Literatura – aréna zrady a porážek revizionizmu

J.Karne

Žít ve společnosti a být na společnosti nezávislý není možné. Svoboda buržoazního spisovatele, malíře či he­rečky je jen zastřená (nebo pokrytecky zastíraná) zá­vislost na peněžním žoku, na podplácení, na vydržo­vání. (V.I.Lenin, Stranická organizace a stranická li­teratura)

     Arabské přísloví říká: "Všechno je jinak!" Neznám inter­preta českého znění arabského přísloví, nevím zda se odvolával na věruhodný pramen; dokonce ani nevím kde a kdy jsem tento text četl. Vím jen, že vše co bylo řečeno nebo napsáno o XX.sjezdu KSSS, co bylo tvrzeno s odvoláním na jeho závěry, bylo téměř ve všech případech jinak.

     Problematické "jinak" platí i o tom, co nám 23.2.2002 řekl Jan Fojtík na jednání rady Dialogu o výroku, proneseném Mila­nem Kunderou v roce 1967 na IV.sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ten měl říct, podle výroku Jana Fojtíka, jak je i uvedeno v listovce z rady Dialogu, že jsme byli po druhé svě­tové válce uloupeni Evropě. Vycházím-li však z Protokolu sjezdu spisovatelů (Československý spisovatel, Praha, 1968, str. 24), pak musím uvést: M.Kundera, když dokončil svůj kra­tičký, oficiální zahajovací projev, tak již jako prvý diskutu­jící, který se pro každé jednání vybírá s úmyslem, aby udal tón a ideové zabarvení ostatních,  po něm následujících, pro­hlásil:

     "České písemnictví mělo ještě převážně lyrický ráz, teprve se rozbíhalo a nic nepotřebovalo víc než dlouhý, klidný a sou­vislý čas. Přerušit v této chvíli vývoj tak křehké kultury nejdříve okupací, vzápětí stalinismem, dohromady téměř na čtvrt století, izolovat ji od světa, zredukovat její mnoho­četné vnitřní tradice, která hrozila odsunout český národ znova a definitivně na kulturní periferii Evropy…"

     A to byla pregnantní řeč XX.sjezdu KSSS; takovou filozofii vyznával ještě v roce 1990 Ing.M.Štěpán,Csc., který ve své knize Zpověď vězně sametové revoluce, uvedl:

     "Trauma mělo a má jednoznačnou diagnózu: srpen 1968. A tady bych se na chvíli pozastavil. Jako studenti jsme museli opakovat historicky nesmyslnou frázi o tom, že 'bez Velké říj­nové revoluce bychom neměli 28.říjen 1918'. Nemíním se plést do řemesla historikům, kteří patrně zváží a shledají lehkým tento výrok, který se mi zdá smysluplné opravit tak, že 'bez 21.srpna 1968 neměli bychom 17.listopad 1989'… aby se došlo k 17.listopadu, byla třeba dvacetiletá cesta, jejíž milníky, mezníky, štace a křižovatky se jmenovaly neostalinismus a ne­tolerance… (str.14)… Za politické procesy jsme zaplatili pří­liš vysokou cenu. Ať to byly monstrprocesy padesátých let nebo to, co se odehrálo v posledním 'konsolidačním' dvacetiletí; (str.52) … co se děje připomíná ty nejhorší praktiky Komin­terny; (str.59)… Co je smutné, pohlížíme-li na svou čtyřiceti­letou minulost? Příprava procesů spočívala, mimo jiné, v tom, že vyžadovala, aby se veřejné mínění připravovalo na politický proces z jednoho centra. A to přesně v tom rozsahu, v jakém měl proces pokrýt republiku. Samozřejmě míra byla jiná při cause Slánský et consortes a jiná v případě, který sotva pře­sahoval rámec kraje či okresu, ale metoda se neměnila. Lidé museli být přesvědčeni, že proces je z těch nebo jiných důvodů nutný, že v podstatě soud hájí jejich zájmy a že rozsudek, předem připravený a schválený, což se sice neříkalo, ale všichni to stejně věděli, musí přijmout. A to pokud možno s nadšením pro orgány justice a opovržením k těm, kdo stanuli na místě obžalovaných…" (str.71) M.Štěpán, ve funkci vedoucího tajemníka Prahy, orientoval svou politickou  koncepci tak, aby se vytvořila jednotná fronta prosocialistických sil sestavená bez ohledu na stranickou příslušnost, nynější nebo minulou; šlo mu o to, aby získal "muže z ulice"… (str.17)… V květnu 1989 potom předložil návrh předsednictvu ÚV KSČ, charakterizo­vaný názvem: Kultura, přestavba a demokracie. Podle něho to byl podklad k zahájení dialogu. (S kým? Se silami buržoazie? Asi?  Nebylo jiných!) Lenin však předpokládal, že po vítězství pro­le­tářské revoluce bude vládnout diktatura proletariátu. Ale ta oficiálně propadla na XXII.sjezdu KSSS do klatby, neoficiálně tam skončily všechny revoluční odkazy klasiků ko­munistického hnutí.

