K  PROBLEMATICE  ETICKÝCH  PRINCIPŮ

(Stručné poznámky o aktuálních otázkách společenské účelnosti, obsahu a mravního významu našeho individuálního života)

J a n    F a l č í k

srpen - září  2004

ELLF – Edice levicové literatury faktu

Nezajímá mě strohý ekonomický socialismus.

Bojujeme nejenom proti utrpení, ale také proti odcizení.

Jedním ze základních cílů marxismu je odstranit zájem,

 faktor individuálního zájmu, a těžit z lidské duševní motivace.

Marx byl zaujatý jak ekonomickými faktory,

 tak i jejich odrazem na ducha.

Jestliže komunismus neprojevuje o toto také zájem,

 může býti způsobem rozdělování statků,

ale nikdy se nestane revolucí v životě

Ernesto Che Guevara

K    p r o b l e m a t i c e    e t i c k ý c h    p r i n c i p ů

(Věnováno PhDr. Drahuši Kolmanové, věrné soudružce, celoživotní bojovnici za pravdu a výjimečné ženě, která mne ke zpracování této stati bezprostředně inspirovala svým mravním i myšlenkovým vlivem)

     Následující stať nebude pojata jako žádná samostatná filozofická práce, nýbrž výhradně jako stručný náčrt několika klíčových poznámek k tématu, které je dosti zásadní. Kromě toho nelze v žádném případě nazývat tuto stať ani etickou (ve smyslu učení o mravnosti), neboť autor stati je sice marxistickým publicistou, avšak nikoli vědcem v oboru etiky. My, marxisté-leninovci počátku XXI. století, máme za to, že nejen z hlediska marxismu, nýbrž i v širším smyslu, a sice v kontextu obecné snahy člověka o uskutečňování svého životně zásadního nadosobního cíle i konkrétního vyššího společenského poslání, v identifikaci s kterým tento člověk usiluje o maximální užitečnost a „přínosovost“ sebe sama, je potřeba v prvé řadě nastínit otázku, řekněme, jakéhosi „progresivního sebeuskutečnění“ (nebo spíše „sebeuskutečňování“, viz níže)  lidského jedince. Co ale vlastně rozumíme tímto pojmem?

     Čím, proč a jak se člověk „sebeuskutečňuje“ v poměru k sociálnímu pokroku? (Problematice pokroku a reakčnosti v zákonitém dialektickém vývoji lidské společnosti, se budeme věnovat ve zcela jiné stati, nikoliv zde.) V poměru k NUTNÉ a dnes již více než kdy jindy naléhavé rezistenci vůči odlidšťujícímu a odcizujícímu sociálnímu jsoucnu? Tomu jsoucnu, v němž, jak poznamenává už mladý Marx, se „život sám jeví jen jako prostředek k životu“ a v němž práce „neuspokojuje nějaké potřeby, nýbrž je jen prostředkem k uspokojování potřeb mimo ni“ (Marxovy Ekonomicko-filozofické rukopisy, 1844).

A. „Progresivní sebeuskutečňování“ lidského jedince

    Toto „sebeuskutečňování“ jakožto NUTNOST, je v našem pojetí neoddělitelné od souladu a jednoty s těmi zásadami, které nás, máme-li takové zásady vůbec, zbavují naší vlastní participace na vládnoucím zlu a tím i skutečné viny a mravní spoluzodpovědnosti za jeho existenci. A ono „sebeuskutečňování“ musí být nutností, má-li mít náš život nějaký nadindividuální a nesobecký smysl, dospívající až k sebeobětavosti. Neboť individuální život „sám o sobě“ jakožto abstrakce, zbavená společenského významu a vlastního „rodového“ smyslu, tvořícího přímo jeho podstatu, není zcela ničím. Jedná se zde o jakési etické maximy, jejichž obsahem je vždy a v každém okamžiku našeho života jednat koneckonců tak, abych co možná nejdůsledněji, jak jsem jen schopen, paralyzoval svůj potencionální podíl na vládnoucí „pseudopřirozenosti“ či antihumanismu. Abych  dokonce ani díky třebas „pouhé“ své lhostejnosti, nečinnosti, nezájmu, poraženectví atd., nebyl a nestával se reálně „SPOLU-VINEN“ na panujících nelidských formách společenské a duchovní regrese jako takové, včetně regrese politické.

    Je-li proti mně vládnoucími poměry (nejen) dnešního imperialismu pácháno zlo, třebas zpočátku i „nerozvinuté“, prvopočáteční, v zárodku apod., a já se tomuto zlu nesnažím a nehodlám stavět na odpor, přestávám být již pouhou jeho obětí. Nechť je toto uznáno jako výchozí, „základní stavební“ etická myšlenka. Jestliže i nadále pouze stojím netečně stranou a ignoruji všechny vnitřní zásady (nebo dokonce žádné takové zásady ani nemám), které mi velí vykonat a realizovat v daném okamžiku právě ono maximum (tedy proto etické maximy jakožto nejvyšší mravní zásady – srovnej už u Kanta a jeho imperativů, byť v netřídním a předvědeckém pojetí), nepochybné maximum, jež jedině a z hlediska vyšší nutnosti vykonat mohu a musím, stávám se již přímo a bez nadsázky objektivně „spolupachatelem“. Tedy „SPOLU-PODÍLNÍKEM“ na tomto zle, a nemám právo se jakkoli vykrucovat z reálné zodpovědnosti a dělat ze sebe jeho pouhou „nevinnou“ oběť!

     Když právě a jen TAKTO budeme celou věc pojímat, a to ve svých životních zásadách teoretických stejně jako ve vlastní bezprostřední praxi, a když tyto své vnitřní etické zásady ztotožníme s nejvyššími zájmy antikapitalistického zápasu a revolučního hnutí moderního a v hluboké sociální i morální krizi se zmítajícího světa, skutečně si tím zajistíme jak svoji „přínosovost“ z hlediska našeho nadosobního společenského poslání, spojeného se zájmy sociální většiny proti asociální hrstce přivlastňovatelů a odcizovatelů, tak a tím i obrovský zdroj hluboké interní síly k dalšímu našemu jednání.

     Jsem-li poplatný a konzumními špinavostmi zkorumpovaný egoista, stejně tak jako kolísavý a vystrašený maloměšťácký zbabělec, nemající takové zásady (a budující si hlavně svoji „kariéru“, samoúčelně sbírající třeba vědecké tituly, usilující o „postavení“ a o to, abych se stal tzv. „někým“ přesně podle měřítek, uznávaných přezrálými a páchnoucími poměry přežívajícího status quo), tehdy mohu být (a zcela jistě v zásadních otázkách i budu) v určitém vnějším souladu s celým panujícím světem (tedy světem tohoto status quo…). Ale nikdy nebudu a nemohu být v jakémkoli vnitřním a duchovním souladu se sebou samým jakožto s opravdovou lidskou bytostí v její „sociální esenci“, můžeme-li použít tohoto výrazu. A naopak, budu-li se řídit podle zásad zmíněných etických maxim a jim podřizovat veškeré své konání, svůj život, své studium, úsilí, hodnoty, normy atd., budu třebas v obrovském vnějším rozporu s celým dožívajícím světem vůbec i jeho dekadentními a „civilizovanými“ pseudohodnotami zvláště; Zato ale  vždy v tom nejhlubším vnitřním souladu sám se sebou jako s humanisticky „přínosovým“ a v pravdě „sebeuskutečňovaným“ lidským jedincem, prospěšným a užitečným z hlediska progresivní tendence nevyhnutelného vývoje lidské společnosti samé.

     Zrada těchto zásad je zcela identická s jejich samotnou absencí, neboť tehdy samozřejmě chybí právě ono ztotožnění se s nimi jako opravdu hluboký a vnitřně pevný akt lidského sebe-vědomí. Naopak uznávání zmíněných zásad etických maxim, je v pravdě totožné s jejich praktickou realizací, máme-li na mysli jejich upřímné uznávání. Tedy skutečnou a „sebe-uvědomělou“ identifikaci s nimi, a nikoli například pouhé podvodné ostentativní moralizování, což by bylo zároveň i slepým sebeklamným podvodem na sobě samém. Bez praktické realizace těchto maxim tyto samotné přirozeně ztrácejí smysl, ztrácejí svůj jakýkoli reálný obsah; Jestliže nelze mluvit o jejich „zvnějšnění“ do podoby bezprostředních aktů a přímo samotné lidské činnosti, nelze hovořit ani o jejich skutečném „zvnitřnění“ ve smyslu zmíněné identifikace jako opravdové identifikace lidského jedince s nimi. „Exteriorizace“ a „interiorizace“ etických principů se ve skutečnosti vlastně vzájemně vnitřně podmiňují.

     Morální maximy, jejichž nutnost – nepochybnou nutnost z hlediska principu vyššího sociálního poslání člověka a nadosobního významu lidského jedince, ve smyslu jeho „progresivního sebeuskutečňování“ -  zde chceme znova a znova akcentovat, v sobě zahrnují neoddělitelnost subjektivních myšlenkových zásad od praktických činů, od praktického jednání. Totiž zahrnují v sobě - a to nikoli marginálně, nýbrž jako svoji nutnou neoddělitelnou součást, nosný pilíř, „kostru“, ba dokonce přímo kvintesenci - skutečně živoucí rozporuplnou jednotu teorie a praxe, dialektickou jednotu idejí a činů.

     Z úcty k velkému ruskému mysliteli druhé poloviny XIX.století, narodnickému revolucionáři a filozofovi P. L. Lavrovovi, a zároveň jako jednomu z nejvýznamnějších předchůdců marxistického myšlení v Rusku, budeme citovat   jednu z jeho filozofických idejí právě na tomto místě: „Filozofie v životě je vysvětlením každodenní činnosti, vnášení pojmu veškerého bytí jako jednotného do naší činnosti, vtělení pojaté jednoty veškerého bytí do praktického ideálu, tj. jednota myšlení a činu.“ (P. L. Lavrov: Filozofie a sociologie)

     A ještě jednu poznámku k Lavrovovu zdůrazňování jednoty za prvé poznání, za druhé tvorby (tvůrčího aspektu) a za třetí praktického činu; Jak hluboce jsou tyto ideje zakomponovány také v pojetí kontinuity minulosti, přítomnosti a budoucnosti a našeho poměru k této kontinuitě. V pojetí, které by se dalo stručně vyjádřit následujícími slovy: Nutno znát minulost, abychom mohli (tvořivě) pochopit přítomnost a na tomto základě bojovat za novou, „přetvořenou“ budoucnost, za budoucnost v zájmu lidského kolektivismu i v zájmu sociální většiny, tedy pracujících a jejich skutečné třídní emancipace…

     Nemůžeme si představit lidský život v jeho opravdovém významu a účelnosti, ve slučitelnosti s jeho pravým „bojovým“ a „sebeobětavým“ smyslem, v jednotě s určitým jeho humanistickým cílem a tímto cílem determinovaným jeho vnitřním, neegoistickým a  „sociálně užitečným“ obsahem, pokud bychom tento život odtrhli a odloučili od jednání podle oněch etických imperativů, od jednání v souladu s nimi. Pokud bychom náš život zkrátka zbavili těch hodnot, jež jsou kompatibilní s konkrétními kritérii, obsaženými v morálních maximech a které tento život právě naplňují tím, co jsme nazvali „sociální esencí“.

     Tyto prakticky „zvnějšněné“ hodnoty a jakési vnitřní zákony, bez kterých nemá náš individuální život žádný skutečný smysl v lidském slova smyslu, neboť by se stal pouhou asociální absolutizovanou abstrakcí („můj“ sobecký život jako život „pro sebe“, čili pro něj samotný, a dost!), bez jakékoliv hlubší, slovy Egona Bondyho řečeno, právě „genuinně lidské“ dimenze (E. Bondy: Neuspořádaná samomluva, vyd. 2002), jsou samozřejmě různě odstupňovány. Například počínaje přirozeně nesobeckým úsilím okamžitě zachránit život tonoucímu dítěti nebo člověku v hořícím domě, přes různé formy nezištné a obětavé solidarity i aktivní pomoci vůči konkrétním utiskovaným lidem v těch či oněch situacích, které vyžadují odvahu, až po vrcholnou sebeobětavost nejvyšších projevů hrdinství. To znamená hrdinství v rámci probíhajících osvobozeneckých nebo revolučních bojů, dnes především zápasů proti teroristickému totalitarismu, páchanému údajně „svobodnými“, „demokratickými“ a „civilizovanými“ státními mašinériemi. Proti bezprecedentnímu světovládnému hegemonismu USA a jimi řízenému globálnímu imperialismu, na prvním místě v okupovaném Iráku, zbroceném krví muslimů i ostatních arabských vlastenců, ale samozřejmě zdaleka nejen tam…

* * *

     Dále. Z hlediska metafyzicky omezeného, jednostranně abstraktního a schematicky zjednodušeného pojetí vývojového procesu vůbec, tedy i včetně analogického pojetí subjektivního vývoje lidského jedince, by bylo velmi snadné v této souvislosti začít hovořit o „plném, dovršeném, uzavřeném či ukončeném“ „sebeuskutečnění“. To jest  „sebeuskutečnění“, k němuž v té či oné vteřině lidského života dospěl nějaký mravně „dokonalý“ (samozřejmě abstraktní, idealizovaný a patrně nad „každodenní“ sociální, složitou, různorodou a rozporuplnou realitu „povznesený“) Člověk.

