevzdávali s nadějí, že živel, které je ničil, ale nezničil, jen uvrhl do stavu nejistoty, spíš beznaděje, bude nakonec milosrdný a odevzdá jejich poselství těm, kteří nemají ponětí o jejich osudu, o důvodech jejich ztroskotání a bude je varovat, a tak zabrání, aby stejným osudem byli zasaženi i oni.

Jsou ještě i další důvody, které mne nutily, abych zaměřil své snažení k sestavení tohoto textu; nejsou však zdaleka tak podstatné jako jeho obsah; ten se bude, až na nepatrné odbočení, rozvíjet především s postupujícím během historie; začnu zkrácenou historii revizionizmu a antikomunismu.

Předhistorie krize socialismu

Revizionizmus (z latinského slova revido, opravuji) představuje, podle vědeckého stanoviska, platného v období "reálného socialismu", politicko-ideový proud v mezinárodním komunistickém hnutí, vzniklý na přelomu 19. a 20. století. (V tomto pojednání snadno prokážu, že revizionizmus, jako ideový produkt buržoazního měšťáctví v dělnickém hnutí, vznikl současně s komunismem; již na začátku jeho působení bylo nutno jej revidovat, již na začátku činnosti Svazu komunistů vznikly ve společnosti i v komunistickém hnutí síly, které měly životní zájem na jeho ideové deformaci - revizi, když zjistily, že nedisponují prostředky,  které by ho mohly vyvrátit)   

V podstatě revizionizmus vždy odmítá existenci tříd, nebo alespoň jejich antagonistické rozpory, s tím i popírá historickou úlohu dělnické třídy - diktaturu proletariátu, potřebu marxistické, revoluční a proto dělnické strany; revizionizmus se formálně, jen slovy hlásí k marxismu, přesto však vehementně usiluje o to, aby se stal jeho součástí, proto mu nadbíhá, proto se jej snaží soustavně vylepšovat, "zjemňovat" jeho "mravy", hlavně jej chce neustále demokratizovat.   

Poznali jsme, že revizionisté se v určitých historických okamžicích dělí na dvě základní skupiny; jedna, když se dovršily důsledky jejich zhoubné činnosti, přechází na stranu likvidátorů a komunismus pomáhá vykořisťovatelským třídám likvidovat nebo její členové se sami stávají vykořisťovateli; druhá skupina, řekl bych, ta která se skládá ze skalních revizionistů, zůstává v komunistickém hnutí a její členové vyčkávají na nový vhodný historický okamžik,  v něm opět vstupují do politiky a znovu marxismus revidují; v této skupině nacházíme i jedince, kteří v revizionistické činnosti neustali ani v době, kterou lze specifikovat jako časově vymezené, ale úplné zhroucení komunistického hnutí.   

Za více jak 150 let své zhoubné činnosti, revizionizmus se modifikoval do různých forem; každá z nich způsobila v komunistickém hnutí značné škody.   

Opět zdůrazňuji, revizionizmus je ve všech směrech pojem velmi široký, rozvětvený; jen si připomeňme revizionizmus Bernsteina, Garaudyho, či revizionizmus jugoslávský nebo revizionizmus nejzhoubnější - revizionizmus sovětský, o kterém budu uvádět některé podrobnosti později, zde jen připomenu, že ve svém vývoji prošel třemi, výrazně rozdílnými stadii; v raném období to byl revizionizmu Chruščova; ten byl divoký a perfidní - tedy proradný, věrolomný, zrádný, bezcharakterní, podlý; vystřídal ho glazé revizionizmus Brežněva a nakonec dílo zkázy, jakou dějiny do té doby nezaznamenaly, vykonal decentní, ale likvidátorský revizionizmus Gorbačova.  

Revizionizmus jako pojem není zcela ujasněn; každý z klasiků používal svou vlastní specifikaci a nebyl v ní důsledný; tak například V.I.Lenin v dubnu l9O8 napsal článek Marxismus a revizionizmu; uváděl v něm známý výrok, který praví, že kdyby se geometrické axiómy dotýkaly zájmu lidí, lidé by je opravovali; z toho potom vyvodil závěr: "Není divu, že Marxovo učení, které přímo slouží výchově a organizování nejpokrokovější třídy soudobé společnosti, které ukazuje úkoly této třídy a dokazuje: soudobý řád bude nevyhnutelně - v důsledku ekonomického vývoje - nahrazen novým řádem, že si muselo na své životní dráze vybojovat doslova každý krok."  

Potom, v říjnu a listopadu l9l8 napsal brožuru Proletářská revoluce a renegát Kautsky; mluví v ní o reakcionářích, nepřátelích dělnické třídy o sluzích buržoazie, o renegátech, o "marxistech" i o "socialistech", Kautského tam kvalifikuje provoláním: "Ukázalo se, že renegát Bernstein je ve srovnání s renegátem Kautským úplné štěně", výraz revizionista však pravděpodobně v celém obsáhlém pojednání vůbec nepoužil, přesto, že všichni, s kterými v pojednání vede bojovou polemiku, se rozešli s marxismem.  

Ne, nebude možné revizionizmus a revizionisty unifikovat, ani pro školní potřebu, do tabulky nebo grafu, jak to vyžaduje didaktika; proto jsem ti milý čtenáři zatím podal jen hrubou,  neúplnou, proto nepřesnou specifikaci neobyčejně širokého spektra socialismu nepřátelských proudů, které se staly historickými a zatím neutříděnými pojmy a které v obecném podvědomí zapadají do oblasti, kterou nazýváme revizionizmus.; ale to jistě nám  nebude překážet, abychom si uvědomili směr a obsah našich postojů i naléhavost a směr našich rozhodných akcí proti  nepřátelským směrům, kterým říkáme revizionizmu; konečně, následující rozbory konkrétních případů revizionizmu nám specifikaci přece jenom přiblíží.  

Ještě základní - rámcová charakteristika pojmu antikomunismus; ten spatřuji v organizované činnosti socialismu nepřátelských států, jeho orgánů nebo orgánů na jeho území dislokovaných nebo činnost jejich agentů - disidentů, rozmístěných na území socialistických států; jedním z prvních projevů "čistého" antikomunismu byl, jak si zakrátko ukážeme, kolínský proces s členy Svazu komunistů v roce 1852, potom Bismarckův zákon proti socialistům z roku l878, vojenská intervence čtrnácti států proti sovětskému  Rusku, ve které československé legie hrály úlohu, kterou dějiny nemohou přehlédnout; a to v době, kdy Československo státem ještě ani nebylo!; za antikomunismus je nutno pokládat i trestnou činnost proti socialistickému státu, předních politických, hospodářských a státních činitelů komunistického hnutí, jak byla prokázána a zatím soudní cestou nevyvrácena, například v soudním procesu s protisovětským trockistickým centrem v roce 1937, či v soudním procesu s protisovětským pravičácko - trockistickým blokem v roce 1938 nebo v soudním procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R.Slánským, jenž probíhal v listopadu 1952 a v dalších soudních procesech; nelze anulovat  rozhodnutí kvalifikovaného soudu usnesením politického orgánu, který je pod neobyčejně tvrdým a nesmlouvavým tlakem spiklenců, kteří si musí upevňovat nejen své vedoucí postavení, ale dokonce i svoji existenci vůbec, jen nehoráznou pomluvou revolucionářů a soustavnou likvidací i potencionálních politických oponentů; jejich nemilosrdné útoky proti  svým "druhům", také spiklencům z března 1953, Molotovovi, Malenkovovi, Kaganovičovi, Bulganinovi a Vorošilovovi, z tribuny XXII.sjezdu KSSS, tedy z období kdy již byli zcela politicky bezvýznamní, ale kdy jejich mýtus ještě stále ve veřejnosti působil, dokazují nevyvratitelnost mého tvrzení s nelítostnou pádností.  

