Od Bílé hory do ukončení bojů
 o charakter Československa,

se snahou o skloubení historie s ideologií komunistického
 hnutí v jeden literární celek

 

 

 

 

 

 

 

Milan  A L K A

 

Podstatný rozdíl mezi Hegelem a mojí maličkostí spočívá konečně v tom, že Hegel je profesorem filozofie, já však nejsem profesorem  ani doktorem, Hegel tedy žil, myslel a psal v akademické ohraničenosti a kvalitě, já však žiju, myslím a píšu jako člověk, jako pouhý ryzí člověk - není tedy divu, že na rozdíl od Hegelovy filozofie náboženství neobjevuji také v náboženství nic víc něž právě člověka... Tím, že filozofie vystoupila ze své fakulty, začíná její nové období. Teprve počínaje Wolffem se novější filozofie stala výslovnou vědou, Leibniz, Spinoza, Descartes, G.Bruno, Campanella nebyli profesory filozofie. Univerzity se naopak mermomocí vzpíraly světlu nové filozofie; univerzity vůbec odjakživa, vyjma nemnohé, rychle pominuvší světlé chvíle v jejich historii, měly co dělat jen s mrtvým, odbytým věděním, ne s věděním živoucím, tvořivým. V Lipsku byli kdysi profesoři filozofie výslovně povinni neodchylovat se od Aristotelova učení, dokonce ani v dialektice. A rakouské univerzity byly za Ferdinanda III. dokonce přísežně zavázány obhajovat učení o neposkvrněném početí Matky boží. Zastávají snad naše nynější univerzity nějaké vyšší, svobodné stanovisko? Proto díky, hlasité, upřímné díky zásahům proti filozofii! Dovedly filozofii zase na původní půdu, na předpotopní a tedy předteologickou a protiteologickou půdu ráje, kde se s prvním člověkem zrodil také první filozof... Hegel patří do Starého zákona nové filozofie. Hegel překonává podstatu filozofie, ale zase jen in abstracto; právě nejprostší pravdy objevuje člověk vždycky nejpozději. Tak jednoduché Koperníkově soustavě předcházela spletitá soustava Ptolemaiova. (L.Feuerbach, Podstata křesťanství, 1842)

 

Místo úvodu

 

uržoazní dějepisectví dokazuje: historické události nebo dokonce vývoj společnosti a to nejen buržoazní, tvoří jen činy legendárních jednotlivců; aby bylo možno takto s dějinnými pojmy pracovat, přesněji manipulovat, museli "historici" o lidech postavených dějinami do čela hnutí nebo do čela společností, konstruovat legendy; když potřební jedinci chyběli nebo nebyli dost ideově spolehliví, musela si je dát vládnoucí nebo o vládu usilující třída sestrojit; v dávné minulosti byla takovými úkoly pověřována církev, která na vlnách křesťanského, protestantského, muslimského nebo jiného tmářství, konstruovala a zanášela do podvědomí lidu vymyšlené nebo výrazně přikrášlené hrdiny, jejich formát se však přežil, bylo nutno jej modernizovat; poptávka po hrdinech neklesla, na produkci hrdinů se proto soustředila rozsáhlá, vědeckými znalostmi disponující agentura a ta produkci církevní nejen zdokonalila, ale zapracovala ji do své provenience, kterou nyní nelze kvalifikovat jinak než jako mistrně perfektní; tak se stalo, že jedinec nesoucí odpovědnost za vědomě zmařené životy v zištném zájmu třídy, které sloužil, byl zušlechtěn na úroveň světového humanisty prvé velikosti, a ač od těch časů uplynula již drahná doba, takovým stále zůstává; jeho čest a sláva je nedotčena ani přesto, že je o něm všeobecně známo: jako filozof se občas ve "svém oboru" neuměl přesvědčivě a jednoznačně vyjádřit, to vyvolávalo a dodnes vyvolává zmatek, ten vládne jak v táboře jeho apologetů, tak i mezi jeho odpůrci, znesvářené strany se nemohou dohodnout, ani zvítězit, prostě, neví se co vlastně říkal; v tom nebrání jen jeho archaická čeština, ale především jeho nedůslednost ve specifikaci výrazů, jim používaných, stále neuvádím jeho jméno, nenastal pro to ještě vhodný okamžik, nadpis knihy řekl všechno a přesto se bojím a myslím si, že by to v tomto místě ještě asi vhodné nebylo, jeho inkognito zanikne samovolně, už zde, v úvodu, bude to odhalení, zjednodušeně řečeno nečekané, ale později, jen na základě důkazů hmotné povahy prokázané, prostě nevyvratitelné, nesmím předbíhat.

Předkládaná studie vychází z veřejnosti dostupných, tedy neúplných, ale pro naší, řekl bych informativní potřebu, přece jen z dostatečných podkladů; v té souvislosti je třeba zdůraznit: minulost vytváří nezničitelné dějiny, ty nás iritují k mobilizaci, poučují i varují; protože jsme lidé, toužíme po pokroku a soustavném zlepšování svého postavení, své perspektivy; hledáme podněty i sílu také v dějinách, v nich je uložen veliký lidský potenciál; ukazují na kdysi plánované, ale zatím nedosažené hodnoty, nejsou schopny ukrýt ztrátu již dosažených stupňů; dějiny nás učí myslet vědecky, tak se staly pevnou součásti marxismu, v té souvislosti mluvíme o historickém materialismu, studie dějin nás upozorňuje: jen bláhový, jen ten který zůstal nedotčen vědou a poznatky historie může mít za to, že ve světě trvale bude vládnout libovůle či náhoda, snad anarchie nebo dokonce prozřetelnost, často ještě dnes psaná s velkým začátečním písmenem, kterému se vyhýbám, jak jistě vážený čtenář již sám zjistil; studiem vývoje, proměn a zániku společenských jevů nebo společenských útvarů dojdeme k závěru: jen ti kdož upřednostňují své osobní, kořistnické cíle, tedy právě ty pojmy, které my zásadně a kategoricky odmítáme, se zákonitě stavějí proti nám, nikdo a nic na světě to nemůže změnit, studie historie nás o tom přesvědčí.

lavní jednající osobností bude Tomáš Garrigue Masaryk, zde máte moje tajemství; při hodnocení okolností i charakteru vzniku a trvání prvého Československa, zůstává před námi, prostým lidem, hlavním a proto také především odpovědným za ideovou, vnitřní a zahraničně politickou orientaci Československa, včetně všech z toho pramenících důsledků; na  charakteristice T.G.Masaryka je však mnoho glorifikujícího nánosu, nebude snadné se prodrat k objektivním závěrům, leč pokusím se o to.

Pro každý odstavec používám jen jednu větu, to odpovídá mému způsobu myšlení i vyjadřování; při práci s takovým písemným projevem nemusím na sebe brát charakter literáta, kterým nejsem, se svou řečí zůstávám původní, upovídaný, snad čtenář mně to promine a přijme můj projev, vždyť je v podstatě vlastní nám všem, kteří jsme se neuzavřeli do sebe.

Úvaha o historickém materialismu se stává součástí úvodu: během ní před naším duševním zrakem vyvstává obraz boje mezi národy a společnostmi, samozřejmě, nenechávají nás v klidu ani spory uvnitř společností - mezi třídami; mezi otroky a otrokáři, nevolníky a statkáři, proletariátem a buržoazii; dějiny lidské společnosti - to je, jak jsme sami nedávno prakticky poznali, protikladný proces střídání období reakce a revoluce, míru a války, stagnace i úpadku a čilého pokroku, ale přes všechny zákruty dějin a sílu reakce v nich, lidstvo zatím v podstatě stále kráčelo po vzestupné linii - přesněji od nižších forem k vyšším; nehledě na různé názvy sociologických teorií (pozitivizmus, biologické nebo psychologické školy atd.) v učeních o dějinách společnosti, tak i v názorech na přírodu byly, jsou a mohou být jen dva základní směry: idealismus a materialismus, ten na faktech dokládá: klíč k pochopení zákonů vývoje společnosti je v podmínkách materiálního života společnosti, ve vývoji způsobu výroby hmotných statků a společenské bytí určuje společenské vědomí - takový je základní předpoklad historického materialismu.

Voltaire (1694 - 1778), francouzský osvícenecký filozof, básník, dramatik, historik a encyklopedista, ve své knize Zkušenosti o mravech a duchu národů (1754) se pokoušel najít příčiny pádu moci antického Říma a dospěl k závěru: mravy Římanů se změnily, v V.století, v době vpádu barbarů, měl Řím více mnichů než vojáků, osobní úcta, kterou byli zahrnováni Hortensiové a Ciceronové, byla přenesena na služebníky církve, jako byli Cyrilové, Řehořové a Ambrožové, to byla sice pravda, kterou jsme poznali i v našem věku, v systému reálného socialismu, ale nebyla to pravda rozhodující ani v Římě, ani v Moskvě, ani v Praze; podle mínění Voltaira, křesťanství, podporované císařem Konstantinem, zahubilo Řím, to je však idealistické pojetí, vznik a síla náboženství se rodí z materiální podstaty, V.I.Lenin o tom uvedl:

"Marxismus je materialismus. Jako takový je právě tak nelítostně nepřátelský vůči náboženství jako materialismus encyklopedistů XVIII. století nebo materialismus Feuerbachův. To je nesporné. Ale Marxův a Engelsův dialektický materialismus jde dále než encyklopedisté a Feuerbach, neboť aplikuje materialistickou filozofii na dějiny, na společenské vědy. Musíme bojovat proti náboženství, a k tomu je třeba materialisticky vyložit pramen víry a náboženství mas. Boj proti náboženství nelze omezovat na abstraktně ideologické kázání, nelze jej redukovat na takovéto kázání; tento boj je třeba uvést ve spojitost s konkrétní praxí třídního hnutí, zaměřené k odstranění sociálních kořenů náboženství... sociální útisk pracujících mas, jejich zdánlivě úplná bezmocnost vůči slepým silám kapitalismu, který každý den, každou hodinu působí prostým pracujícím  lidem tisíckrát víc nejhoršího utrpení než všechny mimořádné události, jako jsou války, zemětřesení atd. - v tom je dnes nejhlubší kořen náboženství. 'Strach stvořil bohy'. Strach před slepou silou kapitalismu, které je slepá proto, že masy lidu nemohou předvídat její účinky, která na každém životním kroku hrozí proletáři a drobnému rolníkovi, že mu přinese, a také mu přináší, 'náhlé', 'nečekané', 'náhodné' zbídačení, zkázu, dělá z něho žebráka, chuďasa, prostitutku, přináší mu smrt hladem - to je kořen  dnešního náboženství, který především a hlavně musí mít na zřeteli materialista, nechce-li být stále jen materialistou, který patří do přípravky... z toho vyplývá, že ateistická propaganda musí být u sociálních demokratů podřízena jejímu základnímu úkolu: rozvíjení třídního boje vykořisťovaných mas  proti vykořisťovatelům..." (V.I.Lenin, Spisy, sv. 15, str. 410 a 411)

Rousseau, Jean Jacques, druhý francouzský osvícenec, se snažil ve svých dílech odhalit základní příčiny vzniku společenské nerovnosti, příčiny vzniku společnosti samé a také vzniku státu; psal, že byla kdysi zlatá doba lidstva, všechno patřilo všem, nebyl soukromý majetek ani společenská nerovnost, ani uhnětení člověka člověkem, nebylo zlodějství, války a zločinci, byl to přírodní stav, šťastné dětství a jinošství lidského rodu; "Ten", říká Rousseau, "kdo prvý ohradil kus země a odvážil se říci 'toto patří mně' a našel lidi, kteří byli dost hloupí, aby tomu věřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti." a teď tu máme občanskou společnost stále předstíranou jako metu komunistického snažení, je to neuvěřitelné, ale je tomu tak, ještě nahlédneme do úvahy K.Marxe, ten o občanské společnosti a o organizované společnosti vůbec, pojednal s důkladností jemu vlastní v předmluvě Ke kritice politické ekonomie.

vedl: "... Moje zkoumání vyústilo v závěr, že právní vztahy, stejně jako formy státu, není možno pochopit  ani z nich samých, ani z tzv. všeobecného vývoje lidského ducha, nýbrž naopak, že tkví svými kořeny v materiálních životních poměrech, jejichž souhrn nazval Hegel, po příkladu Angličanů a Francouzů l8.století, 'občanskou společností', že však anatomii občanské společnosti je nutno hledat v politické ekonomii. Ve studiu politické ekonomie zahájeném v Paříži jsem pokračoval v Bruselu, kam jsem se odebral po vypovídacím rozkazu pana Guizota. Celkový výsledek, k němuž

jsem dospěl a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při studiích vodítkem, že se dá stručně charakterizovat takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces. Bytí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím..." (K.Marx, B.Engels, Spisy, sv.13, str.36 a 37)

Tak se to má s historickým materialismem a s občanskou společností.

Francouzští osvícenci XVIII.století; mezi nimi byli vyznavači filozofického materialismu - Holbach, Helvetius, Diderot a ještě i jiní; základní příčiny společenských převratů viděli ve změnách vědomí, ve změnách lidského myšlení, v činnosti toho nebo onoho zákonodárce; tvrdili, že vše ve společnosti, právě tak jako v přírodě je podmíněno, nevyhnutelně svázáno v řetěz příčin a následků, ale ve skutečnosti nevyhnutelnost se u nich měnila v náhodnost, tvrdili, že špatné trávení vládce nebo prostý rozmar ženy mohou zavinit nesčíslné bědy a strádání milionů lidí, celá epocha středověku se jim jevila jako náhodná epizoda, přestávka po klasickém starověku, jako plod nevědomosti, pověry, nebo jako následek hloupého zákonodárství, francouzský materialismus postrádal důslednosti, byl jednostranný, byl, jak říkal Engels, materialismem dole v oblasti přírody a idealismem nahoře v oblasti společenského života, království rozumu, o kterém hovořili francouzští osvícenci, se ukázalo ve skutečnosti idealizovaným království buržoazie, věčná spravedlnost, o které osvícenci snili, našla svoje uskutečnění v prodejné buržoazní justici, rovnost lidí se realizovala jen ve formální provedením jako rovnost před zákonem a stát rozumu se ve skutečnosti stal omezenou buržoazně demokratickou republikou.

Buržoazní společnost, upevněná po francouzské revoluci 1789, stala se předmětem rozhořčené kritiky socialistů - utopistů, jejich názory, vyjádřené v různých teoriích XIX. století byly jen různé druhy idealismu, vždyť podle stanoviska utopistického socialismu měl nový, spravedlivý společenský řád vzniknout ne jako následek zákonitého vývoje, ale jako projev geniálního mozku nebo jako historická náhoda, (Fourier se obracel o pomoc k Napoleonovi, kterého nazýval novým Herkulem, povolaným nastolit na rozvalinách barbarství harmonii, obracel se dokonce k bankéři Rothschildovi)

Názory ruských utopistů - narodniků jsou také jen jednou z forem idealismu, podle názoru jejich ideologa P.Lavrova, oceňování historických událostí a při bádání byl bezpodmínečně nutný subjektivismus, tvrdil, že jen kriticky myslící lidé jsou nositeli pokroku, jiný teoretik narodniků - Michajlovskij - také  mínil, že jen osobnost se svými úmysly a city se může stát historickým činitelem a to na svoje vlastní nebezpečí, které ji hrozí za to, že staví historické cíle, pudí události kupředu i přes překážky; lid, masy, třídy, ze stanoviska narodniků - to je pasivní, setrvalý dav, který nemá historický význam.

Dobroljubov, velký ruský revoluční demokrat, podrobil podobné názory sžíravé kritice, v jednom ze svých článků z roku 1857 napsal: "Všechno se v minulosti propůjčuje vlivu osobnosti, stát se ustavil tak, že se našel velký člověk, který ho založil, stát padl proto, že pět nebo šest vládců mu špatně vládlo a dopustilo úpadek mravů, nové náboženství se objevilo, když vystoupil člověk, který ho vymyslel, válka byla prohrána, když velitelé byli neobratní, povstání vypuklo, když několik neodpovědných lidí rozdráždilo dav..." Sám pak tvrdil, že velká osobnost může jako jiskra vznítit hořlavinu, ale nemůže zapálit kámen, jikra uhasne, když se nesetká s materiálem snadno vznětlivým, který svou vlastnost získal stálou přípravou, vyvolávanou okolnostmi společenského vývoje národa.

Historikové doby restaurace udělali rozhodný krok při objasňování dějin společnosti; Saint Simon, Thiers, Mignet, Guizot a jiní, posuzovali anglické a francouzské dějiny ze stanoviska třídního boje a samu existenci tříd se pokoušeli spojit s majetkovými vztahy ve společnosti, ale svedli věc na dobývání a násilí, třídní boj proletariátu totiž pokládali za nezákonný.

Klasikové anglické politické ekonomie; četl jsem, že skvělou roli ve vývoji společenské teorie sehráli klasikové anglické politické ekonomie a to: William Pety, Adam Smith a David Ricardo; zmiňuje se o nich K.Marx ve známém dopise z března 1852 Weydemeyerovi; V.I.Lenin z něho cituje ve svém díle Stát a revoluce.

apsal: "Marxovi se podařilo vyjádřit obdivuhodně jasně, za prvé, hlavní a zásadní rozdíl mezi učením svým a učením čelných a největších myslitelů buržoazie, a za druhé, podstatu svého učení o státu." V následujícím odstavci pak pokračoval: "Hlavním v Marxově učení je třídní boj. To se říká a píše velmi často. Je to však nesprávné. A tento nesprávný názor vede ustavičně k oportunistickému komolení marxismu, k jeho falšování, aby byl přijatelný pro buržoazii. Neboť učení o třídním boji bylo vytvořeno nikoliv Marxem, nýbrž buržoazií před Marxem, a je pro buržoazii, celkem vzato, přijatelné. Kdo uznává jenom boj tříd, není ještě marxista, nemusí ještě nezbytně překračovat rámec buržoazní ideologie a buržoazní politiky. Omezování marxismu na učení o boji tříd, znamená oklešťovat marxismus, komolit jej na to, co je přijatelné pro buržoazii. Marxistou je jedině ten, kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu. V tom tkví nejhlubší rozdíl mezi marxistou a tuctovým malým (jakož i velkým) buržoou. To budiž zkušebním kamenem, na kterém je třeba ověřovat, kdo opravdu chápe a uznává marxismus..."

i zde uvedení a nespočetné množství dalších, se zanícením ovlivňovali myšlení světa, jedni byli v tomto ohledu úspěšní, jiným se však nedařilo tak dobře, svou dobu nevystihli, ona je neuznala, jen u některých se nechá vystopovat jejich vztah, jen jejich dialektický vztah k historii, zde připomínanou, všichni ať chtěli a nebo se tomu bránili, ať si to uvědomovali nebo jim to zůstalo neznámé, sloužili mocným, někdo nepatrně jiný výrazně; až na začátku druhé poloviny XIX.století vystoupila dva, Karel Marx a Bedřich Engels - o nich zde nic neuvádím, oni zde sami vystoupí, jen připomenu: síla jejich ducha byla ohromující, vnesla jasno do života na zemi; přinutili vykořisťovatelské třídy, aby přešly do obrany, nic jiného jim nezbývalo, protože byly velmi silné a takovými zůstávají, je svět od dob Marxe a Engelse v permanentním boji, třídním boji; ten existoval před Marxem a před Engelsem, ale v tu dobu utlačované třídy se nemohly bránit kvalifikovaně, se znalostí procesů ve světě probíhajících a bez vědomí své síly, která je nezkrotná i přes všechny porážky, které již utrpěla; pojednání této práce ještě zastihne prvou historickou chvíli, (nepočítám Pařížskou komunu) kdy vykořisťovatelské třídy byly přinuceny se poprvé bránit na neobyčejně širokém frontě a tam byly na hlavu poraženy.

Zde ukončím poznámky o historickém materialismu i když by bylo možno, možná, že dokonce nutno, ještě v nich pokračovat, ale v tomto pojednání byly zařazeny do úvodu, jsou tedy zde pokládány jenom jako vstupní a pak, je třeba dodržovat rozsahovou vyváženost mezi okruhy témat sem zařazených; přidám jen jeden doušek, zato však vydatný:

ngels v díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, uvedl: "... v řeckém zřízení herojské doby ještě existovala stará rodová organizace v plné síle, ale začala působit moc těch faktorů, které ji podryly, především otcovské právo, podle něhož dědí jmění děti. Tak se podporovalo hromadění majetku v rodině a ta se stávala mocí, rostoucí majetek rodiny zpětně působil na společenské zřízení a tak se vytvořily prvé předpoklady ke vzniku dědičné šlechty a ke království; otroctví, zprvu jen u válečných zajatců, ale už s vyhlídkou na zotročování členů vlastního kmene se zvrhá v systematické loupežení na zemi i na moři s cílem ukořistit dobytek, otroky, poklady. Bohatství se začalo vychvalovat a uctívat jako nejvyšší dobro; posléze chybělo již jen jedno: instituce, která by nejen zajistila nově nabyté poklady jednotlivců proti komunistickým tradicím postupně odcházejícího rodového řádu, která by nejen posvětila soukromé vlastnictví, dříve velmi málo ceněné, a toto posvěcení prohlásila za nejvyšší účel každého lidského společenství, nýbrž která by také postupně se vyvíjejícím novým formám nabývání vlastnictví, tedy stále rychlejšímu rozmnožování bohatství, vtiskla pečeť obecného společenského uznání, instituce, která by nejen zvěčnila rozdělení společnosti na třídy, nýbrž také právo majetné třídy na vykořisťování nemajetné a právo nadvlády první nad druhou. A tato instituce přišla postupně, na konci tohoto vývoje byl na světě stát." (B.Engels, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Spisy K.Marxe a B.Engelse, sv. 21)

Zde končí úvod s troškou teorie a před námi se otevírá minulost. Tak kupředu, můj milý čtenáři, za poznáním názorů a činů předků!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Předhistorie Československa

 

 16.století se Německo zmítalo ve svých rozporech, vyvolaných hospodářským úpadkem; hned po velikých objevech se totiž přesunuly hlavní obchodní cesty na Atlantický oceán, Italský obchod    zanikl, alpské přechody byly opuštěny, nastal úpadek i v jihozápadním Německu, holandští, angličtí a francouzští kupci a průmysloví podnikatelé všude vytlačovali zchudlé kupce německé, kdysi proslavené jihoněmecké firmy přicházely na mizinu, neutěšený stav byl i v severním Německu, tam pod tlakem silných států - Anglie a Holandska - zanikla "velká hansa", veliká obchodní država středověku prostě přestala existovat, úpadek obchodu, což je pochopitelné, oslabil styky i mezi jednotlivými částmi Německa, každé knížectví žilo svým způsobem života, německý císař byl silnější než každé kníže zvlášť, pokoušel se podřídit knížata své moci, ale kdykoliv se o to pokusil knížata utvořila spolky a tak paralyzovala záměry a  sílu císaře, Německo zůstávalo rozdrobeno.

akousko bylo největší a nejsilnější z německých držav; zmohutnělo, protože byly k němu připojeny Čechy a část Uher, roku 1526 v bitvě u Moháče v jižních Uhrách Turci porazili na hlavu uherské vojsko, Uhry se rozpadly, část uchvátili Turci, část byla připojena k Rakousku.

 připojení Čech k Rakousku se zmíním podrobněji: český historik o tom říká, zde jen ve zkratce, asi toto: české neštěstí se zrodilo v druhé polovině 13.století, v době kdy bylo právě po velikém zápase světské moci císařské s církevní mocí papežskou, kdy historie byla unavena a živořila bez idejí a to byla příležitost pro Habsburky, jejich tehdejší hlava, Rudolf Habsburský, využil této situace v dějinách a dal se, v nedostatku skutečné politické hlavy tehdejšího německého světa, zvolit za krále říše, jeho přední snahou, v souhlase s tradicí rodu, bylo využít své vznešené hodnosti k dalšímu obohacování; protože to byl historik český, hned si přihřál svůj nacionalismus a jako protiklad Habsburské chamtivosti postavil svatozář Přemysla Otakara II., kterého vychvaloval, přímo ho velebil, to vyvolává podezření, proto musím nahlédnout do jiného, oficiálního zdroje, tam se o Přemyslu Otakaru II. říká, že byl od 1247 markrabí moravské, od 1253 český král a že v letech 1251 až l269 získal alpské země, jichž se musel vzdát 1276 po porážce v boji s Rudolfem I. Habsburským, že v novém boji s ním padl 26.srpna 1278 v bitvě u Suchých Krut na Moravském poli, zde je máme historiky reálného socialismu, Přemysl Otakar II. získal v letech 1251 až l269 alpské země, to je historické období 18 let!, ale jak je získal se nic neříká a na co mu byly, to se z těchto historických zdrojů nedovíme, to se nám zamlčuje, je to jako v buržoazním dějepisectví, historii dělají velcí jedinci, nebyl jsem u toho, nemám k dispozici další studijní podklady, kdybych je hledal, to bych pravděpodobně čas utratit v dějepise a nedostal bych se vůbec k politice a to si nemohu dovolit, jsem už nyní přesvědčen, že pro ty, kteří nám takové informace předkládali, neplatila zásada historického materialismu, dokazující, že známé dějiny jsou dějinami třídních bojů, že nebrali v úvahu citát B.Engelse z jeho díla Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, kde uvedl:

"Ne nadarmo se hrozivě tyčí zdi kolem nových opevněných měst: v jejich příkopech zeje hrob rodového zřízení a jejich věže čnějí do civilizace. Stejně je tomu uvnitř. Loupežné války zvyšují moc nejvyššího vojevůdce i moc nižších velitelů." (K.Marx, B.Engels, Spisy, sv. 21)

Zpět k naší otázce, k moci Rakouska a podmínek české závislosti na něm; český historik nám připomíná, že při vstupu Habsburků do dějin, se zákonitě srazily dva nepřátelské světy, dvě nesmiřitelné mocnosti - Čechové a Habsburkové, ano i Čechy pokládal český historik za mocnost, aby své tvrzení zdůraznil, připomněl smrt syna Rudolfa, Albrechta I., kterého z pomsty zabil vnuk Přemysla Otakara II., a tak stvrdil, že mezi Čechy a Habsburky není smír možný; je nutno ukončit poznámku o rodu Habsburků, oficiální pramen, pořízený kvalifikovaným kolektivem, o něm říká: "...Synům Rudolfa I. byly dány v léno Rakousy a Štýrsko. Smlouvami a sňatky postupně rozšířili Habsburkové své rodové državy tak, že v prvé polovině 16.století ovládli kromě svých původních rodových území v Německu též české země, Uhry, Burgundsko, Nizozemsko, Španělsko se zámořskými državami, Neapolsko a Sicílii. Od l5.století až do roku 1806 byli Habsburkové z rakouské linie voleni říšsko - německými císaři. V roce 1556 se rozdělili na dvě větve: španělská vymřela po meči v roce 1700, rakouská vymřela po meči v roce 1740 a poté trvala jako dynastie habsbursko - lotrinská (sňatkem Marie Terezie s Františkem Lotrinským); vládla do zrušení Římsko - německé říše (1806) v Rakousku (později v Rakousko - Uhersku) až do roku 1918."

 charakteristice situace na začátku 17.století, kde vidím začátek předhistorie Československa, je třeba snad ještě říci: císařové té doby pronásledovali na svých územích protestantství a husitské "kacířství" a všemi způsoby zaváděli katolictví; v prvých letech 17.století rozdělila se německá knížata definitivně na dva tábory; protestantská knížata si utvořila "unii", jako odpověď na to se katoličtí panovníci sjednotili v "ligu", pohnutkami nebyly city náboženské, ale organizační, polarizace malých a velkých feudálů, tedy přesněji jejich třídní polarizace, mimo to se seskupili příslušníci stavů do své fronty, také utvořené pod náboženským hávem, která se prezentovala snahou dopřát později každému takové náboženství, jaké srdcem svým vyznával; to je již asi  všechno, co je nutné pokládat za charakteristické pro dobu, která zrodila pro Čechy a téměř celou Evropu epochu mimořádného historického významu, tehdy byla Evropa světem a utrpení, které na ni dolehlo, přece jenom přežila, ale podobná si na konci této vřavy nebyla, dějiny ukázaly co všechno může lidstvu třídně rozpolcený svět způsobit; dost tajemna, tvořeného obecnými výroky, uvedu jeden konkrétní, ale z pozdější, snad by se nechalo říci, že z naší doby:

"Lid se dovede bít jako lev, jen když má volné ruce a ví-li, zač se bije. Když čeští husité hnali křižácká vojska, až popské reakci v celé Evropě naskakovala husí kůže, nestáli za nimi policejní komisaři, okresní hejtmani, byrokraté, vojenští soudci a vězeňští dozorci. Když francouzští sansculloté byli armády manarchistických absolutistů a koblenskou zrádnou smečku, až se monarchistům v celé Evropě začínaly i ve snách objevovat guillotiny, pak to činili pod heslem: Volnost, rovnost, bratrství.

Když ruští partyzáni, rudí gardisté a rudí vojáci jako železný válec drtili armády bělogvardějců a imperialistických interventů, až se pánům kapitalistům po celé Evropě začaly dělat mžitky před očima, pak to činili proto, poněvadž věděli, že bojují a krvácejí za svou moc, za sovětskou moc.

Ano, lid se dovede bít jako lev, má-li volné ruce a ví-li zač se bije. Vy však lidu poutáte ruce a berete mu vše, co je hodno obrany, co je hodno boje a obětí. Víte-li kam to vede? Víte-li kam to může spět, kde to může skončit? Může to skončit u nové Bílé hory. Tehdy ubili a ujařmili čeští páni pracující lid tak, že nebyl ani schopen povstat proti hrozící cizácké vládě na obranu své národní a státní nezávislosti. A vy jste na nejlepší cestě dopracovat se podobným koncům. Jedním z důkazů toho je návrh zákona předložený vládou.

My, komunisté, jsme však rozhodně proti tomu, aby se opakovala Bílá hora. Proto se stavíme proti oněm policajtským, byrokratickým, militaristickým, protilidovým a protidemokratickým opatřením, která jsou vládou za potlesku veškerá reakce navrhována. Proto voláme všechny, jimž vskutku záleží na obraně lidu republiky před fašismem, aby se semkli v jednotné a lidové frontě a společně bojovali za vytvoření předpokladů skutečné obrany. A my věříme, že nebude nové Bílé hory..."

o byla řeč Kl.Gottwalda v poslanecké sněmovně 28.4.1936, (Spisy, sv.VII., str.166 - 168)

Buržoazie nedbala slov Kl.Gottwalda, neuvolnila ruce, ani život a s ním spojenou politickou orientaci lidových mas a nová Bílá hora přišla; v podobě německého fašismu a druhé světové války; nebyla to však její jediná repríza, ty další se opakovali v letech 1968 a 1989; a to proto, že vládnoucí třída, "socialističtí" aristokraté - lidově papaláši - umlčeli hlas prostého lidu; nebylo Kl.Gottwalda, aby  mu otevřel oči a proto se lid neaktivizoval ke své obraně a reakce, už ne habsburská, ale světová, mohla bez jediného odporu konat své reakční dílo; mluvím o reprízách, ale jak to bylo s premiérou Bílé hory? O tom v následujícím textu:

ílá Hora je pro každého Čecha politickým a ne zeměpisným pojmem; přesvědčivě po celé generace znamená porobu a to nejen národní, ale především sociální, k historické události Na Bílé Hoře, došlo v politických podmínkách, které byly ve stručnosti připomenuty v předcházející části, v tomto místě jen dopovím: roku 1526 povolali čeští stavové za českého krále Habsburka Ferdinanda I., což svědčí o velké krátkozrakosti českých pánů té doby, byli sice Habsburkem ujištěni, že splní všechny jejich požadavky, například, že bude mít jen české rady a české kanceláře, ale zařídil si tajné rady z cizozemců a ústřední kanceláře pro všechny jeho země společné, slíbil, že bude bydlet v Praze, ale záhy dal přednost Vídni, prostě, sliboval, aby sliby neplnil, proto také, ač Ferdinand I. vládl v Čechách téměř 4O let, oblibu v Čechách nezískal, lid se s ním vůbec nikdy nesmířil, ani nemohl; jakmile se habsburský Ferdinand I. dostal na český trůn, ihned porušoval suverenitu českého státu, postavil nad ním nový útvar, a sice habsburskou monarchii, kterou nebylo možno považovat za útvar ústavní, nýbrž jen jako projev libovůle Habsburské, které bylo právo českého národa obětováno; stejně tomu bylo i v otázkách náboženských, tam nepřipouštěl tolerance, pokládal duchovní kulturu poddaných, jak to říká český historik, za svůj majetek, pobuřovalo jej již samo pomyšlení že by mohl někdo, kdo jest poddaný jeho rodu, myslet něco jiného, než co on dovolí a on dovoloval jenom  náboženství katolické; tato církev mu vyhovovala, sama totiž učila, že věřící je povinen poslouchat svého panovníka, to prý muselo v Čechách vyvolávat nespokojenost, podle českého  historika si náš národ zachoval husitskou mravní sílu, nezištnou lásku ke svobodě, českému myšlení, které neztratilo své republikánské vědomí, získané v době husitské, odmítal autoritu a horoval pro vzájemnou součinnost všech politických vrstev národa, která tvoří základ státního ústrojí; tak zde raději ve chvalozpěvu na český národ ustanu, to bychom se zle potýkali s historickým materialismem, ale já lepšího českého historika nemám, ani ho nehledám, myslím, že se bez něho v tomto místě obejdeme; z toho co jsem uvedl zřejmě vyplývá, že některé vrstvy v Čechách na začátku 17.století měly vážné důvody být nespokojené a to taky byly, po jednadvaceti letech vlády Ferdinandovy, přesně v roce 1547, došlo k bojovému střetu, zejména měšťané se v revoltě, ne v revoluci, postavili proti vladaři Habsburskému, ten odpověděl katem a konfiskacemi, tedy zvítězil jednoznačně, ale hlubokou bouři, zatím  dunící jen v duších českého panstva, nevymýtil, naopak, vše zrálo právě z těchto materiálních příčin, ke srážce, tu podněcovala i církev, která používala metody, blízké vladařovým metodám, nad jiné vynikali jezuité se svou inkvizicí i rodová pýcha, která okázale se projevovala ve Španělsku, prý měla podněcovat růst české odbojnosti, český historik hovoří i o vládě dalších Habsburků a to Maxmiliana II., který byl zdánlivě lepší, ale také jen sliboval a sliby neplnil, stejně jako Rudolf II., pokládaný, asi ne bez důvodů, za politického slabocha; potom se český historik zastavil u sváru, který vypukl na počátku 17.století v Habsburské dynastii mezi bratry, a to Rudolfem a Matyášem, toho využili čeští stavové, sestavili náboženská práva všech vyznání v Majestát, v němž "způsobem na tu dobu přímo ideálním stanovili zásady náboženské svobody na základě ušlechtilé snášenlivosti", jak říká český historik, s tím se nemohli smířit Habsburkové a už vůbec ne Ferdinand II., který na český trůn dosedl v roce 1617; prý správně zdědil jméno po svém pradědu, svou zběsilostí urychlil to co přijít muselo, doba se naplnila, revoluce vzplála - v květnu 1618.