     Takové „předvědecké“ filozofické pojetí objektivně reálného člověka a všech vývojových zákonitostí, včetně společenských, kterým je tento člověk nutně podřízen, je však dávno již zcela neslučitelné s jakýmkoliv progresivním poznáním lidstva. Je zcela neslučitelné jak s důsledně dialektickým přístupem, tak i s materialistickým chápáním podstaty člověka a lidských dějin jako aktivního úhrnu a tvůrčím způsobem se měnícího výsledku vývoje (a zároveň stále nového a nového subjektu vývoje) na lidské vůli koneckonců nezávislých (avšak od tohoto subjektu neoddělitelných) společenských vztahů, jež jsou determinovány daným způsobem výroby. A z něj vývojově vyrůstajícími, konkrétními a kvalitativně stále znova nepřetržitě reprodukovanými sociálními potřebami. Proto nelze nikdy hovořit o nějakém „plně dovršeném“ „sebeuskutečnění“, nýbrž výhradně o rozporuplně a složitě probíhajícím, nikdy „dokonale“ neukončeném a vlastně celoživotně probíhajícím permanentním „SEBEUSKUTEČŇOVÁNÍ“. Nikoli pouhém „sebeuskutečnění“ v tom sémantickém smyslu, který se v mluveném jazyce vyjadřuje pouhým „dokonavým videm“.

     Tak, jako reálně jsoucí člověk (ve smyslu obecného chápání objektivně existujícího člověka v daných socioekonomických vztazích, avšak ne ve smyslu výhradně dnešního člověka nyní reálně jsoucích společenských  vztahů…), ve svém vývoji nikdy nedospěje k  tzv. „vrcholné“ a „nadskutečné“ dokonalosti, jako vývoj lidských představ, idejí a morálních norem nikdy nebude možno zcela autonomizovat a absolutně odtrhnout od dané ekonomické, konkrétně historické a sociální reality určitých panujících společenských vztahů, tak jako ani lidské poznání nikdy zcela nedospěje k „plné“ absolutní pravdě, za jejímiž hranicemi by už nemělo „co poznávat“, tak i utváření, zdokonalování, konkrétní rozvíjení a praktické naplňování daných etických maxim, má stejně tak „asymptotický“ charakter. Ten charakter, který představuje uskutečňování a naplňování těchto maxim v nekonečném progresu, přetržitém a konečném jen z hlediska ontogenetické omezenosti lidského života. V tomto smyslu i pojem etická maxima je relativní, avšak rozumí se, že není proto zbaven objektivního obsahu.

      Hranice těchto maxim nejsou pevné, statické, metafyzické, nýbrž mají právě tuto „asymptotickou“ povahu, což znamená, že jejich dodržování a naplňování nikdy nedospěje k „absolutní mravní hodnotě“, za níž se dále jít nedá. Na druhé straně nelze jejich „nedokonalost“ absolutizovat v pesimistickém, negativistickém a nihilistickém smyslu, jak je možno vidět kupříkladu v nejrůznějších pojetích vztahu člověka a „nevykořenitelného“ světového „zla“, abstraktního „zla vůbec“, různého „absolutního zla“, apod. Pojetích, typických pro různé odrůdy iracionalismu, schopenhauerovsko-nietzscheovského voluntarismu, takzvané „filozofie života“ či zejména pro různé reakční, „křesťanské“ větve filozofického existencialismu.

     Tento asymptotický charakter zároveň znamená, že vnitřní morální imperativy se teprve stávají, realizují jakožto maximy, a čím více se jakožto etické maximy utvářejí, úměrně tomu tím více, tím konkrétněji i aktivněji se (ve smyslu zmíněného mravního „spolu-podílnictví“) zbavuji své „odpovědnosti za zlo“. Odpovědnosti a spoluviny za antihumanismus a odlidštěnou racionalitu (nebo již spíše iracionalitu) nynějšího společenského jsoucna, čímž se zároveň stávám součástí rezistence proti tomuto „odlidštění v krizi“. Součástí nutné rezistence, koneckonců reálně stojící v „opozici“ k antihumanismu, k odcizeným a odcizujícím sociálním vztahům, nyní se permanentně zmítajícím právě v obecné i všeobecně bezprecedentní lidské i „konzumní“ krizi tržně-globalizovaného řádu, který přece jen dožívá svůj věk. To, že se stávám součástí této rezistence, i když „asymptoticky“, „nedokonale“ a „relativně“, nicméně opravdově a koneckonců objektivně, je právě mým „sebeuskutečňováním“, je tedy právě oním „progresivním sebeuskutečňováním“ „člověka  jakožto člověka“  v jeho sociální esenci, která mě teprve „naplňuje“ jako lidskou bytost v etickém slova smyslu.

B. Objektivní a subjektivní obsah morálních maxim; praktický význam a smysl našich vnitřních mravních zákonů

I.

     Je nezbytné zmínit i otázku objektivního a subjektivního obsahu mravních maxim, to znamená, že nyní před sebou máme etické zásady tak říkajíc „o sobě“ a  „pro sebe“. Jestliže vycházíme z vědecko-marxistického pojetí morálních atributů jako historicky konkrétních a z velké části i třídně podmíněných forem společenského vědomí, jak tuto tematiku rozpracovává a zdůvodňuje filozofické učení historického materialismu, pak nelze opomíjet, že etické principy (stejně jako všechny ostatní formy společenského vědomí) musejí mít rovněž objektivní obsah, že vyjadřují určitou konkrétní skutečnost, kterou nelze odtrhnout od daných společenských poměrů a vztahů. Že tyto principy jsou nutným specifickým vyjadřovatelem i (dějinnými potřebami vynuceným) aktivním zprostředkovatelem těch či oněch objektivních snah, záměrů či motivů lidí.

     Poznamenejme na okraj, že právě tuto skutečnost například opomíjel (a tehdy ani nemohl neopomíjet) ve svém etickém učení také I.Kant, a to z důvodů svých abstraktně idealistických filozofických východisek v pojetí dějin a lidské společnosti. Už v I.svazku Marxovy a Engelsovy Německé ideologie (1845-46), její autoři výstižně v souvislosti s kritikou Kantova etického učení poznamenávají:

     „Situace Německa koncem…(osmnáctého) století se dokonale obráží v Kantově „Kritice praktického rozumu“. Zatímco francouzská buržoazie se nejúžasnější revolucí dějin dostala k moci a dobývala evropskou pevninu, zatímco anglická buržoazie, politicky již emancipovaná, revolucionovala průmysl a podmaňovala si politicky Indii a obchodně celý ostatní svět, zmohli se nemohoucí němečtí měšťáci jen na „dobrou vůli“. Kant se spokojoval s pouhou „dobrou vůlí“, i když nevede vůbec k žádnému výsledku, a uskutečnění této dobré vůle, soulad mezi ní a potřebami a žádostmi jednotlivců kladl do onoho světa. Tato Kantova dobrá vůle je v naprostém souhlase s nemohoucností, stísněností a ubohostí německých měšťáků…“ (zde ztučněné podtrženo v originále M.- E.)

     Stíráním „obsahového“ rozdílu mezi objektivními etickými principy „o sobě“ a subjektivními mravními zásadami „pro sebe“, bychom se dopouštěli stejné chyby, která z hlediska materialistického učení o mravním vědomí jako odrazu společenského bytí, byla a dosud je představiteli Marxova i Leninova učení, oprávněně kritizována. (Tento fakt však nic nemění na skutečnosti, že máme plné právo vypůjčit si z kantovské terminologie tak výstižné pojmy, jako jsou  (principy) „o sobě“ a  „pro sebe“ (resp. „pro nás“), mravní maximy, apod.) Mám-li určité subjektivní mravní zásady, které mému individuálnímu životu vtiskují vnitřní význam a účelnost ve smyslu subjektivním, zásady, které tento život z nadosobního hlediska naplňují jeho obsahem „pro sebe“, neznamená to ještě, že takové morální normy mají žádoucí význam také z hlediska objektivních tendencí a zájmů společenského vývoje, neboli z hlediska reálně progresivních (tedy objektivně progresivních) potřeb sociálního života jako takového.

     Jen takové etické principy, které objektivně odpovídají  těmto sociálním tendencím, konkrétně historicky určeným a vyjadřujícím reálnou zákonitost i rozporuplnou, vnitřně protikladnou nutnost vývojového pohybu společenských vztahů, ekonomických formací a lidské pospolitosti jako všestranného celku, zde chápeme jako „objektivní“ principy „o sobě“. Jen takové etické principy, které jsou v uvedeném významu možno říci „žádoucí“, které jsou reálně a objektivně v souladu se sociální zákonitostí a této zákonitosti odpovídají, mají progresivní obsah, stojí ve skutečném, aktivním a nutném protikladu k přežívající společenské iracionalitě. Té iracionalitě, jež je zdrojem jak všestranného odlidšťujícího odcizení, jehož jsme v rostoucí míře svědky, tak i kritické bezvýchodnosti a z hlediska historického osudu slepé nemohoucnosti nynější této odlidštěné i odcizující iracionality samé (tedy iracionality monopolního kapitalismu vůbec a globálního imperialismu zvláště).

     Jen takové etické maximy, které jsou naopak neslučitelné, řekněme s „nežádoucím“, neslučitelné s jakýmkoliv zbabělým smířlivectvím či odpornou a nelidskou lhostejností vůči panujícím poměrům, vůči nynějšímu ekonomickému řádu a jeho společenskému, politickému i duchovnímu status quo, jen takové mravní maximy korespondují se skutečnými nadindividuálními potřebami člověka ve smyslu jeho důsledné sociální prospěšnosti. S hlubší společenskou užitečností a účelností lidského života a jen takové odpovídají objektivní progresivní racionalitě, nutné a naléhavé v nynější době dokonce více, než kdykoliv jindy. A takové maximy nabývají svého vrcholného vyjádření v principech revoluční morálky, jež chápou „boj proti imperialismu, ať je kdekoliv“, jako eticky nejvyšší a „nejsvětější povinnost člověka“, jak tuto ideu formuloval (a celý svůj život také v praxi uplatňoval) především E. Che Guevara ve svém legendárním Dopise na rozloučenou (1965), adresovaném svému příteli a spolubojovníkovi, Fidelovi Castrovi, i kubánskému lidu.

     A jsou to naše etické normy, které jsou rozhodně nepřátelské také jakémukoliv „abstraktnímu humanismu“, jenž je ve skutečnosti pouhým pseudohumanismem maloměšťáka. Nebo dokonce pseudohumanismem i velkého finančního buržoy, vyznávajícího ušlechtilou „svobodu“ v podobě teroristické diktatury transnárodních koncernů a soukromovlastnických korporací, v jejichž zájmu si nyní nejmocnější světové pijavice cynicky rozdělují iráckou zemi a bestiálně v ní potlačují hrdinný osvobozenecký odboj národa, jehož odhodlání a statečnost, dospívající v těchto dnech až k celonárodnímu povstání, si tyto pijavice dovolují směšně nazývat obyčejným „terorismem“!!

     A jsou to naše etické normy, podle kterých například laskavě vzkazujeme a sdělujeme všem našim třídním nepřátelům (ano, třídním! Protože jakým vlastně jiným…?!), přibližně tato slova: ,Přestaňte nám, prostým a nezaměstnaným lidem, kázat veledemokratické nesmysly o té vaší „veledemokratické“ „veledemokracii“. My jsme tu vaši pozlacenou „demokracii“ už dávno prokoukli! Všechna ta zvěrstva, která na nás, na vykořisťovaných pácháte, mluví sama za sebe! Nechejte si pro sebe tu vaši „svobodu slova“ v předem naoktrojovaných mantinelech pouze vašeho, „nedotknutelného“ „status quo“, i tu vaši drahotu, sociální škrty, likvidaci nemocnic či škol, privatizaci domů a vyhazovy na ulici, zničená torza kdysi prosperujících podniků, novorozeneckou genocidu (nejen) našeho národa, zoufalství, vedoucí chudáky k sociálním sebevraždám, rozbití republiky, gumové projektily, volnost pro nácky a fašouny, kancelář pro Sudeťáky v Praze, policejní rasismus, represe proti levici, luxusní byty pro poslance, zlaté padáky pro manažery, statisícové renty pro Havly, atd. apod.!!

     Vy jste vrahové iráckých žen, vy jste zvrácení ponižovatelé a mučitelé iráckých (či ostatních arabských) vlastenců z Abú Ghrajb, Guantanáma i jinde! Vy jste beztrestní vrahové afghánských a iráckých dívek, vy jste vrahové brazilských rolníků z Movimento Sem Terra, i jugoslávských dětí. Vy jste zavraždili slovenského občana Asmongyiho, Zdeňka Adamce či Romana Mášla. Vy jste vrahové tisíců afrických dětí každým dnem! Ale my, bolševici XXI. století, budeme naopak vašimi vrahy, my, bolševici, revoluční komunisté a marxisté-leninovci dneška, jednoho dne opět zakroutíme krkem vám!! Tropte si zuřivý povyk – ale vaše sláva je již dávno zašlá a vaše dny budou již co nevidět sečteny.´

II.