     M.Štěpán se v celé knize ani jednou nedovolával K.Marxe, B.Engelse nebo V.I.Lenina. Tím méně pak J.V.Stalina, který do­kázal jejich odkaz realizovat - budovat a po světě rozšiřovat.    Celá kniha M.Štěpána je průkazným důkazem, že on, mimo­řádně protěžovaný jedinec, neovládal ani minimum ze základů marxismu – leninismu. To nepřekvapuje. Poznal jsem absolventa vysoké stranické školy, který studium ukončil s červeným diplo­mem, ale až před krátkým časem, celkem náhodou a jen z mého náhodného výroku, se poprvé setkal s pojmem "historická mise dělnické třídy". Věřit se tomu nechce, ale je to pravda! Dů­sledky čty­řiceti let panství revizionizmu jsou otřesné! Budiž však "mému" soudruhovi omluvou to, že je jediným z těch co znám, jenž se po vítězství buržoazie spontánně proletarizo­val.

     Revizionistická orientace politiky komunistických stran po XX.sjezdu KSSS, stvrzená a prohloubená závěry sjezdu dvaadva­cátého, ne že dávala protisocialistickým silám možnost proti­socialisticky vystupovat, ale ona je k tomu přímo vybízela. I tím, že jim zaručovala jejich osobní bezpečí. Vždyť strana byla všelidová, stát byl všelidový, tedy jejich, intelektuálů, stále více přilehajících k buržoazii, kteří, jak si mysleli, jsou jediní, kdo je schopen manipulovat s prostým lidem, kdo je schopný sladkými řečmi získat pro své dílo zkázy rozhodu­jící sílu, milionové masy prostého lidu.

     Proto na IV.sjezdu spisovatelů vůbec nešlo jen o výrok Kunderův, to byl jen střípek v důkladné koncepci průzkumu bo­jem, jakým skutečně IV.sjezd spisovatelů byl, generální zkouš­kou, nutnou před přímým střetem buržoazních elementů se zbyro­kratizovanou administrativou ještě socialistického státu,  zcela neschopnou  bránit socialismus i kdyby snad přece jen chtěla. Buržoazie, to byla síla, která měla v rukou – zjedno­dušeně, ale po pravdě řečeno - ideologii XX.sjezdu KSSS. V tu dobu se již jednalo jen o socialismus jako politický systém! Literární otázky byly jen pláštíkem, některým z diskutujících již zcela nepotřebným, zbytečným, jejich zteč zbytečně rozměl­ňujícím pláštíkem!

     Vždyť posuďte. M.Kundera, kryt "myšlenkovou clonou" XX.sjezdu KSSS, a zaměřením Literárních novin, kde nacházel záštitu, útočil na podstatu celé historie komunistického hnutí. Mistrovsky volenými tématy, mistrovsky formulovanými útoky vyvolával nedůvěru ke komunismu. A to jak k tomu minu­lému, tak i tehdejšímu, v roce 1967 současnému, který byl v tu dobu již jednoznačně revizionistický. A to v projevu snad ho­dinovém.

     Na této úrovni, s takto vyhraněnou politickou orientací, vystoupili na sjezdu ještě i Liehm, Vaculík a Klíma. Mezi ně patřil i Kohout, ten sjezdu, se souhlasem celého pléna, pře­četl dopis Solženicyna.