Lidé, kteří se dali na cestu násilné likvidace socialismu a byli za to řádnými, veřejnými soudy a podle platného právního ustanovení odsouzeni,  nejsou totožní s revizionisty, kteří chtějí "jen" marxismus a socialismus v denní praxi učinit hodnějším nebo ho spřátelit s buržoazií, například cestou konvergence; ale!; jsou to ještě "jen" revizionisté, když rehabilitují antikomunisty?; jsou si blízcí a v dějinách se stává, že rozdíl mezi revizionisty a antikomunisty zcela na čas vymizí.

K charakteristice pojmu antikomunismus ještě několik odkazů na faktické události. Antikomunismus prováděl v sovětském Rusku agent britské tajné služby Sidney Reilly a jeho muž činu Boris Savinkov, kterého finančně podporoval prezident Československa, T.G.Masaryk. V.Kopecký o tom píše v Pamětním výpisu k historii ČSR a k boji KSČ za socialistické Československo, str. 249: "Návštěvníci 'Celostátní výstavy archivních dokumentů', uspořádané na Pražském hradě, mohli na vlastní oči vidět strašlivý dokument, a sice: T.G.Masarykem jako prezidentem republiky podepsaný poukaz na poskytnutí veliké peněžní podpory Savinkovovi pro jeho kontrarevoluční teroristickou akci v boji proti sovětské moci. O tomto činu T.G.Masaryka jsme před válkou nevěděli, poněvadž kompromitující dokument byl velmi tajně ukryt a nikdo nemohl mít tušení o jeho existenci. Byl nalezen až po roce 1948 v tajném oddělení prezidentského archivu na Hradě."  

A nyní několik pohledů do dějin; marxismus již za života svých zakladatelů sváděl nejeden rozhořčený boj s odpůrci; a nebyli to jen představitelé a zastánci tehdejší moci, ale i nejbližší z bojové družiny Marxovy; uvedu jednu epizodu, která nakonec, jak dokážu, vyústila do mnoha osobních tragedií členů Svazu komunistů.  

Marx spolu s Engelsem se nikdy nebáli statečně a otevřeně, jako praví vůdci proletariátu, v zájmu dělnické třídy revidovat názor, který se v praxi ukázal mylným nebo nepřesným.  

Tak tomu bylo také v létě roku l85O, kdy Marx s Engelsem došli  na základě svého ekonomického a politického studia k přesvědčení, že světová obchodní krize z roku 1847 byla vlastní matkou únorové a březnové revoluce a že období prosperity, které opět následovalo v polovině roku 1848, bylo ekonomickou základnou pro nové posílení evropské reakce; tento vědecký objev měl dalekosáhlé důsledky pro vnitřní boj; Marx si uvědomil, že byla-li nová revoluce možná jen jako následek nové krize, musí se také změnit i taktika Svazu; namísto bezprostřední přípravy revoluce, se museli komunisté orientovat na dlouhodobé a namáhavé shromažďování sil.

   Takové střízlivé hodnocení narazilo však u maloburžoazních emigrantů ve Svazu komunistů na rozhořčený odpor; během zasedání ústředního výboru 15. září 1850  Marx prohlásil: "Menšina nahrazuje kritický názor dogmatickým, materialistický názor idealistickým. Místo skutečných poměrů stává se jim hybnou pákou revoluce pouhá vůle".    

Ale frakce vedená Augustem Willichem  setrvávala na svých dobrodružných a pučistických názorech; všechno přesvědčování bylo marné; revoluční netrpělivost a teoretická nezralost zkalily smysl pro realitu i tak starému komunistovi a Marxovu příteli, jakým byl Karl Schapper v londýnské emigraci dokonce získali převahu Willichovi přívrženci; Marx se rozhodl pro opatření vpravdě marxistické; navrhl, aby ústřední výbor přeložil své sídlo do Kolína; návrh byl přijat, ale Willichova frakce se nepodřídila, postavila se proti usnesení ústředního výboru a vytvořila svůj vlastní svaz; brzy nato ji kolínský ústřední výbor ze  Svazu komunistů vyloučil.  

To byla "epizoda"  Marxova boje s revizionizmem; zůstaneme právě v tomto období a ukážeme si na zoubky antikomunismu, který využil oslabení Svazu komunistů, jak v jiném prostředí se "vypořádal" s komunisty, jak blízko sebe stojí antikomunismus a revizionizmus, jak již tehdy uměly na sebe navazovat.

Kolínský ústřední výbor, jehož představitelem byl lékař dr.Roland Daniels, blízký Marxův a Engelsův přítel, řídil práci v Marxově duchu; s tím, což jistě nepřekvapuje, nesouhlasila státní moc; proto v polovině května byli členové kolínského ústředního výboru a řada dalších členů Svazu zatčeni.

   Pruské státní ministerstvo projednávalo zatýkání na zvláštním zasedání 3. června 1850; do Londýna bylo potom vysláno několik policejních úředníků, především policejní rada Stieber, aby Marxe špehovali a opatřili pro plánovaný proces proti "Marxově straně" "přitěžující materiál"; pronásledování Svazu komunistů se stalo státní akcí prvního řádu, do které se zapojilo dokonce i pruské ministerstvo vnitra a zahraničí.  

Výslechy zatčených, ani špiclování však nepřinesly podklady potřebné pro průběh "regulérního" soudu; protože však "komunistické spiknutí" muselo být odhaleno stůj co stůj - král to osobně požadoval - soustředila se policie na výrobu dokumentů a fabrikování špiclovských zpráv; na to potřebovala půldruhého roku; proces proti zatčeným členům Svazu komunistů mohl být před kolínským porotním soudem zahájen teprve v říjnu 1852; v té době už byla činnost Svazu v Německu vládními akcemi prakticky ochromena.  

Jak to vypadalo v oněch týdnech a měsících v těsném bytě Marxovy rodiny, vylíčila Jenny - Marxova manželka - v dopise, který byl odeslaný z 28.října Ad.Clussovi:  "… všechno, s čím přišla policie, je lež. Krade, falšuje, páčí zásuvky, křivě přísahá, křivě svědčí, a ke všemu tvrdí, že má tuto výsadu vůči komunistům, kteří stojí hors de la société… (mimo společnost) Všechno je teď boj mezi policií na jedné straně a mým mužem na druhé …"  

Hned po skončení kolínského procesu proti komunistům navrhl Marx v londýnské obci Svazu, aby se organizace Svazu v Londýně rozpustila a prohlásila, že trvání Svazu, který teď už beztak nebyl akceschopný, ani na kontinentu, neodpovídá situaci; to se také stalo; Marx a Engels až příliš dobře věděli, že takovou sílu, jakou bylo dělnické hnutí zplozené moderní společností, je sice možno pronásledováním a potlačováním přibrzdit, a dokonce i vrhnout zpět, ale nikdy ji nelze v jejím zákonitém vývoji zadržet; Engels pln víry příteli napsal: "'Neue Rheinische Zeitung' ani Manifest, stejně jako všechno ostatní z dějin vyškrtnout nemohou a celé jejich vykořisťování jim není nic platné."   

A také  jim skutečně nic platné nebylo; právě tak jako důsledky zrady sovětských revizionistů problémy kapitalismu definitivně nevyřešily; náprava ale nepřijde sama; musí se protrpět a vybojovat!   

Pařížskou komunou z roku 1871, jednu z největších událostí světových dějin, začíná nové období osvobozeneckého boje proletariátu; u vládnoucích tříd vyvolala "komuna" smrtelný strach před nastupujícím proletariátem. (Tento strach přetrvává dodnes) Jak rostlo dělnické hnutí ve viditelnou sílu, zesilovali i protisocialističtí ideologové své útoky na marxismus; ten, v důsledku ekonomických činitelů, přenesl své generální stanoviště do Německa; tam se tehdy ve velmi nebezpečné síle projevovaly protimarxistické názory německého buržoazního ideologa E. Dühringa.  