     Nejde tudíž jen o to, že hodnotový žebříček, týkající se subjektivních zásad samotného našeho života jako takového (tedy jako projev určitých vnitřních morálních maxim), by se neměl pohybovat jen (a v klíčových hodnotách vůbec)  v rovině individuální (finanční zabezpečení, vlastní rodina, spokojená domácnost, šťastné děti a jiné klasické „radosti“ maloměšťáka), nýbrž především (a v klíčových hodnotách výhradně) v dimenzi společenské, v dimenzi nadosobní a nadindividuální… Nejde pouze o to. Jde především o skutečnost, jaký je objektivní obsah našich etických maxim „o sobě“, do jaké míry je tento obsah v souladu s „potřebami a žádostmi jednotlivců“ (viz výše citát z Německé ideologie), usilujících o zásadní společenské změny proti zahnívajícímu jsoucnu historicky již čím dál více překonávaných systémových poměrů. Jde o to, jsou-li naše interní morální imperativy v souladu (a v jakém souladu) se zákonitou  potřebou vnějšího světa jako sociálního jsoucna v jeho objektivně reálné vývojové tendenci, či nikoliv.

     Zkusme to říci konkrétněji, dejme tomu takto: Vyvíjet snahu alespoň částečně, svým malým „individuálním“ dílkem přispět k dějinnému probojování takové společnosti, kde na prvním místě bude Člověk namísto peněz, zlata nebo zisku, kde nezaměstnanost nebo válečné agrese ve jménu ropy nebo investic budou existovat tak leda v učebnicích dějepisu a kde „mé“ děti budou moci žít plnohodnotný a šťastný život PRÁVĚ PROTO, že NEJEN pouze „mé“, ale i JINÉ rodiny a JINÉ děti budou mít rovnocennou možnost prožívat život zrovna takový. Tak například v tom je podle našeho názoru zásadně prvotní spatřovat a v praxi uplatňovat měřítko objektivity i sociální prospěšnosti zmíněných etických maxim „o sobě“ (stejně jako aktuální smysl existence společensky důsledně přínosového lidského jedince v současnosti), namísto pouhého (respektive jakéhokoliv) falešného podléhání oslepujícímu pozlátku komerční iracionality, jež nám bere naši skutečnou sociální identitu. Samozřejmě jen a jen v zájmu pomíjivého a historicky tolik ubohého prospěchu nikoliv lidské pospolitosti, nýbrž právě toho establishmentu, který nám chce zároveň donekonečna a goebbelsovsky namlouvat, že takováto, tedy ta „jejich“ společnost, musí být nedotknutelná a věčná…

     Zatímco jsme poměrně jasně vymezili podstatu těch etických zásad, jež jsme nazvali objektivními morálními maximy „o sobě“, zůstávají nám ještě ony interní etické maximy, a to v podobě (již několikrát výše zmíněných)  vnitřních, subjektivních imperativů „pro nás“, respektive subjektivních etických maxim „pro sebe“. Vycházejí-li mé  vnitřně subjektivní morální maximy „pro sebe“ z oněch objektivních etických maxim „o sobě“ a jsou-li s nimi v podstatě v souladu, pak, možno říci, je z hlediska „progresivního sebeuskutečňování“ mé lidské bytosti v její sociální esenci, „vše v pořádku“. Co když ale tyto dvě „obsahové řady“ etických principů spolu v podstatě v souladu nejsou, neboť obsah mých vnitřních etických maxim „pro sebe“ je ve své tendenci orientován zcela jiným směrem, než by odpovídalo reálným potřebám a sociálním požadavkům, vycházejícím z obsahu objektivních etických maxim a morálních principů „o sobě“? Tohle je velmi složitá otázka, spojená s potřebou hlubšího zkoumání a analýzy, prováděné etickou vědou. Otázka, kterou samozřejmě nelze všestranně a uspokojivě zodpovědět mimo analýzu, spadající již do oblasti etiky jakožto samostatného vědního oboru. Tato stať, jak jsme již poznamenali v jejím úvodu,  však není a nemůže být žádnou vědeckou prací v oboru etiky, a proto k uvedenému problému zmíníme jen několik všeobecných poznámek, jež pokládáme za správné a kompatibilní s etickými zásadami Marxova a Leninova vědeckého učení.

     Jakékoliv subjektivní etické maximy „pro sebe“ nejsou tedy postačující podmínkou z hlediska reálné přínosovosti člověka, i když tyto maximy jsou podmínkou nutnou. Vždyť „objektivní obsah“ těchto subjektivních principů může být přece i prokapitalistický, může ve svých důsledcích podporovat sociální i duchovní odcizení, apod. Z tohoto důvodu se jedná o nutnou, nikoli postačující podmínku našeho boje proti Odcizení. V každém případě co se týče nutnosti této podmínky, je podstatné a důležité, aby tyto subjektivní etické maximy existovaly, protože bez nich není možno rozvíjet sama sebe právě ve smyslu Povinnosti (a chcete-li, tak i jakéhosi „sociálního Svědomí“). Ve smyslu Povinnosti vůči pospolitosti, což je jinými slovy vlastně totéž, co ono „sebeuskutečňování“, bez něhož nemůžeme být skutečnými Lidmi.  „Sebeuskutečňování“, v němž je zahrnuto vše, co směřuje k principu Odpovědnosti a Spoluzodpovědnosti vůči společenskému dění, zodpovědnosti za dějinný obsah jsoucího, které teď je (také) mojí přítomností.

     Vynikající belgická marxistka, představitelka moderní kultury, sociální bojovnice a spisovatelka Barbara Y. Flamandová, tento princip ve své brilantní revolučně-filozofické eseji Jiná svátost, výmluvně a mimořádně hluboce spojuje právě s vědomím kontinuity vůči minulému a povinnosti vůči přítomnému, ale zejména budoucímu. Pravý opak lhostejnosti a depolitizace. To, co právě nezná a znát nemůže „člověk konzumní“, člověk vnitřně integrovaný do Odcizení, který je jeho subjektivní součástí. Člověk průměrný, „nevyčnívající z davu“ (ve smyslu davu Odcizením zglajchšaltovaných  individualit), člověk, jak píše Flamandová, „homo medius“. Ten „odcizený Narcis“, který „ztratil smysl pro kontinuitu, kde bylo zapotřebí sociální a morální zodpovědnosti, (pročež) se necítí odpovědný za budoucnost.“ (Jiná svátost, 1997; podtrh. my – pozn.)  

     A tento princip Zodpovědnosti je právě klíčem k tomu, proč se vlastně nutně stáváme objektivními „spoluviníky“ a skutečnými „spoluzločinci“ na politické (i duchovní) moci odcizující iracionality, patříme-li k onomu davu, složenému z  „homo medius“. Mnohdy můžeme slýchat uspokojující formuli, právě tak nádherně pohodlnou jako trestuhodně prohnilou, formuli, která „homo media“ zbavuje „pro sebe“ subjektivního pocitu této „spoluzločinnosti“. Je to formule typu „my to přece neovlivníme“, „my nic nezměníme“, „všechno je sice špatné, ale co můžeme dělat?“, atp. Tato formule má být zdůvodněním i morálním legalizováním inertní apatie, nic však nemění na objektivní spoluvině tohoto „homo media“, který se vzdal principu Zodpovědnosti a s klidnou myslí se integroval do establishmentem (a jeho masmédii…) konzervované „reality“ odlidštění. Princip Odpovědnosti individuálního člověka, jenž je součástí pospolitosti, princip Spoluzodpovědnosti jak za Poselství minulosti, tak za samotné naše potomky (kteří mají přece tvořit budoucí generace!), mi však nedovoluje, abych se podobnými výše uvedenými názorovými formulkami, jakkoli morálně  „vykrucoval“. Tyto formulky jsou navíc hnusně alibistické i uboze pokrytecké, a i když mne mohou zbavit subjektivního pocitu spoluviny, nezbavují mě nikterak spoluviny reálné.

     Moje vědomí nestojí za nic, jestliže nepředstavuje vědomí toho, že objektivně i subjektivně stojím, chci stát a musím stát v protikladu právě vůči Odcizení i  „jeho“ odlidštěné globální „realitě“. Stručně řečeno, proti všeobecně krizově rozervané a dezorientované, historicky beznadějné i (v ní samotné) bezvýchodné a regresivně rozložené systémové iracionalitě nynější, globální diktatury hrstky superbohatých monopolistů (a „jejich“ vojenskopolitických loutek). Zdánlivě jsme jakoby odbočili od vlastní problematiky vnitřních subjektivních etických maxim „pro sebe“, ve skutečnosti však bylo nezbytné tohle vše zmínit. Mluvíme zde o pokračující realizaci toho Poselství, které nám zanechal předcházející progres, o naši aktivitě, akčnosti proti Odcizení, protože to je náplní toho vědomí „sebeuskutečňovaného“ člověka, který pozvedá svůj hlas proti panujícímu řádu. Člověka, který své vnitřní etické maximy (avšak to jsou již zároveň etické maximy ve svém objektivně potřebném a sociálně přínosovém obsahu), NUTNĚ a NEODLUČITELNĚ integroval, ztotožnil a syntetizoval s cíli moderního, revolučního protiimperialistického hnutí, alterglobalizačního i antikapitalistického zápasu jako takového, a jeho novými dějinnými požadavky.

     Celou problematiku zde v jejím náčrtu rozebíráme nikoli z pozice nějakých abstraktních moralistických (či moralizujících) principů, nýbrž z tohoto úhlu: vycházíme-li z potřeby právě nadosobního poslání lidského jedince, z potřeby vyšší společenské přínosovosti, což je dimenze, která mi zaručuje, že v okamžiku smrti nebudu umírat po etické stránce, takříkajíc „stejně jako náhodný pes na ulici“. Chci-li být však „homo mediem“, budu naopak veškerou svoji náplň života posuzovat například z hlediska úspěchu své čistě osobní, profesionální, technické či jiné „vážené“ kariéry. Což mě sice v mé sociálně-etické omezenosti může zbavit „problémů“ s jakýmikoliv vnitřními etickými maximy „pro sebe“  (těchto „problémů“ budu zbavován přímo úměrně tím více, čím omezenějším „homo mediem“ budu), „problémů“ i s jejich vztahem k míře nějakého objektivního „přínosově-společenského“ obsahu těchto maxim. Nezbaví mě to však zcela objektivně toho, že z hlediska „společenského Svědomí“ budu v okamžiku smrti skutečně umírat „zcela stejně jako náhodný pes na ulici“…

     Ale teď již zpět k naším „subjektivním etickým maximám“.

III.

     Rozpor mezi subjektivním a objektivním obsahem mravních maxim samozřejmě nelze chápat zjednodušeně nebo zkostnatěle, neboť stejně tak kupříkladu kategorie morálky, svědomí, pokroku, reakčnosti či společenské užitečnosti, nemají žádný metafyzický obsah (metafyzický ani ve smyslu spekulativně idealistickém, ani ve smyslu antidialektickém). Proto jsme již výše naznačili vymezení, jestli je (či není) interní obsah těchto maxim, tedy jejich subjektivní obsah „pro sebe“, ve své tendenci orientován zcela opačným směrem, než jaký je směr objektivního obsahu  etických imperativů „o sobě“. Pojmy jako „tendence“, „orientován“, atp., jsme chtěli zdůraznit právě pohyb, dynamiku, relativnost a proměnlivost všech těchto kategorií; tak, jako „progresivní sebeuskutečňování“ člověka má asymptotickou povahu, tak je asymptotické i upřímné hledání pravdy, které se týká naší společenské přínosovosti. Vždyť ani objektivní společenské potřeby vývoje nejsou neměnné a zkostnatělé.

     I „pokrokové“ a „reakční“ má dialektickou povahu, což ovšem nemá nic společného ani se subjektivismem, ani s relativismem. Subjektivní obsah etických imperativů (máme-li vůbec takové imperativy) zde rovněž chápeme jako pohyb, jako cestu k „sociální pravdě“, hledání (objektivního obsahu „žádoucích“ maxim), přibližování se (k tomuto obsahu), atd. Proto nemluvíme o „jednoduché totožnosti“ či „absolutním protikladu“ obou obsahů („o sobě“ a „pro sebe“), nýbrž o tendenci, zda jsou naše vnitřní mravní zákony orientovány koneckonců směrem „progrese“ či nikoliv, přičemž i progrese je směr, svojí podstatou dialekticky se měnící, a její požadavky jdou ruku v ruce právě s „objektivně-přínosovým“ obsahem našich maxim (tedy jejich obsahem „o sobě“). Nejsem-li tedy „homo medius“, bude mým cílem, abych v procesu „hledání a naplňování své společenské zodpovědnosti (neboli své sociální přínosovosti v boji proti Odcizení)“, směřoval své vnitřní etické zákony k jejich co největšímu souladu se skutečnými, objektivními maximy „o sobě“. Do jaké míry se mi to v průběhu mé životní praxe podaří (tj. do jaké míry se zpředmětní také můj přínos v boji proti odlidšťující iracionalitě nynějšího sociálního Odcizení), bude představovat právě míru onoho „progresivního sebeuskutečňování“ ve vztahu k „sociální esenci“ mého individuálního života, bez obsahu této sociální esence prázdného, nevýznamného a eticky zcela „mrtvého“ (jako individuální život „homo media“, pokud ještě zůstává „homo mediem“).