Čeští stavové nechali dne 23.5.1618 vyhodit dva císařské místodržící (Martinice a Slavatu) z oken pražského hradu; tak naznačovali svůj záměr, vyhnat císařství z celých Čech a také to udělali, sesadili Habsburky z českého trůnu již v době povstání, jezuity vypověděli ze země dekretem, který je označoval jako škůdce českého národa; byla ustanovena prozatímní vláda, skládající se z 30 direktorů - 10 z každého stavu a přece byl tento boj prohrán, příčiny porážky vidí český historik takto: "... nás opustili neb aspoň málo podporovali ti, kteří nás podporovat měli: naši spojenci. A bude to až příliš pravda. Čechové přece nevedli boj s Habsburky jen za sebe, vedli jej za ideovou svobody náboženství a politické, pro všechny národy světa, ohrožené násilnickou a zlou mocí, a protože všichni ti měli přijít a měli jim pomoci. Ale nepřišel vlastně nikdo...", potom ještě český historik uvažoval, jak on sám uváděl, po česku i o husitském boji s křižáckým vojskem před dvěma sty lety, které bylo silnější a mocnější než koalice habsburská a přece Češi neprohráli, porážku přisuzoval nedůslednosti vedoucích českého stavovského odboje, kteří nevyužili všechny národní reservy, což v boji na život a na smrt je neodpustitelné a dokonce v tomto místě svého hodnocení se stal marxistou, ačkoliv v době tvorby svého spisu marxistickou literaturu prostudovanou neměl, to stihl až daleko později, nicméně, uvedu tento citát v úpravě jak si zaslouží:

"První a největší chybou povstání je nutno vidět v tom, že nebylo tak lidové, jak to žádala povaha a složení českého národa, poněvadž právě nejlepší a nejčestnější síly žijí v našem lidu. Povstání vedli jen tak zvaní stavové, t.j. politicky privilegované dvě třídy národa, a to třídy vyšší (šlechta a měšťanstvo), (i duchovní, poznámka M.A.) jež vždy nejvíce podléhají vlivům cizím a proto mají nejméně ducha ryze českého. Naproti tomu nižší vrstvy, ryze národní, byly z politického života úplně vylučovány."

ějiny se velmi často opakují, stejného dramatu jsme byli dvakrát svědky v druhé polovině let minulého století, jak jsem zde již naznačil, příslušníci vládnoucí třídy, "socialističtí" aristokraté, masy od účasti na politice a politické správy země velmi rozmanitými způsoby zaháněli, pro ně byla porážka socialismu programem, naléhavě potřebovali změnu ekonomických vztahů - kapitalismus, který jim zaručoval uvolnění nahromaděných finančních a hmotných prostředků k podnikatelským aktivitám, kde mohly pracovat za ně; nebyla organizována obrana vymožeností socialismu, drama na poprvé (v roce 1968) nebylo završeno, zabránil tomu mocenský zásah, ale politické příčiny odstraněny nebyly, vnitřní destrukce společnosti ve "skryté" formě pokračovala, vyvrcholení nastalo (v roce 1989) tichou kapitalizací reálného socialismu, který se nebránil ani slovem; až na jedno, jediné, proto slabé a tedy i bezvýznamné ložisko.

pět ke stavovskému povstání, lid nebyl připuštěn k vojenské službě, raději byli zváni žoldnéři; ti byli zařazováni do českého vojska jak se přihlásili, bez ohledu na jejich přesvědčení nebo národní příslušnost; stavové zdůrazňovali, že žoldnéři, jako profesionálové umí bojovat, že lid se jim ve vojenství nemůže rovnat, o hrdinství, vojenské statečnosti a dovednosti husitů nechtěli nic slyšet, teprve po bitvě na Bílé hoře, když již bylo všechno ztraceno, ozval se podle českého historika jeden hlas, volající po aktivizaci českého lidu, ani to nebyl Čech, kdo takto mluvil, nýbrž rakouský protestant, který znal historii husitství.

 prvém roce povstání českých stavů zůstal stát monarchií i když král nebyl připuštěn k výkonu moci; stavové podlehli pověře feudalismu, říkající, že král, už proto že je král, stává se samozřejmou mravní hodnotou a autoritou, která je přirozenou mocí a začali hledat královskou náhradu; ztratili při tom mnoho času a energie, kterou měli věnovat opatřování bojových prostředků, organizování boje a zajišťování posil u přirozených spojenců; nakonec volba padla na Fridricha V. Falckého - "zimního krále"; celé jeho kralování se vyčerpalo volbou, korunovace proběhla v době bezprostředního ohrožení státu, za účasti i půl tisícovky dvořanů, které si přivedl nastupující král.

o dvou letech menších bojů vypravila se císařská armáda na Prahu, na jeho západním předměstí, na bělohorské pláni,                                  se jim postavila česká vojska; nic nenasvědčovalo, že by právě v tomto místě a v tuto chvíli, (dne 8.listopadu 1620) mělo dojít k definitivnímu mocenskému řešení, vždyť celá císařská armáda neměla více než 25.000 mužů; a tato "hrstka" během půldruhé hodiny na hlavu porazila české vojsko a celý český národ na staletí zavedla do nejpotupnějšího otroctví, to jen proto, že český lid nedostal možnost svou věc bránit - historie ukázala, že ač šlo o povstání stavů, byl poražen především český národ , i když příslušníci stavů byli v podstatě zlikvidováni; a nyní autentický úryvek českého historika, popisující průběh vlastního boje:

itva rozhodně nebyla ztracena již předem, byly chvíle, kdy se zdálo, že vítězství se kloní na českou stranu, ale uherská jízda, jež byla v českém vojsku, dala se v rozhodnou chvíli na útěk před jízdou polskou, bojující v císařském vojsku, a když pěší uherští vojáci dali se na útěk před vojsky bavorskými, byla česká linie prolomena a bitva ztracena. Tak cizí vojáci, k věci národa úplně lhostejní, rozhodli vlastně o jeho bytí či nebytí. Že mohlo být jinak, ukázal pluk Moravanů, tedy domácích bojovníků lidových. Když všechno kolem bylo již zachváceno zmatkem, stáli tito dobří synové svého národa nepohnutě a neustoupili, ani když se nepřátelská vlna přivalila přímo na ně a začala je kosit. Vydrželi, dokud nebyli do jednoho pobiti. To byli praví čeští vojáci, jakých jistě české vojsko mohlo mít na tisíce, kdyby bylo lidové."

Zde bychom mohli považovat českého historika za marxisticky orientovaného, vždyť přímo vášnivě horlí pro účast prostého lidu na veřejných akcích dějinného významu, ale asi to nejde,  není to možné z toho prostého důvodu, že neznáme skutečné, materiální stránky sporu; obě stanoviska jsou marxisticky nesprávná(?); než učiníme závěr, poradíme se s V.I.Leninem, ten na toto téma uvedl:

"Vlast, národ - to jsou historické kategorie. Jestliže jde o obranu demokracie nebo o boj proti jařmu, které utlačuje národ, nejsem vůbec proti takové válce a nebojím se slov 'obrana vlasti', jde-li o takovou válku nebo o takové povstání. Socialisté se vždy stavějí na stranu utlačovaných, a proto nemohou být proti takovým válkám, jejichž cílem je demokratický nebo socialistický boj proti útlaku. Bylo by přece směšné odmítat oprávněnost válek roku 1793, válek Francie proti reakčním evropským monarchiím, nebo válek Garibaldiho atd... Právě tak by bylo směšné nechtít uznat oprávněnost válek utlačovaných národů proti jejich utlačovatelům, které by mohly propuknout v současné době, na příklad Irů proti Anglii nebo povstání Maroka proti Francii, Ukrajiny proti Rusku atd..." (V.I.Lenin, Spisy, sv.23, str.2O6)

Tak to je, český historik má zcela pravdu, je oprávněn zaujatě stát na straně utlačovaných, takovými byli jak členové českých stavů, tak i český lid, je třeba však odmítnout takové hodnocení, které nepostihuje poměry při výrobě předmětů životních potřeb i poměry směny výrobků a z toho vyplývajících stanovisek zúčastněných tříd; to český historik neudělal, spor vysvětloval jen z idealistického hlediska, jako vysloveně národní a náboženský, aniž by přihlédl, aniž by se snažil zjistit, které skutečné důvody a to materiální povahy, náboženské problémy vyvolávaly; výše uvedené stanovisko V.I.Lenina kriticky napadá revizionistickou politiku absolutního míru, kdysi s velkou vehemencí hlásanou N.S.Chruščovem.

o bitvě na Bílé Hoře celá narychlo sestavená "česká" monarchie se zhroutila; král se sice radil se svými vůdci jak se bránit, ale cítě se cizincem v cizím národě, nenalezl jiné východisko než prchnout, a tak hned ráno po bitvě dal se na útěk ze země, ponechal v Čechách jen ostudu; vítěz využil příležitosti a strhl do propasti celý národ, strhl ale nezničil, to nedokázal, v lidu žil český duch dál i když utlačen, udupáván a špiněn, ale přece jenom  ž i l ! násilí, organizované po porážce na Bílé Hoře, mělo zajistit trvalou moc nad poraženým národem, hned po vítězství nechal Ferdinand II. na Staroměstském rynku popravit vůdce českého povstání, (3 pány, 7 rytířů a 17 měšťanů) tím se národ nedal zastrašit, byl dojat osudem popravených a proto jim všechen oportunismus a přezírání odpustil, popravení se stali mučedníky, později hrdiny, vstoupili do paměti národa a zdá se, že tam zůstávají, svou smrtí vytvořili přehradu mezi českým národem a Habsburskou dynastií na všechny časy, nebylo ji možno překonat, ani kdyby se o ta pokoušela, a ona se nepokoušela.

 nelítostnou tvrdostí se Habsburk vypořádal i s českou šlechtou, tu úplně vyhubil a nahradil ji jinou, cizáckou, jemu oddanou, lid si musel svoje věci spravovat sám, tak se stal samostatným ve správních otázkách a při tom se politizoval jako samostatný subjekt, nepřátelsky zaujatý proti monarchii.

ím víc lid byl pokořen, tím více hledal v kultuře vysvětlení svého neblahého postavení i fiktivní naději na příští lepší časy, které se dostaví bez jeho přičinění, zde musel zrát po celou dobu habsburské poroby.

atolicismus se stal fenoménem císařské moci. Pletl hlavu prostého lidu jak jen to bylo možné, s velkým nasazením ho bylo využíváno k ohlupování a balamucení, nedá se říci, že bez úspěchu, nakonec propadl lidovému opovržení.

odobně tomu bylo i s němectvím, doba přímo demonstrovala německou nespolehlivost, projevila se i u protestantského Německa za stavovského povstání, ale hlavně v roce 1648, při sjednávání míru, po skončené třicetileté válce; (povstání českých stavů je historiky pokládáno za prvou etapu třicetileté války) kromě toho, všichni kdož sloužili dynastii, úředníci, vojsko, samozřejmě že i cizácká šlechta i když třeba nebyla německá, se poněmčili, mluvili německy, nebo německá slova vkládali do zkomolené češtiny, ti všichni propadli českému opovržení, které nejen že nezaniklo, ale v důsledku cizáckého tlaku Habsburků a všech ostatních, kteří na něm parazitovali, rostlo a tavilo se v ostrou nenávist a to po celé období TEMNA.

uto kapitolu, ač jsem si k ní nedokázal opatřit marxistické podklady, jsem zařadil do svého pojednání o československých otázkách jen z toho důvodu, abych ukázal jaké národní vědomí lidu měla česká buržoazie v rukou, když po tři sta let trvajícím národním temnu, se ujímala řízení svých věcí, vedoucích ke vzniku samostatnému státu; později se budu snažit na faktech doložit jak toto vědomí zneužívala.

 

 

O T.G.Masarykovi

 

omáš Garrigue Masaryk se narodil 7.března 1850, byl českým filozofem, sociologem a politikem, sloužícím vykořisťovatelským třídám Rakouska, Československa a ostatních třídně rozdělených států; v tomto praktickém ohledu byl kosmopolitou; to mu nepřekáželo, aby se zabýval i otázkou národní, českou, jak zdůrazňoval; dosáhl mimořádného osobního úspěchu, stal se prvým prezidentem Československé republiky; do této funkce byl zvolen čtyřikrát, 14.prosince 1935 se vzdal prezidentského úřadu abdikací, 14.září 1937 zemřel.

Masarykova základní ideová a politická orientace byla založena nábožensky, ale necírkevně; jako filozof byl idealistický a eklektický představitel pozitivizmu; zabýval se filozofickou analýzou smyslu českých dějin, to se promítlo do prací Česká otázka a Karel Havlíček Borovský; věnoval se studiu světových dějin, poznatky z nich zapracoval jak do obsahu práce Rusko a Evropa, tak i do práce Světová revoluce; jeho antropologické zaměření a životní otázky vůbec, se promítly do práce Sebevražda, Moderní člověk a náboženství; sociologické myšlení mu ovlivnil pozitivizmus, jehož zakladatelem byl francouzský filozof August Comte, který byl i průkopníkem sociologie a tu chápal jako aplikaci přírodovědeckých metod na společnost, jako fyziku společnosti; později se T.G.Masaryk se zaujetím zahleděl do kriticismu, jenž hlásal německý filozof Immanuel Kant, jeho učení lze v krátkosti charakterizovat jako kompromis mezi materialismem a idealismem, na tomto místě zdůrazním, že Kant pojem člověka charakterizoval ve svém kategorickém imperativu, kde tvrdil, že mravní podvědomí mu je dáno  zrozením.

Masarykova činnost teoretická i praktická měla hlavní cíl: otupit rozpory jak feudální, tak později i kapitalistické společnosti a v narůstající světové krizi zachránit buržoazní společnost reformami; v tomto duchu se začal koncem předminulého století zajímat o dělnictvo a o marxismus, který se pokusil vyvrátit obsáhlou a zejména v ekonomických otázkách diletantskou knihou Otázka sociální, vydanou v roce 1898; tento spis, mohu-li tuto knihu tak označit, se stal teoretickým základem reformismu v řadách české sociální demokracie.

T.G.Masaryk se zabýval i otázkami moderní politické demokracie, v níž viděl možnost jak překonání absolutismu a teokracie, tak i obranu proti revoluci; k dosažení těchto svých, stěžejních cílů, vystupoval proti marxismu a konzervativním proudům, například proti pravosti Rukopisů nebo proti antisemitismu - viz "hilsneriáda" a proti klerikalismu; podporoval i některé sociální, dokonce i politické požadavky dělnictva; také kritizoval rakousko - uherskou balkánskou politiku, podle některých jeho apologetů, měl tak zachránit několik nevinných lidských životů.

Postupně se stal uznávaným vůdcem tzv. Realistického křídla české buržoazní politiky, které stálo proti omezeně nacionalistické skupině, vedené K.Kramářem.

Masaryk v Rusku zažil Velkou říjnovou socialistickou revoluci; své protirevoluční stanovisko projevil zařazením československých legií do kontrarevoluční fronty; válečnou a protisovětskou politiku obhajoval ve Světové revoluci (1925).

Jako prezident stál Masaryk v čele politické skupiny, tvořící tábor Hradu, který se opíral o reformistické dělnické strany a vybrané skupiny ve stranách buržoazních.

Zahraniční politiku Československa orientoval na protisovětské plány imperialistů; proti fašistickému ohrožení vedl spolu se svým nejbližším spolupracovníkem, Ed.Benešem, kolísavou a nevyhraněnou politiku.

To bylo polooficiální stanovisko, platné v době reálného socialismu, poznamenané vlivem revizionizmu; polooficiální proto, že stěžejní politici té doby se k "choulostivým" otázkám zásadně nevyjadřovali a nechávali se zastupovat vědeckými pracovníky, sami zůstávali v pozadí, tedy bez odpovědnosti, bez rizika a bez viny, která by na ně mohla dopadnou při změně politického klimatu; to byl oportunismus oficiálního ražení; příkřejší hodnocení se dostávalo T.G.Masarykovi v době, kdy se v Československu budoval socialismus bez přívlastků, tedy jen v krátké době, kolem roku 1950 - 1953, později, po kontrarevolučním puči, prováděném v roce 1968, byl objektem soustředěné kritiky, pravděpodobně jen jednou.

 příležitosti l00. výročí narození T.G.Masaryka, vystoupil Václav Kopecký, nejbližší spolupracovník Kl.Gottwalda, v tu dobu ministr informací, s publikací T.G.Masaryk a komunisté; prvou kapitolu své úvahy věnoval snaze vykreslit jeho obraz z doby, kdy Masaryk byl pokrokový; zakončil ji provoláním:

"Masaryk se v tehdejším českém národním životě musel nutně jevit jako cizí živel. Zaujal k různým zjevům českého politického života ostře kritický postoj, takže byl svými odpůrci označován za nepřítele národní věci. Věhlas svého jména šířil svým neohroženým kriticismem, útočným napadáním tehdejšího stavu věcí. Beze sporu nutno uznat, že T.G.Masaryk zasáhl vlivně do vývoje národního života v jeho důležitém období, že v době své pokrokové činnosti zatřásl mocně vším starým, zpuchřelým a neduživým v životě národa, že pročistil vzduch, čpějící ztuchlostí, že otevřel okna, aby národ viděl dál a šíř, a že české vzdělanosti dal nový silný impuls, nové pokrokové výhledy."

Nebudeme zkoumat, zda je toto hodnocení schopno obstát pod věcným nebo dokonce kritickým pohledem; neopírá se o fakta, o důkazy, o materialistický rozbor marxisticko - leninského ražení, a to proto, aby mohlo být nadnesené a tak budilo dojem vyváženosti celkového obrazu; je zcela vyloučeno ho pokládat za základ pro seriozní, natož kritické hodnocení; v roce 1950 bylo bezvýhradně nutné, na nepodstatném místě ustoupit přežívajícímu vědomí mas; dnes, kdy oslovujeme jen sami sebe, by to bylo lhaní; ve veřejné činnosti T.G.Masaryka není takové období, které by bylo možno oslavovat, to vyplyne z dalšího textu, i když ten však do začátku kariéry T.G.Masaryka nezasáhne bezprostředně. 

Potom V.Kopecký přeladil na bolševickou notu, to již viděl T.G.Masaryka kriticky; začal tím, co je u něho v podstatě nejznámější a nejméně pochopitelné, jeho idealistickou koncepcí; z podání V.Kopeckého a z jiných pramenů, vyplývá:

V T.G.Masarykovi celý život přežívalo a značnou intenzitou se projevovalo blouznivé, niterní idealistické zaměření; při jeho vysokém stupni vzdělanosti to bylo nepochopitelné; ale bylo!, nejen že by podle pozitivistické praxe kladl vedle náboženství i vědu a zdůrazňoval etickou hodnotu náboženství, ale on věřil v řízení světa i života lidí Prozřetelností; v českém prostředí bude pravděpodobně jeho dílo Česká otázka nejznámější vůbec; a v předmluvě k prvému vydání - jak je v záhlaví uvedeno, v listopadu 1894 T.G.Masaryk napsal:

"Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že tedy je úkolem historiků a filozofů, úkolem, každého národa, ten plán postihnout, místo v něm poznat a určit a podle tohoto poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší práci, i politické. Nemyslím ovšem, že se podaří rozumu sebe pronikavějšímu odhalit plány Prozřetelnosti, ale věřím, že na dnešním stadiu vzdělanosti je povinností každého myslícího řídit se předpisem Kollárovým."

Často však bral Prozřetelnosti její výsadu a sám se ujímal řízení, byl při tom vůči proletariátu bezohledný, až krutý, tvář i charakter si při tom občas chránil anonymitou,  soustavně stále deklarovanou demokracií a humanitou, snad ani nemá význam polemizovat s idealistickými vývody T.G.Masaryka, který se řídil plány Prozřetelnosti, které neodhalí ani rozum sebe pronikavější; nakonec, když jej situace přinutila, používal praktické prostředky; o těch veřejně nemluvil, ty tajil; poodkrýt toto tajemství je zde smyslem mojí snahy.

Vedle České otázky, na jednom z nejvyšších stupňů priorit prací T.G.Masaryka, jistě stojí jeho dílo Otázka sociální. V něm na sebe vzal úlohu likvidátora marxismu a revoluční činnosti dělnického hnutí, především se představil jako zaujatý revizionista marxismu; knižně vyšla v roce 1898, v předvečer přechodu kapitalismu do období imperialismu, jehož počátek  klasikové komunismu datují rokem 1900; Otázka sociální sehrála autorem zamýšlenou úlohu; zmátla mnoho lidí, stala se krédem zvláště maloměšťácké inteligence a především pro pravicové sociálně demokratické vůdce a reformisty se stala teoretickou a ideologickou výzbrojí českého původu; v tom byla její významná síla.

V.Kopecký připomněl i rozsáhlé dílo Zd.Nejedlého, pojednávající o životě T.G.Masaryka, který podle autora nikdy socialistou nebyl, nikdy nepřijal socialistickou tezi, tvrdící, že dělnická třída svým vítězstvím vyřeší svou otázku; toto vítězství nikdy nebylo programem T.G.Masaryka, nikdy nebylo cílem jeho bojů, vždy chtěl pomoci dělnictvu jen tak jako každému utiskovanému, ale ne tak aby mu dopomohl k vládě nad svými otázkami, naopak, aby je s jinými třídami smiřoval; konkrétně uvedl:

"Masaryk nikdy nebyl socialistou ve smyslu třídního boje, ani tehdy ne, když se sociálními demokraty manifestoval pro všeobecné hlasovací právo, ani tehdy ne, když přišel na Kladno mezi stávkující horníky, aby je posílil v jejich boji. I tu vůdčí myšlenkou bylo: 'reformace, nikoliv revoluce'."

V.Kopecký ve svém podání připomněl postavení T.G.Masaryka v období let 1900 až 1914, jehož ozvěny měl možnost v době prvého, buržoazního Československa již sám sledovat a tvrdil, že v té době buržoazie Masaryka přehlížela, že šla za Kramářem, že jeho realistická strana byla jen sektou, že se od Masaryka odvrátili i jeho bývalí druhové na univerzitě i jeho dřívější realističtí stoupenci a že z profesora Golla a pak i z profesora Pekaře se stali odpůrci, potírající jeho filozofii dějin, bojujíce i proti jeho výkladu doby husitské; kromě toho V.Kopecký uvedl:

"Masaryk v té době nalézal podporu a útočiště jen u sociálně demokratického hnutí..., srovnáme-li jeho názory s druhou části buržoazie, té bařtipánské, agrární, klerikálně reakční, tak je pochopitelné, že se Masaryk jevil sociálně demokratickým dělníkům jako radikální pokrokář... Masaryk byl pokládán za souběžce dělnického hnutí. Jakmile dělnické hnutí nabralo širšího rozmachu, jakmile nabylo takové síly, že svými vlnami začalo ohrožovat kapitalistické panství, ukázalo se, že T.G.Masaryk nestojí v dělnickém táboře, nýbrž se staví proti němu..."

Jak šel čas Masarykův, tak se odvíjelo i Kopeckého pojednání, ve kterém se nyní setkáváme s kapitolou o Masarykově orientaci před rokem 1914; začíná tvrzením: ... v letech, vymezených časem pro existenci prvého buržoazního Československa, vynakládali buržoazní vykladači značné falsifikátorské úsilí, kterým chtěli dokázat, že T.G.Masaryk byl odevždy orientován západně; a také Masaryk tyto snahy podporoval; ze všech spisů a z celé činnosti T.G.Masaryka jasně vyplývá, že měl vzdělání německé, své filozofické názory čerpal ze západní zdrojů a to anglických a francouzských, ale pokud šlo o jeho orientaci, byla podle V.Kopeckého dána orientací celého národa, který po celé 19.století pěstoval slovanské cítění a své naděje vkládal do lásky k bratrskému ruskému národu; k tomu V.Kopecký uvedl:

"A je-li Česká otázka základním programovým směrem Masarykovým v době před první světovou válkou, tak vidíme, že při navazování na ideje našich národních buditelů Dobrovského, Kollára, Šafaříka, Palackého, Havlíčka, zdůrazňoval Masaryk jejich slovanské cítění a jejich žhavou lásku k Rusku. Toto kladné stanovisko k slovanské myšlence Masaryk projevoval ve všech svých politických spisech před rokem 1914... Masaryk vítal ruskou revoluci roku 1905 a účastnil se protestních akcí proti surovostem carismu za revoluce i po ní... V knize Rusko a Evropa se Masaryk pokusil podat ze svého hlediska přehled ruských dějin, rozbor carismu, vylíčení duchovního vývoje v Rusku, vznik a program revolučního hnutí a stavu ruského socialismu... věnoval tu mnoho místa ruským revolučním demokratům, Dobroljubovovi, Černyševskému, Gercenovi a pak ruskému marxismu. Masaryk znal podstatu sporů mezi bolševiky a menševiky, a o velikosti a významu Leninově se v této knize vyjádřil s otevřeným uznáním. Avšak přece tato kniha je důkazem toho, jak již tehdy idealistické nazírání bránilo Masarykovi pochopit smysl revolučního vývoje v Rusku. Masaryk zabředl v této knize do výkladu náboženských otázek, zkoumání záhadnosti ruské duše, a dospěl nakonec k zbožnění ruské reakční náboženské filozofie..."

Masarykova kniha Rusko a Evropa, napsaná v roce 1913, zůstala dokladem, že T.G.Masaryk dozrávající vývoj v Rusku nepochopil, že byl nepřipraven chápat nadcházející revoluční události, jež se ve spojení s válkou v Rusku odehrály a jež měly tak ohromný světodějný význam.

V.Kopecký potom pokračoval kapitolou, pojednávající o Masarykově činnosti za války. Nadepsal ji: T.G.Masaryka boj za československou samostatnost. V úvodní části tvrdil: T.G.Masaryk sám za války a po válce doznával, že před rokem 1914 byl vždy pro Rakousko a proti jakékoliv myšlence na revoluční řešení české otázky; požadoval realizaci Palackého programu a sice v jeho starším znění, z roku 1848, kdy prosazoval přebudování Rakouska na podkladě federace národů; (později Palacký, spolu se šlechtou, žádal přebudování Rakouska ve federaci historických zemí); Masaryk nesouhlasil s historismem Palackého, neuznával účelnost dovolávat se historického práva státního, uznával jen tzv. přirozené právo národů; vůbec, T.G.Masaryk do roku 1914 chtěl jen zmodernizování a zdemokratizování rakousko -uherské říše; v tom viděl cíl řešení české a slovanské otázky; ale život spáchal neuvěřitelnou událost; i když česká buržoazie v naprosté většině zůstala i za války rakušácká a držela s Vídní, s ústředními mocnostmi, T.G.Masaryk šel do zahraničí - na Západ; v roce 1915, v době kdy T.G.Masaryk odcházel, vítězila ruská vojska nad rakousko - uherskými a hnala je přes Halič a na stranu Rusů přecházeli hromadně čeští, jednotlivě i slovenští vojáci; a tomu odpovídala i prvá válečná orientace Masarykova; dne 6.července 1915, v Ženevě, při oslavě Husově, Masaryk označil válku za zápas Germánstva a Slovanstva.

Masaryk za své sídlo zahraniční činnosti zvolil Londýn, Eduard Beneš Paříž, kde byla vytvořena Československá národní rada; ale těžiště úsilí o zformování odbojných sil viděl Masaryk v Rusku, kde teprve po únorové revoluci roku 1917 byla dána možnost formovat ve značném rozsahu legie; proto T.G.Masaryk odjel v květnu 1917 do Ruska; přes Petrohrad jel do Kyjeva, kde podrobil tvořící se legie vedení pařížské Čs.národní radě; v Petrohradě a pak v Moskvě prožil Masaryk převratné dny bolševické revoluce; v Kyjevě přebýval až do března 1918, kdy odjel přes Sibiř do Ameriky, aniž by se jen pokusil navázat spojení s bolševiky, vítězi revoluce; do Ameriky dorazil v květnu 1918; Masaryk se mylně domníval, že socialistická revoluce zvrátila naděje na pomoc úsilí o československou samostatnost.

Věnoval jsem se v této části především stanoviskům, vysloveným V.Kopeckým; při tom jsem se snažil tlumočit jej věrně a přesně i v těch částech jeho spisu, kde jsem s ním zcela nesouhlasil; nyní však přichází pasáž, kterou již nemohu převzít, tím méně ji mohu komentovat a přece toto pojednání o ní nemohu ochudit, zbývá diplomatické řešení, uvedu doslovný opis; zde je, ale jak poznáme zakrátko, podle údajů získaných z jiných pramenů, které používají odkazy na uváděná fakta a tím jsou daleko věruhodnější, zcela pravdivý není, to platí především o její prvé části.

"Masaryk zprvu mluvil jen o tom, jak čs.legie vyvésti z revolučního Ruska a jak je převésti na válečnou frontu západních mocností. A tak nejprve přikazoval čs.legiím nevměšovat se do vnitřních bojů sovětské moci s kontrarevolucí, a před cestou z Ruska do Ameriky v březnu 1918 nařídil přípravy k převezení legií na západ. Avšak když se Masaryk ocitl na západě a když pak viděl, jak nadšeně je západními imperialisty přijímám v květnu roku 1918 odehravší se konflikt čs.legií se sovětskou mocí, změnil své původní neutrální stanovisko a smiřoval se s myšlenkou účasti čs.legií v Rusku na kontrarevolučním boji proti Sovětské moci. Ve svém spise Světová revoluce, vydaném v roce 1925, Masaryk podrobně a dokumentárně doznal, jak se činitelé čs.zahraničního odboje dohadovali s vládami západních imperialistických mocností, Francie, Anglie, Ameriky a Japonska o účasti čs.legií na Sibiři v intervenčním tažení proti Sovětům.

Po říjnové revoluci nastal u Masaryka zlom. Zapomněl na někdejší rusofilství a slovanské cítění, zapomněl na všechno, co dříve říkal o ruském lidu, a pojal nenávist proti sovětské moci... Po Říjnové revoluci začal Masaryk dokazovat dávnou spojitost českého národa se západem, ačkoliv dříve tvrdil, že před válkou a po celé 19.století se náš národ orientoval slovansky, na východ..."

statní literatura, tematicky zaměřená i na činnost T.G.Masaryka v porevolučním Rusku a vydaná v roce 1953, tedy tři roky po publikaci V.Kopeckého, používá příkřejší hlediska, ale nespěchejme, neukvapujme se, berme v úvahu limity doby, které jsou proměnlivé, neboť žijeme v epoše, kdy třídy mezi sebou bojují, vítězí, ale s tím jsou také poráženy; dělnická třída nebyla poražena v roce 1989, jak se všeobecně tvrdí, ale v únoru roku 1956, na XX.sjezdu KSSS (!!!), byla to "bitva" jednostranná a snazší než na Bílé hoře, vítěz vystoupil až v době, kdy vítězství bylo již mimo všechny pochybnosti, nyní jdou dějiny rychlejším tempem a proto poroba nebude trvat staletí, ale výrazně kratší dobu, však trvá a ti nejrozhodnější o Antiúnoru 1948, hlavně Antiříjnu 1917 z února roku 1956 nic nevědí, zkonstruovali si pojem, říkají mu "reálný socialismus" a vychvalují ho, proč asi (???), nemají nebo "jen" neznají hlediska proletářská, ale aristokratická (???),  pravdu dějiny tutlat nebudou (!!!)

 Československých podmínkách je v národnostní otázce i v krvavé práci československých legií, nejvýznamnější osobnosti T.G.Masaryk, už jsem uváděl, že vydal knihu Česká otázka a v ní, ve vydání z roku 1990 nakladatelstvím Svoboda, jak je výrazně vytištěno, epilogue byla svěřena panu prof. dr. Janu Galandauerovi, DrSc., ten neodložil materialistickou orientaci zcela, nelekl se hněvu vášní, v té době obzvlášť bujně zuřících, ani pobožného a  nadaného autora, pana T.G.Masaryka, ani Prozřetelnosti a v epilogu mimo jiné uvedl:

"... do poloviny devadesátých let uveřejnil Masaryk v Naší době řadu studií a na univerzitě přednesl řadu přednášek, které byly věnovány 'české filozofii', tj. vymezení postavení českého národa v Evropě, v dějinách a vymezení českého programu. V roce 1895 pak Masarykova publikační tvorba vyvrcholila vydání dvou prací: Česká otázka, snahy a tužby národního obrození a Nynější krize... Masarykovy práce lze pochopit jen jako ideologickou reflexi krize české společnosti, tzn. přizpůsobování se ideologie a politiky základně... Český lid se proměnil v český národ... české národní hnutí bylo velice úspěšné, pravděpodobně nejúspěšnější ze všech hnutí evropských národů bez vlastního státu, národů "nehistorických", tj. těch, kterým byla přerušena jejich státnost... V devadesátých letech však již existoval český průmysl, český kapitál a česká buržoazie... Existoval i významný český bankovní kapitál. Akciový kapitál českých bank na přelomu století překročil kapitál německých bank v českých zemích. Živnostenská banka se stala symbolem úsilí české buržoazie o vytvoření české národní ekonomiky...

Česká politika nedosáhla svých cílů. Ačkoliv český národ byl třetím nejpočetnějším národem ve státě, česká buržoazie pak nejsilnější po buržoazii německé, česká politická reprezentace nedosáhla žádaného zásadního úspěchu... Masaryk vystupuje jako národní ideolog, nebo jako stratég české národní emancipace... dějiny nevysvětluje, ale promítá do nich své etické postuláty a představy o tom, jak by měl vypadat český politický program. K ahistorickému charakteru jeho pojetí 'české otázky' se Masaryk otevřeně přihlásil, když proti, podle jeho názoru, 'upřílišněnému historismu' postavil svůj 'realismus'. Ten se na rozdíl od 'historismu' nemá dívat do minulosti, ale vycházet z přítomnosti. Řečeno Masarykovými slovy, zásadou realismu je 'věci, ne historie, věci, ne vývoj'...

Archimédovým bodem českých dějin je pro Masaryka 'humanita'. V ní spatřuje smysl českých dějin... Jasně ohraničenou definici pojmu humanity Masaryk nepodává, takže porozumění pojmu se můžeme přiblížit jen na základě závěrů, které pro český politický program a českou politickou taktiku vyvozuje: 'Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací'." Škoda, přeškoda, nejen pro Masaryka, ale především pro drobný lid, že se touto teoretickou zásadou neřídil v Rusku a doma, když byl prezidentem! "V rámci českých zemí se mají Češi a Němci dohodnout o samosprávě. Masaryk ve jménu humanismu vyzdvihoval drobnou práci a vývoj chápal vysloveně evolucionisticky: závažné společenské změny považuje za výsledek drobných změn, revoluci odmítá jako historicky neorganickou, zastaralou, revoluční taktiku označuje přímo za 'šosáctví'. Má na mysli v prvé řadě revoluci národní, ale odmítá i revoluci sociální.

Zejména v Naší nynější krizi se Masaryk jednoznačně a důrazně hlásí k Rakousku. Opozice může být jedině parlamentní v humanitním duchu, násilná  opozice by bylo blouzněním a není pro ní důvod. Rozpad Rakouska v nějaké evropské válce by znamenal pro český národ katastrofu, ostatně, zdůrazňuje Masaryk, k žádné katastrofě nedojde, a Rakousko bude nadále existovat. Masarykovo obhajování Rakouska, vystupování proti nacionálnímu radikalismu a proti využívání 'zahraničních zápletek' činilo po roce 1918, kdy již byl prezidentem republiky, potíže... Skutečně, Masaryk v devadesátých letech odsuzuje tu politiku, kterou v letech první světové války uskutečňoval...

F.X.Šalda nadepsal svou recenzi Masarykovy České otázky charakteristicky - Těžká kniha. Skutečně, nebylo a není snadné ji porozumět a jednoznačný výklad je nesnadný. Použité pojmy Masaryk přesně nedefinoval a často je používá v různém a mnohdy výrazně subjektivním smysl. Mnohdy jakoby Masaryk kolem problematiky spíše kroužil a mnohé pasáže lze vyložit několika možnými způsoby."

