8. září 1943 byl popraven Julius Fučík

N I K D Y   N E S M Í M E   Z A P O M E N O U T !

O Fučíkově odkazu současnosti 

     Letos tomu bylo  102 let, co se narodil jeden z největ­ších spisovatelů, novinářů i bojovníků nejen našich dějin, český národní hrdina a symbol mezinárodního boje proti fašismu, Julius Fučík. Ve světové historii tomuto muži náleží a vždy bude náležet čestné místo vedle takových osobností, jako byly např. Jan Hus, Jean-Paul Marat, Frederico G. Lorca, Zoja A. Kosmoděmjanská či Mar­tin Luther King nebo Ernesto Che Guevara. Byl jedním z předních a vedoucích účastníků i organizátorů ilegálního komunistického od­boje proti nacistické okupaci, členem II. ilegálního ústředního výboru a vedoucím agitátorské a propagační práce. V dubnu 1942 byl gestapem spolu s dalšími komunisty zatčen, poté mučen, vězněn a nakonec dne 8.září 1943 popraven v německém Plötzensee ve věku 40 let. V září tohoto roku /2005/ zároveň uplyne  62 let od jeho popravy.

     Fučíkovo poslední literární dílo, psané tajně a v neuvěřitelně těžkých podmínkách přímo uprostřed pankráckého gestapáckého vězení, dílo, které mohlo spatřit světlo světa jen díky jak souhře mimo­řádných okolností, tak i obrovské odvaze a síle nejen Fučíka samot­ného, ale i antifašistů Adolfa Kolínského a Jaroslava Hory, nese víc než symbolický název: Reportáž, psaná na oprátce. Tato závě­rečná Fučíkova Reportáž se stala více než jen nejznámějším a nej­překládanějším českým literárním dílem. Více než  jen knihou, přelo­ženou do všech světových jazyků, do 88 jazyků čtyř kontinentů i do esperanta, knihou, jež vyšla ve více než třech stech vydáních v multimilionových nákladech. Stala se více než nezpochybnitelným svědectvím o hrdinství, sebeobětování či mravním přesvědčení těch, kdo po desetitisících i statisících šli na smrt ve jménu skutečné svobody, ve jménu národní a sociální spravedlnosti, proto, aby mi­liony jiných mohly žít podle zásad, o nichž tisíce let utlačovaní a pracující lidé jen snili.

Toto nejproslulejší Fučíkovo dílo je něčím víc. Fidel Castro jednou řekl, že Reportáž otřásla naším světem a inspirovala všech­ny revolucionáře, aby posilovali svého ducha tváří v tvář riziku boje. Ano, Reportáž je mementem, poselstvím i varováním. Je neustá­le živým plamenem, o to více naléhavým, aktuálním i akutním právě v současnosti, kdy jsme svědky alarmující a čím dál nebezpečněji sílící politické fašizace, rasismu, rozmachu neofašismu i kultu vál­ky jako zákonitých průvodních jevů dávno přezrálého i zoufale a hys­tericky se zmítajícího, soudobého ekonomického a sociálního řádu, vnuceného světu. A v tom spočívá i její dědictví, jež je zároveň i vrcholným kulminačním bodem odkazu veškerých literárních i poli­tických životních činů jejího autora vůbec.

Od počátků v bojích a prvorepublikových zápasech

     Julius Fučík byl členem KSČ již od svých 18-ti let, tedy od do­by, kdy tato strana teprve zároveň i vznikla. Vystupovat jako nes­mlouvavý, neohrožený bojovník, pevně jdoucí za jediným cílem, kte­rým byl nekompromisní zápas za práva a zájmy těch nejchudších, za tužby utiskovaného a pracujícího člověka proti tupé absurditě údajně "demokratického" režimu, uboze dychtícího věčně zakonzervo­vat i legalizovat ráj a "svobodu" pro "horní" milionáře za cenu bezpráví, hladu, nezaměstnanosti, žalářů či četnických kulek pro "dolní" miliony - takto vystupovat bylo Fučíkovi vlastní a měl to snad už přímo v povaze. Bojovat i perem, článkem, kritikou, prom­louvat, burcovat, uvědomovat, bez ohledu na cenzuru, bez ohledu na represe, bez ohledu na "následky" či hořké nebo sebetvrdší do­pady toho, co znamenalo okusit chuť masarykovské "demokracie" na vlastní kůži.

     Proto již od mladých let pracoval Fučík pro revoluční časopisy Pravda, Socialista, Avantgarda a jiné, proto od svých 24 let pů­sobil dva roky jako redaktor Kmene. Po těchto dvou letech se Julius Fučík stává novinářem Tvorby, Haló novin i tehdejšího Rudého práva. A nezůstalo, samozřejmě ani nemohlo zůstat, "jen" u boje psaným slovem; Fučík se významně a jako přední revoluční politický pracov­ník angažuje v bezprostředních dělnických bojích a tvrdých soci­álních zápasech, zejména za hospodářské krize. Účastní se obětavých bojů hornického "severu", angažuje se mezi předními osobnostmi mostecké stávky 1932. Stojí v popředí veřejných protestů pokroko­vých umělců a intelektuálů proti bestiálním represím a krvavým praktikám "demokratického" četnictva a policie při chladnokrevných střelbách do stávkujících či demonstrujících dělníků nebo nezaměst­naných. Fučík bojoval nelítostně nejen proti represivní zvůli vlád­noucí elity v Duchcově, Košútech, Frývaldově či mnoha dalších mís­tech, ale rovněž proti bestiální střelbě do dětí(!) a komunistické mládeže,  které  se  buržoasní  policie   dopustila v r. 1930 v Radotíně.