Z Marxových a Engelsových dopisů, zvláště z ledna 1868, je zřejmé, že jejich kritický pohled na Dühringa se formuloval již v této době.  

V polovině sedmdesátých let měl Dühring značný vliv na sociální demokraty; mezi jeho nejaktivnější obdivovatele je nutno zařadit Ed.Bernsteina, J.Mosta a F.W.Fritzsche; na krátkou dobu mu podlehl i A.Bebel, který v březnu 1874 uveřejnil ve Volksstaatu dva anonymní články pod názvem Nový komunista; Marx a Engels proti nim ostře protestovali u redaktora listu W.Liebknechta.  

Začátkem roku 1875 nabylo rozšíření dühringovštiny krajně nebezpečných rozměrů; přispělo k tomu druhé vydání Dühringových Kritických dějin politické ekonomie a socialismu a Kurzu filozofie; Dühring, který se stále prohlašoval za přívržence socialismu, v nich ostře zaútočil na marxismus; v dopisech z l.února a 21.dubna 1875 navrhoval Liebknecht Engelsovi, aby vystoupil proti Dühringovi na stránkách listu Volksstaat.

Poprvé, jen malou poznámkou, vystoupil Engels proti Dühringovi v únoru 1876, a to v článku Pruská kořalka v německém Říšském sněmu, otištěném v listu Volksstaat; vliv dühringovštiny se rozrostl na velkou část členstva německé sociálně demokratické strany; to přinutilo Engelse, aby koncem května 1876 přerušil práci na Dialektice přírody a vypořádal se s novopečeným "socialistickým" učení;. na Anti-Dühringu pracoval téměř dva roky; jeho uveřejnění vyvolalo zuřivý odpor stoupenců Dühringa, kteří na řádném sjezdu strany, konaném v Gotě na konci května 1877, ostře, ale bezúspěšně požadovali zákaz publikace Engelsovy práce v ústředním orgánu strany; pak bylo toto dílo v publikacích velmi rychle rozšiřována po celé Evropě; u nás mělo zpožděn; poprvé bylo vydáno v překladu Ivana Hálka v Praze až roku 1933.

Engels své velmi rozsáhlé, filozofické a polemické dílo zahájil prohlášením:  

"Moderní socialismus je svým obsahem především produktem pozorování, jednak třídních protikladů panujících v moderní společnosti mezi majetnými a nemajetnými, mezi námezdními dělníky a buržoazii, jednak anarchie panující ve výrobě… staré idealistické pojetí dějin, které nebylo ještě vytlačeno, nevědělo nic o třídních bojích spočívajících na materiálních zájmech, vůbec nic o materiálních zájmech; výroba i všechny ekonomické vztahy se tu vyskytovaly jen tak mimochodem, jako podřadné prvky 'kulturních dějin'… avšak nové fakty si vynutily, aby celé dosavadní dějiny byly podrobeny novému zkoumání, a tu se ukázalo, že veškeré dosavadní dějiny byly dějinami třídních bojů, že tyto navzájem proti sobě bojující třídy společnosti jsou pokaždé produktem výrobních sil a směnných vztahů, zkrátka ekonomických vztahů své epochy; že ekonomická struktura společnosti tvoří pokaždé reálnou základnu, z níž je nutno konec konců vysvětlovat veškerou nadstavbu právních a politických institucí, i náboženských, filozofických a ostatních představ kteréhokoli období dějin. Tím byl idealismus donucen vyklidit i své poslední útočiště,  tím bylo dáno materialistické pojetí dějin a nalezena cesta, jak vysvětlit vědomí lidí z jejich bytí, místo aby se jako dosud vysvětlovalo jejich bytí z jejich vědomí."  

Tolik z Engelsova Anti-Dühringu; jde jen o ukázku věrnosti našich klasiků; jak i v pokročilejším věku zůstávali materialisty a svá revoluční stanoviska z mládí precizovali a rozšiřovali.  

Na konci devatenáctého století zrál kapitalismus rychle do své poslední vývojové fáze - do imperialismu. (To tvrdím přesto, že jsme nyní zahlcování informacemi o tak zvané globalizaci.) A v tomto období vystoupil jeden z předáků říšskoněmecké sociální demokracie a sice Eduard Bernstein, se svou knihou Předpoklady socialismu; v ní a společně s jinými revizionisty i v denní politice dokazoval, že za novodobého rozvoje kapitalismu nastává rozsáhlá koncentrace kapitálu, kapitalistické podniky se stále více koncentrují v rukou společností, kartelů, trustů a že v těchto nových poměrech moderního kapitalismu pozbývá platnost Marxova teze o zbídačování dělnické třídy i teze o zostřujícím se třídním boji mezi proletariátem a buržoazií; revizionisté dokazovali, že namísto zbídačování dělnické třídy, stále větší část dělnictva dosahuje vyšší životní úrovně, blízkou postavení středních vrstev a že překračuje propast, která jí dříve dělila od buržoazie; z toho vyvodili závěr odmítající dřívější revoluční cíl; tak se rodila teorie, snažící se prosadit spolupráci tříd, jako prostředek pokroku a lepšího postavení všech.  

V tuto dobu však se začalo probouzet jiné pojetí, pojetí vycházející z odkazů Marxe a Engelse, pojetí Vladimíra Iljiče Lenina - bolševické pojetí!    

Nyní, pro další důkazy, vstoupíme do roku 1921; knihtiskárna Kalina a Dolenský, Praha II., vydala malou brožůrku, ve které byly uvedeny tři projevy T.G.Masaryka; prvý byl proslovený na Březových Horách v září 1920; obracel se v něm hlavně k dělníkům, členům sociálně demokratické strany; sliboval jim nápravy špatného stavu, který prý byl následkem čtyřleté války; potom projevoval hlubokou lítost nad tím, že dělnictvo ztratilo mimořádnou šanci;  ta měla spočívat ve vládě, skládající ze l7 ministrů, z nichž bylo 9 sociálně demokratických, kteří však, podle výroku T.G.Masaryka, pro rozpory ve své vlastní straně, museli z vlády odstoupit; potom prohlásil: "Rozčilení, soudruhové, není plán, ani nadšení není plán - nejlepší vůle sama nestačí, když není rozvahy a rozumu, a zejména buďte jisti, že k překonání té krize, ve které jste, je potřeba hlav a ne pěstí. Dobře si to pamatujte!"   

A pak spustil o bolševickém Rusku; v té souvislosti si vymodeloval  svou vlastní svatozář neohroženého, to dělal zprvu velmi často; této potřeby se později ujala buržoazie a dovedla svou "tvorbu" k velkým výsledkům; její zaujatou péčí se T.G.Masaryk stal otcem národa a jedním z největších humanistů světa své doby.  

Na Březových Horách častoval bolševiky výroky: "Rusko je ohromný národ, ale bohužel neumí číst… Rusko je sedlák, a sedlák nemá komunismus, tam je soukromé vlastnictví. Když bolševická revoluce započala, a když velkostatkářům násilím odňali půdu, půda byla rozebrána sedláky a zůstala v jejich soukromém vlastnictví… Marx a Engels mluvili o proletariátu, ale mysleli na proletariát vzdělaný, jenž dovede pokračovat ve vědecké a filozofické práci Fichteho a Hegela… Socializace - ano: já jsem se ve svém poselství vyjádřil pro socializaci… Sociální revoluce, ta už jest. Většina lidí nepostřehuje, že už jest; ji dodělat a dát ji určité poslední formy, k tomu je potřeba, opakuji, rozumu, ne pěstí…"   

Na ruském proletáři požadoval pan Masaryk, aby pokračoval ve vědecké práci Fichteho a Hegela; sám viděl, zažil a přežil létající kule socialistické revoluce, ale ani ho nenapadlo, aby sobě, "alespoň" podle Marxe, odpověděl proč revoluce vůbec vzplála.  