 (Zkuste se "prokousat" jen několika stránkami České otázky a poznáte jak je pan profesor Galandauer ohleduplný, shovívavý a vůbec nepochopíte, proč světová buržoazie se do pana Masaryka tak hluboko zamilovala; abyste tuto otázku pochopili, museli byste znát to co vám říci nesmím, ale já vám z toho přece jenom kousek řeknu i když vím, že čtyřicet let, po které tajemství pana Masaryka "soudruzi" revizionisté chránili v nedotknutelných archivech, už nikdo nedohoní, kromě toho, poslední majetková revoluce byla provedena jménem T.G.Masaryka, který tak tvrdošíjně revoluce odmítal, on věděl, že takovou revolucí se dostane do úplně cizího státu, který on nikdy nebudoval a pokud někde stojí, kamenný nebo bronzový pan Masaryk, tak jen holubi jsou jeho společníci, jeho druhové na něho zapomněli a ti co zapomínat nedovedou zase  nemají sílu se mu podívat do jeho bronzových očí, jak je ten svět nevděčný, ani věřit se tomu nechce, že.

 

Na úsvitu dějin Československa

eští kolonisté v minulosti odcházeli ze své vlasti, přesněji z Rakousko - Uherska do carského Ruska, ač byli chudí, z nám pochopitelných důvodů se někteří brzy stávali bohatými kupci, statkáři a továrníky, carský režim jim vyhovoval lépe než výborně, s ruským lidem nesrostli, pečlivě si uchovávali svou rakousko - uherskou státní příslušnost, ale s příchodem prvé světové války prohlásila carská vláda, že bude zabavovat majetek příslušníků s Ruskem válčících států a to mávl kouzelný proutek, čeští zbohatlíci vystrčili své slovanství na obdiv, bouřlivě se účastnili šovinistických průvodů a i jinak se podbízeli carismu, až v roce 1915 skutečně byl jejich majetek z nucené konfiskace vyčleněn, v tu dobu jich v Rusku žilo asi 120.000, bohatých, méně bohatých i chudých, měli v Petrohradě sjezd, který zaslal carovi prohlášení ve kterém se také říkalo: "Nechť září svobodná, nezávislá koruna svatého Václava v paprscích koruny Romanovců", v záři 1914 byla založena Česká družina, čítající 750 lidí, kteří se stali základem československých legií v Rusku, z této skupiny pocházeli české veřejnosti známí muži jako například Jan Syrový, Josef Švec, Stanislav Čečka a Vladimír Klecanda.

eskoslovenské legie byly založeny dříve než Československo; ve Francii v roce 1915, v Itálii v roce 19l8, v Rusku v roce 1917; italské a francouzské byly málo politicky významné, francouzské se účastnily bojů u Arrasu a Vouziers, italské u Doss' Alta, po návratu do ČSR byly nasazeny v roce 1919 do bojů proti Maďarské republice rad; zato ruské, ty se vyznamenaly, bojovou činnosti u Zborova a Bachmače, převážně však v intervenci proti sovětskému Rusku(!); jejich základem byla Česká družina, sestavena z českých zbohatlíků, působících v Rusku a především pak z českých a slovenských zajatců, českých a slovenských přeběhlíků, těch bylo mnoho, nenávist k rakousko - uherské monarchii vytvořila přímo masové hnutí, které především české, ale také i slovenské vojáky hnalo do zajetí a k dezerci přímo pudovou silou.

Ani jedna z imperialistických vlád nehleděla na hnutí českých a slovenských vojáků - přeběhlíků s přízni, tím méně vláda carská, hnutí takového druhu nemohlo mít jiný výsledek než rozvrat na obou stranách, jakmile voják přeběhl frontu měl hlad a po etapách byl hnán do zajateckého tábora, tam byl vystaven neobyčejně těžkým podmínkám, (v jednom zajateckém táboře v Rumunsku, bylo na podzim roku 1916 umístěno na 10.000 našich zajatců, převážně Slováků, do jara roku 1917 se udrželo při životě stěží 600 mužů).

Aby nezahynuli hroznou smrtí, hlásili se zajatci dobrovolně na práce v zázemí, ani tam nebyly podmínky výrazně lepší, zajatci byli posílání na kopání zákopů a při tom pracovali v dešti střel, na práci do olověných dolů nebo na pověstné stavby altajské, případně murmaňské dráhy; nejlépe byli zabezpečeni ti zajatci, kteří měli štěstí a dostali se na práce v ruském zemědělství, či měli možnost pracovat v závodech, tam byli ve styku s ruskými dělníky, kteří jim pomáhali.

o takových poměrů přicházeli pánové ze Svazu českých spolků na Rusi získávat vojáky pro Českou družinu; tvrdili: "Chceme armádu malou, ale věrnou". Mnoho úspěchu neměli, opravdu, zůstávala jim stále jen malá armáda a nebylo divu, zajatci ve většině neuvěřili náborčíkům, kteří jim tvrdili, že vítězství carovo přinese svobodu našim národům.

Carské Rusko vstoupilo do války ve chvíli, kdy v celé zemi narůstala nová revoluční vlna; to umožnilo carské vládě opět nastolit krutou represi proti revolučním silám, ale pozice carismu zůstala už otřesena, carismus se již nepodařilo stabilizovat; po porážkách carské armády v letech 1915 a 1916, za hluboké hospodářské a politické krize, se na pořad dne dostala hesla: Pryč s válkou!, Pryč se samoděržavím!; carismus prožíval své poslední dny.

Nespokojena byla také buržoazie, připravovala palácový převrat; lid ji předešel; svým revolučním vystoupení v březnu 1917 zabránil kompromisu s carem, o který usilovala buržoazie; v Rusku zvítězila  buržoazně demokratická revoluce, která svrhla carismus a odevzdala moc do rukou buržoazie; vznikla Prozatímní vláda, která byla vládou buržoazie a statkářstva, v jejím čele stál kníže Lvov, dříve oddaný služebník cara, členy vlády se stali kadet Miljukov a eser Kerenský.

Po porážce carismu nastaly změny také ve vedení Svazu českých spolků na Rusi; již dříve se utvářela v jeho středu skupina opozičníků, kterou vedl redaktor opozičního petrohradského listu Čechoslovák Bohdan Pavlů, ten nebyl ruským Čechem, ale zajatým rakousko - uherským důstojníkem, před válkou prováděl monarchistickou politiku, jeho síla spočívala ve spojení s Československou národní radou v Paříži, vedenou T.G.Masarykem.

oncem roku 1916 přijel do Ruska člen Československé národní rady M.R.Štefánik, aby provedl vnitřní převrat ve vedení Svazu českých spolků na Rusi; celá záležitost byla vedena orgány francouzské vlády, která Štefánika vyslala v hodnosti člena francouzské vojenské mise; přípravy jejího zdaru byly v podstatě zbytečné, všechno usnadnila porážka carismu, téměř všechny problémy vyřešila, staré vedení Svazu bylo kompromitováno spolupráci s carismem.

V návaznosti na výsledky mise Štefánika, se v dubnu roku 1917 konal třetí sjezd Svazu českých spolků na Rusi, tam se oficiálně vedení ujala nová skupina buržoazních politiků, navenek demokratické, ale uvnitř stejně reakční jako ta předchozí, mnoho se nezměnilo, snad jen to, že sjezd formálně zrušil starou organizaci, přijal vedení Masarykovy pařížské Československé národní rady a zřídil v Rusku její odbočku; jak dříve vše odpovídalo potřebám carismu, tak nyní nové vedení odpovídalo potřebám buržoazní Prozatímní vlády.

V poměru k ohromnému počtu českých a slovenských zajatců, (prameny se neshodují, uvádějí 150.000 až 200.000) žijících v Rusku, byl dosavadní růst armády demonstrativně nepatrný; jinak tomu ani za carské vlády nemohlo být; ještě v červenci 1917 měla Československá brigáda jen 7.000 vojáků, z nich bylo 2.000 "starousedlíků" a 5.000 z řad zajateckých. Teprve v předvečer Velké říjnové socialistické revoluce měla brigáda 38.000 vojáků a byla přejmenována na Československý armádní sbor.

Složení sboru důstojníků vyřešila buržoazie po svém a velmi dobře, skládal se z důstojníků ruské národnosti, kteří přišli ještě za dob České družiny, z důstojníků české národnosti, kteří prošli Českou družinou, ještě za carského Ruska dosáhli důstojnické hodnosti a měli všechny špatné vlastnosti carských důstojníků a důstojníků české a slovenské národnosti, zajatých v Rusku - těm byly ponechány hodnosti, které si vysloužili v armádě rakousko - uherské.

Masy prostých zajatců, při vstupu do československé armády, měly o budoucím uspořádání politických poměrů ve vlasti jen velmi mlhavé představy, postupně, pod vlivem působení masivní propagace, přijaly buržoazní ideologii nacionalismu a šovinismu, třídní hlediska nevyhasla zcela, často se v Československé armádě na Rusi projevila revoltou, kterou se podařilo zvládnout, někdy "demokraticky", často musely být použity vojenské prostředky.

Dva české časopisy vycházely tou dobou v Rusku, byly rozšiřovány i mezi vojáky a kolonisty, Čechoslovan, vycházející od roku 1911, Čechoslovák, vycházející od roku 1915, od roku 1917 přibyly Slovenské hlasy.

Buržoazní vedení legií nespokojovalo se jen tím, že otravovalo své okolí nenávistným nacionalismem; snažilo se masu vojáků odtrhnout a izolovat od revolučních bojů ruského lidu a zabraňovalo sociálně demokratickému hnutí v armádě i mezi zajatci; nelze přehlédnout, že v čele těchto snah stál T.G.Masaryk, který přijel 16.května 1917 do Ruska.

To již bylo po únorové revoluci, předcházela jí série porážek carské armády, které se nedostávalo děl, granátů, dokonce v některých částech byli tři vojáci na jednu pušku, carský ministr války Suchomlinov, plnil příkazy německých špionážních orgánů, mařil zásobování fronty střelivem, a zbraněmi, jiní carští generálové sami tajně napomáhali německým vojenským úspěchům.

Nenávist a rozhořčení mezi dělníky, rolníky, vojáky a inteligencí proti carské vládě rostlo na začátku roku 1917 každým dnem a to jak v zázemí a na frontě, tak v centru, i v okrajových oblastech.

espokojenost se začala zmocňovat také ruské imperialistické buržoazie, tu především rozhořčovalo, že u carského dvora se roztahovali dobrodruzi Rasputinova typu, kteří zjevně usilovali o uzavření separátního míru s Německem.

Buržoazie, před níž se otevírala perspektiva moci, se přesvědčovala, že carská vláda není s to ve válce zvítězit a že ve snaze zachránit carský absolutismus, uzavře mír s Němci, proto se rozhodla provést palácový převrat, sesadit cara Mikuláše II. a místo něho dosadit na trůn Michala Romanova, spjatého s buržoazií; tak chtěla řešit dva zásadní problémy: prodrat se k moci a zajistit úspěšné vedení imperialistické války a zabránit nárůstu lidového hněvu, který hrozil revolucí.

Ruskou buržoazii podporovala vláda anglická i francouzská; panoval mezi nimi strach, že car uzavře separátní mír; ten byl pro ně znamenal značnou ztrátu společné vojenské síly; tak se dostal car do izolace, carismus zjevně prožíval předsmrtnou krizi.

ok 1917 začal stávkou 9.ledna, demonstrovalo se v Petrohradě, Moskvě, Baku, Nižním Novgorodě; menševici a eseři se snažili svést začínající revoluční hnutí do kolejí potřebných liberální buržoazii, navrhovali, aby 14.února 1917, v den zahájení Státní dumy, byl zorganizován průvod dělnictva, to však šlo s bolševiky a ne ke Státní dumě, ale na jejich demonstraci.

Dne 18.února 1917 byla v Petrohradě zahájena stávka dělníků Putilovských závodů, 22.února 1917 stávkovalo osazenstvo většiny největších podniků, o mezinárodním ženském dnu 23.února 1917 (8.března) vyšly na výzvu petrohradského bolševického výboru do ulic dělnice demonstrovat proti hladu, válce a carismu, stávka dostala podporu dělnictva všeobecným zastavením práce v Petrohradě, tak se začala přeměňovat ve všeobecnou politickou demonstraci proti carismu, následující den byl v pohybu celý revoluční Petrohrad, v ulicích bouřilo 200.000 dělníků; dne 26.února 1917 demonstrace přešla v povstání, dělnictvo odzbrojovalo policii i četnictvo a samo se ozbrojovalo, srážka s policií skončila na Znamenském náměstí střelbou do lidu.

Akce bolševické strany řídilo byró ústředního výboru bolševiků, v jeho čele stál V.M.Molotov, pod jeho vlivem petrohradská posádka 27.února 1917 odmítla střílet do vzbouřeného lidu, večer toho dne, počet vzbouřených vojáků přesáhl 60.000.

Vzbouření dělníci a vojáci přikročili k zatýkání carských ministrů a generálů, propouštěli ze žalářů revolucionáře; přechod vojska na stranu demonstrantů umožnil vítězství revoluce a pádu carismu, který měl hlavu v Petrohradě a prsty v každém evropském kabinetu, jak uvedl K.Marx v Ustavujícím manifestu mezinárodního dělnické sdružení, který byl vydán v prosinci  roku 1864 jako brožura.

rozatímní vláda, která se ujala moci, nesplnila ani jeden požadavek lidu, naopak začala připravovat novou válečnou akci, ofenzívu, domnívala se, že tak upevní své vratké pozice; bojové akce zahájila 1.července 1917; měla na ní účast i Československá brigáda v bitvě u Zborova, až do té doby čeští a slovenští vojáci do bojů nezasáhli, konali službu místního významu; bitva začala 2.července 1917 v 9,OO hodin, k večeru 3.500 našich vojáků prolomilo frontu v šířce 6 km, do hloubky 2 až 4 km; dosáhli toho neobyčejným hrdinstvím a obětavostí, měli při tom značné ztráty, padlo téměř 200 a bylo raněno 800 bojovníků; pro neúspěch ofenzívy na ostatních úsecích fronty byl v příštích dnech zahájen všeobecný ústup; československá jednotka během července svedla ještě několik ústupových bojů, v prvých dnech srpna byla z fronty zcela stažena; ofenzíva Prozatímní vlády skončila naprostým neúspěchem.

Na zasedáních Odbočky Československé národní rady v Rusku bylo během srpna roku 1917 nepřetržitě rokováno o nebezpečí pronikání idejí proletářského internacionalismu do československé armády v souvislosti s narůstajícím protiválečným a protiimperialistickým hnutím v Rusku a sbratřováním vojáků bojujících států.

Ofenzíva Prozatímní vlády přesvědčila buržoazii, že zdaleka není pánem ve svém vlastním vojsku; celý 2.prapor 2.pluku, čítající více jak 45O mužů, silně nakažených protiválečnou mentalitou ruské revoluce vůbec odepřel jít na frontu, kromě toho 28.června, pod dojmem všeobecné nálady, vypracovaly plukovní výbory rezoluci, která měla být zaslána Masarykovi a která se dožadovala odvolání celé Československé brigády z bojiště; rezoluce sice neodmítala účast ve válce vůbec, ale odmítala účast na červencové ofenzívě Prozatímní vlády z toho důvodu, že nemá podporu ruských vojáků a je předem odsouzena k porážce, jen náhlý rozkaz o zahájení nástupu zabránil odeslání rezoluce. (Fr.Šteidler, Zborov, operace československé brigády u Zborova a Tarnopole roku 1917).

Proti nebezpečí internacionalismu a protiválečných nálad vytáhla buržoazie do pole s "právem odvety", byl to projev před tím neslýchaného šovinismu; v prohlášení, jehož autorem byl sám T.G.Masaryk,(Za svobodu, díl III. str. 34 - 35) se žádalo, aby příslušník československé armády měl právo na každý případ v Rakousko - Uhersku ubitého krajana odpovědět stejnou odvetou na zajatých Němcích a Maďarech; při tom vyniká fakt, dokazující, že skuteční vinící českého a slovenského utrpení ve světové válce v Československu stiháni nebyli, to T.G.Masaryk nepožadoval; z uvedeného vyplývá, že vyhlášený šovinismus měl vyloženě politický cíl: rozbít tvořící se jednotu prostého lidu všech národů, která se v tu dobu projevovala v zákopech, srdečnými vztahy vojáků, proti sobě stojících armád.

Ještě před zahájením srpnových porad Odbočky Československé národní rady v Rusku, uveřejnil T.G.Masaryk, její předseda, prohlášení, ve kterém pokusy o zakládání sociálně demokratických organizací příkře odmítl; v diskusi, která k této otázce vznikla, vyslovil T.G.Masaryk znovu svůj souhlas se všemi, kteří se postavili proti zakládání sociálně demokratických organizací; v poměru k těm, které již vznikly a začaly úspěšně pracovat, doporučoval T.G.Masaryk pracovat k tomu, aby sociální demokraté měli v této organizaci správný účel, aby ji využitkovali v kulturním a sociálním a ne v politickém ohledu, aby nevznikl třídní boj; (Za svobodu, díl III., str. 334) nebylo to jednoduché organizovat v bolševickém Rusku vyhraněnou buržoazní armádu, složenou z vojáků, synů prostého lidu; je možné takový úkol zvládnout, ale zůstat při tom humanistou světové velikosti(?), tak to dokáže jen buržoazie(!).

Po rozdrcení červencové (1917) demonstrace v Petrohradě a nástupu kontrarevoluce v celé zemi, poznali ruští dělnici a rolníci, že revoluce, zahájená v březnu 1917, nemůže se dále rozvíjet, dokud bude u moci buržoazní Prozatímní vláda; začali pod vedením Ruské sociálně demokratické dělnické strany bolševiků připravovat ozbrojené povstání; také kontrarevoluce připravovala se vystoupit silou; dne 7. září 1917 se Kornilovem shromážděné divize daly na pochod proti srdci revoluce, proti Petrohradu; v průběhu této dějinné etapy neobyčejně vzrostl vliv bolševiků na masy; Kornilov byl poražen, sověty se začaly bolševizovat.

 Řada českých a slovenských zajatců pracovala ve velkých průmyslových závodech a setkávala se tam denně s uvědomělými ruskými dělníky; tam vyrůstaly první sociálně demokratické organizace českých a slovenských zajatců; první taková organizace vznikla v dubnu roku 1917 v Kyjevě, od listopadu 1917 začala vydávat první český dělnický časopis Svoboda; to byl počátek velikého přerodu našeho dělnického hnutí, a to počátek přes své nedostatky velmi významný.

elká říjnová socialistická revoluce, která prolomila dříve jednotnou frontu imperialismu, rázem rozdělila svět na dva nesmiřitelné tábory; očekávat, že mezinárodní reakce přijme tuto novou a jí neočekávanou skutečnost bez intervence, bylo iluzí.

rátce po vítězství VŘSR, koncem listopadu roku 1917, sešli se zástupci dohodových mocností, v tu dobu přítomných v Rumunsku, na konferenci v Jassách; jednání se zúčastnil zástupce Odbočky Československé národní rady v Rusku, pan Čeřenský; jednali o možnosti intervenčního tažení proti sovětům; pan Čeřenský byl při jednání dotazován na možnost obsazení Bessarabie a Donské oblasti československou armádou.

Další jednání vedl v prosinci roku 1917 člen francouzské vojenské mise v Rumunsku a zástupce Francie na konferenci v Jassách generál Berthelot přímo s T.G.Masarykem; v důsledku dohody, kterou mezi sebou učinili, v lednu 1818 uzavřel Masaryk s představiteli nacionalistické "Polske rady zjednocenia" v Moskvě, která organizovala ze zajatých Poláků v Rusku "osvobozeneckou" armádu, dohodu o sloučení československé a polské armády v Rusku; na místo vrchního velitele sloučených armád byl navržen francouzský generál Lafont; dohoda si kladla za cíl odtržení Ukrajiny od sovětského Ruska a přeměnu Ukrajiny v nástupiště protisovětské intervence. Soudruhu V.Kopecký! Takové bylo "nevměšování" T.G.Masaryka do záležitostí sovětského Ruska po vítězství VŘSR.

Podle anglo - francouzské konvence z 23.prosince 1917, znovu potvrzené 13.listopadu 1918, měli Angličané zahájit intervenci na Kavkaze a Francouzi na jihu Ruska v černomořské oblasti.

ak se později ukázalo, na Ukrajině československá armáda intervenovat schopna nebyla, z jiných možností, které se tehdy ukázaly, zvolilo československé velení cestu na sever do Murmanska a Archangelska,  tam se jako celek československá armáda nedostala; strategické postavení těchto přístavu vyvolalo pozornost Angličanů a Francouzů, kteří na konferenci představitelů států Dohody, zahájené 23.listopadu 1917 v Paříži, prosadili rozhodnutí, podle kterého československá vojska po příchodu do Murmanska a Archangelska  mělo být použito k protisovětské intervenci; velitel čerepovského ešelonu Jan Šeba, ve svých pamětech píše, že krátce po příjezdu do Murmanska, 18.března 1818, sdělil velitel francouzské vojenské mise v Murmansku velitelství ešelonu přímo, že "z cesty do Francie asi nic nebude a že se uvažuje o použití Čechoslováků v Rusku". (Jan Šeba, Rusko a Malá dohoda, 1936, str. 437)

Ani Sibiř nebyla ušetřena pozornosti dohodových mocností, o možnosti intervence na Sibiři a Dálném Východě se jednalo na pařížské konferenci 3.prosince 1917, za účasti delegáta Spojených států, nejbližšího spolupracovníka prezidenta Wilsona, plukovníka E.M.House; při jednání se projevily uchvatitelské zájmy amerických monopolistů i rozpory mezi USA a Japonskem; do carského Ruska začal pronikat americký kapitál se zpožděním, zato však s vysokým nasazením, na příklad v roce 1917 vyslaly USA do Ruska několik misí, technická komise, vedená ministrem vlády Spojených států, panem Stevensonem, odjela v květnu z USA a byla v listopadu 1917 doplněna skupinou 34O inženýrů, vedených G.M.Emersonem, pod záminkou technické pomoci se Američané chtěli zmocnit komunikačních spojů a ložisek nerostného bohatství Sibiře a Dálného Východu, takových příkladů by bylo možno uvést celou řadu, po VŘSR byla politika intervence v sovětském Rusku i pro Spojené státy zcela samozřejmou součásti jejich politiky, usilující již v té době o světovládu; při tom se střetávaly s japonskými monopoly, které se snažily uplatnit stejné záměry.

Dne 3.ledna 1918 japonská vláda žádala vládu USA o souhlas s vysláním vojenských jednotek do Sibiře a na Dálný Východ, před americkými kandidáty světovlády tak vyrostl problém: kde vzít dostatek jiného vojska, které by nahradilo vojsko japonské, jejich zraky se upíraly dvěma směry - na hordy atamana Semenova, bojující na Dálném Východě poblíže mandžuské hranice proti sovětské vládě, a na Čechoslováky, hlavní zájem Spojených států se soustřeďoval na získání kontroly nad sibiřskou železniční magistrálou, která byla strategicky neobyčejně důležitou.

ejvyšší spojenecká rada, za účasti delegáta Spojených států Blisse, dne 18.února 1918 rozhodla, že okupace sibiřské železniční magistrály a Dálného Východu bude svěřena armádám americkým a japonským, při účasti ostatních "spojenců"; o několik dnů později, dne 12.března 1918, předložila francouzská vláda vládě Spojených států podrobný návrh na zahájení protisovětské intervence na východě, ve kterém vyslovila souhlas s okupací Vladivostoku a konečných stanic sibiřské železniční magistrály, kontrolou dráhy, obsazením průsmyku u Čity a opětovným dosazením místních sibiřských vlád v Irkutsku a Tomsku; není známo jak se vláda Spojených států k tomuto návrhu zachovala a nakolik při tom spoléhala na Čechoslováky; je však všeobecně známo, že 16.března 1918 projevila vláda USA zvýšený zájem o T.G.Masaryka, který se již dne 7.března 1918 vydal na cestu z Ruska do Ameriky.

ázorným dokladem zvýšeného zájmu vlády USA o T.G.Masaryka je telegram amerického velvyslance v Tokiu R.S.Morrise ministru zahraničních věcí USA R.Lansingovi z 23.března 1918, který zněl: "Státnímu sekretáři ve Washingtoně D.C. Dne 23. března ve 3 hodiny ráno. Svým telegramem ze 16.března v 7 hodin požaduje Ven Švarc, aby byly Vladivostoku dány instrukce, podle kterých má být upuštěno od visových formalit, a tak uspíšena cesta profesora Masaryka do Spojených států. Žádá, aby Charles R.Crane, byl zpraven o tom, jak věci byly zařízeny. Morris" (A.S.Kalina, Krví a železem, 1939, str.292)

Charles Richard Crane, o němž se v telegramu mluví, chicagský kapitalista a diplomat Spojených států v jedné osobě, byl s Masarykem znám od roku 19O1, udržoval s ním pravidelné styky a byl proto dobře obeznámen s poměry v československé armádě a Masarykovými názory na její použitelnost v intervenci na Dálném Východě. Jeho syn Richard Crane byl sekretářem ministra zahraničních věcí USA R.Lansinga, a ten pochopitelně informoval pana mistra i o všech podrobnostech, proto ten stejnou cestou odpověděl: "Na Váš telegram z 23.března ve 3 hodiny odpoledne. Oznamte Vladivostoku, aby urychlil návrat profesora Masaryka do Spojených států. Telegrafujte datum odjezdu. Lansing." (A.S.Kalina, Krví a železem, 1939, str. 292)

Ještě před svým odjezdem z Tokia do USA, dne 10.dubna 1918, předal T.G.Masaryk americkému velvyslanci R.S.Morrisovi důvěrné memorandum pro prezidenta Wilsona; T.G.Masaryk vládu Spojených států především upozorňoval, že sovětská vláda je silnější a pevnější, než se vláda USA a její spojenci domnívají, a doporučoval, aby po určitou dobu, než bude možné a vhodné napadnout sovětské Rusko vojensky, prováděla vláda USA v sovětském Rusku intervenci hospodářskou; T.G.Masaryk ve 13. kapitole memoranda navrhoval, aby vláda USA organizovala společnost, která by za americké výrobky skupovala na ruském trhu obilí a vyvážela je ze země; (Masaryk, Světová revoluce za války a ve válce 1914 - 1918, Čin 1925, str.241) když koncem dubna roku 1918 přijel T.G.Masaryk do USA, připravili mu američtí miliardáři vřelé přivítání; především Spojené státy stály za iniciativou, vedoucí k pozdější intervenci Čechoslováků na Sibiři a Dálném Východě.

Již na Ukrajině měly československé legie více zbraní než vyžadoval stav mužstva, než "povolovala" dohoda, sjednaná s Radou lidových komisařů; do poloviny května 1918, to bylo krátce před zahájením intervence, bylo odevzdáno jen 21.000 pušek; ostatní, vesměs přebytečné zbraně byly různě ukryty a poschovávány ve vagónech; kontrarevoluční důstojníci, a to jen ti nejzběsilejší, byli po řadě incidentů proti sovětské vládě  a místnímu obyvatelstvu odstraňováni, ale zcela vyjimečně.

Dne 31.března 1918 psal tajemník Odbočky ČSNR v Moskvě J.Klecanda vojenským představitelům přímo, aby armáda neodzbrojovala a zbraně neodevzdávala; J.Klecanda upozorňoval, že v případě kontrarevolučního povstání proti sovětské vládě mohla by přítomnost ozbrojené československé armády znamenat velmi mnoho; radil, aby byly na půdě evropského Ruska ponechány "slušné kádry", které by pokračovaly v náboru českých a slovenských zajatců, organizovaly nové divize a v případě převratu vojensky podpořily kontrarevoluci a novou vládu. (Č.Hruška, K úloze československých legií v Rusku, Naše vojsko 195O, str.18)

 otázce zbraní byl Klecanda dohodnut s Trockým, dne 27.března 1918 Klecanda psal, že k otázce odzbrojení československé armády tvářil se Trockij velmi shovívavě; "Ale vždyť nemíníme", pravil prý Trockij, "abyste zbraň dali pryč. Jen abyste je složili do svých vagónů a ponechali si stráže. Jedná se jen o formu." Ar.Šteidler, Naše vystoupení v Rusku roku 1918, 1928, str.13)

Je známo, že Trockij přímo hrál na ruku vládě Spojených států v otázce Sibiřské železniční magistrály; dne 5.března 1918 prohlásil americkému agentu, plukovníku R.Robinsovi, že sovětská vláda by ničeho nenamítala "proti tomu, aby Amerika kontrolovala dopravu z Vladivostoku do Ruska a skutečně řídila provoz na sibiřské dráze" (A.S.Kalina, Krví a železem) Trockého pozdější telegramy, mluvící o znovu zařazení vojáků československé armády do zajateckých táborů, které "čirou náhodou" se dostaly do rukou velení legií a potom byly rozšiřovány mezi mužstvem, sehrály v květnových dnech roku 1918, kdy vznikaly prvé válečné akce kontrarevoluce, nemalou úlohu při strhávání prostých vojáků; ti byli rozhodující silou již dohodnuté kontrarevoluce.

Souhlas české buržoazie k použití československé armády při intervenci na Sibiři a Dálném Východě obdržely dohodové mocnosti počátkem dubna 1918; dne 1.dubna 1918 psal francouzský atašé v Londýně své vládě, že anglické ministerstvo války silně pochybuje o tom, že by se nalezly lodě, které by československý armádní sbor převezly do Evropy, ale "má-li toto vojsko skutečnou cenu, mohlo by ho být využito v Rusku nebo na Sibiři." Britské ministerstvo války proto navrhuje: "Dopravit Čechy do Zabajkalí , aby kooperovali se Semenovem." (Ed.Beneš, Světová válka a naše revoluce, Čin 1931, díl III, str.637)

Ještě téhož dne byla Československá národní rada v Paříži dotázána, jak by se stavěla k použití československé armády na Sibiři. Generálu Janinovi bylo obratem sděleno, že ČSNR by použití československé armády v protisovětské intervenci považovala za možné a že by proti tomu ničeho nenamítala; "Co se týče použití českých oddílů ve východní Sibiři", sděloval generál Janin dne 2.dubna 1918 své vládě a ministerskému předsedovi, "Národní rada považovala by eventuálně za možné, aby jich bylo dočasně použito, než by přišly na řadu při převozu a pokud by se až do té doby zdržovaly v této krajině," Ed.Beneš, Světová válka a naše revoluce, Čin, 1931, str.639)

končilo diplomatické hledání nejvhodnějších prostředků likvidace sovětské moci v Rusku, začalo období vojenských příprav protisovětské intervence; chtěl bych opět oslovit V.Kopeckého, ale to by bylo již zbytečné a jizlivé.

Dne 13. dubna 1918 konala se ve stanici Kirsanovo důvěrná porada velitelů částí 1.divize československé armády; je ji možno pokládat za počátek přímých příprav vojenské intervence; bylo nařízeno okamžitě zastavit odevzdávání zbraní a učinit opatření, aby zbraně a náboje, odevzdané v Penze mohly být vzaty zpět a vzít pod tajnou a přesnou kontrolu lokomotivy a zásoby topiva v železničních uzlech na území, na němž se nalézal armádní sbor.

Potom bylo započato mapování celé železniční tratě od Penzy do Vladivostoku, aby se vědělo, kam umístit děla a jak daleko jsou schopna dostřelit, kam umístit kulomety a jak rozvrhnout počet sil rovnoměrně po celé trati, ve štábech velitelů Čečka a Gajdy byly vypracovány přesné plány zahájení intervence v součinnosti s domácí kontrarevoluci; Čeček dokonce snil, že se mu podaří dobýt Moskvu!

Dne 3.května 1918, po nové poradě částí l.divize československé armády, rozesílal Gajda velmi jasné instrukce všem svým částem a jejich velitelům; rozkazem čís.38/1 Gajda nařizoval, aby všechny zbraně, nacházející se v úkrytu, vyňali a rozdělili stejnoměrně mezi mužstvo, aby všechny kulomety připravili na vhodném místě k okamžitému boji, aby rozdali mužstvu ruční bomby a granáty, aby připravili strojní pušky a sdělili mužstvu vše, co je nutné před bojem; Gajda nařizoval v případě ozbrojeného povstání proti sovětské vládě "v zabraných stanicích ustavit vládu z kruhů obyvatelstva nám přejícího." (Jaroslav Kratochvíl, Cesta revoluce, Čin 1928, str.66)

Je zdokumentováno a k přiléhavému literárnímu zpracování stále ještě přístupno mnoho dalších podkladů, zde však ukončím "důkazní řízení" s dovětkem:

25.května 1918 ve dvě hodiny odpoledne podnikl kapitán Kadlec s částmi československého 7.pěšího pluku útok na stanici Mariinsk; československá intervence proti sovětskému Rusku byla zahájena - Československo ustanoveno ještě nebylo!

 

*  *  *  *  *

Intervence

 

 této kapitole budou použity v rozšířeném rozsahu citáty; komentáře nebo jiné doplňující, či zpřesňující údaje omezím na nejnutnější míru; bude tedy záležet na čtenáři jak si je vysvětlí?, samozřejmě; aby se však při tom nedopouštěl chyb, musí je posuzovat v širších souvislostech, než jsou uvedeny na stránkách této knížky; je to pro něho velmi důležité, v tomto místě nejde ani tak o historii, jako spíš o politickou a ideovou orientaci i když historie je velmi důležitá, byla velmi dlouhou dobu buržoazií překrucována, "soudruzi" revizionisté ji drželi v tajemství, chránili si tak politický klid a oteplovali vztahy s buržoazii, protože věřili (snad), že zahájili epochu bez válek a revolucí; začnu svědectvím  Američanů, Michaela Sayerse a Alberta E.Kahna, uloženého v pojednání Velké spiknutí; to o československém dobrodružství na Sibiři, mimo jiných informací, také doložených důkazy, říká:

Dne 2.srpna 1918, v den, kdy se britské oddíly vylodily v Archangelsku, dostal generálmajor armády Spojených států William S.Graves, velitel 8.divize ve Vamp Fremont, Palo Alto ve státě Kalifornia, spěšný šifrovaný telegram z ministerstva války ve Washingtonu; v telegramu se generálu Gravesovi přikazovalo, aby vsedl do prvního a nejrychlejšího vlaku ze San Francisca do Kansas City, tam aby v určeném hotelu vyhledal ministra války Newtona D.Bakera, ke schůzce došlo, ministr spěchal, stačil generálu předat zapečetěnou obálku a říci mu: "Z toho se dovíte, jaká je politika Spojených států v Rusku, a podle toho se budete řídit; dávejte si pozor, budete chodit mezi vejci nabitými dynamitem. Bůh vám žehnej a sbohem!"

Obálka obsahovala sedmistránkové memorandum nazvané "Aide mémoire", nebylo podepsáno, začínalo několika mnohomluvnými frázemi o tom, že americkým lid si z celého srdce přeje vyhrát válku a ochotně spolupracovat se svými spojenci a uvádělo, že USA se nemohou zúčastnit intervence nebo ji zásadně schvalovat, potom přešlo květnatou řečí k hlavnímu úkolu a ten byl takto charakterizován:

"Vojenské akce v Rusku jsou přípustné, jak vláda Spojených států vidí situaci, pouze jako pomoc Čechoslovákům, aby upevnili své síly a mohli úspěšně spolupracovat se svými slovanskými bratry..."

Američtí autoři psali o Sibiři o transsibiřské magistrále, o carském generálním štábu, zmínili se o českých vojácích, kterých mělo být více jak 50.000 roztroušeno po celé 8.000 km dlouhé železnici od Kazaně do Vladivostoku. Následující odstaveček si zasluhuje, aby byl citován: "Čeští vojáci se domnívali, že jedou bojovat do Evropy za nezávislost Československa. Ale jejich velitelé Gajda a Syrový měli jiné plány. Po dohodě s jistými spojeneckými státníky chtěli tito generálové s pomocí českých vojsk svrhnout sovětskou vládu."

