VI.sjezd KSČM probudil z letargie členstvo své strany. Podnětem k tomu byl útok pana Ransdorfa, který chtěl dosáhnout na nejvyšší stranický post - odstranit oportunistického, na jednom místě přešlapujícího pana Grebeníčka a zavést stranu ještě více doprava; vzpoura žádostivého jednotlivce se nezdařila, zdařit se nemohla, jednotlivec je proti skupině dopředu ztracen. Pan Ransdorf v tomto zápase ztratil svou druhou stranickou příčku. Kdyby zvítězil, ztratil by později všechno; jejich strana bez formální orientace na komunizmus existovat nemůže – lid může být klamán, ale jen v tom duchu, kterému věří; komunistickou víru zničit nelze, lze ji jen deformovat, revidovat.

E.Berstein (1850-1932), k němuž měl B.Engels, zvláště v období před svou smrtí, velmi přátelský, srdečný, až oddaný vztah – byl poručníkem jeho životní závěti, se jako první dal cestou revizionizmu, cestou boje proti politickému odkazu svých přátel, K.Marxe a B.Engelse – (dnes běžné a nevzrušující).

E.Bernstein byl německým sociálním demokratem, zakladatelem první systematické formy revizionizmu v revolučním dělnické hnutí. Ve svých článcích se souhrnným názvem Problémy socializmu (1897-1898) – (B.Engels zemřel v r.1895) podrobil revizi základní marxistické teze z oblasti filozofie, politické ekonomie a teorie vědeckého socializmu. Vyhlásil heslo Zpět ke Kantovi a vzdal se tak důsledného materialistického řešení filozofických otázek. Socializmus je podle E.Bersteina pouze mravně etickým ideálem. Odmítal diktaturu proletariátu a hlásal teorii uhasínání třídního boje. Připouštěl jen boj za drobné reformy v rámci kapitalizmu. Z této koncepce pochází známá jeho věta: Konečný cíl je ničím, hnutí vším! Tak jako dnes i v době Bernsteinova revizionistického nástupu, bylo mezinárodní komunistické hnutí v úplném rozkladu; všichni sociálně demokratičtí vůdci zcela přešli k revizionizmu. I T.G.Masaryk se k nim hlásil svou prací Otázka sociální, vydanou v r.1898. S revizionizmem E.Bernsteina bojoval jen G.V.Plechanov. A potom? Potom V.I.Lenin! A potom? Potom J.V.Stalin, Gottwald, Mao Ce-tung a další! A nyní? Nyní? Existují, existují i nyní bojovníci s revizionizmem, ale jednotní nejsou. Nejsou ani publikováni! Nyní revizionizmus vítězí; má velké třídní zázemí, je to filozofie středních vrstev, žijících v blízkosti nebo dokonce v kontaktu s proletariátem.

Závěry VI.sjezdu KSČM mnohé uspokojily, někteří jsou jimi nadšeni. Zaslouží si to? Prozkoumám je trochu; začnu pohledem na jednání VI.sjezdu KSČM.

V sobotu 16.5.2004 otiskly HaNo záznam rozhoru s panem Grebeníčkem. Ten mluvil o obrovské vnitřní síle, cílevědomosti, dynamice, pevnosti, vytrvalosti vyzrálé a programové aktivitě KSČM. Za nejdůležitější považoval, že jeho strana je vlivná, že pracuje v parlamentu, v zastupitelských orgánech i obcích ve prospěch lidí a republiky - tedy kapitalistického státu. Pan Grebeníček se nezmínil o tom, že by jeho strana pracovala mezi lidem, že by  alespoň tam organizovala hnutí pracujících, které podle E.Bernsteina je vším. Nemohl to uvést, byla by to lež, tam jeho strana nevkročí, politicky se neumaže o problémy dělnického hnutí ani kdyby bylo ještě více nezaměstnaných. V té souvislosti však pan Grebeníček prohlásil: "Uspěli jsme především proto, že... jsme se nevzdali základních programových hodnot, ze kterých komunistické hnutí vzešlo." Jen tak, obecně, nic neříkajícím výrokem se dovolával pan Grebeníček věrnosti komunistickým hodnotám. Jinak ani nemohl. Nic, ale zcela nic ze základních komunistických programových hodnot nebylo do sjezdu v činnosti jeho strany; už ani ten Bernsteinův revizionizmus, to oportunistické, nic neřešící organizování dělnického hnutí se v ní nepraktikuje, ani praktikovat nesmí, to by pan Grebeníček dovolit nemohl.

Pan Grebeníček také uvedl: "Hlavní je nejen udržet dosažené pozice, to by bylo málo, ale zejména se společně postarat o růst autority KSČM jak v české politice, tak v evropském rámci..." Jaké pozice? No, přece ty v parlamentě! A teď i v novém prostředí, v parlamentě EU. Jen v takovém smyslu je možné  věřit výroku pana Grebeníčka.