     Tyto a mnohé další skutečnosti byly příčinou, proč již tenkrát všichni ti sytí, navonění a spokojení Masarykovi obdivovatelé a mi­lovníci tzv. "demokracie", tolik nenáviděli jak Julia Fučíka, tak i celou KSČ. Vždyť není se co divit: V době, kdy stovky a tisíce dělnických aktivistů hnily a trpěly v žalářích, kdy i komunističtí poslanci byli "demokraticky" vyhazováni z parlamentu, zbavováni i­munity a zatýkáni, neboť těžiště jejich práce bylo přímo v ulicích, v době, kdy stovky proletářů a nezaměstnaných bezmocně padaly k ze­mi s krvavými ranami na svých tělech od četnických kulek, kdy mili­ony hladověly v čím dál větší bídě, dřely v nelidských podmínkách nebo byly zbavovány obživy, tak nejctihodnější honorace válející se v luxusu, privilegovaná elita a parazitní smetánka finančníků i bankéřů, Baťů nebo Petschků, s přecpanými břichy i naditými kon­ty, vesele popíjela a hýřila ve svých salonech, kasinech, hotelích či bordelech. A KSČ byla tehdy jediná, kdo šla bojovně spolu s chu­dáky, po jejich boku, mezi nimi i v jejich čele. Tato prý "sektář­ská" síla byla jedinou politickou stranou, která stála obětavě, důsledně a tvrdě - spolu s mnoha statisíci bezpartijních občanů ­- proti takovémuto systému. Byla jediná, kdo v pekle nelítostných zkoušek a statečných požárů protikapitalistických zápasů vyrostla, vyzrála a zesílila natolik, že se zanedlouho stala hlavní a poslé­ze vedoucí složkou také protifašistického ilegálního odboje. Slož­kou, která tváří v tvář nacistické bestii přinesla tolik hrdinství, vlastního utrpení i obětí, jako žádná jiná z politických stran zra­zené a zbohatlíky zaprodané první republiky! Spolu s touto stranou zároveň vyrostl, vyzrál a zesílil i Julius Fučík.

Fučíkův hlavní "zločin": přinášel pravdu o Sovětském svazu

     Co však Fučíkovi nemohli všichni ti boháči, političtí mocipáni, jejich prodejní pisálci či kavárenští pseudointelektuálové ani ná­hodou, ani v nejmenším odpustit především, to byla jeho veřejná ­- písemná i ústní - vystoupení, tvrdě odhalující a bez milosti de­maskující i vyvracející oficiální režimní propagandou šířené, jed­nostranné lži o tehdejším Sovětském svazu. O tehdy jediné zemi svě­ta bez nezaměstnanosti, bez hospodářských krizí, bez nelítostné a zničující konkurence, žebráků, drahoty či stávek, zemi bez diktátu soukromého vlastnictví a beze stavu, v němž se pracující člověk redukuje na pouhý a pro zisk prospěšný či neprospěšný kus zboží na zbožním trhu, jako je tomu bohužel v současnosti opět i u nás. Julius Fučík žil v té zemi, která na jedné šestině světa již tehdy zlikvidovala tržní kapitalismus, celkem dvakrát: několik měsíců v roce 1930 a později téměř dva roky v letech 1934-36. Navzdory oficiálním státním lžím, polopravdám a pomluvám, navzdory stokrát a tisíckrát opakovaným frázím o "hrůzném Stalinském teroru", "nes­vobodě i děsivém útlaku" či velmi zjednodušeně a jednostranně inter­pretovaným líčením "masových represí", viděl Fučík, jaký byl sku­tečný život sovětského člověka a jakými grandiózními proměnami po revoluci prošla a stále procházela ona veliká země, řízená J.V. Stalinem.

     Fučík nezamlčoval, nezakrýval, na rozdíl od mnoha tehdejších pisálků, ale naopak ukazoval, upozorňoval a popisoval, jak se kdysi zaostalá polofeudální země neuvěřitelně měnila ve vyspělou průmys­lovou velmoc, a to v tak fantasticky krátkém čase. Jak se radikál­ně modernizovala a heroicky přeměňovala celá tehdejší vesnice dí­ky pomoci města i zemědělské kolektivizaci, jakými mílovými skoky se rozvíjela a rozšiřovala lidská i kulturní úroveň milionů sovět­ských lidí. Fučík viděl, jak v té zemi mizela negramotnost, jak ra­dikálně a giganticky se měnilo, vyvíjelo a rostlo postavení, zdra­ví, vzdělání, odbornost, kvalifikace i životní úroveň obyčejných a prostých obyvatel. Jak se razantně měnil život kdysi chudých, zaostalých a zotročených národů Střední Asie, Kavkazu a dalších oblastí, kde až do sovětské doby mnohdy neměly ani své vlastní písmo či národní literaturu. Jak se zejména tam díky proletářské revolu­ci emancipovaly miliony žen, které dříve žily v postavení bezpráv­ných feudálních otrokyň.