     Sílu argumentu tlumil Ed.Goldstücker ujištěním, že jeho obsah se nestane součástí sjezdového protokolu, neboť, jak uvedl, týká se Svazu sovětských spisovatelů. Ale prohlásil: "Náš sjezd dostal telegram z Mnichova…, aby sjezd intervenoval za uvězněného J.Beneše a prosadil plnou vahou spisovatelů i rehabilitaci spisovatelů odsouzených v padesátých letech." Jak dojemné, jak prosté od Golstückera, o kterém Geminder před se­nátem státního soudu, řekl: "… i Goldstückera jsme prosadili na odpovědné funkce v zastupitelských úřadech republiky na zá­padě… tito lidé byli vesměs nepřáteli lidově demokratického zřízení" a R.Černý ve své knize Exprezident, díl I., Orego, l998, o něm nechal mluvil A.Novotného. Ten uvedl: "Eduard Goldstücker byl prvním vyslancem čs.republiky v Izraeli… Když byl z této funkce po roce 1950 odvolán, varoval na schůzích a přednáškách, že největší nebezpečí ohrožující socialistický tábor je sionismus… roku 1952 napsal studii o 'sionistickém nebezpečí' a tento materiál se stal konkrétním obviněním řady osob v tom smyslu, že byli účastníky Slánského a Šlingova sio­nistického spiknutí." (str.108) "… ale skutečným generálním svědkem proti ostatním obžalovaným je profesor Golstücker. Z vlastní iniciativy vypracovává udavačský dokument… V roce 1968 omlouvá svoji tehdejší vinu argumentem: 'Nesnášel jsem fyzic­kou bolest!' Orgán, který pana profesora vyšetřoval: 'Nesmysl! Nikdo je nepotřeboval nutit! Předháněli se mezi sebou… A vo­lali nás z vlastní vůle pokaždé, kdykoliv si vzpomněli na další fakta. Nejhlavnější starostí prof.Goldstückera v roce 1968 bylo nás vyhledat a snažit se zajistit 'vynechání naší paměti' z doby, kdy jsme je vyslýchali." (str.110)

     Ostatní diskutující spisovatelé, až na Alexeje Pludka, vy­stoupili v duchu svých ideových idolů, s útoky proti socia­lismu; pochopitelně, lišili se mezi sebou zaměřením, hlavně důrazem síly.

     Leč závěr sjezdu nepotvrdil dominantní postavení diskutu­jících. Iniciátoři protisocialistického zaměření sjezdu byli schopni ovlivnit jeho diskusi, ale nedokázali zmanipulovat všechny spisovatele, přítomné na sjezdu.

     To prokázal závěr sjezdu, kdy se rozhořel boj o pozice v ústředním výboru Svazu. Nejdříve vystoupil Pick a navrhl, aby na kandidátku byli připsáni Vaculík, Kohout, Havel a Klíma; nejsilnější muži buržoazní orientace.

     Doplnil ho Kliment návrhem, aby místo Skály byl navržen Kolář a aby Uhde byl převeden z kandidátů mezi navrhované členy ústředního výboru, místo Šuleře. Kliment v novém vystou­pení zdůraznil potřebu kandidátku rozšířit o Havla, "jako před­stavitele určitého typu literatury". Havlovu kandidaturu  pod­pořil ještě Hanzlík.

     V průběhu tahaček se vzdali kandidatury Vaculík a Klíma.

     Podle volebního řádu, mohly být dodatečné návrhy připsány na kandidátku jedině po většinovém souhlasu delegátů. O tom se hlasovalo aklamací, tedy veřejně. Pro Kohouta se vyslovilo 34 hlasů, pro Havla 44 hlasů. Oba v hlasování propadli!