Pan Grebeníček dobře ví, že občanská pasivita není neměnný stav, že se dotváří sociální rozvrstvení, že začínají vystupovat ostré a stále se prohlubující sociální rozdíly, že tyto jevy vyústí ve vědomí lidí, že tento vývoj vyvolá potřebu kolektivně vyjadřovat a bránit existenční zájmy, že je nutné nečekat a "trpělivě získávat příznivce pro program a praktickou politiku KSČM." A to je ukázka vysoké školy podvodného revizionizmu, ve kterém se o sociálních otázkách hovoří, ale jen tak, obecně, nezávazně. To je balamucení; ten výraz je možno nahradit slovem obelhávat nebo klamat. A to je styl všech druhů revizionizmu; s tím má naše generace dlouhodobé zkušenosti, začala je sbírat již od vstupu N.S.Chruščova do arény zrady. Ještě jedna maličkost mě zaujala. Pan Grebeníček chce kolektivně vyjadřovat a bránit existenční zájmy. Neřekl nám koho konkrétně, já se ptám: malých podnikatelů, českých podnikatelů, dělníků, nezaměstnaných, koho tedy? Existenčně je ohrožen každý. I ty největší banky zahynou v několika hodinách i ti největší boháči se během chvilky propadnou do chudoby, někdy až k sebevraždě. A ještě jedna otázka mě trápí: s kým, s jakým kolektivem chce pan Grebeníček tuto obranu praktikovat? každá skupina má jiné zájmy; zájmy skupin na sebe secsakramentsky narážejí. Ne, nad projevem pana Grebeníčka se nelze zapřemýšlet. Je to strašný blábol.

Pan Grebeníček také uvedl: "Kdybych měl své očekávání konkretizovat, pak naše cíle by neměly být rozhodně malé, ale neměly by být ani nesplnitelné, do frází balené vzdušné zámky. Nepovažuji za moudré ani rádoby teoretické, a při tom často bezobsažné spekulace..." Zde už nemám slov, zde se už nedivím, zde se mi, jaksi spontánně svírá hrdlo! Tady se nám pan Grebeníček už provokativně vysmívá.

A co je neuvěřitelné? V zahajovacím ceremoniálu VI.sjezdu KSČM vystoupil se zdravicí předseda krajského výboru KDU-ČSL, primátor jihočeské metropole, pan M.Tettera. Ocenil práci komunistických zastupitelů i poslanců KSČM zvolených za jihočeský kraj. Za všechny jmenoval pana V.Filipa, zakrátko zvoleného místopředsedou KSČM a pana P.Braného.

Nyní pohled na některé stati, uvedené v projevu pana Grebeníčka; ten tvrdil:

"... letech 1989-1996 jsme sledovali jediný cíl – zachránit hodnoty, na kterých bylo a je postaveno naše hnutí, dosáhnout stabilizace ve stranických strukturách. Šlo nám tehdy a samu existenci strany. Tento úkol jsme postupně splnili a postupně vyšli na politickou scénu jako strana, která rozhodně není, jak nám prorokovali, na ústupu..." Za hranicemi stavu v KSČM už nelze nosit komunistické jméno, které vynáší, které má stále hodnotu, ze které milí pánové ve vedení KSČM tyjí.

"Jako životně důležitá se ukazuje výměna informací, posilování programového a teoretického zázemí. Diskuse o všelidských hodnotách, míru, důvěře a novém spravedlivějším ekonomickém řádu má opět logické dimenze. Obsah pojmů levice, mezilidská i internacionální solidarita, mírová spolupráce je opět srozumitelnější.

Prakticky všechny subjekty, které se dnes hlásí ke komunistickému hnutí, dokázaly vyvodit závěry z pádu první historické formy socializmu. Jako podstatný a určující proud se v současnosti prosazuje ten, jenž se orientuje na zájmy širokých neprivilegovaných vrstev společnosti, na humanistické a demokratické hodnoty marxizmu, na samosprávu, vzájemnou rovnoprávnou spolupráci a solidaritu v mezinárodním měřítku. Právě v tomto proudu má svou významnou pozici i Komunistická strana Čech a Moravy. Jsme přesvědčeni, že svět Marxových myšlenek, který stále poskytuje inspiraci, bude mít i v 21.století patřičný prostor..."

Nevím co měl pan Grebeníček na mysli. Jeho slova nejsou k rozšifrování. Každé z nich, v tomto podání bez bližší, upřesňující specifikace, je možno si různě vykládat. Například slovo neprivilegovaní. Kdo to je? Vysoký státní úředník, který nedostal místo šéfa úřadu, když ho tolik chtěl a dělal pro tento svůj cíl i nemožné? Dělnice propuštěná ze závodu ve kterém pracovala dlouhou řadu let? Proč nepropustili jinou? Asi proto, že byla zatím privilegovanou? Z celé této kapitoly lze se dopracovat k jednomu závěru: Text pana Grebeníčka je zaměřen na klamání a ohlupování mas, na to, aby ti, kdož mají přirozenou tendenci k rozhodnému řešení i nejsložitějších úkolů, zůstali v pasivitě, dezorganizovaní a jen ve větru politických událostí se kymácející. Není v něm ani smítko, které by jen naznačilo řešení problémů, které by vedlo jen ke zrodu a rozvoji hnutí, ve kterém by se proletářská masa mohla zcelovat, uvědomovat, organizovat, zocelovat a poznávat svou nepřemožitelnost - je-li vedena svou stranou.

A nyní těžkou kapitolu, které se dotkl VI.sjezd KSČM. V ní pan Grebeníček mimo jiné uvedl:

"V posledních desetiletích jsme svědky toho, jak Evropa a svět jsou vystaveny drtivým a často zničujícím tlakům globalizace. To, co se odehrává před našima očima, co utváří podmínky života a ovlivňuje vývoj států a národů na prahu třetího tisíciletí, je nezvratný proces celosvětové integrace. Jsem dalek toho zpochybňovat význam a důležitost mezinárodní politické, ekonomické i obrané spolupráce. Globální ekonomika stejně jako řešení konfliktů dnešního světa se bez mezinárodní spolupráce neobejde. Avšak globalizovaný svět současnosti, to, bohužel, není svět vzájemně výhodné spolupráce, výměny zkušeností, solidarity a pomoci.

