Poučení… bez poučení

Jiří K A R N E

Jak je uvedeno v úvodu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII.sjezdu KSČ, (dále jen Poučení…), od dubna 1969 až do prosince 1970, tedy jednadvacet měsíců se ústřední výbor Komunistické strany Československa, jeho předsednictvo s aktivem strany, ve velkém úsilí pachtily, aby prý „objasnily straně, dělnické třídě a všem občanům příčiny krize naší společnosti, která vyvrcholila v roce 1968 v kontrarevoluci“, s dodatkem, tvrdícím: „Nashromážděné zkušenosti a poznatky nám umožňují, abychom přistoupili k zobecnění tohoto kolektivního poznání strany. Ústřední výbor je přesvědčen, že se tento dokument stane poučením pro stranu a přispěje k jejímu dalšímu politicko- ideovému i organizačnímu sjednocování, k upevnění jejího marxisticko-leninského charakteru, k posílení její vedoucí úlohy a k úspěšnému socialistickému rozvoji celé naší společnosti.“

Jak ukázala historie, přání hierarchie KSČ, revizionizmem zasažené až do morku kosti, se nesplnila, splnit nemohla; po Poučení… vzal vývoj tvrdý a nekompromisní vývoj k zániku celé světové socialistické soustavy. Toto období, jak jsem přesvědčen, zatím nebylo hodnoceno bolševickým, tedy třídním, historicko- materialistickým rozborem; a to je velký nedostatek; zde se pokusím špetkou, větší silou nedisponuji, prorazit paprsek třídní pravdy proletariátu napříč balvanem lží, pomluv, historických deformací, demagogií, hlavně však revizionizmem i ideologickým záměrem antikomunistů.

Pánové, soustředěni kolem pana Biľaka, pověřeni zpracovat poučení z politické krize, probíhající v roce l968 po celém Československu, nevypracovali pojednání, odpovídající zásadním, nesmlouvavým komunistickým požadavkům, tedy především dialektickému a historickému materializmu a nesmlouvavé bolševické kritice. Vázání strašnou zradou XX.a XXII.sjezdu KSSS ani takové hodnocení zpracovat nemohli. A také, jsa každý z nich „namočen“ do určité míry v revizionistickém běsnění tohoto roku, ani zpracovat nemohli, ani zpracovat nechtěli.

Pak celý rozbor zmíněné krize klouže po povrchu jednotlivých, vzájemně oddělených jevů, aktéři rozvratných procesů jsou specifikováni jen jako samostatně jednající osoby a to vše zcela záměrně, protože rozborem, Poučením…, bylo nutno z této krize vyloučit její třídní charakter. Teď několik pohledů do textu Poučení…

V Poučení… jsou i pasáže i citáty, proti kterým nelze mít námitek, ovšem jen tehdy a v takovém případě, kdybychom je mohli pokládat za dějepis jen toho historického období o kterém se zmiňují, kdyby nás nezajímaly příčiny jejich vzniku a jejich materialisticko ideová podstata; tedy kdybychom ani jako komunisté nesledovali jejich dialekticko-historické předehry. Tak například text Poučení… říká v prvém odstavečku prvé kapitoly:

„Novodobé dějiny českého a slovenského lidu byly charakterizovány dvěma základními proudy: bojem za existenci našich národů a jejich svobodu. Jejich třídní a národní, vnitřní a mezinárodní aspekty se navzájem prolínaly a ovlivňovaly.“ To je nejasné, zamlžené, prostě spackané tvrzení. Ať si nad ním lámu hlavu sebevíc, vychází mně z něho jen jeden závěr: Třídní a národní aspekty, (vzhled, hledisko, zřetel, pojetí, pohled na něco, zorný úhel), českého a slovenského národa se v novodobých dějinách prolínaly a ovlivňovaly. Budiž, připusťme, že tomu tak bylo a rozšiřme si i význam výrazu „aspekty“ nad rámec, který mu dává slovník cizích slov, používaných v češtině a dostaneme se k závěru, který tvrdí: třídní a národní zájmy obou národů se prolínaly a ovlivňovaly a to bez rozporů, bez vnitřního svárů tříd na tomto procesu zúčastněných. Taková motanice nepatří do poučení, z kterého by měl čerpat prostý lid; taková motanice má jen jeden význam, vyloučit z třídních a národních „aspektů“ činnost tříd, když se chceme za každou cenu vyhnout výrazu boj, můžeme použít i výraz třídní svár. Ale! Z textu ani nevíme, které třídy se třídních a národních „aspektů“ účastnily.