     Fučík viděl, jak se miliony obyčejných lidí poprvé v dějinách probouzely ke skutečnému politickému i sociálnímu osvobození, jak se aktivně stávaly "hospodáři" své země, jakou obrovskou a dosud nevídanou demokracii nabízel systém sovětů, jak se tehdy rozvíjely a organizovaly masové revoluční kampaně proti byrokracii, proti ka­riéristům nebo rolnické kampaně za rozkulačování. Jak byli nemilo­srdně trestáni úředníci, kteří rolníky nutili ke kolektivizaci ná­silím. Jak byli za čistek hnáni k odpovědnosti lumpové, skrytí za rudými legitimacemi, kteří zneužívali moc a dopouštěli se zločinů (jež byly později - Chruščovem počínaje - účelově a záměrně vydá­vány za "zločiny Stalinovy"(!)...). Fučík viděl obrovské pracovní nadšení a hrdinství milionů dělníků, techniků, inženýrů, kolchoz­níků a ostatních, jejichž otcové předešlá desetiletí museli hrbit svá záda před vrchností a živořit v negramotnosti, bezdomovectví, bídě a carském útlaku. Fučík viděl, že v této zemi poprvé na světě ztratila úzká elita milionářů a soukromovlastnických pijavic svoji moc, svůj pohádkový blahobyt, svůj majetek, svoji dřívější neomeze­nou svobodu a zvůli. Julius Fučík viděl, že právě sovětský stát začal uskutečňovat poprvé v dějinách represivní opatření proti boháčům a všem těm pře­syceným parazitům, proti velkostatkářům či velkokapitálovým vydři­duchům a že se teď historicky poprvé určitá státní moc postavila na stranu pracujících, dříve jen porážených, potlačovaných, umíra­jících a zoufale bojujících za změnu svého postavení, tedy za prá­vo žít jako lidé.

A Fučík viděl i nedostatky, i problémy a trhliny sovětské spo­lečnosti, nebyl jen slepým líčitelem Sovětského svazu v růžových barvách, byl objektivním a kritickým zachycovatelem všech obtíží tohoto růstu i zákonitých rozporů onoho mohutného dějinného proce­su, nazvaného diktatura proletariátu.

Reportáže ze země socialismu

     Ale Julius Fučík zdaleka nebyl sám. V tehdejší době také tisí­ce nejrůznějších západních odborníků, techniků, inženýrů a dalších, odjížděly do Sovětského svazu za prací.Tisíce nekomunistických pub­licistů rovněž putovaly do této země. Mnoho sociáldemokraticky ov­livněných a ještě i naprosto neuvědomělých dělníků, odcházelo a u­tíkalo ze svých zemí - před nezaměstnaností, kořistěním zbohatlí­ků, bezvýchodností a kapitalistickými hospodářskými krizemi - do této jediné země, kde to všechno již bylo minulostí. Mnoho, ne-li většina ze všech těchto tisíců lidí, jelo však do SSSR buď bez zvlášt­ního zájmu o politiku, nebo tak či onak ovlivněno domácí pravico­vou propagandou.

     Avšak do svých zemí se tito lidé vraceli naopak hluboce ovliv­něni a často až okouzleni jak obrovským rozmachem a společenským pokrokem sovětské země, tak i obdivuhodným pracovním hrdinstvím a nadšením Sovětů i právě celým tím nesporným - dnes však znova a zno­va stále zamlčovaným, primitivně zatajovaným a ignorantsky pošpiňo­vaným - sociálním, lidským i kulturním růstem celé tehdejší společ­nosti, zbavené zároveň propastných i nespravedlivých třídních roz­dílů. Dokonce ani platy a příjmy nejvyšších politických představi­telů státu, nesměly dosahovat žádné privilegované a horentní výše a byly srovnatelné s příjmy kvalifikovaných dělníků. Kolektivismus a hospodářská plánovitost namísto odcizeného "boje o přežití" či podvodné "pluralitní" zástěrky pro bezohlednou diktaturu trhu; člověk a jeho práce na tom stejném stupni hodnot sociálně-etického žebříčku, na jakém v kapitalismu stojí zisk, peníze a zlato; důsled­ná mírová, antifašistická a protikoloniální zahraniční politika, jež byla trnem v oku všem těm úctyhodným "demokratům" a milovníkům "lidských práv", kteří nakonec vyzdvihli k moci Hitlera, Franca i Mussolliniho - to byl tehdejší, ještě revoluční, ještě skutečně socialistický, Stalinův Sovětský svaz...