     Pro převedení Koláře z kandidátů mezi členy a Skály z členů mezi kandidáty, se vyslovilo 88 hlasů. Pro převedení Uh­deho z kandidátů mezi členy a Šuleře z členů mezi kandidáty se vyslovilo 83 hlasů. Mnoho hlasů chybělo do nadpoloviční vět­šiny! Kromě toho! Nadpoloviční většina spisovatelů na sjezd vůbec nepřišla, zůstala doma. Z 326 spisovatelů, českých členů, l74 spisovatelů, slovenských členů a 89 členů české a slovenské sekce překladatelů, se voleb zúčastnilo jen 242 oprávněných voličů – tedy členů SČSS.

     Byl to debakl pro exponenty buržoazních zájmů. Asi proto se V.Havel, ještě po 20letech, bál návrhu, aby do funkce pre­zidenta byl volen referendem. Jistou volbou mu za­jistili sami komunisté! Komu­nisté?

     Z výsledků voleb nelze vyvodit, že pro komunistickou ori­entaci SČSS byly čtyři pětiny přítomných členů Svazu. Tak tomu jistě nebylo. Mnozí, kteří skupinu buržoazních aktivistů ve volbách nepodporovali, byli jen kolísaví a jako takoví avantu­rismus buržoazních elementů odmítali, ale nebylo by je možno hned, z chodu, získat k přímému střetu s nimi, po boku jen ně­kolika komunistů, odhodlaných podstoupit zápas! Ale byli tam vůbec takoví??? Nepochopitelnou zůstává ta skutečnost, že strana ve svých rozborech kapitál, který se během voleb zjevil v naprosto konkrétní podobě, neuměla zvednout a bolševickou důsledností ho využít pro své vítězství. Ale střet s buržoaz­ními elementy byl nepřípustný, to by bylo v rozporu s politi­kou XX.a XXII.sjezdu KSSS, se zákonem prvého stupně důleži­tosti, s oteplováním antagonistických vztahů! Revizionizmus bolševické metody příkře odmítá a je zcela vyloučené, aby je sám použil. Třídní symbióza byla praktickou politikou revizio­nizmu. Naděje na definitivní vítězství socialismu zanikla. Za několik měsíců po IV.sjezdu, Svazu československých spisova­telů, v roce 1968, to historie prokázala. Jako důsledek revi­zionizmu, musel přijít srpen 1968; světové trauma, které do­padlo nejdříve na Vás, pane Štěpán, se začalo rozvíjet hluboko v historii, v hodině smrti J.V.Stalina!

     Nyní nahlédneme tam, kde revizionizmus koncipoval další "ústup z principu", na plenární zasedání ÚV KSČ, které se ko­nalo za tři měsíce po IV.sjezdu SČSS, dne 27.září 1967.

     ÚV KSČ neměl právo projednávat obsah sjezdu spisovatelů z mnoha důvodů. Především však proto ne, že mu ani při takovém veřejném jednání nic konkrétního nevytkl, ani vytknout ne­chtěl, ani vytknout nesměl. Diskutující členové ústředního vý­boru, věrni svému oficiálnímu revizionizmu, sice se občas ně­kterých útoků spisovatelů dotkli, ale nepodrobili je ideové a především třídní prověrce, jen tančili kolem vý­roků spisova­telů, krok vpřed, aspoň dvakrát dva kroky vzad, s úklony na všechny strany. Předtančení bylo svěřeno ideologickému tajem­níkovi ÚV KSČ, Jiřímu Hendrychovi.

     Začal se široka a správně již v úvodu upozornil: průběh a výsledky IV.sjezdu spisovatelů je nutno posuzovat v souvis­losti s politickými, filozofickými, ale i ekonomickými vlivy z mimoliterární oblasti. Ale hned na to tvrdil, že léta mezi III. a IV.sjezdem spisovatelů představují etapu výrazného pro­cesu diferenciace stylů a postupů. Nespecifikoval je, jen uvedl: "… pro tento proces vytvořilo vědomě prostor úsilí strany o rozvoj socialistické demokracie. Nejlepší síly všech tříd, vrstev a skupin společnosti se stále šíře uvolňovaly a uplatňovaly ve všestranném rozvoji socialistické společnosti. Tento celospo­lečenský pohyb uvedl v činnost i rozmach estetic­kých hodnot v umění a literatuře. Vznikla významná umělecká díla, která spolu s novými jmény příslušníků nastupující gene­race spisova­telů podávají svědectví, že vývoj českoslsovenské literatury postupoval kupředu. Takové byly i cíle strany, k tomu bylo za­měřeno hlavní úsilí její práce v oblasti umělecké torby, zvláště po XIII.sjezdu KSČ."