     Vnitřní pohyb tohoto „subjektivního obsahu“ etických maxim, chápeme tedy jako proces, v jehož průběhu mohu ve svých názorech, normách i hodnoceních vyzrávat i cestou různých kvalitativních „skoků“ od jedné relativně ucelené soustavy subjektivních etických maxim k druhé, která je blíže objektivním potřebám daného obsahu mravních maxim „o sobě“. Je-li tomu skutečně tak, pak nikdy nemusím litovat té „opouštěné“ a „překonávané“ soustavy subjektivních morálních imperativů, neboť už tím stojím nekonečně výše, než „homo medius“, jestliže součástí mých subjektivních etických maxim je právě nepřetržitá a upřímná snaha o čím dál hlubší poznávání i praktické „spolunaplňování“ pokrokové tendence společnosti v zájmu většiny, v zájmu skutečných tvůrců hodnot (a tudíž v zájmu „práce“ proti „kapitálu“).

     Kromě toho, samotná tato „opouštěná“ a „překonávaná“ soustava subjektivních maxim, byla už v době, kdy nás naše etické „vyzrávání“ (v procesu „sebeuskutečňování“) ještě nemohlo posunout k vývojově vyššímu stupni, obrovským zdrojem či velkou „předstupňovou“ potencí vnitřní síly. Jakési subjektivní morální „pevnosti“, která nám vždy tak či onak „usnadňuje“ další cestu tohoto „vyzrávání“ v jeho dynamickém procesu. Bez této „vnitřní mravní síly“, jejíž formou jsou ony relativně ucelené soustavy subjektivních etických maxim, klíčových norem či imperativů, nebylo by možné žádného „progresivního sebeuskutečňování“, a tedy ani žádného mravního pokroku lidského jedince, který usiluje být skutečným a důsledným sociálním přínosem pro svoji lidskou pospolitost a její naléhavé i aktuální potřeby.

     Konečně jde rovněž o skutečnost, že vedle své „vnitřní etické potence“, má ona vývojově jakoby „nižší“ relativně ucelená soustava subjektivních maxim, ještě ten neoddělitelný a v celkové kontinuitě nutný význam i v jiné věci. Chceme-li celou problematiku posuzovat všestranně vědecky, tedy také bez jakékoliv mechanistické jednostrannosti, pak si z tohoto hlediska uvědomujeme, že duchovním odrazem objektivní dialektiky, a zároveň tím také imanentní součástí „univerzální“ dialektiky jako takové, jsou i analogické zákony subjektu vědomí. Přičemž subjektivní etické normy (a nyní myslíme zároveň mravní normy obecně), jsou také nedílnou součástí individuálního vědomí (této komponenty vědomí společenského…); To je výchozí hledisko, díváme-li se na věc bez jakékoli metafyzické omezenosti a zjednodušenosti, a tedy opravdu z hlediska vývojové podstaty dané věci samé. V souladu s tím má tedy vývojově „nižší“ soustava těchto maxim zmíněný význam také v tom, že je vlastně samotnou stupňovitou realizací následující vzniklé formy (této „soustavy“) a vývojovým „předsdupněm“, jehož „pozitivní“ obsah, je pochopitelně v „negované“ podobě zachován dále. Předstupněm, z něhož vyrůstá vyšší forma ucelené soustavy těchto maxim a který byl nutnou výchozí podmínkou kvalitativně vyššího „přetržení“ kontinuity v průběhu našeho etického vyzrávání, jako subjektivního projevu „sebeuskutečňování“ lidského jedince.

     I samotné toto vyzrávání jakožto, možno říci „subjektivní pozitivní progres“ našich vnitřních etických maxim „pro sebe“ (samozřejmě v jejich dynamičnosti a „jednotě přetržitosti i nepřetržitosti“ zároveň…), má přirozeně praktický smysl. (Již výše jsme ukázali, jak je nemožné odtrhnout morální maximy od konkrétní bezprostřední praxe a praktické „exteriorizace“ těchto maxim samotných.) A tento praktický smysl subjektivního obsahu etických maxim v jejich dynamičnosti, shledáváme rovněž jako praktický smysl „dvojího druhu“ – smysl „objektivní“ i „subjektivní“, v souladu se vším, co jsme již výše uvedli. Jaký je tedy tento praktický smysl po objektivní stránce? Samozřejmě spočívá v tom, že se mohu tak či onak, po tu nebo onu hranici, do té či oné míry, ale přesto podílet  na tom, co je historicky progresivní ve smyslu „žádoucího“ z hlediska potřeb společenských zákonitostí. Že mohu překonávat (analogicky) „nežádoucí“, tedy „dospívat k žádoucímu“, realizovat cestu k „žádoucímu“, že mám tímto jakoby „usnadňovánu potenci“ k cestě k „žádoucímu“. Avšak nikoli „usnadňovánu“ ve smyslu osobní pohodlnosti nebo osobní „snadnosti“, nýbrž ve smyslu jakési „lepší připravenosti“ k této cestě, „lepší připravenosti“ k dalšímu etickému i aktivnímu společenskému směřování sebe sama, a tedy i „lepší připravenosti“ k dalšímu „spolu-boji“ proti Odcizení a jeho antihumanismu.

     A dále, jaký je tento praktický smysl po subjektivní stránce? Nespočívá v ničem jiném než v tom, že jsme v daném naléhavém okamžiku a v dané aktuální situaci vykonali právě konkrétní maximum, které jsme mohli vykonat, které jsme „vnitřně museli“ vykonat a kterého jsme byli schopni. A to opět v souvislosti s oním „asymptotickým přibližováním“ a vyzráváním našich etických maxim samotných. Čím vyššího stupně tohoto „asymptotického“ vyzrávání  subjektivních maxim (vyzrávání vzhledem k „žádoucímu“) jsme již byli schopni, čím hlouběji jsme dokázali právě prakticky zpředmětnit onen NUTNÝ obsah etických maxim „o sobě“, tím více přímo úměrně jsme si nejen uvědomili, ale i v praxi realizovali právě náš princip Zodpovědnosti. A tedy tím více se teprve máme právo (jakožto konkrétní lidští jedinci uvnitř určité sociální pospolitosti) objektivně považovat za „NE-spoluviníky“ a „NE-spolupodílníky“ na reálném Odlidštění, ve smyslu, že teprve tím méně na něm objektivně participujeme… V obou dvou aspektech onoho „praktického smyslu“, v objektivním i subjektivním, právě spočívá zároveň i praktický smysl samotného „progresivního sebeuskutečňování“ (neboli sociálně-etického „sebe-naplňování“) našeho individuálního života, tedy mého lidského „Já“.

IV.

     V těchto souvislostech se znova ozřejmuje a odhaluje, jak uboze a cynicky alibistickými, pokryteckými i prohnilými jsou ony… „názorové“ (promiňte mi to slovo!) formulky o „neschopnosti něco měnit nebo změnit“ či „nemohoucnosti“ mého individuálního „já“. Ty formulky, které, jak jsme již výše uvedli, mají za cíl pouze trapně zdůvodňovat a „morálně legalizovat“ nic menšího než intelektuální i praktickou pohodlnost, inertní apatii, apolitičnost a zvnějšku indoktrinovanou konzumní omezenost našeho „homo media“. Avšak každý člověk, který přijme zmíněné etické maximy za vlastní, se už nemůže a ani nepotřebuje skrývat za svoji „nevědomost“ o tom, co má v dané chvíli konat, jaký je vlastně onen „žádoucí“ sociálně nutný zájem a čím ve jménu důsledného humanismu a principu Spoluzodpovědnosti, může a musí být tento daný lidský jedinec, alespoň po tu či onu úroveň, přínosem. K tomuto není potřeba snad cokoli dodávat, a už vůbec není jakkoli složité pochopit (samozřejmě, chci-li ovšem chápat) tu prostou pravdu, že podobná rezignující a nihilistická stanoviska, nejsou ničím jiným než alibistickým i sebeklamným, avšak prostým  vykrucováním. Ne nadarmo praví okřídlené rčení: neříkej, že nic dělat nemohu; říkej, že nic dělat nechci…

     Konkrétním krokem může být už například samotná upřímná snaha podílet se na určitých aktuálních úkolech antisystémového hnutí, ovšem včetně podílení se na politicko-ideovém „vyzrávání“ a „společensko-politickém“ uvědomování sebe sama; (Právě také sebe sama, neboť skutečný komunismus, který zde především máme na mysli, je a vždy zůstane nikoli dogmatem, nikoli literou, ale vědou!!) Dále podílet se na tomtéž i vůči jiným lidem; na trpělivé, třebas mravenčí, třebas neviditelné (ale o to pro budoucnost nezbytnější) práci; na agitační, propagátorské nebo organizační činnosti; na distribuci (a správném pochopení smyslu této distribuce) pokrokových antikapitalistických materiálů, revolučně-levicových tiskovin a na šíření moderních marxistických myšlenek, bez nichž nelze „znovuvybudovat“ žádnou novou, organizačně pevnou a opravdově avantgardní sílu budoucího společenského boje; Na finanční, třebas skromné podpoře skutečných marxistů, skutečných komunistů a jejich nově budovaných organizací; na solidární (zejména, ale nejen finanční) podpoře nejrůznějších, tak či onak systémem pronásledovaných antiimperialistických bojovníků, atp. atp.;

     Kdo se opravdu chce na tomto boji podílet, ten si cestu k tomuto boji vždycky najde… A nejde nám teď o žádné „moralizování“, co „všechno se má dělat“ (a velmi často spíše nedělá než dělá) v rámci této složité, nezbytně organizované  a krajně odpovědné „mravenčí práce“; Jde nám o to (alespoň v krajně zjednodušené podobě, přesto však vcelku konkrétními a ne příliš „filozofickými“ příklady) ukázat, co všechno se „dělat skutečně dá“, aniž bych hned vzápětí chtěl naivně a primitivně očekávat tak zvaný „bezprostřední“ či „okamžitý“ efekt.

     Avšak prvním krokem, tím spíše, pokud se daný člověk (ještě zatím…?) nepovažuje ani za komunistu, ani za marxistu (což mu přirozeně nebrání, aby se případně mohl účastnit aktivní práce v jiných „oddílech“ antikapitalistického (např. antifašistického, mírového, alterglobalizačního, levicově odborového, a jiného a jiného,) hnutí jako takového…), může být hned nikoli revoluční, nýbrž dokonce přímo jakýsi „elementární“ občanský, avšak sociálně i eticky velmi důležitý akt. Ten, který je rovněž „v dané situaci tou maximou, kterou mohu naplnit, musím naplnit a jíž jsem schopen naplnit“… Kupříkladu takový, zároveň přímo vlastenecký, etický a občanský akt, respektive soubor konkrétních praktických kroků, podobných těm, které vykonala a musela vykonat naše Strana práce (ale nikoli jen tato marxistická organizace!) počátkem jara letošního roku (2004), v souvislosti se špinavým ignoranstvím oné bezectné komediantky a morální zrůdy jménem B. Hrzánová. V souvislosti s vrcholně skandální ohavností, které se tehdy dopustila ve Zlaté kapličce našeho národa (základní informace viz například Rudá fronta, 50. číslo, březen 2004, atd.)!

     Dějinné poměry nejsou, a to navzdory všem historickým zradám a podvodům na pracujících masách, v konečné zákonitosti určovány nikým jiným, než přece jen těmito pracujícími, tj. námi samými, naši vlastní, společenskou, aktivní a praktickou činností. (Což v sobě zahrnuje i třídní boje, které – navzdory primitivním a omezeným maloměšťákům - dosud „nevymizely“ a ještě dlouho „nevymizí“…; a to i třídní boje, v nichž tyto masy mohou dočasně utrpět i porážky.) Ani „božským principem“, ani válečnými generály, ani „necivilizovanými“ či „civilizovanými“ tyrany, nýbrž nikým jiným než lidmi samotnými, a to jako příslušníky určitých sociálních skupin, společenských tříd, které objektivně rovněž dosud „nevymizely“ a ještě dlouho „nevymizí“. A těmito sociálními třídami koneckonců vytvářených a determinovaných, těch či oněch organizací, těch či oněch organizovaných a aktivně zaměřených sociálně-politických entit, skupin nebo stran. (Což přirozeně nepopírá, nýbrž naopak v sobě zahrnuje význam dějinné úlohy mimořádných  jedinců či historických osobností, ale touto tematikou se nyní nezabýváme.)