     V této zemi Fučík žil, v ní působil a na vlastní zkušenosti ji poznával proto, aby také svým vlastním, československým občanům by­lo možno o Sovětském svazu přinést, dokázat a konkrétně zprostřed­kovat tu základní pravdu, jejíž zamlčování bylo tolik důležité pro opevňování nespravedlivého a loupeživého systému, jenž se sám na­zval demokracií. Demokracie je prý diskuse. Ale jaká byla odpověď masarykovského buržoasního řádu na tyto Fučíkovy zdrcující argumen­ty o první socialistické zemi světa? Perzekuce, cenzura, zatykače, pronásledování a věznění člověka, který byl tolik nebezpečný právě tím, že přinášel nepohodlnou pravdu, proti níž neznali a nemohli mít mocní žádnou odpověď.  

     Tupé represe proti Fučíkovi proto mohly být jediným argumentem systému a jedinou "odpovědí" na jeho "buřič­ská" reportážní díla o té zemi, která zanedlouho měla sehrát vel­kolepou, hrdinnou a vůdčí úlohu v záchraně celého světa před smr­telným morem fašismu!

Těžko říct, jestli se tehdejší vládnoucí třída domnívala, že zak­rýváním  faktů o SSSR jí bude pomoženo, anebo zda se jednalo o skry­té přiznání, že pro ni již fakticky nebylo, nemohlo být a historic­ky ani není žádné záchrany... A tak výsledkem prvního Fučíkova po­bytu v SSSR bylo revoluční, umělecky, publicisticky i faktografic­ky vysoce kvalitní a známé reportážní dílo "V zemi, kde zítra již znamená včera". V období druhého pobytu Julia Fučíka v této zemi vznikl soubor stejně tak brilantních, bojovných, zapálených a půso­bivých reportáží (jež tvořil jako dopisovatel tehdejšího Rudého práva), které teprve po osvobození naší vlasti vyšly souhrnně pod knižním názvem „V zemi milované".

     Za Fučíkova života byla vydána v knižní podobě dvě díla: první uvedená kniha reportáží o SSSR a pak jeho význačná sociálně-vlaste­necká a literární kritická studie Božena Němcová bojující, napsaná až za okupace a ilegálně, odvážně vydaná nakladatelem Girgalem. Vr­cholem Fučíkovy literárně historické, teoretické a kritické práce byly Tři studie, v nichž jsou kromě "Boženy Němcově bojující" obsa­žena také díla "O Sabinově zradě" - o Karlu Sabinovi a "Chůva" ­- o Juliu Zeyerovi. Julius Fučík, vedle celé řady svých dalších prací, článků, statí, kritik, reportáží, studií, mimo jiné o Janu Nerudovi či Antonínu Sovovi, zanechal po sobě také román, bohužel však nedokončený, o cestě své generace, pod názvem Pokolení před Petrem. Poznamenejme však pár slov ještě o oněch dvou Fučíkových reportážních knihách z jeho pobytu v Sovětském svazu:

Obě díla o SSSR mají rovněž více než stěžejní význam i v součas­nosti. Bez jejich prostudování není možné jasně, zřetelně a konkrét­ně postihnout, ani všestranně, do hloubky a důsledně pochopit sku­tečnou podstatu tehdejšího sovětského systému. Bez jejich hlubo­kého prostudování, neboli bez tohoto pochopení tehdejšího revoluč­ního systému sovětů, nelze zase v současné době skutečně pochopit socialismus, jeho perspektivu a tím méně pak za něj i za jeho hod­noty opravdově, v historicky nových podmínkách, upřímně a obětavě bojovat.

Vrchol Fučíkova hrdinství i jeho životní cesty

     Ve všech těchto souvislostech je potřeba si uvědomit jeden zásad­ní fakt. Nikdy by nebylo onoho Fučíkova nezpochybnitelného i nezměr­ného hrdinství, toho pevného a nezdolného přesvědčení i síly, re­voluční obětavosti, zapálené ilegální činnosti a odvahy v protifa­šistickém boji za okupace, kdyby tady nebylo jisté kontinuity: Nik­dy by neexistovalo ani to poslední, vrcholné Fučíkovo dílo, ona bu­doucí zbraň, která vznikala jako ztělesnění, svědectví a vítězící symbol tohoto zápasu. Nikdy by nic z toho zkrátka neexistovalo, kdyby nebylo Fučíka prvorepublikového, Fučíka již dříve bojujícího, kdyby Julius Fučík nedokázal všechno to, čím ještě za "demokracie" tolik strašil klidný spánek měšťáků a všech těch - jak výstižně napsal - "slepých politických sudiček", které již tenkrát pilně "spřádaly svoji nit zrady". A naopak: všechna Fučíkova nezištná bo­jovnost, s níž se s celou svojí zapálenou odvahou, vlastní jeho up­římné i dobrodružně-kritické duši mladého, přesto již tolik vyzrá­lého komunisty, již před válkou vrhal do boje ve jménu člověka ­- všechna tato bojovnost musela nutně dále růst. Od svých reportá­ží z buržoasní republiky nebo naopak ze Sovětského svazu, vede pří­má dějinná kontinuita k jeho nejslavnějšímu literárnímu dílu závě­rečnému. Zkrátka, od Fučíkovy revoluční činnosti předválečné vrcho­lí zákonitá a nezdolná cesta jeho životního poslání až k ilegalitě, k onomu poslednímu, nejvyššímu zápasu, i k Fučíkově hrdinné smrti, jejíž děsivý předvečer zůstane navždy nepřekonatelně zachycen v té Reportáži, jež byla skutečně psána na oprátce. Ne však jako výkřik pouhého utrpení, nýbrž jako volání k boji pro další a další a nejen Fučíkovy následovníky, k boji ve jménu těch, kdo trpěli před námi, a pro ty, kteří již nikdy trpět nesmí.