     Úvod vystoupení J.Hendrycha nikoho nemohl nechat na pochy­bách; kdo jen jedním uchem poslouchal, nabyl přesvědčení: re­vizionizmus se svou mnohomluvností ještě hlouběji prostoupil myšlení hlavních aktérů vrcholného orgánu strany. (Nejde to jinak, záměrně se vyhýbám výrazu "komunistické strany", není možné si lhát bez ustání). V době, kdy buržoazie běsnila v ce­losvětovém rozsahu, J.Hendrych tvrdil – nejlepší síly všech tříd, vrstev a skupin společnosti se uvolňovaly a rozvíjely socialistickou společnost." A on se "jenom" zostřil třídní boj, v duchu XX.sjezdu KSSS na II.sjezdu SČSS na pranýř přibitý, na smrt odsouzený! Nabyl nového charakteru; rozvinul se na úseku, kde buržoazie měla absolutní převahu, mezi intelektuály, literárního charak­teru především; ti mohou být veřejně činní a tak ovlivňovat velký okruh občanů. Kulacká povstání, v Československu prakti­kovaná i po XX.sjezdu KSSS jen jako kulacké žhářství, ztratila účinnost, co víc, spíš pomáhala komunistům získat kolísavé.

     Po úvodní, zcela falešné notě, přece jen J.Hendrych zamě­řil svůj pohled na konkrétní případy třídní ofensivy literátů, agentů světové buržoazie. Nebyl to soud, nebyla to kritika, skutečně, byl to jen pohled, sice zaujatého, ale zcela hod­ného, snad altruisty, snad utilitaristy, rozhodně však revizi­onisty, který vůbec nic neví, že v tu dobu mělo probíhat vy­hrocené kdo z koho? Nic takového nebylo vidět, slyšet nebo cí­tit, nic takového se nekonalo. Jen konstatování událostí, po­vzdech a útěk do formalismu, do náruče revizionizmu, kde to hřálo po­hodlím a bezstarostností. Posuďte sami:

     Podle J.Hendrycha  se Svaz spisovatelů hlásil k principům jednotné ideově tvůrčí organizace, ale v praxi tento jeho cha­rakter ochaboval, čehož měl být svědectvím právě IV.sjezd spi­sovatelů. Ale to byl blud. Tam po nějakém ochabování nebylo ani stopy, tam vystoupení vedle vystoupení – to byl útok, to byla třídní agrese. Nakonec to připustil i J.Hendrych, když uvedl: "… právě IV.sjezd… poskytl největší prostor nastolování ryze politických problémů, přímo útokům na stranu a republiku, při čemž vystoupily do popředí slepé zájmy stavovské. Právě ony se staly namnoze hlavním východiskem protichůdných stano­visek Svazu jako organizace spisovatelů vůči stranickým i státním orgánům." Tak a zde to máme v čisté podobě. Stavovské zájmy vyústily do protistranických, do protistátních stanovi­sek Svazu. Neuvedl v čem stavovské zájmy spočívaly, necharak­terizoval je, použil je jen jako prázdný termín, nic neříka­jící termín, ze středověku pocházející, kterým velmi chatrně kryl třídní zájmy světových, protisocialistických sil.