     A neabsentuji-li onen nejvyšší princip vědomí Povinnosti vůči historickému jsoucnu, jehož jsem součástí, vůči té sociální potřebě „žádoucího“, která je nyní aktuální i naléhavá, neboli vědomí Kontinuity s předcházejícím progresem a zároveň vědomí Odpovědnosti, respektive SPOLU-ZODPOVĚDNOSTI vůči budoucímu, které přijde – pak se NEMOHU nikdy identifikovat s takovými zvrácenými formulkami „osobního nihilismu“. Pak se NEMOHU nikdy identifikovat ani s oním „praktickým pohodlím“, ani s „pohodlím“ intelektuálním či morálním; Nehledě na to, že jsem-li si tohoto všeho navíc aspoň v zásadě eticky vědom, tak jakékoliv omlouvání mé „SPOLU-ZLOČINNOSTI“ takovými či podobnými nihilistickými frázemi, by „mi“ (vnitřně) namísto jakéhokoliv subjektivního „morálního pohodlí“, mohlo přinést tak v nejlepším případě jedině to, co Barbara Y. Flamandová v Jiné svátosti, s poetičností jí vlastní, velmi trefně nazývá „závratí (hlubokou závratí ! – naše pozn.) z propasti lidské duše“…

     Jestliže tento nejvyšší princip nejen neabsentuji po stránce vědomí, resp. uvědomění si jej, ale má vlastní praktická aktivita mu svojí podstatou odpovídá a z něj vychází, pak ani v praxi – což je vlastně úplně nejdůležitější – se rovněž NEMOHU nikdy identifikovat s onou „objektivně-sociálně“ i „subjektivně-eticky“ prázdnou (a bez zbytečného eufemismu řečeno, „mrtvou“) existencí vlastního „já“. S oním „být“, resp. přežívat jako ctihodný, občansky vzorný, poslušný a „integrovaný“, dělbou práce však naopak „dezintegrovaný“, omezený i „rozfragmentovaný“, jednostranně (nejlépe technokraticky) zaměřený a do své uboze individuální, úzkoprsé a maloměšťácky přízemní sféry života, „bezpečně“ ponořený a jí chráněný,  „homo medius“…; Mimo jakékoliv „objektivní sebeuskutečňování“ mého lidského „Já“, mimo jakékoliv sociálně-etické „sebe-naplňování“, tedy mimo onu „sociální esenci“ mé individuální lidské bytosti jako takové, jež je vně právě této dimenze, sama o sobě skutečně a bez nadsázky, zcela lidsky i eticky „mrtvá“.

     Poznamenejme ještě na okraj, že i „člověk konzumní“ (kterého typickým projevem bývá právě, možno říci, jakýsi „homo karieris“, a neomezujme jeho ducha pouze na nějaké „střední či vyšší“ sociální vrstvy!) se bude dušovat principem „odpovědnosti“. Třeba ke své ženě či ke svým dětem, že „on“ si přece nemůže dovolit riskovat například ztrátu svého těžce vybudovaného „zázemí“, kvůli „nějaké“ politice, či podobně. Ubohý „homo karieris“!! Není schopen pochopit, že právě už jen kvůli celkovým společenským, hmotným a duchovním podmínkám života samotné generace těch „svých dětí“, by se „měl starat“ o něco více, o mnohem více, než je možnost dalšího „firemního postupu“ nahoru, skvělá dovolená u moře či „výhodné nákupy“ v supermarketech. Jeho a jím vyložený „princip odpovědnosti“, není viditelně ve skutečnosti nic jiného, než směšnou a krátkozrakou karikaturou jeho pravého opaku.

     Kromě tohoto všeho, co jsme právě výše uvedli, je tu ještě jedna věc: nejde přece v souvislosti s alibismem zmíněných rezignujících a nihilistických formulí o to, abych „měl ,já´ právě teď něco (nebo ,vše´) ,změnit´.“ To by bylo buď naprosté nepochopení, nebo záměrné demagogické překrucování celé podstaty „poslání“ (či „poselství“) individuálního života lidského jedince, jemuž má být ono „sociální sebe-naplňování“ vlastní. Vše, co jsme výše nastínili právě o praktickém smyslu vnitřních etických maxim, a to jejich praktickém smyslu po objektivní i subjektivní stránce, odhaluje vnitřní omezenost tohoto nepochopení, nebo maloměšťáckou ubohost tohoto překrucování (popřípadě jedno i druhé), v plné nahotě.

     Jde přece o to, chápat i žít svůj život v jeho společensko-mravním významu a účelnosti ve smyslu možnosti jeho „vyšší sociální užitečnosti“, a v tendenci přeměňování této možnosti ve skutečnost. Jde přece o to – jak jsme již nastínili výše -  že se mohu, musím a chci podílet na tom, co je historicky progresivní ve smyslu „žádoucího“ z hlediska potřeb společenských zákonitostí. A že mohu překonávat v protikladu „nežádoucí“, tedy cestou jakéhosi „vykovávání“ či „vyzrávání“ lepší osobní, lidské i morální „připravenosti“, realizovat cestu k „žádoucímu“z hlediska společenského, překonávat „mezistupně“ a dospívat tak k větší míře svého podílu na těch sociálních potencích, dnešních i zítřejších, které jsou nezbytné vzhledem k objektivnímu prosazování „žádoucího“ jako takového. A navíc jde v souvislosti s tím ještě o to – ve vztahu nejen k dnešním, ale zároveň i zítřejším (a právě vzhledem k budoucnosti nezbytným) sociálním potencím – že jsme přece v  daném naléhavém okamžiku a v dané aktuální situaci vykonali právě konkrétní maximum, které jsme „asymptoticky“ mohli vykonat, které jsme „vnitřně museli“ vykonat a kterého jsme byli schopni!

     Naše etické maximy ve své dynamičnosti se právě spojují a úzce dotýkají toho, co jsme se snažili vykreslit, pokud jde o praktický smysl vnitřních maxim, a to praktický smysl po své objektivní i subjektivní stránce. V tomto kontextu je skutečně zcela samozřejmé, že všechny zmiňované nihilistické formulky maloměšťáka, ztrácejí vůbec jakýkoliv objektivně reálný, ale i vnitřně etický smysl. A ve stejném kontextu se musí nutně ozřejmit také jediné hledisko, vzhledem k němuž má už nyní skutečný, objektivně i subjektivně prospěšný význam a reálný „vnější“ i „vnitřní“ smysl také taková naše činnost, která „hned teď“ nevede, nemůže vést a bezprostředně ani nepovede k okamžitému, „bezprostřednímu výsledku“! Tohle je samozřejmě úplně jiné hledisko, úplně jiná souvislost, než čím je zcela opačný, idealistický obsah zmiňované „pouhé“, kantovské „dobré vůle“.

     Je jasné, že Kantova „dobrá vůle“, která „nevede k bezprostřednímu výsledku“, nemá nic společného například s konkrétní situací antikapitalistického revolučního hnutí v dané zemi, které je ještě slabé, teprve se rozvíjí, teprve nutně překonává své vlastní primární obtíže, výchozí problémy, počátky či doslova „embryonální“ fáze, v důsledku čehož jeho činnost samo sebou „nevede“ a nemůže ještě vést k žádnému „bezprostřednímu výsledku“ jako takovému. Tohle směšovat přirozeně nelze, protože obsah kantovského pojetí etických principů i jeho „dobré vůle“, je samozřejmě zcela protikladný obsahu toho jediného hlediska, o něž nám na tomto místě jde. Toho jediného aspektu, vzhledem k němuž má UŽ I NYNÍ (!!!) „praktický smysl“ také činnost, která „(ZATÍM!!!) nevede“ (a vést ještě nemůže) k „bezprostřednímu praktickému výsledku“ jako takovému…; A tento aspekt je právě aspektem objektivní i subjektivní stránky SKUTEČNÉHO praktického smyslu oněch vnitřních morálních maxim. Praxe ve svém zárodku, tedy jako „předstupňový“ element sebe sama, jako svá vývojově nutná „komponenta“, možnost, vnitřní potence jako potence budoucí praxe reálně „bezprostřední“, apod. – ruší snad tato dialektická povaha bezprostřední praxe, vlastní podstatu jako podstatu objektivně reálné, materiální, sociálně „tvůrčí“ a „přetvářející“ praxe samotné?

     Pokud se ovšem nechceme anachronicky vracet k nějakému idealistickému filozoficko-„systémovému“ rámci, do něhož bychom dialektiku jaksi zpětně „uvěznili“, k systému třebas sebegeniálnějšímu, nicméně přece jen již společenským a filozofickým vývojem překonanému (při vší úctě zejména k Hegelovi – a  Hegel byl nepochybně takový genius, jemuž nesahají po palce u nohou ani všichni dnešní ubozí buržoasní filozofové i pseudofilozofové dohromady, kteří tak či onak apologetizují a ospravedlňují trvání současného světového ekonomického systému!), tak nám samozřejmě důsledně materialistický výklad pojmu společenské praxe, nikterak není a nemůže být v pochopení onoho praktického smyslu morálních maxim, „na překážku“ (ba spíše naopak). Můžeme se ovšem ptát: jak se tento praktický smysl, o němž hovoříme, konkrétně prosazuje? Skrze jakou „bezprostřední formu“ dáváme, abychom tak řekli, našim mravním maximám „praktický průchod“? Tedy formou jakých konkrétních, „hmatatelných“ článků či „elementů“, dochází právě ke zpředmětňování oněch morálních maxim, bez čehož si nelze představit – ani v rovině uvědomění, ani v rovině praxe - co vlastně vyjadřuje, obsahuje a představuje ten „podivný“ pojem „progresivní sebeuskutečňování“ našeho lidského „Já“?

     Přistupme proto nyní k další kapitole naší stati.

C. „Hlavní články“, v nichž se etické maximy zpředmětňují, a jejich „dimenze“. Pár slov o perspektivě trvale udržitelného životního způsobu

I.

     V procesu daného „sebeuskutečňování“ lidského jedince, procesu, o němž jsme hovořili a který je zároveň možno pojmenovat i „sociálně-etickým sebe-naplňováním“ života tohoto jedince, je přirozeně nejdůležitější právě ono zpředmětňování. Respektive praktické „zvnějšňování“ mravních maxim, jež je od těchto mravních maxim neodlučitelné, pakliže nemají být jenom prázdnou frází. A toto zpředmětňující „zvnějšňování“ samozřejmě není žádným abstraktním procesem, který by se měl odehrávat výhradně v lidských hlavách a který by neměl souviset s určitým reálným a konkrétním aktem. Tento činný akt je objektivní, je to prvek etiky, který se stává praktickým činem, a právě proto probíhá cestou těch či oněch konkrétních úkolů, cestou řešení konkrétních kroků, a v tomto smyslu možno říci i jakýchsi „elementů“. Proto pojmenování „hlavní články“ se nám jeví namístě. Neboť v každé konkrétní situaci, v každých konkrétních historických či životních chvílích, meznících, souvislostech, apod., je zde něco, co je jak z hlediska etických maxim jakožto maxim, tak i z hlediska jejich praktické exteriorizace, jakoby „tím nejdůležitějším“, výchozím, primárním úkolem, v podstatě „hlavním“ úkolem.

     V daných požadavcích praxe vystupují z různých aspektů, z různých úkolů a stránek složité a různorodé skutečnosti, do popředí vždy jakési „hlavní články“, a proto bychom je klidně mohli nazvat, dejme tomu, jakýmisi základními „buňkami“ mravních maxim, elementy či buňkami jejich konkrétního zpředmětňování. Vždy to, co je v dané situaci z hlediska bezprostřední praxe (jako procesu „zvnějšňování“ maxim) „nejdůležitější“, nejaktuálnější, co stojí jakoby na „prvním místě“, tak právě to vyjadřujeme tímto pojmem, tak rozumíme pojmu „hlavní články“. V jakékoli teorii či vědě, která je neoddělitelná od praxe a není prázdnou scholastikou nebo nějakým spekulativním akademismem, vždy v různých historických obdobích a chvílích vždy nutně musely vystupovat do popředí tyto hlavní články, různé stránky, které v daných situacích tvořily právě články, jež byly články reálně nejdůležitějšími a primárními.

     Každá, libovolná objektivní souvislost (a to nejen společenská, ale v kvalitativně jiných projevech a formách i přírodní), stejně jako její adekvátní odraz v lidské hlavě, je vždy určitým souvislým řetězem, jehož každý „článek“ je objektivně hlavním článkem, konkrétním řešením daného vývojového či „poznávacího“ rozporu, včetně společenské a lidské praxe. Typickým konkrétním příkladem může být například skvělá aplikace Leninovy dialektické metody hlavního článku, co se týkalo možností, okolností a tehdy naléhavě dozrávajících potřeb revolučního „protržení“ světového kapitalistického „řetězce“. A sice v „nejslabším“ článku jeho struktury (tj.vítězství revoluce v jedné zemi, a to ještě zemi ekonomicky zaostalé), v souvislosti s dějinnou situací v letech 1914 – 1917 a zákonitostmi nerovnoměrného ekonomického a sociálně-politického vývoje, typickými pro svět monopolního, imperialistického stadia kapitalistické formace. Mohli bychom uvést nesčetné množství jiných příkladů, avšak není to naším cílem. Přitom ovšem ona metoda „hlavního článku“ má díky své objektivní, hluboké vnitřní logice, samozřejmě platnost nekonečně širší, než jen v oblasti politické.