Bolševici tvrdili, a tak to bylo jedině správné, historie to potvrdila, že všechna bída hmotná i duchovní, pramenila právě z ekonomické podstaty, z nemilosrdného panství vykořisťovatelských tříd; v tomto ekonomickém klimatu bylo vyloučeno, aby proletariát mohl rozvíjet Hegela; proletariát a všichni zbídačení se neučili z knížek; aby je uměli číst museli zvítězit v socialistické revoluci; učili se ze života.   

V sešitku T.G.Masaryka druhá stať má název Revoluce a bolševici; vyšla ve vánočním čísle Lidových novin, na Štědrý den, 24. prosince 1920; do dubna 1921 vyšla anglicky v l. čísle revue Easter Europe a francouzsky v Revue de Gene've; hned prvými slovy v ní pan Masaryk odbočil od žhavého problému Československa té doby a uvedl:  

"Nechtěl bych už teď o těch posledních událostech mluvit; musel bych se dotýkat určitých případů a osob, a to nechci, protože se věcí zabývá soud. Mohu vám však povědět své mínění o bolševickém názoru na revoluci. Přirozeně budu přihlížet hlavně k bolševismu ruskému, protože jsem se problémem více zabýval. Chci vám svůj názor formulovat souvisle; o věci jsem se napřemýšlel dost a mám potřebný materiál literární pohotově."

V prvé části svého výkladu se zlobil na ruské bolševiky; vytýkal jim, že jsou pro revoluci stůj co stůj; chválil socialisty západní, a zejména sociální demokraty, že se bolševickému tlaku vzpírají; a to přesto, že jsou jimi osočovány; konkrétně se mu nelíbil sám Lenin  a Radek taky, protože se oba věnují Kautskému a Bernsteinovi; Lenin všechny sociální demokraty měl podle T.G.Masaryka zatracovat jako oportunisty a sociální patrioty, že zfalšovali učení Marxovo, udělavše z Marxova revolucionalismu buržoazní reformismu; často jim prý vytýkal strach, osobní zbabělost "a to mužům, kteří s nasazením života bojovali proti carismu, kteří léta strávili ve vězení a v Sibiři", psal T.G.Masaryk.  

Potom připustil, že Marx a Engels věřili na revoluci a na brzkou pohromu kapitalismu v ní; a když prý přišli na svůj omyl, překládali prý vždy revoluci na dobu pozdější, až se konečně své revoluce i revolucionismu vzdali; zato však prý "usilovněji bojovali volebním lístkem, aby se dopracovali ve voličstvu a v parlamentě většiny a jí provedli přechodní diktaturu proletariátu."  

Engels byl prý radikál, opojený ideály revoluce proti absolutismu, jeho ideály byly hodně abstraktní a vyčerpávaly se úsilím o politickou svobodu, v nejkonkrétnější formě o republiku. Znám je prý dopis Engelse Marxovi z roku 1851, v němž revoluci prohlašuje za jev přírodní (Naturphaenomen), řídící se zákony fyzikálními; měl používat výraz "hmotná síla nutnosti" a ostatní, jemu podobné; oba klasici se měli stále více "odchylovat od anarchismu a přijímali stanovisko vývojové, vypracované  revolucionismem a darwinismem vůbec."  

Potom ještě připomněl Engelsův dopis Bersteinovi, kde se měl jasně vyslovit, že socialisté mohou a musí očekávat republiku měšťanskou; "tím hledisko vývojové bylo určitě vyjádřeno," uvedl T.G.Masaryk.  

Celkový přechod Engelsův na taktiku parlamentní nastal v roce 1895; měl to vyjádřit v předmluvě k Marxovým Třídním bojům ve Francii.  

Z Marxe udělal T.G.Masaryk romantika roku 1848, který posuzoval revoluci jinak v prvním svazku Kapitálu než ve svazcích dalších; a hned si vykasal rukávy a plísnil ruské bolševiky: "Nedělají vědecky správně, když se dovolávají Marxe údobí prvého"; potom ještě uvedl dlouhý odstavec německy, aby dokázal, že Marx se zřekl revoluce za účelem pokojného sociálního převratu v Americe, v Anglii a v Holandsku. "Bolševici se tedy dovolávají Marxe a Engelse docela neprávem. Oba se v socialistickém a vědeckém údobí svého vývoje revolucionismu vzdali. Je přímo nedůstojné, jak bolševici názorům Marxovým a Engelsovým vyhýbají a jak je zamlčují - zřejmý důkaz, že opravdu vědeckého uvažování o politice jsou neschopni."  

Není čas, není zde místo pro rozbor, pro polemiku; přejdu ke třetímu článečku pana Masaryka; ten vyšel v Čase 1.ledna 1921, nese název O tak zvané diktatuře proletariátu.  

A byl to, pane, článek řízný; hned v úvodu vytasil tvrzení: "Není to diktatura proletariátu, nýbrž diktatura nad proletariátem." A také to začal hned dokazovat tvrzením:

"Převrat listopadový nevznikl hnutím masovým, nýbrž je dílem vůdců, pracujících v zákulisí a shora… Provedli ho vojskem velmi málo socialistickým a od té doby až podnes opírali se o vojsko. (To vojsko nebylo všechno ani ruské, nýbrž byli v něm žoldáci, sloužící za vysoký plat a výhody.)"   

O vojsku čtrnácti intervenčních států se ani nezmínil, pan Masaryk, ale tvrdil: "Bolševický stát je teroristický…" A to několik hodin po krvavých prosincových událostech v Československu; je toho ještě více, v malém spisku pana Masaryka; zde na oponenturu čas není, ale ukázku "humanistického" antikomunismu jsem pokládal za nutnou, a to proto, že po dobu čtyřiceti let vlády revizionizmu v našem prostředí, byla masám taková pravda v podstatě nepřístupná.

Ještě připomenu trockismus, a revizionizmus jugoslávský. Na jejich charakteristiku zde jsem však „neuvolnil“ místo.

XX.sjezd KSSS

Před časem jsem zpracoval obsáhlejší text, kterému jsem dal název Revizionisté; pod nadpisem jsem uvedl, že konfrontuje období puče, zrady, moci, slávy a pádu Chruščovova revizionizmu se stanovisky klasiků, historickými událostmi a jinými důkazy; snad se mně to i do určité míry zdařilo, ale text svého nakladatele ještě nenašel.  

V současnosti se celkem dost často setkáváme s tvrzením: všechny těžkosti socialismu, dokonce jeho pád se odvíjejí od XX.sjezdu KSSS; to je sice pravda, ale po zkušenostech, získaných  studiem let 1953 až 1964, mohu doložit a v Revizionistech to také dělám, že to není pravda úplně celá; na začátku vývoje zpět - ke katastrofě socialismu - byl puč!; kdy se jeho aktéři domluvili?; to nevím! Pučisté: G.M.Malenkov, L.P.Berija N.S.Chruščov, A.I.Mikojan V.M.Molotov, K.J.Vorošilov, N.A.Bul-ganin a L.M.Kaganovič na veřejnost vystoupili v hodině smrti J.V.Stalina a rozvrátili všechno co mohli v té historické chviličce obsáhnout.  

Ve čtvrtek 5.3.1953 ve 21,5O hod. zemřel J.V.Stalin a již v pátek 6.3.1953 se sešla společná schůze pléna ÚV KSSS, Rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR; společná schůze vůbec nebyla kompetentní rozhodovat o zásadních otázkách strany a přesto úplně rozmetala vrcholné stranické orgány - 25ti členné předsednictvo a 11ti členný sekretariát ÚV KSSS - zvolené 16.10.1952, bezprostředně po skončení XIX.sjezdu KSSS.  