Proti stavu dnešního světa vystupují dokonce i někdejší významní stoupenci neoliberálního washingtonského konsensu, ba i 'šokových terapií'. Výstižnou charakteristiku předkládá např. G.Soros, jenž globální kapitalistický systém přirovnává k 'císařství, které ovládá větší část světa než kterékoliv před ním.' 'Je velmi důležité vědět,' cituji zmíněného autora, 'že globální kapitalistický systém má imperialistické tendence. Neusiluje o rovnováhu, je životně závislý na expanzi. Nemůže si odpočinout, pokud jsou někde trhy nebo zdroje, které do svého vlivu nezahrnuje; jeho expanzionistické tendence ho mohou zničit...'

Kapitalistická globalizace ve své podstatě zpochybňuje i Chartu ekonomických práv a povinností států, kterou Valné shromáždění OSN přijalo v roce 1974. Tu sice nikdo formálně nezrušil, avšak ve skutečnosti národní státy přišly o podstatnou část svých práv v chartě definovaných. Je iluzorní se domnívat, že v současném globalizovaném světě je vážně brán článek 1, který stanoví, že každý stát má suverénní a nedělitelné právo volit si svůj ekonomický systém v souladu s vůli svého lidu bez vnějšího zasahování, donucování nebo hrozby...

Ani článek 32, říkající, že žádný stát nesmí používat žádné ekonomické, politické ani žádné jiné opatření k tomu, aby donutil jiný stát k podřízenosti není brán vážně. A to ani silnými státy, ani transnacionálně operujícími podniky a finančními institucemi.

Znovu se ukazuje, že funkcí globalizovaného kapitálu je zisk, ne demokracie. Kapitál není ani charitativní organizace, ani osvětová instituce. Potřebuje demokracii jen tehdy, když mu nebrání v maximalizaci zisku.

Kapitalizmus může sice dosáhnout vysokého lesku svého soukromého bohatství, demonstruje však současně svou mravní bídu, jestliže pro hladovějící a trpící lidi nemá většinou nic jiného než slova náboženské či jiné útěchy. V nejlepším případě pak almužny, místo společenské změny směřující k odstranění příčin hladu a utrpení."

Tvrdé, řekl bych snad až bolševické hodnocení rozhodujících realit dnešní světa. Leč řešení pana Grebeníčka je zase jen a jen, nic a nic neřešící povídání. Posuďte se mnou.

"Měl by proto vzniknout" (asi sám od sebe, jaksi spontánně), "promyšlený regulační systém, který by s předstihem", (dokonce s předstihem), "řešil nastupující problémy. Je třeba zabránit tomu," (jak se toho má dosáhnout – kouzelným proutkem?), "aby globalizace byla dirigována a deformována pohybem od reálné ekonomiky stále více odtrženého spekulativního kapitálu. Dnes je to velký mezinárodní kapitál, který kontroluje vlády, parlamenty a prezidenty tzv. demokratických zemí. Demokracie ztrácí podstatnou část své věruhodnosti," (a měla ji, mohla ji mít u marxisticky orientovaných jednotlivců nebo marxistických stran vůbec někdy), "když občané vlastně nemohou volebním lístkem účinně zasáhnout do rozhodujících oblastí ekonomiky." (To je pravda v platnosti od počátku všech demokratických voleb, prováděných v kapitalistickém světě.) "Ty se vymkly jakékoliv kontrole. A co víc – ekonomika se stále výrazněji odděluje od sociální sféry a odmítá nést odpovědnost za nárůst nezaměstnanosti a chudoby..." (To není novinka, to vědí komunisté od doby K.Marxe a B.Engelse. V.I.Lenin jim řekl v podrobnostech a to nejen v práci Imperializmus jako nejvyšší stadium kapitalizmu, jak tomu zabránit. Návod V.I.Lenina je přesný, věruhodný, vždyť byl ověřen v praxi, která bránila rozvoji imperializmu, který se rozrostl  do golobalizace až zásluhou likvidace Sovětského svazu, který zprvu  pracoval podle vědeckých dispozic V.I.Lenina a zanikl jen v důsledku dlouhodobé zrádné činnosti revizionistů typu pana Grebeníčka. V předmluvě k francouzskému a německému vydání Imperializmu... V.I.Lenin napsal: "Kdybychom nepochopili kořeny tohoto jevu (imperializmu – dnes globalizace), kdybychom nezvážili jeho politický a společenský význam, nemohli bychom se ani o krok přiblížit k řešení praktických úkolů komunistického hnutí..." To vy všechno dobře víte, to všechno dobře znáte, pane Grebeníčku, ale vás se to netýká, vy nechcete se přiblížit k řešení praktických úkolů komunistického hnutí, vy chcete a to vám zatím stačí, jen o problémech povídat, blábolit. A ještě malý dovětek: Kdybyste nevěděl o Leninově Imperializmu..., kdybyste neznal příčiny a sám mechanizmus tvorby i praxe imperiálního stadia kapitalizmu, nedosáhl byste ani za prohnilého reálného socializmu akademického titulu! Tak se teď nevyhýbejte záměrně známým faktům, nereferujte sjezdu, prý komunistů, jako byste nikdy neslyšel o V.I.Leninovi).