Uvedli, že 4.června 1918 psal americký velvyslanec David R. Francis v soukromém dopise svému synovi, že hodlá, bude-li to možné, zabránit odzbrojování českých vojáků a dodal:

"Nemám instrukce nebo oprávnění z Washingtonu, abych naváděl tyto lidi k neuposlechnutí příkazů sovětské vlády, nepočítám-li projev sympatie z našeho ministerstva zahraničních věcí. Ale už jsem se do toho pustil."

Psal, že podle rozkazů generálů Gajdy a Syrového, vycvičené a plně vyzbrojené české oddíly obsadily několik měst, svrhly tam místní sověty a nastolily protisovětskou vládu. V prvém týdnu července provedl generál Gajda s pomocí ruských kontrarevolucionářů puč ve Vladivostoku a nastolil tam protisovětský režim. Na ulicích bylo vylepeno prohlášení podepsané admirálem námořnictva Spojených států Knightem, viceadmirálem japonského námořnictva Kato, plukovníkem Ponsem z francouzské mise a kapitánem Baďurou z československé armády, který se stal velitelem obsazeného města, provolání oznamovalo obyvatelstvu, že byla podniknuta intervence spojeneckých mocností "v duchu přátelství a sympatií k ruskému lidu".

ne 22.července, pět dní poté, kdy ministerstvo zahraničních věcí Spojených států sestavilo "Aide mémoire" o nutnosti poslat americké vojsko na Sibiř, aby tam pomohlo při naloďování českých oddílů, DeWitt Clinton Poole, americký konsul v Moskvě, který se později stal přednostou odboru pro ruské záležitosti amerického ministerstva zahraničních věcí, poslal americkému konsulovi v Omsku šifrovaný telegram tohoto znění:

"Můžete důvěrně sdělit československým velitelům, že až na další spojenci uvítají, z politického hlediska, budou-li držet své pozice. Na druhé straně se jim nemají klást překážky, když si počínají vojensky tak, jak to situace vyžaduje. Předně je žádoucí, aby udrželi ve svých rukou sibiřskou magistrálu, a za druhé, je-li to zároveň možné, aby udrželi kontrolu nad územím, které nyní ovládají. Sdělte francouzským zástupcům, že francouzský generální konsul souhlasí s těmito instrukcemi."

Američtí autoři knihy Velké spiknutí informují čtenáře o záminkách spojenců, kterými omlouvali intervenci i o nadšených zprávách v tisku  i o tom, že bolševici ozbrojují "desetitisíce německých a rakouských zajatců na Sibiři", aby bojovali proti Čechům; také uvedli, že New York Times psaly: "... jen v městě Tomsku dodali rudí vojenskou výzbroj 60.000 Němcům."

Kapitán Hicks z britské výzvědné služby, kapitán Webster z mise Amerického červeného kříže a major Drysdale, americký vojenský atašé v Pekinu, cestovali na Sibiř se svolením sovětských úřadů, aby vyšetřili, zda jsou tato obvinění pravdivá, po týdnech bedlivého vyšetřování došli tito muži k závěru: na Sibiři nebyli žádní ozbrojení němečtí nebo rakouští zajatci; toto obvinění - prohlásili - bylo pouhým výmyslem propagandy, jež měla přimět spojence k intervenci proti sovětskému Rusku; zjištění nebyla tlumočena britské a americké veřejnosti; kapitán Hicks dostal stručný příkaz vrátit se do Londýna a tam byl přidělen kapitánu Sidneyi Reillyovi; v ministerstvu zahraničních věcí Spojených států uložili zprávy kapitána Webstera a majora Drysdala ad acta.

ne 3.srpna 1918 přistály ve Vladivostoku britské oddíly. "Přicházíme", sdělovala britská vláda ruskému lidu dne 8.srpna, "abychom vám pomohli zachránit se před rozdělením a zkázou rukama Němců... Chceme vás slavnostně ujistit, že nezabereme ani píď vašeho území. Osud Ruska je v rukou ruského lidu. Jen on, on sám musí rozhodnout o formě vlády a nalézt řešení svých sociálních problémů."

ne 16.srpna 1918 přistaly první americké oddíly. Washington prohlašoval: "Vojenská akce v Rusku je nyní přípustná pouze k tomu, aby byla poskytnuta ochrana a pomoc Čechoslovákům proti ozbrojeným německým a rakouským zajatcům, kteří je přepadají, a aby byly podpořeny snahy o vlastní vládu a sebeobranu, pokud si tuto pomoc Rusové přejí."

éhož měsíce vylodili Japonci další oddíly. "dávajíc se tímto směrem," hlásilo Tokio, "trvá japonská vláda na svém přání udržovat pevné přátelské styky s Ruskem a prohlašuje, že chce respektovat jeho územní celistvost a že se nechce vměšovat do jeho národní politiky." Přitom japonské vrchní velení prozíravě vybavilo japonské vojáky malými ručními slovníky, v nichž u slova "bolševik", definovaného jako "barsuk" (jezevec, šelma), stálo: "vyhubit".

Dne 1.září 1918 přijel do Vladivostoku generál Graves, aby se ujal vrchního velení nad americkým expedičním sborem na Sibiři. "Přijel jsem na Sibiř", napsal později ve své knize Americké dobrodružství na Sibiři, "bez jakýchkoli představ, co se má nebo nemá dělat. Nabyl jsem zaujat proti žádné ruské straně a představoval jsem si, že budu moci harmonicky spolupracovat se všemi spojenci."

Instrukce, vydané pro generála Gravese v "Aide mémoire", pravily, že má chránit transsibiřskou dráhu, pomáhat československým oddílům při odplutí z Vladivostoku a zdržet se zasahování do vnitřních ruských záležitostí.

Sotva si zřídil hlavní stan, už ho navštívil český vůdce generál Gajda, který ihned Gravesovi vyložil ruskou situaci: podle něho nelze s Rusy nic pořídit laskavostí a přesvědčováním, nýbrž jen karabáčem a bodákem; má-li být země zachráněna před naprostým chaosem, je nutno vyhladit bolševismus a dát moc vojenskému diktátorovi; Gajda řekl, že by věděl o muži, který s na toto místo hodí, uvedl, že je to admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, bývalý carský velitel námořnictva, který přijel z Japonska, aby zorganizoval protisovětskou armádu a který již na Sibiři kolem sebe seskupil značné síly; zatím musí generál Graves pomoci Čechům a jiným protisovětským armádám potřít bolševiky; potom mu předložil plán na okamžitý pochod k Volze a na přepadení Moskvy z východu; tento plán, jak Gajda prozradil, byl schválen francouzskými a britskými poradci a zástupci ministerstva zahraničních věcí Spojených států.

Generál Graves opakoval příkazy své vlády a řekl, že se jimi chce řídit, Gajdovi sdělil, že pokud bude velitelem, nepoužije nikdy amerického vojska proti bolševikům, ani nijak jinak nezasáhne do vnitřních záležitostí v Rusku...

Gajda odešel rozzuřen; za chvíli přišel ke generálu Gravesovi další návštěvník, byl to generál Knox, který před časem podporoval Kornilova a v tu dobu velel britským oddílům na Sibiři; "... povídá se o vás, že jste přítelem chudých", varoval Knox generála Gravese, "což nevíte, že je to dobytek?"

Generál Graves měl "mínění zvenčí", jak ho charakterizovali;  věřil tomu, co sám zjistil; rozhodl se, že si opatří vlastní informace o skutečném stavu věcí na Sibiři; rozeslal důstojníky po kraji a ti mu po svém návratu podali obšírné a podrobné zprávy; netrvalo dlouho a Graves došel k závěru, že:

Slovem "bolševik", jak se ho užívá na Sibiři, se označuje většina Rusů a použít oddílů k boji proti bolševikům nebo vyzbrojit, vybavit potravou, šatstvem či penězi bělogvardějské Rusy, aby proti nim bojovali, je naprosto neslučitelné s nevměšováním do vnitřních záležitostí Ruska.

a podzim roku 1918 bylo již více než 7.000 anglických vojáků v severní Sibiři; dalších 7.000 britských a francouzských důstojníků bylo u admirála Kolčaka, jemuž pomáhali vycvičit a vyzbrojit bělogvardějskou, protisovětskou armádu; s Brity a Francouzi tam bylo i 1.500 Italů; generál Graves měl asi 8.000 amerických vojáků; daleko nejsilnější vojsko měli na Sibiři Japonci, kteří sledovali vysoké cíle - zabrat Sibiř úplně pro sebe; japonských vojáků bylo 70.000

 listopadu 1918 se admirál Kolčak nastolil jako diktátor Sibiře; byl vznětlivý, jeho druhové ho líčili jako nemocné dítě, předpokládali, že je určitě neurastenik, vždy pod vlivem okolí; rozbil svůj stan v Omsku a dal si titul "nejvyšší vládce Ruska"; bývalý carský ministr Sazomov prohlásil, že Kolčak je "ruský Washington", a ihned se jmenoval jeho oficiálním zástupcem v Paříži; na Západě se na něho pěly chvalozpěvy, Winston Churchill líčil Kolčaka jako počestného, nepodplatitelného, inteligentního vlastence.

Spojenci, zejména Britové, šlechetně zásobili Kolčakův režim střelivem, zbraněmi a penězi; generál Knox prohlásil: "Poslali jsme na Sibiř statisíce pušek, stamiliony patron, statisíce uniforem a zásobníků atd. Každá kulka, vypálená na bolševiky ruskými vojáky v tomto roce, byla vyrobena ve Velké Britanii, britskými dělníky, z britských surovin a dovezena do Vladivostoku britskými loďmi;" v Rusku se zpívalo: mundur anglický, prýmek francouzský, tabák japonský, toď vládce omský!

Generálu Gravesovi denně přinášeli jeho výzvědní důstojníci další a další zprávy o vládě teroru, kterou nastolil Kolčak, který disponoval armádou se 100.000 muži a další byli odváděni pod pohrůžkou trestem smrti; vězení a tábory byly přeplněny; stovky Rusů, kteří se opovážili postavit se novému diktátoru, bylo pověšeno na telegrafních tyčích a na stromech podél celé magistrály; ještě více jich bylo v hromadných hrobech, které si museli vykopat, než je skosili Kolčakovi popravčí.

Jeden z pobočníků Kolčaka, bývalý carský důstojník, generál Rozanov, vydal instrukce, ve kterých bylo také uloženo:

"1. Při obsazení vesnic, které před tím byly v rukou banditů (sovětských partyzánů), žádejte vydání vůdců hnutí; nebudou-li vám vůdci vydáni a máte-li dostatek důkazů, že tito vůdcové existují, zastřelte každého desátého obyvatele.

2. Prochází-li vojsko městem a obyvatelstvo neoznámí vojsku, je-li mu k tomu dána příležitost, že je nablízku nepřítel, nechť je požadována peněžní daň ode všech a nikdo nechť není ušetřen.

3. Vesnice, kde obyvatelstvo uvítá naše vojsko se zbraní v ruce, buďtéž vypáleny a všechno mužské obyvatelstvo zastřeleno; majetek, domy, vozy atd. buďtéž zabrány pro účely armády."

Když generál Knox mluvil s generálem Gravesem o důstojníkovi, který vydal takové rozkazy, vyjádřil se: "Rozanov je báječný chlapík!"

Společně s Kolčakovými oddíly pustošily zemi teroristické bandy, financované Japonci; jejich veliteli byli ataman Gregorij Semjonov a Kalmikov.

Plukovník Morrow, velitel amerických oddílů v Zabajkalí, podal zprávu, že v jedné vesnici, obsazené Semjonovými bandami, byli zastřeleni všichni muži, ženy i děti; většinou byli, jak hlásil plukovník, postříleni jako králíci, když prchali ze svých příbytků; lidé byli upalováni za živa.

"Semjonovovi a Kalmikovovi vojáci," píše generál Graves, "se pod ochranou japonských oddílů potulovali po kraji jako divoká zvěř, zabíjeli a okrádali lidi... Když se někdo zmínil o tomto surovém vraždění, dostalo se mu odpovědi, že zavražděni byli bolševici, a toto vysvětlení patrně světu stačilo."

Generál Graves otevřeně prohlásil, že se mu hnusí zvěrstva páchaná na Sibiři protisovětskými živly; tím stanoviskem si znepřátelil bělogvardějské, britské, francouzské a japonské velitele; Morriss, americký velvyslanec v Japonsku, se přijel podívat na Sibiř a pověděl generálu Gravesovi, že dostal z amerického ministerstva zahraničí telegram, v němž mu bylo oznámeno, že americká politika na Sibiři vyžaduje, aby byl podporován Kolčak, pak se prý pánové přeli, generál Graves nepřijal stanovisko ministerstva zahraniční a diskusi měl ukončit výrokem: "Já nepodléhám ministerstvu zahraniční!"

Když pomlouvačné tažení dosáhlo vrcholu, dostavil se do hlavního stanu generála Gravese posel generála Ivanova-Rinova, velitel všech Kolčakových oddílů ve východní Sibiři a ten měl na generálu Gravesovi požadovat 20.000 dolarů měsíčně za to, že propaganda proti němu bude zastavena. Generál Ivanov-Rinov měl být jedním z nejdivočejších a nejsadističtějších Kolčakových velitelů; jeho vojáci povraždili ve východní Sibiři všechno mužské obyvatelstvo vesnic podezřelých z přechovávání bolševiků; obvyklým zjevem u nich bylo znásilňování a týrání žen, vraždili starce, ženy i děti; mladý Američan, vyslaný, aby vyšetřil zvěrstva páchaná Ivanovem-Rinovem, byl tím, co spatřil, tak otřesen, že když podal generálu Gravesovi svou zprávu, zvolal:

"Pane generále, proboha vás prosím, už mě nikdy neposílejte na takovou výpravu! Už jsem chtěl strhnout uniformu, přidat se k těm ubohým lidem a pomáhat jim, seč budu!"

Potom ještě američtí autoři vylíčili atmosféru, vzniklou vzedmutou vlnou občanské války, kdy se dostal generál Ivanov-Rinov do nebezpečí; v této situaci měl generál Graves prohlásit: "ať si ho lid přivede třeba před americký hlavní stan a pověsí ho tamhle na tu telegrafní tyč - ani jeden Američan nepohne prsem, aby ho zachránil!"

o již bylo v době, kdy i  Evropu zasáhly velké události; dne 9.listopadu 1918 se vzbouřili němečtí námořníci v Kielu, zabili své důstojníky a vztyčili rudou vlajku; po celém Německu docházelo k masovým mírovým demonstracím; na západní frontě se spojenečtí a němečtí vojáci bratřili na území nikoho; německé vrchní velení žadonilo o příměří; císař Vilém II. utekl do Holandska, na hranicích odevzdal svůj císařský meč překvapenému mladíkovi z holandské pohraniční stráže; dne 11.listopadu, krátce po prvém výročí socialistické revoluce v Rusku, bylo podepsáno příměří; bylo po první světové válce, krátce před druhou světovou válkou; ale v třídně rozděleném světě tomu nemůže být jinak.

de opustím Americké autory; jejich kniha Velké spiknutí byla vydána v roce 1946 nakladatelstvím Boni a Gaer v New Yorku, česky nakladatelstvím Svoboda v roce 1949; údaje v ní uvedené autoři převzali z literárních projevů osob na událostech zúčastněných, z oficiálních, či veřejně publikovaných dokumentů amerických nebo sovětských i ze soukromých  písemnost; doporučuji ji těm, kdož mají zájem na hlubším poznání neobyčejně těžké a bouřlivé, leč zapomínané historie; český vydavatel ji doprovodil úvodem, ve kterém také uvedl: "... oba američtí autoři jsou pokrokoví spisovatelé, nekomunisté, některé své krajany stavějí do příznivější světla, než jim přísluší..."; k tomu měl důvod, podání občanského a politického profilu generála Gravese to dokládá!; i tak volám: "Díky vám, pánové, za vaší knihu "Velké spiknutí!"

bjektivně i v těch nejtěžších partiích, dostane slovo T.G.Masaryk. Jeho literární projev v knize Světová revoluce, odkud budu nyní čerpat, je distingovaný, bohatý na výrazy a události, ty však popisuje jakoby s nezodpovědnou lehkomyslností, ve skutečnosti uvádí jen to co uvést může, ale je demokrat, zmiňuje se o mnohém, svou zdánlivou povšechností některé osoby glorifikuje, jiné se snaží urazit a ponížit, jednoduché i složité otázky koncipuje do nepřehledného a v podstatě nic neříkajícího klubka informací; stojí vysoko nad prostým čtenářem, nehledá s ním kontakt; to vyžaduje číst a přemýšlet, eventuálně přečtené konfrontovat s údaji z jiných pramenů.

lovo má T.G.Masaryk: "Pravidlo, jímž jsme se na Rusi (také na Ukrajině, a vůbec vůči všem novým politickým formacím v Rusku) řídili, bylo, nemíchat se do vnitřních záležitostí Ruska, vyhýbat se všelikému vsahování do sporů a bojů stran..." (Bojů a sporů stran; to je osvědčený únik do světa ideologické demagogie; buržoazní demokrat neřekne: bojů a sporů tříd, kdyby se spletl a problém takto specifikoval, ztratil by možnost zastupovat buržoazii v aréně třídní války.) "Když však Rusko dále bojovat nechtělo, když Rusko bolševické a také Ukrajina začaly jednat s Rakušany a Němci o mír, a když jsme viděli, že mír bude sjednán, nemohli jsme již se svými nepřáteli bojovat na Rusku; proto všechno úsilí se neslo k tomu, abychom se dostali do Francie - tam se měla naše armáda uplatnit...

Pokud se spojenců týká, musí být, bohužel, konstatováno, že neměli určitého plánu o Rusku a že nebylo jednotného postupu vůči bolševikům... Na skutečný boj s bolševiky Spojenci neměli dostatek sil; místní boje byly bez významu. Teprve na podzim 1918 se pomýšlelo poslat z armády soluňské šest divizí proti bolševikům; avšak ani Clemenceau ani Lloyd George na plán nepřistoupili z obavy, že by vojáci již neuposlechli a nešli.

Naše postavení vůči Spojencům bylo těžké. Byli jsme sice vojskem autonomním, ale byli jsme přece částí francouzské armády; byli jsme na Francii a Dohodě závislí finančně. Bylo sice ujednáno, že se nám dostane půjčky, kterou náš stát vrátí, ale prakticky jsme byli v tu chvíli závislí. Přesto přese všechno jsem však prosadil svou - dali jsme se na pochod do Francie...

Tato kapitola mohla by být mnohem delší; povím však jen několik slov. Mluví-li se o nonintervenci a intervenci na Rusi (sám termínu užívám), musí se lišit mezi vměšováním do ruských poměrů za vlády bolševické (intervencí) a mezi válkou s bolševiky. Že se Spojenci neměli míchat do vnitřních poměrů Ruska, rozumí se podle mezinárodního práva samo sebou; navzájem se bolševici neměli míchat do poměrů států spojeneckých. Ovšem učení bolševické o proletářské internacionále a jejich úkolech bylo tu vážnou překážkou. V každém případě již tenkrát boj proti bolševikům byl bojem proti oficiálnímu Rusku - Rusku bolševickému, neboť jiného Ruska nebylo - byla nutná, musila se formálně vypovědět a musily se udat důvody. To se nestalo. Přiznávám bez okolků, že jsem nedostatku politické formálnosti vůči bolševikům neschvaloval; a to tím méně, že jsem v zásadách byl mnohem radikálnějším odpůrcem bolševictví než mnozí páni v Paříži a v Londýně. Uvažoval jsem o válce proti bolševikům a proti Rusku; byl bych se s našim korpusem připojil k armádě, která by na válku s bolševiky a s Němci stačila a která by hájila proti bolševikům demokracie. K boji proti bolševikům byla jediná možnost: mobilizace Japonců. Ale k tomu nejen Amerika, nýbrž ani Paříž ani Londýn nebyly ochotny. To bylo zjevným, když se v létě 1918 naše legie dostala do boje s bolševiky...

A konečně bolševici byli také Rusové, Lenin nebyl mně méně Rusem než Nikolaj; přes svůj původ mongolský měl více ruské krve než car." (Urážlivě posuzoval T.G.Masaryk V.I.Lenina?)

"Zde se chci pro všechny případy zmínit o kijevském incidentu. V bojích s místními bolševiky přivedl za mé nepřítomnosti ruský velitel do Kijeva (11.listopadu) část 2.pluku proti bolševikům; stalo se to podvodně pomocí plukovníka Mamontova, dovolávajícího se u vojáků mého prý rozkazu. Maxa nerozvážný incident ihned likvidoval. Také poslanec Dürich se objevil při té příležitosti s několika střeštěnci na scéně. Zmiňuji se o faktu proto, že se ho často proti nám užívalo od našich i ruských bolševiků..." Zmínil se pan Masaryk o faktu, ale nic o něm neřekl, zamotal fakt s několika jmény i s třeštěnci; už tenkrát byla buržoazně demokratická informace vyspělá v matení podstaty.

"Jak nekriticky se soudilo o bolševismu a jak neznalecky, dokazuje uveřejnění dokumentů protibolševických. Nevím, co Američané, Angličané a Francouzi za ně dali - z obsahu znalci věcí bylo zřejmé, že naši přátelé koupili podvrhy. (To se ukázalo velmi názorně; dokumenty prý z různých zemí byly psány stejným strojem.) Pravda, bolševici v těch věcech nebyli lepší. Hned po převratu se jali uveřejňovat tajný archiv zahraničního ministerstva; rozhlašovali to jako velkou událost - de facto nevyšlo z dokumentů najevo nic, co by se nebylo vědělo. Trockého boj proti tajné carské diplomacii byl také dost naivní...

 tak zvané anabazi sibiřské povím zde jen tolik, kolik je třeba pro pochopení a doplnění této zprávy o naší politické práci za hranicemi.

Byl jsem v Japonsku, když jsem dostal první zprávy a obtížích dopravy legií do Vladivostoku (dohoda v Penze o odevzdání části zbraní) a o zadržení transportu pro japonské nalodění ve Vladivostoku. O měsíc později se stal osudný incident čeljabinský. V Čeljabinsku totiž, dne 14.května, jak mě bylo tenkrát hlášeno, německý zajatec poranil našeho hocha a byl za to na místě skolen. Čeljabinští bolševici se přidali na stranu německých a maďarských zajatců a následovaly další, teď už známé události v Čeljabinsku, končící vzetím města našimi oddíly. To ovšem byly již následky a důsledky dřívějších sporů, vzniklých mezi lokálními sověty a Moskvou a naším vojskem, ubírajícím se drahou do Vladivostoku. Dne 21.května byli již Maxa a Čermák, představitelé Odbočky, zatčeni v Moskvě.

O těchto a následujících událostech jsem se dověděl teprve v Americe; koncem května se usnesly v Čeljabinsku naše oddíly, provádět přechod vojska do Vladivostoku způsobem vojenským. Dne 25.května skutečně začal boj, anabaze vojenská, válečná; během června docházely zprávy o vítězných bojích našich s bolševiky, zejména zpráva o dobytí Penzy (29.května). Následovaly pak zprávy o dobytí jiných měst na Volze (Samary, Kazaně a tak dále) a o obsazování měst a magistrály na Sibiři.

Účinek těchto zpráv v Americe byl překvapující a takřka neuvěřitelný - najednou Čechové, Čechoslováci byli známi každému; naše armáda na Rusi a na Sibiři stala se předmětem obecného zájmu a její postup vyvolával přímo nadšení. Do jisté míry, jak v takových případech často bývá, nadšení rostlo neznalostí věcí; avšak americká veřejnost se opravdu nadchla. Anabaze našich ruských legií nepůsobila jen na veřejnost širší, nýbrž i na kruhy politické. Opanování magistrály a obsazení Vladivostoku, to všechno se jevilo jako pohádka; úspěchy německé ofensivy ve Francii tvořily jí temné pozadí. Opanování magistrály přisuzovali i střízliví politikové a vojáci značný význam vojenský; sám Ludendorff způsobil protest své vlády, daný bolševikům, proti naší armádě v Rusku, a naší anabazi přičítal, že se němečtí zajatci nemohli vrátit domů a zesílit armádu.

Politický úspěch v Americe byl rozhodný, tím rozhodnější, že také v Evropě se sibiřská anabaze posuzovala a přijímala stejně. Je jisto, že na politické rozhodnutí vlády ve Spojených státech anabaze měla vliv; zprávy o událostech na Sibiři dostávaly se do Ameriky přímým kabelem dříve a našly tam silnější ohlas než v Evropě; v Americe se staly naše legie populárními začátkem srpna, v Evropě o něco později. V Evropě politická a vojenská veřejnost byla živěji zaujata událostmi doma, neboť tam válka vedla.

Docházely mne ovšem brzy, jak v každé válce ani jinak být nemůže, zprávy nepříznivé. Z počátku to byly zprávy o rozmanitých nedostatcích v armádě; za chvíli, počínajíc zářím, armáda opouštěla dobytá města na Volze. Boj na tak dlouhé frontě jistě byl obtížný a zabrání volžských měst bylo strategickou asi chybou. Po nějaké době rozšiřovány zprávy nám nepříznivé o mravním stavu naší armády na Sibiři; začala propaganda bolševiků a všech našich politických nepřátel.

Mne více mrzely zprávy spojeneckých důstojníků, přicházející z Ruska a ze Sibiře, doličující úpadek kázně v naší armádě; zprávy ty se dostaly jen z malé části na veřejnost, a je přirozené, že nás poškozovaly. Přesto nám zůstaly sympatie velké většiny veřejného mínění a vládních kruhů zabezpečeny.

Domáhal jsem se u vlády pomoci pro naše hochy, a skutečně přišlo k pomocné vojenské výpravě na Sibiř a k akci prezidenta Wilsona a Červeného kříže amerického. Dne 3.srpna 1918 se dohodla americká vláda s Japonskou, že obě vlády pošlou do Vladivostoku několik málo tisíc vojska; účel akce byl vyhlášen slovy: 'poskytnout Čechoslovákům takové záštity a pomoci, jaká je možná, a to proti ozbrojeným rakouským a německým válečným zajatcům, kteří je napadají.' Prezident Wilson povolil kredit 7 milionů dolarů, poskytnutý z fondu, jímž sám disponoval. Bylo zřízeno zvláštní komité pro pomoc sibiřské armádě, jež penězi mělo disponovat, byl v něm také náš zástupce. Vzpomínám tu osob, které nám pomáhaly: Mr V.Cr.Mc Cormick věnoval hodně času našim legiím a působil na Wilsona, že nám bylo poskytnuto úvěrů; S.M.Vauclain velmi se nás ujímal, a opět, i ve věcech týkajících se legií přispěli nám sekretáři Lansingovi pánové Polk a Long., Mr Landfield, zvláštní  asistent v Departementu of State, zajímající se o všecky věci ruské byl nám velice oddán. Generál Goethals, stavitel panamského kanálu, předseda nákupního oddělení pro armádu, přispěl nám ku pomoci a stejně generál March, náčelník štábu...

Otázku, kdo byl na Rusi a na Sibiři vinen, zda my či bolševici, netřeba tu podrobněji probírat. Myslím, že o celé věci platí úsudek francouzského důstojníka a později také bolševika Sadoula. Sadoul viděl docela dobře již v únoru a v březnu 1918 a stejně později, když propukl boj, že bolševická vláda v Moskvě neposuzovala situaci správně a že naší armádě neprávem přičítala nějaké tendence reakční. To nebylo správné a nebylo upřímné zejména od Trockého... Je pravda, že Moskva byla štvána nerozumným a zrádným postupem bolševiků českých." Tak a nyní je to již jasné, že; bolševická vláda neprávem legionářům přičítala nějaké tendence reakční a Moskva byla hnána nerozumným a zrádným postupem bolševiků českých;" to je "přesná a výstižná" řeč buržoazního demokrata; i "jasnozřivost" francouzského bolševika Sadoula T.G.Masaryk vystihl také "úplně a přesně"; potom pokračoval odstavcem, ve kterém se již po druhé dovolával rozhodnutí J.V.Stalina, jehož obsahem bylo propouštění "našich hochů", jak T.G.Masaryk říkal legionářům, do Vladivostoku; dovolával se J.V.Stalina dvakrát, ale ani jednou neuvedl obsah jeho stanoviska, to Ed.Beneš byl přece jen upřímnější, ve svém díle Světová válka a naše revoluce, díl III, str. 630 zveřejnil:

"Rada lidových komisařů považuje návrh československého armádního sboru za spravedlivý a zcela přijatelný, dají-li se ešelony na okamžitou cestu do Vladivostoku a budou-li odstraněni protirevoluční velitelé.

Čechoslováci nejedou jako bojové jednotky, nýbrž jako skupina svobodných občanů, beroucích s sebou určité množství zbraní na sebeobranu proti přepadením protirevolucionářů.

Rada lidových komisařů nařizuje Penzenské radě, soudruhovi Kurajevovi, odvolat všechny komisaře a ustanovit nové, spolehlivé průvodce do Vladivostoku, komisaři mají hájit nedotknutelnost Čechoslováků jako organizovaného celku a systematicky informovat Radu lidových komisařů o všech příhodách, jež se sběhnou při pobytu Čechoslováků.

Příslušný telegram bude rozeslán Radou lidových komisařů všem zainteresovaným radám.

Vyřiďte Čechoslovákům, že Rada lidových komisařů jest hotova poskytnouti jim všemožnou pomoc na území Ruska, budou-li čestně a upřímně loajální.

Z rozkazu Rady lidových komisařů Stalin."

A Čechoslováci loajální nebyli, jejich velitelé s tím ani nepočítali, byli ve službách světové buržoazie a ta byla 26.března 1918, kdy byl telegram odeslán, již připravena využít je k intervenci!

eště několik úvah a vzpomínek Masarykových: "Nechtěl bych a nemohl bych hájit všeho, co se po mém odchodu v legiích stalo, nejen v politice, nýbrž ani v strategii. Viděl jsem jistou nejednotnost a kolísání politického vedení, záchvaty dobrodružnosti a častou bezradnost jednotlivých oddílů vojenských (mluvím tu jen o roku 1918); měl jsem dojem, že sibiřské vedení nepoznalo hned neschopnost Kolčaka a jeho germanofilského okolí a podobně. Ale na vysvětlenou a na omluvu smím říci, že politika Spojenců nebyla dost prozíravá a že jednání bolševiků nebylo správné a loajální; naši hoši byli přesvědčeni, že bolševici proti nim byli vedeni Němci a zejména Rakušany a že tedy bojují vlastně proti Německu a Rakousku. Ve všech zprávách se ukazovalo na účast německých a maďarských zajatců v bolševických oddílech proti našim."

Ve všech zprávách se to ukazovalo, tomu rád věřím, buržoazní zprávy nemohou být pravdivé a konečně, to nás pan Masaryk plete úmyslně, on přece vždy dobře znal bolševismus a jeho proletářský internacionalismus, který vlastně kopíruje a kopírovat musí, mezinárodní internacionalismus buržoazie; ta se v boji proti proletariátu spojí i se svým úhlavním nepřítelem; Pařížská komuna o tom přinesla pádné důkazy, když se v Paříži prosadila proletářská moc, spojili se vítězní Prusové s právě poraženými Francouzi, přesněji: spojila se vítězná buržoazie pruská s poraženou buržoazií francouzskou!, k upřesnění pojmu, "proletářský internacionalismu", přiložím několik důkazů proletářské autority.

de o Leninův návrh na program sociálně demokratické strany, sestavený v letech 1895 - 1896, ve vězení a napsaný chemickým inkoustem mezi řádky časopisu 'Naučnoje Obozrenije', čís.5, roč. 1900 - a to je příznačné. V návrhu mimo jiné uvedl:

"Dělníci, kteří nemají pracovní nářadí a materiál, jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu kapitalistům, kteří platí dělníkům jen tolik, kolik je nezbytné k jejich živobytí, a veškerý přebytek, vytvořený prací, ukládají do své kapsy; tak jim platí jenom za část doby, kterou potřebují na práci, a zbývající část si přisvojují. Celý přírůstek bohatství, vznikající ze společné práce masy dělníků nebo zlepšením výroby, dostává třída kapitalistů, a dělníci, pracující z pokolení na pokolení, zůstávají stejně nemajetnými proletáři. Existuje jen jeden prostředek jak skončit s vykořisťováním práce kapitálem,a to: odstranit soukromé vlastnictví výrobních prostředků, odevzdat všechny továrny, závody, doly a rovněž všechny velkostatky atd. do rukou celé společnosti a zavést společnou socialistickou výrobu, řízenou dělníky samými...

Boj s panstvím kapitalistické třídy vedou v současné době už dělníci všech evropských zemí a rovněž dělníci v Americe a v Austrálii. Jednota a svornost dělnické třídy není omezena hranicemi jedné země nebo jiného národa: dělnické strany různých států hlasitě vyhlašují úplnou totožnost (solidaritu) dělnických zájmů a cílů na celém světě. Scházejí se na společné kongresy, vyhlašují společné požadavky vůči třídě kapitalistů všech zemí, stanoví mezinárodní svátek všeho spojeného, o své osvobození usilujícího proletariátu (První máj), a tím sjednocují dělnickou třídu všech národů a všech zemí v jednu velikou dělnickou armádu. Toto sjednocení dělníků všech zemí se ukázalo nezbytné, protože třída kapitalistů, vládnoucí nad dělníky, neomezuje své panství na jednu zemi. Obchodní styky mezi různými státy jsou stále těsnější a rozsáhlejší; kapitál přechází neustále z jedné země do druhé. Banky, tyto ohromné sklady kapitálu, které v sobě shromažďují ze všech stran a půjčují kapitalistům, stávají se z národních mezinárodními, hromadí kapitály ze všech zemí, rozdělují je kapitalistům v Evropě i v Americe. Ohromné akciové společnosti už nevznikají, aby zřizovaly kapitalistické podniky v jedné zemi, nýbrž v několika najednou; objevují se mezinárodní kapitalistické společnosti. Panství kapitálu je mezinárodní.

Proto tedy boj dělníků všech zemí za osvobození má úspěch jen tehdy, je-li boj dělníků proti mezinárodnímu kapitálu veden současně." (V.I.Lenin, Spisy, sv. 2, str. 109 - 101)

 

To všechno T.G.Masaryk dobře znal od Marxe, tak jako Lenin; marxismus vyvracel Masaryk svým dílem Otázka sociální, vydal ho právě v tu dobu, kdy pětadvacetiletý Lenin v kriminále psal výše uvedený text; když se T.G.Masaryk postupně stal představitelem světové buržoazie, o které psal Lenin, vzal na sebe charakter nacionalisty, a jako takový nemohl vidět sociální, natož socialistickou otázku, proto boj proti bolševikům zdůvodňoval nacionalistickými "argumenty"; ještě o revoluci, si přečteme úryvek z práce Leninovy:

"Socialista nebo anarchista, nazvěte jej, jak chcete, který neztratil rozum, se na žádném shromáždění neodváží prohlásit, že se dá dospět k socialismu bez občanské války. Můžete prohlédnout všechnu literaturu všech alespoň trochu odpovědných socialistických stran, frakcí a skupin, a nenajdete u nich takový nesmysl, že by socialismus mohl být nastolen jinak než prostřednictvím občanské války a že statkáři a kapitalisté dobrovolně se vzdají svých výsad. To je naivnost hraničící s hloupostí. Nyní, po řadě porážek buržoazie a jejich stoupenců, můžeme slyšet taková doznání, jako na příklad Bogajevského, který měl na Donu nejlepší půdu pro kontrarevoluci, jaká v Rusku byla, a který rovněž přiznal, že většina lidu je proti nim a proto jim žádné podvratné akce buržoazie bez cizích bodáků nepomohou. A zde jsou bolševici napadání za občanskou válku...