"Soudruhům, kteří přežijí tuto poslední bitvu a kteří přijdou po nás, pevně tisknu ruku. Za sebe i za Gustinu. Plnili jsme svou povinnost.

A ještě opakuji: žili jsme pro radost, pro radost šli jsme do bo­je a pro ni umíráme. Ať proto smutek nikdy není spojován s naším jménem.

     19. V. 1943  J. F." - Taková byla poslední slova závěti Ju­lia Fučíka, jež je součástí Reportáže.

Nastupují beztrestné útoky a špinavé lži soudobých kolaborantů

     V roce 1991 výstižně poznamenal na stránkách Haló novin, Jaros­lav Sekera: "Když chtějí někoho odrovnat, vezmou mu napřed čest, všiml si kdysi E. Hemingway. Je to výborný postřeh, ale u Fučíka tomu bylo jinak: napřed ho odrovnali a teprve potom sáhli po jeho cti. Bylo to tak v jeho případě zřejmě bezpečnější. Pokoušeli se i o první postup, jenže to nevyšlo, a proto ho zabili. Že to nevyš­lo, protože odmítl kolaborovat s fašistickými časopisy, a potom ve vězení nikoho neprozradil, ba naopak mnohé doslova zachránil, to dokládají čerstvé výsledky šetření historiků. Než však byly výsled­ky zveřejněny, rozpoutala se v tisku kampaň, která měla alespoň dodatečně připravit člověka o čest."

     Skutečně, jakmile ti, kteří celá léta před listopadem 89 usilo­vali skrytě či otevřeně o onu radikální a systémovou změnu vlast­nických poměrů, která by přinesla malé menšině "civilizovaných" pirátů a kořistníků co největší bohatství v co nejkratším čase, jak­mile se tedy pevně a "bezpečně" dostali k moci, byly otevřeny dveře nejen k plné obnově kapitalismu a k celému tomu rozvratu a nakonec i rozbití naší země. Zároveň byly i otevřeny dveře k tomu nejodpor­nějšímu falšování našich dějin, k těm nejbezprecedentnějším snahám o revize výsledků II. světové války, k nestoudnému hanobení, odstra­ňování a bourání pomníků těch, kdo přinesli boji proti fašismu ty největší oběti. Začali se často očišťovat, bagatelizovat nebo do­konce glorifikovat i mnozí esesáci a váleční zločinci wehrmachtu.

     Nové režimy ve východní Evropě byly hořkým, ale bohužel věrným dokladem oné známé teze, že s pádem Berlínské zdi začal vstávat ze svého hrobu Hitler. Logicky nebylo možné, aby v takové atmosféře zrady, špinavosti a falše nových politických poměrů, vystupňované do krajnosti, aby všichni ti zdivočelí a prohnaní fašizující lumpo­vé, totálně zpití svojí čerstvě získanou mocí, nezačali útočit, bezostyšně hanobit, nejsprostěji špinit a drze pomlouvat také Julia Fučíka a jeho odkaz.

     Fučík musel být už nutně "a priori" pomlouván, zostuzován, špi­něn, vláčen bahnem. V jejich tupé, žlučovité a hysterické nenávisti, se totiž stále tito vlastizrádci nemohli smířit s tím, že jeden z největších českých národních hrdinů i nejvýznamnějších literárních tvůrců a spisovatelů našich dějin, umučených a zavražděných nacisty ­ - by měl být ten tolik známý bojovný komunista, který se již za prv­ní republiky nadšeně bil za ideje sociální spravedlnosti a za obha­jobu té země, v níž tyto ideje poprvé uskutečnili. Tohle mu nemohli odpustit, a nemohou dosud! Proto všechna ta ubohá, směšná a absur­dní štvavá kampaň, v níž se nezmohli na nic jiného než na ničím neopodstatněné goebbelsovské opakování zvráceného zpochybňování Fučíkova pevného hrdinství, nezlomné statečnosti a s tím úzce sou­visející autentické pravosti jeho poslední Reportáže! Posledního díla, v němž dal jeho autor, tváří v tvář své bezprostřední neod­vratné smrti, promlouvat těm, kdož měli být umlčeni, jimž nacismus chtěl vzít minulost, přítomnost i budoucnost, a zejména pak těm, kdo měli být mezi prvními vyhubenými, jakožto pro nacisty nejnebez­pečnější nepřátelé vůbec - tedy komunistům.