     Stejně byla formulována další myšlenka J.Hendrycha, pojed­návající o generační výměně kádrů ve vedení Svazu. Stěžoval si, že po III.sjezdu  byl ovládán především skupinou, utvoře­nou kolem časopisu Květen. Ale ta se začala formovat ihned po skončení XX.sjezdu KSSS; byl v ní V.Havel spolu s M.Floriánem a dalšími, vystupovala již na II.sjezdu SČSS a hlavně pak po něm, podporována straší generací, především J.Hájkem. V té souvislosti si stěžoval i na změněnou situaci, vzniklou odcho­dem Nezvala a Pujmanové, ale i dalších, kteří zůstat mohli, ale unaveni vleklými a stále se opakujícími spory, vyklidili prostor, přestali mít zájem o osud svazových orgánů, naříkal: "… byl v podstatě přijat názor V.Mináče, který vystoupil před rokem z ÚV SČSS s tím, že je iluzí myslet si o ÚV Svazu čs.spisovatelů, že bude orgánem morální autority, orgánem pravdy a spravedlnosti.“ Zdůraznil, že v ÚV Svazu převládaly zájmy skupiny a politikářství nad zájmy spisovatelů… Na ad­resu komunistů, členů SČSS uvedl: "Ukazuje se, že bez zásado­vého a důsledného postupu proti porušování stranické disci­pliny, proti ideovému rozchodu se stranou, je obnovení jednotného postupu komunistů ve Svazu spisovatelů nereálné." A ÚV KSČ se svým ideologickým tajemníkem mlčel před i po plenár­ním zasedáním ÚV KSČ – neinformoval stranu hned při výskytu prvých, ojedinělých případů, nezvedl ji k masovým protestům, v podstatě nechal třídním procesům ve vedení SČSS volný průběh; to všechno v duchu XX.sjezdu KSSS, s přáním jen aby se antago­nistické vztahy oteplovaly. V tomto duchu J.Hendrych koncipo­val i obsah svého referátu. Nespecifikoval v něm třídní pří­činy stavu nad kterým naříkal, nekoncipoval návrh na odstranění nejen nedostatků ve SČSS, ale i kořenů jejich pří­čin; jen si zahořekoval. Bylo to konstatování, pramenící z oportunismu, pochopitelně, vedoucí k revizionizmu a posléze k porážce, neboť nevyplývalo z třídně ideologického rozboru, ne­následovala bouře strany a převážné většiny lidových mas! Oportunismus a ne revoluční čin­nost ÚV KSČ a ne bojové řešení naléhavých otázek. Všechno se soustředilo jen na kabi­netní zá­ležitostí. Vystoupení J.Hendrycha mělo hodnotu jen zajímavé informace; nedaly se z ní učinit závěry, zabezpeču­jící nápravu do důsledků a ve všech oblastech, zasažených spi­sovatelskou krizí.

     Byl to obsažný referát, ale pro jeho další rozbor zde není místo, dotknu se, jen zde hlavní otázky, jen Hendrychovy re­akce na Kunderovo pojetí naší národní existence. J.Hendrych uvedl, že nestojí uprostřed devatenáctého století a prohlásil: "Především ji zabezpečuje jiná společnost, vedoucí třídou je dělnická třída…" A v tom právě byla šance buržoazní kontrare­voluce. XXII.sjezd KSSS slavnostně proklamoval stav, dosažený vývojem po zrádném XX.sjezdu KSSS, kdy diktatura proletariátu zanikla a místo ní nastoupilo období všelidového státu, období třídního smíru. Dělnická třída, jako vedoucí třída, to byl jen slovní únik před kritikou, která i v tomto ohledu dopadla na zrádce komunistických postulátů po XX. a XXII.sjezdu KSSS! Kdyby té zrady nebylo, nebylo by, nemohlo být ani nátlaku ně­kterých spisovatelů! Nebyl by J.Hendrych ideologickým tajemní­kem ÚV KSČ! Vývoj by šel úplně jiným směrem!

     V diskusi vystoupil Vladimír Ruml. Tvrdil, že podle Lite­rárních novin z období před i po IV.sjezdem SČSS, jakož i podle průběhu sjezdu samého, bylo patrné, že strana má co či­nit s řadou představ, které usilují o tzv. nadtřídní pohled na otázky moci, demokra­cie, svobody, vztahu jednotlivce a společ­nosti, že třídní pří­stup k základním společenským jevům je nutnou stránkou marxis­tického společenského zkoumání a nemá nic společného ani s dogmatickým sektářstvím ani s revizionis­tickým popíráním samo­statnosti a původnosti marxistických pří­stupů. A pak, když v tomto duchu pokračoval, třídní pohled utopil záplavě balastu.