     Opakujeme, že není naším úkolem v této stati dopodrobna rozebírat tuto typicky „leninskou“ metodu (kterou ovšem díky její univerzálnosti, vědomě či nevědomě aplikují, ovšem zase pro své sociální potřeby či své třídní zájmy, i ti nejkrajnější odpůrci Leninova filozofického i sociálního učení a nejfanatičtější zastánci imperialismu). A už vůbec ne  rozebírat ji v celé její hloubce a složitosti; my zde chceme jen podotknout, že o určitých „hlavních článcích“ je možno mluvit i v souvislosti s problematikou morálních maxim jako o jistých „základních buňkách“, skrze které se konkrétně, prakticky a objektivně dané maximy exteriorizují (tedy „zpředmětňují“ či „zvnějšňují“). Tedy už ze samotné vnitřní logiky toho, co jsme výše uvedli o praktickém smyslu subjektivních mravních maxim (jejichž „žádoucí“ dynamičnost je zároveň dynamičností rozporuplného pohybu směrem k mravním maximám „o sobě“), dále už z podstaty tohoto pojmu právě jakožto maxim, a z jejich neoddělitelnosti od procesu vlastního praktického „zpředmětňování“ jich samých, jasně vyplývá zásadní věc. Jasně z toho vyplývá nejen subjektivní, ale i objektivní, praktická důležitost toho, o čem zde hovoříme jakožto o „hlavních článcích“, skrze které jsou naše maximy teprve stupňovitě „uskutečňovány“. Rádi bychom zde však poukázali na něco jiného, a sice na jisté „rozměry“ či dimenze pomyslných řetězců těchto hlavních článků, které si snad v jistém slova smyslu můžeme dovolit nazvat jako dimenze „vertikální“ a „horizontální“. Nyní  stručně vysvětlíme, co tím máme na mysli, i když tohle je z hlediska smyslu a úkolů naší stati skutečně jen okrajová problematika.

II.

     Řetězec těch hlavních článků, které se týkají jen mé konkrétní činnosti, mého specifického dílu praktického zpředmětňování a specielně mých úkolů v procesu sociálně-etického „sebe-naplňování“ – tím právě rozumíme onu „vertikální“ dimenzi. Pokusme se jednoduše celou věc trochu přiblížit. V tomto řetězci (od konkrétního úkolu k jinému, vyššímu úkolu) směřuji vlastně „do hloubky“, překonávám sebe sama, dospívám k tomu, že jsem vykonal „maximum“, a to je zároveň i základem mého relativně „čistého svědomí“. (A bez onoho možného „maxima“ je jakékoli možné „čisté svědomí“ nemyslitelné, pakliže ještě vůbec spojuji svůj život s pojmem etické maximy „o sobě“ a samozřejmě zároveň s jejich praktickým „zpředmětňováním“…) Jednoduše řečeno, po praktickém splnění každého takového úkolu, „žádoucího“ z hlediska etických maxim „o sobě“, tedy po mém zpředmětnění každého takového elementárního článku (který je vlastně moji participací na obsahu toho „žádoucího“, o které v daném úkolu jde), vždy stojím jakoby „výše“ z hlediska sociálního, a vždy došlo k mému „hlubšímu“ „sebe-naplnění“ i z hlediska etického. (Samozřejmě, ve složité a různorodé skutečnosti reálného života, ani tato „vertikální tendence“ neprobíhá tak jednoduše, přímočaře, bez oklik, regresivních zvratů či ústupů, jak by se mohlo z tohoto jen všeobecného a velmi stručného výkladu na první pohled zdát – to jen poznámka na okraj.)

     Například nikdy by nemohlo existovat tak obrovské, nezměrné a sebeobětavé hrdinství ilegálního boje především komunistických revolucionářů v období nacistické okupace, kdyby předtím tito bojovníci nebyli vnitřně vyzbrojeni, objektivně „vyškoleni“ a subjektivně „vykováni“ samotnými politickými i sociálními boji, těmi statečnými a téměř legendárními třídními zápasy v čele chudých vrstev, dělníků a nezaměstnaných, které tito komunisté (tehdy ještě skuteční komunisté!) vedli v těžkém období masarykovské I.republiky. A přitom ty „hlavní články“ jejich úkolů, které byly objektivně „žádoucí“ v období ilegality a fašismu, stály kvalitativně mnohem „výše“ (a eticky vyžadovaly ještě větší „hloubku“, odvahu, pevnost a vnitřní odhodlání), než „hlavní články“ praktického „zvnějšňování“ těchto maxim v boji, v období zmíněných zápasů  proti kapitalismu I.republiky.

     Může se stát (avšak podrobné rozbory ponechejme etickým odborníkům), že díky těm či oněm důvodům své objektivní či subjektivní omezenosti, nebudu již schopen realizovat určitý vertikálně „hlubší“ hlavní článek konkrétního „řetězce“, souvisejícího s mravními maximy. Že jsem schopen například podílet se na boji proti určitému „menšímu“ zlu, ale na „velké“ zlo již nestačím. Ale i k tomu, k čemu jsem jakoby „dospěl“ a na co jsem v procesu svého progresivního „sebeuskutečňování“ již „stačil“, i k tomu jsem musel dospět skrze nějaké životní fáze a jejich kvalitativní „články“, neboť žádný člověk není „náhle“ a „najednou“ tak či onak eticky silný a sociálně sebeobětavý, bez určitých „předstupňů“, bez určitého „boje“, který musel dříve podstoupit. Navíc se správně říká, že je-li náš kolektivní boj „na dně“, právě tehdy jsme často schopni se nejlépe vyburcovat k mimořádnému hrdinství a revolučnímu výkonu; Že porážka „kuje elitu“ (přičemž touto „elitou“ může být míněna i většina lidu utiskovaného a na samé dno sraženého národa), a naopak. Sebeuspokojení, vnitřní pohodlnost, pocit „velikosti“, jakési metafyzické „ukončenosti“ či  spokojenost s „vítězstvím“, je potencionální zárodek či začátek „konce“ a zmaru. Myslím, že v dějinách bychom našli symbolických příkladů více než dost.

     Ale teď jsme trochu odbočili. V každém případě je jistá jedna věc; budu-li nyní lhostejný (a zůstanu-li lhostejný i nadále) třebas k „menšímu“ zlu, třebas k „nerozvinutému“, „nižšímu“, „zárodečnému“, apod. – nebudu už NIKDY schopen podílet se na těch fázích a budoucích „hlavních článcích“ eticky naléhavého, historicky potřebného a sociálně  „žádoucího“. Nebudu NIKDY schopen „spolu-zvládat“ kvalitativně mnohem vyšších potřeby a předstupně progresivního „sebeuskutečňování“ a vnitřního „sebe-naplňování“ účelnosti a - možno říci – „Lidského poselství“ mého individuálního života (v souladu s oním principem Zodpovědnosti), takže k jakýmkoliv vyšším stupňům tohoto sociálně „přínosového“ sebe-uskutečňování, si zkrátka „zavřu dveře“; Třebas i vědomě, na základě zločinného egoismu či lhostejnosti – ale potom tím hůře pro mě a pro ubohou omezenost té míry „sociální esence“, společensky a eticky naplňující mé individuální „já“.

     Zdůraznění toho, ve spojení s opětovným připomenutím praktického významu a praktického „zvnějšňování“ etických maxim „pro sebe“ a „o sobě“ jako toho nejdůležitějšího – v tom tkví jádro celé této věci, a to mnohem více, než je předkládání nějakých teoretizujících „definicí“, co je „vertikální“ či „horizontální“ dimenze, co je „hlavní článek“, co znamená „zpředmětňování“ či „sebeuskutečňování“, apod. To všechno pokládáme jen za jakési „pracovní pojmy“, které nám pouze usnadňují lepší vyjádření těch myšlenek, jež v této problematice pokládáme za důležité nebo klíčové. Skutečný marxista však nesmí nikdy zapomínat na to, že nejdůležitější a nejklíčovější není rozbor těchto otázek čistě na teoretické úrovni, nýbrž jejich živoucí spojování s praktickým životem a činností, směřující k jedinému cíli – k rozbití a rozmetání panujících globálních kapitalistických struktur, a to bez ohledu na tu či onu časovou vzdálenost konečného dosažení tohoto nejvyššího cíle.

     Co se týče té stránky, kterou jsme označili jako „horizontální dimenze“ elementárních článků, v nichž se morální maximy „zpředmětňují“, tak ta souvisí se společenskou a kolektivní podstatou naší činnosti. Opět se pokusme jednoduchým způsobem tuto věc vysvětlit, jsa si stále vědomi, že to je jen okrajová problematika, která jen nepřímo a vzdáleně souvisí s hlavním smyslem této stati. Zmíněná stránka věci je spojena se skutečností, že naše aktivní činnost, nezbytná pro praktickou exteriorizaci etických maxim, je zpravidla neoddělitelná od činnosti jiných lidí, od činností určitého sociálního kolektivu. Neboť pro praktické zpředmětnění konkrétních etických maxim přirozeně nestačí jen „moje“ činnost, kterou by bylo možno odtrhnout od praxe jakožto kolektivní praxe a od „zpředmětňovacího“ procesu jakožto společenského procesu, jehož jsem „já“ pouze jistou individuální součástí. Daný proces zpředmětňování tedy neprobíhá jen skrze jediný hlavní článek, ten, který je spjat s „moji“ činností, nýbrž i skrze hlavní články, spjaté s individuální činností ostatních členů skupiny, kolektivu, organizace, společenské třídy, apod. V tomto smyslu mluvíme o určité „šířce“ článků, skrze které dochází ke „zpředmětňování“ dané etické maximy „o sobě“, ve smyslu uskutečňování kolektivního praktického úkolu, vycházejícího ze sociální potřeby „žádoucího“. A právě to nazýváme „horizontální dimenzí“ těchto „hlavních článků“.

     Takto při realizování určitého úkolu, vycházejícího ze zmiňovaných „maxim“, může dejme tomu v některých  z oněch „hlavních článků“ v horizontálním smyslu, tato realizace „selhat“. A nejsou-li ti jedinci, jež v daném úkolu takto „selhali“, v potřebném slova smyslu nahrazeni jinými lidskými subjekty jako nositeli těchto „hlavních článků“, může daný praktický úkol, vyžadovaný objektivní společenskou nutností, skončit dočasným nezdarem; v tomto případě jsme se rovněž podíleli na činnosti, která „nevedla k bezprostřednímu výsledku“. Přesto objektivní i subjektivní stránka praktického smyslu a významu našich vnitřních etických maxim, jak jsme tento význam stručně rozebrali výše, nám zaručuje, že tato naše praktická činnost vůbec nebyla ani objektivně, ani subjektivně, tak zvaně „zbytečná“, nýbrž  naopak; I přesto, že třebas vinou těch či oněch faktorů nebo těch či oněch lidských subjektů, ještě k dočasnému a bezprostředně praktickému úspěchu, ve svém komplexním („horizontálním“) celku nevedla! A tohle je podle nás věc, kterou musíme podotknout.

     Je pravděpodobné, že by při hlubším zkoumání uvedené problematiky, bylo možno objevit ještě i jiné „dimenze“ těchto hlavních článků „zpředmětňování“ etických maxim, avšak takové akademické rozbory už příliš důležité nejsou, a my se jimi zabývat nebudeme. Možno však poznamenat, že jednou z dalších takových „dimenzí“, by mohla být například  míra samotné sociální „užitečnosti“ a bezprostředního významu tohoto procesu „zpředmětňování“, právě z hlediska vývojového směřování lidské společnosti, tedy dejme tomu zase jakási „kvalitativní“ dimenze článků konkrétních etických maxim, apod. Každý praktický úkol přece nemá stejnou, řekněme obecnou sociální užitečnost či účelnost, v poměru k zákonitému progresivně „žádoucímu“ „o sobě“. Stejně jako v poměru k našemu nejvyššímu principu Zodpovědnosti, v němž se toto „sociálně“-objektivní „o sobě“ zpředmětňuje, avšak principu, zároveň neoddělitelného od jeho morálně subjektivního „sebe-uvědomování“ „pro sebe“. Toto téma by však vyžadovalo podrobnější etickou studii, která by již skutečné úkoly a možnosti této stati, nutně přesahovala. Ještě však přesto zmiňme jednu poznámku na okraj, kterou zde rovněž nebudeme podrobně zkoumat, mimo jiné i proto, že revoluční marxisticko-leninská věda má v současné době zcela jiné, mnohem aktuálnější a závažnější teoretickofilozofické i sociálně-politické úkoly.

     Naše poznámka se týká pozice, jakou pro nás v rámci etických maxim a jejich hlavních článků, zaujímá tzv. každodenní „honba“ za hmotnými prostředky, snaha o „získání peněz“, a podobně. Samozřejmě nejsme utopisté či naivní snílci, plně si uvědomujeme i význam tohoto faktoru. Avšak jde o skutečnost, že za prvé, tento faktor pro nás nikdy nesmí být cílem, nýbrž výhradně jen prostředkem, který nemůže být s cílem zaměňován a za něj substituován (hmotný prostředek se nám nesmí stávat hmotným cílem). A za druhé, NIKDY (a tím méně v kapitalismu!!!) nesmíme kvantitativní velikost tohoto faktoru naivně, slepě a primitivně považovat za univerzální měřítko, či dokonce hlavní nebo nejvyšší měřítko sociálního významu naší práce nebo našeho boje! Máme za to, že takové měřítko je nutno vidět naopak v tom, jaký je poměr naší činnosti vzhledem k výše uváděným etickým maximám. Jakou povahu má, jestli existuje a do jaké míry v dané naší činnosti existuje jednota „pro sebe“ a „o sobě“, tedy jednota subjektivního a objektivního obsahu oněch etických maxim. Jaký je „praktický význam“ (po subjektivní i objektivní stránce) našich vnitřních etických zákonů, v souladu s výše již rozebíraným, a konečně to nejdůležitější – jaká je „praktická exteriorizace, zpředmětnění, zvnějšnění“ těchto etických maxim samotných. Kromě toho, s touto problematikou velmi úzce souvisejí i tak zvané otázky konzumních „hodnot“. Tohle téma je ovšem mimořádně důležité.