Hned nato, Poučení… uvádí: „Únorové vítězství bylo vyvrcholením národní a demokratické revoluce, dovršením revolučního zápasu dělnické třídy o definitivní prosazení socialistické cesty. Vnitřním předpokladem byla silná komunistická strana, v jejímž čele stál Kl.Gottwald…“

S takovým tvrzením lze souhlasit; ale po XX., hlavně však po XXII.sjezdu KSSS, se vývoj i v naší straně ubíral cestou vyhraněného revizionizmu. V takových podmínkách, aniž by to KSČ veřejně deklarovala, strana byla postupně zbavována proletářské orientace. V takovém prostředí do vedení všech stupňů stranického řízení pronikali souběžci z početných maloburžoazních vrstev československé společnosti, což zapříčinilo ztrátu jejího revolučního charakteru…

Takový fakt se však v Poučení… neobjevil ani jako poznámka, v jeho snadno přehlédnutelném koutě. Ani objevit nemohl, sovětský revizionizmus, sice už bez N.S.Chruščova, jeho hlavního protagonisty, by to nedovolil, to by byla palba na něho samotného! Na takový krok revizionisté typu pana Biľaka ani v duchu nepomysleli! Zrádce, má-li být zrádcem, musí umět manipulovat, obluzovat, pro něho je maličkost vyjmout Kl.Gottwalda na chvilku z klatby; už jsem uvedl, jak pan Biľak podváděl s bolševizmem.

Potom, po obligátních maličkostech, vstoupilo Poučení… do žhavé lávy antikomunistické sopky; zde sice Kl.Gottwalda už nejmenovalo, ale jeho a jeho dobu charakterizovalo tvrzením:

„V prudkém a složitém vývoji, kterým naše společnost prošla a v němž si strana a dělnická třída teprve osvojovaly umění řídit a vládnout, došlo k tragickým chybám a tragickým omylům. Vedle obtíží pramenících z novosti a složitosti úkolu byla socialistická výstavba provázena i některými subjektivními chybami. Projevovaly se v sebeuspokojování, v nedůsledném uplatňování leninských principů v životě a v práci strany, v nedostatečném zobecňování praxe a nashromážděných zkušeností mas, v zanedbávání třídního přístupu ke společenským problémům, v předbíhání vývoje, v narušování zásad demokratického centralizmu a vnitrostranické demokracie. Oslabování politické a ideologické práce způsobilo otupení boje proti buržoazním ideologiím, maloburžoazním tendencím a ideologické diverzi. To mělo zákonitě vliv na oslabování spojení strany s masami pracujících.“

Na prvý pohled nevím co konkrétně a které období má Poučení… na myli. Přesto se pokusím tento odstavec rozšifrovat. Vstup do této tématiky je jasný, tragické chyby a tragické omyly, uvedené v prvé větě odstavce, je možno připsat jen k tíži Kl.Gottwalda. Ostatní chyby, v Poučení… specifikované jako subjektivní chyby, zcela neurčité, obecné, v podstatě balené do nic neříkající „specifikace“ přesně podle vzoru pana Biľaka, si berou na sebe páni revizionisté; proč ne, vždyť vlastně vůbec nic neznamenají, zatímco tragické omyly a tragické chyby jsou tragické, ale nejsou jejich, ty oni vždycky vehementně kritizovali. Potom ještě Poučení… hovoří o oslabování politické a ideové práce, otupení boje proti buržoazním ideologiím, hovoří ještě i o maloburžoazních tendencích a ideologické diverzi; to je již jen neurčité plácání se silnými výrazy; smysl tohoto podání už nikdo nikdy nerozluští; ani jeho autoři to už nedokážou; ale v textu Poučení… byli silní, tvrdili: to mělo zákonitě vliv na oslabování spojení strany s masami pracujících.