Pan Grebeníček ve svém referátu sjezdu také uvedl: "Na válku a rekonstrukci okupovaného Iráku vyčlenily USA už 160 miliard dolarů, při čemž horní odhad ryze vojenských nákladů činí 300 miliard a obnova zpustošené země až 100 miliard. K tomu lze přičíst zvýšené bezpečnostní  náklady v řádu 80 miliard dolarů. To je obrovská zátěž i pro bohatou zemi, jakou jsou USA, které vykazují schodek ve výši půl bilionu dolarů. V této souvislosti připomínám, že ve Spojených státech zůstala průměrná mzda na úrovní 70.let, přibližně 40 milionů Američané nemá zdravotní pojištění, třináctiprocentní rozsah bídy překračuje míru drtivé většiny ostatních vyspělých zemí, v nouzi žije více než 30 procent černošské a hispánské menšiny, dva miliony lidí jsou ve vězení. Je to špatná zpráva pro celý svět, který strádá. Jak vyplývá ze zjištění Mezinárodní organizace práce, 346 milionů dětí je nuceno k práci, což představuje 18,5 procenta celosvětové populace. Osm až deset milionů dětí je zapojeno do obchodování s drogami či je nuceno k prostituci. Dětská práce se neomezuje jen na rozvojový svět, ale existuje i ve vyspělých ekonomikách.

A ještě jeden údaj. Ve světě ročně umírá hladem a na běžné léčitelné nemoci 6 milionů dětí. Ani toto hrozné číslo nezajímá dobře živené, ve zdravotnických zařízeních pečlivě a přednostně opatrované a vždy dobře naložené bankéře, za nimiž se tyčí moderně vyzbrojené armády, které se vychloubají, a nejenom vychloubají, že jsou schopny zasáhnout kdekoliv na světě." Hrozné, strašné, odpuzující a alarmující.

Pan Grebeníček uvedl ještě další výstražné údaje: "Evropská integrace v podání Evropské unie není cestou do ráje. Kdo čeká, že Česká republika dostane něco zadarmo, bude silně zklamán. Jde o ekonomické zájmy, o nové možnosti pro mocenské a majetkové elity. Je na Evropské levici, a tedy i na KSČM, aby dokázala hlasitě a důrazně připomínat a prosazovat Evropskou sociální chartu. Mám tu na mysli právo na práci a lidsky důstojný život pro všechny občany. Jednoduše řečeno, život na podpoře nebo permanentním strachu o práci spolu s pozdějším odchodem do důchodu není pro nás přijatelná perspektiva. Možná to bude znít příliš tvrdě když řeknu, že vládní koalice a každý, kdo žádá od občanů nové 'utahování opasků', by měl uvolnit místo rozumnějším a schopnějším. Každý, kdo se po posledních parlamentních volbách šplhal do vládních funkcí s hesly prosperity a sociálního státu, by měl vyvodit z realizované vládní reformy veřejných financí pro sebe poctivý závěr." A uvolnit místo ve vládě panu Grebeníčkovi a jeho nejbližším. A vůbec, slyšel pan Grebeníček něco filozofického o rozporech? Slyšel, dobře zná tuto marxistickou kategorii. Leč nedbá na ní a vypráví pohádky o řešení: dnešní vládní činitelé by jemu a jemu blízkým měli uvolnit vládní funkce; vždyť teď je na řadě on a jeho nejbližší, kteří mlčeli, když byl prostý lid podváděn hesly o prosperitě a sociálním státu. Ne, v životě je zcela vyloučeno nevidět rozpory, zvláště ty na které ukazuje pan Grebeníček a domnívat se v jejich řešení cestou konsensu, ve kterém by se jednotlivec nebo strana vzdala dobrovolně, uvědoměle vydobytých postů, vydobytého blahobytu ve prospěch KSČM a lidí z jejího vedení nebo, proboha, ve prospěch vykořisťovaných.

Demokracie v buržoazním politicko-hospodářském zřízení je pro nás jen uzounkou, často přerušovanou a kluzkou cestičkou. Proto odpovím panu Grebeníčkovi "filozoficky", kratičkou, proto jen přehlednou, proto i ne zcela přesnou zmínkou o rozporech.

Rozpor se vždy neprojevuje hned zcela zřetelně. Když K.Marx, kterého se pan Grebeníček dost často dovolává, mluvil o rozporu mezi užitnou hodnotou a hodnotou zboží, zdůraznil: jeho forma je nejasná, dvojaká, "...musí se rozvinout v rozdíl, rozdíl v protiklad a v rozpor." (Archiv Marxe a Engelse, sv.IV., Moskva 1935, str. 67). V současné době prochází vědomím lidí rozdíly a protiklady stávajícího politicko-hospodářského zřízení; zřejmost rozporů, zvláště těch antagonistických, není zatím patrná – přesněji: nepronikly do všeobecného vědomí mas – daří se je zakrýt; i pan Grebeníček a jeho KSČM má na tom zásluhu.

Toto tvrzení má všeobecnou platnost. V matematice je to plus a minus, diferenciál a integrál; v mechanice akce a reakce; ve fyzice kladná a záporná elektřina; v chemii sloučení a disociace atomů; ve vědě o společnosti je to třídní boj. Tak tento jev charakterizoval V.I.Lenin. K tomu je ještě možno přidat dědičnost a proměnlivost v biologii, vzruch a útlum ve fyziologii, analýzu a syntézu, indukci a dedukci, smyslové a racionální v teorii poznání, atd.