Současně společná schůze úplně rozdrtila organizační a kádrovou výstavbu Rady ministrů SSSR, která do té doby pracovala bez poruch; v ní si pučisté obsadili funkci předsedy, čtyři funkce prvých náměstků předsedy a vedení důležitých ministerstev, rozhodli změnit obsazení funkce předsedy Prezidia Nejvyššího sovětu a jeho tajemníka.  

Před lidem se pučisté zaříkali prohlášením: "Aby nedošlo k žádnému přerušení řízení, považuje Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, Rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR za nutné provést řadu opatření v organizaci vedení státu."   

Tak rozsáhlá opatření neměla stabilizační charakter, byl to hrubý a veřejný puč, zločin na socialismu a to nejen Sovětského svazu, ale celého světa, zatím nedoceněného rozsahu, provedený před očima světového komunistického hnutí, a to za denního světla! 

Potom spiklenci upevňovali své pozice; dělali to jednak zatím skrytou rehabilitací různých elementů, oportunistů, revizionistů antikomunistů a zločinců, prostě všech, kteří se v minulosti svou činností postavili proti socialistické revoluci; kromě toho, získávali i další, nepevné, ti se k nim hlásili již v prvých okamžicích puče, mezi nimi byl například Suslov, pozdější hlavní ideolog a snad na konci své politické avantýry, jeden z těch kdo Chruščova vedl v roce 1964 do zatracení, do telefonu mu měl říci asi toto: "Hned se vrať do Moskvy, čekáme na tebe, už jsme se všichni sešli a poradili se"!; asi tak to bylo, mám to z "druhé ruky", od syna N.S.Chruščova, co je dnes občanem USA; takové občanství ho má chránit?, proč asi?, vždyť byl jen šéfem kanceláře, která konstruovala rakety Sovětského svazu a ty byly lepší než rakety Spojených států!  

Pak přišel buržoazií a revizionisty velebený XX.sjezd KSS; proč ne; již na konci roku 1955 se revizionizmus v Sovětském svazu zorganizoval natolik, že se svou platformou, zatím jemně zastřenou, mohl předstoupit před světovou veřejnost; proto byl předčasně svolán XX.sjezd KSSS; konal se  na konci února 1956.  

Sjezd zahájil N.S.Chruščov a mimo jiné v úvodu bez rozpaků uvedl: "… mezinárodní komunistické hnutí od XIX.sjezdu KSSS ztratilo vynikající pracovníky, a to Stalina, Gottwalda a Tokudu." Potom účastníky sjezdu vyzval, aby jejich památku uctili povstáním; na oficiální části XX.sjezdu KSSS se kult osoby J.V.Stalina neprojednával!  

XX.sjezd KSSS se s velkým zaujetím věnoval otázce forem přechodu jednotlivých zemí k socialismu; smysl této snahy prozradil sám N.S.Chruščov, když uvedl: "Ve Federativní republice Jugoslavii, kde moc patří pracujícím  a společnost se zakládá na společenském vlastnictví výrobních prostředků, se v procesu socialistické výstavby  vytvářejí svérázné konkrétní formy řízení hospodářství a výstavby státního aparátu"; byla to nesmělá, ale přece jen rehabilitace jugoslávskému revizionizmu.   

V hlavním referátu N.S.Chruščov věnoval velkou pozornost otázkám upevňování socialistické zákonnosti; svou péči zdůvodňoval obavami z obnovy pokusů zbytků Berijovy bandy; ale také i zastrašoval, když uvedl: "… v souvislosti s revizí a zastavením četných případů soudního řízení se začala u některých soudruhů projevovat jistá nedůvěra vůči pracovníkům orgánů statní bezpečnosti." Za N.S.Chruščova nikdy nekončící rehabilitace, byla v době konání XX.sjezdu KSSS na jednom ze svých mnoha vrcholů; ortodoxní kádry strany, v této době, však nebyly zcela pasivní ke  zrádné činnosti; to potvrzuje právě uvedený výrok N.S. Chruščova.  

Jeden z hlavních útoků XX.sjezdu KSSS na podstatu socialismu je nutno vidět v otázce hmotné zainteresovanosti; ani tato část zrady nebyla přijímána s pochopením, které vyžadoval N.S.Chruščov; proto v referátu uvedl: "Na půdě utopistických  představ se začal zakořeňovat opovržlivý postoj k socialistické zásadě hmotné zainteresovanosti pracovníků na výsledcích vlastní práce."

My z praxe víme, že hmotná zainteresovanost, v provedení N.S.Chruščova, odbourala socialistickou zásadu odměňování podle množství a kvality práce, přinesla do ekonomiky  kapitalistickou filozofii zisku a  zavedla velké finanční požitky pro aristokraty, kteří se začali dělnické třídě odcizovat; tím se vytvořily podmínky pro třídní polarizaci socialistické společnosti; v tom je nutno vidět hlavní, řekl bych rozhodující "přínos" XX.sjezdu KSSS. Je to širší tematika a nedá se zde probrat celá; každopádně, na cestě k socialismu se "nůžky" hmotného rozdílu mezi společenskými skupinami, musejí zavírat a ne rozevírat; stále se rozevírající "nůžky" zde byly, to nelze překonat frází; ani termín "reálný socialismus" stále se rozevírající "nůžky" nepřekoná; hlouběji i když ne zcela vyčerpávajícím způsobem, o tom pojednávám v Revizionistech.

Tato kapitola byla některými recenzenty přijata s výhradami; v létě roku 1995, při recenzi brožury Zradili nás, kterou jsem připravil k tisku a která se této problematiky také dotýká, se našel i takový, který ji prohlásil za zcela zcestnou; ale nevyvracel ji,  "jen" ji odmítl urážkou; ta problém neřeší, neodstraní, nepřekoná!; otázka třídní polarizace se musí teoreticky pochopit. ("… s odstraněním třídních rozdílů zmizí sama sebou veškerá sociální a politická nerovnost, která z nich vzniká." K.Marx Kritika gothajského programu, Spisy, sv. 19, str.55.; sociální a politická nerovnost nemizela, naopak, sociální a politické rozdíly se ve společnosti stále zvětšovaly! nepatrně, ale soustavně!; to byla jedna z hlavních příčin tichého, ale zákonitého pádu reálného socialismu!)  

Mnoho energie věnoval XX.sjezd KSSS mírové koexistenci a mírové spolupráci dvou, proti sobě stojících politických systémů; Leninovo kdo z koho se do Chruščovem propagované leninské mírové politiky jaksi nevešlo.

Revizionisté svá stanoviska nezdůvodňovali; a když k tomu přistoupili, hned byl patrný jejich podvod; bylo tomu tak dvakrát v otázce leninského pojetí míru.