III.

     Mluvíme-li vůbec o hmotných prostředcích, tedy zejména o penězích jakožto nejhnusnějším nositeli nynějších ekonomicko-sociálních vztahů zbožního fetišismu, dovedeného do nejkrajnějších absurdit právě konzumní intoxikací (která zároveň zase naopak z historicky určitých podmínek zbožního fetišismu sama vyrůstá), pak nelze nezmínit nebezpečí zrůdných důsledků právě tohoto jevu, tj. konzumní intoxikace. Toto téma je (právě v dnešní imperialistické společnosti) však natolik závažné, že by si po teoretické stránce zasluhovalo tolik potřebný, uceleně vypracovaný, hluboce vědecký a zcela samostatný rozbor. Nyní chceme jen poznamenat, že proti totální bezperspektivnosti konzumního životního způsobu a jeho zvrácených atributů, je nutno postavit nejen racionální, nejen progresivní, ale přímo jedinou historicky únosnou perspektivu z hlediska akutních potřeb moderního světového vývoje samého, a sice perspektivu trvale udržitelného vývoje, perspektivu trvale udržitelného životního způsobu celé lidské pospolitosti a každého člověka v ní.

     Nelze popřít, že tento životní způsob je jedinou cestou k záchraně a skutečně jakékoli další perspektivě celé naší planety. Zejména ve smyslu ekologicko-humanistické orientace stylu života, zásadního nesouhlasu s jakoukoliv iracionální, komerční rozmařilostí (jejímž duchem je právě mimořádně intoxikována nynější tržní společnost), či ve smyslu prakticky dodržovaného bytostného odporu k veškerým konzumním „hodnotám“ jako takovým… Ale v první řadě ve smyslu (níže uvedeného) základního principu trvalé udržitelnosti.(Velmi cenná je po stránce jak marxistického, brilantně  tvůrčího přístupu, tak i po stránce skutečné politické bojovnosti a revoluční aktuálnosti, stejně jako z hlediska   zdrcujících prakticko-politických argumentů, právě v souvislosti s globálním neoliberalismem a jeho konzumními atributy, zejména slavná přednáška Fidela Castra v Aula Magna Ústřední univerzity ve Venezuele z února 1999. Tato vynikající řeč vyšla v roce 40.výročí Vítězství kubánské Revoluce v knižní podobě, pod známým názvem, převzatým z Fidelova projevu, „Revoluce je dcerou vzdělanosti a idejí“.)

     Mimo tento rámec (tj. rámec trvale udržitelného životního způsobu) již nyní absolutně nelze hovořit ani o pokrokové, vzestupné tendenci vývoje lidské společnosti, ani o socialismu či komunismu jako revoluční, kvalitativně nové a v konečné fázi sociálního vývojového pohybu nevyhnutelné alternativě k nynějšímu status quo. Nelze hovořit o obecné zákonitosti komunistické perspektivy ve smyslu jakékoli vyšší sociálně-ekonomické formace, pokud bychom tuto perspektivu oddělovali právě od nutnosti trvale udržitelného životního způsobu a od jeho hlavního principu. Tímto principem je vývoj, směřující k neomezenému a nejvšestrannějšímu bohatství duchovnímu a kulturnímu, PLUS přiměřenému či omezenému bohatství materiálnímu. Podle této zásady se řídila bolševická strana ještě za revolučního období Lenina a Stalina. Právě tu zásadu naopak nikoli náhodou nemohl chápat Chruščov spolu se svými prospěchářskými, kariéristickými a neoburžoazními nohsledy i maloměšťáckými strůjci paralyzujícího a quislingovského „XX.sjezdu“ (1956). Právě tuto zásadu ovšem klíčovým způsobem rozvíjí zejména kubánská revoluce, bez čehož by v nynějších „unilateralistických“ poměrech nemohla přežít; Právě tato zásada je vnitřně úzce spjatá a neoddělitelná od jakéhokoliv boje proti revizionizmu, proti pozůstatkům „starého v novém“, tj. proti neoburžoazní tendenci.

     Tato organická spjatost globální perspektivy trvalé udržitelnosti na straně jedné, a nové (vývojově budoucí) perspektivy koneckonců socialistické, respektive komunistické formace na straně druhé, je ve všeobecném slova smyslu opravdu stěžejní a klíčová. Není bez zajímavosti, že dokonce i zpráva Římského klubu z roku 1992, která měla název „První globální sociální revoluce“, ve svém textu uvádí:

     „Trvale udržitelný život na naší Zemi je možný jen cestou skutečné (podtrh. my – pozn.) demokracie a skutečné Sociální spravedlnosti. Vůdcové v naší době prokázali neschopnost řešit základní problémy lidstva. To mohou učinit jen miliony moudrých a umných lidí práce…“ Patrně v souvislosti s touto zprávou Římského klubu, prohlásila ve stejném roce (1992) jistá italská novinářka: „To není konec komunismu, ale začátek komunismu – trvale udržitelného životního způsobu na naší planetě…“

     Znova však opakujeme, toto téma si vyžaduje mnohem podrobnější, zvláštní a zcela samostatnou práci.

D. Význam etických otázek a principů z hlediska stěžejních zájmů

 i perspektiv Nové revoluce proti kapitálu. Závěr

     Pro všechna dějinná období velkých politickohistorických či systémových krizí panujících společenských vztahů, tedy i včetně našeho nynějšího, moderního období, je charakteristické, že se to filozofické vědomí, které do té či oné míry stojí v opozici proti „starému“ (a je tak či onak pokračovatelem odkazu všech dřívějších humanistických tradic), snaží zpravidla silně zaměřovat na otázky smyslu, obsahu či mravního významu existence člověka. Na problematiku etiky a praktického života, „praktické filozofie“ či společenské praxe. To je první aspekt. Avšak nemluvíme zde o tom filozofickém vědomí, které je ovšem ideovou zbraní „starého“ a oporou antihumanismu i sociální iracionality. Nemluvíme zde ani o těch formách filozofického vědomí, pro které byl nebo je typický podstatně odmítavý či přímo „negativistický“ postoj zároveň k možnostem pravdivého poznání vnějšího objektivního jsoucna vůbec a zároveň k nutnosti zásadního řešení společensko-praktických otázek. Byť by se takové směry třebas i etickými otázkami (ve sféře individuálního života jedince) jinak s velkým důrazem zabývaly (například ideje Sókratovy či (post)sókratovských škol, z období antiky).

      Ono první výše zmíněné filozofické vědomí také mohlo nebo může někdy odrážet uvedenou všeobecnou či společensko-morální krizi, ve formě idejí, orientovaných na řešení tzv. „krize jednotlivce“, „krize smyslu bytí jednotlivce“ či „krize smyslu individuálního života“. To je druhý aspekt. (A přesto takové filozofické vědomí zároveň  vůbec nevykazuje tu charakteristiku, kterou jsme nastínili výše v souvislosti naopak s těmi formami či směry filozofického vědomí, o nichž nyní „nemluvíme“…)

     Oba dva tyto aspekty ve svém úhrnu – ovšem aspekty zde jen všeobecně naznačené – nám umožňují vyzdvihnout určité příklady význačných směrů lidského myšlení, a to ve smyslu jisté kontinuity či „spřízněnosti“ v rámci jakoby „společné“ filozofické orientace, která (ve významu tak či onak „žádoucího“) odráží klíčové rozpory zmíněných a „sociálně důležitých“ období dějin. Ať už počínaje idejemi stoicismu či epikureismu v období antickém, konče ( - a to zejména přes francouzské osvícence 18.století, dále Kanta, Fichta, stejně jako Černyševského, Gercena či jiné revoluční demokraty plus další pokrokové myslitele…,) třebas ateistickou a výrazně protikapitalistickou větví (především Sartrova) existencialismu. (Teď ovšem máme na mysli příklady ideových směrů mimo marx-leninismus, který v dnešní době (stejně jako i v budoucnu) je (a bude) i nadále skutečně vědeckým světovým názorem, jedinou důsledně vědeckou filozofií, pokud ovšem zároveň zůstává (a zůstane) živoucím, autentickým a revolučním učením. Učením, jež není umrtvováno, deformováno a vyklešťováno jakýmkoliv prohnilým, od důsledné antiimperialistické praxe odtrženým a maloměšťáckým, „pseudomoderně pseudolevicovým“, či jiným revizionizmem.)

     Proto i v dnešní době je nutno zdůraznit mimořádně důležitý význam těchto „etických otázek“, a jejich rozbor. Pro nás marxisty je uvedená problematika obzvláště stěžejní, a to v tom slova smyslu, který jednoznačně vyplývá z oné myšlenky Che (o Utrpení a Odcizení), jíž jsme si před úvodem této stati dovolili citovat. Etická dimenze revolučního boje proti panujícím společenským strukturám, se totiž musí dostávat do popředí tím více, čím více je nutno, za prvé, neustále zdůrazňovat, v čem jsou, v čem mají být a v čem musí být hlavní hodnoty nové společnosti, za níž bojujeme. (Progresivní negace „odcizení“ jako objektivní východisko pro kvalitativní proměnu celého žebříčku společenských, etických, lidských, pracovních, nadosobních a „anti-konzumních“  hodnot vůbec;)

     Právě nejradikálnější změna či přetvoření těchto hodnot a postavení člověka, společenské práce, idejí kolektivismu, etnické, národní a sociální svobody stejně jako důsledné antiválečné, antikoloniální i antifašistické politiky, všestranného rozvoje lidského jedince v reálné jednotě s univerzálním rozvojem celé lidské pospolitosti, atd. – postavení tohoto všeho na klíčové místo etické hierarchie – to je hlavní axiologický přínos socialismu jakožto historicky nové sociálněekonomické formace. Tedy postavení na stejné místo žebříčku sociálních hodnot, na jakém v kapitalismu stojí peníze, zlato. Extrémní individualismus a egoismus. Zisk, včetně válečného vraždění v jeho zájmu. Rasismus nejen etnický, ale i generační či sociální. Záměrná fragmentace, segmentace či atomizace společnosti ve jménu řízeného chaosu, ideového zmatku, dezorientace a totální manipulace člověka pod maskou falešné „svobody“, apod.

     Nikoli náhodou se za jeden z hlavních atributů současné všeobecné společenské i mravní krize neoliberálně globálního řádu, považuje mimořádný odklon od idejí humanismu a úcty k člověku či lidskému životu, úcty k živému vůbec; Mravní dekadence, projevující se v extrémním naturalismu, postoji k životu jako k „nulové hodnotě“, gigantickém kultu násilí, války (a ve své podstatě fašismu), kultu zabíjení, principu „práva silnějšího“, zkrátka v typických hodnotách nietzscheovské „plavé bestie“ či Weberova „čtvrtého člověka“; Dnes je míra úpadkovosti tohoto trendu ještě mnohem výraznější i zrůdnější, než kdykoli předtím v dějinách, tedy i v době vrcholné krize a všeobecného úpadku Římské říše… (Kromě jiného i s ohledem na šílenou zbrojní mašinérii, obrovský stupeň rozvoje (regresí zneužívané) vědy a (regresí zneužívaných) výrobních sil, stupeň „technického odcizení“, tedy sociálního odcizení, ztělesňovaného v technice a skrze ní objektivizovaného, atd.)

     Za druhé, se musí tato dimenze dostávat do popředí v souvislosti s tím, co jsme se snažili již výše vyjádřit ve spojení  s trvalou udržitelností na naší planetě, tedy jak úzce jsou spjaty hodnoty trvale udržitelného životního způsobu, zejména jeho (rovněž výše zmíněný) základní princip, s hodnotami, potřebami a principy budoucí globální formace komunistické, tedy beztřídní (jejíž první a nižší fází je socialismus).

     Za třetí, jak úzce je tato problematika boje za trvale udržitelný životní způsob, spojena s nevyhnutelným a zásadním bojem proti zhoubné tendenci ideově-politického revizionizmu, který byl základní příčinou dočasné porážky socialismu. Proti tomu revizionizmu, jenž je obecně hlavním třídním i „sociálně-etickým“ nositelem a výrazem „starého“ („tradičního“, tíhnoucího k restauraci kapitalismu) v jeho všeobecném zápase proti „novému“ (tíhnoucímu k revolučnímu překonávání tohoto „tradičního“). A konečně tomu revizionizmu, jehož politická paralyzace, porážka a „přemožení“ v teoretickém i praktickém slova smyslu, je nutnou a stěžejní podmínkou jakéhokoliv nového, budoucího vítězství komunistické formace jako nové společnosti. Jako společnosti, která sice může prohrát bitvu, ale která nakonec bude vybojována a z dějinného hlediska zákonitě zvítězí; V přímé souvislosti s nevyhnutelností Nové antikapitalistické revoluce proti iracionalitě soudobého sociálního jsoucna - ve smyslu „již nežádoucího“ sociálního jsoucna.