Ve společenském vývoji je však třeba vzít v úvahu, pane Grebeníčku, i antagonistické rozpory, (ty nemají vždy třídní charakter). Jejich krajní řešení ústí do zániku jednoho nebo obou hlavních aktérů boje. (Antagonizmus je možno zaznamenat i v přírodě; například antagonizmus mikroorganizmů – jedny mikroby potlačují nebo dokonce ničí druhé; tohoto antagonizmu lidé používají v medicíně).

Uvedl jsem jen špetky z filozofie; nepřehlédněme mezi nimi, že rozpory se řeší jen bojem o novou kvalitu. A u boje se pan Grebeníček nezastaví, ten obchází, když se k němu přece jen přiblíží, tak bere na sebe úlohu slepce a povídá bajky o samočinném očišťování světa. To je vysoká škola revizionistického balamucení, která má v KSČM výbornou, živnou půdu!

Mohl bych se zastavit ještě na mnoha jiných místech, uvedených ve vystoupení hlavního řečníka VI.sjezdu KSČM. Posláním tohoto pojednání však není podat přehled o obsahu referátu, ale ukázat rozborem některých pasáží na jeho licoměrnost, nesenou na banálních povídačkách o přátelském a srdečném řešení antagonizmů světa.

Nyní se pokusím zlehka prozkoumat politické vědomí vládnoucí v KSČM a to prostřednictvím rozboru některých diskusních příspěvků. Začnu od nejmladšího delegáta sjezdu, pana Petera Rainharda Schustera, uvedeného na třinácté pozici kandidátky KSČM do EU; ten mimo jiné uvedl:

 "My, komunisté, prohlašujeme svoji neochotu přijímat současný stav světa a společnosti jako jednou provždy daný. Jsme vedeni Marxovou tezí nikoliv svět vykládat, nýbrž jej změnit". To je fráze často používaná panem Grebeníčkem; proč ne, vždyť vlastně nic neříká, k ničemu nezavazuje, je v tomto podání zcela, ale zcela a naprosto formální. Pan Schuster dokonce K.Marxe deformoval výrokem, jehož obsah tvrdí: nebudeme svět vykládat a změníme ho. Tak to už je diletantství v klubku s formalizmem. Tato "zásada" je v KSČM běžná a značně rozšířená. V podstatě tvrdí: uděláme ty nejlepší věci, ale nechtějte od nás vědět jak budou vypadat, co budou obsahovat a jak se k nim dopracujeme. Taková bezzásadová zásada překonává revizionizmus Ed.Berstiena v každém ohledu.

Významný příspěvek přednesl pan Václav Svátek z České Lípy. Zde uvedu podstatnou část zprávy o něm, otištěnou v HaNo:

Nejdříve pan Svátek hovořil o nemoci společnosti; v té souvislosti uvedl: "Obava ze ztráty zaměstnání, stoupající drahota, ztráta sociálních vymožeností a jistot, nedostatek finančních prostředků, pokles životní úrovně a obava co bude dál s naší společností. Tato situace se zákonitě odráží i mezi námi komunisty, neboť jsme neodlučitelnou součástí společnosti. Současná česká moc buduje kapitalistický stát se všemi jeho atributy", zdůraznil. Zvláště pak poukázal na nebývalou koncentraci moci na straně nadnárodních společností, a to tak velkou, že v naprosté většině už přesahuje moc naprosté většiny národních vlád včetně té naší. Logickým důsledkem je pak polarizace naší společnosti. "Musíme mít na zřeteli, že v tomto procesu nebezpečně zesiluje úloha jak skrytého, tak otevřeného neoreformizmu, který obdobně jako  reformizmus minulosti je významnou oporou pravice," podtrhl. "S jediným cílem – posílit relativní stabilizaci kapitalizmu, kterého využívá úzká vrstva obyvatel k sociální korupci. Neoreformisté se tak stávají vážným nebezpečím pro naší stranu. Je tomu tak proto, že kdybychom se rozhodli a vytkli si za cíl vylepšovat kapitalizmus, jak si novodobí reformisté také přejí, dostali bychom se  okamžitě  do jedné linie s nimi," uvedl. Věří, že se to však nestane. Vyzvedl proto význam základního sjezdového dokumentu Naděje pro ČR, z jehož jednoznačně vyplývá jasný cíl KSČM – socializmus. Tolik z HaNo.

Pan Svátek, jak se zdá, je zaníceným komunistou – v tom se liší od převážné většiny ostatních členů KSČM, ale svou politickou orientaci utápí v nic neříkajících frázích, právě tak jako ti ostatní. Škoda!

Pan Martin Dudla po skeptickém popisu aktivity členů strany prohlásil: "Zapomeňme, soudruzi, na komunistickou stranu jako stranu masovou. Viďme ji realisticky jako stranu čistě volební, která bude hájit oprávněné zájmy nejchudších vrstev společnosti." Jistě při takové řeči plesalo srdce každého vedoucího funkcionáře KSČM. Ano volební straně, to je jasná koncepce jak překonat Ed.Bernsteina v revizionizmu. Dále pan Bubla na příkladu nevědomky dokázal, že nezájem o KSČM, i o politickou práci mas, je možno snadno organizovat anketami. Ani se neptám na jejich ideové zaměření.