     Avšak můžeme se všem těmto mocným a ubohým ignorantům a jejich tupým, ale tučně placeným pisálkům a nohsledům, můžeme se všem těm­to divit, že na Fučíka samotného, i na jeho dílo, počali tak odpor­ně zvracet své tolik směšné pomluvy? Můžeme se jim divit, když nej­vyšší představitelé toho jejich, nového, polistopadového režimu, se začali nestoudně omlouvat pohrobkům Sudetských Němců? Když se neštítili veřejně vyjadřovat svůj obdiv k fašistickému generálovi Pinochetovi? Když se na plné obrátky rozběhly drzé rehabilitace Hlinků, Tisů, Vlasovů, Banderů, ustašovců a jim podobných? Když typickou vlastností nového režimu se stala ochrana neofašistických pochodů pod záminkou "svobody názoru" a na druhé straně o to zasle­penější i gradovanější kriminalizace a pronásledování antifašistů? Je možné se zkrátka takovému režimu a jeho parazitujícím nositelům divit, když základním pilířem jeho zahraniční politiky je orientace na tu zámořskou a světovládnou mocnost, která podporovala režim a­partheidu? Která pomáhala jihoamerickým diktátorům či která dodnes podporuje také válečný a rasistický režim jednoho malého státu, jenž je pachatelem největší fašistické genocidy na Blízkém východě?! Ano, jen fašizující zločinec, jeho komplic nebo zbabělý zrádce bez cti a svědomí - jen takový může hanobit a pomlouvat jak nesmr­telnou památku Julia Fučíka, tak i ostatních obětí a hrdinů ilegál­ního, antifašistického a antiimperialistického boje! A to přesně podle typického sloganu, že "podle sebe - soudím tebe"!!

Štvavé pomluvy proti Reportáži jsou smeteny pravdou!­

     V době počátku 90.1et XX.století, v oné době, v níž začalo řá­dění uragánu neslýchaných pomluv, zpochybňujících pravost i auten­ticitu vrcholného Fučíkova reportážního svědectví, však řada čest­ných lidí, jež nemohli mlčet, pozvedla proti tomuto uragánu svůj hlas. Mezi nimi bylo i mnoho ještě žijících Fučíkových současníků, za něž je možno například jmenovat alespoň Lídu Plachou, Janu Baxo­vou, Boženu Vránovou, Jaroslava Horu či Václava Václavíka. Největ­ší dějinnou zásluhu na definitivním rozptýlení, vyvrácení a rozbi­tí celé zmíněné špíny a zároveň i pochybností některých nepevných a snadno manipulovatelných lidí, největší zásluhu na této věci, má však tým historiků a špičkových odborníků v čele s doc. dr. Fran­tiškem Janáčkem. Tato skupina vědeckých pracovníků v roce 1990 pod­robila Reportáž, psanou na oprátce, důkladnému, přísnému a všestran­nému vědeckému rozboru. Exaktní důkazy a věcné argumenty proti pom­louvačům byly nezpochybnitelné. Jednoznačný a nezpochybnitelný byl i znalecký posudek pražského Kriminalistického ústavu, vypracovaný ve stejném roce 1990 předními specialisty v oboru expertizy ruční­ho písma i grafické diagnostiky. Pravda o Reportáži vyšla zkrátka najevo, navzdory všem nepřátelům a fanatickým antikomunistům!

     V této souvislosti "je třeba říci, jak prozřetelně si vedla Gusta Fučíková, když rukopis Reportáže na 167 motácích, vynesených za okupace dozorci z pankrácké věznice /a přímo v řadách nepřítele působícími vlastenci/ - Adolfem Kolínským a Jaroslavem Horou ­- nechala zakonzervovat. Poděkování za to, že rukopis zůstal zacho­ván, patří i jiné z žen, vězněných za války v koncentračním táboře v Ravensbrücku - Boženě Holečkové-Dolejší, která po smrti Gusty Fučíkové tento v těžkém skle zalitý poklad světové literatury po částech odnosila do tehdejšího Muzea Klementa Gottwalda, kde byl zařazen do základního fondu později zřízeného Muzea Julia Fučíka (po listopadu 1989 také zlikvidovaného)."  (Doslov k 37. a 1. úplné­mu vydání Reportáže; Společnost Julia Fučíka, OREGO, 1994.)

     Ve všech původních 36 vydáních Reportáže, až po první úplné vy­dání z roku 1994 (OREGO), byly provedeny určité změny a došlo k jis­tým zásahům ze strany vydavatelů a editorů. V této souvislosti se často hovoří o tom, že Fučíkovo dílo tak bylo vlastně cenzurováno. Šlo především o to - jak rozebírá i citovaný Doslov Společnosti Julia Fučíka - že byla vypuštěna pasáž ze závěrečné kapitoly, v níž Fučík poslední večer před odjezdem k soudu do Berlína v časové tís­ni načrtl obrys té části svého výslechu, kdy se po sedmi týdnech mlčení rozhodl hrát s gestapem "vysokou hru", jak to sám nazval, a svými výpověďmi vnucoval gestapu svou verzi vlastní ilegální čin­nosti v protifašistickém hnutí české inteligence, aby odpoutal po­zornost vyšetřovatelů od těch, kdo dále žili a pracovali na svobo­dě. Fučík píše, že tady "mluvil", přičemž slovo mluvil zpochybňu­je, dává je do uvozovek, aby bylo těm, kdo přežijí válku, jasné, jaký strategicko-taktický význam měla a v dané situaci jedině správ­ně musela mít takováto "výpověď".