Pravda bolševického ražení, stála i dnes stojí zcela jinde. Abychom se ji dopátrali, musíme vzít v úvahu výchozí stav, stav před revoluci, který je možno charakterizovat: buržoazie, jako vládnoucí třída, byla přesvědčena, že její panství, její vykořisťování prostého lidu je spravedlivé a proto i věčné. Nemínila se ho dobrovolně vzdát! Když byla na XX.sjezdu KSSS veřejně vyhlášena světová zrada socializmu, buržoazie sáhla k odporu, k machinacím ve všech sférách života, k aktivizaci maloburžoazních vrstev, dočasně pracujících na rozvoji socializmu, k vytváření nových rezerv – především v kádrové oblasti, které by mohla zasadit do procesu kontrarevoluce později. Když nabyla buržoazie ve vývoji výrazné převahy, to bylo asi tak v roce 1967, vytvářela politické klíma k masovému protestu proti revidovanému socializmu v Československu a jak jinak než pod praporem demokracie, pod praporem demokratického zlepšení socializmu. Byl to dost těžký hmat, jeho „koncepci“ přijal A.Dubček, generální tajemník komunistické strany, mluvil bez ustání o socializmu s lidskou tváří; jak jsme si ukázali i zde, v tomto pojednání, před chvilkou, nositelem tohoto demokratického praporu, nacionální povahy, byl i pan Biľak. Potom v Poučení…, což je přirozené, není o demokracii, jako hlavním kontrarevolučním argumentu buržoazie ani zmínka. Byl to však hmat starý, setkal se s ním i V.I.Lenin, dokážou nám to odvolávky na jeho stanoviska; ve svém díle Proletářská revoluce a renegát Kautsky, uvedl mimo jiné:

„Netropíme-li si posměch ze zdravého lidského rozumu a dějin, je jasné, že nelze mluvit o ‚čisté demokracii‘, pokud existují různé třídy, nýbrž jen o třídní demokracii. (Mimochodem řečeno, ‚čistá demokracie‘ je nejen ignorantská fráze, prozrazující nepochopení jak třídního boje, tak i podstaty státu, ale také trojnásob prázdná fráze, neboť v komunistické společnosti se bude demokracie přetvářet a přeměňovat ve zvyk, bude odumírat, ale nebude nikdy ‚čistou‘ demokracií.)

‚Čistá demokracie‘ je lživá fráze liberála, který ohlupuje dělníky…

Kautsky přejímá z marxismu to, co je přijatelné pro liberály, pro buržoazii…  vynechává, zamlčuje, zastírá v marxismu to, co je pro buržoazii nepřijatelné (revoluční násilí proletariátu proti buržoazii, aby byla zničena)­…

Buržoazní demokracie, která je velkým historickým pokrokem proti středověku, zůstane vždy – a za kapitalizmu nemůže nezůstat – demokracii omezenou, okleštěnou, falešnou, licoměrnou, rájem pro boháče, léčkou a klamem pro vykořisťované, pro chudé. Právě tuto pravdu, tvoří nejpodstatnější součást marxistického učení… Právě v této – podstatné – otázce prokazuje Kautsky buržoazii ‚úsluhy‘, místo aby vědecky kritizoval podmínky, které činí z každé buržoazní demokracie demokracii pro bohaté.“ (V.I.Lenin, Spisy, sv.28, str.247)

Aby zpracovatelé a potom zasedání pléna ÚV KSČ posloužilo čisté demokracii - falešné okázalosti buržoazie, do Poučení… se kritika, mající nějakou spojitost s čistou demokracií prostě nezařadila. Jdeme dál.

V Poučení… se můžeme setkat s textem: „Utiskovaná a vykořisťovaná dělnická třída se stala třídou vládnoucí. I v Československu se naplnil odvěký sen pracujících – bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem. Náš lid pod vedením KSČ se stal uvědomělým tvůrcem svého vlastního osudu.“

A to nebyla pravda, vždyť XXII.sjezdu KSSS, v Československu všeobecně, absolutně uznávaný, v souladu s dosaženým stavem, jak prohlásil, zrušil diktaturu proletariátu a zavedl pojem všelidového státu. Diktatura proletariátu byla zcela, absolutně odstraněna a společenské postavení, (neuvádím politické postavení), dělnické třídy kleslo hluboko pod všeobecný průměr i když jednotliví, tím i zcela bezvýznamní dělníci, byli v ojedinělých, tedy i bezvýznamných případech připuštěni do bezvýznamných správních nebo řídích orgánů. V tomto ohledu vládl demonstrativní formalizmus již před rokem 1968; po něm se prohluboval.