Pan Profesor Jaromír Vašků požadoval, aby KSČM pokračovala v dosavadním prosazování levicové politiky, prý: "Zaměřené na hájení a zachování zbytků ekonomických základů tohoto státu, abychom se nestali druhořadým subjektem v evropské politice a pouhým lokajem velmocí, k čemuž nás vede současná bankrotářská politika vládní koalice." Pan profesor zaspal. Z mrákot spánku nakonec přece jen trošku, jen z části, jen na malou chvilku procitl a prohlásil: "Zatím nikdo neřekl v čem modernizace" (KSČM) "spočívá. Mlhavé, nic neříkající fráze jsou k ničemu." To je řeč, na kterou bych vsadil, ale pan profesor pokračoval: "Domnívám se, že jsme stále marx-leninskou stranou, jejíž základní principy nepotřebují žádnou modernizaci, protože již sama podstata marxistické ideologie je založena na základech pružné analýzy každé nové situace..." Tak přece jen pan profesor J.Vašků si libuje ve spánku. V něm si člověk ani nevšimne zrady XX. a XXII.sjezdu KSSS, třiceti šesti let trvající zrady několika generací revizionistů v SSSR, u nás i v ostatních státech tzv. reálného socializmu.

Druhý muž VI.sjezdu KSČM, dnes druhý muž KSČM, místopředseda sněmovny, pan doktor Vojtěch Filip ve svém diskusním vystoupení také prohlásil: "Základ této pozice (KSČM) je zakotven v zásadním rozhodnutí kladenského sjezdu, který nejen stvrdil komunistickou, tj. radikálně levicovou orientaci pro další činnost, ale také zahájil činnost v tomto směru. Rozhodnutí mělo jednoduché, a jak se ukázalo správně zvolené heslo: "Vpřed, nikoli zpět k socializmu." Je to těžká a nerozluštitelná motanice pojmů; zřejmé je jen: "Vpřed," hlouběji do kapitalizmu, "nikoliv zpět k socializmu". Jinam v současnosti politické cesty nevedou, ani v budoucnosti nepovedou, vést nemohou!

Nyní o programu přijatým VI.sjezdem KSČM, o Naději pro Českou republiku - buržoazní stát. V úvodu se v ní prohlašuje: "Základním programovým cílem politiky KSČM je socializmus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní." (Tedy hospodářská činnost jednotlivců, vykořisťovatelských organizací i těch nadnárodních se nevylučuje, vykořisťování se demokraticky připouští). "V ekonomice se prosazují", (to znamená, že nejsou jediným hospodářským činitelem) přednosti a klíčová úloha společenského vlastnictví..." Rozplizlost, to je také jedna z nosných metod politické činnosti KSČM a zatím o ní zde nepadla zmínka. Nyní se sama demonstruje.

Na návrh pana Jaromíra Kohlíčka, kandidáta do evropských voleb, se VI.sjezd KSČM vrátil k zakladateli "sovětského" revizionizmu, dnes k hrdinovi zrady socializmu, k N.S.Chruščovovi a upřesnil návrhu programu Naděje pro ČR tímto zněním: "KSČM odmítala a odmítá takovou praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti." A) Takovým výrokem si KSČM preventivně a rezolutně zakázala boj – jediné to řešení rozporů, spíš mezinárodně organizovaného i mezinárodně zabezpečovaného útlaku. B) L.N.Tolstoj, teoretik "zásady" neodporovat zlu a jeho ideoví pohrobci by teď měli radost. C) Jistě i po tomto doplňku zůstane v platnosti zákaz kolportáže Dialogu, (který občas tleská panu Grebeníčkovi, ještě zde o tom bude zmínka), na akcích KSČM, zatímco trockisté při takových příležitostech budou mít i nadále zcela volné právo nabízet a prodávat svoje tiskoviny v masovém rozsahu.

Kapitola I. Naděje... nese název: Celkové ozdravení naší ekonomiky je šancí pro všechny občany. Takovému tvrzení bych rád věřil, ale s dodatkem: Pro někoho s maximálním prospěchem, pro další jen s prospěchem a pro naprostou většinu s nepatrným prospěchem nebo zcela bez něho. Obsah této kapitoly duní prázdnotou. Ale to není novinka, to je přece pro KSČM naprosto zákonité, přirozené, samozřejmé.

V podkapitole c) Náprava hospodářských poměrů a podpora hospodářského rozvoje, programu Naděje..., je jedno místo dost konkrétní. Říká se v něm: "KSČM navrhuje úpravy zákonů a předpisů pro podporu rozvoje malého a středního podnikání, které zaměstnává místní pracovní síly... KSČM plně respektuje tyto formy podnikání zejména proto, že jsou existenčním východiskem a zdrojem obživy pro značnou část obyvatel ČR". Když na tom záleží, tedy když jde o podnikání, o vykořisťování, ví si KSČM hned rady a navrhne nejen způsob řešení, ale najde i "pádné důkazy" pro podporu takových návrhů!

Z tohoto soudku ještě jednu perlu stejného druhu. O ní Naděje pro Českou republiku říká naprosto konkrétně: "KSČM... prosazuje aby podnikatelské subjekty vázané na zemědělskou výrobu... měly přístup k finančním zdrojům pro vlastní rozvoj... Nadále při tom respektuje rovnost všech forem vlastnictví i podnikání (státního, družstevního a soukromého)..." Konkrétnost takové stati je nutno spatřovat i v tom, že zde KSČM bez zastření dokazuje: v socializmu našeho pojetí bude mít výroba jak společenský charakter, tak i charakter soukromý, z něhož přivlastňování jejího efektu bude plynout do soukromých, zpravidla cizích rukou, což rozhodně odmítal K.Marx, ke kterému se jak KSČM, tak i pan Grebeníček často hlásí, ale vždy velmi kusou, zcela formální a velmi pokřivenou interpretací, spíš jen zmínkou.