Stejně jako před revolucí, tak i nyní ukazujeme, že v době, kdy mezinárodní kapitál vrhá na pořad dějin válku, kdy hynou statisíce lidí, kdy válka přetváří mravy a učí lidi řešit otázky vojenskou silou, že v této době je více než podivné domnívat se, že je možno vyjít z války jinak než její přeměnou ve válku občanskou." (V.I.Lenin, Spisy, sv.27, str. 441 - závěrečné slovo na společném zasedání Všeruského ústředního výkonného výboru a Moskevského sovětu dělnických, rolnických a rudoarmějských zástupců a odborových svazů, které se konalo 4.června 1918)

Ještě je nutno dát slovo T.G.Masarykovi, zde zatím neřekl na sebe všechno co věděl, co je bezpodmínečně nutné vědět, abychom se mohli alespoň orientovat v zákulisí československé intervence v Rusku, která prý intervencí nebyla, jak se ještě  dovíme.

asaryk uvedl: "Proti rozličně zbarvovaným zprávám poslal jsem koncem června (30.) výklad Čičerinovi, také v hlavních listech v Americe a v Evropě uveřejněný, v němž jsem podal naše stanovisko. Naše boje na Sibiři nebyly žádnou intervencí proti bolševikům; nevznikly z žádné politiky intervenční, nýbrž z příčin, nutících nás k obraně.

Proto je také docela nesprávné vinit nás z toho, že jsme, třeba mimoděk, přispěli k zavraždění cara a jeho rodiny bolševiky v Jekatěrinburku (16.července 1918). Prvá oficiální zpráva v Moskvě totiž zněla, že zastřelení cara poručil místní sovět pro nebezpečí útěku cara a pro možnost, že by ho Čechoslováci odvedli: naši obsadili Jekatěrinburk teprve 25.července, avšak hlavní věc je, že naše legie na Sibiři neměly naprosto žádného plánu osvobodit cara. Nešťastník! Jeho vlastní lidé černosotěnští ho obětovali a uvažovali o jeho odklizení, podle potřeby i zavraždění; přišli bolševici a provedli, co monarchisté zamýšleli - historie se libuje v takových ironiích...

Já jsem pomýšlel na formaci našeho vojska od samého počátku a hned z Prahy. Vzkázal jsem přes Anglii panem Voskou do Ruska, aby přijímali naše zajatce a přeběhlíky. Nejvíce zajatců jsme měli právě v Rusku, proto se obracely mé zraky přirozeně tam, a tam jsme po dlouhých útrapách konečně vybudovali skutečnou armádu. Z Ruska jsme odeslali menší část také do Francie.

Vznikem našich legií byl dán problém, jak upravit poměr československého vojska k armádě státu, na jehož území se legie formovaly; a tím zároveň byl dán problém o poměru našeho a tím i cizího vojska k naší Národní radě, jakožto vedoucímu politickému orgánu osvobozenské revoluce... Já byl vrchním velitelem, po případě diktátorem armády, jak to prohlásili hoši v Rusku, ale ovšem ne vojevůdcem; mé postavení odpovídalo poměru suverénů k armádě, vedené svými vůdci a úřady. Ti vůdcové v daném případě byli generálové francouzští, italští, ruští... Protože se naše ruská armáda stala částí armády ve Francii, byl hlavním vojenským velitelem francouzský generalissimus a ten pak jmenoval generála Janina generalissimem všech našich legií. Generál Janin, jak vyloženo, byl s vojenskou misí v Rusku; poznal Rusko a ruské poměry vojenské a poznal již v Rusku vojsko naše. Na počátku 1918 řídil pro Národní radu odvody z francouzských zajateckých táborů, do nichž se dostali naši zajatí vojáci přes Itálii ze Srbska. Na své cestě na Sibiř zastavil se u mne ve Washingtoně, i mohli jsme se takto o eventuálních úkolech naší armády na Sibiři dobře dohodnout. Generál Janin konal svůj těžký úkol loajálně a s rozvahou...

Naše zahraniční akce byla revoluční, ve Spojených státech platil princip legitimity; proto se dálo i uznání našeho programu a Národní rady postupně a nikoli bez obtíží. Z počátku k uznání docházelo neformálně tím, že spojenci mne, dra Beneše a Štefánika uznávali osobně, že s námi jednali; sem spadá na příklad už předsednictví ministerského předsedy Asquitha na mé londýnské přednášce. Podobně se měla věc v oboru vojenském. Na počátku války jsme měli potíže pro platné mezinárodní smlouvy a zvyklosti; naši zajatci byli Spojencům mezinárodně Rakušany. Ve všech spojeneckých zemí trvalo to delší dobu, než se pochopil a uznával rozdíl mezi Rakušanem a Čechem a Slovákem. Nejen na Západě, nýbrž také v Rusku - a tam nejpřísněji - dbalo se této státoprávní a mezinárodní skutečnosti. Naši to těžce chápali, a vznikaly tím mnohé a nepříjemné incidenty ve všech zemích. Proto bylo úspěchem už to, když na počátku v jednotlivých státech vymohli pro naše zajatce, podobně jako pro jiné zajatce neněmecké a nemaďarské, rozmanité úlevy.

Prvého oficiálního a výslovného uznání našeho národního programu  dostalo se nám ministrem Briandem 3.února 1916; o tom bylo vydáno oficiální komuniké. A na tomto základě žádala Dohoda zase ministrem Briandem v odpovědi na Wilsonův dotaz o podmínkách míru osvobození Čechů a Slováků od cizího panství. To se stalo 10.ledna 1917." (Asi textu nerozumíte, já mu také nerozumím; není to podstatné, stejně bychom se nic nedověděli, T.G.Masaryk by to zašmodrchal, nebo vůbec neřekl ani v čem podmínky míru spočívaly!)

"Rok 1917 se nám stal nebezpečným tím, že císař Karel potají usiloval o brzký a separátní mír, aby tak svou říši zachránil. Vyložil jsem už, jak se tímto tahem Habsburků austrofilství všude uplatňovalo a jak námluvy Karlovy platily právě ve Francii. Pokus Karlův ztroskotal a byl úplně vyvážen formací našich legií v Rusku, ve Francii a v Itálii a vojenskými smlouvami s Francií od prosince 1917. Národní rada, s ní náš politický program, byla postupně všude uznávána, a byla pak také uznávána naše armáda. Léto roku 1918 přineslo nám řadu rozhodujících uznání všech spojeneckých států..."

Zde končí Masarykovo expozé, jak za jeho pozdějších let říkala "naše" buržoazie, která vkládáním francouzských výrazů do češtiny dokazovala, že odložila své bývalé austrofilství a stala se pofrancouzštěnou; dnes, chceš-li být světový, musíš mateřštinu "obohacovat" angličtinou; časy se mění, to však neznamená, že minulost ztrácí na významu; naopak, tam najdeme pravdu a její sílu, která nám vrací víru v budoucnost; v boji o správný výklad proletářského internacionalismu a revoluce vůbec, nás bude opět zastupovat V.I.Lenin.

de je jeho slovo: "I když se nám nepodaří rychle skoncovat s Čechoslováky, přece jen nám velké zásoby obilí, poschovávané kulaky ve voroněžské, orlovské a tambovské gubernii, umožní přežít poslední dva těžké měsíce před novou sklizní. Zásobovací otázka je nejbolestivější otázkou naší revoluce. Všichni dělníci musí pochopit, že boj za obilí je jejich věcí." (V.I.Lenin, Spisy, sv.27, str.447 - krátká novinová zpráva z 20.června 1918)

"... sibiřské obilnářské gubernie jsou nyní od nás odříznuty v důsledku povstání Čechoslováků. Ale my dobře víme, jaké síly řídí toto povstání, my dobře víme, že českoslovenští vojáci prohlašují zástupcům naší armády a našich dělníků i našich rolníků, že nechtějí bojovat proti Rusku a ruské sovětské moci, že se chtějí jen probít se zbraní v ruce k hranicím, avšak v jejich čele stojí nám už dobře známí včerejší generálové, statkáři a kapitalisté, pracují za bídné anglické a francouzské peníze a jsou podporováni ruskými sociálzrádci, kteří přešli na stranu buržoazie. (Potlesk)

... Intelektuálští snílkové, maloburžoazní socialisté se domnívali, a snad ještě domnívají, sní o tom, že se podaří zavést socialismus přesvědčováním... Ba ne, tak pěkně to není na světě zařízeno; vykořisťovatelé, zvlčilí statkáři, kapitalistická třída, se nedají přesvědčit.

 Socialistická revoluce potvrzuje to, co viděli všichni - nejzběsilejší odpor vykořisťovatelů. Čím silnější je nápor utlačovaných tříd, čím více se přibližují ke svržení jakéhokoli útlaku, jakéhokoli vykořisťování, čím rozhodněji utlačovaní rolníci a utlačovaní dělníci vyvíjejí iniciativu, tím zběsilejší se stává odpor vykořisťovatelů. A my prožíváme nejtěžší, nejstrastiplnější období přechodu od kapitalismu k socialismu - období, které bude nevyhnutelně, ve všech zemích, dlouhé, velmi dlouhé, protože, opakuji, utlačovatelé na každý úspěch utlačované třídy odpovídají novými a novými pokusy o odpor, o svržení moci utlačované třídy. Povstání Čechoslováků, zjevně podporované anglo - francouzským imperialismem, který provádí politiku svržení sovětské moci, ukazuje, co tento odpor stojí... Je samozřejmé, že mezi širokými masami pracujících je velmi málo lidí, kteří uvědomělými socialisty nejsou a být nemohou, protože musí pracovat v továrně jako v káznici a nemají ani čas, ani možnost stát se socialisty... Ale když vidí, jak imperialističtí dravci ze západu, ze severu i z východu využívají bezbrannosti Ruska, aby z něho vyrvali duši, a pokud tito lidé nevědí jak to dopadne s dělnickým hnutím v jiných zemích, propadají pochopitelně zoufalství. Jinak to být nemůže. Bylo by směšné očekávat a bylo by nesmyslné se domnívat, že by bylo možné od kapitalistické společnosti, založené na vykořisťování, rázem dospět k jasnému vědomí nutnosti socialismu a jeho pochopení. To se stát nemůže. Toto vědomí se vytváří teprve ke konci a jedině v boji, který bude nutno přestát v tak strastiplném období, kdy jedna revoluce přišla dříve než ty druhé a kdy ty druhé jí nepomáhají a kdy hrozí hlad... Víme, že sovětskou moc se podařilo přemoci jedině tehdy, když lidé, kteří tolik křičeli o obraně vlasti a o svém vlastenectví, odhalili své kapitalistické ledví a začali uzavírat úmluvy; dnes s německými bodáky, aby spolu s nimi vraždili ukrajinské bolševiky, zítra s tureckými bodáky, aby útočili proti bolševikům, pozítří s československými bodáky, aby svrhli sovětskou moc a vraždili bolševiky v Samaře. Jedině cizí pomoc, jedině pomoc cizích bodáků, jedině zaprodání Ruska bodákům japonským, německým a tureckým, jedině to dosud přinášelo aspoň zdání úspěchu nohsledům kapitalistů a statkářům...

Víte, že situace u nás v Rusku nyní, v souvislosti s kontrarevolučním povstáním Čechoslováků, které nás odřízlo od Sibiře, v souvislosti se stálým vřením na jihu a v souvislosti s válkou je zvlášť svízelná... hrůza, panika se smrtí hladem vede k tomu, že ceny vyhánějí do neslýchané výše..., bylo nutno začít přemýšlet o zřízení monopolu..., aby všechny přebytky obilí patřily státu...

A dnes, cožpak nevíte - přečtěte si dnešní noviny - že     československé dobrodružství je živeno penězi Anglo - francouzských kapitalistů, kteří podplácejí armády, aby nás znovu zatáhli do války? Což jste nečetli, jak Čechoslováci v Samaře prohlásili: 'Spojíme se s Dutovem a Semjonovem a donutíme dělníky a lid v Rusku bojovat znovu proti Německu po boku Anglie a Francie, obnovíme tajné smlouvy a uvrhneme vás možná na další čtyři roky do války.'...

V roce 1914 Internacionála zahynula, protože dělníci všech zemí se spojili se svou národní buržoazií a rozštěpili se, a nyní se tento rozkol blíží ke konci. Četli jste snad nedávno, jak v Anglii skotský učitel a odborový pracovník McLean byl po druhé uzavřen do žaláře, tentokrát na 5 let. Po poprvé  byl odsouzen na půl druhého roku za to, že odhaloval, co je válka, a mluvil o zločinnosti anglického imperialismu. Když byl propuštěn, byl již v Anglii zástupce sovětské vlády Litvinov, jenž jmenoval McLeana konsulem, zástupcem Sovětské ruské federativní republiky v Anglii, a skotští dělníci ho vítali s nadšením. Anglická vláda po druhé začala pronásledovat McLeana nejen jako skotského učitele, nýbrž i jako zástupce naší vlády. Ale my jsme nikdy toho člověka neviděli, nikdy nebyl členem naší strany, je to milovaný vůdce skotských dělníků, a my jsme se s nim spojili, ruský dělník a skotský dělník se spojil proti anglické vládě, protože tato vláda podplácí Čechoslováky a vede šílenou politiku zatahování Ruské republiky do války." (V.I.Lenin, Spisy, sv.27, str.466 - 468, 482 a 483 - z projevů na IV.konferenci moskevských odborových svazů a závodních výborů, konané 27.června - 2.července 1918)

yní vložím do textu doušek ze zjištění kriminalistů: "Dne 1.července 1818 pracovníci Čeky zatkli na Jaroslavském nádraží v Moskvě pětačtyřicet důstojníků z polských legií získaných polskou nacionalistickou organizací. Ve Voroněži bylo čekisty zjištěno, že oddíl pro ochranu železnice, v němž bylo čtyři sta Poláků, pomáhal přepravovat polské legionáře do Murmanska. Ve Vologdě bylo zjištěno na šest set polských legionářů. Francouzská vojenská mise nesporně chystala akci polských legionářů, která by se podobala vzpouře Čechoslováků." (D.Golinkov, Krach spiknutí, Lidové nakladatelství, 1977, str.ll9)

 ještě V.I.Lenin: "Na československé povstání se mnozí ze začátku dívali jako na epizodu kontrarevolučních vzpour. Podceňovali jsme informace z novin o účasti anglo - francouzského kapitálu, o účasti anglo - francouzského imperialismu na tomto povstání. Teď je na místě si připomenout, jak se vyvinuly události na Murmani, mezi sibiřskými vojsky na Kubani, jak se Anglo -Francouzi ve spolku s Čechoslováky za velmi blízké účasti anglické buržoazie snažili svrhnout sověty. Všechna tato fakta teď svědčí o tom, že hnutí Čechoslováků bylo jedním z článků chystaných už dávno k zardoušení Sovětského Ruska systematickou politikou anglo - francouzských imperialistů, s cílem zatáhnout Rusko znovu do kruhu imperialistických válek. Dnes musí být tato krize vyřešena širokými masami Sovětského Ruska, neboť teď před námi vyvstala  jako boj za udržení Sovětské socialistické vlasti nejen proti Čechoslovákům jakožto kontrarevolučnímu spiknutí, nejen proti kontrarevolučním spiknutím vůbec, nýbrž jako boj proti náporu celého imperialistického světa.

Chtěl bych především připomenout fakt, že už dávno byla zjištěna přímá a bezprostřední účast anglo - francouzského imperialismu na československé vzpouře; připomenu článek z 28.června, který byl uveřejněn v ústředním orgánu Komunistické strany Československa "Průkopník svobody" a byl přetištěn i v našem tisku:

7.března dostala Odbočka Národní rady první příspěvek od francouzského konsula v celkové částce 3 miliony rublů.

Tyto peníze byly vydány jakémusi panu Šípovi, spolupracovníku Odbočky Národní rady.

9.března byly témuž Šípovi vyplaceny další 2 miliony, 25. března dostal Šíp l milion, 26. března dostal místopředseda Národní rady p.Bohumil Čermák l milion a 3.dubna opět p.Šíp dostal l milion.

Celkem vyplatil francouzský konsul Odbočce Národní rady od 7.března do 4.dubna 8 milionů.

Bez uvedení data byla vyplaceno: p. Šípovi l milion, p.B.Čermákovi l milion, p.Šípovi znovu l milion.

Kromě toho bylo neznámé osobě vyplaceno 188.OOO rub. Celkem 3,188.000 rub. S výše uvedenými 8 miliony to činí celkem 11 milionů 188.000, které francouzská vláda vyplatila Odbočce Národní rady.

Od anglického konsula přijala Odbočka 80.000 liber šterlingů. Takže od 7.března do dne zahájení akcí dostali vůdcové Národní rady české od francouzské a anglické vlády kolem 15 milionů, a za tyto peníze byla prodána československá armáda francouzským a anglickým imperialistům...

Díváme-li se dnes na události v celku, srovnáváme-li si československé kontrarevoluční hnutí s murmanským vyloděním, víme-li, že Angličané tam vylodili přes 10.000 vojáků, že pod záminkou obrany Murmaně ve skutečnosti začali postupovat dál, obsadili Kem, Soroki a dali se na východ od Sorok, začali střílet naše sovětské činitele; čteme-li v novinách, že mnoho tisíc železničních dělníků a vůbec dělníků Dalekého severu utíká před těmito zachránci a vykupiteli, tj. po pravdě řečeno před těmito novými imperialistickými násilníky, kteří rvou Rusko s druhého konce - když si srovnáme všechna tato fakta, začne nám celková souvislost události být jasná...

Převážně koloniální a námořní charakter anglických vojenských sil už dlouho, po mnoho desetiletí, nutil Angličany, aby při svých dobyvačných tažení útočili jinak, aby se snažili hlavně odřezávat zásobovací zdroje od přepadené země a aby dali přednost metodě zardoušení pod záminkou pomoci před metodou přímého, bezprostředního, surového a tvrdého vojenského násilí...

Konečně včera došly zprávy, že v Baku se anglo -francouzskému imperialismu podařil velmi efektní tah. Podařilo se jim získat v bakumském sovětu většinu, asi 3O hlasů, proti naší straně, proti bolševikům, a těm levým eserům, bohužel je jich velmi málo, kteří se nedali cestou odporného dobrodružství a hnusné zrady jako moskevští leví eseři, ale zůstali se sovětskou mocí proti imperialismu a válce." (V.I.Lenin, Spisy, sv.28, str.11 - 15 - projev na zasedání VÚVV, konaném 29.července 1918)

Potom V.I.Lenin četl dlouhý telegram, který také obsahoval zprávu, z které vyjímám: "A) pravicové strany v Baku zvedly hlavu a provedly energickou agitaci pro povolání Angličanů k obraně města před útokem tureckého vojska, B) o vraždě 26 bolševických komisařů, působících v Baku";

talin o tom uveřejnil v listu Izvěstija článek; sice později, až dne 23.dubna 1919, ten je však stručnější a přehlednější než telegram, z kterého četl V.I.Lenin, proto budu čerpat z článku J.V.Stalina:

"Předkládáme čtenářům dva dokumenty, které svědčí o bestiálním zavraždění odpovědných pracovníků sovětské moci v Baku anglickými imperialisty na podzim minulého roku. Pramenem těchto dokumentů je bakinský eserský list 'Znamja Truda' a  bakinský list 'Jedinaja Rossija', tj. tytéž kruhy, které ještě včera volaly Angličany na pomoc a zrazovaly bolševiky, a nyní jsou vývojem událostí nuceny demaskovat své včerejší spojence.

První dokument vypráví o tom, jak anglický kapitán Teeg-Johns barbarsky postřílel 26 sovětských pracovníků města Baku Šaumjana, Džaparidze, Fioletova, Malygina a jiné) bez soudu a vyšetřování v noci 20.září 1918 na cestě z Krasnovodsku do Ašchabadu, kam je Teeg-Johns poslal jako válečné zajatce. Teeg-Johns a jeho esersko-menševičtí kumpáni hodlali věc ututlat a rozšířit falešná svědectví o "přirozené" smrti bakinských bolševiků ve vězení nebo v nemocnici, ale tento plán zřejmě zkrachoval, poněvadž, jak vyšlo najevo, zůstali zde svědci, kteří nechtějí mlčet a jsou odhodláni usvědčit anglické barbary do všech důsledků. Tento dokument podepsal eser Čajkin.

Druhý dokument líčí rozhovor anglického generála Thompsona s Čajkinem... Generál Thompson žádá na Čajkinovi, aby jmenoval svědky bestiálního zavraždění 26 bakinských bolševiků anglickým kapitánem Teeg-Johnsem. Čajkin je ochoten předložit dokumenty a jmenovat svědky s podmínkou, že bude ustavena vyšetřovací komise ze zástupců anglického velení, obyvatelstva Baku a turkestanských bolševiků, a žádá záruky, že angličtí agenti nezavraždí turkestanské svědky. Poněvadž Thompson nepřijímá návrh na utvoření vyšetřovací komise a nedává záruku osobní bezpečnosti svědků, je jednání přerušeno a Čajkin odchází. Dokument je zajímavý tím, že nepřímo potvrzuje barbarský čin anglických imperialistů, že nemluví, ale přímo křičí o beztrestnosti a divoké zvůli anglických agentů... (J.V.Stalin, Spisy, sv.4, str.243 - 246)

O této vraždě píše D.Golinkov ve své knize Krach spiknutí,  zevrubně rozebírá četné memoáry Angličanů i výsledky procesů, konaných v letech 1921 - 1927, jde do podrobností, tím text ztrácí přehlednost, Teeg-Johns se u něho jmenuje Teague-Jones, Šaumjan je Šahumjan; z pojednání se lze dozvědět, že o osvobození zavražděných usiloval A.I.Mikojan, věrný druh revizionisty N.S.Chruščova, nelze však přehlédnout zde otištěnou stať generála Mellsona, uveřejněnou v roce 1933 v časopisu Fortunately Review, kde uvedl:

"Na našich březích se náhle objevila skupina nejzdatnějších ruských agitátorů... Je pravda, že komisaři byli bezbranní v tom smyslu, že střelná zbraň jim byla odebrána, měli však zbraň strašnější než střelnou - měli sílu zkušených agitátorů, sílu, která ovládá dav a vyvolává nová bolševická povstání... Jestliže tu bylo kolísavé a politicky nestálé obyvatelstvo, dalo se předpokládat, že zemi opět zbolševizují, a co by se pak stalo se všemi našimi plány... Kromě toho, jaký by byl osud našich vojsk bojujících na nervské frontě, kdyby měla bolševického nepřítele před sebou a jiného stejného nepřítele v zádech? Bylo jasné, že příjezdu takové skupiny do Ašchabádu bylo třeba za každou cenu zabránit." (D.Golinkov, Krach spiknutí, Lidové nakladatelství, Praha 1977, str.108 - 115) 

íla slov V.I.Lenina: "Velmi dobře víme, že kadeti, praví eseři a menševici dosáhli rekordu ve spolčování se s imperialistickými mocnostmi, v uzavírání loupežných úmluv, ve zrazování vlasti imperialismu. Příklad - Ukrajina a Tiflis. Spolek menševiků a pravých eserů s Čechoslováky je toho dostatečným důkazem. I vystoupení levých eserů, kteří si usmysleli, že zatáhnou do války v zájmu jaroslavských bělogvardějců Ruskou republiku, dostatečně ukazuje, že jakmile jde o třídní zisky, buržoazie prodává vlast a kšeftařsky se paktuje proti vlastnímu lidu s jakýmikoli cizinci. Tuto pravdu nám dějiny ruské revoluce znovu a znovu potvrzovaly, když nám dějiny revoluce přes sto let ukazovaly, že takový je zákon třídních zájmů, třídní politiky buržoazie ve všech dobách a ve všech zemích. Proto není nic divného na tom, že nynější zostření mezinárodní situace Sovětské republiky souvisí se zostřením třídního boje uvnitř země...

Naše země se znovu dostala do války a výsledek revoluce je teď závislý na tom, kdo zvítězí v této válce, v níž vystupují hlavně Čechoslováci, ve skutečnosti však řídící, hybnou, podněcující silou v této válce jsou anglo - francouzští imperialisté. Celá otázka existence Ruské socialistické revoluce se redukovala na otázku válečnou. Odtud pramení obrovské těžkosti, když nadto lid je v onom stavu, který zavinila imperialistická válka. Náš úkol je nám naprosto jasný. Jakékoli klamání by nám způsobilo nesmírné škody; zatajovat před dělníky a rolníky tuto krutou pravdu považujeme za zločin. Naopak, každý ať zná tuto pravdu co nejjasněji, co nejzřetelněji.

Ano, byly u nás případy, kdy naše vojska projevovala trestuhodnou slabost, na příklad když Čechoslováci dobyli Simbirsk a naši ustoupili; víme, že naše vojska jsou válkou unavena, že k ní mají odpor, ale je přirozené a nevyhnutelné i to, že dokud imperialismus nebyl poražen ve světovém měřítku, bude se pokoušet zatáhnout Rusko do imperialistické války, bude se snažit připravit Rusku krvavou lázeň. Ať chceme nebo nechceme, věc se má takto: jsme ve válce, a o osudu revoluce rozhodne výsledek této války. To se musí stát prvním a posledním slovem naší agitace, celé naší politické, revoluční a přetvářející činnosti...

Kolísání mezi rolníky nás neudivuje: Rolnické masy neprošly takovou živou školou, jakou prošel proletariát, který si zvykl po desítiletí vidět v kapitalistovi svého třídního nepřítele a který dokázal semknout své síly k boji proti němu. Víme, že rolníci takovou univerzitou neprošli. Jednu dobu šli s proletariátem, teď u nich můžeme pozorovat období kolísání, kdy se rolnické masy štěpí. Známe mnoho případů, kdy kulaci prodávají rolníkům obilí pod pevné ceny proto, aby to vypadalo, jako by kulaci hájili jejich zájmy. To všechno nás neudivuje, ale dělník - komunista nezakolísá, dělnická masa je pevná, a je-li rolnictvo naladěno kulacky, je to snadno vysvětlitelné. Tam, kde nejsou bolševici a kde vládnou československé orgány, tam jsme pozorovali tento zjev: nejdřív tam Čechoslováky vítají div ne jako spasitele, ale za několik týdnů panství této buržoazie lze pozorovat ohromný obrat proti Čechoslovákům, pro sovětskou moc, protože rolníci začínají chápat, že všechny fráze o svobodě obchodu a o Ústavodárném shromáždění znamenají jen jedno: moc statkářů a kapitalistů...

Je pravda, že strašlivě krvácíme z těžkých ran. Ustupovali jsme před imperialistickou bestií, získávali jsme čas, zasazujíce jí hned tu, hned tam jednotlivé rány, ale jako socialistická sovětská republika jsme zůstávali samotní... A bojuje se právě proto, že naše republika je jediná země na světě, která nešla ruku v ruce s imperialismem, nenechala pobíjet miliony lidí pro panství Francouzů nebo Němců nad světem. Naše republika je jediná země, která vyšla násilnou a revoluční cestou   ze světové imperialistické války... a teď je znovu zatahována do imperialistické války, znovu má být postavena na frontu. Ať si Čechoslováci bojují s Němci, ať si ruská buržoazie vybírá, ať si Miljukov řeší otázku, možná dokonce v souhlase se Spiridonovovo a Kamkovem, s kterými imperialisty mají jít. My však prohlašujeme, že k tomu, abychom zabránili řešení této otázky, musíme být odhodláni položit své životy, protože teď jde o záchranu celé socialistické revoluce." (Potlesk.)

"Když rolníci saratovské, simbirské a samarské gubernie zakusili vpád kozáků a Čechoslováků, když v praxi zakusili, co to je Ústavodárné shromáždění nebo pokřik: pryč s brest - litevským mírem!, poznali, že to všechno vede k tomu, že se vrací statkář, že si kapitalista sedá na trůn - a proto se z nich teď stávají nejohnivější obránci moci sovětů. Nepochybuji ani v nejmenším, že proletářské masy Petrohradu a Moskvy, které kráčejí v čele revoluce, pochopí situaci, pochopí jak strašnou chvíli teď prožíváme, budou jistě rozhodnější a proletariát odrazí jak anglo - francouzský blok, tak československý útok v zájmu socialistické revoluce. (Potlesk.) (V.I.Lenin, Spisy, sv. 28, str. 20 - 28 - projev na zasedání VÚVV dne 29.července 1918)

eště V.I.Lenin: "Všechna buržoazie, všichni bývalí Romanovové, všichni kapitalisté a statkáři jsou pro Čechoslováky, neboť jejich vzpouru spojují s možností pádu sovětské moci. Spojenci o tom vědí a pouštějí se do jedné z nejvýznamnějších bitev. V Rusku jim chybělo jádro, a toto jádro získali v Čechoslovácích. Proto jejich vzpouru nemůžeme brát na lehkou váhu. Tato vzpoura vyvolala řadu kontrarevolučních povstání, řada kontrarevolučních povstání, řada kulackých a bělogvardějských vzpour poznamenaly poslední stránky našich revolučních dějin.

Situace sovětské moci je vážná, před tím nesmíme zavírat oči. Podívejme se kolem, a musí vás naplnit jistota o našem vítězství.

Německo utrpělo řadu porážek a není tajemstvím, že tyto porážky jsou výsledkem 'velezrady' německých vojáků; francouzští vojáci v nejnebezpečnější chvíli odmítají odejít na frontu pro zatčení s.Andrieux, kterého musela vláda osvobodit, aby přiměla vojsko nastoupit, atd. atd.

Přinesli jsme mnoho obětí. Brest - litevský mír je jedna těžká rána, čekali jsme revoluci v Německu, ale ta tehdy nedozrála. Dozrává teprve teď, nesporně se blíží a je nevyhnutelná. Ale jen hlupák se může ptát, kdy vypukne revoluce na Západě. Revoluce se nedá vypočítat, revoluce se nedá předpovědět, přichází sama sebou. Revoluce narůstá a musí vzplanout. Cožpak týden před únorovou revolucí někdo věděl, že vypukne? Cožpak ve chvíli, kdy šílený pop vedl lid k paláci, si někdo myslel, že vypukne revoluce roku 1905? Revoluce však narůstá a nevyhnutelně musí k ní dojít.

A musíme udržet sovětskou moc, dokud revoluce nezačne. Z našich chyb se musí poučit západní proletariát, mezinárodní socialismus. Záchrana nejen ruské, ale i mezinárodní revoluce je na československé frontě. A máme už zprávy, že armáda, kterou do nekonečna zrazovali generálové, armáda, která je nesmírně unavena, že tato armáda s příchodem našich soudruhů, komunistů, dělníků, začíná vítězit, začíná projevovat revoluční nadšení v boji proti světové buržoazii.

A my věříme, že vítězství bude naše a že tím, že zvítězíme, uhájíme socialismus." (Bouřlivé ovace.) (V.I.Lenin, Spisy, sv. 28, str. 78 a 79 - Projev na shromáždění v polytechnickém muzeu dne 24.srpna 1918)

 ještě V.I.Lenin: "Kontrarevoluční povstání Čechoslováků zburcovalo kulaky. Ruskem se převalila vlna kulackých povstání. Chudé rolnictvo se ne z knih, ne z novin, ale ze života učilo, že jeho zájmy jsou nesmiřitelné se zájmy kulaků, boháčů, vesnické buržoazie. Na 'levých eserech', jako na každé maloburžoazní straně, se obráželo kolísání mas, a právě v létě 1918 se rozštěpili: část šla s Čechoslováky (povstání v Moskvě, za něhož Prošjan, který se - na hodinu! - zmocnil telegrafní centrály, zvěstoval Rusku svržení bolševiků, potom zrada Muravjovova, vrchního velitele armády proti Čechoslovákům atd.); část dříve již zmíněná zůstala s bolševiky." (V.I.Lenin, Spisy, sv.28 - Proletářská revoluce a renegát Kautsky) Tuto brožuru opatřil V.I.Lenin závěrem:

"V noci z 9. na 10.listopad 1918 došly z Německa zprávy o začátku vítězné revoluce Kielu a v jiných severních a přístavních městech, kde moc přešla do rukou dělnických  a vojenských rad, pak v Berlíně, kde moc také převzala Rada. Závěr, který jsem měl ještě napsat k brožuře o Kautském a o proletářské revoluci, je proto zbytečný."

Já však otevřu předcházející stránky, pojednávající o proletářské revoluci a renegátu Kautském ještě jednou a převezmu z nich Leninův text, který přikládám, protože je přiléhavý, jak mám ze života odpozorováno a prokázáno!

 

 

oposud jsme svět porovnávali s výroky T.G.Masaryka; nyní budeme posuzovat T.G.Masaryka podle "výroků světa", jednodušeji řečeno, jak on reagoval na světové události období, které  nyní studujeme.

Masaryk odjel v březnu 1918 do Spojených států, protože viděl, že Američané se stávají rozhodující světovou imperialistickou mocností, že v nastávajícím dělení světa budou hrát rozhodující úlohu a jsou tedy nejspolehlivější zárukou, že intervence proti sovětskému Rusku bude jejich zájmem, že ji provedou s americkou přesností - vítězně a v krátkém čase; proto do Ameriky začal vkládat své nové naděje, v ní viděl jistotu vzniku "svého" státu, domníval se, že v novém rozložení imperialistických sil bude ochlazen žár francouzského ohýnku, pro který se rozhodl, když zrazoval své Rakousko a odcházel do emigrace.

Masaryk byl však někdo!, osobně znal mnohé představitele americké buržoazie; když přibyl do Tokio, prvé jeho kroky vedly na americké vyslanectví, k vyslanci R.S.Morrisovi, ten se ho zeptal, jak by se podle jeho názoru dalo zorganizovat úspěšné tažení proti sovětské vládě, Masaryk odpověděl memorandem; již 10.dubna 1918 (zde již o něm byla zmínka), je dokladem jeho nepřátelského poměru k sovětské vládě, navrhoval v něm cesty k pronikání intervenčních vojsk na území Ruska a k povalení bolševické vlády, konkrétně uvedl:

"Spojenci by měli uznat bolševickou vládu... Budou-li spojenci s bolševiky v dobrém poměru, budou moci mít na ně vliv... Myslil bych, že by vláda koaliční (socialistických stran s kadetskou levicí) po nějaké době mohla dosáhnout všeobecného souhlasu (bolševici by byli ovšem také ve vládě)... Spojenci musí mít společný plán o Rusku, jak je podporovat. Vlády spojenců nesmějí své úředníky v Rusku nechávat bez direktiv: jinými slovy, jednotlivé vlády musí mít jasný plán o Rusku... Ať se organizuje společnost skupující obilí (pšenici atd.) a prodávající je tam, kde je toho třeba... Protože Němci a Rakušané nemají tovarů, spojenci mají nejlepší příležitost zmocnit se ruského trhu... Plán vyžaduje jen energie a organizace... kapitál umístěný v tento obchod se vrátí... Má odpověď k otázce často opakované, může-li se v Rusku formovat armáda: mohl by být formován za 6 až 9 měsíců řekněme jeden milion mužů. Rudá armáda nic neznamená a bolševici už vyzvali důstojníky (bývalé carské armády), aby vstoupili do jejich armády jako instruktoři..."