Jednou, když vedoucí redaktor listu Pravda P.A.Saťukov na XXII.sjezdu KSSS, se snažil z Leninovy koncepce, pojednávající o možnosti vítězství socialismu v jedné zemi, v rozporu s logikou zdravého rozumu, dokázat, že V.I.Lenin tu měl na mysli trvalý mír mezi státy různého společenského řízení; a to přesto, že v této stati V.I.Lenin uvedl:

"Nerovnoměrnost ekonomického a politického vývoje je bezpodmínečným zákonem kapitalismu. Z toho vyplývá, že je možné vítězství socialismu nejprve v několika málo zemích nebo dokonce v jedné, jednotlivé kapitalistické zemi. Vítězný proletariát této země by se po vyvlastnění kapitalistů a zorganizování socialistické výroby ve své zemi, postavil proti ostatnímu kapitalistickému světu, získával by na svou stran utlačované třídy jiných zemí, podněcoval by je k povstání proti kapitalistům, a kdyby bylo zapotřebí, vystupoval by vojensky proti vykořisťovatelům a jejich státům…" (V.I.Lenin, Spisy, sv.21, str.343 - 347)

Podruhé z V.I.Lenina dělal pacifistu jeden z nejlépe ideologicky připravený sovětský revizionista, B.N.Ponomarjov; ten, jako vedoucí jedenáctičlenné skupiny doktorů historických věd, určené ke zpracování dějin KSSS, na obhajobu závěru XX.sjezdu KSSS, nechal do nich uvést:

"Již v roce 1922 Lenin navrhl, aby byla z návrhu prohlášení sovětské delegace na janovské konferenci vyškrtnuta slova, že 'naše pojetí dějin … předpokládá nevyhnutelnost nových světových válek'." (Dějiny KSSS, Svoboda, 1975, str.538)

Podrobnosti nám však ukáží, že tomu bylo zcela jinak. Tak především: nejedná se o veřejný výrok V.I.Lenina, ale jen o strojopis, který pořídila sekretářka jako neověřený telefonický vzkaz V.I.Lenina V.M.Molotovovi; v něm je mimo jiné uvedeno:

"V materiálu soudruha Čičerina, který má název Podklady pro první projev na konferenci, navrhuji tyto změny: … 2. …osmá a devátá řádka zdola - rozhodně vypustit jakoukoli zmínku o 'nevyhnutelném násilném převratu a o nevyhnutelnosti krvavého boje' a místo toho říci jenom to, že my komunisté se neztotožňujeme s názory pacifistů, což je z komunistických tiskovin dostatečně známo, ale protože jsme sem přijeli jako obchodníci, považujeme bezpodmínečně za svou povinnost všemožně podporovat jakýkoli pokus a pokojné řešení sporných otázek. 3. Na téže straně, druhá a třetí řádka shora - rozhodně vyškrtnout slova, že naše 'pojetí dějin zahrnuje použití násilných opatření'. 4. Druhá strana, druhá a třetí stránka shora - rozhodně vyškrtnout slova, že naše pojetí dějin nutně předpokládá nevyhnutelnost nových světových válek. V žádném případě taková silná slova nepoužívat, neboť by to znamenalo nahrávat nepříteli. Omezovat se jenom na upozornění, že názory komunistů se nekryjí s názory takových pacifistů, jako jsou státy, se kterými začínáme jednat, nebo státníci typu Hendersona, Keynese atd., ale protože chceme uzavřít hospodářskou dohodu, považujeme za svou povinnost učinit všechno, co je v našich silách, pro co nejúspěšnější splnění alespoň jisté části tohoto pacifistického programu." (V.I.Lenin, Sebrané spisy, sv.45, Svoboda, Vydání II., 1989, str.93 a 94)

Nejednalo se o koncepční stanovisko, ale o taktický postoj při jednom a to obchodním jednání s kapitalistickými pacifisty, jednalo se o snahu co nejúspěšnějšího splnění pacifistického programu; konsorcium revizionisticky orientovaných vědců, kteří obchodovali s leninskými axiómy, z něho udělalo všeobecně platný ideologický zákon komunistů.

Zásada kolektivního řízení. Kolik z tohoto umělého a protileninského pojmu vytloukl N.S.Chruščov politického kapitálu? Mnoho! Jím si vytvářel politické klíma ke svému tajnému projevu o kultu osobnosti J.V.Stalina. Byl to sjezd  dobré režie.

V Revizionistech jsem také uvedl: "K.Marx a B.Engels v Manifestu… slavnostně prohlásili: 'Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly…' A N.S.Chruščov utekl se svým kultem osobnosti J.V.Stalina do podzemí, aby na tajném zasedání delegátů XX.sjezdu KSSS, tedy na shromáždění vysloveně frakčním - mandát delegátům zanikl v okamžiku oficiálního skončení sjezdu, připravil další kolo protistranické, protikomunistické štvanice, další kolo rozsévání revizionizmu;:

V projevu sice N.S.Chruščov útočil jen  na osobu J.V.Stalina, ale v podmínkách vypjatých třídních vztahů tím napadal samu podstatu socialismu; těžké důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat; ještě v roce 1956 se zakymácela Německá demokratická republika, v Polsku tekla krev a padaly tam životy, v Maďarsku vzplála kontrarevoluce a způsobila řež, jaká se v dějinách třídních srážek vyskytuje jen ojediněle; i ve vzdálené Číně vystoupila buržoazie se svou kontrarevolucí;

Noční projev N.S.Chruščova proti osobě J.V.Stalina, vyslovený před delegáty XX.sjezdu KSSS, jenž se nestal součásti protokolu sjezdu a komunistické hnutí o něm nebylo oficiálně informováno, západní agentury však informovány byly, způsobil světovému komunistickému hnutí těžkou a nezhojitelnou ránu;   nebylo proti ní obrany a to především proto, že zakrátko, v rozporu se skutečností, jak je tomu u revizionizmu naprosto běžné, byla vydávána za akt XX.sjezdu KSSS a nikdo proti tomuto podvodu nevystoupil; mlčela i KS Číny – tehdy, v nových podmínkách ještě nezorganizovaná, nesjednocená.

 V záhlaví  kapitoly "XX.sjezd KSSS - výron zrady", v textu Revizionisté, je uvedena stať, proslovená J.V.Stalinem na VII. zasedání EKI. Řekl v ní: "Jsou třídní nepřátelé, kteří se nesmiřují se sovětskou mocí a snaží se ji svrhnout stůj co stůj. Jsou i takoví třídní nepřátelé, kteří se tak či onak smiřují se sovětskou mocí. Jsou nepřátelé, kteří se snaží připravit podmínky ke svržení diktatury proletariátu… Jsou i takoví nepřátelé, kteří spolupracují se sovětskou mocí a bojují proti těm, kdo usilují o její svržení; spoléhají při tom, že diktatura proletariátu bude pozvolna ochabovat, degenerovat a že potom vyjdou vstříc zájmům nové buržoazie." (J.V.Stalin, Spisy, sv.9, str.77)

To bylo v roce 1937, v době konání EKI přesné, pregnantní vyjádření; síly, čekající na svou příležitost, byly poslušné. Ale jen do doby zrodu své šance; konkrétně, do XX.sjezdu KSSS; v Revizionistech o tom podávám důkazy v kapitole, která nese název: "II.sjezd spisovatelů - prvý revizionistický plod XX.sjezdu KSSS v Československu"; v úvodu této kapitoly uvádím poměrně dlouhý odstavec, kterým na alegoriích pateticky charakterizuji stav vědomí některých spisovatelů; takto laděná úvaha končí prozaickým prohlášením: "Pochopitelně, obavy zasáhly především souběžce, kteří se socialisticky angažovali. A to byli i někteří spisovatelé. Proto se rychle převlékali a začali hrát jiné role. V Československu dostali k tomu jedinečnou příležitost na II. sjezdu spisovatelů." A také ji plně využili; lidé třídně nepevní snadno odloží charakter; přesvědčili jsme se o tom vždy když dějiny odbočily; známá, vzletně vyjádřená teorie K.Čapka o věrnosti působí přesvědčivě, ale pravdivá není, neposuzuje lidi podle třídního hlediska; po vítězství proletářské revoluce jen některý maloměšťák zůstal věrný své třídě, naprostá většina z nich přeběhla bez uzardění k proletariátu a do její strany; tam dobrovolně, ale jen formálně převzali komunistickou ideologii a v podstatě obětavě plnili běžné, každodenní okrajové úkoly; jejich následující generace je v jejich politickém zaměření "věrně" následovala; tak ve straně postupně rozkládali bolševickou revolučnost; za otřesů, například v roce 1968 nebo v roce 1989, v úprku přešli na stranu antikomunismu; jen třídně zakaleni a pevně orientovaní na diktaturu proletariátu, zůstanou marxismu - leninismu věrni za všech okolností.  