V Naději pro Českou republiku, dokumentu VI.sjezdu KSČM, je ještě mnoho jiných politických banalit. Jako poslední pádný důkaz zde ještě ocituji část z jeho závěru:

"ČR dnes stojí na křižovatce. Buď dlouhodobě uvízne v závislém neokoloniálním postavení, nebo se podaří zachytit modernizační pohyb probíhající ve vyspělém světě." Pane, to je blábol!

Teď, milý člene KSČM, (zatím nemohu říct komunisto), stojíš na křižovatce a tvoje strana, k tobě laskavá, ti dává vybrat. A to buď z neokolonializmu nebo z modernizačního pohybu probíhajícího ve vyspělém světě. Jak vidíš, tvá strana blouzní, dušuje se ctí, demokracii i pluralizmem. A to i při prognóze nejbližší budoucnosti. Vždy ti dá možnost vybrat si řešení. To je však hra o tvůj osud. Jak poznatky z historie, tak ideologie komunistů i selský rozum, vyplývající ze současných zkušeností, jasně ukazují: nastává doba absolutního panství buržoazie a s tím potíže, které zatím neumíme domyslet. Zásadní řešení, zabezpečující trvalou a spodními vrstvami společnosti přijatelnou nápravu však tvá strana nikdy nepředloží a kdyby snad ano, tak nepohne prstem, aby aktivizovala prostý lid k realizaci nápravy. Taková je tvá strana. Vždy tě bude držet zuby i nehty v pasivitě; vždy tě bude klamat nepřesnými a neúplnými, ale vznešeně znějícími informacemi. Demagogie a neurčitost, to jsou hlavní zbraně ideového působení vedoucích tvé strany. Za takových poměrů je naléhavě nutné: vzbouřit se, spláchnout vůdce i s jejich demagogií, uchopit vedoucí posty a v prvé etapě takto očištěnou stranu dovést k právu nosit velké komunistické jméno.

Nyní několik novinových ohlasů. Bezprostředně, již v pondělí 17.5., přineslo Právo na titulní stránce, pod nadpisem Reforma KSČM se konat nebude, svůj názor na VI.sjezd KSČ. Naříkalo v něm: "Z reformistů zůstal jen Dolejš... V diskusi zaznělo jen několik příspěvků kritizujících vedení. Většina dávala najevo, že si nepřeje razantní změnu. Ransdorf v prvním kole obdržel jen 25 hlasů... Grebeníček ve svém téměř hodinovém projevu ještě před volbou podrobil zdrcující kritice vládu soc.dem., ODS, Evropskou unii i Spojené státy. Vyhnul se naopak ostřejším slovům do vlastních řad. O KSČM prohlásil: 'Rozhodně není zakotvena v minulém čase...'" Právu měl pan Grebeníček sdělit: "Někde jsem čet v souvislosti s Grebeníčkem a jistými úspěchy KSČM, že když tuhle úspěšnou smečku alfa samec přivede k solidní kořisti, svého vůdce nemění... tvrdím, že kolem mě jsou alfa samečci a budou z nich výborní funkcionáři. Nepochybně budu jimi v brzké době vystřídán."

Komentář k takovým názorům snad ani předložit nemohu. Všechny zde uvedené výroky jsou tak daleko od mého chápání života, že je na prvý pohled nemohu považovat za protichůdné, vždyť se jen víří kolem VI.sjezdu KSČM se snahou udělat z něho akci komunizmu - a on to byl revizionistický podvod. Ale pak(!): Buržoazie musí mít komunizmus jako nepřítele. Když neexistuje, tak si ho musí udělat. Tím vytváří ve spodních vrstvách společnosti aureolu revizionistické, protikomunistické KSČM; buduje její pozdější volební úspěch! Muže si to dovolit; není rozdílů mezi VI.sjezdem KSČM a mezi cílovými záměry buržoazie.

Dialog, který se nesmí kolportovat v prostředí KSČM, to si pan Grebeníček zakázal již před dávnými lety, na titulním listu čísla 198/2004, hned pod jeho mottem, převzatého z odkazu J.V.Stalina, jásá: "Blahopřejeme soudruhovi Miroslavu Grebeníčkovi ke zvolení předsedou Komunistické strany Čech a Moravy. Protože delegáti sjezdu odstranili hada (měli na mysli pana Ransdorfa?) z hrudi naší strany, doufáme, že můžeme očekávat, že současné vedení KSČM již nepřipustí, aby se prostřednictvím kolísavých členů podařilo znovu infiltrovat do strany podle přání zdejší a i zahraniční reakce reformistické, zejména sociáldemokratické tendence a že bude, poučena minulostí, důsledně ve své činnost tvořivě uplatňovat základní principy m-l teorie, bez níž by se strana stala pouhou hříčkou v rukou dnešních vládychtivých reakcionářů, buržoů, kapitalistů, imperialistů, neofašistů... Komunisté jsou tu pro lidi, ne pro vykořisťovatele." Zřejmě věc komunizmu chápou v Dialogu dobře, ale nedokážou se poučit z revizionizmu KSČM. Škoda.