A zde jsme u příčin v zniku jednoho z největších otřesů roku 1968 a tichého zániku socializmu jako světového systému; u jedné z největších položek zrady revizionistů. O těch se v Poučení… nehovořilo. Ale čínští komunisté o tom napsali v dopise ÚV KSSS, který se projednával v Moskvě uprostřed roku 1963:

„Lenin velmi často zdůrazňoval velkou Marxovu teorii diktatury proletariátu a analyzoval vývoj této teorie, zejména ve svém skvělém díle Stát a revoluce, kde napsal: … přechod od kapitalistické společnosti, ke komunistické společnosti, je nemožný bez politického přechodného období a státem tohoto období může být pouze revoluční diktatura proletariátu.‘ (V.I.Lenin, Spisy,, sv.25, str.472).

Lenin dále řekl: ‚Podstatu Marxova učení o státu si osvojil jedině ten, kdo pochopil, že diktatura jedné třídy je nutná nejen pro každou třídní společnost vůbec, nejen pro proletariát, jenž svrhl buržoazii, nýbrž i pro celé historické období, oddělující kapitalizmus od beztřídní společnosti, od komunizmu. (V.I.Lenin, Spisy, sv. 25, str.423).

… základní Marxovou a Leninovou tezí je, že diktatura proletariátu bude nezbytně pokračovat po celé historické období přechodu od kapitalizmu ke komunizmu, tj. po celé období odstraňování všech třídních rozporů a vstupu do beztřídní společnosti.

Co se stane , bude-li na půli cesty oznámeno, že diktatura proletariátu již není nutná?

Není to v rozporu s učením Marxe a Lenina o státě diktatury proletariátu?

Neumožňuje to šíření nákazy, moru, vředu, který socializmus zdědil po kapitalizmu? Jinými slovy, vedlo by to k nesmírně vážným následkům a naprosto znemožnilo jakýkoliv přechod ke komunizmu.

Může existovat všelidový stát? Je možné nahradit stát diktatury proletariátu všelidovým státem?

To není otázka vnitřních záležitostí té které země, ale základní problém ztělesňující univerzální pravdu marxizmu-leninizmu…“

Takto charakterizovali čínští komunisté v roce 1963 zradu XXII.sjezdu KSSS, s nadšením přijatou československými revizionisty. Čínská pravda v Československu zaburácela za pět let, v roce 1968. A hned nato, pan Biľak, spolu s ostatními spolupracovníky, si na čínskou pravdu o důsledcích likvidace diktatury proletariátu nevzpomněli; revizionizmem poznamenaní členové ÚV KSČ ji také s lehkým srdcem zapřeli.

V celém pojednání o zradě pana Biľaka jsem lamentoval, jaksi z důrazem, na specifika spolupráce komunistického hnutí se silami, jež pocházejí z maloměšťáckého prostředí a na bezpodmínečnou nutnost posuzovat každý společenský jev jako akt třídy výhradně třídními hledisky, která byla v Poučení… vždy dovedně zamlčena. A nyní, kdy má snaha se stává být, v literárním ohledu, už skoro naplněnou, jak se domnívám, je načase  udělat si rekapitulaci mých tvrzení, opřít se o dávná stanoviska klasiků k případům velmi podobným těm naším, přesněji k těm, které byly nedávno současnými a dodnes neztratily působnost a doléhají na nás bez slitování.

Začínám psát poslední stať sešitu číslo 5, pojednávající o zradě, strašné zradě pana Biľaka. Dostanou v ní slovo velikáni, zakladatelé komunistického hnutí, K.Marx a B.Engels. Budu čtenáři předkládat krátké úryvky z práce K.Marxe, z knihy Třídní boje ve Francii 1848-1850. Jde tedy o hodnocení krátkého historické úseku dějin Francie, úseku, který se dost podobá i dějinám Československa z období roku 1968; rozhodně, politicky i literárně vzato, se však rozchází s pojetím Poučení…, především s hodnocením třídních procesů, s jednáním tříd na tomto zápase zúčastněných. V tom je dílo K.Marxe pro nás POUČENÍM.