Tak Masaryk vytyčil ještě před povstáním československých legií perspektivu boje proti sovětské vládě; dělal to vtíravě i diplomaticky a zastřeně, podstatu však utajit nelze ani dnes, jeho příjezd do Spojených států byl očekáván vedoucími vládními kruhy, nezklamal je, oprávněně v něm viděli svého muže prvé velikosti, proto mu také jeho cestu usnadňovali, sledovali ji, dne 17. dubna 1918 sdělil tajemník amerického ministerstva zahraničních věcí B.Long ministrovi pokladu:

"Mám čest Vám oznámit, že profesor Masaryk, jenž cestuje na britský pas pod jménem Marsden, zamýšlí přijet do Washingtonu v záležitosti bolševické vlády v Rusku" (Z pozůstalosti A.S.Kaliny)

Ihned po svém příjezdu do Spojených států navázal Masaryk styky s předními průmyslníky, finančníky, publicisty a politiky; stal se návštěvníkem jejich klubů, přicházel i mezi představitele Wall Streetu v Banker's Club v New Yorkuu a cítí se mezi americkými imperialisty jako doma.

V té době se rojí celá řada různých plánů, memorand a prohlášení o boji proti sovětskému Rusku; ovzduší amerického politického života je nabito protisovětskými štvanicemi a plány. Allan Dulles, již tehdy známý špionážní odborník, připravoval memorandum o boji proti bolševickému Rusku, zástupce ministerstva zahraničních věcí Sheldonn pracuje na programu pomoci buržoazním evropským vládám a na programu obklíčení bolševiků. V takové atmosféře se pohyboval T.G.Masaryk!, jeho styky ho utvrdily v přesvědčení, že dobře kalkuloval, viděl, že zájem amerických imperialistů je zaměřen jednak jak uchvátit největší podíl z kořisti, nabízené světovou válkou a jednak na rozšíření intervence v Rusku a sprovodit tak ze světa první stát, odhodlaný  dosáhnout socialismu.

 květnu 1918 se chápali američtí imperialisté nového protisovětského plánu, chtěli zorganizovat ze Slovanů, žijících ve Spojených státech mohutnou intervenční armádu, americký velvyslanec v Římě N.Page zaslal v květnu depeši do Washingtonu, v ní sděloval, že M.R.Štefánik vypracoval plán pro intervenci této "Slovanské legie", návrh byl s nadšením přijat v kruzích T.G.Masaryka; list New York Times vyhlásil 16.května 1918, že bude vyslána "všeobecná výprava vojenská" do Ruska, která svrhne bolševickou vládu, jménem Wall Streetu se ujal iniciativy senátor Albert B.Fall, mluvčí petrolejářů a měďařů, který se proslavil tím, že byl jako ministr vnitra dopaden při braní úplatků, tento senátor Fall prohlásil: "Aby Amerika mohla vést válku na východní frontě, musí získat Čechy, Slováky a Slovany v ruské říši.". 20.června 1918 je návrh na vytvoření Slovenské legie schválen a podepisuje ho sám prezident Wilson; byl přijat jako dodatek zákona o vojenském rozpočtu a pravilo se v něm:

"Za podmínek, které určí prezident, má být sebrána ozbrojená moc, vytvořená z dobrovolnických oddílů Slovanů, Jihoslovanů, Čechoslováků a Poláků, příslušníků národů, porobených Rakousko - uherskou a Německou říši a usedlých ve Spojených státech, kteří nejsou povinni vojenskou službou v armádě. Tato ozbrojená moc bude pojmenována Slovanské legie... Nikdo nebude do ní přijat, kdo neprokáže dostatečně, že chce věrně a oddaně sloužit věci Spojených států..."

oučasně si povolali američtí imperialisté k sobě T.G.Masaryka a dali mu další úkoly; Masarykovy návrhy hospodářské intervence, spojené se širokou intervencí vojenskou, nalezly přívětivý ohlas u předních amerických diplomatů; mezi nimi vynikal Wilsonův důvěrník, plukovník House, navrhoval vyslat do Ruska "pomocnou" (a jakou jinou, než "pomocnou"?) misi v čele s H.Hooverem, který měl v carském Rusku četné koncese, a byl proto zapřisáhlým nepřítelem sovětské vlády; a jak jinak, československé legie měly tvořit policejní oddíly této americké "pomocné" výpravy.

šechna Masarykova jednání ve Spojených státech se soustředila kolem hlavní otázky: jak nejlépe využít legie pro americké intervenční akce v sovětském Rusku; jednal o tom se státním tajemníkem R.Lansingem již při prvé své návštěvě 3.června 1918; hned po Masarykovi přijal Lansing ministra války N.Bakera a projednával s ním vyslání amerických intervenčních vojsk do Ruska, jak to před tím schválil prezident Wilson, den na to se obrátil na amerického velvyslance Francise ve Vologdě s výzvou, aby poslal své návrhy na americkou účast ve spojenecké intervenci.

Dne 19.června 1918 byl Masaryk přijat americkým prezidentem Wilsonem, jednal s ním o účasti československých legií v intervenci proti sovětskému Rusku; Wilson byl již před Masarykovou návštěvou upozorněn státním tajemníkem Lansingem, plukovníkem Housem a řadou amerických diplomatů, francouzským velvyslancem Jusserandem a generálem Berthelotem, že by se československých legií mohlo použít pro intervenci; domluvil proto s Masarykem jak ještě více zesílit boj jeho legií proti sovětské vládě; to vše bylo obsahem jejich rozhovoru; oba tito "humanisté" hovořili o krvavém tažení proti sovětskému státu a naprosto se shodli; tak dokázali, že je nespojují vznešené humanitní a filozofické ideje, ale společná zášť proti rodícímu se socialismu a společné organizování intervence, nikoliv v duchu míru, svobody a demokracie, jak s falší a bez uzardění namlouvali lidu, ale v duchu války a agrese; jednání bylo vedeno v době, kdy se vojenská situace po ofensivě německých armád na západě a rakouských v Itálii pro spojence zhoršila, kdy museli své síly na evropském válčišti posilovat, kdy orientace na československé legie byla tou nejsprávnější, neboť ty vytvářely pevnou základnu, kolem které se měly soustředit všechny kontrarevoluční armády - a také se soustřeďovaly!; situace z vojenského hlediska nebyla jednoznačná, Masaryk během rozhovoru naléhal na  Wilsona, aby postavil armádu dostatečně velkou, tvrdil, že síla jeho vojska je nedostatečná k porážce sovětské moci, Wilson s ním souhlasil a poznamenal: také maršál Foch prosazuje intervenci široce připravenou, sám se vyslovoval pro armádu nejméně o počtu jednoho milionu mužů. (A.S.Kalina, Krví a železem, str.257 a následující); z vlastnoručních Masarykových poznámek o této audienci u Wilsona, vyplývá, že se Masaryk vrátil k myšlence využít intervenci japonských vojsk na Dálném Východě a kombinovat jejich vystoupení s bojem československých legií i účasti spojeneckých oddílů - viz Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T.G.Masaryka, doklad čís.4/I., str.21)

V New Yor Times z 20.června 1918 byla uveřejněna zpráva o Masarykově audienci u Wilsona, oznamující, že Masaryk prohlásil: "Nebylo by účelné vyslat do Ruska armádu, ledaže by taková armáda měla drtivou převahu... Rusko se nejen podrobí, ale i uvítá intervenci Spojených států, bude-li správně diplomaticky připravena...".

Červen 1918 byl měsícem tvorby horlivých protisovětských plánů, tajných diplomatických jednání a konferenci; ve Washingtoně se sešli protisovětští agenti a bělogvardějci, aby vydali své memorandum; Američané posílali pokyny svým diplomatům v Rusku, podle kterých měli učinit důkladné přípravy k velkému intervenčnímu tažení.

Dne 15. a 24. června přijal R.Lansing bývalého místopředsedu Kerenského vlády A.Konovalova a jednal s ním o spojenecké intervenci i o použití československých legií; 24.června se objevila na Lensingově stole depeše od velvyslance Francie, naléhající na brzkou intervenci a sdělující, že československá vojska ovládají velkou část sibiřské železnice a mohou ji ovládnout v celé délce, bude-li ohlášena intervence; po Konovalovovi přišel k Lansingovi Herbert Hoover, předurčený vedoucí americké hospodářské intervence v Rusku.

To však nebylo vše, Lansing přijal  ještě vedoucího úředníka amerického velvyslanectví v Petrohradě J.B.Wrighta, s nímž jednal o tom, jak použít Čechoslováků při americké intervenci v Rusku, Wright měl pro tyto úvahy zvlášť konkrétní návrhy, vždyť strávil na lodi Empress of Asia celou cestu z Japonska do Ameriky s Masarykem, s nímž znovu a znovu projednávali ruské poměry. (T.G.Masaryk, Světová revoluce, str.240)

Na 25.června 1918 byl Masaryk opět pozván k Lansingovi; podle Foreign Relations  jednalo se o způsobu použití československých legií, dohoda měla závěr rázu obchodního ujednání, jeho podstata byla prostá: Masaryk dá legie pro intervenci, Lansing "příslib" uznání Československé národní rady za vládu; uznání bylo však vydáno pod tlakem okolností až 2.září 1918)

Dne 25.června zaslal T.G.Masaryk sovětskému komisaři zahraničních věcí G.V.Čičerinovi telegram, kterým se staví za vystoupení legií proti sovětské vládě, Masaryk tak v oficiálním dokumentu dotvrzuje, že zapojil legie do imperialistických intervenčních plánů; to opravňovalo sekretáře amerického ministerstva zahraničí W.Phillipse, aby 25.června ve zprávě Lansingovi, uvedl: "... v této době je hlavním předmětem jednání Národní rady formulace plánů, jak dáti čs.vojska... do služeb spojenců".

A pak šlo všechno jako na drátkách; Lansing si zavolal šéfa oddělení pro Rusko Millesa a dal mu úkol opatřit zbraně pro československé legie; ještě téhož dne večer - 25.června 1918 - se konala konference, které předsedal prezident Wilson a které byli přítomni Lansing, Baker, ministr financí Houston a další členové vlády; porada se zabývala intervencí, československé legie se měly proměnit v policejní a pořádkové sbory, bojující po boku intervenčních armád proti sovětské vládě; ještě téhož dne zaslal Lansing výzvu americkému konsulovi ve Vladivostoku:

"Prosím, podejte zprávu v souhrnném přehledu: 1. o úhrnném počtu čs. oddílů ve Vladivostoku, 2. o počtu ozbrojených puškami, 3. o povaze a množství jiných zbraní i s kulomety atd., 4. množství munice, kterou nyní mají, 5. dají-li se použít další skladiště munice, jestliže ano - kde?, 6. o morálce oddílů, 7. o povaze a počtu důstojníků, 8. náčrtek vojenské organizace. Odpověď naléhavá, pokud možno obratem."

Americká vláda, přes všechna jednání až na poslední chvíli, snaží si opatřit základní údaje o bojové síle československých legií, a to přesto, že velení československých legií již od května 1918, vedlo krvavé boje proti sovětskému Rusku. (A.V.Berjozkin, USA, aktivní organizátor a účastník vojenské intervence proti sovětskému Rusku, str.47 a další)

Svědectvím o Masarykově protisovětské činnosti za jeho pobytu ve Spojených státech jsou i jeho memoranda zasílaná státnímu departementu; hned po své prvé návštěvě u Wilsona koncem června 1918 vypracoval Masaryk memorandum, nazvané Situace v Rusku; 2O.července 1918 zaslal státnímu tajemníku R.Lansingovi další memorandum Pomoc spojenců československému vojsku v Rusku nutna, v němž již konkrétně rozvíjel plány intervence; v úvodu ukazuje na vývoj československých vojsk v Rusku, v další části schvaluje vystoupení legií proti sovětské vládě a uvádí: "... ve svém boji proti Němcům a Rakušanům jsou přinucena bojovat proti těm ruským vojskům a stranám, které jsou spolčeny s němci a Rakušany proti spojencům"; opakuje jen svoji předcházející demagogii, kterou vydal československým legiím již za svého pobytu v Rusku, aniž by k takové směrnici měl alespoň jeden jediný, skutečností podložený důvod!, v třetí části memoranda, nazvané Pomozte naší armádě, vysvětluje Masaryk, jaký význam má boj československých legií pro západní imperialisty a uvádí, že žádá o rychlou pomoc spojenců "nejenom z morálního a humanitárního, ale též z politického, mezinárodního hlediska".

 Masarykově návrhu okamžité pomoci je především zdůrazněna potřeba zbraní pro boje proti sovětské vládě: "A) zbraně (pušky, kulomety, ruční granáty) a munice v dostačujícím množství pro trvalé válčení a svádění pravidelných bitev nechť se okamžitě zašlou přes Vladivostok, Charbin a Urgu. Pomoc sanitní, lékařská a veškerá přátelská podpora (služby YMCY) měly by velký význam."

Masaryk dále vyzývá americké imperialisty k otevřené intervenci, která by podpořila protisovětské boje československých legií, neboť se bál nebezpečí jejich porážky, psal:

"Jádro nebezpečí pro naše armády jest ve střední a západní Sibiři... Naše armáda musí se pokusit zamezit, aby se nerozptýlila a rozdělené jednotky musí se spojit. K tomu účelu Vladivostok musí být obsazen spojeneckými vojsky, a až se tak stane, může být značná část našeho vojska ve Vladivostoku poslána na západ.

Italská jednotka, čítající asi 2.000 mužů, nachází se v Tientsinu. Toto vojsko může být spolu s menšími oddíly Francouzů, Angličanů a Američanů posláno do Vladivostoku.

To není ovšem postačující pomocí, ale znamenalo by to velkou morální podporu pro naší armádu, když by viděla, že ji spojenci neopustili a že konečně došli ke zřejmému rozhodnutí... Nejjednodušší způsob by byl, kdyby Japonci vyslali třeba dvě divize, které by spolupracovaly s menšími spojeneckými jednotkami..."

Své návrhy intervence doplnil Masaryk v závěru memoranda dalšími přesnými návrhy konkrétních válečných operací proti sovětské vládě; pokud šlo o československé legie, dokládal, že vstup spojeneckých vojsk na sovětské území by znamenal zvýšení jejich bojeschopnosti a naznačil, že by ke stávajícím 50.000 mohlo být získáno pro boj proti sovětům "dalších 50.000 mužů, žijících v různých táborech nebo pracujících v továrnách." Ujistil, že legie zůstanou v Rusku bojovat pro zájmy spojenců, když napsal:

"Za daných okolností přejeme si, aby naše armáda byla co nejvíce ku prospěchu spojencům a Rusku." Memorandum končí prohlášením: "Západní Sibiř s přilehlými částmi Ruska je první starostí pomocné výpravy. Ovládnutí těchto krajů značí kontrolu dráhy Vladivostok - Samara (a možná, že přes Samaru do Penzy)... Transsibiřská dráha je vitálního zájmu pro vojsko a je stejně důležitá pro otázky rázu hospodářského a administrativního." (Z pozůstalosti A.S.Kaliny)

Masarykovo memorandum je přesvědčivým důkazem jeho intervenční politiky, dokládá jak cílevědomě a "uvážlivě" vtahoval československé legie do bojů proti sovětské vládě a jak k tomu vypracovával podrobné plány intervence; byl osobností prvé, světové velikosti i když ještě oficiálně Československo neexistovalo a on tedy ještě nikoho nezastupoval.

Dne 28.srpna 1918 poslal Masaryk Lansingovi nové memorandum, nazval je Situace v Rusku a vojenská pomoc Spojených států. Ukázal v něm na důležitou úlohu československých legií v bojích proti sovětské vládě, polemizoval s názory, prosazující aby bylo legií použito jen jako policejních oddílů, protože podle jeho názoru mohly přispět v protisovětském tažení spojenců především jako bojové vojenské oddíly daleko významněji; Masaryk k tomu v memorandu uvedl:

"Připouštím, že naše armáda může být výhodně použita v Rusku. Naši muži znají Rusko a Rusy: bude to však ztráta, použít naše vojska pro účely více policejní než vojenské, tím spíše, že to nebudou dělat ráda. To ovšem závisí na dalším vývoji situace v  Rusku a na plánech Spojenců v Rusku. Zatím bude armáda stát v Rusku (Sibiři) a spolupracovat se spojenci." (Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T.G.Masaryka, doklad čís.6/I., str.33)

Obšírné Masarykovo memorandum se zabývalo především plány na organizování vojenských akcí, které by přivodily pád sovětské vlády; vybízelo dokonce americké imperialisty, aby ještě rozšířili intervenci a prohlásil: "Podle mého soudu by spojenci měli poslat podstatně větší síly a jejich politika vůči různým ruským stranám a vládám... by měla být jasnější a energičtější. Přesný politický (a správní) plán je rovněž nutný pro úspěch vojenských operací." Masaryk stále opakoval, že cílem všech akcí musí být svržení bolševické vlády; psal dokonce o tom, že příští vláda by byla "vláda koaliční, sestavená ze všech demokratických stran", připouštěl, že by se mohla účastnit i část strany kadetů (levá), to všechno znamenalo, že to měla být reakční vláda buržoazie; v memorandu znovu ujistil americké imperialisty - dokazoval, že intervence proti sovětům jim zajistí hospodářské zotročení ruské ekonomiky.

Svůj nepřátelský, přímo nenávistný poměr k sovětské vládě vyjádřil Masaryk v jiné části memoranda, kde o svém poměru k bolševiků uvedl:

"Nikdy jsem nesouhlasil s jejich celým programem, a naprosto zavrhuji jejich taktiku. Bolševismus je jasný amatérismus ve všech směrech a nemůže spravovat Rusko a zavést tam pořádek. Ale neštěstí pro Rusko je v tom, že protibolševické strany jsou amatérské, což je kletba carismu, který nenaučil Rusy administrativní práci. Bolševici se drží u moci jedině pro slabost a nezpůsobilost svých protivníků. Já a se mnou naše armáda chtěli jsme pracovat v Rusku bez potíží, ale s těmi blázny a zločinci je mírumilovné jednání nemožné: jejich agresivita musí být energicky odražena. Tomu rozumějí, jedině tomu." (Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T.G.Masaryka, doklad čís.6/I, str.27)

Všechny zde uvedené dokumenty a ještě i další, dokládají, že T.G.Masaryk byl zapřisáhlým nepřítelem sovětského Ruska a neustálým organizátorem a propagátorem intervence; vystupoval jako otevřený agent imperialistů, pro které bez pohnutí obětoval životy vojáků československých legií, zavlečených jeho politikou líbivého nacionalismu, při které používal i nacionální demagogie, do bojů se sovětským Ruskem, socialistickou výspou světa. Československé legie mu byly jen výhodným zbožím na vahách imperialistické přízně - jak je uvedeno v publikaci J.Mušky a J.Hořce K úloze československých legií v Rusku.

 

 

 

 

*  *  *  *  *

 

Zrození Československa

 

sou mezi námi skupiny, které opět přijímají starou buržoazní legendu, v pokoře blahořečící za vznik Československa tak zvaným osvoboditelům: Masarykovi, Benešovi a Wilsonovi; je to umělá, ale pro buržoazii velmi potřebná, ba přímo nutná konstrukce; bez ní by se těžko manipulovalo s vědomím lidu; v tomto pojednání je zcela nutné podívat se alespoň na některé události, které strhávají pozlátko záměrné buržoazní propagandy; pokusím se je zde uvést.

 letech před první světovou válkou, lidově řečeno: za Rakouska nebylo v českém veřejném životě strany nebo jiné, řekněme ilegální skupiny, která by usilovala o zničení Rakousko - Uherska; tato skutečnost je základem, platformou našeho rozboru, z ní musíme vycházet a brát v úvahu i jiné události; ty, mající materialistickou povahu, musíme vyhodnocovat se zvlášť zvýšenou pečlivostí.

eská buržoazie, která na konci 19. a začátku 20. století zesílila a zbohatla, měla celkem přirozený zájem na existenci Rakousko - Uherska; tento veliký stát ji zajišťoval odbytiště pro její průmyslové výrobky, které byly ve své většině spotřebitelského charakteru, těžký průmysl měla v rukou buržoazie německá; rakouský despotismus české buržoazii dával záruku, že zdolá i narůstající revolučnost dělnické třídy, že uchová její třídní výsady.

edení, v té době v podstatě jediné politické představitelky českého dělnictva, strany sociálně demokratické, bylo rovněž pro zachování rakouské monarchie; bylo oportunistické a přijímalo revizionismus Bernsteinův i Masarykův, bylo nepřátelské každé revoluční perspektivě, prostě řečeno: členové vedení strany sociálně demokratické, byli v područí buržoazie a ta, jako celek byla rakouská a pro Rakousko - Uhersko, a to bez výhrad.

aké Masaryk, jak již víme, byl v té době pro zachování Rakouska a říkal, že "Čech může právě tak jako Němec být dobrý Rakušan". V knize Česká otázka napsal:

"Co se týče poměru českých zemí k soustátí rakouskému, tedy pokládám 'Ideu státu rakouského' přes různé ústavní přeměny posud za bezpečné vodítko... Naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska, kterýžto zájem si nepředstavuji jako neuvědomělou předbřeznovou pasivitu, ale jako kulturní a politické úsilí, v souhlase s potřebami našeho lidu pracovat ku prospěchu celého Rakouska a jeho politické správy."

Také Ed.Beneš byl pro udržení Rakouska, psal: "Často se mluvilo o rozboření Rakouska. Nevěřím v ně vůbec. Svazky historické a hospodářské, které navzájem poutají národy, jsou příliš mocné, než aby rozbití Rakouska mohlo být provedeno."

Když v létě roku 1914 vypukla světová válka, vůbec nic se nezměnilo v názorech českých buržoazních politiků, ani pravicových vůdců sociálních demokratů.

eský pracující lid se však rozhodně postavil proti válce a s tím proti Rakousku; byli to prostí čeští vojáci v rakouské uniformě, kteří na vagony, které je odvážely na frontu, psali protirakouská a protiválečná hesla, nechali se zavírat, ba i střílet za protirakouskou propagandu; na frontě přecházeli k Rusům.

asaryk teprve mnohem později, dne 18.května 1917, na schůzi čs.spolku v Petrohradě se přiznal ke své zbabělosti:

"Já jsem se zastyděl, že my, političtí vůdcové, byli jsme bezradní ještě v okamžiku, kdy už naši vojáci zvedli revoluci. To hnutí vyšlo skutečně z lidu." (Soukup, T.G.M., str.29)

Masaryk odjel na západ, do neutrální Itálie a Švýcarska, aby získal informace o mezinárodní situaci a vyhlídkách války; měl v úmyslu vrátit se zpět, do Rakouska, ale zpráva o zatčení a uvěznění části českých politiků jej varovala a nabádala k opatrnosti, dostal strach, že s ním, nyní po návratu z ciziny bude naloženo stejně; dlouho váhal, teprve v červnu 1915 zahájil protirakouskou činnost; v té době napsal memorandum britskému ministru zahraničí, ve kterém uvedl:

"Čechy jsou projektovány jako stát monarchistický; česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky. Dynastie by mohla být dosazena dvojím způsobem. Buď by Spojenci dali některého ze svých princů, nebo by mohla být personální unie mezi Srbskem a Čechami, kdyby mohl být utvořen česko-srbský koridor. Český lid - to je nutno venkoncem zdůraznit - je venkoncem rusofilský. Ruská dynastie v jakékoliv formě by byla nejpopulárnější. Každým způsobem i čeští politikové si přejí zřízení království českého v plné shodě s Ruskem." (Ed.Beneš, Světová válka a naše revoluce, III., str.235)

Jak je vidět, Masarykova odbojná koncepce měla podivné začátky; v tomto pohledu jsou jeho pozdější ostré proticarské výroky, jemně řečeno, zcela nepochopitelné, ale už jsme si zvykli od Masaryka přijímat ledacos; Masarykova odbojová činnost se především ve svých počátcích, omezila na bezvýznamná, bezvýsledná a neplodná diplomatická vyjednávání za nekompetentními zelenými stoly; čáru přes rozpočet jemu i české buržoazii udělaly jiné, revoluční události.

uská únorová buržoazně demokratická revoluce v roce 1917, která odstranila monarchistický režim, působila jako úder hromu; nikdo nečekal tak povážlivou událost; tím více  pak za několik měsíců zapůsobila Velká říjnová socialistická revoluce; utlačovaným a vykořisťovaným masám vyšlo slunce naděje.

Již po únoru roku 1917 v českých zemích propukly prvé projevy                                                                                                                                                                                                     proti zvůli rakouské potlačovatelské státní moci;                                                                                                                    ta utopila v krvi velkou stávku prostějovského dělnictva, která vzplála v  dubnu 1917; 25.4.1917 byla manifestace konfekčních dělnic v Prostějově, ozbrojeným zásahem habsburské moci bylo 23 osob zastřeleno - tento údaj jsem převzal z encyklopedického slovníku, vydaného v roce 1972, je zajímavé, že podobné projevy třídního násilí, uplatňovaného v době vlády T.G.Masaryka neuvádí - zamlčuje(!), v tom je vidět revizionismus, vládnoucí v Československu od XX.sjezdu KSSS; mohutný nástup pražského dělnictva se konal 30. a 31.května 1917, je nutno vzpomenout na červencový krvavý masakr horníků v Ostravě, srpnové stávky a demonstrace dělníků v Praze a v Plzni - to byly důkazy probouzejícího se sebevědomí a rostoucího odporu vykořisťovaných.

elká říjnová socialistické revoluce vyhlášením svých prvých dekretů zapůsobila v masách pracujících všech válčících států mohutným dojmem; nabídka okamžitého míru, věštící možnost ukončení proklínaných válečných útrap, vyvlastnění statkářské půdy a její rozdělení pracujícím rolníkům, proklamování práva národů na sebeurčení až po oddělení - to byla mobilizační zápalná hesla uchvacující myšlení pracujících; válečná opatření, udržující masy v poslušnosti a podřízenosti, počala všude ztrácet svůj význam, duch vzpoury a odboje rostl v pracujících každou hodinu, začal se slévat v lavinu; začaly se rozkládat všechny, zdánlivě neotřesitelné, úřední, tradicí nebo zvykem vytvořené základy rakousko - uherské monarchie; klerikálně šlechtický režim habsburské říše začal dožívat svůj věk.

eřejné projevy vnitřního pnutí mas se začaly projevovat obrovskou stávkovou vlnou po celém Rakousko - Uhersku v lednu 1918; téměř současně procházely také obrovské stávky a masové demonstrace dělnictva ve Francii a v Německu; stávkové hnutí započalo v Dolních Rakousích, rychle se přeneslo na Moravu a do Čech; Brno, Ostrava, Mostecký revír a nakonec Praha, kde 22.ledna 1918 stávkovalo 150.000 dělníků; dělnická vystoupení ukázala rakouské byrokracii bojové odhodlání; zrada vůdců rakouské a české sociální demokracie, kteří v dohodě s císařskou vládou snažili se o zmírnění a tlumení,  především o záměrné roztříštění stávky, vykonala své odsouzeníhodné dílo; lednová stávka v roce 1918 v Rakousku, měla sílu rozbít Rakousko svrhnutím habsburské monarchie, chyběl k tomu jen řídící orgán bolševického typu.

Po této veliké stávkové vlně se situace už neutišila; až do října neminulo měsíce, později týdne, aby v některém průmyslovém centru nebo větším městě nedošlo k novým stávkám, hladovým demonstracím, masovým protestům proti nepořádkům v zásobování či zvůli rakouské byrokracie, vykořisťování a utlačování; vzmáhala se pasivní rezistence českého dělnictva, zejména v hornictví, tam klesl v důsledku pasivní rezistence výkon horníka na 20% předválečného výkonu.

Významnou událostí, znamenající nárůst odporu, byl první máj roku 1918; kromě desítek masových táborů a manifestací v řadě průmyslových středisek v Čechách, byl první máj v Praze; více než sto tisíc dělníků pochodovalo bojovně po tříleté přestávce ulicemi Prahy; nad jejich hlavami nevlály jen rudé prapory, ale byla nesena hesla, například: "Továrny dělníkům! Půdu rolníkům! Mír národům!" a podobně; byl to důkaz o pronikajících myšlenkách bolševické revoluce; na třech velkých táborech lidu byla odhlasována rezoluce, ve které se mimo jiné pravilo:

"Zavazujeme se všichni pracovat k tomu, abychom dobytím politické moci pro nemajetné v příštím státě českém prosadili vyvlastnění soukromokapitalistického majetku výrobních prostředků, v prvé řadě kapitalisticky řízených velkých podniků průmyslových, dopravních, bankovních a velkých statků agrárních, a tím abychom docílili převodu vlastnictví z rukou malé menšiny privilegovaných do oprávněných rukou širokých vrstev pracujícího lidu."

ežádalo se jen o národní osvobození, to se mělo v tu dobu již za samozřejmé, ale žádalo se, aby nový český stát byl v moci dělníků, aby byl státem socialistickým.

 velkou silou pronikala bolševická hesla i do rakouské armády. Odpor k válce způsoboval v armádě početnou řadu vojenských vzbouření; zahájili je námořníci válečného loďstva, mezi nimi převažovali příslušníci slovanských národů, jmenovitě Češi, iniciátorem byl český sociální demokrat z Přerova František Raš.

Dne l.února 1918 v poledne, na signál, daný ránou z děla, zmocnili se námořníci lodí a pozatýkali a uvěznili důstojníky; povstání, kterého se zúčastnilo 6.000 námořníků všech 4O lodí, kotvících v boce Kotorské na Jaderském moři, bylo zahájeno; na všech lodích byly zvoleny revoluční rady a vyvěšeny rudé prapory; předsedou ústřední revoluční rady, která převzala velení loďstva, byl rovněž Čech, námořník Stanovský; kotorská vzpora rakouského válečného loďstva neměla bohužel dostatek revolučního vedení, byla za pomoci pobřežního dělostřelectva po třech dnech násilím potlačena a čtyři vedoucí vzpoury popraveni; její ohlas byl tak mohutný, že otřásl rakousko - uherskou monarchií do základu.

Po vzpouře námořníků následovala řada takových bitev ve vojsku; ve všech hráli aktivní úlohu vojáci, kteří se vrátili jako váleční zajatci z revolučního, sovětského Ruska a byli ihned znovu mobilizováni k vyplnění mezer v důkladně prořídlých rakouských divizích, kam zanášeli své poznatky z bolševické revoluce.

Jedním z významných vojenských vzbouření byla vzpoura náhradního praporu 7.střeleckého pluku v Rumburku, sestávajícího až na důstojníky téměř výhradně z Čechů; vůdcem vzpoury, která počala v druhé polovině května, byl František Noha, dělník z Plzeňska, který se vrátil z ruského zajetí; velitelem vzbouřeného praporu, který měl asi 1.000 mužů a který se rozhodl táhnout k České Lípě, byl rovněž Čech Stanko Vodička; po několikeré srážce se silnými vojenskými jednotkami, které vyšší velitelství vyslalo k potlačení vzpoury, byl prapor nakonec u Boru rozprášen, vůdcové povstání pozatýkáni; deset z nich bylo krátce na to popraveno; zachovaly se písemné dokumenty, z nich vyplývá s jakými obavami sledovaly tuto událost rakouské úřady, v hlášení do Vídně uvedly, že se jednalo o akci, vyvolanou bolševickými živly, které byly infikovány bolševizmem v Rusku a že těžkým důsledkům bylo zabráněno tím, že vzbouřený prapor "nepronikl až na území obývané Čechy, kde by se spojil s českými, protirakouským odbojem kypícími živly". Takových vzpour bylo několik desítek, vzbouřenci v Kragujevaci v Srbsku se vzájemně oslovovali "továryš".

eská buržoazie, která shrabovala tučné válečné zisky ze státních dodávek, až do revolučních událostí v Rusku stála za Rakouskem jako hráz, odhodlána válčit "až do poslední krůpěje krve" - ovšem ne vlastní - byla v takových podmínkách nucena poněkud změnit svou taktiku; denně rostoucí odpor pracujících mas proti Rakousku a proti válce, přinutil politické představitele českých kapitalistů i jejich pokorné přisluhovače v řadách vůdců socialistických stran, aby vzali v úvahu tuto skutečnost; uvědomovali si stále jasněji, že zachránit Rakousko před pádem již nelze.

 tomto duchu začala uvažovat i dohodová diplomacie; naděje T.G.Masaryka na vznik Československa konečně začala růst, nejistota, která ho dlouhou dobu obklopovala, se počala konečně rozpouštět; do té doby v českém národě, až na jednotlivce, o nějakém odboji, vedeném Masarykem, nikdo nic nevěděl, nikdo ho nepotřeboval, byl pro osud národa bezvýznamnou skutečností; národ sám, bez přičinění Masaryka, Beneše a Wilsona se připravoval vzít věci svého dalšího osudu do vlastních rukou.

Blížil se podzim roku 1918; mohutné masové revoluční hnutí všeho lidu, vyburcované revolučními myšlenkami, přicházejícími z Ruska, chystalo se dorazit zkomírající a vnitřně rozervané Rakousko, politický a hospodářský rozvrat dostoupil pod revolučními nárazy masových projevů odporu a odboje pracujících i vojáků svého vrcholu; tím byla jednodenní, Socialistickou radou vyhlášená generální stávka na 14.října 1918. (Socialistická rada byla koordinačním orgánem obou socialistických stran, čs. sociální demokracie  a národních socialistů; vznikla v září 1918 za souhlasu Čs. národního výboru, který v ní viděl svou komisi, jakýsi podřízený orgán, držící na uzdě revoluční dělnictvo)

 

V den generální stávky byla na desítkách mohutných manifestací, jichž se účastnili statisíce dělníků, vyhlášena samostatná demokratická Československá republika.

 

Masy dělníků a vojáků představovaly si ovšem tuto novou republiku nejen jako národnostně osvobozený stát, ale jako republiku socialistickou; Rakousko - Uhersko bylo v té době již v úplné agónii; nebylo síly a také ani politického činitele, který by chtěl nebo který by se pokusil o jeho záchranu, o jeho udržení při životě.

ylo to vítězství prostého lidu a ten se k němu ideově dopracoval sám; i jednotlivé bojové akce, ať v armádě nebo v zázemí, byly jen jeho a nikoho jiného! Sociální demokracie, včetně Bohumíra Šmerala, byla v zajetí stále přežívající lásky k Rakousko - Uhersku; buržoazie, při své vychytralosti, se dovedla z této potupy brzy vymanit, ale vedení sociálně demokratické strany zůstalo těžce kompromitováno; Ferdinand Peroutka se ve své knize Budování státu po válce vysmíval, tvrdil, dokonce on tvrdil, že měli být polapeni původci a vykonavatelé oportunistické rakušácké politiky, ale dovedly uniknout všechny velké ryby, jen jeden velký kus v ní zůstal a to byl Bohumír Šmeral.

28. říjen 1918, jako den, kdy rakouské civilní a vojenské úřady předaly svou moc do rukou představitelů Čs.národního výboru, byl již jen ránou z milosti; rozbití Rakousko - Uherska a vytvoření samostatného čs.státu bylo dokonáno bez přičinění a bez zásluh Masaryka, Beneše a Wilsona; bylo to dílo vnitřního  lidového odboje, dílo revolučních mas pracujícího lidu, který jednal pod vlivem a po příkladu bolševiků Ruska.

evoluce neskončila, měla projít druhou etapou, bojem o socialistické hodnoty; 3.listopadu 1918 bylo radiodepeši proletariátu bývalého Rakousko - Uherska odesláno provolání proletariátu Ruska, popsané Leninem a Sverdlovem, stálo v něm mimo jiné:

"Pozdravujeme vás, kteří jste svrhli jho nacionálního útisku. Pozdravujeme osvobození národů bývalé rakousko - uherské říše od hnětu rakouské královské, císařské, černožluté byrokracie...

Jsme pevně přesvědčeni, že mužní a čestní dělníci čeští ne proto svrhli jho vídeňského imperialismu, aby dopustili nechat se klamat českou buržoazií s Kramářem v čele a že neponechají řízení své politiky v rukách   bankéřů s Preissem v čele...