Jednota pučistům z hodiny smrti J.V.Stalina nevydržela dlouho;. ještě v roce jejich prvého veřejného vystoupení, v roce 1953, nechali popravit L.P.Beriju kádrová bouře, rozpoutaná uprostřed roku 1957, smetla Malenkova, Kaganoviče a Molotova. Později,  ale potichu se propadl do zatracení Bulganin (Potichu proto, že jeho funkci - předsedy Rady ministrů SSSR - se rozhodl převzít sám velký a nyní již největší N.S.Chruščov); na XXII.sjezdu KSSS, s těžkou potupou, byl odvržen Vorošilov; jen Chruščov s Mikojanem si zůstali věrni; s ohledy je zlikvidovala nová, glazé generace revizionistů; bylo to v závěru roku 1964.  

Za vrchol zrady pokládám usnesení XXII.sjezdu KSSS; přijal program, ve kterém bylo veřejně vyhlášeno: likviduje se diktatura proletariátu, zavádí se všelidový stát, strana přestává být dělnickou, ale všeho lidu, tedy i těch třídních nepřátel, o kterých mluvil J.V.Stalin na VII. Kongresu EKI.  

Pak se uprostřed roku 1963 projednával dopis Ústředního výboru komunistické strany Číny, ve kterém je mimo jiné uvedeno: 

"Co se stane, bude-li na půli cesty oznámeno, že diktatura proletariátu již není nutná? Není to v rozporu s učením Marxe a Lenina o státu diktatury proletariátu? Neumožňuje to šíření této nákazy, tohoto moru, který socialismus zdědil po buržoazii? Jinými slovy, vedlo by to k nesmírně vážným důsledkům a naprosto znemožnilo jakýkoli přechod ke komunismu.  

Může existovat všelidový stát? Je možné nahradit stát diktatury proletariátu 'všelidovým státem'? To není otázka vnitřních záležitostí té které země, ale základní problém ztělesňující univerzální pravdu marxismu - leninismu.  

Podle názorů marxistů - leninovců neexistuje nic takového jako netřídní stát nebo nadtřídní stát.  Pokud zůstane stát státem, bude mít třídní charakter. Pokud bude existovat stát, nemůže být státem všelidovým. Jakmile se stane společnost beztřídní, přestane existovat stát… Nesnaží se někdo nahradit stát diktatury proletariátu státem jiného charakteru? Je-li tomu tak, není to nic jiného než veliký historický krok zpět.  

Proletářská strana je jedinou stranou schopnou reprezentovat zájmy všeho lidu, může tak učinit právě proto, že představuje zájmy proletariátu, jehož myšlenky ztělesňuje. Může vést  všechen lid, neboť proletariát se může emancipovat jedině emancipací celého lidstva, neboť sama povaha proletariátu umožňuje jeho straně přistupovat k problémům z hlediska jeho současných i budoucích zájmů, neboť strana je bezmezně věrna lidu a je prodchnuta duchem sebeobětování. Z toho pramení její demokratický centralismus a železná kázeň. Bez takové strany je nemožné udržet diktaturu proletariátu a reprezentovat zájmy všeho lidu.  

Co se stane, oznámí-li se na půli cesty, před dosažením vyššího stadia komunistické společnosti, že se proletářská strana stala 'všelidovou stranou' a zavrhne se její proletářský charakter? Neodzbrojuje to proletariát a všechen lid organizačně a ideologicky, nerovná se to napomáhání obnově kapitalismu?"

Důrazně hovořili čínští soudruzi i o sovětském boji proti kultu osobnosti J.V.Stalina; jeho jméno sice neuvedli, ale princip nenechali stranou a prohlásili:  

"… závažnější je skutečnost, že pod záminkou 'boje proti kultu osobnosti' se jisté osoby hrubě vměšují do vnitřních záležitostí bratrských stran a bratrských zemí a nutí ostatní bratrské strany změnit vedení, aby tak mohly těmto stranám vnutit svou vlastní chybnou linii. Co je to jiného než velmocenský šovinismus, sektářství a rozkolnictví? Co je to jiného než podvratná činnost?"  

Tak to bylo jen několik částí z dopisu ÚV Komunistické strany Číny; sovětští revizionisté odpověděli arogancí a dalším zvyšováním napětí ve vzájemných vztazích. 

Z á k o n i t ě  musel přijít den pravdy čínských komunistů; reálný socialismus, produkt revizionizmu a zrady se  z h r o u -
t i l ; tak zanikly výdobytky mnoha generací revolucionářů.

Avanturismus N.S.Chruščova plodil ustavičné reorganizace; zde připomenu tu, která vstoupila do dějin jako vrchol nesmyslu: ve smyslu usnesení plenárního zasedání ÚV KSSS z listopadu 1962, byly reorganizovány stranické orgány podle takzvaného výrobního principu; ve většině oblasti a krajů byly vytvořeny dvě samostatné stranické organizace - průmyslová a také zemědělská - s vlastními vedoucími orgány; vesnické okresní orgány byly zrušeny a nahrazeny stranickými výbory výrobních kolchozních a sovchozních správ; v ústředním výboru KSSS a v ústředních výborech komunistických stran svazových republik byla vytvořena dvě byra - jedno pro řízení průmyslu a druhé pro řízení zemědělské výroby; podle struktury stranických orgánů se reorganizovaly i orgány sovětů, Komsomolu a odborů; samozřejmě, brzy muselo dojít k důsledkům; ty jen urychlily již před tím vzniklou ztrátu dynamiky růstu produkce v Sovětském svazu; bylo to poprvé v jeho historii; i za Velké vlastenecké války, kdy ohromné oblasti padly do rukou nepřítele a kdy země strádala pod údery vojenského napadení, rostl objem produkce SSSR.

Na lid Sovětského svazu dolehla nouze, začal se blížit hlad; i v Československu jsme pociťovali nouzi v mnoha směrech, maso se prodávalo v malých porcích jen jednou týdně, másla byl nedostatek, chybělo mléko, lid strádal i nedostatkem průmyslového zboží.

Společenství socialistických států bylo rozrušeno, V Polsku i v Maďarsku, právě tak jako v Sovětském svazu, stáli v čele strany a státu zanícení a aktivní revizionisté, v Rumunsku sílily odstředivé tendence, v Bulharskou vládla neurčitost, Německá demokratická republika zůstávala politickým problémem, v Československu byl devótní vůdce, Antonín Novotný, zamilovaný do osoby N.S.Chruščova, bránil ji i v době jejího pádu z neobyčejně vysokého postavení.

Za tohoto stavu byl avanturismus N.S.Chruščova již neudržitelný; proto byl v říjnu 1964 odvolán ze svých funkcí a to právě tak jak se do nich dostal - pučem!; revizionisté jinak jednat ani neumějí; k N.S.Chruščovovi byli však jemní, ohleduplní; pochopitelně, byli za jeho avantýry plně spoluodpovědní; proto nápravu prováděli nedůsledně a především bez politického, hlavně bez třídního zhodnocení příčin, které tak vážný stav způsobily.

Musím se vrátit Československa, do roku 1963, to jest do doby, kdy tento neudržitelný a nepochopitelný, v některých případech dokonce přímo směšný stav vrcholil a kdy všechny směry antikomunismu, žijící v tu dobu především mezi inteligencí, se aktivovaly; jádrem jejich vedení se stal Svaz československých spisovatelů, a ten, na konci května 1963, uspořádal svůj III.sjezd; zdržím se u něho; abych zaručil hodnověrnost, milý čtenáři, podstatně omezím své komentáře a budu tě, pokud to bude jen trochu možné, informovat především citáty z projevů  diskutujících.