Nejdříve však dostane slovo B.Engels, přebírám jej z předmluvy k výše uvedené práci K.Marxe, zpracované v březnu roku 1895:

„Co dodává naší knize zcela zvláštní význam, je ta okolnost, že Marx po prvé vyslovuje formuli, v níž dělnické strany všech zemí na světě jednomyslně a stručně shrnují svůj požadavek hospodářské přeměny: přivlastnění výrobních prostředků společnosti. V druhé kapitole, v souvislosti s heslem ‚právo na práci‘, které je charakterizováno jako ‚první nemotorné heslo shrnující revoluční požadavky proletariátu‘, se říká: Za právem na práci však stojí moc nad kapitálem, za mocí nad kapitálem přivlastnění výrobních prostředků, jejich podrobení sdružené dělnické třídě, tedy odstranění námezdní práce, kapitálu a jejich vzájemnému poměru‘. Zde je tedy – po prvé – formulována věta, kterou moderní dělnický socializmus ostře odlišuje jak od všech různých odstínů feudálního, měšťáckého, maloměšťáckého atd. socializmu, tak i od zmateného ‚majetkového společenství‘ utopického nebo samorostlého dělnického komunizmu.“ (B.Engels v předmluvě k práci K.Marxe Třídní boje ve Francii 1848-1850).

Tady je nutno se zeptat pana Biľaka: Nebyla celá ta hra náhod a tlaků v roce 1968 právě a jedině tlakem na majetkovou změnu výrobních prostředků v Československu, jak se to potvrdilo později, po roce 1989? Samozřejmě v celém roku 1968 šlo jen a jen o výrobní prostředky. A o tom Poučení… se nezmiňuje ani hláskem; když o tom mlčeli pravičáci, (jak pan Biľak specifikoval síly světové buržoazie), ve svém kontrarevolučním úsilí, mlčí o takové specifikaci i Poučení… Mohu-li použít Engelsova výroku: Není proto nutné považovat Poučení… za zmatené povídání samorostlého revizionizmu pana Biľaka a nejen jeho? Ale jdeme dál, abychom viděli, pomocí jednotlivých, zde neprovázaných výroků K.Marxe, uvedených v jeho knize Třídní boje ve Francii 1848-1850, jak je nutno pojednávat o revolucích, co vlastně především chybělo Poučení…

„Zadluženost státu byla naopak přímo v zájmu té buržoazní frakce, která vládla a vydávala zákony prostřednictvím sněmoven. Státní deficit byl hlavním předmětem její spekulace a hlavním zdrojem jejího obohacení. Po každém roce nový deficit. Po uplynutí čtyř až pěti let nová půjčka. A každá nová půjčka skýtala finanční aristokracii novou příležitost k okrádání státu; stát uměle udržovaný na pokraji bankrotu, byl nucen sjednávat půjčky za nejnevýhodnějších podmínek. Každá nová půjčka skýtala novou příležitost k olupování obecenstva, které ukládalo své kapitály do státních dluhopisů…

Červencová monarchie nebyla nic jiného než akciovou společností pro vykořisťování francouzského národního bohatství, jejíž dividendy se rozdělovaly mezi ministry, sněmovny… Ludvík Filip byl ředitele této společnosti – Robertem Macairem na trůně. (R.Macair – typ obratného šejdíře, vytvořený hercem F.Lamaitrem a zvěčněný v karikaturách H.Daumiera).