Dělníci, rolníci a vojáci Rakousko - Uherska nedovolí své buržoazii, aby je zapřáhla do káry anglo - amerického kapitálu. Čeští, maďarští, němečtí buržuové, kteří se ještě včera plazili před Habsburky - dnes křičí: "Ať žije Wilson" - Americký kapitál, aby pomáhal tomuto šejdířskému podskoku, slibuje vám chléb, my však prohlašujeme vám, němečtí, čeští, maďarští, chorvatští, slovenští dělníci, rolníci a vojáci:

Americký, francouzský, anglický kapitál je stejným nepřítelem dělnické třídy jako kapitál německý. Jestliže kapitál americký, anglický, francouzský vyjde z vojny jako vítěz, tu vás donutí nejen zaplatit dluhy, nahromaděné vaší buržoazií, nýbrž na vás uvalí také hromadnou kontribuci.

Taková bude pomoc, kterou vám poskytne americký kapitál místo přislíbeného chleba."

(Zpracováno podle přednášky Jindřicha Veselého, Poznámky k buržoazní legendě o vzniku Československa, přednesené v Poradně a studovně marxismu-leninismu v Praze v září 1952)

iž jsem se obracel k českému historikovi, nyní budu přes rameno vzhlížet k českému pamětníku; jeho znalosti mají souhrnný, encyklopedický rozsah, mám k nim oběma, k historikovi i pamětníkovi, v podstatě stejný vztah, ale jaký?, nevím, přesněji: neumím jej definovat, byli to mimořádně  složití jedinci.

dyž začal český pamětník vzpomínat na 28.říjen 1918, uvedl: "Bylo by třeba promítnout staré dokumentární filmy ze dnů po 28.říjnu 1918, abyste si mohli učinit představu o tom, jakou scenerii dovedli tehdy nastrojit buržoazní aranžéři při vybičování nálad nacionálního nadšení.

... my, komunisté, jsme měli před válkou vždy podezíravý poměr k okázalému nošení národních krojů, pestře barvitých, zvláště u žen a dívek. A tento podezíravý poměr prýštil z toho, že jsme se 28.října 1918 i potom přesvědčovali, jak může být národních krojů buržoazií zneužito k teatrálním nacionalistickým inscenacím, jež se obvykle pořádaly u pomníku sv.Václava... Po 28.říjnu 1918 nosily ženy delší dobu v masovém rozsahu národní kroje. A bylo to mnohdy i velmi komické. Sám jsem znal z Prahy VII., kde jsem bydlil, několik případů, že národní kroje nosily i dcery německých fabrikantů. Nosily je, aby se zavděčily českým lidem a aby se tak uchránily před případným výlevem protiněmeckých nacionalistických nálad. Dělaly to tak, že národní kroje nosily jen přes den. Na večer národní kroje svlékly, oblékly si přepychové večerní roby a šly s mužskými elegány flámovat do Chat noir nebo Sect pavilon, jež byly tehdy nočními podniky nejvyšších cen.

Vůbec nutno říci, že buržoazní kruhy se v prvých měsících republiky oddávaly v Praze nejnevázanějšímu hýření. Tato nevázanost se přenesla ještě z posledních chvil první světové války, kdy se pro hýření válečných keťasů zřizovaly nejrůznější večerní a noční zábavní podniky. Po Rakousku přešly do prvních měsíců republiky  i přepychové nevěstince. Byly v provozu a vydělávaly, až byly v r.1919 zrušeny zákonem, jehož osnovu vypracoval soudruh dr.Bohuslav Vrbenský, lékař, který byl určitý čas ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy. Nevěstince se v první republice později přeměnily ve známé masérské salony a pokračovaly ve svém provozu pod tímto názvem...

V poslední době první světové války vznikly v Praze i kabarety, jichž program obstarávali Karel Hašler, Ferenc Futurista, Saša Rašilov a také již Vlasta Burian. Vedle těchto kabaretů, určených pro všeobecné publikum, působil i známý kabaret Červená sedma v hotelu Central v Hybernské ulici, v sále dnešního Komorního divadla. Byl to kabaret, kde se přednášely humoristické a satirické aktovky. Autory byli často Karel Čapek, Josef Čapek, Jiří Haussmann, Eduard Bass, Emil Artur Longe, dr.Jiří Červený a pod. Svým rázem to byl levě literární kabaret. Byl to kabaret, v němž započal i společenský odchov budoucích t.zv. levých dvořenínů a budoucích "pátečníků", tvořících intimní společnost T.G.Masaryka."

eský pamětník uváděl i případy, dokazující jak buržoazie, ještě včera rakušácká, uměla vytvářet nacionalismus a získávat pro něho lidi, nadšené obdivovatele bolševismu, kteří byli revoluční ještě 14.října; v té souvislosti mluvil konkrétně o S.K.Neumannovi, který vítal T.G.Masaryka svou oslavnou básní a stal se na návrh nár.soc.strany na několik týdnů odborovým radou ministerstva školství a osvěty, řízeného Gustavem Habrmanem, podivoval se nad tím, že do Klofáčovy nár.soc.str. vstoupili stoupenci anarchismu s Bohuslavem Vrbenským v čele; k tomu uvedl:

"Často jsme se soudruhem Vrbenským v pozdějších rozhovorech zkoumali, jak on a soudružka Landová-Štychová, kteří podepsali výzvy k 14.říjnu 1918, mohli po 28.říjnu 1918 vstoupit do Klofáčovy národně socialistické strany. Soudruh Vrbenský to vysvětloval tím, že on a jeho anarchističtí stoupenci neměli přirozeně jasno v nejzákladnějších otázkách dělnického hnutí a že oproti marxismu dlouho vyznávali anarchistický program Kropotkinův. Dlužno při tom poznamenat, že v roce 1919 a v r. 1920 u nás vycházely v značném rozsahu Kropotkinovy spisy Anarchistická morálka a Solidarita, které působily zvlášť na mladé lidi a komplikovaly jejich přístup k revolučnímu dělnickému hnutí, jež se řídilo naukami a ideami marxismu a pak marxismu - leninismu."

otom český pamětník vzpomínal na vydávání české literatury, jaký v ní byl zmatek, uváděl, že oficielní nakladatelství Čsl.soc.dem.str. vydávalo brožury K.Katského, Maxe a Fritze Adlera, Otty Bauera a dalších, prostě pod vinětou "revoluční" a "socialistické" se vydávalo všechno možné, změti brožur, jen Leninova díla se k českému čtenáři dostat nemohla, nikdo je nevydával; ale představte si, z Ameriky byly tehdy do právě zrozeného Československa posílány ve značném množství publikace a brožury, obsahující Leninovy projevy a statě; byly tištěny v českém jazyku a vydávaly je české vystěhovalecké spolky v Chicagu nebo New Yorku, nebo dělnickými spolky slovenských vystěhovalců v Pittsburgu, v Clevelandě a pod., a uvedl: "Z té doby se datovaly vděčné sympatie KSČ k takovým zasloužilým českým a slovenským dělnickým pracovníkům, působícím v Americe, jako byli Karel Korenič, Josef Musil, Gustav Pikal, Helena Vráblová atd. Budiž připomenuto, že doma se v r.1919 a 1920 o vydávání knih a brožur snažilo starat vydavatelství při časopisu Sociální demokrat, který byl mluvčím revoluční soc.dem.levice a pak knihovnička Června vydávaného S.K.Neumannem. To se však dělo ve spojení s nakladatelstvím Františka Borového, kde se vydávalo všechno možné..." Bylo by to hezké, možná že i milé, vzpomínat s českým pamětníkem, ještě se k němu vrátím, teď opět nahlédneme do těžké politiky.

eská historie, řeknu za Rakouska a v buržoazním Československu, měla T.G.Masaryka a také dr.Karla Kramáře; ten byl synem stavitele Petra Kramáře z Vysokého u Jilemnice; studoval na univerzitě ve Frankfurtě, tam poslouchal německého národohospodáře Wagnera, na konci XIX.století tvořil trojici s T.G.Masarykem a dr.Josefem Kaizlem, který se později stal ministrem v Rakousku; společně vydávali Atheneum, K.Kramář se vzhlédl v masarykovském realismu; prý tyto styky mu umožnily, aby se velmi příznivě oženil na Krymu, svědkem  mu byl básník J.S.Machar, který pak vydal svoji knížku Mé vzpomínky na Krym, druhým svědkem mu byl pozdější významný dramatik dr.Arnošt Dvořák; svatbou se stal K.Kramář jedním z nejbohatších Čechů, pořídil si továrnu v Libštátě na Semilsku, stal se spolumajitelem dalších podniků, vlastněných i německými kapitalisty; za poslance kandidoval, právě tak jako Masaryk za mladočechy, staročeši vycházeli z konjuktury, propadli úplně v roce 1891 po "punktacích", říkalo se, že Rieger prodal národ za štamprli koňaku - za tu, kterou připíjel s císařem Františkem Josefem I. po stvrzení česko-německé dohody vymezené v punktech - bodech.

Na počátku XX.století se Kramář rozešel s realisty a s T.G.Masarykem, kterého nechal mluvit o příchodu "světové mravní krize", a chopil se vedení mladočeské strany, přeměnil ji název i její politické zaměření - to mělo být buržoazně liberální, hlásil se k ruským kadetům, lnul k Miljukovovi.

Za světové války byl K.Kramář, jako neoslavista, spolu s Aloisem  Rašínem žalařován, bezprostředně jim hrozil trest smrti, to jim umožnilo, aby se "osvobodili" z Rakouských pout a stali se muži 28.října, K.Kramář byl v roce 1918 předsedou Národního výboru i předsedou prvé československé vlády; od roku 1935 předsedou fašistického Národního sjednocení.

Byl to velký muž, pan K.Kramář, zasloužil by si takové pojednání, jaké věnuji T.G.Masarykovi, toho v nenávisti bolševiků pravděpodobně vysoko překonal, jak by ne, když v Rusku vyženil takový majetek a pak o něho jejich revolucí přišel; zvláštní pozornosti by si zasloužil také pro svojí národní orientaci, pro něho bylo příznačné, že veřejně nikdy neuvažoval jinak než v národních ohledech, třídní zájmy buržoazie jakoby neznal, v ústech měl jen národ, nic než národ; teprve když umřel, pronesl nad jeho rakví ministerský předseda Milan Hodža památná slova: "Zemřel velký buržoa".

Kapitalismus je soukromé vlastnictví výrobních prostředků a anarchie výroby, která se automaticky přenáší i do vzájemných vztahů představitelů kapitalismu; nerozhoduje zda jde o politiky, či představitele průmyslové nebo finanční buržoazie nebo o vztahy mezi nimi, v národním, vnitrostátním nebo mezinárodním měřítku, vždy jde jen o anarchii a to používám jen nejmírnější označení, ve skutečnosti jde o násilí toho nejtěžšího provedení; buržoazie přijme zákon, který neumožňuje vyhlásit trest smrti ani tomu největšímu zločinci, a proč ne, když výkon trestu smrti si může koupit tak jako jiné služby a také kupuje, co chvíli o tom se dostanou na veřejnost zprávy, jejich pravda je však třídní, přesněji pravda je vždy utopena v záplavě balastu, který je pevnou součástí všech projevů demokracie, vítězí v něm silnější nad slabším; a to se promítlo i do vztahu bývalých přátel, politických druhů Masaryka a Kramáře; dějiny se svou vrtkavostí to udělaly tak, že osvobození, sice vybojované jen lidem, jak  jsme si již dokázali, mělo prý dvě řídící centra, zahraniční, reprezentované Masarykem a domácí, reprezentované Kramářem, ale oficiálně muselo být jen jedno - silnější, tedy to, které pracovalo ve službách vítězných mocností - Dohody - jen Masarykovo mělo svá vojska, za války, později obě "centra", bojovala proti sobě, až na práh fyzické smrti; například v roce 1924 proběhla mezi znesvářenými centry ostrá polemika v tisku, vystupoval v ní i T.G.Masaryk s nepodepsanými články, abych ukázal nechutnost sporu mezi křídly české buržoazie, uvedu několik citátů Masarykových bez komentáře, nerad se totiž vnucuji se zbytečnostmi, tak opět má slovo T.G.Masaryk, uvedu jeho výroky v článku Zeď mezi domácím a zahraničním odbojem, kterým reagoval na článek Viktora Dyka Neveselá kapitola:

"... Jak vznikla zeď mezi domácím a zahraničním odbojem? Tím, že spisovatel Dyk spolu s dr.Kramářem a jinými reklamovali nejen prvenství, nýbrž hlavní a jedinou zásluhu odboji domácímu. Ať si pan Dyk vzpomene nespravedlivého obvinění dr.Rašínem a ať vzpomene na celou tu kampaň o osvobozenecké legendě. Legionáři se přirozeně bránili a musili bránit. A brání se věcně; vydávají dokumenty, které páně Dykovi spoluvěřící v Národní demokracii velkopansky ignorují... pan Dyk vytýká, že legionáři vydávají dokumenty a objasňují vznik a vývoj zahraničního  odboje; proč podobným způsobem nepokračuje třeba hned pan Dyk a všichni ostatní?...

O poměru domácího a zahraničního odboje nebylo nedorozumění a nebylo pochybností, pokud pan Kramář a jeho strana nezačali falšováním celého osvobozeneckého hnutí... Ať tedy pan Dyk se obrátí ke kořenům zla, ať má aspoň část té odvahy, kterou jsme měli my legionáři. A když nedovede a nesmí být odkrytý a nesmí mít tolik mužnosti, tedy ať aspoň dosáhne na vedení strany, aby konečně vydala dokumenty tohoto domácího odboje a aby konečně českému světu řekla, co udělala ona a co udělali ti ostatní. Čekáme na to, vybídli jsme k tomu už několikrát. Opakujeme to vybídnutí a ujišťujeme pana Dyka, že všecko uznáme, co nám on a jeho političtí přátelé dokumentárně, historicky ukáží a dokáží."

V těch dnech na stejné téma, stejnou notou, tedy stejnou příkrostí vystoupil T.G.Masaryk v tisku ještě s články: Protilegionářská zeď národní demokracie zříceninou, Česká politika za války, Demokracie je diskuse. A samozřejmě, s Dykem si vyřizoval své starší účty, říkal o něm, že má raději spisovatele Dyka než Dyka politika, dal za pravdu dr.Tobolkovi a jeho knize Česká politika za světové války, souhlasil s vývody dr.Soukupa a dr.Rašína o událostech kolem 28.října 1918, přiznal charakter dokumentů i projevům Tuzarovým a Šmeralovým, které, jak uvedl, vyslovil ve svém nedávném sporu, byl objektivní, formálně objektivní, nic jiného mu nezbývalo, "dokumenty" o domácím odboji přece jen nějaké existovaly, ale uměl jich využít i proti dr.Kramářovi, z toho dr.Tobolky mimo jiné uvedl:

"Pokud jde o dr.Kramáře, posuzujeme ho zde hlavně v jeho funkci jako předsedy Národního výboru. Běží také o to, jaké dr. Kramář měl politické plány a co pro osvobození a převrat vlastně vykonal. Máme v té věci dokumenty a předně jeho proces, který uveřejnil Tobolka. Z tohoto procesu, z vlastních výpovědí dr.Kramáře se vidí docela jasně, že jeho politika stále usilovala o dohodu Rakouska a Ruska, a vlastně rakouského císaře s ruským carem. Vidět docela jasně, že na počátku světové války až do procesu neměl určitého protirakouského programu, třebaže měl svůj konzervativní program slovanský a vlastně ruský. Je známa postava německého vlastence, jenž za Napoleona sloužil v armádě francouzské i německé; jeden den nosil uniformu Napoleonovu, druhý den ji vystřídal pruskou, ale vždy docela doopravdy a loajálně cítil, jeden den francouzsky, druhý německy. V tom politickém rozpoložení byl také poslanec Kramář. Byl pro Rusko, ale zároveň dělal politiku Aehrenthalovu. Jasnost a určitost nikdy nebyla silná stránka dr.Kramáře..."

Je to dlouhý a kousavý článek, Masaryk  byl nesmlouvavým diskutérem; článek končil odstavcem:

"Nemusíme již dokazovat, jak ubohou se vyjímá národní demokracie a ti její mluvčí za vedení dr.Kramáře, kteří legionářům odpírali zásluhy o vznik republiky. Zeď, o které spisovatel Dyk mluví, je dnes opravdu již zříceninou, a až se bude bourat a odvážet, najde se pod rumem pěkná řada národnědemokratických politických mrtvol."

Ještě jedno, poslední zastavení nad Masarykovými argumenty, uvedenými v článku Česká politika za války; v něm polemizuje, dá-li se to tak říci, s přednáškou dr.Hajna O národním osvobození, v něm také uvedl:

"Všeobecnost a neurčitost dr.Hajna zřejma je hlavně z toho, že převrat 28.října odvozuje ze 'skutečné vůle národa'. Nic tomu prohlášení nenapomáhá, že tu 'vůli národa' nechal vytisknout palcovým písmem." (Masaryk vůli národa dal dvakrát do uvozovek) "Možno se ho ptáti tak, jak se on ptal Pogodina: kdo vůli národa prohlásil a reprezentovat, které strany, které proudy, kteří jednotlivci." (Žádné strany, žádné proudy, žádná prohlášení, žádná reprezentace, ale boj lidu, na život a na smrt a spontánní, pane Masaryk!) Dr.Hajn, zdá se, tuto slabou stránku pocítil; přiznává totiž, že by mohl být spor, jak velkou úlohu ten nebo onen měl, ale těší se tímto způsobem: 'Je nesporno, že nesmělo chybět ani nejmenší kolečko, neboť kdyby chybělo, bylo by to všecko hrklo a se zhroutilo a stát by nebyl býval obnoven.' To je výklad asi takový, jako by někdo zásluhy o moderní železnici nepřipisoval vynálezci lokomotivy, nýbrž zaměstnanci, který části lokomotivy olejuje." (T.G.Masaryk,Cesta demokracie,svazek III.)(A zde ho máte, buržoazního historika, jeho lokomotiva může jezdit nenaolejovaná)

Bylo by možno se ještě zastavit u mnoha argumentů T.G.Masaryka, ale poslání této práce nemá za cíl objasnit zdroje příčin sporů jednotlivých frakcí politické reprezentace české buržoazie, jen na ně celkem zběžně poukázat; přece dobře víme, že v nenávisti komunismu i v boji proti němu jsou jednotní a prostředky boje si nevybírají; ještě o tom přinesu důkazy; nás především zajímá, jak prostý lid žil, jak se mu pod novým, přesněji pod "narychlo názorově přestrojeným" panstvem vlastně dařilo; zajímá nás to také proto, že sami, celkem nedávno, jsme zažili překotný názorový přerod "socialistických" aristokratů - papalášů.

ejdříve k náladám lidu; nemůžeme říci k politické orientaci, ta nebyla, neexistovala síla, která by ji koncipovala, a když k náladám, to je něco neurčitého, to je jen krátký čas trvající jakési pohnutí myslí, tak to můžeme svěřit českému pamětníkovi a ten říkal:

"V prosinci roku 1918 se konal v Obecním domě XII.sjezd Čsl.soc.dem.straně, na němž byla prováděna bilance její válečné činnosti a schválena účast soc.dem zástupců ve vládě nové republiky.

Sjezd, konavší se v atmosféře po 28.říjnu 1918 a v prvých chvílích samostatného čsl.státu, probíhal za triumfů nacionalistického křídla soc.dem.strany, za triumfů Habrmana, Pika, Tomáška, Modráčka atd. Avšak již na tomto sjezdu se projevil hlas levých, revolučních sociálních demokratů. Bouřlivé protesty byly vzneseny proti psaní Modráčkových Socialistických listů, jež černosotněnsky štvaly proti ruským bolševikům. Byl jsem na tom sjezdu a slyšel jsem, jak se u předsednictva sjezdu hádal Josef Stivín. Vyhrožoval, že nezřekne-li se strana Socialistických listů, vydávaných Modráčkem, bude on, Stivín, vydávat také časopis, při čemž řekl, že to bude časopis na způsob Rote Fahne, vydávaný v Berlíně Rosou Luxemburgovou.

Již od roku 1919 začalo hnutí soc.dem.levice. Své vedoucí kádry začala formovat v t.zv. Dělnickém klubu, ten byl výkonným výborem soc.dem.strany povolen jako diskusní klub pro soc.dem. funkcionáře a formálně byl jeho předsedou Antonín Němec. Dělnický klub konal své schůze každý týden v sobotu, a to večer v zahradním sále Lidového domu v Praze II., Hybernské ulici. Probíhaly zde velmi důležité schůze zásadní povahy, jejichž podkladem byly referáty o vítězném revolučním díle ruského proletariátu, o revolučním programu bolševiků, o naukách Vladimíra Iljiče Lenina, o činnosti Komunistické internacionály, která byla v březnu 1919 založena v Moskvě, o událostech v Bavorsku, Maďarsku atd. Referáty a diskuse vyznívaly ve formulování zásad a programové činnosti naší soc.dem.levice, jež se nejdříve nazývala 'marxistická levice'.

Známými činiteli Dělnického klubu byli Filip Dobrovolný, Josef Skalák, Ivan Olbracht, Antonín Macek, Dominik Havlín aj. Na diskusní sobotní schůze chodili a tu vystupovali soudruzi: Josef Krosnář, Čeněk Hruška, Jan Vodička, Josef Svoboda, Adolf Svoboda, Stanislav Mlejnek, David Kosiner, Marie Majerová, Helena Malířová aj. A hromadně do Dělnického klubu chodili členové t.zv. Marxistického sdružení, které se utvořilo v březnu 1919 pod názvem Mezinárodní sdružení marxistických akademiků a sdružovalo studenty a intelektuály revolučního myšlení. Prvním předsedou Marxistického sdružení byl Bedřich Vorel a po něm já." Uvedl český pamětník a pokračoval: "Členy Marxistického sružení byli soudruzi: Jan Šverma, Bedřich Vorel, Jaroslav Čecháček, F.C.Weisskof, dr.Rudolf Beckmann, Käthe Beckmannová, dr.Miloslav Volf, dr.Bedřich Biehal, dr.Ladislav Weger, Pavel Kosiner, dr.Antonín Kamenický, inž.Jaroslav Němec, Alexandr Bubeníček, Josef a Georg Winternitzovi, Bedřich Wahle, Jiří Koťátko, Arnošt Vaněček, František Branislav, Alfons Stecker, Ladislav Hortlík aj." Čtenář jistě promine; ta jména jsem neuvedl jako informaci, ale jako hold hrdinům, kteří stáli na začátku našeho hnutí i když ne všichni v něm vytrvali.

Potom ještě český pamětník vzpomínal na Stivína, který byl šéfredaktorem Práva lidu a jako satirický básník pod jménem Foltýn redigoval časopis Kopřivy, na jeho úvodník, kterým v Právu lidu projevil hlubokou úctu Leninovi, když byl na něho spáchán atentát, jak bránil Aloise Munu v úvodníku Oko za oko, zub za zub a jak najednou, zcela neočekávaně otočil a stal se obhájcem zrady a nejzavilejších protikomunistických štváčů, jak se s ním jeho žena, Marie Majerová rozešla a pak uváděl další a další krásné, ale i poučné příběhy ze života komunistů a i těch co stáli mimo a proti nim bojovali; do mého pojednání se to všechno nevejde; v podání českého pamětníka je to 500 stránek! Pamětního výpisu k historii ČSR a k boji KSČ za socialistické Československo; pohnuté dny let 1919 a 1920 nikdo nedovede lépe připomenout než český pamětník; zde je jeho slovo, zde vystoupí naposledy:

"Vzpomeňme znovu, jak v prvních měsících nové republiky žil československý lid jen v opojení nad dosaženou národní svobodou a uskutečněním čsl.státní samostatnosti. Lidé myslili, že jim to samo stačí, aby se jejich život utvářel šťastně. Myslili, že čeští kapitalisté se budou k českým dělníkům chovat jinak než němečtí kapitalisté, že je nebudou vykořisťovat, že nebudou chtít bohatnout na úkor pracujících a pod. Lidé myslili, že vláda republiky nebude proti dělníkům a proti pracujícímu lidu používat jako stará rakouská vláda násilí, policie, četnictva.

Ze svého opojení se však brzy dostával. První vládou republiky byla vláda vedená Kramářem, ve které byl ministrem vnitra Antonín Švehla, ministrem financí dr.Alois Rašín a ministrem průmyslu, obchodu a živností národní demokrat dr.Adolf Stránský, otec známého dra Jaroslava Stránského. Dr.Adolf Stránský byl zvolen brzy po převratu předsedou správní rady Pražské železářské společnosti.

Máme v paměti, že první bouře z řad dělnictva se v r.1919 ozvala, když dr.Adolf Stránský jako ministr průmyslu ohlásil na schůzi průmyslníků, že bude třeba 'vyhrnout si rukávy' a rostoucí smělost dělnictva zarazit. Zároveň se v lidu šířil živelný hněv proti řádění spekulantů, keťasů. V květnu 1919 došlo k t.zv. černému pátku, kdy se rozhořčené davy lidu vrhly na obchody a začaly je rabovat.

hci uvést, že o 'černém pátku' si lidé počínali tak, že obsadili obchody a brali si v nich různé potřebné věci, při čemž dávali do pokladny určitý peníz, aby převzetí věcí ponechali právní ráz koupě, arciť za snížené ceny, za ceny, které se jim zdáli být úměrné, takže nikdo nemohl tvrdit, že jde o zcizení věcí. Viděl jsem, jak se takto vyprazdňoval na př.známý obchod Zikmunda Stránského v Hybernské ulici, obchod konfekční. Odtud jsem šel na Poříč, kde si ženy za snížené ceny podobným způsobem kupovaly bluzy v obchodu Šoršové. To měl pak na mysli tvůrce populárního lidového popěvku, věnovaného 'černému pátku', v němž se říkalo: 'Lidi, to vám byla hrůza, za tři kačky byla blůza'.

Onoho 'černého pátku' docházelo v závodech k tomu, že dělníci na trakařích vyváželi ze závodů neoblíbené ředitele, úředníky a hrozili zúčtováním i kapitalistům. Zároveň se do všech pražských čtvrtí rozšířily akce t.zv. 'černé ruky', která z iniciativy známého Franty Sauera umísťovala ve volných bytech dělnické nájemníky, za přijatelnou cenu nájemného...

Kramářova vláda byla 'černým pátkem' v květnu 1919 a podobnými akcemi lidu zděšena. Pro buržoazii byl 'černý pátek' hrozivým znamením,... Později jsme se dozvěděli, že v den 'černého pátku' se v Kramářově vládě odehrála prudká srážka. Rašín jako typický kapitalistický buldok ve vládě žádal, aby proti rabujícím davům byla v potřebné síle vyslána policie a aby rabování učinila přítrž třeba i střelbou do lidí. Antonín Švehla, proslulý svým chytráctvím, se však postavil proti Rašínovu návrhu a dokazoval, že jakmile by policie začala brutálně zasahovat, že by to masy lidu vydráždilo, aby sáhly k organizovanému boji. Švehla dokazoval, že by začaly revoluční akce stále větších rozměrů a že by revoluční masy nakonec situaci ovládly, protože potlačovací policejní aparát je ještě slabý, že se teprve organizuje a že je proto potřeba namísto zákroku policie učinit vše pro uklidnění lidu, dostávajícího se do revolučního žáru... policisté přicházeli k obchodům, které byly rabovány s nejmírnější a nejvlídnější tváří a s velkou shovívavostí a zdvořilostí vyzývali rabující lidi, aby 'občané laskavě opustili obchody, že budou ihned zřízeny úřední protidrahotní komise, které přezkoumají ceny zboží a nařídí jejich úpravu'. Tak bylo zastaveno rabování obchodů...

Avšak napětí v průběhu 'černého pátku' pokračovalo ještě potud, že na Staroměstském náměstí se konal obrovský tábor lidu, na němž se shromážděné masy dožadovaly, aby byla vládou provedena rozhodná opatření proti trvající všeobecné drahotě a proti troufalému pokračování kapitalistů ve zbídačování lidu... Na Staroměstském náměstí vystoupil před shromážděnými masami dr.František Soukup, který byl v Kramářově vládě ministrem spravedlnosti. Když viděl obrovské zástupy lidu a slyšel stále bouřlivější hukot mas, zapomněl na úkol, jež mu vláda uložila, totiž aby uklidňoval masy, a v proudu své řeči se dal strhnout voláním shromážděných mas k tomu, že prohlásil, že jako ministr spravedlnosti nemůže nic namítat proti zákrokům lidí v obchodech s předraženými cenami, že tyto zákroky dělal lid a že on, 'ministr spravedlnosti se sklání před majestátem lidu'... Švehla Soukupovi řekl, že se není vědom své odpovědnosti jako člen vlády a proto že nemůže být ministrem. A vskutku, dr.František Soukup, který v prosinci 1920 dělníky hanebně zradil, dostával pak různé funkce a hodnosti a byl zvolen i předsedou senátu Národního shromáždění, ale členem vlády, ministrem, od první Kramářovy vlády již nikdy nebyl...

atím vlna revolučního hnutí dělnictva a také již části rolnictva dále stoupala. V roce 192O se strach buržoazie stupňoval každým dnem. Ze strachu začali měšťáci mluvit licoměrně o socialismu. O socialismu mluvil i Kramář, Engliš, Stránský atd. Stejně jako praví soc.dem. vůdcové předstírali i oni, že prý jen chtějí, aby se šlo k socialismu evolučně, pokojnou demokratickou a zákonnou cestou. Používali záměrně tvrzení, že revoluční dělnictvo chce k uskutečnění svých cílů použít jen násilí a že jeho snahami je ohrožována mladá republika a demokracie. Pravdou však bylo, že volby do Národního shromáždění v dubnu r.1920 dopadly tak, že socialistické strany získaly dohromady většinu přes 50% a že tu tedy byla většina pro pokojný postup pracujícího lidu k lidové moci a k socialismu, pro postup cestou zákonů schvalovaných Národním shromážděním...

sou známy události r.1920, kdy se buržoazie spolu se zrádnými soc.dem.vůdci rozhodla přikročit k použití kontrarevolučního násilí, aby revoluční hnutí dělnictva zlomila. Je dokumentárně prokázáno, že T.G.Masaryk osobně řídil tento kontrarevoluční nápor, který vrcholil v prosinci 1920... Masaryk psal také anonymně do různých listů štvavé články napadající soc.dem.levici. Kontrarevolučně agitoval, zneužívaje toho, že jako prezident republiky byl zván do různých míst, i do průmyslových oblastí, kde pak pod titulem oficiálního projevu hlavy státu pronášel tendenční invektivy proti bolševismu. Připravoval si záměrně pro své projevy různé protibolševické sentence nejhrubšího demagogického rázu. Velmi špinavě při tom pomlouval Sovětský svaz; a vydávaje se za svědka Říjnové revoluce a za znalce Ruska Masaryk se nerozpakoval používat toho pustého podvodu, že zaostalost a zbědovanost ruské země, kterou bolševici převzali jako dědictví po staleté carské vládě, ukazoval jako socialismus budovaný bolševiky. Masaryk se neštítil použít každé lži, aby lidi odrazoval od následování cesty, kterou hlásala revoluční soc.dem.levice. Troufal si přijít k horníkům do Příbrami, aby je hrubě urazil tvrzením, že revoluční komunistické snahy dělnictva jsou prý jen projevem nevzdělanosti a nekulturnosti. Revoluční tužby a přání dělnické třídy srovnával s přáním Vaška na dvoře, který prý, když je tázán, co pokládá pro sebe za nejžádanější přání, odpoví, že 'stát na hnoji a práskat bičem'...

Dnes je prokázáno, že T.G.Masarykem bylo předem smluveno známé provokativní rozhodnutí pravicového předsednictva  o vyloučení levicových činitelů ze soc.dem.strany... Spolu s tím bylo mezi pravicovými vůdci a T.G.Masarykem smluveno, že Tuzarova vláda 14.září 1920 odstoupí, aby mohla být povolána úřednická vláda Jana Černého...

rosincová porážka r.1920 byla trpkou porážkou, trpkou při pomyšlení, jak snadno jsme mohli již za revoluční vlny po první světové válce zvítězit v Československu a i v druhých zemích, jak jiný mohl být vývoj v Evropě a kolik utrpení si mohly národy Evropy ušetřit, kdyby nebylo v poválečné době bídné zrady soc.dem.vůdců a kdyby dělnická třída byla měla vůdkyni schopnou ji vést v bouři revolučních událostí k vítězství.

Historicky nejvýznamnějším ovocem poučení z prosincové porážky r.1920 bylo tudíž to, že v r.1921 byla založena naše slavná strana, Komunistická strana Československa, která nadšeně vstoupila pod prapor Leninův, pod prapor idejí Velké říjnové socialistické revoluce, pod prapor revolučního komunismu, aby se po 20 let první republiky zocelovala v revolučních bojích, aby se v duchu  leninismu bolševizovala, aby prošla strašnou zkouškou muk a hrdinství v šesti letech hitlerovské okupace a aby spolu osvoboditelskou pomocí Sovětské armády vedla pak dělnickou třídu a pracující lid Československa k historickému vítězství v květnu 1945 a pak k historickému vítězství v únoru r.1948.