     Dalším diskutujícím byl Jan Fojtík. Tehdy devětatřiceti­letý. Na své mládí upozornil prvým slovem, řekl: "Domnívám se…" A to bylo nezvyklé, to ještě dnes udeří každého, kdo  pročítá veřejná vystoupení z té doby. Ani v následných částech svého vystoupení nikomu nevnucoval svůj názor, jen do­poručo­val. Například uvedl: "Zamysleme se nad tím, čím uvedl sjezd spisovatelů Milan Kundera, jak vystoupil Kosík, co cha­rakteri­zuje vystoupení Vaculíka, Klímy a Liehma. Znovu a znovu se v podtextu vynořují obvinění adresovaná straně…"

     A zde se rodí otázka. Proč mezi hvězdné velikány buržoaz­ních exponentů IV.sjezdu spisovatelů J.Fojtík zařadil i Ko­síka? Jeho projev ani zdaleka nedosahoval úrovně těch nejlep­ších. Sice také, jako ti nejlepší, "pracoval" s historickým pojmem, ale svůj podtext utopil v balastu, sám se do něho stále hlouběji zaplétal, výsledek nikoho nezískal, pokud vím, nikdo Kosíka v souvislosti se IV.sjezdem spisovatelů nevzpomí­nal. Jen J.Fojtík. A vysvětlení je prosté. V roce 1964 nebo 1965, nevím přesně v kterém roce se J.Fojtík podepsal pod re­cenzi Kosíkova díla, která byla uveřejněna v č.28, str.4, jed­noho ze dvou, zde uvedených ročníků Tvůrčí tvorby, v anketě Filozofie aktivity, aktivita filozofie. V ní J.Fojtík uvedl: "… a kapitola jeho knihy (Kosíkovy) o konkrétní totalitě, pa­tří, přestože není originální, k tomu nejlepšímu, co v této věci u nás máme – je ústrojně spojena s odmítnutím zaslepující a ochromující apologetiky. Tuto jeho snahu je třeba vysoce hodnotit. Filozofie tu plní minořádně významný úkol vůči poli­tickému myšlení; odhaluje…" Banální projev revizionizmu? Ne! Byla to ohromující apologetika antikomunismu vůbec! U  autora však vyvolala zaslepující můru; od ní bylo třeba se uvolnit. Po­sloužila zmínka o diskusním vystoupení Kosíka na IV.sjezdu spisova­telů? Jestliže ano, budiž to ke cti J.Fojtíka.

     Na plenárním zasedání ÚV KSČ ještě diskutovali: Vladimír Mináč, Oldřich Švestka, Jaroslav Kladiva, Zdeněk Fierlinger, Ivan Skála – hrdina III.sjezdu SČSS, kde přednesl několika­ho­dinový, na dvě eta­py rozdělený úvodní projev, ve kterém sou­stavně, do­slova v každém od­stavci, útočil na kult osobnosti J.V.Stalina, Karel Hoffmann a František Havlíček; u něho se na chvilku za­stavím.

     Byl to projev zanícený a přesvědčivý. Jeho předností před ostatními diskutujícími bylo především to, že nad stalinismem vznášel mlhu, třídní hlediska konkretizoval na plné ostří. Když hovořil o Kunderově "koncepci", uvedl: "Třídní boj a dik­tatura proletariátu se mu jeví (Kunderovi) nikoli jako neoddě­litelná součást přechodu od kapitalismu k socialismu, ale jako negace humanismu, kdy 'láska k lidstvu se mění v krutost'…"

     Ač byl Fr.Havlíček vedoucím ideologického oddělení ÚV KSČ, za ideologickým "vývojem" se opožďoval. Diktatura proletariátu oficiálně a s velkým důrazem zanikla v roce 1961 na XXII.sjezdu KSSS a on se jí dovolával ještě v roce 1967! Znám Havlíčkovy Epištoly z dějin bolševizmu. Tam zase nedorostl až k jejich naplnění a ukončil je rokem 1917, Velkou říjnovou so­ci­alistickou revolucí. Jakoby bolševizmus neměl pokračování až do roku 1953! Bolševizmus byl problém. S ním museli ti, kteří byli na vrcholku pyramidy revizionizmu, zacházet s vysokou opatrností. Naprostá většina se mu raději vyhnula maximálním ob­loukem.