"Bylo třeba začít hrát vysokou hru. Ne o sebe - to bys musil hned prohrát - ale o jiné:

Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. "Mluvil" jsem tedy. Jak, najdete v mém pro­tokolu." (ze závěrečné kapitoly Reportáže;)

Co touto taktikou Julius Fučík získal? Odvedl pozornost fašis­tické policie od řady svých spolupracovníků z výboru české inteli­gence (Seifert, Nezval, Halas, Olbracht, Neumann a další), zachrá­nil životy předních českých umělců a pravděpodobně i několika desí­tek ostatních pokrokových intelektuálů. Proč tyto pasáže ale byly "vyškrtnuty"?

"Dnes už pravděpodobně nelze zjistit důvod těchto úprav. Lze se jen domýšlet, že k tomu v rozjitřené době bezprostředně po válce byly - stejně jako v případě Deníku Anny Frankové, který také vyšel původně s určitými škrty - různé důvody, dnes ovšem dávno zcela pře­konané." (cit. Doslov k 37. vydání;)

Ne mýtus, nýbrž…

     Pravděpodobně chtěli pováleční vydavatelé Reportáže vylíčit Julia Fučíka jako člověka, který "pouze zarytě mlčel", a dojem ze zmíněné pasáže jim při povrchním hodnocení připadal jakoby "odpo­rující" ideji nekompromisního hrdinství. Těmto editorům však jaksi uniklo, že ona pasáž nejen že jakémukoliv nekolísajícímu hrdinství fakticky ani v tom nejmenším neodporuje, ale že naopak ve změněné situaci po sedmitýdenním Fučíkově naprostém mlčení, mohla jen tato nová taktika či "dramatická hra" s nepřítelem, ztělesňovat i reali­zovat nesporné a skutečné hrdinství, které představovalo již jeho vyšší stupeň. Dnes s odstupem času můžeme tedy říci, že tato doda­tečná "cenzura" díla měla vlastně kontraproduktivní charakter, ať byla třebas míněna jakkoli pozitivně. "Největší vynechávka, jež se týká všech edic do poslední doby, není sice dlouhá, zasahuje pou­ze plochu necelých čtyř lístků; nicméně je zásadního rázu a destru­uje celkové vyznění díla." (doc. dr. František Janáček, Pochybnos­ti a jistoty, 1995;)

     Stejně jako okolnosti a události samotného Fučíkova zatčení, byla i ona krajně nebezpečná, do podrobností promyšlená, nenápadná, avšak o to vrcholněji odpovědná "vysoká hra", důkazem "neklasické­ho", všedního, ale o to opravdovějšího hrdinství. Ta dramatická "hra", za níž se tiše skrývala neochvějná přímost, balancující ve jménu životů ostatních soudruhů na samotném labilním rozhraní me­zi skutečností a vidinou, kam co nevidět měl kat udeřit čepelí svojí sekery - ta byla ostatně jen praktickým vyjádřením i konkrét­ním dokladem Fučíkových vlastních slov, jak on sám chápal ono "pros­té", avšak právě tím důslednější hrdinství; ta slova pocházejí z první kapitoly jeho knihy "V zemi milované":

     "Zdá se tedy, že skutečný hrdina neodpovídá rozšiřovaným hrdin­ným představám. Opravdu neodpovídá. Neodpovídá proto, že tyto představy nerostou z vidění skutečných hrdinů, že vytékají z pra­menů třídy, která již nemá hrdinů a která na své dávné hrdiny ve vlastním zájmu co nejhlouběji zapomněla... Ale hrdinství exis­tuje, hrdinství není nějaký výmysl... Hrdina je člověk, který v rozhodném okamžiku dá vše, aby udělal to, co udělat má v zájmu lidské společnosti..."