V prosinci r.1920 zvítězil nad námi v čele čsl.buržoazie T.G.Masaryk..." Tato trojtečka se vyhýbá dalším slovům českého pamětníka, kterými oslavoval velké vítězství socialismu; nyní spíš symbolizuje jeho strašnou porážku a očekávání (jen očekávání?) nových proletářských dějin.

 jak, jakými konkrétními prostředky vlastně T.G.Masaryk zvítězil(?,!); některé z mnohých si v následující stati rozebereme; musíme si však počínat jako správní marxisté a seznámit se nejdříve s celkovou politickou situací i s tím kdo jí vyvolal, jaké třídy jí vedly, jaká byla aktivita jednotlivých tříd; ideálním zdrojem takových informací je kniha Václava Krále Intervenční válka československé buržoazie proti maďarské sovětské  republice v roce 1919, a to nejenom proto, že navazuje na období, které jsme již prozkoumali i když jen zběžně, ale především proto, že je to publikace vpravdě komunistická, do všech důsledků a ve všech ohledech splňuje všechny požadavky marxisticko-leninského charakteru, hloubavějšímu čtenáři ji doporučuji, nezklame ani dnes, ani nikdy později, ani ty, kteří by se s ní chtěli seznámit jen zběžně, jak jsme nuceni to udělat i v tomto pojednání; ještě krátkou úvahu o knize, ta vznikla v Historickém ústavu ČSAV, v sekci filozofie a historie, byla vydána v roce 1954, je-li autor totožný s Václavem Králem, českým historikem, laureátem státní ceny, doktorem historických věd, ředitelem Československo - sovětského institutu ČSAV a je-li jeho životní "vročení" v encyklopedickém slovníku správné, pak mu v době vydání bylo neuvěřitelných osmadvacet let, během kterých stačil vystudovat a prostudovat několik velmi rozsáhlých archivů a několik cizojazyčných pramenů a sestavit tuto knihu, která je pokladem pro každého bolševika; tu která mně byla na čas svěřena, vlastnil jeden okresní výbor KSČ, v době majetkového třesku se dostala do knihovny soudruha ze sousední části města, v panenském stavu, čtenářem nedotčena, soudruzi revizionisté dobře věděli, že do rukou komunistů nepatří; teď zbývá jen jedna otázka, jak autor tak vyhraněně třídně orientovaného díla přežil čtyři desítky let trvající revizionizmus(?); chtěl bych vědět mnoho a mohl bych zapomenut na pokladnici, ze které mám pro vás připraveny historické skvosty, ukazující charakter buržoazie vůbec a české zvlášť.

 revolučních letech 1918 - 1920 byla hybnou silou dějinného vývoje u nás  bolševická revoluce v Rusku, ale buržoazie si uchovala sílu hegemona, někdy při tom byla směšná, jindy brutální i zákeřná, česká buržoazie dokonce podlézavá a nemravně krutá, imperiální; dělnictvo ne vedené, ale strhávané k oportunismu "svou" soc.dem.stranou nebylo připraveno revoluční nálady převést v socialistickou revoluci, pokud v masách  propukly revoluční projevy odporu proti buržoazii a státnímu aparátu, jak nás o nich informoval český pamětník, jejich energie se vyčerpala živelnými projevy, které sice otřásly chatrnou stavbou buržoazní státní moci, ale porazit ji nemohly, ani o to neusilovaly; prostě řečeno: proletariát neměl svou revoluční, dělnickou, bolševickou stranu.

eský finanční kapitál ve zřízeném Československu rozhodným způsobem využil svého vedoucího postavení v novém státě, prudce zaútočil na dosud výsadní postaven německého konkurenta a nacionalizací akcií zmocnil se vedoucích pozic v průmyslu - zejména v průmyslu těžkém; vedoucí roli zde hrál Jaroslav Preiss, ani agrární buržoazie nezaspala svou příležitost, využila pozemkové reformy, zmocnila se pozemků šlechty rakousky orientované, finanční kapitál také rozšířil své panství a to na úkor buržoazie německé a maďarské.

ytvořily se podmínky, ve kterých česká buržoazie začala uvažovat imperialisticky, později přistoupila k expanzi, ve které si kladla dosáhnout hegemonie na celém teritoriu bývalého Rakousko - Uherska; Klement Gottwald o tom napsal v roce 1929: československý imperialismus "se snaží uplatnit svůj vliv na státy malé (Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslavii). V tomto směru přebírá československý imperialismus do jisté míry úlohu německé a maďarské imperialistické buržoazie ve starém Rakousko - Uhersku - se změnami ovšem, danými změnou celkové situace, a s tím rozdílem, že německo - maďarský imperialismus starého Rakousko - Uherska byl částí imperialistického systému Německa, kdežto imperialismus československý je části imperialistického systému anglicko - francouzského." (Kl.Gottwald, Spisy, sv.1, str.166)

o byl nový jev, to bylo velké vítězství Dohody, leč byly tu ještě i jiní dravci, američtí, kteří se chovali politicky i ekonomicky tak, aby to byli oni, kdo bude diktovat podmínky míru a to jak poraženým, tak i vítězům, ještě se o tom zmíním, teď je třeba ještě uvést, že česká buržoazie vzala své nové vazalství na buržoazii francouzské sice s povděkem, ale raději by přijala, kdyby válka Rakousko federalizovala, takový stát, jehož by byla právoplatnou a možná že i dominující jednotkou, by ji zajišťoval větší a spolehlivější odbytiště, než uzemí, které mohla ovlivňovat v nových podmínkách a to ještě jen s blahosklonností buržoazie francouzské - později si řekneme proč francouzské a ne anglicko - francouzské.

uržoazně demokratická revoluce, která koncem října 1918 rozbořila mnohonárodní monarchii Rakouskou a vytvořila celou řadu samostatných národních států se silnými nacionálními tendencemi a to především v ohledu hospodářském, probíhala, jak jsem již uvedl, mimo zájem velké české buržoazie; hospodářská struktura českých zemí, hospodářsky nejvyvinutějších ze všech územních částí Rakousko - Uherska, nutila českou buržoazii k pokusu vytěžit z rozkladu monarchie tolik, aby mohla sama plnit úlohu rakouského imperialismu. (Na území Československa zůstalo 85% bavlnářského průmyslu starého Rakouska, 91% průmyslu vlnařského, 91% průmyslu cukrovarnického, 64% strojírenství, 60% průmyslu železářského, 45% průmyslu pivovarnického, 100% výroby skla a porcelánu, atd.)

V době, kdy se rozpadla rakouská monarchie však tento průmyslový potenciál neměl zcela rozhodující vliv a ten byl nutný, neboť nastala situace, kdy nic nebylo definitivní, kdy se nechalo loupit a v tomto světě, zcela běžném pro kapitalismus, měl naději právě jen ten, kdo byl nejsilnější ve vojenském ohledu, ten měl, právě po skončené válce, novou konjunkturu, neboť kde selhal vliv sociálních reformistů, tam bylo nutno zajistit demokracii masovými mocenskými prostředky, vojskem; kromě toho, vojskem bylo nutno okupovat vyhlédnuté území  a postavit tak nastávající pařížskou mírovou konferenci před hotovou a neměnnou skutečnost; sporných území bylo mnoho, například Polsko usilovalo nejen o Horní Slezsko na západě, ale i o Ukrajinu a Bílou Rus na východě; Československo vedlo spor o Slezsko, snažilo se uchvátit západní Uhry, Zakarpatskou Ukrajinu, stolici novohradskou, abaujskou a jiná území; Rumunsko usilovalo o území na východ od Tisy, s Bulharskem vedlo spor o Dobrudžu, s Jugoslavií o Banát, usilovalo o Besarabii; Jugoslavie vedla spor o Makedonii, Banát, údolí řeky Mury, Istrii a Terst. Nároky těchto států byly, z buržoazního hlediska, někde oprávněné, většinou však velmi problematické; početnost a kvalita ozbrojených sil byla často jediným argumentem, který rozhodoval o připojení sporného území; k těmto rozporům se družily ve všech nástupnických státech třídní rozpory mezi buržoazií a proletariátem, které mohla tlumit a nebo dokonce řešit zase jen vojenská síla, nebezpečí nových válečných řeží číhalo všude, hlavně tam, kde se měly zapustit nové hraniční kameny.

 nyní několik pohledů do právě zrozeného Československa; s upevňováním státního mocenského aparátu, naprosto nezbytného k uskutečnění imperialistických cílů, začala česká buržoazie ihned po 28.říjnu; převzala starý rakouský aparát; to ji umožnila ta skutečnost, že v té době byl již nacionálně český, ale zatížený věrnou službou monarchii rakouské; na Slovensku byla situace zcela jiná, daleko svízelnější, tam byl státní aparát výlučně maďarský.

ložitá situace byla v armádě; důstojnický sbor byl vysloveně buržoazní povahy a sloužil v podstatě stejné buržoazii za Rakouska, jako v novém Československu; mužstvo však vytvářelo téměř neřešitelné problémy, ale jiné mužstvo v pohotovosti buržoazie neměla!; neřešitelné třídní rozpory mezi buržoazii a proletariátem se v armádě projevují jako rozpory mužstva s důstojnictvem, v armádě české buržoazie však tyto rozpory byly hlubší a ostřejší, armáda prodělala hlubší třídní potupu, mužstvo přineslo hlubší a bolestivější třídní oběti i utrpení, které v armádě přece jenom mělo perspektivu skončit odchodem do civilu; navrátilci z rakouských front, které se v říjnu 1918 rozpadly, ani ne vlivem působení vojsk Dohody, jako vlivem revolučního vření mezi vojskem, byli pro buržoazii nebezpečím a proto si pospíšila s jejich odzbrojováním; toho úkolu se s nadšením ujali sokolští šovinisté; tehdejší plnomocník republiky ve Vídni - později smutně proslulý Tuzar - zařídil dokonce, aby české jednotky, prchající z italské fronty, byly odzbrojovány již v Charvátsku nebo při vstupu na území Rakouska; do Čech se vraceli muži poznamenaní utrpením války, s odhodláním skoncovat s prokletým společenským řádem, který je po dlouhé čtyři roky ubíjel v zákopech; situaci dobře charakterizoval Kramář v dopise Benešovi z 10.listopadu 1918: "My totiž nemáme ani munice, ani děl, ničeho, všecko zůstalo dole - a naši vojáci z fronty nejsou zrovna nejlepším elementem, takže je raději pošleme domů."

A skutečně, navrátilci z rakouských front byli posláni domů, ale zakrátko byli opět povolání do armády a to především ti, kteří byli považováni za nejrevolučnější živly; buržoazie tak oslabovala revoluční dělnické hnutí; byla to doba, že nevěděla co udělat, zmítala se v těžkostech, vyvolaných revoluční orientací mas lidu, především dělnické třídy; syny ze statků a zbohatlických rodin česká buržoazie propouštěla z armády; to vše vytvářelo napětí a nové a nové revoluční vlny; vojáci z českomoravského pomezí byli krátce po odchodu z armády povoláni k vojenské službě, koncem listopadu 1918 adresovali dopis "Slavnému národnímu výboru v Praze" a psali v něm: "Dnes máme většinou chudý lid, vybojovat a hájit 'český stát', když vidíme, že slavný národní výbor jde v samotných šlépějích, jak to bylo za staré habsburské vlády? To si dobře rozmyslíme! Proč nejsou povolání bez rozdílu majetku všichni k uhájení státu československého? Aby ten, který nemá ani metr vlastní půdy, šel někomu hájit majetek... My chceme rovnoprávnost a ne takové podvodnické jednání, jak to bylo za staré vlády."

Buržoazie pokládala za skutečné nebezpečí vracející se zajatce z Ruska; oportunistická sociální demokracie nikdy neukázala pracujícím lidem na možnost svrhnout kapitalisty a nyní přicházeli z Ruska desetitisíce zajatců, kteří byli svědky bolševické revoluce a mnozí z nich se stali agitátory, vyzývali k řešení problému revoluční cestou, jak to viděli a zažili v Rusku; na VIII.sjezdu KSR(b) Lenin poukázal na velký význam těchto zajatců, když řekl: "Statisíce válečných zajatců z těch armád, které imperialisté vytvořili výlučně pro své cíle, se po návratu do Německa, Rakouska a Maďarska stali bacilonosiči bolševismu, který zachvátil tyto země. Když tam teď vládnou skupiny a strany s námi sympatizující, pak je nutno  jim poděkovat za jejich práci." (Spisy, sv.29, str.141)

eská buržoazie po skončení války, ve které sloužila oddaně habsburské monarchii, se manifestačně přihlásila  k Masarykovi a přijala jeho linii t.zv.zahraničního odboje, přesněji, politiku přisluhování západním imperialistům; domnívala se, jak se ukázalo ne zcela marně, že bude-li jim věrně sloužit, bude i zařazena mezi vítěze, nebude počítána mezi poražené, kam skutečně patřila;

Servilnost české buržoazie neznala mezí; svědčí o tom memorandum Ed.Beneše ze 6.listopadu 1918, ve kterém prosil Dohodu o okupaci Československa vojskem Dohody; pro takové opatření horoval i K.Kramář, v dopise z 24.listopadu 1918 Benešovi napsal: "Zdá se, jako by tam v Paříži mysleli, že je u nás eldorádo pořádku a pokoje - a zde zatím trneme úzkostí co nám přinesou příští dny a jako na vykoupení čekáme na dohodová vojska, která by nám tu zajistila klidný vývoj. A tu slyšíme, že nepřijde nic, jen naši legionáři. Nedovedete si představit, jak to na nás zapůsobilo. My zde opravdu jsme jako na sopce, každou chvíli může nastat výbuch... Ostatně je potřeba také v Praze, zrovna cizí vojsko proti hrozícímu bolševismu. Rusko nám posílá zas české bolševiky hlavně přes Ostravu, jinými cestami přes Německo - a ti zde agitují a bouří nám lid. U nás hrozí nezaměstnanost - a tím ovšem připravuje se půda pro bolševismus. Šmeralovci pracují a organizují se a my nikdy nevíme, jak den skončí. Na českém východě ti čeští bolševici pořádají schůze a bouří lid. My bychom rádi zakročili s největší bezohledností, ale k tomu potřebujeme především naprosto spolehlivého vojska - a to za daných poměrů je jen cizí, na než propaganda nemůže. Nejhorší je polská Ostrava a to, že Poláci s největší věrolomností a řeknu přímo nestydatostí obsadili karvinskou pánev a Bohumín. Kde jsou Poláci, tam je bolševismus, a to nám ohrožuje všechno ostatní.

yla to velmi složitá situace; již jsme si říkali, jak Masaryk přestal věřit svému francouzskému ohníčku, ve kterém hřál želízko české buržoazie; jeho orientace se však přece jen opět obrátila na Francii, řekneme si o tom v následujícím pojednání; česká buržoazie ponechala starost o zahraniční politiku Masarykovi a Benešovi, kteří téměř po celou válku spolupracovali s dohodovými imperialisty; především ti američtí rozhodovali o krocích Masaryka, využívali jeho organizace k získávání informací, k rozšiřování válečné propagandy a v Rusku dokonce zneužili československých vojenských jednotek k uskutečňování svých intervenčních záměrů; z toho je patrné, že Masarykovu organizaci také z velké části i financovali.

Když se na konci války začala rýsovat možnost vzniku samostatného československého státu, Masaryk však nepomýšlel nebo přestal pomýšlet, aby budoucí Československo v zahraniční politice orientoval na Velkou Britanii a na Spojené státy americké; rozhodl se pro Francii, toto rozhodnutí má svoji historii.

ílem americké politiky v průběhu světové války bylo posílit pozice amerického imperialismu na újmu obou válčících stran; když v roce 1917 Dohoda stála před porážkou, Amerika vyhlásila, do té doby vítězným centrálním mocnostem, válku; tu omezovala na financování a dodávky válečného materiálu; Wilsonova politika vůči Francii a Anglii nebyla přátelská, ale spekulativní, orientovaná na dosažení světovlády; jeho sympatie k vilémovskému Německu dokonce po bolševické revoluci vzrostly, neboť v něm spatřoval účinný nástroj proti proletářskému Rusku; blahovolný Wilsonův postoj k německému imperialismu se projevil i v jeho návrhu mírových podmínek, jež byly uveřejněny již v létě 1918; ve Francii i v Anglii se proti nim zvedl odpor; ani Masaryk nemohl souhlasit s Wilsonovými názory na úpravu poválečného postavení Německa, uvědomoval si, že vznik československého státu znamená v podstatě emancipaci českého národa z nadvlády německé buržoazie, která ji nepřijme s uspokojením, že z toho důvodů je nutno spojit ho s odpůrci německého imperialismu a nikoli s jeho protektory, pro tento záměr mu vyhovoval francouzský program, který důsledně sledoval hospodářské, politické a vojenské zničení nikoli německého imperialismu, ale dokonce přímo Německa vůbec; a to přivedlo Masaryka k francouzské orientaci československé zahraniční politiky; Masaryk to řekl naplno a zcela otevřeně, což on ze zásady nečinil, v únoru 1919 v rozhovoru s redaktorem časopisu Temps: "Francie a Československo mají společné zájmy a jsou ohroženy germanismem, který zvedá hlavu.

aké Francie, která byla ve všech ohledech daleko slabší než Německo, usilovala o získání spojence na východní straně Německa; Francie se snažila dosáhnou velmocenského postavení na evropském kontinentě, to ji diktoval strach z Německa; proto byla iniciativní a nakonec dokázala koncipovat tak zvaný versailleský systém, na němž byla založena i bezpečnost Československa; byl to velmi chatrný základ bezpečnosti; francouzskou politiku charakterizoval Wilsonův dějepisec R.S.Baker takto:

"Politika Francie, diktovaná strachem, vrcholila v koncepci uzavřít Německo v kruhu malých, slabých států, jejichž ochrana by nebyla věcí Německa, nýbrž Francie. Tak se stalo, že Polsko, jehož armádě výlučně veleli francouzští generálové, se změnilo ve vojenského satelita. Totéž platí téměř ve stejné míře o Rumunsku a ostatních malých státech. V průběhu celé mírové konference podporovala Francie, což je dokumentárně doloženo, také zcela přehnané požadavky malých států po územním zvětšení na účet nepřítele. Taková politika přirozeně působila, nepřihlížeje ke spravedlnosti či nespravedlnosti v jednotlivých případech, že všechny malé státy se třásly o své územní zisky před možnou pomstou bývalého nepřítele..."

Základ pro Hitlerovu koncepci, vedoucí k druhé světové válce, byl tak položen; ještě stanovisko Lloyd George:

"Francouzi byli posedlí jedinou myšlenkou, která otravovala a křivila jejich smysl pro spravedlnost při práci na mírové smlouvě: měli snahu co nejvíce využít vhodné příležitosti k redukci územního rozsahu Německa... Polsko mělo být zvětšeno na úkor Německa a Ruska, Československo, Jugoslavie a Rumunsko na účet Maďarska a Rakouska. Nesetkal jsem se nikdy s tím, že by u francouzských státníků byla brána v úvahu možnost, že by se někdy Německo a Francie mohly stát přáteli."

akové okolnosti zrodily a utvářely buržoazní Československo, rozpolcené třídní nespravedlností, která rozpoutala vichřici vnitřních rozporů; teď nahlédneme na Slovensko.

Uhry svou sociální a hospodářskou strukturou se nejvíce blížily struktuře carského Ruska a byly proto druhým nejslabším článkem řetězu imperialistické soustavy.

Slovenský lid vyslal na l.máje 1918 do Liptovského Mikuláše své delegáty, kteří v rezoluci požadovali právo na sebeurčení pro "uherskou větev československého kmenu"; po přehlédnutí tohoto teoretického omylu, na němž prý měl podíl V.Šrobár, dokumentuje tato rezoluce vůli slovenského lidu po společném životě Čechů a Slováků.

Zástupci slovenské buržoazie se sešli až 30.října 1918 na shromáždění v Turčanském Svatém Martině; tam utvořili Slovenskou národní radu a přijali Martinskou deklaraci;

Na Slovensku revoluční hnutí pracujícího lidu bylo třídně ostřeji vyhraněné, vliv domácí buržoazie na ně daleko menší, slovenská buržoazie sama ještě hospodářsky a politicky velmi slabá, její konkurent naopak - maďarská šlechta a buržoazie - daleko silnější, státní aparát byl výlučně maďarský.

Zprávu o osvobození přijal slovenský lid s nadšením a také začal rázně účtovat se svými odvěkými nepřáteli, s maďarskou byrokracií a četníky, s maďarskou a židovskou buržoazií, která ho především během války odírala i s maďarskými velkostatkáři; K.A.Medvecký uvádí ve své knize Slovenský převrat mnoho konkrétních akcí slovenského lidu, které se vyznačovaly velkou energií, vybíjely se však v rabovačkách; lid uměl bít nepřítele jak si zasloužil, ale neuměl nad ním zvítězit; aktivita revolučního lidu slovenského a maďarského a na druhé straně energická obrana starých pořádků, organizovaná maďarskou i slovenskou buržoazií, vytvořily podmínky pro rozpoutání občanské války na Slovensku; K.A.Medvecký uvádí dokument z archivu Slovenské národní rady, který situaci na sklonku roku 1918 hodnotí jako občanskou válku, specifikuje případy lidových útoků na byty a obchody kupců-krčmářů téměř výlučně židovského náboženství; o četách, vyslaných na jejich obranu pak uvádí: "...tieto čaty s nadávkami na Slovákov previedly krviprelievanie, l'ud strielaly, bily, trýznily a katovaly najhnusnejším zpˇosobom. Konečne vyrabovaly domy aj nevinných..."

Naděje na skončení občanské války na Slovensku, jakož i naději na definitivní odstranění maďarské vlády ze Slovenska, vkládala slovenská buržoazie do české okupace; rozhodnutí o okupaci Slovenska československou armádou padlo v Praze již na počátku listopadu 1918, a to jednak na žádost slovenské buržoazie, především pak z obavy české buržoazie, aby věc Slovenska na pařížské mírové konferenci pro ní nedopadla nepříznivě; okupační jednotky byly sestaveny jednak z ubohých zbytků rakouské armády a jednak z dobrovolník z řad t.zv. zelených kádrů - nechvalně proslulých; velitelem jim byl určen starý rakouský generál Štika a již 10.listopadu byl poslán na Slovensko; tam byli také posláni čtyři členové pražského národního výboru a sice Šrobár, Blaho, Dérer a Štefánek, jejich úkolem bylo "zabránit rozvratu a výtržnostem a ujmout se správy země, pokud by to bylo v důsledku revoluce možné"; k upevnění jejich autority jim bylo dáno 400 starých rakouských četníků, kteří měli osvobozovat slovenský lid "z tisícileté poroby maďarské"; Šrobár vzpomínal na činnost tohoto čtyřčlenného výboru takto: "Zamezili jsme dalšímu plenění a ničení majetku a udusili už v zárodku bolševizmus, který hrozil zničit západní Slovensko."

Není čas, není místo pro polemiku s V.Šrobárem, naopak, přidám ještě jeden jeho názor, tady je: "Prvý plán s generálem Štikou, velitelem čs.vojska na Slovensku, ztroskotal v několika dnech. Jednak měl vojsko zverbované z okolí Prahy, zbratříčkované se šaržemi a důstojníky, vojsko, které šlo na Slovensko víc z jakéhosi okamžitého, slaměného nadšení a z touhy po kořisti; jednak to bylo málo, nemělo ani dostatečné výzbroje, kádrů a zásobování... Po ztroskotání výpravy byl generál Štika zbaven velitelství a jeho vojsko, po prvé srážce zachvácené panikou, rozuteklo se jako stádo vlkem napadené. Ale toto vojsko i v době, kdy žilo pokojně v našich městech, tropilo takové ohavnosti, že škodilo českému jménu víc, než když se hnalo za hranice Slovenska."

Po této epizodě slovenská buržoazie poznala, že česká buržoazie je zatím velmi slabá, sice se znovu obrátila na Prahu, ale zároveň vzala v úvahu možnost kompromisní dohody s Budapeští, vůdcové české buržoazie se vyděsili, když postřehli tento záměr, honem se s prosbou obrátili na Paříž, Kramář psal naléhavé dopisy Benešovi, prosil v nich i naléhal, varoval i zaklínal, psal na závěr: "Trpíme úžasně prestižem na Slovensku, když nás Maďaři vyhánějí, a bohužel nemáme dost moci, abychom tomu zabránili. Proto se tam musí udělat pořádek."

 Maďarsku padla buržoazně statkářská vláda pod údery revolučního lidu, proto vládnoucí třídy musely vysunout do popředí druhou garnituru, nastoupila buržoazně demokratická vláda Károlyiova, ten, ačkoli šlechtic z kruhů uherských magnátů - měl pověst demokrata a zastánce západní dohodové orientace v zahraniční politice; dne 7.listopadu 1918 uzavřel Károlyi příměří s francouzskými silami na Balkáně, kterým velel generálem Franchet d'Espérey, podle paragrafu 17 smlouvy o příměří zůstávala maďarská administrativa na celém území starého Uherska, i kdyby jeho části byly okupovány vojskem Dohody, Maďaři pokládali takové příměří za veliký diplomatický úspěch, pražští patrioti padali do mdlob, v této spleti problémů bylo i maďarské přiznání autonomie Slovákům z 3O.října 1918 a také o této nabídce se v Budapešti 25.listopadu 1918 jednalo s neoficiálním zástupcem československé vlády Hodžou!, který tak překročil svou pravomoc, nikdo mu však nic neudělal, Ferdinand Peroutka o tom píše ve své knize Budování státu, pane, měla hlavu plnou starostí česká imperialistická buržoazie, zachránila ji Francie, která notou Fochovou nařídila Maďarsku vyklidit Slovensko, jistě to byl výsledek naléhání Beneše v Paříži, ale nota měla těžký nedostatek, neurčovala co se má považovat za slovenské území, ten "napravil" Hodža, stále dlící v Budapešti, když sjednal demarkační čáru, ta v Praze vyvolala nové mdloby, Šrobár o tom píše, že vyvolala "poplach a rozčilení, jaké jsem nikdy před tím ani potom neviděl"; samozřejmě, že v této smršti jobovek musel o sobě dát znamení i Kramář, pod stromeček, dne 24.12.1918 plukovník Vyx předal Maďarské vládě novou notu, v níž byla stanovena demarkační čára, která českou buržoazii uspokojila, ale na Maďary musela francouzská mise několikrát dupnout; v době těchto diplomatických tahaček přece jen česká buržoazie zorganizovala nové vojsko a vyslala jej na Slovensko pod vedením  plukovníka Schoebla, později je posílily dvě divize legionářů, pod vedením italské mise v čele s generálem Piccione; do čela českoslovenslých ozbrojených sil byl postaven dohodový generál a veškeré podnikání české buržoazie na Slovensku dostalo tak charakter vítězného Západu, boje však mezi jednotkami "dohody" a jednotkami maďarskými neustaly, o Bratislavu byly vedeny několikadenní boje; na maďarské straně šlo prý o jednotky, které se vymkly kontrole vlády.

oje, srážky a bitky, k nimž docházelo na Slovensku v době od listopadu 1918 do ledna 1919, našly přirozeně i živý ohlas v českých zemích; rozněcovaly šovinistický nacionalismus a pomáhaly sociální demokracii udržovat mezi dělnictvem nacionalistické iluze o obraně vlasti, a o nutnosti zmírnění třídního boje právě s ohledem na ohrožení mladé republiky zvenčí; tato nacionalistická a protimaďarská ideologie, jíž byly zasaženy široké vrstvy našeho lidu, umožňovala buržoazii o několik měsíců později rozpoutat intervenční válku proti Maďarské sovětské republice bez velkých obav, že by se československý proletariát v týlu imperialistické armády pozvedl proti tomuto zločinnému tažení.

Československá armáda nedala pracujícímu lidu Slovenska ani základní demokratické svobody buržoazně demokratické; Národní shromáždění 10.prosince 1918, odhlasovala vládě právo zavést na Slovensku režim neomezené diktatury, říkalo se v něm:

"Vláda má právo dát některému svému členu plnou moc, aby vydával nařízení a konal všechno k udržení pořádku, konsolidaci poměrů a k zabezpečení řádného státního života. K platnosti vydaných jím nařízení stačí jeho podpis."

od vedením V.Šrobára byla vytvořeno tak zvané ministerstvo s plnou mocou pre správu Slovenska, jež se mělo v součinnosti s armádou postarat o likvidaci bolševického hnutí na Slovensku.

České okupační úřady ochraňovaly maďarské grófy, četní z nich v té době žili ve Vídni, v tomto směru se vyznamenal později smutně proslulý Tuzar, v tu dobu československý plnomocník ve Vídní, z jeho podnětu vydalo ministerstvo obrany nařízení Schoeblovu velitelství v  Trenčíně, ve kterém se na konci prosince 1918 ukládalo: "Nařiďte neprodleně a dbejte o to, aby bylo šetřeno zámku hraběte Apponyiho ve stolici nitranské a zámku Kovarcz jižně od Topolčan. V prvém se nalézá knihovna o 30.000 svazcích, druhý zámek je pronajat Američanu Kardezovi, který tam má velmi cenný majetek." Na začátku ledna 1919 se Tuzar již přímo obrátil na vrchního velitele československých sil na Slovensku přípisem: Žádám, aby hrabě Emanuel Andrassy, který se svou chotí, roz. Chloviewskou, se zdržuje v Košicích, byl pokud možno osobně a co do svého majetku chráněn a aby v případě, že by čs.vojsko vzalo některé rukojmí, nebyl zatčen." Tak se o maďarskou šlechtu staral Šrobár i Hodža, který v tu dobu dlel ve Vídni. Tak se začala formovat nenávist slovenského lidu k nové, tj. české administrativě; ta propukla již za nedlouho, v průběhu intervenční války proti maďarské sovětské republice.

 Maďarsku  dne 31.října 1918 zvítězila buržoazně demokratické revoluce, do čela byla, jak už zde bylo uvedeno, postavena Károlyiho vláda, která se nesnažila rozvíjet a dovršit revoluci, naopak, tlumila ji, falešnými sliby a úskočnými nabídkami, se snažila o zřízení nového, menšinového státu, ve kterém by vládla stará maďarská šlechta spolu s maďarskou buržoazií.

 listopadu 1918 byla ustanovena Komunistická strana Maďarska, která v krátké době získala značnou část maďarského proletariátu pro myšlenku revolučního uchopení moci ve státě; Maďarská buržoazie a její sociálně demokratičtí přisluhovači se pokoušeli zadržet její vzrůstající vliv, nezastavili se ani před otevřeným terorem; dne 20.února 1919 byli zatčeni a uvězněni přední vůdcové komunistické strany.

Měsíc po zahájení útoku na komunistickou stranu se koaliční, buržoazně demokratická vláda dostala ve vnitřní politice do slepé uličky, trpělivost dělnické třídy byla u konce, dělnická třída rozhodným způsobem žádala zestátnění továren a vyhlášení republiky sovětů.

Dne 20.března 1919 odevzdal podplukovník Vyx, jako reprezentant Dohody, maďarské vládě notu, v níž se požadovalo odstoupení značných částí maďarského území ve prospěch bojarského Rumunska; Károlyiova vláda otevřeně přiznala, že není schopna hájit nezávislost země před dohodovými imperialisty, ani není s to vyřešit neodkladné problémy vnitropolitické a proto dobrovolně odstoupila, aby moc předala do rukou sociálně demokratické strany.

aďarská buržoazie se domnívala, že sociální demokracie ustaví vládu, která zachrání zemi před cizími imperialisty, že prosadí zmírnění jejich ztrát, způsobených dělením jejich majetku a výsad po prohrané válce; pravděpodobně, že uvažovala správně, nevzala však v úvahu, že sociální demokracie ztratila svůj bývalý vliv na proletářské masy; proto byla nucena vyjednávat s komunisty.

Dohodou nebyla koalice, ale sloučení obou stran v Socialistickou stranu Maďarska a vyhlášení dne 21.března 1919 Maďarské sovětské republiky.

Nová vláda se obrátila ke všemu pracujícímu lidu s výzvou v níž se pravilo:

"Proletariát Maďarska dnešním dnem přejímá veškerou moc. Úplné zhroucení buržoazního světa a krach koaliční vlády přinutily dělnictvo  a rolnictvo Maďarska k tomuto rozhodnutí. Kapitalistická výroba se zhroutila, dělnictvo již není ochotno trpět pod jhem velkokapitalistů a velkostatkářů. Před anarchií zhroucení může být stát zachráněn toliko vybudováním socialismu a komunismu.. Maďarsko se ustavuje jako sovětská republika. Vyhlašuje plnou ideologickou a duševní shodu s ruskou sovětskou vládou a nabízí vojenské spojenectví proletářům Ruska."

d prvních okamžiků vyhlášení sovětské vlády v Maďarsku zahájila dohodová  buržoazie přípravu k válečnému tažení, jež by zničilo sovětskou republiku; česká buržoazie nemohla zaostávat, leč síly k intervenci neměla, Beneš o tom psal dne 25.března 1919 v dopise Clemenceauovi:

"Bolševická revoluce u Uhrách přivedla naší zemi do situace nanejvýš obtížné. Velmi silné hnutí Spartakovců je v Berlíně, Sasku a Bavorsku. Revoluce v Budapešti vyvolala v zápětí těžký otřes ve Vídni. Nevíme co se stane v Polsku. Je tudíž jisté, že naše situace je nesmírně nebezpečná, neboť můžeme být každým dnem obklopeni mohutným bolševickým hnutím německých, rakouských, maďarských, v krajním případě i polským. Stáváme se ostrůvkem v poušti. Proto se obracíme na Vás, jako na prezidenta Konference a Nejvyšší válečné rady s prosbou o laskavou podporu našich požadavků. Jestliže nám bude příznivě vyhověno, věříme, že budeme moci čelit bolševismu."

ne 24.dubna 1919 zahájila československá armáda ofensivu proti maďarské rudé armádě, československý tisk se propadl do mlčení, o přepadení Maďarska mlčel, nezůstal však v klidu Masaryk, začal objíždět velké závody; byl ve Vysočanech, v Mladé Boleslavi a v Plzni; ve Vysočanech demagogicky uvedl:

"Já budu vždy hájit zájmy pracujícího lidu - víte, že jsem byl dělníkem a dělníkem jsem býti nepřestal, třebaže má práce dnes není prací svalů, nýbrž mozku. Znám dobře požadavky dělnické a stojím pevně za nimi... Za světové války podařilo se nám po těžkém boji obnovit samostatnost politickou. Při tomto boji myslel jsem vždycky i na osvobození hospodářské, sociální. A v naší republice už jsme také přijali řadu sociálních reforem.. Jsem přesvědčen, že naše vyspělé dělnictvo zabezpečí vývoj republiky  a vývoj dalších reforem usilovnou a poctivou prací. Ukázali jsme celému světu, že jsme se dovedli bez velkého krveprolití osvobodit od cizí nadvlády; ukážeme, že stejně dovedeme provést reformy vysloveně revoluční."

ílem Masarykových projevů bylo odvrátit dělnictvo od revoluční cesty k socialismu, upevnit vliv zrádných sociálně demokratických vůdců a tak zabezpečit pro buržoazii dostatečně klidný a pevný týl pro její válečné operace, na frontě se však československá armáda neuplatnila, podlehla naprostému morálnímu, s tím i politickému rozkladu, to muselo zůstat před dělnickou veřejností utajeno.

Kniha V.Krále nám dává možnost poznávat další události dějin i otázky ideologické, proto stále aktuální, jako například otázku trockismu Bély Kuna, jak jeho úchylku buržoazie zpracovávala do svých koncepcí, které se ji podařilo uplatnit v plném rozsahu u Tita v Jugoslavii, později u revizionistů reálného socialismu v Sovětském svazu a "socialistických" zemí východní Evropy; to bychom sice neopustili T.G.Masaryka, ale vzdalovali bychom se období, ve kterém se bojovalo o charakter Československa, okruhu, který má toto pojednání uzavřít.

 

Žalm z roku 1919

 

Já, národ český, příliš brzy jsem vystřízlivěl z krásného snu o kvetoucí zahradě, kde svoboda, bratrství, mír tančily jako dívčin vír, a kde se spravedlnosti dostalo mně a každému z mých.

Den ze dne mrskán a bičován podlými žurnalisty a hrabivými politiky, krmen a napájen podvody, lží a triky, nemaje jediného přítele na vyjedeném ostrově sedím, do zmatků hledím, nemoha se nadechnouti pro nic, věřiti nemohu, milovati nemohu a naděje jako kocábka z korku kalnou pěnou a po vlnách beze směru se zoufale potácí.

Jako kobylky drancují mě hltaví ziskuchtivci, sedlák mě okrádá, měšťák mě vydává na pospas bankám, a povaleči všeho druhu poslední berou mi od úst. Ti, kteří denně mě zrazovali, jak na psa karabáč na mě brali, tyli z mé práce a nadouvali se, amnestovaní i neamnestovaní v komisích, ústřednách, ministerstvech pikle své kují, znova mě ohrožují, vymýšlejíce si nové řetězy, otroctví černobílé...

Nevím,čí jsem, jen staré zřím ruce, domácí, cizí, jež by mě rády roztrhaly jako hladové šelmy. Nevím čí jsem, ledaže náležím parazitům, zbujelým ve všech mých třídách a stavech, mračnům kobylek, kokotici. V očích mám písek frází, nervy mám strhány štvanicemi, a vstanu-li, tož se potácím napravo, nalevo, neznaje cesty k sobě.

Svobodu jsem si představoval, v bratrství doufal jsem, po míru toužil, ale jen slova byla zaseta, nikoli zrní. Krev mi teče z cév a láska vyprchává, o nekonečných mukách se mi někdy zdává, o nesmírné cestě kamením:

hledívám v cizí plameny bezradný a zmámený, táži se: je to počátek, porodní bolest, jarní bouře, horlivý nástup v nový věk, který mě opravdu osvobodí - anebo pouze křeč, křeč staré, zlotřilé bestie, lidstva, jež v sobě, v každém zabije vždy znova čistý vznět?

Ach, kde je svět, kde mladost nebyla by vinou a člověk otrokem člověka?!