K dokreslení nepochopitelné oddanosti Dialogu, uvedu ještě zmínku o článku Odvolání VI.sjezdu KSČM, uveřejněného na str.2, již zmíněného čísla. Z článku vyplývá: V březnu roku 2002, nedbaje proklamované demokracie a plurality, zrušil Obv.výbor pro Prahu 10 registraci ZO KSČM č.576, maje výhrady k její politické orientaci. Tři členové výboru se proti tomuto rozhodnutí odvolali ke sjezdu. Z článku však nevyplývá jak bylo odvolání sjezdem vyřízeno. Zde jen uvedu text, který uvedli stěžovatelé v dodatku k odvolání: "P.S. Je ironií, že obvodní výbor KSČM pro Prahu 10 s 'příkladnou horlivostí a důsledností' odsoudil ZO KSČM č.576 za hrubé porušování Stanov, organizoval v říjnu 2002 konferenci o prognóze KSČM do r.2015, kde zazněly v některých vystoupeních účastníků názory, ve svém důsledku protistranické, skutečně hodny pozornosti vedení KSČM. Tyto názory, vysloveně protimarxistické a protileninské, jsou však s nemalým podivem tolerovány."

Jedním ze stěžovatelů je člen výboru bývalé ZO KSČM č.576, dnešní předseda hlavní rady Dialogu. Tedy, soudruzi v Dialogu mají své životní podněty, ze kterých je možno se učit, ze kterých je možno se dopracovat přiměřených závěrů. Leč... Já vím, je těžké čelně se postavit proti "své" straně, sám jsem ten proces musel absolvoval; ale možné to je, když je to bezpodmínečně nutné. Komunistické hnutí si to žádá; revizionizmus v něm absolutně vládne už jednačtyřicet let; celou tu dobu, tak nebo i jinak, deformoval a deformuje komunistickou stranu! Ustupovat už dávno není kam.

V květnovém čísle časopisu Jiskra, orgánu ÚV KSČ, je možné si přečíst článek Pár slov k připravovanému sjezdu KSČM. Uvádí se v něm mimo jiné:

"V socialistické společnosti je na podkladě společenského vlastnictví výrobních prostředků odstraněno vykořisťování člověka člověkem, kdežto do grebeníčovské 'sociálně spravedlivé společnosti' (aniž by bylo jasně řečeno, jak je to s vlastnictvím výrobních prostředků), je možno si dosadit cokoli. V cílech KSČM není vítězství dělnické třídy nad buržoazií, ale obrana zájmů neprivilegovaných lidí. Tohle buržoazii moc nepoděsí, zejména proto, že KSČM usiluje se vřadit mezi politické strany, které chtějí vylepšovat buržoazní společnost..."

V Jiskře, orgánu KSČ, mají pravdu; až na maličkost, kterou nepřipustí, připustit nemohou. Ta maličkost spočívá v revizionizmu, který čelní funkcionáři dnešní KSČ praktikovali v nejvyšších stranických funkcích bývalé KSČ a dnes nemají sílu tuto svou činnost podrobil veřejné sebekritice. Mají právo i sílu kritizovat revizionizmus KSČM, to ano, to připouštím. Nelze však od nich očekávat důslednou komunistickou politiku za všech fází boje. Jejich bývala politická orientace zdiskreditovala komunizmus v očích prostého lidu, dělnická třída se od nich zcela odvrátila. To jim nyní umožňuje deklaraci komunizmu, ale rozhodně brání v organizovaní jeho činnosti mezi lidem. Tak se dostávají na úroveň KSČM. Upřímná a veřejná sebekritika je nezbytnou podmínkou jejich další politické činnosti mezi pracujícími. Leč...

Závěrem:

Mezi argumenty vystupuje zvlášť do popředí odsouzení diktatury a obrana demokracie. Lživost a pokrytectví tohoto argumentu, opakovaného v tisícerých obměnách v kapitalistickém tisku a na konferenci žluté internacionály... jsou zřejmé každému, kdo se nechce zpronevěřit základním zásadám socializmu.

Tato argumentace operuje především pojmy "demokracie vůbec" a "diktatura vůbec", aniž se ptá, o jakou třídu jde. Takové mimotřídní, jakoby celonárodní pojetí otázky je přímým výsměchem základnímu učení o třídním boji... v civilizované kapitalistické zemi neexistuje "demokracie vůbec", nýbrž jen buržoazní demokracie, a nejde o "diktaturu vůbec", nýbrž o diktaturu utlačované třídy, tj. proletariátu...

Dějiny učí, že žádná utlačovaná třída nikdy nedospěla k panství a nikdy k němu dospět nemohla, neprošla-li obdobím diktatury, tj. období vydobytí politické moci a násilného potlačení nejzuřivějšího a nejzběsilejšího odporu, nezastavujícího se před žádnými zločiny, které vždy kladli vykořisťovatelé... Socialisté všech zemí tisíckrát a milionkrát objasňovali lidu ve svých knihách, brožurách, v rezolucích svých sjezdů a ve svých agitačních řečech třídní charakter těchto buržoazních revolucí a této buržoazní diktatury... nynější obhajoba buržoazní demokracie řečmi o "demokracii vůbec" a nynější nářky a výkřiky proti diktatuře proletariátu pokřikem o "diktatuře vůbec" jsou přímou zradou socializmu, faktickým přechodem na stranu buržoazie, popřením práva proletariátu na svou, proletářskou revoluci...

(V.I.Lenin, Pravda 29.V.1919; Spisy, sv.29, str. 382-386)