Tím, že aristokracie vydávala zákony, řídila státní správu, disponovala veškerou organizovanou veřejnou mocí, ovládala veřejné mínění fakticky tiskem, opakovala se ve všech sférách od dvora až po Café-Borgne, (vykřičené krčmy), táž prostituce, týž nestydatý podvod, táž dychtivost obohatit se nikoli prostřednictvím výroby, nýbrž eskamotáži s existujícím již cizím bohatstvím; zejména ve špičkách měšťácké společnosti propukalo bezuzdné vybíjení nezdravých a nezřízených choutek, kolidující každou chvíli dokonce i s měšťáckými zákony, v němž si bohatství nabyté spekulací přirozeně hledá ukojení, kde se požitky stávají zhýralstvím, kde se slévají peníze, špína a krev…

A frakce francouzské buržoazie, které nebyly ve vládě, křičely: Korupce! Lid volal: Pryč s velkými zloději! Pryč s vrahy! Na nejvzdělanějších jevištích měšťácké společnosti  se veřejně odehrávaly tytéž scény, které zpravidla přivádějí lumpenproletariát do bordelů, chudobinců a blázinců, před soud, na galeje a na popraviště. Průmyslová buržoazie viděla své zájmy ohroženy, malá buržoazie byla morálně rozhořčena, lidová fantazie byla pobouřena, Paříž byla zaplavena pamflety – dynastie Rothschildů, židé – králové naší doby atd., v nichž bylo více či méně duchaplně odhalováno a pranýřováno panství finanční oligarchie…

V poledních hodinách 25.února nebyla republika ještě vyhlášena, avšak jednotlivá ministerstva byla již rozdělena mezi měšťácké živly prozatímní vlády a mezi generály, bankéře a advokáty…

Proletariát tím, že nadiktoval prozatímní vládě a jejím prostřednictvím celé Francii republiku, vystoupil rázem do popředí jako samostatná strana, vyzval však zároveň celou měšťáckou Franci proti sobě do boje. Proletariát dobyl jen půdu pro boj za své vlastní revoluční osvobození, nikterak toto osvobození samo…

Všichni royalisté se tehdy proměnili v republikány a všichni pařížští milionáři v dělníky. Fráze, která odpovídala tomuto domnělému zrušení tříd, zněla: fraternité, všeobecné sbratření. Toto idylické opomíjení třídních rozporů, toto sentimentální smíření protikladů třídních zájmů, toto blouznivé povznesení nad třídní boj – toto bratrství bylo vlastním heslem únorové revoluce. Jen pouhé nedorozumění prý rozštěpilo společnost na třídy. Pařížský proletariát se rozplýval v tomto velkodušném opojení bratrstvím…

Proletariát urychlil rozhodnutí, když 15.května vnikl do Národního shromáždění, snaže se marně znovu dobýt svého revolučního vlivu, a zatím jen vydal své energické vůdce žalářníkům buržoazie: Dělníkům nezbylo jiné volby než zemřít hladem, nebo udeřit Odpověděli 22.června ohromným povstáním, za něhož došlo k první velké bitvě mezi oběma třídami, v něž se rozpadá moderní společnost… Závoj, jenž halil republiku, se roztrhl…

S bezpříkladnou statečností a geniálností dělníci bez velitelů, bez jediného plánu, bez prostředků, a většinou i beze zbraní po pět dní drželi v šachu armádu, mobilní gardu, pařížskou národní gardu složenou z mimopařížských gardistů. Je známo, jak se buržoazie pomstila za prožitou smrtelnou úzkost a s neslýchanou surovostí zmasakrovala přes 3 000 zajatců…

Toto bratrství vzplanulo pod všemi okny Paříže večer 25.června, kdy Paříž buržoazie zářila světly, zatím co Paříž proletariátu hořela, krvácela, sténala. Bratrství trvalo právě jen potud, pokud zájem buržoazie byl sbratřen se zájmem proletariátu…

Pařížský proletariát byl k červnovému povstání buržoazií donucen. Již tato okolnost jej odsoudila k porážce… teprve jeho porážka ho přesvědčila o pravdě, že i sebemenší zlepšení jeho postavení v rámci měšťácké republiky zůstává utopií, která se stává zločinem při prvním pokusu o její uskutečnění. Na místo požadavků velikánských forem, avšak obsahově malicherných a dokonce měšťáckých, jejichž splnění si chtěl proletariát vydobýt na únorové revoluci, nastoupilo smělé revoluční heslo: Svržení buržoazie! Diktatura dělnické třídy!

Jistě, forma podání K.Marxe je výrazně literární, umělecká a jako taková by se zcela určitě nehodila k sestavení Poučení…, ale Marxova důslednost a proletářské orientace, Poučení… trestuhodně chybí. Jako POUČENÍ nám zatím musí stačit minimum a sice: vědět proč chybí a už nikdy nepustit revizionisty do šance.