     Dosažení „Nového“ neznamená pochopit tento pojem ani ve smyslu tzv.dosažení „dokonalého“, neboť to je přirozeně krajně nedialektické, ani ve smyslu nějakého dosáhnutí „ideálního“, neboť v tom je obsažen aspekt „NE-reálného“. Jde však o objektivně „žádoucí“ dosažení onoho kvalitativně „vyššího“, což je nejen „možné“, což je nejen „nutné“, nýbrž což je právě jakožto „Nové“, už z podstaty sebe sama naprosto korelativně spojeno právě s tím, co Che nazývá „revolucí v životě“ v protikladu k tzv. „strohému ekonomickému socialismu“. (Organicky spjatému s revizionizmem jako konkrétním ztělesněním nutně přežívající, aktivní i silně permanentní (a to v antagonistickém(!!!) slova smyslu…) tendence k „neoburžoazní restauraci“.) Nikoli náhodou ten revizionizmus, o kterém hovoříme, počínaje Chruščovem s jeho „teorií“ „uhasínání“, přes Brežněva až ke Gorbačovovi, vždy velmi rád zdůrazňoval tzv. „praktické otázky ekonomické výstavby“; A to v „odborně“ sebeuspokojivém, technokraticky poklidném a žádnými „neodůvodněnými“ politickými boji či s nimi spjatou „nadbytečnou“ ideovou bdělostí nenarušovaném duchu, na úkor všech zásadních ideových, politických a třídních aspektů nové společnosti. V důsledku tohoto revizionizmu se měli vedoucí straničtí pracovníci proměnit (a také se postupně proměnili) v „přílišně nefluktuované“, stabilní, „nikým a ničím neobtěžované“ a od „běžného“ lidu již zcela odtržené „pověřence“ či „protektory“. V jakési ekonomické odborníky, spravující „své“ léno či „svůj“ úsek čím dál postupněji derevolucionizované, stále silnější (byť skrytou) ofenzívou antikomunistických a neoburžoazních sil paralyzované, „reálné“ hospodářské výstavby prý ještě důsledně „socialistického“ státu.

     Obsah zmiňované „revoluce v životě“ je úzce spjatý s nutností „permanentně dávat etický aspekt do popředí“, je úzce spjatý i s důsledně revolučním obsahem samotného „progresivního sebeuskutečňování“ mého lidského „Já“ v jeho sociální esenci. Tedy jak v boji za odstranění „utrpení“, tak i proti „odcizení“;  A přirozeně tato „progresivní negace“ (po uchopení moci v rámci procesu Nové sociální revoluce) nejen nekončí, nýbrž svým způsobem a v kvalitativně novém slova smyslu, teprve nastává. To by bylo možno označit jako za čtvrté. Vlastně zde jen odlišnými slovy chceme vyjádřit to, k čemu v Jiné svátosti, B. Flamandová v jedné souvislosti v podstatě poznamenává, že zkrátka v tomto ohledu máme dosud jako bojovníci světového komunistického hnutí, ještě nemalý historický dluh.

     Bez „nebezpečné“, důsledně vědecké a dialekticko-materialistické filozofie, by samozřejmě nic z oné, řekněme, „revolučně-etické“ dimenze celé věci, rovněž nebylo možné. A právě v tomto kontextu musíme na adresu buržoazního zneužívání vědy, buržoazní filozofie a buržoazní nepřeklenutelné odtrženosti teorie od praxe, prohlásit jednoznačně: K čertu s takovou filozofií, k čertu s takovou vědou, která mě má naučit lhostejnosti k tomu, co se děje kolem mne. Která mi má přinést jen jakési falešné sebeuspokojení, vedoucí k „nezatěžování“ se s politickou realitou a ke „spokojenému“ nezájmu směrem k bezpráví a utrpení milionů lidí ve „vnějším“ světě, vůči němuž mám být jakoby „uzavřen“. K čertu s takovou filozofií a takovou vědou, která mě má naučit žít bez touhy bojovat a měnit, která mě má naučit smiřovat se s existujícím a odvádět mě od touhy rozbíjet staré, tedy „přetvářet a spolu-přetvářet“ budoucnost v opravdu dialektickém a principiálně, zásadově revolučním slova smyslu.

     Onen iluzorní obraz tzv. „rodinného štěstí“ a „klidného“ života s dobře placenou prací a krásným automobilem, obraz jakéhosi do sebe „uzavřeného“ konzumního modelu života (a to ještě prý v „otevřené“ společnosti…!), falešného modelu, kterým nás - přímo či nepřímo – dnes a denně krmí (nejen…) z televizních obrazovek, je (a nikoli pouze v nynějších poměrech) pro většinu obyvatel stejně tak iracionální jako nedosažitelný. Tohle často a zcela správně také zdůrazňuje Fidel. Je to fikce, která má destruovat naše myšlení, čím dál výrazněji s absencí jakéhokoliv duchovního rozměru (ve smyslu nikoli esoterického, „nadpozemského“ či iracionálního, nýbrž lidsky duchovního). Nikoli náhodou je nám to implantováno právě mediálními či nadstavbovými pilíři té stejné „svobody a demokracie“, jež ze samé „lásky“, „humanity“ a ve jménu „univerzálních“…(to není vtip!) „hodnot“, udržuje, vytváří, ochraňuje, v „běžnou“ normu cynicky přeměňuje a legitimizuje stav, kde roste na jednom pólu extrémně pohádkové bohatství, na druhém pólu extrémní stamilionové počty zoufalých nezaměstnaných.

     Kde na jedné straně vzniká enormně technické a materiální bohatství spolu s obrovskou produktivitou, na druhé straně jednak fakt, že všechno toto bohatství slouží čím dál menší elitě vyvolených, jednak skutečnost, že celý tento pohádkový blahobyt extrémně úzké skupinky lidí na absurdně úzkém geografickém prostoru, je vykoupen neméně extrémní bídou, hladem a utrpením miliard lidí. Stav, již dávno naprosto ničím historicky neospravedlnitelný, kde jedni jsou přesyceni, neboť jsou vlastníky všech společensky rozhodujících podmínek a prostředků výroby, a druzí hladovějí, neboť nejsou vlastníky ničeho jiného, než svých rukou či jiných tělesných orgánů (jež jsou na prodej stejně jako sami lidé). Stav, v němž tisícové masy nácků před pár dny (v srpnu 2004) zcela legitimně, beztrestně a s posvěcením oficiální moci, pochodovaly v bavorském Wunsiedelu (jistěže nejen tam!), aby si připomněly výročí smrti nacistického zločince a vraha R. Hesse.

     Stav, díky němuž a v němž jsou stamiliony lidských bytostí nuceny přežívat jako opravdové odlidštěné a odcizené individuality. V němž se v krajních případech (typických právě pro konzumní destrukci) toto „proti-smyslné“ odcizení „vně sebe“ v sobě samém (stejně jako „vně sebe“ ve „vlastním“ sociálním celku, objektivní entitě samé či společenské třídě) i „vně všeho jsoucího“, s rafinovanosti nejzákeřnějších mikrobů, nevyhýbá žádné oblasti lidské existence. Stav, jenž ze své samotné třídní podstaty vede zároveň i k odcizení lidských smyslů a smyslových hodnot, které jsou součástí soustavy lidských hodnot, neboť „místo všech fyzických i duchovních smyslů nastoupilo jednoduché odcizení všech těchto smyslů, smysl mít“. (K. Marx: Ekonomicko-filozofické rukopisy, 1844; podtrh. my – pozn.)

     Stav, v jehož jménu nedávno moderní „unilateralističtí“ světovládci posílali rakety a řízené střely na irácká města. Stav, v jehož jménu a ve jménu té stejné „globalizované demokracie“, dochází dnes a denně k těm nejzrůdnějším zločinům „moderního“ neokolonialismu, kdy pod praporem všech oněch tolik „nezbytných“, „významných“ a nejmocnějších „světových institucí“, je páchána každým dnem cynická genocida desetitisíců podvyživených dětí v rekolonizovaných zemích světa, skutečně tolik „nezbytných“ pro nadnárodní a finanční kapitál!

     Nesouhlasit s takovýmto stavem, nenávidět jej - a přitom neuznávat principy, důležitost a nutnost „praktického zvnějšňování“ oněch nezbytných mravních maxim i s nimi související, třídně pojímané revoluční etiky - není ničím jiným, než pouhým slepým eklekticismem.

* * *

     Naším cílem v této stati rozhodně nebyla a není žádná prázdná moralizující „kritika“ na adresu apolitických či inertně apatických jedinců nebo širších sociálních mas, ještě zatím dosud zachvácených jedem řízené konzumní destrukce jim objektivně vlastního třídního vědomí. Spíše jsme se chtěli pokusit systematizovat a odpovědět na některé klíčové a nepřímo pro politickou praxi velmi důležité otázky. Otázky, týkající se aktuálního významu a smyslu individuální existence, našeho života jako takového, a to v kontextu s hlubším posláním lidského jedince, vycházejícího ze zásad důsledně „anti-vykořisťovatelského“ (i „anti-konzumního“) pojetí revoluční morálky, ve spojení s naším chápáním principu Spoluzodpovědnosti. I když celou problematiku nelze jednostranně zužovat či redukovat na pouhé „zajišťování si“ mravního či vnitřního smyslu naší životní existence, je v ní rovněž tento aspekt pevně a neodlučitelně obsažen. Je evidentně její součástí.

     Rovněž jsme chtěli zdůraznit nutnost zamyšlení se nad nastíněnými principy a s nimi souvisejícími otázkami, svým způsobem klíčovými z hlediska nejen sociálně-etického, ale v důsledku toho koneckonců i politického. A navíc nikoli pouze zmíněnou nezbytnost „zamyšlení se“, tedy pouhého identifikování či neidentifikování se s oněmi principy plus nutnost jakéhosi „myšlenkově dynamického“ a tvůrčího přístupu k nim. Nýbrž i nezbytnost jejich praktického „zpředmětňování“, a to je koneckonců hlavní a rozhodující. Chceme-li to vyjádřit nejstručněji, co to tedy znamená? Nic menšího, než nezbytnou nutnost i nevyhnutelnost  přímého „společenského“ řešení těchto naznačených otázek i nastíněných problémů. Tedy přeměny samotné „obsahové podstaty“ těchto idejí v bezprostřední praktickou realitu našeho „progresivního sebeuskutečňování“, v zájmu reálné, kolektivní i dějinné emancipace, skutečného lidského a sociálního osvobození, v zájmu nejvšestrannějšího osvobození třídního.

     My jako marxisté nemůžeme nikdy uvedené aspekty od sebe odtrhovat, stejně jako je nemůžeme oddělovat od  nejhlubšího ekonomického, společensko-politického, živoucího, bojovného, třídního, myšlenkového a etického obsahu toho, co nazýváme dozrávající  Novou revolucí. Moderní socialistickou revolucí proti celému politickému, již (nevratně) parazitujícímu a přezrávajícímu řádu, zákonitě ( - právě proto, že se jedná o „imperialismus“! - ) založenému na opravdu „imanentně“ teroristické i totalitní „kracii“ (stejně jako formální legitimizaci této „kracie“) nynějšího, monopolního velkokapitálu. Neboli kapitálu „světového období své vlastní  dekadence“… (Z 98% beztak jen tvořeného gigantickými, stále více nebezpečně či osudověji nekontrolovatelnými, „fiktivními“, čím dál absurdnějšími a neúnosnými, „hyperfinančními“ spekulacemi; To však jen mimochodem, neboť ekonomicky podrobnější rozbor těchto hledisek se nyní bezprostředně, přímo nedotýká našeho tématu.)

     Celé „progresivní sebeuskutečňování“ lidského jedince, o němž zde píšeme, musí ve svých nejvyšších sociálních horizontech koneckonců směřovat právě k takové „Nové revoluci“. K příštímu vybojování, principiálnímu i důslednému uhájení a permanentnímu živoucímu rozvíjení takové „nové společnosti“, která je označována hrdými pojmy socialismus, komunismus. A jež je založena na pospolitém, společenském vlastnictví namísto zastaralé třídní (a „sociálně-apartheidní“) diferenciace, namísto zatuchlé existence společenských tříd s  jejich „posvátným“ a historicky zplesnivělým soukromopřivlastňovatelským principem. Jež je založena na tolik osvobozujícím, zlidšťujícím a lidskou identitu teprve skutečně rozvíjejícím principu kolektivismu, a to namísto stavu, kde příslušníci nějaké již naprosto zbytečné menšiny lidské společnosti, jen sladce a pohodlně existují jako „nedotknutelní“ majitelé akcií, majitelé podniků, majitelé půdy, majitelé domů či hotelů, majitelé přírodního bohatství, atd. Jež je založena na zásadách, které – na rozdíl od struktury dnešního systému – z člověka vytvářejí něco více, než je „kus zboží na zbožním trhu“. Společnosti, jež je založena na zásadách, které v duchu stále žijícího odkazu slavné Pařížské komuny, stejně jako vítězné Říjnové revoluce, nahrazují a musí nahradit diktaturu transnárodních korporací, schovávanou pod maskovanou nálepkou „parlamentní demokracie“, skutečnou diktaturou lidu, respektive diktaturou proletariátu, jakožto jedinou opravdovou demokracií v dějinách lidstva.

     Ano, právě o takovou „novou společnost“ nám jde (pokud není deformována revizionizmem) a jí také dříve či později bude patřit vítězství.

J. F.