...vzor "samozřejmé" statečnosti revolucionáře

     Fučík k nám především promlouvá, vyzývá, apeluje svým vlastním osobním příkladem, morálním vztahem k člověku i svým literárním a životním dílem, vrcholícím v Reportáži, o tom, čím právě ani osob­ní Fučíkova smrt nemohla zabránit jeho nesmrtelnosti. O tom, že nakonec záleží na nás, na milionech obyčejných lidí, zda necháme panovat hrstku zlodějských vydřiduchů, kolonizátorů a válečných vrahů, nebo si kolektivně a opravdově vydobudeme lidské svobody. Že přes jakékoli dočasné, podvodné a špinavé úspěchy barbarských či "civilizovaných" diktátorů, jimž má pracující člověk sloužit jako poslušný zdroj zisku, nelze trvale zvěčnit takovou společnost, postavenou na nadvládě úzké elity a žijící z práce a krve lidstva. Že je možné zabít jednoho člověka nebo i celé řady utiskovaných, ale nelze vyhubit národ, lidskou společnost ani bojující masy, jež se pozvedly a probudily k boji za revoluční změnu světa. Že jedi­ným nejmocnějším zdrojem bojové síly, obětavosti a hrdinství jed­notlivce, je jeho spojení i sloučení s takovými masami a takovýmto lidem. A to je Fučíkovým hlavním poselstvím i pro nás, pro novou, mladou generaci revolucionářů, bojujících proti soudobému globa­lizovanému kapitalismu...

     "Každá hra má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opo­na padá. Potlesk. Diváci, jděte spát!

     Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.

     A v životě není diváků. Opona se zvedá.

     Lidé, měl jsem vás rád. Bděte! 9.6. 1943"

     Tak uzavírá Julius Fučík, s perspektivou přicházejícího transportu, nakonec směřujícího na popraviště, svoji neporazitelnou Reportáž, psanou na oprátce.

     Toto dílo bylo v roce 1950 vyznamenáno Mezinárodní cenou míru a o dva roky později byl in memoriam poctěn cenou Světové rady mí­ru také sám Julius Fučík.

     Jak aktuálně zní slova z odkazu Julia Fučíka zejména dnes, v do­bě, kdy ona nejmonstróznější imperiální velmoc zahajuje dosud v dě­jinách tak bezprecedentní, neslýchanou, hysterickou globální tyra­nii proti celému světu ve jménu vlastní světovlády a nových, "pre­ventivních" či "vítězných" válek! V době, kdy opět stojíme na pra­hu další zvrácené, válečné agrese Bílého domu, jen a jen v zájmu nových, ropných, kapitálových a soukromovlastnických zisků hrstky jedinců, řídících současný světový imperialismus!! Jak mimořádně, aktuálně tato slova zní:

      "My komunisté milujeme mír. A proto bojujeme. Bojujeme proti všem příčinám válek, bojujeme za takové uspořádání světa, v jakém by se již nikdy nemohl vyskytnout zločinec, který by pro prospěch něko­lika jednotlivců poslal stamilióny lidí na smrt...

     ...My komunisté milujeme svobodu. A proto ani okamžik neváháme podrobit se dobrovolně nejtužší kázni své strany, abychom dosáhli svobody skutečné, nejširší, jediné, jež je hodna toho jména: svobo­dy pro celé lidstvo..."

     Také my, novodobí, revoluční a skuteční komunisté, očišťující a v nynějších podmínkách již opět bojovně pozvedávající marxistic­ko-leninskou zástavu, po řadu uplynulých desetiletí znečišťovanou, vyklešťovanou a fakticky pošlapávanou revizionistickými maloměš­ťáky a renegáty všeho druhu, budeme spolu s drtivou většinou vykořisťo­vaných a bezprávných, kovat i zpevňovat svůj nezlomitelný meč, inspirováni, vyzbrojováni a naplňováni rovněž Fučíkovým dílem a Fučíkovou památkou. A tento meč i s pomocí Fučíka nezadržitelně a nakonec vítězně namíříme proti všem zločincům a utiskovatelům, pro něž je soudobý vládnoucí, nelidský systém, jejich nejlepším „přirozeným prostředím“ i největší „svobodou“.

     Proti těm, kdo si ještě i dnes dovolují bezostyšně napadat, očerňovat a špinit nesmazatelnou památku každých, kdo se nejvíce zasloužili o sociální pokrok, každých takových, jakým byl i Julius Fučík. Neboť všichni ti, kdo jen díky dějinné zradě obnovili tak groteskně dočasnou, pomíjivou a přechodnou moc historicky již dáv­no přezrálé a křečovitě, neudržitelně prodlužované i nesnesitelně a uměle „podpírané“ společenské třídy, se právem bojí Fučíkových idejí, síly i nesmrtelnosti. A proto jim už tedy vlastně nic, kromě těchto ubohých a zuřivých bezostyšností, ani nezbývá. Proti všem takovým i jim podobným, musí být a bude zaměřen tento meč re­volučního boje, zároveň bez ohledu na to, zda se oni tolik bez­zásadoví vyznavači a strážci „posvátných“ tradic kapitálu či „ci­vilizovaných“ tržních „hodnot“, potřebují či nepotřebují skrývat pod tou kterou humánní, „levicovou“ nebo „komunistickou“ škraboš­kou – a to dnes stejně jako v budoucnu. Po této obtížné cestě, zároveň hořící celým tímto Fučíkovým duchem, nakonec dospějeme k našim vysoce humanistickým i vývojově nevyhnutelným, dějinným cílům, věrni myšlenkovým a etickým zásadám, podle nichž Julius Fučík tvořil, žil, bojoval – i umíral.

 Pavel  Gončar ,aktuální úpravy provedeny  v roce 2005