Začnu projevem prvního tajemníka SČSS Ivana Skály; byl to básník mého politického mládí, škoda, rád bych se pokochal rozborem jeho literární tvorby, ale stal jsem se politikem a jen z politického hlediska se dotýkám otázek spisovatelů, ty pohříchu byly více politické než literární, literární prostředí bylo pro některé spisovatele jen velmi vhodná startovací rampa antikomunismu, proto právě na politickém podkladě se setkáváme, tedy bojovně, politika to je boj, to je nemilosrdný boj, tento její charakter je zvlášť patrný, když se nezakrývá její třídní podstata; ale pozor, každá politika je třídní a to z toho prostého důvodu, že jiná být nemůže(!); je to laciný argument, že, ale používám ho jen v tomto místě, později se ještě k této otázce vrátím a rozeberu ji důkladněji.

I.Skála v úvodu mluvil pateticky o umění, o dějinách, o prostém člověku, o jeho zápasech s kapitalismem, o hrobech těch kdo padli pod četnickými kulkami, v mučírnách gestapa i o hrobech krasnoarmějců, o patosu partyzánských bojů ve slovenských horách, o budování, o prvních nadšených, překotných a střemhlavých krocích budovatelů, o létech zrání, "kdy jsme dorůstali svých úkolů, kdy nejednou úkoly přerůstaly nás, kdy v nás často bylo více víry než poznání a připravenosti. Jsou to léta vítězství i proher, hledání i nalézání i omylů, nadšení i únavy…", uvedl I.Skála.

Potom pokračoval: "Jestliže na XII.sjezdu KSČ řekl s.Novotný, že 'v naší vlastní praxí se plně potvrzuje správnost jedné ze základních pouček  programu KSSS o tom, že diktatura proletariátu, jakmile splní své historické poslání, to znamená potlačí odpor vykořisťovatelských tříd a odstraní tyto třídy, organizuje výstavbu socialismu a zajistí jeho úplné a definitivní vítězství - přerůstá ve všelidový stát - také u nás vede vývoj socialistické státnosti od proletářské demokracie k demokracii všelidové', pak za tímto zjištěním se nám vynořuje konkrétní podoba člověka, přetvářejícího na různých úsecích práce svoji zemi a sebe v ní…" ,

Bože, jak to všechno zašmodrchal I.Skála, ale buďme přísní, ale i spravedliví, on to převzal od autorit, a ne malých, od XXII.sjezdu KSSS, tam to bylo přece slavnostně vyhlášeno i když trochu jinak, ale vyhlášeno to bylo, diktatura proletariátu byla, v souladu s již dosaženou skutečnou skutečností, odvolána, proč ne, už dávno před XXII.sjezdem KSSS byli "socialističtí" aristokraté, lidově - papaláši - vládnoucí třídou, to oni prováděli diktát, dokonce i XXII. sjezdu KSSS.

Dělníci se stali v nové situaci poslední, nejméně zaopatřenou třídou; a nemohlo tomu být jinak, neboť aristokraté, v důsledku účinnosti hmotné zainteresovanosti, byli stále bohatšími a družstevníci, ti se stali majiteli ohromného množství výrobních prostředků, tak se v podstatě stali kapitalisty a ještě dostávali neobyčejně vysoké státní dotace, vedle toho prodávali přebytky ze svých, stále se zvětšujících záhumenků; to všechno musela dělnická třída zaplatit, a jak jinak než snížením své úrovně a to až na samou, ještě únosnou, ale již krajní mez; z takové pozice se nedá vládnout, kromě toho, usnesení XXII.sjezdu KSSS bylo i v tomto ohledu, některými stranami mezinárodního komunistického hnutí, kritizováno; sovětští revizionisté na to museli reagovat; mohla být jejich reakce jiná než revizionistická?; ne nemohla!; proto místo zrušené diktatury proletariátu vyhlásili, až po XXII.sjezdu KSSS, jako náhradní pojem, vedoucí úlohu dělnické třídy; tento pojem nikdy nespecifikovali, byl to únik revizionistického charakteru, únik do záhuby a to doslova do záhuby; v Československu se socialismus zhroutil, úplně se zhroutil dvakrát!, a stále nejsme ochotni se z takových otřesů poučit a jen si lžeme lichotkami, jenž vychvalují jakýsi reálný socialismus, je to nepochopitelné, ale pravdivé; zdá se ti, milý čtenáři, že zbytečně mentoruji bývalé, dnes již sice zaniklé autority, vůbec ne, přečti si stanoviska klasiků, které jsem pro tebe vybral z jejich bohatého odkazu, zde jsou:

"Učení o třídním boji, které Marx aplikoval na otázku státu a socialistické revoluce, vede nutně k uznání politického panství  proletariátu, jeho diktatury, tj. moci nikým nesdílené a opírající se bezprostředně o ozbrojenou sílu mas. Svržení buržoazie je možno provést jedině tak, že proletariát bude přeměněn v panující třídu, která bude s to potlačit nevyhnutelný, zoufalý odpor buržoazie a zorganizovat všechny pracující a vykořisťované masy pro novou soustavu hospodářství.

Proletariát potřebuje státní moc, centralizovanou organizaci moci, organizaci násilí jak k potlačení odporu vykořisťovatelů, tak k vedení obrovské masy obyvatelstva, rolnictva, maloměšťáctva a proletářů při 'uvádění socialistického hospodářství do chodu…

'Stát, tj. proletariát zorganizovaný v panující třídu' - tato Marxova teorie je nerozlučně spjata s celým jeho učením o revoluční úloze proletariátu v dějinách. Dovršením této úlohy je proletářská diktatura, politické panství proletariátu…" (V.I.Lenin, Stát a revoluce, Spisy, sv.25, str.424 - 505)

Třídy, stále existující, se chovaly zdrženlivě, ale jen do doby, než jim dal XX. a později XXII.sjezd KSSS příležitost.

Ve spisovatelském prostředí byl jednou z jejich prvních obětí sám I.Skála; byl skandalizován již na II.sjezdu SČSS, který se konal jen několik dnů po skončeni XX.sjezdu KSSS; snad, aby se zavděčil, ve svém referátu na III.sjezdu SČSS, ve značném rozsahu, z mnoha pohledů, vedl rozhodné a odsuzující výtky kultu Stalinovy osobnosti; jak poznáme, nezavděčil se, bezbřehou demokracii, kterou dal XX.sjezd buržoazii, nemohli její agenti, vystupující v rolích spisovatelů, pustit z ruky; říci však, vzplál třídní boj, ne, to nelze říci, neboť proti nastupujícím silám v podstatě nikdo účinný boj neorganizoval, samostatní jednotlivci, jenž proti nim přece jen vystoupili, neuměli jejich záměry demaskovat jako třídní útok na socialismus; bylo to také dost obtížné, agenti nepoužívali ostrou řeč, své skutečné záměry halili, vyjadřovali se vzletně, v alegoriích, pokud zaútočili, tak většinou jen jedním "výstřelem", nebo byli neadresní - neuvedli jméno osoby, kterou kritizovali způsobem  vhodným k odsouzení.

Úroveň úvodního vystoupení I.Skály, co k němu mohu říci, nejsem literárním odborníkem, do sjezdových dokladů se dívám jen z politického zájmu a v tomto ohledu mohu o něm říci: byla to nekončící invaze proti osobě J.V.Stalina, byla to procítěná, horoucí služba revizionizmu, byl to obsáhlý, zdálo se, že snad nekonečný patos zradě XX.sjezdu KSSS, ale to všechno, s čím I.Skála vystoupil, uspokojení antikomunistům nepřineslo, ti již dávno posunuli svoje cíle mimo oblast citů a vrhali se na vybrané jednotlivosti, kde měli šanci se prosadit v rozhodné přípravě na likvidaci socializmu v Československu… … …