Závěr Hned po Únoru 1948 v Československu zcela zanikl ekonomický, finanční i politický provoz velkoburžoazie; ale nezanikla velkoburžoazie; její dominantní část emigrovala, část velkoburžoazie v pokoře udělala několik vstřícných kroků nastupující proletářské moci, někteří její příslušníci přijali zaměstnání ve státních podnicích nebo státní správě; všichni očekávali slibovaný rychlý pád politického systému proletariátu; jak se zdá, politické vědomí velkoburžoazie na tomto stavu jakoby bylo sterilováno, snad se nevyvíjelo ani po XX.sjezdu KSSS, kdy zánik socializmu byl den ode dne zřejmější. Pak je pochopitelné, že do štábu kontrarevolučních sil dodala velkoburžoazie jen jednoho aktéra; tím byl milionář, buržoa, pan V.Havel. Zato měšťáci a příslušníci maloburžoazie se činili. S neobyčejnou vehemencí zrazovali věc socializmu, zde už nemohu uvést: věc proletářské revoluce, o tu se po XX.sjezdu KSSS už vůbec nejednalo. Dali se do oddaných služeb milionářům na všech frontách i když věděli, že získají jen drobky. Do čelního boje se zbytky socializmu nastupovali se zpožděním i drsní antikomunisté, až krátce před skončeném prvého pololetí roku 1968 zakládali KAN a K 231. Zato emigrace a nemusela pocházet z velkoburžoazie a v Československu souběžci s komunizmem, dávní to měšťáci, maloměšťáci a drobní buržoové se činili. O tuto skutečnost Poučení… ani nezavadilo; nemohlo to učinit, muselo, držet „směrnici“ XX.sjezdu KSSS: žít s buržoazií v míru a soutěžit s ní jen na mírovém poli; takové prostředí však světová buržoazie nevytvořila ani na okamžik.

Kromě toho, Poučení… bylo špatně orientováno v čase; vycházelo ze špatné časové premise - z období po XIII.sjezdu KSČ. Ale základ všech příčin kontrarevoluce, to už jsem zde uvedl mnohokrát, spočíval jedině ve zradě XX.sjezdu KSSS; svědčí o tom politické otřesy, vzniklé ihned po smrti J.V.Stalina, hlavně však po skončení XX.sjezdu KSSS v NDR, v Maďarsku, v Polsku i v Číně; kontrarevoluční útok buržoazie na socialismus v Československu měl svůj základ širší právě o zradu XXII.sjezdu KSSS i o zkušenosti buržoazních elementů, získané v předcházejících bojích. To Poučení…, ani mezinárodní komunistické hnutí nevzalo na vědomí, nepoučilo se z těchto skutečností, přesněji: nebylo možno se poučit, každé takové poučení by odhalilo pravdu o zradě ve vedení KSSS. Tato skutečnost otevřela buržoazii přímou a snadnou cestu k likvidaci celého světového komunistické hnutí, ke které došlo na konci devadesátých let minulého století. Zrada a nepřítel za hradbami, to je síla!

Obecně lze říci: Poučení… vůbec, ale vůbec nehledalo příčiny vzniku kontrarevoluce roku 1968; právě příčiny každého jevu je nutno specifikovat do hloubky; ale to nešlo, to by se narazilo na revizionizmus XX.a XXII.sjezdu KSSS. Tam a právě tam, ve zradě socialistické revoluce byly příčiny krize a zhroucení socialistického systému. Kdyby nebylo zrady, zde řeknu N.S.Chruščova, jinak, ale zcela jinak by politicky jednal A.Novotný i pan Biľak a vůbec by nebylo rehabilitace G.Husáka a dalších. Tam a jen tam jsou hlavní i když ne jediné příčiny vzniku prvé porážku socializmu, který pod vedením J.V.Stalina tvořil pevný a dynamicky se rozvíjející světový společenský systém.

Poučení…, jako plod revizionizmu, zásadním otázkám nevěnovalo pozornost, obcházelo je. Je na nás i a na těch budoucích, aby chyby, ze zrady pramenící, byly ozřejměny a už se nikdy neopakovaly.